Pro pochopení principů přístupových metod a zejména přístupových metod kolizních pomůže pohled do historie. Ve 2. světové válce bylo požadováno propojení Havajských ostrovů soustavou pozemních radiových vysílačů. Hlavním problémem byla otázka koordinace vysílání tj. kdo má kdy právo vysílat. Vysílá-li více počítačů najednou, jejich vysílání se vzájemně ruší.
Mají se tedy zájemci o vysílání nějakým způsobem koordinovat ?
Řešení je založeno na tom, ať každý vysílá tehdy, kdy to považuje za potřebné. Takovýto zcela nekoordinovaný přístup samozřejmě vede ke kolizím, kdy se v éteru sejde více přenosů a vzájemně se negativně ovlivní. Důraz byl položen i na zpětné potvrzování. Počítač, který odeslal nějaká data, si počkal na potvrzení o tom, že jeho data došla v pořádku. Pokud takovéto potvrzení v určitém předem stanoveném čase nedošlo, vysílání opakoval. Síť založená na těchto hlavních myšlenkách dostala jméno Aloha.
Koncepce sítě Aloha se může zdát neefektivní. Při velmi malé zátěži je však docela efektivní, počet kolizí je zde velmi malý a přístupová metoda nevykazuje žádnou vlastní režii. Jakmile však počet požadavků na přenosy dosáhne určité hodnoty, roste počet kolizí i následný počet opakovaných vysílání a celková efektivní propustnost sítě klesá.
Žádné komentáře:
Okomentovat