Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

IZOTONICKÉ PROSTŘEDÍ:

IZOTONICKÉ PROSTŘEDÍ:
je prosředí, které má stejnou osmotickou hodnotu (konc. látek) jako bka
- Pokud dáme živ. nebo rostl. bku do izotonického prosředí bka zůstane stejná

HYPERTONICKÉ PROSTŘEDÍ:
má vyšší osmotickou hodnotu, látky jsou koncentrovanější

Pokud dáme živ. bku do hypertonického prostředí, tak voda půjde z bky ven a bka se bude zmenšovat
=PLAZMOLÝZA

HYPOTONICKÉ PROSTŘEDÍ:
voda přechází do bky a buď dochází u rostl. b. ke zvýšení turgoru nebo až k
PLAZMOPTÝZE (prasknutí)

Osmóza je hlavní mechanismus,který umožňuje vedení vody na krátkou vzdálenost

4. ENZYMY,PŘÍJEM A VÝDEJ LÁTEK BUŇKOU

ENZYMY
- Biokatalizátory,bílkovinné povahy-globulární
- Katalizují metabolické reakce
- Jsou to specifické katalizátory metabolických reakcí
- umožňují, usměrňují a dovolují řídit jejich rychlost
- nitrobuněčné enzymy katalizují přeměnu jediné určité látky=substrát na výslednou sloučeninu=produkt
- přeměna jednotlivých látek v buň. se uskutečňuje soubory reakcí,které na sebe navazují=METABOLICKÉ DRÁHY(produkt jedné reakce je substrátem pro reakci následující)
složení:
- jednoduché proteiny
- nebo obsahují v molekulách neproteinovou složku=KOFAKTOR(ionty některých kovů-Mg2+,K+,Fe2+,..)
=KOENZYM(složitější org. mol.)
kompletní enzym=holoenzym-apoenzym(protein)
-koenzym

enzym.reakce: E + Sub. => ES(kompl.E+Sub.) => E + Produkt
- aktivní centrum=místo, kde dochází k přeměně substrátu na produkt
(substrát do enzymu jako „klíč do zámku“)

vliv na aktivitu enzymů
- pH prostředí
- teplota
- látky v okolním prostředí-inhibitory:snižují, aktivátory:zvyšují

regulační enzymy: alosterické enzymy-obsahují alosterické místo=>vážou se modulátory(po navázání ovlivní jeho aktivitu)
enzymy aktivní a neaktivní - přeměna jedné formy ve druhou(pepsinogen=>pepsin)

TRANSPORT MOLEKUL PŘES MEMBRÁNU = CYTOZA

TRANSPORT MOLEKUL PŘES MEMBRÁNU = CYTOZA
- je to způsob příjmu nebo vylučování částic přes biomembránu
rozdělení podle směru:
- endocytoza: dovntř bky
- exocytoza: ven z bky
rozdělení podle přijímání:
1. fagocytoza: jako by bka jedla-látka přijímá větší pevné částice
2. pinocytoza: jako by bka pila-látka přijímá kapičky kapaliny

- k rozložení potravy slouží: LYSOZOMY-váček obalený biomembránou a uvnitř jsou hydrolitické enzymy, trávení probíhá v sekundárním lysozomu (spojení potravní vakuoly s prim. lysozomem)

AUTOLÝZA - tráví se poškozená část vlasní bky=>rozloží ji (může dojít k samodestrukci bky)

TRANSPORT MALÝCH MOLEKUL A IONTU:
- procházejí látky, které normálně nemohou procházet- díky bílkovin. přenašečům v membráně
dělení:
1. aktivní transport=usnadněná difuze
- probíhá bez spotřeby energie
- ve směru koncentračního spádu (z místa s vyšší konc. do místa s nižší konc.)
- princip: např. glukóza se naváže na bílkovin. přenašeč a ten ji vtahne dovnitř

2. pasivní transport
- za spotřeby energie (ATP)
- může jít proti i po směru konc. Spádu (většinou proti konc. spádu- z místa s nižší konc. do místa s vyšší konc.)
- vázán na bílkovin. přenašeče


- 2 základní principy
primární = iontové pumpy- sprostředkují ATPázy (enzym uvnitř bky)
-nejvýznamnější ATPázou: sodíko- draslíková pumpa (Na+/K+)
-2 K+ dovnitř a 3 Na+ ven
-za spotřeby ATP
-důležité pro udržení membránového potenciálu (Ca 2+ pumpa- výskyt ve svalech)

sekundární
-souvisí s primárním, bere energii z gradientu iontu (* na základě prim. transportu)
-transport 1. látky spojen s transportem 2. látky
-látka A se transportuje po konc. spádu a energie uvolněná při tomto transportu se využije na transport látky B proti konc. spádu
Symport- po směru
Antiport- proti směru
-důležité jsou iontové pumpy- přečerpávají např. hodně sodíku ven z bky
DIFUZE
- děj, při kterém se částice látek v roztocích samovolně mísí
- částice pronikají z míst s vyšší konc. do míst s nižší konc.= KONCENTRAČNÍ SPÁD
- zastaví se po vyrovnání koncentrací
- probíhá i když jsou 2 roztoky odděleny propustnou membránou (buněčná stěna)
OSMÓZA
- zvláštní případ bun. trasportu je pronikání molekul vody membránou
- prochází-li membránou látka-membrána je pro tuto látku propustná
- membrána propouštějící rozpouštědlo a obtížně propouštějící rozpuštěnou látku je polopropustná (obecně biomemb. jsou polopropustné)

- Je to případ difuze, která probíhá tehdy, když jsou 2 roztoky o různé konc. odděleny polopropustnou membránou (cytopl. memb.)
- Molekuly rozpouštědla vody pronikají přes polopropustnou membránu do konc. roztoku
- Dochází k vyrovnání obou roztoků, ale mění se ojemy roztoků

Cytokineze:

- rozdělení buňky nastane po skončení mitózy
- smyslem cytokineze je rozdělit buňku na dvě dceřiné buschopné samostatné existence

cytokineze u živočišných buněk:

- v telofázi se na obvodu buňky vytvářejí prstence aktiniových vláken → jsou kolmé na rovinu achr.vřeténka
- tyto prstence se aktivně stahují a zaškrcují buňku na 2 dceřiné)

cytokineze u rostlinných b.:

- nová buněčná přepážka se začíná tvořit od středu k obvodu buňky
- na tom se podílí fragmoplast (zbytek mikrotubulů z centrální části dělícího vřeténka) → začne se kolem něho utvářet buněčná stěna → přehrádečné dělení

- mitózou a následnou cytokinezí vznikají 2 diploidní buňky s homologickými páry jednochromatidových chromozomů (v S-fázi buněčného cyklu se z nich stávají dvouchromatidové)

MEIÓZA (redukční dělení)

MEIÓZA (redukční dělení)
- z jader 2n buněk vznikají pohlavní buňky = gamety → mají n počet chromozomů, tzn., že každá gameta má z původního homologického páru 1 chromozom
→ z jedné 2n buňky z dvouchromatodovými chromozomy vznikají čtyři n buňky z jednochromatidovými chromozomy = gamety
- probíhá ve dvou mitózách, ale nedochází k replikaci DNA a nezůčastňuje se buněčného cyklu

1) Heterotypické dělení:
profáze dělí se na 5 fází:
1. leptothene (odpovídá profázi, chromozomy se spiralizují začínají být viditelné)
2. zygothene (homolog.chromozomy se přikládají k sobě → vytváří bivalenty : útvary
dvou spojených chromozomů, dochází k jejich překřížení mohou si
vyměnit části chromatid)
3. pachythene
4. diplothene = v ostatních fázích se bivalenty odškrcují oddělování chromozómů
5. diakineze

- v bivalentech dochází ke crossing overu: homologické chromozomy si vyměňují části chromatid → důležité pro genetickou rozlišnost

• metafáze bivalenty se uspořádají v centrální rovině buňky
- rozpouští se jaderná membrána, mizí jadérko, diferencuje se
achrom.vřeténko

• anafáze homologické chromozomy se rozcházejí do dceřinných buněk (ne tedy
chromatidy z každého homolog.páru jako v mitóze)
- rozdělení cheomozomů je zcela náhodné

• telofáze chromozomy se kondenzují
- proběhne cytokineze → vznikají dvě haploidní buňky a
dvouchromatidovými chromozomy


2) Homeotypické dělení:
- probíhá v zápětí v obou haploidních buňkách vzniklé heterotypickým dělením
- probíhá stejně jako mitóza
- na konci vzniknou ze dvou n dvouchromatidových buněk čtyři buňky n
jednochromatidové

MITÓZA (dělení jádra)

MITÓZA (dělení jádra)
- jedná se o velmi složitý děj, jehož smyslem je rozdělit replikované chromozomy tak, aby obě dceřiné buňky získaly jejich kompletní sady každá z dceřiných buněk musí obsahovat po dokončení cytokineze 1 chromozom

- mitózou se dělí jádra somatických buněk, které mají 2n chromozomů
- v somatických buňkách jsou chromozomy v párech → homologické páry (jsou stejné, mají stejný tvar, velikost)
- zaručuje dokonalé rozdělení již existujícího genetického materiálu, tím i genetické informace mezi dceřinné b.
- je součástí buněčného cyklu
- jádro dělící se mitoticky zaujímá mitotickou figuru : jejímiž typickými částmi jsou chromozomy, achromatické vřeténko, centrozom, centriola(u živoč.buněk)
- na počátku mitózy jsou chromozomy viditelné, každý obsahuje 2 chromatidy, které jsou spojené centromérou

achromatické vřeténko: (dělící vřeténko)
- složeno z mikrotubulů, lze v něm rozeznat několik typů vláken
fce: zajišťuje správný rozchod a polohu chromozómů při dělení

centrozom: mikrotubulární organizační centrum


1) INTERFÁZE : buňka je v klidu, má vysokou somat.aktivitu, ale nedělí se

2) PROFÁZE : dochází ke zkracování a zhušťování chromozómů (kondenzaci), chromatidy
zůstávají nadále spojené centromerou
: chromozomy se zviditelňují pod světelným mikroskopem
: rozpadá se jadérko, tvorba achromatického vřeténka
: centrozomy se rozestupují k opačným pólům buňky

3) METAFÁZE : začíná rozpadem jaderného obalu
: centrozomy jsou na opačném pólu buňky
: dokončena tvorba achromatického vřeténka
: chromozomy se pomocí napojení na mikrotubulární vlákna
achrom.vřeténka dostávají do ekvatoriální roviny v buňce

4) ANAFÁZE : chromozomy se podélně rozdělí na chromatidy → putují k pólům
achr.vřeténka
: nejkratší fáze mitózy, trvá několik minut

5) TELOFÁZE : rekonstrukce jader z chromozómů, které se nakupily na obou pólech buňky
: chromozomy se dekondenzují a přestávají být viditelné
: vytváří se jaderný obal a jadérko

Buněčný cyklus

- rozdělením mateřské buňky na 2 buňky dceřiné pokračuje růstem dceřiných buněk a jejich novým dělením
- během růstu buňky probíhá příprava na její příští dělení, vytvářejí se všechny buněčné struktury atd. → sled těchto procesů, které začínají v okamžiku rozdělení buňky a končí jejím rozdělením, nazýváme buněčný cyklus (posloupnost všech dějů v buňce od jedné mitózy k druhé)

fáze buněčného cyklu:
- hlavním kritériem tohoto dělení cyklu na 4 fáze jsou dvě události: replikace jaderné DNA a rozdělení jádra (mitoza) spojené zpravidla s rozdělením buňky (cytokineze)
- období replikace jaderné DNA bylo označeno jako S-fáze a časový úsek zahrnující mitózu jako M-fáze
- mezi obě tyto fáze jsou zařazeny dva časové úseky , kdy syntéza jaderné DNA neprobíhá → G 1-fáze , G 2 fáze

1) G 1 : začíná v okamžiku, kdy se po rozdělení mateřské buňky stává dceřiná buňka soustavou samostatnou a končí zahájením replikace DNA → S-fází
: v této fázi buňka roste a syntetizuje bílkoviny, zvětšuje se počet buněčných struktur
: je nejdelší ale i nejvariabilnější (trvání záleží na vnějších podmínkách)

2) S-fáze: (syntetická) probíhá replikace DNA, po skončení replikace mají chromozomy opět 2 chromatidy

3) G 2-fáze: přípravná fáze, dochází k růstu buňky podmíněno intenzivní syntézou bílkovin a RNA, tvorba buněčných struktur
: končí zahájením mitózy

4) M-fáze: poslední etapa buněčného cyklu mitóza
: je zakončena zpravidla vlastním dělením buňky (cytokinezí)

Tvorba gamet:

- z gametogonií (spermatogonií v zárodečném epitelu varlat a oogonií v zárodečném epitelu vaječníků) dozrávají gamety a to složitým procesem gametogeneze

Spermatogeneze (vývoj samčích pohlavních buněk)

- začíná u samců (mužů) dosažením pohlavní dospělosti a probíhá po celé období jejich pohlavní aktivity
- probíhá v semenných kanálcích varlete
- prapohlavní buňky v semenných kanálcích se mění ve spermatogonie, které nejdříve rostou a pak se začínají mitoticky dělit na primární spermatocyty → následuje vlastní meioza
- v prvním meiotickém dělení se diploidní primární spermatocyt dělí na dva haploidní sekundární spermatocyty
- následuje druhé meiotické dělení → každý sekundární spermatocyt se dělí na 2 haploidní spermatidy
- tzn., že z každého primárního spermatocytu vznikají 4 spermatidy → diferencují se na 4 zralé spermie
- celý tento vývoj trvá u muže přibližně 74 dnů
( prapohlavní buňky → spermatogonie → mitoza → diploidní primární spermatocyty →

1. meioza → haploidní sekundární spermatocyty → 2.meioza → spermatidy → spermie )

Oogeneze: (vývoj samičích pohlavních buněk)

- probíhá ve vaječnících

- z prapohlavních buněk vznikají ve vaječnících oogonie → mitozou z oogonií vznikají v kůře vaječníků primární oocyty → ihned vstupují do meiozy

- už v 8.-9. měsíci děložního vývoje končí profáze meiotického dělení meioza se zastavuje, v období porodu děvčátka jsou jeho primární oocyty v klidu (diktyotem) v něm setrvávají až do puberty meioza jednotlivých primárních oocyt je pak dokončována vždy souběžně s dozráváním Graafových folikulů, tj. v cyklech průměrně 28 dní a to po celé období sexuální aktivity ženy

- prvním meiotickým dělením vznikají z vyvíjejícího se diploidního primárního oocytu 2 haploidní : jeden sekundární oocyt + jedna pólová buňka

- následuje druhé meiotické dělení → ze sekundárního oocytu vzniká vajíčko + druhá pólová buňka (první pólová buňka se může homeotypicky dělit ve dvě : všechna 3 pólová tělíska však záhy zanikají a jsou resorbována)

- z primárního oocytu tedy vznikají 3 pólová tělíska a zralé vajíčko

3. Rozmnožování buněk

Dělení buněk:

- tělo všech živých organismů se skládá z buněk → rozmnožování i růst rostlin tedy není myslitelný bez vzniku nových buněk
- rozmnožování je jednou ze základních vlastností všech živých organismů
- v současné etapě evoluce vznikají nové buňky pouze reprodukcí buněk existujících tj. jejich dělením
- nepřetržitá cyklická reprodukce buněk, kterou nazýváme buněčný cyklus, je obecnou vlastností každé buňky a je zakódovaná v jejich genetické informaci
- základním předpokladem rozmnožování je schopnost reprodukce :

a) nepohlavní : z jedné nebo více tělních buněk mateřského jedince vzniká další generace
organismů genetická výbava rodiče je předána beze změny (bakterie,
prvoci, houby, rostliny, jednodušší živočichové)
: může probíhat pomocí spor, vegetativním rozmn., dělením nebo pučením

b) pohlavní: je založeno na splynutí dvou pohlavních buněk gamet, vznikajících miózou
v pohlavních orgánech
: splynutím samčí a samičí gamety = zygota, která se pak dělí mitózou a vytváří
se nový jedinec vybavený genetickou informací od obou rodičů
- dceřiné buňky eukaryot mohou vznikat z buňky mateřské dvěma odlišnými způsoby, rozdělení mateřské buňky na buňky dceřiné předchází dělení jádra (karyokineze) dělí se dvěma způsoby:

1) pokud zůstává počet chromozomů (2n) v jádře dceřiných buněk zachován mluvíme o mitotickém dělení (mitóze) = tímto dělením vznikají tělní somatické buňky

2) zmenší-li se počet chromozomů na polovinu haploidní počet chromoz., jde o dělení redukční (meióza) = vznikají při něm pohlavní buňky neboli gamety

Cytoplazma, Ribozómy, Cytoplasmatická membrána

Cytoplazma
- zaplňuje zcela prostor bakteriální buňky, neboť bakterie nemají vakuoly
- jedná se o koloidní roztok, ve kterém probíhají základní životní pochody buňky – metabolismus
- obsahuje zásobní látky : glykogen, kys. polybetahzdroxzmáselnou x neobsahují lipidy
- často obsahuje kapénky nebo krystalky odpadních nebo zásobních látak → buněčné
inkluze

Ribozómy
- mají jinou stavbu než u eukar.b., vyskytují se pouze v cytoplasmě
- má sedimentační koeficient 70S a skládá se ze dvou nestejných podjednotek
- menší podjednotka se skládá z jedné molekuly rRNA a 21 bílkovin
- velká podjednotka ze 2 molekul rRNA a 34 molekul bílkovin
- vyskytují se v blízkosti jádra, nasedají na mRNA a hned ji překládají v bílkoviny
fce: tvorba bílkovin

Cytoplasmatická membrána
- jediná membrána : biomembrána
- obklopuje cytoplasmu
- udržuje vnitřní prostředí v buňce, je semipermeabilní
- reguluje tok látek mezi vnitřním a vnějším prostředím
- je tvořena dvojitou vrstvou fosfolipidů + bílkoviny
- většinou je po celém povrchu hladká x mohou vznikat i vchlípeniny
- u fotosynteticky aktivních bakterií vznikají vchlipováním cytoplasmatické membrány
chromatofory, které nesou fotosyntetické pigmenty
mezozóm : vzniká vchlípením do cytoplasm.m., měchýřek
: probíhá na nich buněčné dýchání, replikace DNA

Buněčná stěna
- uložena vně cytoplasmatické m.
- jedná se o jediný pevný útvar v buňce
- má fci buněčného skeletu – dává buňce tvar a jako tuhý obal ji mechanicky ochraňuje před vnějškem
- způsobuje i chemickou odolnost
2 druhy:
a) grampozitivní : stěna je tvořena mohutnou vrstvou peptidoglykanu (murein), teikoová
kys.
b) gramnegativní : obsahují tenkou peptidoglykanovou vrstvu
: na vnější straně má lipoproteinovou membránu – biomembrána

Bičíky
- orgán pohybu : rotační pohyby
- bakterie mohou mít buď jeden bičík, více či žádný
- je vystavěn z jednotlivých molekul bílkovin – tvoří duté vlákno, které je šroubovitě stočené
- je zakotven v cytoplasm.m.

Fimbrie
- jedná se o četná, krátká, rovná, jemná a křehká vlákna vycházející všemi směry ven z bakterie
- slouží k přilnutí bakterie k povrchu - konjugace bakterií

Peroxizony : útvar obalený membránou
: fotorespirace - 2 enzymy (perozykazy, katalázy)
glioxyzony : v b. semen → zásobní fce

2. Prokaryotická buňka

- bakterie a sinice
- jednobuněčné organismy
- je mnohem jednodušší a menší než b. eukaryotická ( 1-2 μm )
- nejčastěji kulovitý nebo tyčinkovitý tvar
- prokaryotická buňka neobsahuje chloroplasty a mitochondrie, ER..tedy organely typické
pro eukariotické buňky
- výživa je autotrofní i heterotrofní
základní struktury: jádro, ribozómy, cytoplasmatická membrána, buněčná stěna...

Jaderná hmota

(= nukleoid)
- jedná se o molekulu DNA, která je uložena ve formě ojedinělého chromozomu v
nukleoidu (nese v sobě genetickou informaci), která je volně uložená v cytoplazmě, pt neni
vytvořena jaderná membrána

- je kruhová a nejsou na ní navázány molekuly bílkovin
- prokar.b. nemá pravé jádro, ale jen jaderný obal z membrány
plazmidy: malé, kruhovité molekuly DNA, které jsou uloženy mimo bakteriální
chromozom

Cytozómy

- jedná se o útvary vysoce specializované – váčky podobné lyzozómům
- vznikají v membráně GA a ER : zde se odškrtí jako váčky a uzavírají v sobě určité typy enzymů, takže rozeznáváme různé druhy cytozómů

fce:
- obecně jde o organely, ve kterých probíhá rozklad různých nízkomolekulárních látek nebo jejich přeměny

Centriola

= dělící vřeténko
- stálá struktura živočišných buněk, leží poblíž jádra
- v b. jsou obsaženy 2 centrioly, jsou na sebe kolmé
- obsahuje 9 trojic mikrotubulů

fce:
- organizační centrum, zajišťuje tvorbu druhé centrioly před mitózou - putuje na opačný pól
buňky
- uplatňuje se zejména při dělení buněk

Organely pohybu

1. řasinky:

= cilie
- vláknité výběžky buňky, ohraničené jednotkovou membránou a obsahují podélně uspořádaný systém mikrotubulů
- především slouží k pohybu

2. bičík:

= flagellum
- struktura podobná řasinkám
- obvykle bývá ale jen jeden a je mnohem delší než řasinky
- kromě mikrotubulů může obsahovat i další zesilující struktury
- mohou také tvořit undulující membránu – což je vlastně jejich zploštělý obal, ale nesplývá
s buňkou
- zakotven v buňce pomocí bazálních destiček, je obalen membránou
- má podobnou fci jako centriola

Stavba:
- 9 trojic mikrotubulů po stranách + 1 dvojice centrálních mikrotubulů
- dienová raménka jsou mazi dvojicemi mikrotubulů → putují k (-) konci mikrotubulu →
ohýbání bičíků

Cytoskelet

- soustava bílkovinných vláken uvnitř cytoplazmy, které vytvářejí vnitřní kostru b.
fce:
- zajišťuje oporu buňky (kostra), pohyb organel, transport látek, tvoří některé organely

na stavbě cytoskeletu se podílí 3 typy vláken:
1) mikrotubuly
:
duté trubičky tvořené bílkovinou tubulinem
: nejsou trvalé - vznikají a zanikají
: skládá se ze dvou konců + a -
fce : orientují celulózní vlákna v buněčné stěně (tím mají vliv na růst uněčné
stěny)
: podílí se na vzniku achromatického vřeténka při dělení buněk
: tvoří základ pohybových organel buňky (bičíků a nitkovitých
panožek)
: probíhá po nich posun organel pomocí transportních bílkovin
: stavební prvky centrioly a vláken dělícího vřeténka

2) aktinová filamenta
:
tvořena bílkovinou aktinem
: vznikají za spotřeby energie, kterou dodává ATP z aktinu
: oporná funkce (např. vyztužuje mikroklky střevních buněk)
: pohybová funkce - měňavkovitý pohyb
: podílí se na tvorbě panožek

3) střední filamenta
:
bílkovinná vlákna v cytoplazmě
: udržují buňky u sebe

Lyzozómy

- váčky kulovitého tvaru obalené membránou
- obsahují hydrolytické enzymy : kyselé hydrolázy - napadají vazby vzniklé kondenzací –
hydrolyzují bílkoviny, nukle.kys., lipidy...
- vznikají odškrcováním od GA a ER (na jeho ribozómech jsou příslušné enzymy)

Stavba:
primární lyzozómy - pohybují se cytoplasmou, splývají s potravními váčky, které obsahují materiál určený k strávení – vznikají sekundární lyzozómy
(fagocytoza - vzniká fagozom - spojí se s primárním lyzozomem - vzniká sekundární lyzozom)
- nestravitelné zbytky potravy zůstávají v membránových váčcích jako reziduální tělíska a nebo jsou odstraňována exocytózou
- v rostlinné buňce nejsou (nahrazeny vakuolou)

fce:
- vnitrobuněčné trávení
- mohou připravovat substrát pro další oxidaci mitochondriemi

Golgiho aparát (GA)

- od cytoplazmy je oddělen jednou membránou
- soubor váčků propojených kanálky
- nikdy nenese ribozomy
diktyozomy: GA je rozptýlen v cytoplazmě ve formě zrn, tyčinek..
fce:
- váčky odškrcované z GA se podílejí na vzniku amorfní složky buněčné stěny
- úprava produktů ER : zahušťuje jeho produkty (př: chemická úprava bílkovin..), odstraňuje
přebytečnou vodu z buňky, zajišťuje exocytózu
- odškrcováním => lyzozómy, cytozómy

Vakuola
- typická organela pro rostlinnou buňku
- jedná se o membránou ohraničený útvar, který je vyplněn buněčnou šťavou
- v mládí má b. několik vakuol : splývají a ve stáří srůstají v jednu centrální vakuolu →
zatlačuje cytoplasmu a ostatní organely k cytoplasmatické m. = vzniká nástěnná
cytoplasma - zaujímá 90% b.)

složení :
- 95 % voda (hl. zásobárna vody pro b.) + odpadní a zásobní látky = buněčná šťáva (může být zbarvena různými barvivy)
bun. šťáva - cukry, bílkoviny, alkaloidy, třísloviny barviva (antokyany - způsobují zbarvení
plodů, antoxantiny), enzymy, různé ionty
- alkaloidy a třísloviny jsou jedovaté látky, které činí rostlinu nepoživatelnou
- membrána oddělující vakuolu od cytoplazmy = tonoplast
- zajišťuje ukládání látek zásobních i odpadních - jejich koncentrace může být tak vysoká, že mohou vykrystalizovat (krystaly : rafidy šťavelu vápenatého) = inkluze
- do vakuol se přijímá voda = růst vakuol způsobuje i růst b. - zvětšováním vakuol se zvyšuje tlak uvnitř buňky - turgor buňky (vnitřní napětí v buňce ji zpevňuje)

Jadérko (nucleous)

- není ohraničeno membránou, uloženo uvnitř jádra v karyolemě (v jaderné šťávě)
- mizí v období dělení jádra a objevuje se při vzniku jádra nového
- je tvořeno shlukem RNA a bílkovinami, produkují m-RNA a t-RNA
- vznikají v něm cytoplasmatické ribozomy

Ribozomy
- kulovité útvary
- jsou tvořeny hlavně r-RNA a bílkovinami
- vyskytují se na ER i volně v cytoplazmě
- skládá se ze 2 podjednotek (velká a malá) dohromady 80S
- v cytoplasmě se obě podjednotky spojují pomocí atomů Mg
- vznikají v jadérku
polyzomy = ribozomy propojeny v m-RNA
fce : syntéza bílkovin → proteosyntéza

Semiautonomní organely
(polonezávislé organely)
o plastidy
o mitochondrie
- jsou obaleny dvěma membránami (vnější a vnitřní)
- mají vlastní ribozomy, jiné než riboz. v cytoplasmě
- mají vlastní DNA
- jsou sídlem významných energetických dějů (plastidy- fotosyntéza, mitochondrie -
dýchání)
- mají symbiotický původ

Mitochondrie

- obsahuje vlastní DNA a proteosyntetický aparát => semiautonomní organela
Stavba :
na povrchu 2 biomembrány :
vnější : hladká, ohraničuje prostor matrix (tvoří obsah mitochondrie, probíhá zde citrátový cyklus)
vnitřní : vchlípuje se dovnitř = vznikají kristy
: dochází zde k buněčnému dýchání
fce:
- oxidace a fosforylace živin → získává tím energii - získaná energie ukládána ve formě
ATP - využita k životním pochodům v buňce
- na vnitřní mem. : enzymy, tvorba ATP, probíhají zde pochody buněčného dýchání


Plastidy
- proplastidy: původní plastidy, vznikají z nich ostatní plastidy
Stavba:
na povrchu 2 biomembrány:
vnější: hladká, tvoří obal plastidu
vnitřní: tvoří výběžky
- zaškrcením výběžků vznikají útvary zvané tylakoidy (v membráně tylakoidů jsou vázány
asimilační pigmenty = chlorofyl a karotenoidy)
- nahloučením tylakoidů na sebe vznikají grana
lumen - prostor v membráně tylakoidu
stroma - vnitřek plastidy, je prostoupen výběžky vnitřní membrány

Rozdělení :
1. chloroplasty
- jsou z hlediska existence života na Zemi považovány za nejdůležitější organely - jsou totiž
místem, kde se z anorganických látek vytváří látky organické, které jsou zdrojem energie,
stavebních látek…
- jedná se o fotosynteticky aktivní plastidy, které obsahují chlorofyl a karotenoidy (ty jsou
vázány na membránové struktury)
- probíhá zde fotosyntéza
světelná fáze fotosyntezy: dochází k ní na membráně tylakoidů
temnostní fáze fotos. : probíhá v stromatu chloroplastu
: dochází k syntéze org. látek, ukládají se sem zásobní l. (škrob)
(rozkladem chlorofylu => chromoplasty: fotosynteticky neaktivní, pt neobsahují chlorofyl, ale karotenoidy = to se děje při zrání plodů)

2. chromoplasty
- obsahují xantofily, karoteny = karotenoidy
- neobsahují chlorofyl
- způsobují zbarvení listů, plodů, květů
- hlavní barvy: červená, žlutá, oranžová
fce: jejich zbarvení láká opylovače

3. leukoplasty
- bezbarvé, neobsahují žádná barviva, pigmenty
- výskyt v zásobních org.(heterotrofních pletivech) = podzem. org., ukládání zás. látek
dělí se podle toho, jaké látky se v nich tvoří a ukládají:
§ amyloplasty (škrob) - syntéza škrobu (amyloplasty v bramborové hlíze)
§ protoplasty - syntéza bílkovin
§ oleoplasty - syntéza tuků

Endoplazmatické retikulum (ER)
- od cytoplazmy je odděleno jednou membránou
- rozvětvený systém biomembrán, soustava vzájemně propojených váčků a kanálků
fce:
- podílí se na stavbě buněčných stěn, syntéze biomembrán
- prostupuje plazmodesmami do sousedních buněk = zajišťuje transport látek mezi
jednotlivými částmi b.
- je místem syntézy tuků a bílkovin

hladké ER : na povrchu nejsou ribozomy, syntéza tuků a lipidů
: je přítomno ve svalech - zásobárna Ca2+ , v b. produkujících steroidy
drsné ER : na povrchu vázány ribozomy na kterých probíhá syntéza bílkovin

Cytoplazmatická membrána

- tvoří receptory – příjem signálů z prostředí
- nad ní je buněčná stěna
- polopropustná (semipermeabilní)
- typická biomembrána

fce:
• reguluje příjem a výdej látek → probíhá přes ní pasivní a aktivní transport látek, mohou
přes ní pronikat i velké molekuly a to pinocytózou či fagocytózou
• reguluje chování buňky podle podnětů z vnějšího prostředí (světlo, dotyk, chemické
vlivy..)
• zajišťuje stálé vlastnosti vnitřního prostředí buňky

Stavba:
- tvořena 2 vrstvami fosfolipidů: obsahují proteiny - integrální
- asociované (perifení-na povrchu)
- hydrofilní (polární)
- hydrofóbní (nepolární)

ŽB: Cytoplazmatická membrána
- odděluje b. od okolí
- tvoří ji dvojitá vrstva fosfolipidů - mezi nimi molekuly bílkovin
- na vnější straně se nachází glykokalix tvořený sacharidy
- buňky jsou navzájem propojeny hustými provazci cytoplazmy → desmodezmy, které
zajišťují soudržnost tkáně
- je polopropustná
- umožňuje transport látek
- mohou se v ní tvořit organely

Cytoplazma

Stavba:
- rozsolovitá hmota
- směs koloidních a krystalických roztoků org. i anorg. látek
- slabě kyselá až neutrální povaha
- při povrchu buňky : větší hustota bez organel (= hyaloplazma)
- uvnitř opačně (= granuloplazma)

fce:
- udržuje tvar b.
- zajišťuje výměnu látek s okolím, přesun živin uvnitř b.
- biochemické pochody : anaer. glykolýza, částečně přeměna bílkovin

Jádro (nukleus, karyo)
- ve stavbě jádra se od sebe výrazně liší prokaryotní a eukaryotní buňky
- u prokaryot (bakterie) je jádro představováno pouze kruhovitou molekulou DNA, která
není vázána na proteiny → nemá membránu, nazývá se tedy jaderným obalem

- obsahují ho všechny buňky (x vysoce specializované - červené krvinky)
- tvar : nejčastěji kulovitý, oválný
- největší organela, tvoří asi 10% objemu

Stavba:
- na povrchu je dvojitá membrána : karyolema (odděluje jaderný obsah od základní
cytoplazmy, obsahuje póry, které umožňují výměnu látek RNA a bílkovin mezi
karyoplazmou a cytoplazmou)
- pomocí pórů je jádro spojeno s ER = tím i se všemi částmi b.

- uvnitř jádra je jaderná šťáva : karyoplazma (cytoplazma + karyoplazma = protoplazma)
- jádro bývá většinou jedno, u nálevníků, jaterních a chrupavčitých buněk dvě, u svalových
a srdečních buněk více. (syncytium = splynutí několika srdečních buněk)

chromatin = složka jaderné hmoty, složen z DNA a bílkovin = histony
(DNA+histony = nukleozom)
= před dělením buňky se zhušťuje, spiralizuje na viditelné chromozomy
: heterochromatin - neaktivní, kondenzovaný genetický materiál
- spiralizované úseky chromozómů
: euchromatin -

chromozom = je před škrcením rozdělen na 2 chromatidy : v každé je 1 molekula DNA,
jsou stejné
centromera : místo, kde dochází ke spojení dvou chromatid
fce :
a) genetická : přenos gen. informace z mateřské b. na dceřinou = replikace
(gen. informace je zapsána pořadím nukleotidů v DNA)
b) metabolická : anabolické procesy (syntéza RNA, enzymy, ATP, ...)

ROSTLINNÁ BUŇKA:

- charakteristický znak rostlinné b.(živočišné buňky ji nemají)
- umožňuje existenci buňky jako osmotického systému
- těsně přiléhá k cytoplasmatické membráně
- omezuje velikost protoplastu a zabraňuje jeho prasknutí v důsledku osmotického příjmu
vody

fce:
• mechanická (udržuje tvar, odolnost proti prasknutí..)
• podílí se na přenosu látek mezi buňkou a vnějším prostředím
• plně propustná = permeabilní
• neživá, těsně přiléhá k cytoplasmě
• ukládání látek - inkrustace - anorg. (CaCO3 ), oxid siřičitý..
- impregnace - organ. = lignin - lignifikace (dřevnatění)
= suberin - suberinizace (korkovatění)
= kutin - kutinizace - kutikula
Stavba:
2 složky:
a) vláknitá - celulóza (tvoří základní kostru)
- vzniká v plasmatické membráně na útvarech zvaných rozety

b) amorfní - pektiny, hemicelulózy..
- vznikají v Golgiho komplexu

primární buněčná stěna
- vzniká u buněk, které ještě mohou růst
- je plastická stejně jako střední lamela, čimž odpovídá požadavkům na rychlý růst b.
- přikládá se na střední lamelu směrem ke středu buňky
- přikládáním dalšího materiálu (=apozicí) primární stěna sílí
- složkou jsou pektiny a hlavně celulóza – molekuly celulózy vytvářejí micely – propojením
vzniká síť mikrofibril, které nejsou přesně orientovány

sekundární buněčná stěna
- vzniká u dospělých b. s ukončeným růstem
- celulózní mikrofibrily jsou ve svazcích, jsou přesně orientovány
- mikrotubuly orientují celulózní vlákna
- obsahuje více celulózy, neobsahuje žádné pektiny
- roste jen tloustnutím = apozicí (přikládání nových vrstev)
může zde být uloženo mnoho látek:
lignin - podpůrná a vyztužovací fce, ve stěnách buněk (ve dřevě)
suberin - korková pletiva, zkorkovatělé b. nejsou propustné pro vodu, rychle odumírají a
zastávají mechanickou fci
kutin - na povrchu rostliny → vosk, vytváří kutikulu

střední lamela
: vzniká z přepážky mezi dceřinými buňkami v průběhu dělení → spojovací vrstva mezi sousedními buňkami
: tvořena pektiny z GA

plazmodezmy
- kanálky v b. st., kterými komunikují jednotlivé buňky mezi sebou
- prochází jimy provazce protoplazmy i endoplasm. retikula
- v místech větší hustoty - vznik teček (vidět pod mikroskopem)

Chemické složení rostlinné b.:

- chem. prvky se v rostl. buňce vyskytují vždy ve formě sloučenin
1) organické - sacharidy, lipidy, bílkoviny, nukleové kys.
2) anorganické - voda, soli, plyny

voda
- v buňce 60 - 90 %
- množství vody záleží na druhu rostliny, na druhu orgánu a prostředí
význam vody:
1) rozpouštědlo živin a umožňuje přesun látek
2) fotosyntéza
soli
- vyskytují se v b. ve formě uhličitanů, chloridů a fosforečnanů, podílí se na udržení stálého pH
plyny
- kyslík, oxid uhličitý, uhlík, rozpouští se ve vakuolách, u vodních rostl. jsou v mezibuněčných prostorách
bílkoviny
- tvoří hlavní část citoplazmy, součást b. jádra, enzymů, hormonů a zdroj ener.

nukleové kys.
- v jádře, podstatou dědičnosti, ve všech živých organismech, řídí tvorbu bílkovin v těle
DNA = deoxyribonukleová kys., dvojitá šroubovice
RNA = ribonukleová, jednoduchá šroubovice

sacharidy
- zdroj energie, tvoří se během fotosyntézy, jsou součástí nukl. k.

Monosacharidy - fruktóza, glukóza
Disacharidy - řepný cukr, laktóza - mléčný cukr, maltóza - sladový cukr
Polysacharidy - celulóza - tvoří b. stěny
škrob - usazuje se v b. zásobních org. ( rýže, brambory )
lipidy
- jsou ve vodě nerozpustné, zdroj. E, ukládají se v plodech a semenech, v b. volně v tukových kapičkách, tvoří povrch jádra

Buňka

je základní strukturní a funkční jednotka živých soustav
buňka je nejmenší ž.s., která je schopná samostatné existence a reprodukce
je základní stavební jednotkou prokaryotických a eukaryotických organismů
každá buňka má svůj vlastní genetický a proteosyntetický aparát a metabolický systém,
umožňující vytvářet a využívat energii

1. Eukaryotická buňka

- jedná se o buňky hub, rostlin, živočichů
- živí obsah buňky se nazývá protoplast -- cytoplasmu (obsahuje jednotlivé organely)
-- karyoplasmu (= jádro)
- protoplast je od buněčné stěny ohraničen plazmatickou membránou

Rostlinná a živočišná buňka + buňka hub:

Rostlinná:
velikost: 10-100 μm, ale mohou být dlouhé i několik m
- tvar rostl. buňky je dán tvarem buněčné stěny
- buněčná stěna je tenká a plastická
- většina rostl.b. obsahuje jádro + jadérko

- cytoplazma vyplňuje prostor ohraničený buněčnou stěnou – jsou v ní
koncentrovány veškeré cytoplasmatické struktury včetně jádra
- od živočišné b. se liší přítomností plastidů, buněčné stěny, vakuol

proudění cytoplasmy : usnadňuje transport a výměnu látek mezi jednotlivými částmi buňky
nebo mezi b. navzájem

Živočišná:
velikost: mezi 10-20 μm (x b. nervové 1m,..)
- nejjednodušším tvarem je tvar kulovitý, oválný (ve tkáních je tvar b. rozmanitý)
- jsou tvarově velmi rozmanité, pt neobsahují buněčnou stěnu
- na rozdíl od rostlinnné b. obsahuje lyzozómy

Buňka hub
Buněčná stěna : obsahuje chitin, velmi vzácně celulózu
Jádro : bývá jedno, dvě i větší počet
Plastidy : chybí, proto jsou houby bezbarvé
: u vyšších hub, hlavně v plodnicích , jsou různá barviva, ale nikdy chlorofyl
Zásobní látky : hlavně glykogen a olej, nikdy škrob
Ostatní organely jako v živočišné buňce

2. Stavba buňky

Živé soustavy:

- za základní živou soustavu považujeme jedince schopného samostatného života
- jedná se jak o jednobuněčné tak mnohobuněčné jedince
ž.s. vyššího řádu = individua vyššího řádu
: jsou tvořena z jednobuněčných organismů na sebe závislých (společenstvo) - fungují
pouze, když je jich mnoho (mravenci, včely…)

charakteristika:
- obsahují bílkoviny, nukleové kyseliny → jsou nulkeoproteinové
- zajišťují základní životní fce :
a) látkový a energetický metabolismus (přeměna látek a energií)
b) autoreprodukci (ž.s. jsou schopné samostatné existence, rozmnožování, vývoje…)
c) autoregulace (schopnost reagovat na vnější podmínky a měnit tím svoje vlastnosti)

- nukl.kys.: nesou genetickou informaci - přepisuje se do struktury bílkovin - přenos informace z generace na generaci
- bílkoviny : fci enzymů
: mají schopnost evoluce
: tvoří základní strukturu buněk
- ž.s. jsou vysoce organizovány - stupňovitě hierarchicky uspořádány:
atom - molekuly - makromolekuly - makromolekulární komplexy - buněčné orgány - buňky - tkáně, pletiva - orgány - orgánové soustavy - organismy
- ž.s. jsou z hlediska termodynamiky otevřené soustavy - mohou vyměňovat energii, hmotu, informace z vnějším okolím
- jsou v ustáleném stavu - vyrovnává se příjem, výdej

c) mnohobuněčné organismy

- jedinci s úplnou specializací a diferenciací b.
- mají stupňovité (hierarchické) uspořádání buňky - pletiva či tkáně orgán orgánová soustava - - ty zabezpečují základní funkce organismu

individua vyššího řádu - termiti, včely, mravenci...
- u některých druhů členovců
- různě specializovaní jedinci téhož druhu vytvářejí společenstvo

Taxonomie organismů
- hierarchické rozdělení
taxon: systematická jednotka tvořená skupinou organismů, pro které je společný určitý stupeň příbuznosti a které se svými znaky odlišují od jiných systematických jednotek stejné úrovně
- jednotlivé taxony jsou hierarchicky seřazeny do kategorií

Kategorie rozdělujeme:
- základní, do nichž musí být každý organismus zařazen
- doplňkové, které vytváříme z kategorií základních a které mají vždy pevné místo v hierarchii (např. nadřád, podřád)
- dodatečné, které jsou odvozené od základních kategorií, a jejichž místo v hierarchii nemusí být pevně ustanoveno

říše regnum rostliny živočichové
kmen phylum členovci
oddělení divisio krytosemenné
třída classis dvouděložné hmyz
řád ordo růžokvěté motýli
čeleď familia růžovité běláskovití
rod genus růže bělásek
druh species růže šípková bělásek zelný

Evolučně zdůvodněný, přirozený systém živé přírody

(za základ pro třídění organismů byla vzata evoluce buňky)


nadříše: Prvojaderní (Prokaryota)
říše: Nebuněční (Subcellulata)
říše: Prvobuněční (Protocellulata)


nadříše: Jaderní (Eukaryota)
říše: Rostliny (Plantae)
podříše: Nižší rostliny (Protobionta)
podříše: Vyšší rostliny (Cormobionta)
říše: Houby (Fungi)
říše: Živočichové (Animalia)
podříše: Jednobuněční (Monocytozoa)
podříše: Mnohobuněční (Polycytozoa)

Hierarchické uspořádání živých soustav

- porovnáme-li různé druhy organismů, zjistíme, že se liší svou složitostí
- pro ž.s. je charakteristické hierarchické uspořádání

nejnižší strukturální složka: biomakromolekuly (nukl.kys., bílkoviny) → jsou spojovány do větších, stabilnějších nadmolekulárních komplexů: (enzymové komplexy, ribozomy) → vyšší stupeň uspořádanosti vykazují organely (mitochondrie, plastidy, jádro), funkčně spjaty, na sobě závislé → buňka : jednob.org, mnohob. organismy

Rozlišujeme:
a) nebuněčné organismy viry
- nesou sice vlastní genetickou informaci, avšak nejsou vybaveni enzymy pro syntézu vlastních bílkovin, tím pádem nejsou schopni reprodukce mimo hostitelskou buňku
- existence virů je úzce spjata s existencí hostitelské buňky = mohou žít jen jako nitrobuněční parazité

b) jednobuněčné organismy
- sinice, bakterie, prvoci, jednob.. houby a řasy
- tělo je tvořeno jedinou buňkou, která vykonává všechny životní fce
- mohou samostatně existovat a rozmnožovat se

buněčné kolonie: vývojově přechodné formy mezi jednob. a mnohob. org. (kolonie sinic, prvoků..)
: objevuje se u nich specializace a diferenciace b.

1. Rozdíl mezi živou a neživou přírodou

Obsah otázky:
• chemické složení živých a neživých soustav
• základní vlastnosti živých soustav
• hierarchické uspořádání živých soustav
• jejich závislost na prostředí

Biologie
(z řec. bíos = život, logos = věda)
- věda zabývající se studiem živé přírody
- zkoumá strukturu a funkce živých organismů na všech úrovních, jejich vzájemné vztahy i vztahy
mezi živou a neživou přírodou
- snaží se poznat podstatu života a jeho zákonitosti
- podle zaměření lze v rámci biologických věd rozlišit následující základní obory:
mikrobiologie; botanika; zoologie; antropologie (studium původu a vývoje člověka)
- mezi dílčí obory patří: morfologie, anatomie, cytologie, histologie, fyziologie

1. Neživá příroda
- rozlišujeme nerosty (sůl kamenná, křemen, zlato..)
- horniny (žula, čedič, pískovec..)
- řada neživých systémů se vyznačuje některými charakteristikami, typickými pro živé organismy, nikdy však všemi dohromady (např. krystaly rostou)
- neživou přírodou se zabývá geologie

2. Živé soustavy
Obecné vlastnosti organismů:
- (společné vlastnosti ž.s.)
- jde o vlastnosti společné všem živým organismům → tím se odlišují od neživé přírody
- vysoká organizovanost ž.s. je podmínkou pro průběh všech životních dějů, které se v organismech uskutečňují
- udržet tuto uspořádanost vyžaduje nepřetržitou výměnu látek, energií a informací mezi živou přírodou a okolím
- z fyzikálně chem. hlediska jsou tyto soustavy otevřené soustavy dále nerovnovážné a dynamické
- od neživých soustav se liší organismy svým aktivním vztahem ke svému okolí : přijímají z prostředí jen látky a energii, kterou mohou využít
- do prostředí naopak vylučují látky a energii, kterou již nepotřebují
- ž.s. je schopna přijímat info o stavu svého prostředí ale i naopak info do prostředí vysílat → to jí umožňuje účelově měnit své chování a adaptovat se na měnící se podmínky

1) jednotný princip chemického složení
- hlavním chemickým základem všech organismů jsou organické látky jejich přítomnost je charakteristická pro živou přírodu (bílkoviny, nukleové kyseliny, lipidy, sacharidy..)

2) biologická organizovanost
- živé systémy se vyznačují vysokým stupněm vnitřní složitosti a funkčního uspořádání - lze rozlišit různé úrovně : buněčná, orgánová
- živé organismy se brání nárůstu neuspořádanosti tím, že ze svého okolí přijímají energii a různé látky (např. rostliny sluneční energii a minerální látky..)
- nepotřebných či škodlivých látek se organismus zbavuje
- základní, stavební a funkční jednotkou těla je buňka

3) metabolismus přeměna látek a energií (= látkový a energetický)
- je soubor chemických dějů katalyzovaných enzymy (přeměna chemických sloučenin na prvky
použity ke stavbě svého těla, k vývinu, růstu) k těmto přeměnám potřebují energii : energie chem.vazeb, energie světelná..
- nevyužitou energii předávají do okolí v podobě tepla, energii chemickou navázanou ve zplodinách metabolismu
- živé organismy si tak mohou vytvořit z přijatých látek látky vhodné pro stavbu svého těla nebo je využít jako zdroj energie
→ anabolismus (z jednodušších látek na složitější; energie se spotřebovává) fotosyntéza
→ katabolismus (ze složitějších l. na jednodušší; energie se uvolňuje) dýchání

4) dráždivost a pohyb
- představuje schopnost živých organismů přijímat a následně reagovat na podněty z vnějšího prostředí, tedy podněty, které by mohli narušit homeostázu
- díky dráždivosti se dokáží organismy přizpůsobit vnějším podmínkám adaptabilita organismů
- dráždivost nevyvolávají jen nežádoucí podněty, ale také podněty biologicky prospěšné, nezbytné pro život (světlo, potrava, t prostředí)
- některým podnětům se mohou organismy částečně přizpůsobit změnou a úpravou životních dějů, na jiné reagují pohybem, popř. smrtí
- pohyb je nejčastější reakce na podráždění aktivní pohyb vyžaduje energii uvolňovanou při metabolických dějích

5) reprodukce
- je nezbytná k přežití a udržení druhu
→ nepohlavní reprodukce se účastní jen 1 jedinec
→ pohlavní 2 jedinci (proměnlivost)

6) dědičnost a proměnlivost
- dědičností rozumíme schopnost přenášet dědičnou informaci uloženou v molekulách DNA (deoxyribonukleové kyseliny) z jedné generace na druhou
- při rozmnožování zpravidla v potomstvu vznikají různé odchylky, kterými se liší od rodičovských organismů proměnlivost (někteří potomci mohou být i životaschopnější než jejich rodiče)

7) růst a vývoj
- všechny živé organismy mají v delším časovém úseku schopnost vývoje, během něhož si druhy osvojují nové, efektivnější způsoby získávání a využívání dostupných zdrojů látek i energií
- každý org. prochází během života mnoha kvantitativními a kvalitativními změnami = růst a vývoj, jsou navzájem neoddělitelné
- růstem rozumíme zvětšování buněk rozvojem organel a jejich následné rozmnožování
- ž.s. jsou prostorově ohraničené charakteristické rozměry org.
- buňky specializují a diferencují = ontogeneze
→ ontogeneze individuální vývoj (od narození do smrti)
→ fylogeneze historický vývoj druhu