Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

4b. Tisková forma pro tampónový tisk.

4b. Tisková forma pro tampónový tisk. Jednotlivé druhy tiskových forem, jejich výdržnost při tisku, další činitelé tisku v tampónové technice.


Tampónový tisk je specifická technika nepřímého hlubotisku, při kterém nanesená tisková barva na povrch veleptané formy je přenášená na povrch tampónu a dále při jeho deformaci podle tvaru potiskovaného předmětu tlakem na potiskovaný předmět.

Základy tampónového tisku lze sledovat v hodinářské a keramické výrobě. Kde ruční kreslení ciferníků a drobných motivů byla nahrazena jednoduchým přetiskováním rytin pomocí želatinových tampónů, vyrobených z kostní moučky a tvarovaných v odlévacích formách. Tisková strana tampónu se nahřála nad plamenem a po ochlazení vznikl lesklý a rovný povrch, jenže byl moc lepivý, tak se na jeho povrch nanesl jemný pudr a tím byla možnost přenosu barvy.

Podle tvaru tiskové formy rozlišujeme tamponový tisk s plochou tiskovou formou a rotační tampónový tisk, kdy tisková forma má podobu hlubotiskového válce. Tiskovou formou je tedy tisková deska nebo válec. Do povrchu tiskové formy je vyleptán motiv v pravidelné hlubotiskové síti, která slouží jako opora pro stěrač.
Podle charakteru tiskových prvků dělíme hlubotisk na:
Klasický hlubotisk: který má tiskové body konstantní v ploše, ale variabilní v hloubce. Různá tónová hodnota obrazu je vytvářena různou výškou nánosu barvy, podle hloubky tiskové jamky.

Autotypický hlubotisk: má tiskové jamky variabilní v ploše, ale konstantní v hloubce.

Poloautotypický hlubotisk: má tiskové jamky variabilní v ploše i v hloubce.Přenosovým prostředkem barvy je tedy prostorový tampon ze speciálního elastického materiálu. Tisková forma spolu s tamponem mají rozhodující význam pro kvalitu tisku. Podle požadavků jaké klademe na tisk, můžeme použít různé druhy tiskových forem jako ocelovou tiskvou formu, měděnou, plechovou nebo plastovou.

Ocelovou tiskovou formu používáme především tam, kde vyžadujeme vysokou přesnost soutisku nebo velký počet výtisků. Používají se desky z kalené oceli s malým obsahem chromu. Ocelová forma se připravuje fotochemickým způsobem. Na povrch desky nje nanesená negativní světlocitlivá vrstva citlivá na UV záření. Ovrstvení se provádí stříkáním nebo poléváním. Po osvětlení se neosvětlené části vymývají organickými rozpouštědly a osvětlené části zůstávají a tvoří stabilní vrstvu, která chrání netisknoucí místa. Leptání se používá roztok kyseliny dusičné ředěné destilovanou vodou, zaleptávájí se tisknoucí prvky apo leptání se forma očistí.
Měděná tisková forma se používá ve formě měděného plechu s obdobným zapracováním jako u mědirytu nebo u tiskové fromy v hlubotisku.

Plechová (planžetová) tisková forma se v poslední době stále více uplatňuje. Do těchto typů tiskových forem lze razit otvory, které mohou být využívány pro její přesné umístění. Vyrábí se ze speciálně tenké pásové oceli. Obvykle se upevňuje pomocí magnetické desky. Ovrstvovací, kopírovací a leptací způsob je obdobný jako u ocelových, nebo měděných tiskových desek. Někteří výrobci nabízejí ocelové desky již ovrstvené.

Plastová (fotopolymerová) tisková deska je dnes zřejmě nejpoužívanějším typem, zejména pro menší série potiskování do 15 až 30 tisíc potisků. Sestává se z kovového plechu a vrstvy fotopolymeru. Tyto desky existují v různých kvalitách a tloušťkách. Reliéf tiskové formy se připravuje obdobným způsobem jako fotopolymerní tiskové formy tak, že tiskové prvky se vyhlubují vymýváním vodou nebo směsí alkoholů, ev. speciálním vymývacím mediem. Tyto desky mají většinou tloušťku vrstvy 25 mm a dovolují i tisk bez rastru. Vzniká ovšem nebezpečí, že u větších ploch nebo čar může docházet k vytírání barvy i z vyleptaného prohloubení. Důsledkem je pak nepravidelná vrstva nanesené barvy. Proto se doporučuje v každém případě používat rastr.

Zvláštním případem je kombinace sítotisku a tamponového tisku, kdy se sítotiskovým postupem přenáší barvový film na tampon. Toho se využívá při přenášení barev s vypalovací teplotou 550 stupňů. Sítotisková forma s motivem a naplněná barvou se zhařeje na 65 až 85 stupňů a sítotiskovým postupem se přenese barva nasilikonový podklad zahřátý na 35 až 40 stupňů, kde díky rozdílu teplot dobře barva ulpí, následně je barva přenesena na nahřátý tampon a pak na potiskovaný předmět.

Tampon se vyrábí ze speciální směsi silikonového kaučuku a silikonového oleje. Silikonový olej se přidává do siůlikonové hmoty podle požadavků na tvrdosttamponu. Různé stupně tvrdosti tamponu se označují jejich různými barvami. Nízké povrchové napětí silikonu umožňuje vynikájící přenos barvy. Tampon musí mít vysokou mechanickou odolnost, dobré odvádění statického náboje, stabilní povrchové napětí a perfektní povrch. Pro stabilní povrchové napětí je důležitý obsah silikonového oleje, jelikož se z tamponu postupně odpařuje, stoupá jeho povrchové napětí a tím klesá schopnost dolního přenosu barvy, přenos barvy lze také ovlivnit rychlostí stroje nebo ofoukáváním tamponu. Tvar tamponu se řídí velikostí a druhem tištěného motivu a tvarem potiskovaného předmětu. Tampon obvykle volí tiskař na základě zkušeností nebo podle zkušebního potisku. Platí zásada, že lépe se tiskne tvrdším tampónem než měkčím. Menší tampony se používají zejména při tisku větších ploch při nízké síle stroje a snáze zvláda potisk nerovností, na tampon ale nesmí být vyvynut příliš velký tlak, jinak je tisk nekvalitní. Tampony je nutno skaldiovat v tmavém prostoru při teplotě 18stupňů, kde jsou chráněny před účinky tepla a světla. Tampony se čistí buničitou vatou a ředidlem pro barvy. Následně se tampon ošetří silikonovým olejem. Tampony se nesmí vytírat do sucha nebo rukou. Tampony se odlevají pomocí odlévací formy z dvousložkové silikonové pryže. Pozitivní forma se vyrábí z oceli nebo hliníku a tvarem odpovídá tvaru tamponu. Forma se leští do vysokého lesku a z pozitvní formy se odleje negativní forma z odlévací pryskyřice. Po utvrzení negativní formy se získá forma pro silikonou pryž. Tampony se skládají ze siliknového tělasa a upevňovací dřevěné desky. Dřevěná deska se po vyplnění pryskyřicové formy silikonovou směsí vloží na povrch a obojí se vyjme z formy.

Tamponový tisk se vyžívá při potisku různých prostorových předmětů, jako jsou např. Osvětlovací tělesa, autopříslušenství, počítačové prvky, sklo, domácí potřeby, keramika, kosmetika, hračky, sportovní potřeby, zbraně, reklamní předměty, nástroje a jiné.

4a. Kontrola kvality tisku.

4a. Kontrola kvality tisku. Obecná kritéria stanovení kontroly kvality tisku, teoretické základy kolorimetrie a denzitometrie, měření barevnosti, aditivní a subtraktivní syntéza barev, remisní charakteristiky, matematický popis barvy, chromatický diagram CIE, trichromatičtí činitelé, složky a souřadnice, standardní osvětlení a pojem metamerie, barevné diference a další denzitometrická stanovení kvality tisku, příklad na chemický výpočet.



Barevný vjem je výsledkem působení tří faktorů a to pozorované barevné plochy, osvětlením a citlivostí zrakového systému. To zda vnímáme předmět barevně, ovlivňuje soubor vlnových délek, které jsou odraženy nebo pohlceny.

Barevá plocha je plocha, která při dopadu paprsků světla některé vlnové délky pohltí nebo odrazí. Tuto vlastnost mají všechny barevné plochy, podíl odraženého světla se zakresluje do tzv. remisních křivek. Takže např. Bíla plocha většinu dopadajících paprsků v celé oblasti spektra odráží, je to asi 90%. Naopak černá plocha většinu paprsků v celém spektru pohltí a šedá plocha přibližně stejné množství paprsků v celém spektru pohltí a odrazí. Pro popis barevného předmětu slouží tzv. remisní křivky, zobrazují odraz určité oblasti viditelného spektra. Ty oblasti, které se nejvíce odrážejí od povrchu předmětu jsou tvořeny maximem křivky.
Vlastnost osvětlení charakterizují podíly vlnových délek světel. Tato vlastnost se nazývá spektrální distribuce, ta definuje, jaký podíl jednotlivých vlnových délek je v celkovém světle obsaženo. Např. Červené světlo obsahuje 600nm, modré 400nm, zelené 500nm a bílé světlo obsahuje rovnoměrné zastoupení všech vlnových délek. Důležitou vlastností osvětlení je Teplota chromatičnosti, je to teplota absolutně černého tělesa v kelvinech, která tvoří stejný barevný vjem, jako předpokládaný světelný zdroj a udává se u všech zdrojů. Různá oscětlení mohou způsobit, že předmět pod tímto osvětlením se jeví různě, tzn. V různých barvách. Aby se tomuhle jevu předešlo, muselo být definováno standartní osvětlení, které má podobné složení jako denní světlo, jeho teplota chromatičnosti je 5000kelvinů.

Citlivost zrakového systému, nebo-li pozorovatel je dán citlvostí oka, oko je tvořeno třemi blánami, vnější blána chrání vnější plochu oka, tzn. Rohovku, která spolu s čočkou zobrazuje objekt na sítnici. Sítnice tvoří vnitřní blánu oka. Součástí sítnice jsou dva druhy světlocitlivých buněk a to tyčinky a čípky. Tyčinky jsou citlivější a umožňují černobílé vidění, čípky jsou barvocitlivé a umožňují barevné vidění. Jejich žlutá barva vytváří na sítnici žlutou skvrnu a při správném vidění se odražené paprsky sbíhají na žluté skvrně. Spektrální citlivost tyčinek a čípků se velmi liší, tyčinky jsou nejcitlivější v zelené oblasti spektra, zatímco čípky ve žluté oblasti. Tyto rozdíly jsou součástí Purkyňova jevu, který říká, že jas barevných ploch je jiný při pozorování za šera a při denním světle. Při nízkém jasu se spektrální citlivost oka posouvá k nižším vlnovým délkám. Vidění za nízkého jasu nazýváme skotopické a vidění za dostatečného jasu fotopické.
Jev, kdy barvy s odlišným spektrálním složením jsou za určitých podmínek vnímány shodně se označuje jako metamerie. Metamerie souvisí s funkcí vizuálního systému. Oko nerozlišuje spektrální složení barvy. Vjem je dán podrážděním ρ, γ, β čípků citlivým k dlouhým, středním a krátkým vlnovým délkám (lze představit jako tři barevné filtry R, G, B). Principiálně tedy 2 vzorky se zcela odlišným spektrálním složením mohou vyvolat stejnou stimulaci ρ, γ, β čípků. Podrobnější vysvětlení příčin metamerie.

Takové vzorky barev, které mají odlišné spektrální složení, ale vyvolají stejný barevný vjem, označujeme metamerními.
Rozlišujeme metamerii vlivem: osvětlení a pozorvatele.
Metamerie vlivem osvětlení
O metamerii vlivem osvětlení hovoříme, pokud se 2 barevné vzorky se pod jedním osvětlením jeví shodně, ale pod jiným je mezi nimi patrný rozdíl. Například jednotlivé díly výrobku se při osvětlení ve výrobní hale jeví shodné, ale pod osvětlením v místě prodeje nebo v místě používání vykazují odlišný odstín.

Metamerie vlivem pozorovatele
Pár předmětů se jednomu pozorovateli zdá shodný, zatímco druhému rozdílný. Tato situace může nastat, když respondenti mají odlišnosti v barevném vnímání nebo pokud je hodnocení prováděno za podmínek odlišného zorného úhlu (2° a 10°).

Teorií a podstatou barevnosti se zabývá obor koloristika. Každá barva má své neodlučitelné vlastnosti, kterými je jednoznačně určena nebo-li atributy barvy a toje jas, odstín a sytost.
Jas nám charakterizuje "světlost" nebo "tmavost" vnímané barvy. Snižování jasu znamená přidávání černé, popřípadě šedé.

Odstín je tím co si představujeme pod pojmem barva: červeň, modř, zeleň, žluť atd.
Sytost udává jak je vnímaná barva kalná nebo čistá, tj. je-li spíše blíže k šedé (kalná) nebo ke svému odstínu (brilantní). Snižování sytosti znamená přidávání bílé.

Barvy z hlediska odstínu dělíme na chromatické a achromatické.
Chromatické barvy jsou ty co mají odstín, jsou to modré, zelené, žluté a červené barvy.
Achromatické barvy nemají odstín, zahrnují černou barvu, bílou a všechny stupně šedi. V běžné praxi ale nevystačíme se základními barvami, ale potřebujeme použít nějaký jiný odstín. Toho můžeme dosáhnout mícháním barev. Rozeznáváme dva typy míchání barev a to aditivní a subtraktivní.

Při Aditivním míchání barev se jedná o míchání tzv. základních (primárních) barev světel červené, zelené a modré RGB, které nám svým mícháním poskytují sekundární barvy. Primární barvy označujeme jako 1/3 (jednotřetinové). Smícháním červené a zelené dostaneme žlutou, smícháním modré a zelené dostaneme azurovou a smícháním modré a červené purpurovou. Smícháním všech tří obdržíme bílou. Takového způsobu míchání se využívá všude tam kde dochází k emisi barvy (monitory, TV atd.) a také v lidském oku.

Při Subtraktivním míchání barev se jedná o míchání sekundárních 2/3 barev látek azurové, purpurové a žluté CMY. Tyto barvy nám svým mícháním dávají primární barvy. Smícháním azurové a purpurové obdržíme modrou, smícháním purpurové a žluté červenou a smícháním žluté a azurové zelenou. Smícháním všech tří potom vznikne černá. Tento druh se používá při míchání barevných látek nebo předmětů (tisk, lakařství apod.).

Obor, který se zabývá měřením barev se nazývá kolorimetrie.Barvu měříme proto, abychom ji mohli zpětně reprodukovat a to se nám bude dařit jen tehdy budeme-li ji popisovat pomocí čísel a jednotek, jelikož slovní popis je nedostačující. Matematický popis barvy nám také umožňuje sledovat barvu ve výše uvedeném výrobním řetězci a stanovit barevné odchylky konečného produktu od původní zakázky.Aby mohla být barva matematický popsána, bylo nutné stanovit matematické funkce, které by udávaly jaké množství RGB světel je nutné sčítat při aditivním míchání světel. Pro stanovení funkcí bylo provedeno experimentální měření pro dvoustupňového a desetistupňového pozorovatele. Měření provádělo 200 experimentátorů se zrakem bez barevných vad. V prvním případě mělo zorné pole pozorovatele, který měl do terčíku doplnit stejnou barvu jako byl barevný předpis 2stupně a v druhém, případě 10 stupňů. Z těchto hodnot se pak vypočítají průměry a nakonec transformací byly vytvořeny funkce x, y, z tzv. trichromatičtí činitelé a na základě těchto funkcí byly vyjádřeny souřadnice barev. Tímto byla barva jednoznačně určena, odvozené vztahy umožnily konstrukci chromatických diagramů, jelikož třetí souřadnice se dala vypočítat na základě prvních dvou souřadnic. A tak vznikl Trichromatický trojúhelníkový diagram, ve kterém platí, že spojnice okrajových částí diagramu přes bílý bod nám dává souřadnice doplňkovývh barev B a B, aditivním mícháním světel D1 a D2 získáme světlo D3, jehož souřadnice leží na úsečce D1 a D2. Trojúhelníkový diagram pokrývá souřadnice všech barev a obvod trojúhelníkového digramu tvoří syté pestré spektrální barvy a spojnice 420-670nm tvoří barvy nepestré. Trichromatický diagram se však nedá použít na teoretické výpočty a ani na výpočty odchylek. Bylo totiž zjištěno, že vzdálenost dvou vizuálně rozlišitelných barev není tak kontaktní. Tato nepřesnost vyplívala z toho, že vzdálenosti vizuálně odlišných barev byly různé. Tuto nepřesnost objevil McAdam, a proto, byly nazvány jako McAdamovy elipsy. Trichromatický diagram sice popisuje a vyjadřuje celou škálu viditelného spektra, avšak veškerá výstupní zařízení a tiskové techniky nedokáží všechny barvy reprodukovat. Proto začaly vznikat barvové prostory, tzv. barvovém gamutu.

Krychlový prostor RGB je přístrojově závislý a proto se nehodí na teoretické výpočty. Uplatňuje aditivní míchání světel a je vhodný pro zpracování signálů v televizoru nebo monitoru.

Krychlový prostor CMYK je také přístrojově závislý. Uplatňuje subtraktivní míchání barev a je využíván pro tisk a výstupní zářízení.

Barvový model HSV a HSL jsou tvořeny hodnotami odstínu, sytosti a jasu. Májí tvar kuželu a jsou přístrojově závislé.

Barvový model CIE l*u*v je první přístrojově nezávislý model, umožňuje vyhodnocování barvových diferencí a tolerancí, má tvar kužele obráceného na špičku, na plášti se nacházejí pestré barvy a směrem k vertikální ose čistota barev klesá, na ose l jsou jen nepestré barvy.

Barvový model CIE Lab je přístrojově nezávislý prostor a v podstatě se jedná o jiné vyjádření chromatického diagramu s doplněním o souřadnice jasu. Pomoví něj lze vyjádřit barvy v číselných hodnotách a tím je lokalizovat uvnitř barvového prostoru. Je nepoužívanějším barvovým modelem.

Kontrolu kvality tisku provádíme měřícími přístroji, které podle funkce dělíme na denzitometrické a spektrální.

Densitometr je obvykle nejpoužívanějším přístrojem. Měří tzv. optickou hustotu, což je schopnost předmětu pohlcovat (absorbovat) nebo nepropouštět světlo. Toho se dosahuje měřením, kolik ze známého množství světla projde skrz nebo se odrazí z měřeného předmětu.
Densitometr obsahuje stabilizovaný zdroj normalizovaného bílého světla. To prochází skrz čočku, kde je zaměřeno na vzorek. Ze vzorku je odraženo (propuštěno) a dopadá jeden ze tří filtrů (RGB), které se nastaví podle měřené barvy. Fotosenzory (např. fotodiody) potom převádějí množství světla, které dopadlo, na elektrický proud. Elektronika v densinometru porovná toto množství s množstvím, jenž zdroj původně emitoval. Výsledek nakonec zobrazí na displeji. Důležitým parametrem pro výběr densitometru (tedy kromě ceny) je rozsah optické hustoty, kterou je přístroj schopen měřit. Významným údajem je také opakovatelnost měření (tj. jaká nastane chyba při měření stejného vzorku o stejné optické hustotě), přesnost měření rastru a stabilitu světelného zdroje.

Kolorimetr měří také světlo, ale toto světlo rozkládá na jednotlivé složky RGB, podobně jako lidské oko. Opět obsahuje normalizovaný zdroj, ze kterého emitované světlo prochází nejprve barevným filtrem, pak dopadá na vzorek a odtud je odraženo (propuštěno) na fotosenzor. Kolorimetry se používají především jako levnější náhrada spektrofotometru, jelikož vždy měří pouze při jedné vlnové délce.

Spektrofotometr nám slouží k měření spektrálních dat. Jedná se vlastně o přístroj, který nám detekuje množství světelné energie odražené ze vzorku (popřípadě propuštěné vzorkem), a to po určitých intervalech vlnových délek, přes celé viditelné spektrum. Spektrofotometr se skládá ze zdroje světla, monochromátoru, který mění polychromatické světlo na monochromatické (o jedné vlnové délce), štěrbiny která vybírá právě měřenou vlnovou délku a detektoru který vyhodnocuje dopadající světlo. Takto dostaneme sadu naměřených dat, jejíž vizuální interpretací jsou spektrální křivky. Jelikož spektrofotometr shromažďuje komplexní informace o měřeném vzorku, lze jej užít i jako densitometru nebo kolorimetru. Důležitými údaji pro výběr spektrofotometru je standardní typ zdroje světla, rozsah měřitelného spektra a spektrální interval (po jak malém kroku je schopen měřit). Významná je také geometrie měření. Ta udává úhel pod jakým je předmět osvětlován a úhel pod jakým je snímán. Nejčastějšími hodnotami jsou 45°/0° nebo 0°/45°, přičemž první hodnota udává osvětlení a druhá detekci.

3b. Ofsetová tisková forma.

3b. Ofsetová tisková forma. Úprava hliníku při výrobě, jednotlivé další fáze procesu výroby ofsetové tiskové desky.


Za vynálezce tisku z plochy je považován pražský rodák Alois Senefelder. Na konci 18. století. Vynalezl tiskovou techniku zvanou litografie nebo také kamenotisk, protože se tiskne z kamenné tiskové formy, která je upravená tak, že tisknoucí místa přijímají barvu a netisknoucí místa vodu. Dnes je tato technika využívána jako umělecký tisk. Další dnes již nepoužívanou technikou tisku z plochy je světlotisk, vynalezl ho Jakub Husník z Prahy v r. 1868. Tiskne se ze skleněných desek, polévaných citlivou vrstvou želatiny, na kterou se kopíruje tiskový obraz. Světlotisk věrně kopíruje jednobarevné i vícebarevné tónové předlohy, ale nevýhodou je nízká životnost tiskové formy a velmi nízský výkon. Naopak v dnešní době nejrozšířenější průmyslovou technikou tisku z plochy je ofset. Vynalezl ho Američan W Rubel a Němec Caspar Hermann, kteří nezávisle na sobě zkounstruovali v roce 1905 ofsetový tiskový stroj. Rozvíjet se ofset začal až po druhé světové válce, zvláště po vynalezení fotosazby. Dnes představuje hlavní tiskovou techniku, kterou se tiskne více než 60%tiskovin z celého světa. Využívá se při tisku novin, časopisů, knih, propagačních tiskovina obalů.

Ofset je nepřímá tisková technika. Z tiskové formy je obraz přenesen na gumový potah přenosového válce a pak teprve na papír. Jako tisková forma slouží kovová nebo plastová deska, která je upnutá na formovém válci. Při tisku z plochy jsou tisknoucí a netisknoucí prvky v jedné rovině a přenos barvy je zajištěn fyzikálně-chemickými vlastnostmi tisknoucích a netisknoucích míst. Netisknoucí místa jsou hydrofilní a tisknoucí oleofilní. Netisknoucí místa jsou tedy smáčena vodou a tisknoucí místa tiskovou barvou. Tisk je realizován nepřímým přenosem barvy z tiskové formy na potiskovaný materiál přes přenosový válec. Použití přenosového válce s pružným potahem prodlužuje životnost tiskové formy, umožňuje reprodukci jemných detailů kresby i na drsnější povrch a tisk za poměrně malých tlaků. Ofsetový tisk je možno realizovat s vlhčením nebo bez vlhčení. Ofset s vlhčením je založený na principu opakovaného nanášení tenkého filmu vlhčícího roztoku, který smáčí povrch netisknoucích míst tiskové formy a zabraňuje tak na těchto místech přilnutí tiskové barvy. Ofset bez vlhčení využívá pro selektivitu tisknoucích a netisknoucích míst na povrchu tiskové formy vrstvu silikonového kaučuku, který pokrývá netisknoucí místa, čímž zabraňuje přenosu barvyu z těchto míst.

V současné době jsou základem většiny ofsetových tiskových forem hliníkové desky nebo folie. Hliníkové desky se připravují elektrolytickou přípravou. Když se elektrolyticky vyloučí z taveniny bauxitu kovový hliník, následuje proces jeho přetavování a odlévání do bloků, ze kterých se po dalších technologických operací vyválcují hliníkové pásy plechy požadované tloušťky a kvality. Pro výrobu tiskových desek se však musí upravit jejich povrch. Hliníkové plechy se nejprve musí zbavit nečistot zbylých po válcování. Plechy se čistí organickými rozpouštědly nebo alkalickými roztoky. Po vyčištění desky následuje zdrsnění povrchu desky. Je to proces, který umožňuje rovnoměrné zdrsnění ofsetových desek za účelem snadnější aplikace světlocitlivé vrstvy. Zdrsňování je možno provádět třemi způsoby a to mechanicky, elektrochemicky nebo anodickou oxidací (eloxováním).

Mechanické zdrsnění povrchu hliníkového plechu se provádí rotujícími ocelovými nebo silikonovými kartáči a to buď za sucha nebo za mokra. Mokrý proces zdrsňování je kvalitnější a podstatně rovnoměrnější.

Elektrochemické zdrsnění je speciální druh elektrolýzi za průchodu střídavého proudu, v praxi se jako elektrolyt využívá rotzok kyseliny chlorovodíkové, dusičné a trihydrogenfosforečné, proces zdrsňování probíhá ve čtyřech fázích, nejprve se vytvoří zárodek zdrsňování, poté se zárodek rozrůstá, pak dochází k rovnoměrnému zdrsnění a nakonec vzniknou malé černé body na povrchu desky.

Anodická oxidace nebo-li elexování je umělé nanášení oxidu na povrch hlinikové desky za účelem lelpší přijímavosti vody. Jako elektrolyt se používá roztok kyseliny sírové nebo roztok kyseliny trihydrogenfosforečné, nežádoucím jevbem je však zadržování vody a oxidu hlinitého v polích. Tím ztrácí povrch hydrofilní vlastnosti a to se může projevit tónováním tiskové barvy na netisknoucích místech.

V současné době jsou hliníkové desky dodávány jako předcitlivěné–presenzibilované, tj. již opatřené světlocitlivou vrstvou. Desky se dodávají obvykle o tloušťkách 0,17-0,7 mm. Vrstva je nanášena v tekuté formě v tenké vrstvě na nekonečný hliníkový pás. To je nutné provádět za absolutně bezprašných podmínek. Přesně řízené systémy dávkování, nanášení i následné regulované sušení, zabezpečují stejnoměrnou tloušťku vrstvy v celé šíři pásu, a tedy její konstantní světlocitlivé vlastnosti.

Po usušení a kontrole je hliníkový pás opatřený světlocitlivou vrstvou podélně i příčně řezán na požadované formáty desek. Je vyžadována vysoká přesnost řezu v mezích 0,5 mm. Hrany řezu nesmí mít žádný hrot, aby se při jejich použití vyloučilo poškození válců, gumových potahů a aby nedošlo ke zranění při manipulaci. Po opětovné kontrole a vytřídění jsou desky, prokládány ochranným papírem, baleny do papírů nebo smršťovacích folií a skládány do krabic nebo dřevěných beden.Máme dva základní druhy předcitlivěných desek a to desky s citlivou vrstvou světlem se rozkládající, která je založená na fotochemických vlastnostech diazosloučenin, které se světlem rozkládají a způsobují rozpustnost světlocitlivé vrstvy obvykle ve slabě zásaditých roztocích. To znamená, že osvětlená část vrstvy se stává rozpustnou v určitém typu rozpouštědla. Charakter presenzibilované vrstvy je tedy pozitivní a desky opatřené touto vrstvou se označují jako pozitivně pracující a jako kopírovacích podkladů se používá diapozitivní montáž.

A desky s citlivou vrstvou světlem se utvrzující jsou po osvitu schopny zesíťování. Vrstva je obecně rozpustná v jiných konkrétních rozpouštědlech, obvykle ve vodě, kdežto zesíťovaný produkt svou rozpustnost ztrácí. Osvětlená místa na tiskové formě zůstanou po vyvolání nerozpuštěna výsledkem vyvolávacího procesu je kopie oproti kopírovacímu podkladu obrácená. Charakter této vrstvy je negativní a desky opatřené touto vrstvou jsou označovány jako negativně pracující.

U zhotovení ofsetových forem záleží jestli jde o digitální bezdotykovou tiskovou techniku, která hmotnou tiskovou formu nevyžaduje nebo jde o analogovou dotykovou tiskovou techniku, která hmotnou tiskovou formu vyžaduje.

Vytváření obrazu na tiskovou formu pro analogový dotykový tisk se provádí buď kopírováním analogových kopírovacíxh podkladů, kde se pro zhotovení tiskové formy využívá světlo modulované buď odrazem od kopírovacího podkladu nebo průchodem kopírovacího podkladu. Kopi vyžaduje pro záznam toku záření světlocitlivou vrstvu nanesenou na tiskové desce. Zpracováním světlocitlivé vrstvy se získá kopie, která je po dalších úpravách přímo tiskovou formou.

Vytváření obrazu lze dělat i technologií CTP, kde se využívá bodový záznam nejčastěji modulovaným laserovým paprskem z viditelné nebo infarčervené oblasti do světlocitlivé nebo termocitlivé vrstvy.

Před samotným kopírováním se ale musí provést montáž. Pod pojmem montáž se obecně rozumí sestavování kopírovacích předloh do té podoby, jak bude v konečném provedení přenesena na tiskovou desku. Tento způsob je označován jako archová montáž.

Je-li výsledkem montáže stránka tiskoviny (knihy, časopisu, prospektu, apod.), označuje se taková montáž jako stránková montáž. Jedná se zejména o kompletaci textu a obrazu na stránce. Úprava textů do stránek se obvykle označuje jako zlom (lámání), kompletace s ilustracemi pak bývá často označována termínem integrace obrazu a textu. Montáž lze provádět elektrickým nebo ručním způsobem.

Elektronická montáž se provádí pomocí speciálních programů v počítači. Je-li elektronicky prováděna pouze stránková montáž, pak jsou příslušné kopírovací podklady pořizovány zmíněným způsobem od jednotlivých stránek, které jsou pak základními prvky pro montáž archovou.

Klasická (ruční) montáž je sestavování kopírovací předlohy z jednotlivých prvků a jejich upevňování na montážní podložku podle montážního zákresu. Montáž může být prováděna buď na průsvitné podložce, což je negativní montáž z transparentních kopírovacích podkladů. Nebo na odrazové podložce (obvykle papíru) zhotovené z odrazových kopírovacích podkladů.
Úkolem archové montáže je tvorba kompletního kopírovacího podkladu pro zhotovení tiskové formy. Umístění jednotlivých stránek tiskoviny musí být provedeno tak, aby po knihařském zpracování, tj. složení a oříznutí, byly stránky ve správném pořadí a postavení.
Aby mohla být montáž provedena, je nutné mít k dispozici:
a) filmy stránkových montáží, popř. jiné typy kopírovacích podkladů v požadované kvalitě.

b) kompletní maketu tiskoviny s vyznačeným formátem a postavením textů i obrázků na stránce, nebo otisky schválených a očíslovaných montáží

c) informace potřebné k vyřazení stránek tiskoviny

d) tiskový formát ofsetového stroje
Kopírovacími podklady pro ofset jsou obvykle pérové a síťové (rastrové) diapozitivy nebo negativy na transparentní podložce. Takové kopírovací podklady se upravují a upevňují na transparentní plastové folie nebo sklo (v případě odrazových předloh na papír). Kromě kopírovacích podkladů tiskovin musí být na montáži, následně na tiskové formě a na tiskovém archu ještě technologické značky, tj. soutiskové značky, značky pro skládání, řezání, označení složek, testovací značky pro kontrolu a řízení kvality tisku apod. Tyto technologické značky musí být umístěny do takového místa, aby po zpracování nijak nerušily (obvykle u ořezu, hřbetu…).
Kopírovací podklady musí odpovídat kvalitativním požadavkům této technologie. To znamená, že přechod, respektive rozhraní tisknoucího a netisknoucího místa musí být ostré. Součastně musí mít prvky dostatečné krytí.

Aby se minimalizovalo podkopírování, musí být vrstva kopírovací předlohy při kopírování v co největším kontaktu s kopírovací vrstvou tiskové desky. (kontakt vrstva na vrstvu), proto je v kopírovacích rámech realizováno částečné vakuum. Kopírovací předloha pro ofset musí být se strany vrstvy nečitelná (zrcadlově převrácená). Jelikož se montáž provádí tak, že kopírovací podklady se lepí na montážní folii stranou, kde není vrstva, tedy vrstvou k sobě, musí být montáž provedena nečitelně, tedy zrcadlově převráceně.

Důležitým procesem je vyřazování. Vyřazování je umístění stránek na tiskové formě, respektive montáži tak, aby po vytištění a složení archu následovaly stránky ve složce podle určeného pořadí (číslování stránek). Při vyřazování se vychází z celkového počtu tiskoviny, jejího charakteru, způsobu dokončovacího zpracování, počtu možných stránek ve složce, způsobu tisku a dalším technologickým omezení.

Arch, který se při dokončovacím zpracování skládá do knižní složky, se nazývá knižní arch. ten obecně nemusí být shodný a archem tiskovým, tj. formátem archu procházejícím tiskovým strojem. Složkou pak označujeme složený arch s jedním nebo více lomy. Pokud je složka tvořena složením jediného archu, nazývá se jednoduchá složka, pokud vzniká kombinací více složených archů, nazývá se kombinovaná složka.

Podle způsobu knihařského zpracování rozlišujeme potom vyřazování do sebe, kdy složky se vkládají jedna do druhé – V1 (maximálně 64 stránek) nebo kombinované složky. A vyřazování za sebou, toho se využívá při zpracování knihy. V tom případě se složky snášejí a přišívají se k sobě nití a vytváří se tak knižní blok, který se dále zpracovává.

3a. Kovové materiály.

3a. Kovové materiály. Obecné vlastnosti kovů, zastoupení chemických prvků kovového charakteru v periodickém systému, elektrochemické vlastnosti kovů, kovy a slitiny používané v polygrafii, přehled aplikací kovů v jednotlivých tiskových technikách.


Převážná většina prvku vykazují kovový charakter, takže asi ¾ prvků v periodické soustavě jsou kovy. Kov má v úzkých bodech krystalické mřížky katyonty příslušného kovu. Valenční elektrony jsou poměrně volné v krystalické mřížce a říkáme jim delokalizované, protože nemají přesné umístění. Jejich delokalizace je způsobená, tím že jich mají kovy nedostatek, a proto se rozprostřou rovnoměrně po celé mřížce jako tzv. elektronový plyn. Struktura kovu ovlivňuje fyzikální a chemické vlastnosti kovu. Mezi fyzikální vlastnosti kovů patřínapětí a deformace, tvrdost kovu, pevnost a houževnatost kovu, hustota, teplota tání, elektrická vodivost, tepelná vodivost, fotoelektrická emise a lesk. Napětí a deformace, což je soubor sil, které způsobují změnu rozměru a tvarů. Při deformaci kovu se roviny krystalických mřížek i jednotlivé atomy oddalují nebo přibližují, a tím se těleso deformuje. Tvrdost kovu je odolnost kovu proti otlačování cizího tělesa. Pevnost a houževnatost kovu je napětí, při kterém se kov zlomí, nebo-li naruší se soudržnost krystalické mřížky. Hustota kovu závisí na hmotnosti atomů a na jejich vzájemné vzdálenosti v krystalické mřížce. Teplota tání, říká že za studena kmitají atomy kovů kolem svých rovnovážných poloch v krystalické mřížce, pokud se kov zahřeje, výchylky atomů se zvětší natolik, že atomy opouštějí svá místa. To se provuje rozpadem krystalické mřížky, kov taje. Pokud kov necháme zchladnout, krystalická mřížka se postupně obnoví.

Mezi chemické vlastnosti kovů patří především odolnost proti atmosferické a chemické korosi, shopnost kovů vytvářet sloučeniny a jejich reaktivita. Všechny tyto vlastnosti vyplývají ze struktury kovů. Především z nedostatku elektronů. Kovová vazba se vytváří pouze mezi atomy kovu, tato vazba vypadá tak, že katyonty kovu jsou umístěny v uzlových bodech krystalické mřížky a valenční elektrony se mezi nimi pohybují ve formě tzv. elektronového plynu. Takováto vazba se nazývá delokalizovaná, protože nemá přesně umístěné valenční elektrony. Koordinační kovalentní vazba, je vazba, kde poskytuje vazebný elektronový pár pouze jeden z vázaných partnerů u vazby s kovy je to vždy nekovový partner. Tak vznikají koordinační sloučeniny. Elektrochemické vlastnosti jsou vlastnosti díky, které kov vykazuje kladný nebo záporný potenciál při porovnání se srovnávací elektrodou, tato elektroda je vodíková. Pokud daný kov vykazuje kladnou odchylku, patří mezi ušlechtilé kovy. Pokud danný kov vykazuje zápornou odchylku, je kovem neušlechtilým, tzn málo odolným vůči korozi. Na základě elektrochemické vlastnosti byla vytvořena tzv. Becketova řada. Olefilnost je schopnost přitahovat organické látky, hydrofilnost je schopnost přitahovat vodu. Oleofilnost i hydrofilnost jsou velmi důležitou vlastností kovů. Kovy, které vytvářejí oxidy s polární vazbou na sebe vážou sloučeniny s polárními molekulami. Kovy, které tvoří nepolární oxidy, na sebe vážou sloučeniny s nepolárními molekulami. Na základě těchto jevů je v polygrafii založena selektivita tisknoucích a netisknoucích míst v ofsetu.

Kovy se výrábí přímou a nepřímou redukcí, aluminotermicky u kovů, které reagují ve velmi čisté podobě nebo pokud je kov velmi reaktivní nebo elektrolýzou, pokud chceme získat kov ve velmi čisté podobě nebo je kov velmi reaktivní.

Periodický sytém obsahuje dvě základní skupiny kovů. První skupina jsou kovy P-bloku, kam patří všecghny nepřechodné kovy a druhou skupinu kovů nazýváme kovy D-bloku, kam patří všechny přechodné kovy. Písmena P a D označují valenční elektrony a jeich umístění v kovech.

Mezi kovy P-bloku patří:
Hořčík, nachází se ve II.A skupině periodického systému, v přírodě se nachází v magnesitu nebo dolomitu, je to lesklý, stříbrobílý kov a je velmi málo odolný vůči korosi. V polygrafii se využívá především ve slitinách např. Ve flexotisku. Dá se vyrobit elektrolýzou nebo redukcí a je velmi hořlavý.

Hliník, nachází se ve III.A skupině, v přírode se nachází v bauxitu a kryolitu, je to lehký, stříbrolesklý kov, měkký a dobře vede elektrický proud a teplo, je kujný a tažný a na vzduchu se potahuje svým oxidem, proto je odolný vůči korosi, v polygrafii se využívá především v ofsetu.

Křemík, nachází se ve IV.A skupině, v přírodě se nachází v křemenu, je to polovodič a velmi stabilní prvek, s ostatními prvky se slučuje až za vysokých teplot. Dá se vyrobit redukcí a v polygrafii se využívá v mikrolitografii.

Cín, nachází se ve IV.A skupině, v přírodě se nachází v kazideritu, je to bílý, stříbrolesklý kov, je měkký a kujná a tažný a nekoroduje. Vyrábí se redukcí a za nizkých teplot se mění v šedý cín. Využívá se hlubotisku na valci pří výrobě tiskové jamky vypalováním laserem.

Olovo, v přírodě se nachází v galenitu, je to měkký kov, který velmi špatně vede teplo a lektrický prou, je odolný vůči korozi a je kujný za tepla i za studena, je velmi jedovatý.

Kovy D-bloku:
Železo, nachází se v VIII.B skupině, v přírodě se nachází v krevelu nebo hnědelu nebo pyritu, je to stříbrolesklý kov, který je málo odlný vůči korosi, je velmi křehký, a proto se zpracovává především na ocel, používá se na stroje v polygrafii atd., protože železo tvoří základ.

Chrom, nachází se v VI.B skupině, v přírodě se nachází v chromitu, vyrábí se aluminotermicky nebo dalšími reakcemi s křemíkem, je to lesklý, namodralý kov, je tvrdý a odolný vůči korozi. Váže na sebe vodu, čili je hydrofilní. V polygrafii se používá jako ochrana mědi na hlubotiskových válcích.

Nikl, ptří do triády železa v VIII.B skupině, v přírodě se nachází ve sloučeninách jako je nikelin, je to stříbrolesklý kov s nádechem do žluta, je tvrdý a odolný vůči korosi. Využívá se na hlubotiskové válce jako vrstva, která spojuje ocelové jádro s vrstvou mědi.

Měď, nachází se v I.B skupině, v přírode se vyskytuje v chalkopyritech, je to červenolesklý kov, měkký a odolný vůči korosi, pokrývá se tzv. měděnkou, vede dobře elektrický proud a teplo, je kujný a tažný a polygrafii se využívá na hlubotiskové válce, kde se leptá chloridem železitým a tak se vytvářejí tiskové body.

Zinek, patří do triády zinku v II.B skupině, v přírodě se vyskytuje ve sfaleritu, je to stříbrolesklý kov s nádechem do modra, vyrábí se elektroliticky, dobře se odlévá a tvaruje, používá se na hlubotiskové válce, u kterých se vypalují tiskové body laserem nebo se do něj vyleptávají štočky.

Stříbro, nachází se v I.B skupině, je to triáda mědi, je to stříbrolesklý kov, měkký, kujný a tažný, je odolný vůči korozi a reaguje se sloučeninami síry, např. Vzniká sulfid stříbrný, což způsobuje černání stříbra. V polygrafii se využívá sloučeninách, které redukcí na stříbro umožňují vytvoření obrazu na fotografiích.

Kovy vytváří směsy s dalšímy prvky a vznikají slitiny. Podle počtu prvků dělíme slitiny na binární, ternární a kvarterní. Každá slitina je tvořena složkami a fázemi. Složka je chemicky čistá látka, jejiž koncentraci lze v různých fázích nezávile měnit. Fáze je geometricky oddělená homogenní část soustavy, která má od svého okolí rozdnílné fyzikální vlastnosti.

V polygrafii jsou slitiny velmi důležíté a dost používáné.
Mezi slitiny v polygrafii patří:
Ocel a litina, jsou to slitiny železa, které se liší obsahem uhlíku. Ocel obsahuje 2% uhliku a litina nad 2= uhlíku. Ocel při zahřívání pozvolna měkne a dá se dobře opracovávat. Litina však taje náhle, není kujná a dá se zpracovávat pouze odléváním. Existují dvě formy litiny a to bílá, která obsahuje uhlík v podobě karbidu železa a šedá, která obsahuje uhlík v podobě jemně rozptýleného grafitu. Ocel vyrobená bez přísad se nazývá uhlíková. Častěji se však využívá ocel s příměsemi a těm se říká legování. Jako příměsy se používají např. Mangan, chróm, zinek atd.
Písmovina, je terární slitina olova, antimonu a cínu. Žádný kov nelze použít samostatně, olovo a cín mají sice dostatečně nízkou teplotu tání, jsou však příliš měkké. Antimon je dostatečně tvrdý, avšak je velmi křehký. Při kombinaci těchto kovů dostáváme ideální vlastnosti pro výrobu liter. Nevýhodou písmoviny je vysoká toxicita olova a antimonu. Využívá se v knihtisku na výrobu liter.

Mosaz, je binární slitina mědi a zinku, je pevnější než měď a dobře se opracovává. Její povrch je oleofilní, čehož se v minulosti využívalo na výrobu polymetalických ofsetových forem. Dnes se používá na výrobu štočků a v metalických barvách v podobě mosazného prášku k imitaci zlatého lesku. Existují různé odstiny podle podílu mědi a zinku.

Elektron, je kvarterní slitina hořčíku, manganu, zinku a hliníku, základem je hořčík až 95%, tato slitina je tvrdá, dobře se leptá a je rozměrově stálá. Pevnost slitiny zvyšuje hliník a zinek, mangan snižuje hořlavost. Nevýhodou slitiny je, že je náchylná ke korozi, především chemické, proto pokud se používá na barvotisky, musíme dávat pozor na Phbarvy, nesmí být kyselé. Využívá se také na várobu štočků.

V polygrafii se na úpravu kovových materiálů využívají především elektrochemické reakce, které probíhají v elektrolyteh za průchodu střídavého nebo stejnosměrného proudu. Při průchodu střídavého proudu se střídavě vyměňuje a rozpouští kov elektrody, tohoto jevu se využívá při elektrochemickém zdrsňování. Účinkem stejnosměrného proudu dochází k vylučování kovu na elektrodě a tohoto jevu se využívá při elexování. Vylučování iontů z roztoku nebo taveniny elektrolytu účinkem vnějšího elktrického napětí, vloženého na dvě elektrody, se nazývá elektrolýza. Elektrolyt je látka, která v roztaveném stavu nebo ve vodném roztoku vede elktrický prou a při elektrolýze podléha rozkladu. Podle toho jak elektrody podléhají při elektrolýze chemickým změnám je rozdělujeme na ineryní a aktivní. Aktivní chemickým změnám podléhají. A podle toho zad k sobě elektrody poutají kationty nebo anionty, je dělíme na katody a anody. Nádoba, která obsahuje elektrolyt a elektrody je označována jako elektrochemický článek. Při průchodu proudu elektrolytem reagují elktrony, které se nemohou volně pohybovat v roztoku elektrolytu, s částicemi roztoku. Na záporné elektrodě (katodě) se s nimi slučují a na kladné elektrodě (anodě) se z nich uvolňují. Reakce, při nichž částice příbírají elektrony se nazývá redukce a reakce, při které se elektrony odevzdávají je oxidace. Elektrolýza se řídí Faradayovými zákony. Na základě 1. zákona se dá stanovit jaká vrstva se kam vyloučí za stanovenou dobu, platí totiž, že hmotnost kovu, který se vyloučí na elektrodě, je přímo úměrný prošlému náboji. 2. zákon říká, že látkové množství různých kovů vyloučených při elektrolýze stejným nábojem je elektrochemicky ekvivalentní.

U tisku z hloubky využíváme galvanické pokovování, je elektochemiká reakce, která probíhá v elektrolytech při průchodu stejnosměrného proudu. Účinkem stejnosměrného proudu dochází k vylučování kovu na elektrodě. Nejprve na ocelové jádro válce naneseme tenkou vrstvu niklu, tomuto procesu říkame galvanické niklování, tato vrstva slouží k uchycení ostatních galvanicky nanášených vrstev, které tvoří hlubotiskový válec. Galvanické niklování se provádí klasickou elektolýzou v galvanických vanách, jako elektrolyt se používá roztok síranu nikelnatého plus další přísady jako kumarin a další organické látky, které zvyšují lesk kovu, součástí elektrolytu je také chlorid sodný a kyselina trihydrogenboritá. Na niklovou vrstvu se galvanicky nanáší vrstva mědi, v minulosti se v polygrafii využívalo alkalické mědění kyanidové, kde se jako elektrolyt používal kyanid měděný, ale díky vysoké jedovatosti byl tento postup nahrazen elektrolýzou kyslíkem měděníku v galvanických vanách, přičemž jako elektrolyt se používá síran měďnatý s kyselinou sírovou, v součastnosti se vrstva mědi nanáší ve dvou procesech, nejprve se nanesene stabilní vrstva a po té pracovní. Teré se říká Ballardova vrstva, která se v případě opotřebení sloupne a znovu se nanese, a tím se šetří náklady hlubotisku. Po nanesení měděné vrstvy se provádí leptání tiskových bodů, jamek. Měď se leptá chloridem železitým. Na vyleptanou měděnou vrstvu se galvanicky nanáší vrstva chromu, provádí se elektrolýzou v galvanických vanách a slouží jako ochrana měděné vrstvy před poškozením.

U tisku z plochy využíváme elektrochemické zdrsňování. Je to proces, který umožňuje rovnoměrné zdrsnění ofsetových desek za účelem snadnější aplikace světlocitlivé vrstvy. Tento proces nahradil mechanické zdrsňování, elektrochemické zdrsňování je speciální druh elektrolýzi za průchodu střídavého proudu, v praxi se jako elektrolyt využívá rzotok kyseliny chlorovodíkové, dusičné a trihydrogenfosforečné, proces zdrsňování probíhá ve čtyřech fázích, nejprve se vytvoří zárodek zdrsňování, poté se zárodek rozrůstá, pak dochází k rovnoměrnému zdrsnění a nakonec vzniknou malé černé body na povrchu desky.

Tisk z plochy využívá také elexování, což je umělé nanášení oxidu na povrch hlinikové desky za účelem lelpší přijímavosti vody. Jako elektrolyt se používá roztok kyseliny sírové nebo roztok kyseliny trihydrogenfosforečné, nežádoucím jevbem je však zadržování vody a oxidu hlinitého v polích. Tím ztrácí povrch hydrofilní vlastnosti a to se může projevit tónováním tiskové barvy na netisknoucích místech.

2b. Ekotoxikologie.

2b. Ekotoxikologie. Základní pojmy, škodlivé látky používané v polygrafii, vlastnosti, účinek na organismus, preventivní omezení dopadu na ŽP, odstraňování plynných, kapalných a tuhých odpadů polygrafické výroby, příklad na chemický výpočet.


Ekotoxikologie vznikla složením dvou slov a to ekologie a toxikologie.Ekologie je věda, která se zabývá vztahy mezi živými organismy a vztahy mezi prostředím a živými organismy navzájem.Toxikologie je obor chemie, který se zabývá účinky jedů a mechanismem jejich působení.Ekotoxikologie je tedy věda, která se zabývá účinkem jedů a jejich působení na živé organismy. V polygrafickém průmyslu se pracujes velkým množstvím jedů a karcinogenních látek. Jedy jsou látky, které způsobují otravy i v malých dávkách.

Jedy dělíme podle toho jaká dávka je pro organismus smrtelná na několik skupin a to na málo jedovaté látky, kdy je smrtelná dávka je asi 200g/ml, jedovaté látky , kdy na otrávení stačí polévková lžíce (např. Hexachlorciklohexan), velmi jedovaté látky, kdy stačí na otravu kávová lžíce (např. KCN = kyanid draselný) a krajně jedovaté látky, kdy stačí pouze špetka tohoto jedu.
Podle karcinogennitydělíme látky na karcinogenní, což je např. benzen, toluen, podezřele karcinogenní např. tetrachlórmethan 2.A, možná karcinogenní např.žlutá barviva 2.B, nezařaditelné karcinogeny např. izopropylalkohol (IPA) a na pravděpodobně bez účinku
Mezi zdravotně závažné látky používané v polygrafii patří: rozpouštědla a to alifatické: např.: benzín (dusivý účinek) a olefiny, což jsou nenasycené uhlovodíky, které mají narkotický účinek a dráždí sliznici. Dále jsou to aromatická rozpouštědla jako např.: benzen, což je jedovatý karcinogen a způsobuje poruchy tvorby krve a narušuje centrální nervový systém. Toluen způsobuje poškození mozku a CNS, je jedovatý a halucinogenní, v menším množství únava, zvracení a u xylenu obecně platí, že má silnější účinky než toluen, proniká kůží a je toxický. Poslední skupinu rzopouštědel tvoří deriváty uhlovodíku jako trichloretilen, který je velmi těkavý a má silné narkotické účinky, dále to jsou alkoholy, což jsou kyslíkaté deriváty jako methanol, který je silně jedovatý a způsobuje oslepnutí, nebo
ethanol, což je nejméně toxické rozpouštědlo nebo butanol, který je trochu více toxický než ethanol a izopropylalkohol, který je velmi hořlavý a má špatný vliv na organismus.
Zdravotně závážnou látkou v polygrafii je i ozón. Je to vedlejší produkt při kopírování, bělení textilních vláken a papíru, rychlého sušení tiskových barev a laků. Je to látka podezřelá z karcinogenních účinků. Vzniká ze vzdušného kyslíku, účinkem UV záření v blízkosti kopírovacích zařízení na kopírování tiskových desek. Drážní ke kašli, dráždí oči, vyvolává bolesti hlavy, při delším působení způsobuje poruchu plic, vyvolává astmatické záchvaty, a může dojít i k poruše centrálního nervového systému.

Zdravotné závažné jsou i fotografické chemikálie např. Aminofenol, fenylen a zásadité látky jako hydroxid sodný , což je leptavá látka, která dráždí sliznici nebo alkalické uhličitany, které jsou slabší než hydroxidy nebo hexakyanoželezitan draselný, který je součástí Farmerova zeslabovače, který se používá na odstranění závoje. V těle se přeměňuje na kyanovodík a způsobuje otravu.

Mezi ostatní zdravotně závažné látky patří síran mědnatý, který se využívá na leptání kovových štočků, má lepkavé účinky a dráždí sliznice. Chlorid železitý, který se používá na leptání mědi a také dráždí sliznici nebo aminy jako anilin, což je surovina pro výrobu azobarviv a plastů. Ma karcinogenní účinek, a je velmi toxická. Antracen se využívá na výrobu antrachinonových barviv nebo oxid chloričitý, který se využívá k bělení vláknin, papíru, při bělení vzniká fosgen, což je velmi jedovatá látka a chlorečnany, které se využívají k bělení, mohou způsobit cyanózu jater, podráždění, otok plic, poškození ledvin a křeče.

V polygrafickém průmyslu je využíváno mnoho látek, které nejen škodí lidskému organismu, ale také mají negativní dopad na životní prostředí. Odstraňování důsledků negativních vlivů je však velmi drahé, proto snažíme o ometení dopadu nahrazením těchto látek látkami méně nebezpečnými a škodlivými látkami . Např. náhradou jinými rozpouštědly jako glykoethery (USA) např. Dowanol, mají však vyšší cenu než izopropylalkohol. Nebo keram, který výrazně snižuje povrchové napětí vody. Z tohoto materiálu se vyrábějí brodící a vlhčící válec. Nebo pryž plněná vlákny, má hydrofilní vlastnosti povrchu. Potlačuje pěnění mechanickým rozrušením. Tento materiál se využívá v dávkovacích a brodících válcích vlhčího zařízení. Nebo chromový povrch. Chrom je totiž hydrofilní kov. Nebo odsávání a záchyt par nebo ofset bez vlhčení nebo technologie LOTO – TEC (lotosový efekt). Způsobuje, že voda nesmáčí povrch vlhčících válců ale sráží se do kapak. Povrch válců je na bázi fluorkaučuku.

Snažíme se i o nahrazení těkavých rozpouštědel a složek např. rostlinné oleje nahrazují oleje minerální, vyřazujeme aromáty a využíváme UV barev. Snažíme se o eliminace anorganických pigmentů, které obsahovaly těžké kovy, nejvíce olovo, chrom atd. U metalických barev je měď nahrazována obarveným hliníkem, tedy i imitace zlatého lesku se provádí hliníkem.
Snažíme se i o náhradu mycích a čistících prostředků, které jsou na bázi přírodních olejů, jsou to estery vyšších mastných kyselin a mají vysoký rozpouštěcí účinek. Např. Reagují s obrazem na tiskové formě, způsobují korosi tiskové formy na povrchu, porušují nátěry strojů a rozpouštějí se v tiskových barvách. Bohužel se vždy nedá v polygrafické výrobě jakákoliv látka odstranit nebo omezit, proto vznikají odpady polygrafické výroby.

Odpady dělíme podle skupenství do 3 skupin na plynné, kapalné a pevné.
Plynné odpady vznikají destruktivní nebo nedestruktivní metodou . Destruktivní metoda je především spalování, biodegradace a fotooxidace. Při spalování vznikají oxid uhličitý, voda, oxid uhelnatý, oxidy dusíku a další plyny. Biodegradace se provádí se na biofiltrech.. Škodlivé plyny jsou přiváděny k biofiltru, kde dochází k jejich biodegradeci nebo-li krozkladu. Je způsobena enzymy, které produkují mikroorganismy, k biodegradaci může dojít difuzí, kdy plyn se dostává dovnitř biofilmunebo adsorbcí, kdy plyn se naváže na povrch biofilmu a je rozlašen nebo metabolismem, což je přeměna vlivem enzymů. Reakční doba je 1 minuta, filtrační materiály mohou být přírodní, jako je rašelina, nebo umělé např.plyuretanová pěna. Její životnost je 3 – 5 let. Filtrační mabuál musí být z těžko rozložitelné látky, nízký odpor vzdechu a vysokou schopnost udržet vlhkost. Fotooxidace je oxidace vyvolaná UV zářením. Využívá se při ní aerosolový filtr. Pro zvýšení účinnosti a odbourávání nezreagovaného ozonu se používá tuhý katalizátor. Nedestruktivní metoda je především adsorpce a kondenzační filtrace. Adsorbce je zachycení škodlivých plynů na povrchu adsorbentu. Adsorbenty patří aktivní uhlí a uhlíková vlákna. Proces probíhá tak,že se škodlivé plyny navážou na povrch adsorbentu, pak se vlivem teploty, páry nebo vzduchu desorbují (oddělí od adsorbentu) a nakonec se zpracovávají dalšími destruktivními metodami jako je třeba spalování nebo destilace. Kondenzační filtrace se provádí v tzv. kondenční jednotce přes speciální filtr, při čemž se separátorem zplodin oddělí znečištěný plyn.

Kapalné odpady jsou vymývací roztoky, čistící prostředky, zbytky tiskových barev, fotografické roztoky, vlhčící roztoky a odpad z galvanizace. Zpracovávají se buď
sedimentací, což je usazování, lze však použít pokud jsou v roztoku větší částice. Nebo flokulací, což je zvláštní druh sedimentace, který lze aplikovat také na malé částice v roztoku. Do roztoku se přidá tzv. flokulant, který obalí malou částici a ta sedimentuje. Flokulanty jsou organické (polymery) a anorganické (AlCl3). Nebo filtrací, což je oddělení na základě velikosti částic filtrem. Filtry mohou být z různých materiálů např.: papír, textil nebo asbest. Nebo ozonolýzou, která se provádí ozonem a kombinuje se s jinými procesy. Nebo membránovými procesy, což je oddělování částic velmi malého průměru na základě tlakového spádu. Nejznámější jsou tzv.: mikrofiltrace a ultrafiltrace. Jsou to filtrace za zvýšeného tlaku. Nebo iontovou výměnou, ta se provádí pomocí speciálních iontoměřičů, tzv. ionexů jako jsou silné katexy a silné anexi. Používá se k odstranování dusičnanových aniontů nebo stříbrných kationtů.Při iontové výměně dojde k záměně nežádoucích iontů za ionty neškodné. Nebo elektrolýzou, což je elektrochemická metoda, kde se jako elektrolit používá
příslušná kapalina ze které chceme oddělit škodlivou nebo nákladnou složku. Používá se na regeneraci ustalovačů při klasické výrobě fotek. Nebo chemickou reakcí a nebo kombinovanými procesy.

Pevné odpady jsou papírové materiály, plasty, kovy a textilní látky.

2a. Hlubotiskové formy.

2a. Hlubotiskové formy. Historie hlubotisku, grafické techniky tisku z hloubky, galvanická příprava hlubotiskových formových válců, elektrolýza, elektrolytické procesy, Faradayovy zákony, elektrolyty pro niklování, mědění a chromování; průmyslový hlubotisk, zhotovení tiskových prvků na hlubotiskovou formu, elekrorytecký způsob, laserový způsob při vytváření tiskových prvků, způsob elektronového záření, zhodnocení tiskové techniky.


Historii hlubotisku nalezneme již v 70. letech 19. století, kdy vídeňský Čech Karel Václav Klíč objevil heliogravuru, která je předchůdcem dnešního hlubisku. Podstata heliogravury byla v krátkosti následující, nejdříve se ofotografovala předloha, ze které se negativní obraz okopíroval na další citlivou fotografickou desku a vznikl tónový pozitiv, ten se okopíroval na pigmentový papír a místa, která byla osvětlena se stala podle intenzity světla méně rozpustná ve vodě. Papír se tedy navlhčil a přiložil se na měděnou destičku pokrytou asfaltovým práškem, který se po nahřátí destičky přeměnil na jemné zrno. Pomocí tlaku přilnula želatina z papíru na destičku a papír se sejmul. Nevytrzená želatina se odplavila vodou. Následovalo leptání destičky chloridem železitým v několika leptacích lázních. Tam kde byla zrna asfaltu nedošlo k naleptání desky a tato místa byla netisknoucí. Po leptání se z desky odtsranila želatina i asfalt a pro lepší výdržnost při tisku se deska galvanicky poocelila. Tisk se prováděl na ručním měditiskařském lisu speciálními barvami, brava se zatírala tampónem do vyleptaných prohlubní a přebytěčná barva se opatrně setřela. Na desku se přiložil navlhčený papír a při značném tlaku došlo k přenosu barvy na papír. Tato technika byla ale velmi zdlouhavá atak Klíč začal místo nanášení asfaltového prachu rozkládat tónový obraz předlohy pravidelnou pravoúhlou sítí. Nejdříve se síť nakopírovala na pigmentový papír a následně se kopíroval tónový pozitiv. Po leptání rozdělila síť tiskovou formu na jamky, které měly stejnou plochu a různou hloubku, ty jsou schopné pojmout různé množství barvy a přenést jej na potiskovaná materiál. Netisknoucí místa tvoří pouze oporu pro ocelovou stěrku, která odstraňuje přebytečnou barvu. Už koncem 19. století byly setrojeny první hlubotiskové stroje a rychlý rozvoj následuje i v prvních letech 20. století, nejdříve jsou vyráběny jednobarvové archové stroje a zanedlouho vedle nich vznikají i stroje rotační.
Dnes se jako tisková forma už nepoužívá deska ale válec. Hlubotisk je realizován jako rotační tisk, tisková forma je tedy fixována na formovém válci. Původně se jednalo, obdobně jako u ofsetu, o desku, v tomto případě měděná, do které byl vyleptán hlubotiskový reliéf. Tato deska obepínala formový válec. Po vytištění nákladu se reliéf obrousil a deska měla několikanásobné použití.U hlubotisku jsou tiskové prvky zahloubeny v tiskové formě, tzn. Že jsou tvořeny jamkami, které jsou naplněny řídkou, nízkoviskózní barvou. Přebytečná barva se z povrchu tiskové formy stírá ocelovou stěrkou. Aby tisková barva nebyla pružným ocelovým stěračem vytírána z vyhloubených tiskových míst, musí být kresba, jak tónová tak perová, rozdělena hlubotiskovou sítí na jednotlivé body. Plochy překážek mezi jednotlivými body slouží jako opora pro ocelový stěrač a tisková barva tak zůstává v zahloubených tisknoucích místech. Z vyhloubených jamek, ve kterých barva ulpívá, je přenášena prostřednictvím tlaku na potiskovaný materiál.
Podle charakteru tiskových prvků dělíme hlubotisk na:
Klasický hlubotisk: který má tiskové body konstantní v ploše, ale variabilní v hloubce. Různá tónová hodnota obrazu je vytvářena různou výškou nánosu barvy, podle hloubky tiskové jamky.

Autotypický hlubotisk: má tiskové jamky variabilní v ploše, ale konstantní v hloubce.

Poloautotypický hlubotisk: má tiskové jamky variabilní v ploše i v hloubce.

Tiskovou formu tedy v dnešní době tvoří válec a příprava hlubotiskového válce se provádí tak, že nejprve na ocelové jádro válce naneseme tenkou vrstvu niklu, tomuto procesu říkame galvanické niklování, tato vrstva slouží k uchycení ostatních galvanicky nanášených vrstev, které tvoří hlubotiskový válec. Galvanické niklování se provádí klasickou elektolýzou v galvanických vanách, jako elektrolyt se používá roztok síranu nikelnatého plus další přísady jako kumarin a další organické látky, které zvyšují lesk kovu, součástí elektrolytu je také chlorid sodný a kyselina trihydrogenboritá. Na niklovou vrstvu se galvanicky nanáší vrstva mědi, v minulosti se v polygrafii využívalo alkalické mědění kyanidové, kde se jako elektrolyt používal kyanid měděný, ale díky vysoké jedovatosti byl tento postup nahrazen elektrolýzou kyslíkem měděníku v galvanických vanách, přičemž jako elektrolyt se používá síran měďnatý s kyselinou sírovou, v součastnosti se vrstva mědi nanáší ve dvou procesech, nejprve se nanesene stabilní vrstva a po té pracovní. Teré se říká Ballardova vrstva, která se v případě opotřebení sloupne a znovu se nanese, a tím se šetří náklady hlubotisku. Po nanesení měděné vrstvy se provádí leptání tiskových bodů, jamek. Měď se leptá chloridem železitým. Na vyleptanou měděnou vrstvu se galvanicky nanáší vrstva chromu, provádí se elektrolýzou v galvanických vanách a slouží jako ochrana měděné vrstvy před poškozením.

Galvanické pokovování je elektochemiká reakce, která probíhá v elektrolytech při průchodu stejnosměrného proudu. Účinkem stejnosměrného proudu dochází k vylučování kovu na elektrodě. Vylučování iontů z roztoku nebo taveniny elektrolytu účinkem vnějšího elktrického napětí, vloženého na dvě elektrody, se nazývá elektrolýza. Elektrolyt je látka, která v roztaveném stavu nebo ve vodném roztoku vede elktrický prou a při elektrolýze podléha rozkladu. Podle toho jak elektrody podléhají při elektrolýze chemickým změnám je rozdělujeme na ineryní a aktivní. Aktivní chemickým změnám podléhají. A podle toho zad k sobě elektrody poutají kationty nebo anionty, je dělíme na katody a anody. Nádoba, která obsahuje elektrolyt a elektrody je označována jako elektrochemický článek. Při průchodu proudu elektrolytem reagují elktrony, které se nemohou volně pohybovat v roztoku elektrolytu, s částicemi roztoku. Na záporné elektrodě (katodě) se s nimi slučují a na kladné elektrodě (anodě) se z nich uvolňují. Reakce, při nichž částice příbírají elektrony se nazývá redukce a reakce, při které se elektrony odevzdávají je oxidace. Elektrolýza se řídí Faradayovými zákony. Na základě 1. zákona se dá stanovit jaká vrstva se kam vyloučí za stanovenou dobu, platí totiž, že hmotnost kovu, který se vyloučí na elektrodě, je přímo úměrný prošlému náboji. 2. zákon říká, že látkové množství různých kovů vyloučených při elektrolýze stejným nábojem je elektrochemicky ekvivalentní.
Avšak abychom věděly, která místa budou na hlubotiskovém válci tisknoucí a která netisknoucí, respektive, která místa budeme leptat, musíme na povrch válce přenést daný obraz. Přenos obrazu na hlubotiskovou formu se dělá buď fotochemickým způsobem nebo elektromechanickým způsobem a nebo optoelektronickým způsobem.

Při fotochemickém zpracování hlubotiskových forem je využívano světlocitlivých vlastností chromované želatiny nanesené na papírové nebo jiné podložce, která po vykopírování hlubotiskové sítě a perového nebo tónového diapozitivu vytvoří účinkem světla základy vytvrzeného reliéfu. Tento pigmentový papír je následně přenesen na povrch tiskového válce a příslušnými operacemi je fixován na povrch, a to včetně odstranění nosné podložky a nevytvrzené želatiny a tisková forma je připravena k leptání. Protože není obrazová montáž kopírována přímo na tiskovou formu, je tento postup označován jako nepřímý způsob kopírování.
Existuje samozřejmě i přímý způsob kopírování.

Tiskové jamky, ale mohou být do povrchu válce i vyryty, tenro způsob přenosu obrazu nazýváme jako elektromechanický. Rytí tiskových prvků na formovém válci se provádí pomocí elektromagnetického rydla, které je zakončeno speciální diamntovou rycí jehlou. Jamky jsou pomocí jehly do povrchu formového válce vyrývány ve tvaru obráceného čtyřbokého jehlanu. Přepážky mezi jamkami jsou ve světlech širší a ve stínech užší. V jednom směru určuje hustotu sítě frekvence a rychlost otáček válců a v druhém směru je hustota určena rychlostí posunu snímací a rycí hlavy ve směru s osou rotačního válce. 4Ím je optická hustota vyšší, tím je jamka hlubší a vzhledem ke svému pyramidálním tvaru je větší i jejich průmět na povrch válce. Jamky jsou tedy variabilní v ploše i v hloubce.

Tiskové jamky, ale mohou být do povrchu válce i vypáleny pomocí laseru. Tento způsob přenosu nazýváme optoelektronický. Elektronicky řízený laserový paprsek je vytvořený počítačovým zpracováním předlohy a je uložený v počítači. Tento způsob, kdy data uložená v počítači optolektronicky nebo elktormechanicky převádímě na povrch hlubotiskového válce nazýváme Direct to gravure nebo-li DTG. Tiskové jamky se vypalují do válce davkrát modulovaným laserovým paprskem na základě dat v počítači podle snímaných optických hustot. Pohybem laseru ve směru osy válce a současnou rotací formového válce vzniká šroubovicová stopa vypálených jamek.

Hlubotiskem lze potiskovat širokou škálu materiálů jako jsou papíry, kartony, různé polymerní fólie, hliníkové fólie, grafické etikety, tapety, v menší míře tisk časopisů, katalogů, prospektů a v současné době se také používá při tisku flexibilních obalů. Díky přednostem této techniky si hlubotisk udržuje poměrně stállou klientelu zákazníků, má stabilní kvalitu a splňuje nejvyšší nároky na kvalitu ze všech tiskových technik nejlépe. Jeho velkou výhodou je možnost plynulé změny tiskové délky a možnost nekonečného tisku. Takže má celkově hlubotisk velké využití.

1b. Zušlechťování a úprava tiskovin po tisku.

1b. Zušlechťování a úprava tiskovin po tisku. Lakování, laminování, perforace, číslování, výsek, přídavná zařízení ofsetových strojů, další tiskové techniky určené k těmto pracovním postupům.


Zušlechťování a povrchová úprava tiskovin se provádí za cílem dosažení lepší fyzikálních i estetických vlastností dané tiskoviny. Jednak můžeme tiskoviny chránit např. proti poškození oděrem, vlhkostí a zlepšení jejich vzhledu zvýšeným leskem i zvýrazněním barev.
Mezi úpravy tiskovin patří určitě proces Laminování, čímž rozumíme při výrobě tiskovin pokrytí povrchu tiskoviny polypropylenovou či polyesterovou fólií. Takto upravený povrch má vysokou mechanickou odolnost a stoprocentně odolává vlhkosti (s výjimkou absolutního okraje laminované stránky, kde i při oboustranné laminaci může vlhkost zasáhnout papír). Vyžadujeme-li vodotěsnost, musí film přesahovat okraje papíru, a dojde k tzv. zakapsování. Polypropylenová či polyesterová fólie může mít různou tloušťku a může být lesklá nebo matná. Laminovat lze za tepla nebo za studena. Zadavatele by rozdíl mezi oběma způsoby nemusel dopodrobna zajímat, protože výsledný efekt je v obou případech většinou pro laika k nerozeznání. Některé rozdíly mezi laminováním za tepla a za studena však mohou ovlivnit cenu a především rychlost zpracování zakázky. Laminování za tepla probíhá při teplotách okolo 110 °C (tato teplota je nejčastěji používaná, technologie funguje zhruba od 90 do 125 °C). Obecně je laminování za tepla méně náročné na obsluhu stroje, náklady na pořízení stroje i provozní náklady (materiál, energie) jsou však zhruba 1,5krát vyšší než u laminování za studena. Pro laminování za tepla je nutné používat kvalitní tiskové barvy, u kterých je větší jistota, že působením vysoké teploty nezmění barevnost, případně strukturu. Laminovat za tepla je možno papír od gramáže (terminologicky správně "plošné hmotnosti") 90 g/m2, a to jedno i oboustranně. Při použití matného filmu má povrch vlastnost "White Bordu", lze tedy na něj opakovaně psát tužkou či suchými fixy. Matný film se hodí jako podkladový pro pozdější uplatnění parciálního laku. Speciální polyesterový film je vhodný na termoražbu. Laminaci za studena můžeme rozdělit na suchou a mokrou. Při suché laminaci se používá samolepící fólie, která se na potištěný papír lepí tlakem pracovního válce laminátoru. Suchá cesta umožňuje jak jednostrannou, tak oboustrannou laminaci. Díky malé rychlosti a velmi vysoké ceně se tento způsob laminace používá při konečné úpravě inkoustových digitálních tisků. Princip mokré laminace je používán zejména ve větších tiskařských provozech. V tomto případě fólie nelepí a mezi ni a papír je ještě před tlakovým válcem nanášena vrstva disperzního lepidla. Při tomto procesu papír někdy vlhne a po laminování má tendenci se kroutit. Laminovat za studena je možné papír od gramáže 115 g/m2. V případě laminace za studena jsou jednotlivé tiskové archy laminovány pásem polypropylenu a po laminaci je třeba je opět rozřezat. Laminaci za tepla lze naproti tomu aplikovat i na jednotlivé archy. Jednou z velkých výhod termolaminace (tedy laminace za tepla) je možnost laminované archy dále zpracovávat prakticky ihned po provedení laminace. U studené laminace je třeba přistoupit k dalšímu zpracování až po 24, lépe však po 48 hodinách. Termolaminace také umožňuje okamžitou vizuální kontrolu kvality. U laminace za studena získává tiskovina svou definitivní podobu až po několika hodinách. Proto bývá u laminace za tepla nižší odpad.

Další možností povrchové úpravy tiskoviny je lakování. Podobně jako u laminace lze požadovat výsledný lesklý nebo matný efekt - a použít lesklý nebo matný lak. Navíc máme narozdíl od laminace možnost lakovat pouze určitou část stránky a ne celý tiskový arch (viz dále: parciální lak). Podobně jako u laminace, je třeba i u lakování počítat s touto výslednou úpravou tiskoviny už při vlastním tisku a používat takové barvy, které při následném lakování nebudou způsobovat větší problémy, než je bezpodmínečně nutné. Pro lakování tiskovin se používají tři různé postupy. Prvním z nich je lakování tiskové (někdy nazývané též "ofsetové"). Největší výhodou tohoto způsobu lakování je jednoduchost aplikace. U ofsetového tisku lze použít pro nanášení laku poslední barvovou věž tiskového stroje. Tiskové laky se dnes pro nízkou výslednou kvalitu laku a především pro vysoký obsah organických rozpouštědel prakticky přestávají používat. Dalším způsobem lakování je lakování disperzní. Disperzní laky se skládají převážně z pevných syntetických polymerních částic, které jsou snadno rozpustné ve vodě. Po vysušení nanesené vrstvy (tedy hlavně po odpaření vody) vzniká pevný film chránící tiskovinu. Maximální možná vrstva laku nanášená tímto způsobem je však poměrně malá. U disperzního laku není možné dosáhnout příliš vysokého lesku, protože malá vrstva laku má tendenci kopírovat drobné nerovnosti potištěného archu papíru. Pro použití disperzních laků je nutné výkonné sušení s velkým podílem horkovzdušného proudění. Disperzním lakem jsou lakovány například krabičky na cigarety. Třetím běžným způsobem, který v současnosti prožívá nejbouřlivější rozvoj, je UV lakování. UV laky jsou před aplikací v kapalné podobě a obsahují fotoiniciátor. Na tento fotoiniciátor působí při nanášení laku ultrafialové záření (požívají se různé vlnové délky od 250 do 400 nm), které způsobuje rychlou chemickou reakci. Při ní se fotoiniciátor velmi rychle rozkládá a dochází k polymerizaci, tedy k vytvrzení lakovaného povrchu. Již po několika desetinách sekundy je celá vrstva laku definitivně vytvrzená, což umožňuje velmi rychlou návaznost dalšího zpracování tiskoviny. Za největší výhodu UV laků bývá všeobecně považován vysoký lesk, možnost nanesení větší vrstvy laku a také rychlost zpracování. Vytvrzený lak je navíc dobře omyvatelný, odolný proti vodě a špíně, a zvyšuje tak životnost tiskovin. Na rozdíl od disperzního lakování, kde bývá lakovací zařízení napojeno přímo na tiskový stroj (tedy on-line), bývá lakovací zařízení pro nanášení UV laků off-line, tedy samostatný stroj, nezávislý na stroji tiskovém. Je to především proto, že UV laky nesmějí přijít do styku s ofsetovými barvami, dokud tyto barvy nejsou 100% zaschlé. Samotná technologie UV lakování je náročná na určitá bezpečnostní opatření při práci, protože nevytvrzené UV laky obsahují těkavé látky, které mohou dráždit pokožku a oči. Dále je potřeba zajistit, aby oči obsluhy nebyly vystavovány škodlivému ultrafialovému záření (to je většinou zajištěno už konstrukcí zařízení). Z ekologického hlediska je také důležité, aby bezchybně fungovalo katalytické zařízení, které odvádí ozón vznikající působením UV záření na lak a převádí jej zpět na atmosférický kyslík. I když jde v případě UV laků o technologii ekologicky poněkud náročnější, výsledný efekt je jinou lakovací technologií prakticky nedosažitelný. Také proto jde vývoj v této oblasti poměrně rychle dopředu, takže některé UV laky dnes už mají certifikáty například pro použití na obalech pro dětské hračky. Zatím se ovšem nedoporučuje používat UV laky na obaly potravin.

Výseky jsou jedním z oblíbených způsobů závěrečné úpravy tištěných materiálů. Výsek je druh knihařského zpracování, který způsobí, že jakákoli tiskoviny má svůj specifický tvar, velmi často se používá u desek s chlopněmi kde je nutné docílit specifického tvaru, tak aby se desky daly složit do podoby složky a vkládat do ní listy. Také velmi dobře znáte z obchodů tzv. wobblery, které mají upoutat pozornost na určitý výrobek a mají různý tvar, např. elipsa, kruh, jsou zde vyseknuté různé tvary apod. Těchto tvarů se docílí právě použitím výseku, vstupními podklady jsou v takovém případě soubory PDF s přesnou konturou tvaru výseku, nebo případně již hotová výseková raznice. Výseková raznice je nástroj, který je zakázkově vyroben a skládá se z plechového nože zasazeného do vyříznutého tvaru v dřevěné desce. Nůž kopíruje požadovaný tvar a zasazením do výsekového lisu seká do vytištěné tiskoviny na papíře. Tato operace se provádí v menších počtech (řádověba raznice je v případě větších počtů víceprodukční (tj. tvar je ve dřevě zkopírovaný několikrát) tím způsobíme vyšší produktivitu a tím snížíme cenu V běžné firemní praxi se nejčastěji setkáme s výsekem při zadávání výroby papírových desek s klopami. Každý den jsme ale v běžném životě stovky ks) ručně. V případě větších počtů (tj. tisíce ks) se provádí výsekovým automatem. Výro obklopeni mnoha dalšími výrobky, které prošly výsekovým strojem, případně automatem - obaly, reklamní visačky, samolepící etikety, tvarově řešená blahopřání apod. Nápaditý výsek nebo ohyb může být přesně tou drobností, která dodá produktu punc netradičnosti a odliší jej od konkurence. V mnoha případech je však použití výseku, ohybu nebo perforace záležitost nanejvýš praktická. Při výrobě obalů, kde je možné se s výseky setkávat nejčastěji, je nutná kvalifikovaná práce profesionálních konstruktérů a specializovaných pracovišť. Při konstrukci obalů se využívá i dalších materiálů (karton, lepenka, plastové fólie).

1a. Technická příprava výroby.

1a. Technická příprava výroby. Určení technologického postupu zakázky, vhodnost tiskových technik pro různé druhy zakázek, hospodářská smlouva, výrobní dokumentace, co je to směr vlákna papíru, na co má vliv, určení směru vlákna papíru, velikost ořezu knižního bloku.

1b. Zušlechťování a úprava tiskovin po tisku. Lakování, laminování, perforace, číslování, výsek, přídavná zařízení ofsetových strojů, další tiskové techniky určené k těmto pracovním postupům.


1a. Technická příprava výroby
Postup výroby tiskovin je možné rozdělit na předvýrobní a výrobní část. Předvýrobní přípravná fáze nebo-li technická příprava výroby může být členěna na přípravu u zákazníka a přípravu v tiskárně. Všeobecně může příprava u zákazníka zahrnovat technickou redakci textových a obrazových předloh, výtvarnou redakci návrhu celkového designu tiskoviny (layout) a přípravu dalších technických požadavků souvisejících s výrobou tiskoviny.

Technická redakce textových a obrazových předloh připravuje podklady pro jejich následné zpracování tiskem. Obrazové předlohy pro reprodukci dělíme na perové kresby (kresba sestávající se ze sovislých lineárních čar, jedná se o tzv. vektorový obraz, ve kterém se neuplat'nují plynulé tónové přechody mezi světly a stíny) a tónové předlohy( s plynulým přechodem mezi světly a stíny, obsahuje širokou stupnici polotónů.). Všechny předlohy je nutné označit a uvést všechny potřebné údaje (rozměry, poměr zmenšení nebo zvětšení, výřez). Textové předlohy nebo také rukopisy je možné odevzdat ve dvou formách a to buď v analogové nebo digitální podobě. Požadavkem všech redakcí a tiskáren je, aby přeedlohy pro sazbu měly v rukopisném stavu jednotnou úpravu v zájmu požadavku plynulosti, efektivnosti a hospodářské práce. Po dlouholetých vzájemných zkušenostech byly náležitosti rukopisů celostátně upraveny normou ČSM 80220- úprava rukopisů pro sazbu. Rukopis se musí měřit jednak kvůli určení autorských honorářů, které jsou odvozeny od počtu slov, stránek či archů a dále pro potřeby kalkulace z důvodu stanovení ceny, technické práce a spotřeby přímých materiálů. Ve výtvarné redakci se zhotovuje náčrt nebo-li skica, je to především zobrazení textu a obrazu v daném formátu tiskoviny, určuje hrubou kompozici dané tiskoviny, ve které není nutné zohledňovat přesný formát tiskoviny, ale je nutné udržovat poměr jednotlivých starn formátu. Podle náčrtu se zhotovuje grafický návrh pro schválení zákazníkem. Grafický návrh je přesné propracování náčrtu v celkové úpravě tak jak bude tiskovina vysazena a vytištěna.

Zákazník tedy musí zadat zakázku do tiskárny. Zadávání zakázky a komunikace mezi zadavatelem a dodavatelem musí mít své technické a právní náležitosti. Jedná se o obchodně-právní vztah. Aby tato komunikace byla efektivní a zbytečně nezatěžovala, musí ji zadavatel rozdělit do jendotlivých fázích. Nejprve musí zadavatel zformulovat definici požadavku na zakázku, pokud má jasnou představu jak bude výrobek vypadat, musí stanovit jakou tiskovou technologii zvolit, kdo a za kolik to vyrobí a kolik výtisků bude realizovat, po té si udělá výběr potencionálních dodavatelů, u nich si nechá udělat předběžnou realizaci zakázky (kalkulace), pak už si vybere konkrétního dodavatele, předloží objednávku, předá výrobní podklady, následuje realizace zakázky, pak vystupní kontrola a převzetí zakázky. Nezbytným obchodním dokumentem je objednávka. Musí být úplná, včas předaná a dodavatelem také potvrzená. Škála polygrafických výrobků je široká a obsahuje více jak 300 produktů. Obecně je můžeme rozdělit do tří základních skupina. Jsou to komunikační výrobky, které jsou nosičem informací, které zapezbečují jeich uchování osobám časově i místně vzdáleným, nosičem je barva a text. Dále jsou to obalové výrobky, které jsou také nosičem informací, ale bývají součástí nějakého jiného výrobku. A poslední skupinu tvoří dekorační výrobky, které jsou nosičem obrazové informace např. Tapety. Z důvodu přehlednosti rozdělujeme polygrafické výrobky ještě na periodické publikace, neperiodické publikace, hospodářské, adjustační a ostatní tiskoviny.. Mezi nejběžněji zpracovávané výrobky patří vizitky, pozvánky, letáky, plakáty, periodické publikace, knihy, reklamní výrobky atd. Největší skupinu tvoří výrobky, které se tisknou na tradiční materiály jako je papír, lepenka a karton, které můžeme zpracovat obvyklými tiskovými technikami. Součástí těchto výroobků je standartní dokončovací zpracování. Tuto zakázkovou skladbu zvládá převážná většina tiskáren a množství dodavatelů mnohdy převyšuje nabídky zadavatelů. Menší skupinu tvoří výrobky s potiskem atypických materiálů, jako je fólie, textil, 3D předměty. Zde je výběr dodavatelů značně omezený. Pokud specifikujeme požadavky na zadávaný výrobek, musíme specifikovat veškeré technické parametry. Některé parametry cenu přímo neovlivňují, ale v objednávce musí být přesně stanoveny. Obchodní dokumentace musí být opatřena povinnými identifikačními údaji všech zúčastněných stran. Je výhodné, pokud jsou tyto údaje doplněny i o další data, která nejsou povinná. Tyto informace usnadňují práci a zvyšují vzájemnou důvěru.

Podle charkteru výrobku určujeme vhodnou tiskovou techniku.
Tisk z výšky – archový: se používá pro tisk malých nákladů akcidenčních tiskopisů, pro tisk společenských tiskovin a pro nenáročné barvotisky. Avšak ve své původní podobě se tato technika takřka nepužívá, původní sazbu a kovové štočky částečně nahradily fotopolymerní desky, ale knihtisk jako tisková technika je v dnešní době záležitostí dokončovacího zpracování pro výsek nebo ražbu.

kotoučový: používá se pro tisk deníků a ostatních tiskovin novinového charakteru, hlavní výhodou kotoučových strojů je vyskoý stupeň automatizace kontroly tiskového procesu a vysoká integrace dokončovacího zpracování.


Tisk z hloubky: Vzhledem k tomu, že hlubotisk patří mezi techniky s nejvyššími fixními náklady, využívá se především u vysokých nákladů náročných tiskovin a vysoké kvalitě jako je obalářský průmysl, časopisecká produkce, katalogy a prospekty. Velkou výhodou této techniky je tisk nekonečných dekorů, formátová variabilita a potisk nestandartních materiálů.

Flexotisk: Má obdobnou zakázkovou skladbu jako hlubotisk, protože používá obdobné principy jako hlubotisk jako je formátová variabilita, potisk netradičních materiálů atd. Flexotisk nedosahuje tak vysoké kvality tiskového procesu jako hlubotisk a to hlavně proto, že tisková forma není tak stabilním materiálem jako je měděný válec u hlubotisku. Flexotisk je také o 20% dražší technika než ofset a o 33% levnější než hlubotisk. V současnosti se jedná o nejintenzivněji se rozvíjející tiskovou techniku.

Sítotisk: Využívá se pro potisk netradičních materiálů, protože jako technika dokáže přenést na jeden tiskový obrat největší množství barvy. Náklady na sítotisk jsou spíše menší a nejvíce je využíván k potisku 3D předmětů.

Digitální tisk: Je vhodný pro malé náklady a v úposlední době se začal využívat ve spojení i s jinými tiskovými technikami.


Tisk z plochy: -archový(maloformátový): Využívá se pro tisk merkantilních časopisů a merkantilní tisk s nenáročnou barevností, v malých nákladech a také pro místní periodický tisk.
archový( střední formát a velký formát): Používají se také pro tisk merkantilu, publikací, kalendářů, pohlednic, katalogů atd. Tato kategorie strojů je nejrozšířenější, je schopna zpracovat velmi kvalitní předlohy a v dostatečné kvalitě, je schopna také reprodukovat vypalování ofsetových forem, při zpracování CTP se i zvýšila životnost tiskové formy, která je schopna zpracovat několik desítek tisíc výtisků.

Kotoučový: Používá se pro tisk periodik, publikacích vydávaných ve velkých nákladech a ve střední kvalitě barevnosti.
kotoučový(velkoformátový): Používá se pro tisk časopisů, novin a ostatních periodik vydávaných ve vysokých nákladech a náročné barevnosti, tiskne katalogy, prospekty ve vysokých nákladech.

Objednáme-li si zboží v tiskárně v sovislosti se svou podnikatelskou činností, je potřeba na tuto objednávku uzavřít patřičnou smlouvu a to buď hospodářskou smlouvu nebo kupní. Smlouva vzniká dohodou v celém jejím rozsahu. Jestliže v odpovědi na návrh smlouvy nedojde k jejímu přijetí, musíme považovat tuto odpověď za nový návrh smlouvy. Základním předpokladem platnosti smlouvy je to, že byla uzavřena púodle svobodné a pravé vůle jejich účastníků.
Existují různé způsoby uzavření smlouvy:
1.na základě objednávky bude podepsána hospodářská smlouva tak, že podpis tiskárny a zákazníka bude na jedné listiě.

2.Zákazník zašle písemnou objednávku a tiskárna ji buď akceptuje nebo dojde k postupné výměně korespondence a to tak dlouho, až se vůle zúčastněných stran schodne.

3.Zákazník dodá do tiskárny objednávku a výrobní podklady, tiskárna je převezme a dodá zákazníkovi zboží, přičemž přihlédne k návrhu smlovy, ceně, termínu dodání a hlavně k praxi, kterou mezi sebou zavedli. Tento způsob nelze uplatňovat jedná-li se o jednu z prvních zakázek nebo začínající spoluprace. V případě jakýchkoli nesrovnalostí musí tiskárna dokazovat na předchozích zakázkázh zavedenou praxi a zvyklosti.

4.Zákazník zadá objednávku tiskárně a na jejím základě dojde k ústnímu uzavření hospodářské smlouvy.

Bez ohledu na to jakým způsobem byla smlouva uzavřena, musí být ve smlouvě povinně uveden předmět plnění a cena. Důležitý je také termín dodání. Bez uzavření ceny lze také smlouvu uzavřít, pokud se na tom účastníci dohodli. Tiskárna je povinna účtovat zákazníkovi takovou cenu, která je obvyklá, tzn. Srovnatelnou cenu s obdobným zbožím v době, kdy došlo k uzavření smlouvy. Cena ve smlouvě je vyčíslena pevnou částkou za jeden výtisk nebo za celou dodávku a to bez možnosti dodatečného navýšení. Cena může být také sjednána tzv. cenvou doložkou, která umožňuje dodatečné navýšení ceny v návaznosti na skutečných výrobních nákladech.

Pokud není ve smlouvě sjednána dodací lhůta, je i přesto smlouva platná. Tiskárna je povinna dodat zboží ve lhůtě přiměřěné s přihlednutím k povaze zboží a místu jeho dodání. Dodací lhůta může být sjednána s konkrétním datem nebo s určitým časovým rozmezím. Dodací lhůta se považuje za závaznou v těch případech, kdy z obsahu smlouvy je patrné, že zákazník ani tiskárna nemá na opožděném dodání zájem. Smlouva by měla obsahovat i další náležitosti jako je místo dodání, požadavky na balení, smluvní pokutu za prodlení dodávky zboží. Závazek na zaplacení skladného při opožděném odběru.

Výhradně po odsouhlasení všech stran se mohou provádět dodatečné změny smlouvy. Smlouvu lze změnit i ústně, pokud nebylo při jejím uzavírání určeno, že se může změnit pouze písemně.
Od sepsání hospodářské smlouvy po upřesnění objednávky přes jednotlivé výrobní fáze až po expedici a následnou archivaci, jak tomu nařizuje archivační zákon, provází zkázku výrobní dokumentace. V dnešní době se používají různé datové systémy, které jsou takřka dokonalé a šetří čas, pokud fungují správně. Nevýhodou těchto sytémů je neschopnost přenášet hmotné výrobní podklady. Přenos těchto informací a podkladů zajišťuje tzv. výrobní sáček. Obsahuje přesný popis zakázky, technologické listy pro jednotlivá střediska a vzorky důležitých podkladů a materiálů jako jsou výrobní podklady dodané od zákazníka, korektní výtisky nebo jejich digitální náhledy, korekturní a schválené výtisky ostatních částí budoucí tiskovint, imprimatury a u tisku publikací musí sáček obsahovat vzorové knižní desky a knihařskou maketu, důležité jsou také fyzické vzorky potahových materiálů, kapitálku, záložek, stužek atd.

Po převzetí podkladů pro realizaci tiskoviny od zákazníka následuje technická příprava v tiskárně, která zahrnuje technologickou přípravu a materiálovou přípravu. Během technologické přípravy se určuje konkrétní postup výroby dané zakázky.

Výrobní proces zpracování tiskoviny můžeme rozdělit do tří základních částí a to je předtisková příprava (pre-press), tisk (press) a dokončovací zpracování (post-press).

Předtisková příprava bývá také často označována jako fáze zhotovení hmotné tiskové formy, obecně můžeme předtiskovou přípravu definovat jako přípravu dat pro tisková média i jednotlivé operace. A to zpracování textu, které zahrnuje sazbu textu podle rukopisu ve shodě s typografickými pravidly a jeho následnou úpravu k dosažení vysoké estetické kvality. Dále je to zpracování obrazu, které zahrnuje digitalizaci obrazu, tzn. Převedení obrazové předlohy pomocí skeneru do digitální podoby. Následuje integrace obrazu a textu nebo-li sjednocení textu a obrazu a po té se provede korektura textu a ilustrací, čili schválení tisku imprimatur.

Po předtiskové přípravě následuje tisk. Můžeme jej obecně definovat jako proces opakované reprodukce, při kterém se barva přenáší prostřednictvím tiskové formy nebo jiného nosiče a tlaku na potiskovatelný materiál. Tiskové techniky můžeme nadále rozlišovat jednak podle způsobu využití tiskové formy na dotykový tisk, kdy je barva přenášena přenášena na potiskovatelný materiál prostřednictvím hmotné tiskové formy a tlaku a na bezdotykový tisk, což je způsob tisku, kde se nepoužívá hmotná tisková forma ani tlak. Tiskové prvky jsou vytvářeny v digitální formě nebo odrazem světel nebo jiných paprsků na zařízení zprostředkovatelné přenosu zabarvovací látky. Podle konstrukce tiskové formy rozlišujeme plochý tisk, kdy je tisková forma rovinná nebo válcovitá a rotační tisk, který má válcovou tisakovou formu a působí proti válci, který má podobu buď rotačního válce nebo ohebné desky. Podle způsobu přenosu tiskové barvy lze rozdělit tisk na přímý tisk, kdy tisková forma v přímém kontaktu s potiskovatelným materiálem nebo na nepřímý tisk, kdy tisková forma není v kontaktu s potiskovatelným materiálem a tiskový obraz je přenášen prostřednictvím jiného tělesa. A podle tvaru potiskovatelného materiálu rozdělujeme tisk na archový a kotoučový.
Poslední fází výrobního procesu je dokončovací zpracování. V této konečné fázi dostává tiskovina konečnou podobu z hlediska fyzické struktury. Náročnost zpracování jednotlivých tiskovin je odlišná. Mezi nejsledovanější výrobky patří publikace, poněvadž k jejich dokončení je potřeba velkého množství operací.

Směr vlákna papíru
Papír vzniká na sítech papírenských strojů zplstněním rostliných vláken prudce odtékajícím množstvím vody, ve kterém vznášejí. Papír je složen z celulózových vláken. Při výrobě papíru se vlákna orientují podle pohybu nekonečného síta. Mechanické vlastnosti papíru vyrobeného na nekonečném sítu jsou v různých směrech různé. V těchto směrech se totiž mění mechanické vlastnosti papíru, proto je třeba směr určit (rovnoběžně s pohybem síta – podélný směr MD (machine direction), kolmo na pohyb síta – příčný směr CD (Gross direction)).
Dva způsoby určení směru výroby papíru:
a) vzorek papíru ve tvaru čtverce nebo kotouče (délka strany nebo průměr 50-100 mm) se položí na vodní hladinu a pozoruje se směr jeho zkroucení. Osa zkroucení je rovnoběžná s podélným směrem výroby.
b) ze zkoumaného archu se vyříznou dva proužky asi 15 mm široké a 150 mm dlouhé, a to kolmo na sebe. Oba proužky se položí na sebe do vodorovné polohy a na jednom konci se uchopí mezi palec a ukazovák. Volné konce proužků buď leží na sobě, nebo se spodní proužek více prohýbá. Proužek, který se méně prohýbá, byl vystřižen v podélném směru výroby, proužek, který se prohýbá více, byl vystřižen v příčném směru. Otočením proužků o 180° se jejich chování vymění. Touto metodou však nelze stanovit oba hlavní směry výroby, když alespoň jeden z nich není znám.

Velikost ořezu knižního bloku: Knižní blok ořezáváme 3mm na horním okraji, 5 mm na předním okraji a 4 mm na dolním okraji. U lepených vazeb počítáme 3 mm na frézování hřbetu knižního bloku.