Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

20. Druhy pravidel MP

každá norma v sobě spojuje obsah (pravidlo chování) s formou (norma se stává poznatelná jako právně závazná)

materiální a procesní pravidla
- materiální pravidla (někdy primární) – upravují bezprostředně práva a povinnosti subjektů
- procesní pravidla (sekundární) – regulují postupy při vzniku, změně a zániku M pravidel, při jejich zjišťování a výkladu, uplatňování, řešení sporů, při vzniku M odpovědnosti, v souvislosti s přímým donucením porušitelů M závazků

obecná (univerzální), partikulární (regionální) a lokální pravidla
- obecná pravidla – zavazují všechny státy, otázka formy pravidel obecného MP – - pramenem může být jen obyčej, protože jen ten je způsobilý vyvolávat právní účinky erga omnes, smlouva nemůže zavazovat státy, které neprojevily souhlas být jí vázány – zatím existují jen M smlouvy, které se obecnosti blíží, pokud ostatní státy respektují pravidlo této smlouvy, není to proto, že by se cítily být smlouvou vázány, ale protože respektují obsahem stejné pravidlo obyčejové - tzv. univerzální úmluvy, ani obyčej ale nemusí dodržovat všechny státy (soustavně protestující státy, obyčeje partikulárního MP, navíc MP má dispozitivní povahu – předpokládá možnost jiné úpravy

- partikulární (regionální) pravidla – závazná jen pro určitou skupinu států, pro ostatní státy jen pokyn, který se jich právně netýká (před vznikem obecného MP bylo základem MP)
typickým pramenem je M smlouva, ale existují i partikulární obyčeje
nejčastěji se vytvářejí v rámci regionů (geograficky, jazykově, kulturně, nábožensky definované) - regionální pravidla – chrání specifika oblasti, v některých oblastech je regionální úprava rovnocenná obecné (LP)

- partikulárním pravidlům předcházely dvoustranné smlouvy (zpravidla reciproční základ) – užitečný nástroj úpravy mezi sousedními státy – lokální smlouvy, formují se, i když v menší míře i lokální obyčeje – existenci potvrdil MSD ve věci Průchodu
indickým územím (1960)

dispozitivní a kogentní pravidla
- dispozitivní pravidla - připouštějí, aby se státy od nich z jakéhokoli důvodu odchýlily, možnost derogace ve vztahu s jinými státy, pokud ji nevyužijí zůstávají v platnosti
- kogentní pravidla – tuto dispozici neumožňují, nepřipouštějí smluvní odchylku (derogaci), ani jednostranné pozastavení jejich aplikace, hlavní úkol: udržet a zabezpečit minimum jednoty právního společenství a chránit společné hodnoty, historicky vychází z teorie přirozeného práva
Vídeňská úmluva o smluvním právu (1969) – imperativní norma – přijatá a uznaná M společenstvím jako celkem za normu, od níž není dovoleno se odchýlit, a která může být pozměněna pouze novou normou obecného MP stejné povahy – význam této definice: státy v závazné smlouvě uznaly existenci kogentních norem - znaky:
- imperativní norma – většinou ukládá určitý zákaz, ale může být i příkaz
- norma obecného práva – působnost erga omnes (vzhledem k důležitosti k.p. nezbytné), forma obyčeje – ale smluvní zakotvení umocňuje efektivitu
- přijata a uznána M společenstvím jako celkem – vznik zpravidla nepřekazí lhostejnost nebo nesouhlas menšinové skupiny států, pokud je většina schopna pravidlo prosadit v praxi
- norma od níž se nelze odchýlit – podmínka kvalifikovaného opinio iuris (1. že je nederogovatelným závazným pravidlem, 2. působnost erga omnes) - násobí se problémy spojené se zjišťováním existence, proces utváření kogentních norem je pomalejší, ale zároveň jsou zdrojem stability MP řádu
- může být změněna jen novou kogentní normou (na rozdíl od nadčasových axiomů přirozeného práva)
problém – kogentní norma je definována pomocí následku (nederogovatelnost), ne podle toho, co tomuto následku předcházelo

Návrh článků o odpovědnosti států – kogentní normy obsahují zákazy, které chrání základní potřeby a zájmy MS – závazky vůči MS jako celku – na dodržování má právní zájem každý stát (viz rozhodnutí MSD z r. 1970 ve věci Barcelonské společnosti pro dopravu, osvětlení a energii)
následky rozporu s kogentní normou: 1. smlouva je neplatná od počátku (ex tunc), pokud je v době uzavření v rozporu, 2. kogentní norma vznikne po uzavření smlouvy, která se tím dostane do rozporu, ztrácí smlouva svou platnost až v okamžiku vzniku normy (ex nunc)
porušení k.p. a M zločin – nejsou to identické pojmy, ale značně se překrývají
mezi kogentní normy patří:
- zákaz použití síly, zejména útočné války
- pravidla chránící podstatné stránky fyzické existence a důstojnosti člověka (zákaz otroctví, zločinů proti lidskosti, mučení, rasové diskriminace...)
- zákaz bránit národům v jejich právu na sebeurčení či ohrožovat jejich fyzickou existenci (zákaz genocidy)
- zákaz přivlastnění M prostorů (volné moře, kosmický prostor)
- zákaz rozsáhlého znečištění životního prostředí lidstva
problém: neexistuje orgán, který by stanovil, zda jde o kogentní normu nebo ne – úsudky vyslovují jednotlivé státy a ty se liší – vtahování do ideologických sporů – negativní dopad na pr. jistotu
vyskytují se smluvní pravidla, která mají podobnou povahu (ale ne erga omnes, ale jen ve vztahu ke smluvním stranám) v tom, že nepřipouštějí derogaci – ius cogens je povolán ke zvláštní ochraně zásadních hodnot sdílených skutečně celým MS, nikoliv jen některými členy

hard-law a soft-law
obsah normy musí být dostatečně určitý a jednoznačný a forma podmiňuje závaznost pravidla chování – pokud oboje splňuje podmínky – jedná se o hard law
pokud ale absentuje nebo pokulhává některý ze znaků normy (práva a povinnosti jsou vyjádřeny neurčitě, vyhýbavým nebo odkladným způsobem) – působí na společenské vztahy jen minimálně – „programové právo“ (nedostatečná normativnost)
pravidla chování formulována precizně a naléhavě, ale formálně nedokonale – státy s nimi zacházejí jako s nezávaznými směrnicemi (gentlemanské dohody, tzv. čistě politická ujednání a akty MO)
normy, které vykazují nedokonalý obsah nebo formu – soft law - obecně postrádá návaznost na institut M odpovědnosti
politické ujednání – pokud nedojde k zásadní politické změně ve státě, je otázkou M prestiže taková ujednání dodržovat, respektování takových ujednání závisí také na kontrolních mechanismech – postižení porušení politickým nebo hospodářským tlakem
doporučení MO – v praxi mají stejný dopad jako M smlouva – akt sám o sobě není právně závazný, mají permisivní účinky (zmocňují členy organizace chovat se doporučeným způsobem, i když ten není případně není plně v souladu s platnými dispozitivními normami MP) – takové chování pak nemůže být považováno za M protiprávní, na druhou stranu ale ani stát, který se doporučením nepodřídí platné MP neporušují
povahu soft law mají i politicko-právní závazky, které přebírají některé nové členské státy v okamžiku vstupu do MO jako podmínku pro přijetí do ní
hybridní formy– např. dvoustranné M smlouvy v nichž jsou ustanovení, v nichž se strany zavazují považovat obsah některých mnohostranných politických dokumentů MO ve vzájemných vztazích za právně závazný

19. Jednostranné právní akty

jednostranné právní akty
čl.38 Statutu MSD s nimi jako s prameny MP nepočítá, také část nauky je za pramen nepovažuje
neslučitelnost případných normativních účinků se zásadou svrchované rovnosti – - jednostranné akty nemohou vyvolávat právní účinky bez souhlasu druhého subjektu – pak takový akt je jen nabídkou a souhlas adresáta je její akceptací (konsenzuální teorie) – MSD odmítl
podle jiných je jednostranný právní akt jen zdrojem závazků, ne zdrojem práva, nicméně nikdo nepopírá jejich reálný význam v teorii i praxi MP

jednostranné akty států
vyjadřují vůli nebo souhlas státu vytvořit právní závazky nebo jiné právní účinky na základě MP
autonomně mohou podle okolností působit:
- notifikace – veřejné formální oznámení určité skutečnosti, v případech, když podmiňuje platnost jiných navazujících aktů
- uznání – zbavuje stát, který jistou skutečnost uznal, možnosti později její platnost zpochybnit
- protest – protestující stát se brání tomu, aby určitá skutečnost vůči němu byla později vztahována jako platná (aby nečinnost nebyla interpretována jako konkludentní uznání)
- zřeknutí se – stát se předem vzdává určitého práva či nároku, činí ho nezpůsobilým se ho později dovolat
- příslib – stát se zavazuje k určitému jednání bez záruky obdobného plnění ze strany druhých států

závěry MSD ve věci Jaderných pokusů (1974): jednostranný právní akt se může stát pramenem práv a povinností MP, nevyžaduje k platnosti přijetí jinými státy, důvodem závaznosti je postulát dobré víry, MP nevyžaduje náležitosti formy, akt ale musí být veřejný, jeho závaznost závisí na vůli jednajícího státu být jím v budoucnu vázán, k jeho změně nemůže dojít svévolně (porušovalo by zásadu dobré víry)

akty MO
analýzu právních účinků aktů MO komplikuje terminologická nejednotnost – pro hodnocení není pojmenování rozhodné, následky vyvozovány z: obsahu, okolností vypracování, podmínek schválení, následné praxe členů MO – čtyři okruhy následků:
- závazné normy chování – oprávněny vydávat některé MO, pro regulaci vnitřních poměrů MO, někdy i pro členské státy – daly souhlas v zakládajícím statutu – odvozují tak svou platnost od M smlouvy
- mohou ovlivnit smluvní normotvorbu – vstup MO v zájmu společné interpretace – - nelze ale považovat za výklad autentický (jen smluvní strany), ale vysoká autorita - - zásada dobré víry
rezoluce a deklarace VS OSN často anticipovaly pozdější smluvní vývoj – podklad pro smluvní normotvorbu
- často se stávají součástí obyčejotvorného procesu (formulují společné představy de lege ferenda), mohou M praxi vyvolat nebo ji sjednotit, jindy deklarují existenci opinio iuris
- právně nezávazná doporučení – závaznost vylučuje souřadnost vztahů mezi subjekty MP – nevylučuje, aby tyto akty vyvolávaly určité dílčí pr. následky – v míře, kterou je třeba specifikovat případ od případu, označovány za soft-law

18. Pomocné (podpůrné) a doplňující prameny MP

obecné zásady právní
čl.38 Statutu MSD hovoří o „obecných zásadách právních uznávanými civilizovanými národy“, v praxi:
- zásady, které se uplatňují všeobecně ve VP řádech států (ne v MP), obecnost – ne v naprosto všech, stačí dostatečně široké a reprezentativní uplatňování v převážné většině států, nerozlišují se „civilizované“ a „necivilizované“ státy (šlo by o diskriminaci)

- zásady svou povahou „přesaditelné“ do MP vztahů – mohou mít hmotněprávní povahu (odpovědnostní) i procesněprávní

- od obecných zásad právních je nutné odlišit zásady MP (zákaz použití síly), které čerpají svůj původ přímo v MP

vzhledem k tomu, že mají původ ve VP, se nemohou kvalifikovat jako formální pramen MP, ale jen jako pramen materiální – korekce ve světle znění čl.38 Statutu MSD, jenž tvoří součást platného MP – jsou přijaty jako formální pramen

vzhledem k neexistenci hierarchických vztahů mezi formami MP jsou pramenem rovnocenným, to neznamená, že by byly rovnocenné i z hlediska reálného významu – poloha doplňkového pramene (i podle čl.38 - soudce by se jich měl přidržet pouze tehdy, nelze-li ve věci aplikovat jiné pravidlo) – ve skutečnosti soudy aplikují jen výjimečně

důvod zdrženlivosti: soudce zřídka uplatní zásadu VP, která není dostatečně rozšířená a nepřerostla do MP, pokud do MP přerostla, pak ji neuplatní jako zásadu, ale jako obyčejové pravidlo

historická tendence vede spíše k dalšímu snížení vlivu obecných zásad právních – vzhledem k rozšíření MS a jeho multikulturálnosti – redukuje se množství sdílených zásad; dále ale také ubývá mezer v MP (viz smluvní normotvorba)

jednostranné právní akty
čl.38 Statutu MSD s nimi jako s prameny MP nepočítá, také část nauky je za pramen nepovažuje
neslučitelnost případných normativních účinků se zásadou svrchované rovnosti – - jednostranné akty nemohou vyvolávat právní účinky bez souhlasu druhého subjektu – pak takový akt je jen nabídkou a souhlas adresáta je její akceptací (konsensuální teorie) – MSD odmítl
podle jiných je jednostranný právní akt jen zdrojem závazků, ne zdrojem práva, nicméně nikdo nepopírá jejich reálný význam v teorii i praxi MP


jednostranné akty států
vyjadřují vůli nebo souhlas státu vytvořit právní závazky nebo jiné právní účinky na základě MP

autonomně mohou podle okolností působit:
- notifikace – veřejné formální oznámení určité skutečnosti, v případech, když podmiňuje platnost jiných navazujících aktů

- uznání – zbavuje stát, který jistou skutečnost uznal, možnosti později její platnost zpochybnit

- protest – protestující stát se brání tomu, aby určitá skutečnost vůči němu byla později vztahována jako platná (aby nečinnost nebyla interpretována jako konkludentní uznání)

- zřeknutí se – stát se předem vzdává určitého práva či nároku, činí ho nezpůsobilým se ho později dovolat

- příslib – stát se zavazuje k určitému jednání bez záruky obdobného plnění ze strany druhých států

závěry MSD ve věci Jaderných pokusů (1974): jednostranný právní akt se může stát pramenem práv a povinností MP, nevyžaduje k platnosti přijetí jinými státy, důvodem závaznosti je postulát dobré víry, MP nevyžaduje náležitosti formy, akt ale musí být veřejný, jeho závaznost závisí na vůli jednajícího státu být jím v budoucnu vázán, k jeho změně nemůže dojít svévolně (porušovalo by zásadu dobré víry)

akty MO
analýzu právních účinků aktů MO komplikuje terminologická nejednotnost – pro hodnocení není pojmenování rozhodné, následky vyvozovány z: obsahu, okolností vypracování, podmínek schválení, následné praxe členů MO – čtyři okruhy následků:
- závazné normy chování – oprávněny vydávat některé MO, pro regulaci vnitřních poměrů MO, někdy i pro členské státy – daly souhlas v zakládajícím statutu – odvozují tak svou platnost od M smlouvy
- mohou ovlivnit smluvní normotvorbu – vstup MO v zájmu společné interpretace – - nelze ale považovat za výklad autentický (jen smluvní strany), ale vysoká autorita - - zásada dobré víry
rezoluce a deklarace VS OSN často anticipovaly pozdější smluvní vývoj – podklad pro smluvní normotvorbu
- často se stávají součástí obyčejotvorného procesu (formulují společné představy de lege ferenda), mohou M praxi vyvolat nebo ji sjednotit, jindy deklarují existenci opinio iuris
- právně nezávazná doporučení – závaznost vylučuje souřadnost vztahů mezi subjekty MP – nevylučuje, aby tyto akty vyvolávaly určité dílčí pr. následky – v míře, kterou je třena specifikovat případ od případu, označovány za soft-law

soudní rozhodnutí
doplňkové, spíše materiální prameny – působí na vědomí normotvůrců
soudní výroky – netvoří právo, pouze platné právo aplikují, MP závazné – relativní – zavazují pouze strany, ne třetí státy ani samotný MSD v dalším rozhodování (ne precedent), nicméně na dřívější rozsudky často poukazuje – podpora konzistentnosti a stability judikatury

významné účinky:
- uzná-li MSD určité pravidlo za obyčejové – vliv na další chování států, pozitivně ovlivní efektivitu takového pravidla
- inspirují kodifikační činnost, tím nepřímo dotvářejí obsah kodifikačních úmluv
- autorita pro ostatní M tribunály
rozsudky ES pro LP – také zavazuje jen strany a v dané věci (státy nejsou právně zavázány změnit VP předpisy, které jsou v rozporu s Úmluvou o LP – většinou tak ale činní dobrovolně)

názory nauky MP
nepatří mezi formální prameny, menší vliv než rozhodnutí M soudů, ale vzhledem k množství nepsaných pravidel v MP – vliv nauky při jejich zjišťování a při systematizaci MP
nauka měla větší význam v minulosti – Hugo Grotius – koncepce mare liberum předznamenala vývoj mořského práva
tradičně větší prestiž ve státech germánsko-románské právní kultury než ve státech anglosaských
M soudní dvory se uchylují k citaci z děl vědců jen zcela výjimečně, zatímco strany běžně

ekvita
MSD se může odchýlit od platného MP (pokud souhlasí strany) a rozhodnout pomocí ekvity
možnost hodnotit obsah platných norem podle toho, zda jsou spravedlivé
dosud žádná strana nesvolila – zůstává jen teoretickou možností, a sotva kdy se využije, protože by soudce postavila nad státy jak jako spotřebitele, tak jako tvůrce MP
ekvita ale vstupuje do rozhodovacího procesu také jako podstatný prvek interpretace praeter legem (pravidla MP neposkytují dostatečně přesný a jasný návod pro řešení individuálního sporu)
zásady spravedlnosti používány při výkladu M obyčejových pravidel – stanovení výše náhrady škody, za niž stát odpovídá
užita také v mořském právu – delimitace pevninských mělčin mezi dvěma státy

17. Výklad mezinárodních smluv

myšlenkové postupy, jimiž se podle pravidel poznání, zejm. logických a jazykových, zjišťuje skutečný smysl ustanovení MS a jejich právní účinky
- k výkladu oprávněn každý, koho se MS právně týká:
o autentická interpretace - pouze smluvní strany společně - odlišný výklad = spor:
o dohoda (výměna diplomatických nót, případně konkludentně)
o rozhodčí nebo soudní orgán - závazný výklad pro strany sporu, závazný pouze enunciát a nikoliv jeho zdůvodnění
pro výklad malý význam nauka – míšení lege lata a lege ferenda
o interpretace - dříve používání jedné ze tří metod:
o subjektivní metoda - rozhodující je úmysl, skutečná vůle stran v době sjednání MS
o objektivní metoda - rozhodující je text MS bez ohledu na vůli stran
o teleologická metoda - rozhodující je účel a cíl smlouvy
o obecné interpretační pravidlo (čl. 31 VÚ)- kodifikovaná vykládací pravidla jsou normativní povahy a interpret je povinen se jimi řídit: zjišťování úmyslu stran z textu smlouvy (vychází z názoru, že text smlouvy odráží úmysl, vůli stran), a to:
- odst. 1: použitím základních interpretačních postupů:
o v dobré víře - vyplývá přímo z širší nadřazené zásady pacta sunt servanda
o v souladu s obvyklým významem, který se dává výrazům ve smlouvě
- tj. gramatický výklad
o obvyklý význam použitých výrazů zjišťovat v souvislosti, v kontextu
- tj. systematický výklad
o s přihlédnutím k předmětu a účelu smlouvy

- odst. 2: použije se: - celý text smlouvy (+ event. přílohy)
o + veškeré dohody, ke kterým strany dospěly při sjednávání M smlouvy
o + veškeré písemné akty, které strany vydaly v souvislosti s uzavřením M smlouvy

- odst. 3: nutno vzít v úvahu také:
o veškeré pozdější dohody mezi stranami, pokud se týkají interpretace M smlouvy
o + pozdější praxi při aplikaci M smlouvy, která svědčí o určité dohodnuté interpretaci smluvními stranami
o + každé relevantní pravidlo MP aplikovatelné mezi stranami
o + doplňkové interpret. prostředky (když to nestačí k jednoznačnému výkladu) - čl. 32:
- přípravné práce = veškeré materiály, které jsou v nějaké míře průkazné pro průběh vzniku konečného znění M smlouvy - diplomatická korespondence, zápisy z jednání, přijaté nebo odmítnuté návrhy účastníků, memoranda, usnesení konference, ...
- okolnosti uzavření smlouvy = jakékoli faktické okolnosti, které mohou být průkazné pro úmysl stran v době uzavření smlouvy
o výklad smluv sepsaných ve více jazycích (čl. 33):
- cílem je zjistit smysl abstraktní smlouvy jakožto vyjádření shodné vůle stran, nikoli jejích jednotlivých jazykových znění
- všechna autentická znění mají zásadně stejnou platnost
- domněnka, že podle souhlasné vůle stran mají všechny autentické texty stejný smysl
- cílem výkladu je nalezení tohoto smyslu, který odpovídá úmyslu stran
- postup:
o 1. srovnávání jednotlivých textů + použití všech přípustných interpretačních postupů (základních i doplňkových) - pokud stále rozpor - ad. 2
o 2. výklad, který nejlépe sbližuje všechny texty se zřetelem k předmětu a účelu smlouvy

16. Výhrady k mezinárodním smlouvám

výhrady (reservation) ke smlouvě - jednostranné prohlášení jakkoli formulované nebo označené, jež bylo učiněno státem při podpisu, ratifikaci, přijetí, schválení smlouvy nebo při přistoupení k ní, jímž se zamýšlí vyloučit nebo pozměnit právní účinky určitých ustanovení smlouvy při jejich aplikaci vůči tomuto státu (čl. 2 VÚ)
dříve potřeba souhlasu všech stran, jinak se nestal subjekt stranou smlouvy – změna po 2. sv. Válce – nárůst počtu mnohostranných smluv
nelze u dvoustranných smluv - byla by to vlastně nová oferta
jen u smluv mnohostranných - podmínky (čl. 19):
nepřípustná výhrada neslučitelná s předmětem a účelem smlouvy
ve smlouvě možnost zakázat jakékoli výhrady nebo povolit pouze určité výhrady (např. taxativním výčtem - jiné výhrady zakázány)

důsledky pro platnost smlouvy:
- stát přijímající M smlouvu s výhradou se stává stranou smlouvy ve vztahu k těm smluvním státům, které jeho výhradu přijaly, a to ve znění pozměněném výhradou

- pro stát, který přijal výhradu jiného státu, platí smlouva ve znění pozměněném výhradou

- mezi státem, který učinil výhradu, a státem, který výhradu odmítl, právní poměr ze smlouvy nevzniká a smlouva mezi nimi nenabude platnosti

- jestliže výhrada byla odmítnuta všemi smluvními stranami, nemá přijetí smlouvy s výhradou žádné právní účinky a vyhrazující stát se vůbec nestává stranou smlouvy