Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

Sigmund Freud

Narodil se v Příboře na Moravě dne 6 května. V sedmnácti letech ukončil střední školu
a pod vlivem Goethovy básně "Příroda" - se rozhodl zprvu věnovat vědě.
Pro vídeňského žida bylo však studium "čisté" vědy vyloučeno. Tehdy byly židům
otevřeny pouze tyto možnosti: obchod, práva a medicína. Rozhodl se pro medicínu
a na podzim roku 1873 vstoupil na vídeňskou universitu. Většinu času strávil ve
fyziologické laboratoři pod vlivem profesora Ernsta Brücka.Zájem doby o fyziologii
byl těsně spjat s evoluční orientací. Vědci se snažili vyplnit mezery v poznání
fylogenetického vývoje od jednobuněčných organismů k vyšším živočichům, včetně člověka.
Zvláštní důraz kladli na fyzikální energie, příčiny a následky a zcela vylučovali
nehmotné , antropomorfní plány a božské účely. Darwin byl pro toto hnutí hvězdou.
Freud co by mladý vědec se tohoto hnutí zúčastnil a stal se na nějakou dobu materialistou.
V roce 1876 byl přijat do Brückova Fyziologického ústavu jako vědecký pracovník.
Zde zkoumal histologii nervových buněk a za pět let shromáždil důležité poznatky,
které shrnul v řadě statí. V roce 1881 konečně dosáhl doktorátu,
jeho život se tím však prozatím nezměnil, neboť nespěchal se zahájením
lékařské praxe a pracoval dále ve vědecké činnosti na Fyziologickém ústavě.
Po zasnoubení s Martou Bernaysovou se v červenci roku 1882 rozhodl nastoupit
tříletou praxi ve vídeňské všeobecné nemocnici. Zde přešel z oddělení interních
chorob na psychiatrickou kliniku Theodora Meynerta, kde nasbíral psychiatrickou
praxi léčením pacientů, ať už trpěli vnitřními či duševními chorobami.
Později se chtěl alespoň částečně vrátit k vědecké práci a byl přijat do laboratoře,
kde se zabýval zkoumáním ontogenetického vývoje mozku, zvláště prodloužené míchy,
od dětství až po dospělost. Díky publikovaným článkům si získal pověst významného
neurologa. Roku 1885 splnil požadavky na místo soukromého docenta neurologie a
přednesl veřejnou přednášku na téma "Medullární dráhy mozku". Nějaký čas strávil
v Charcotově laboratoři v Salpetriere v Paříži, kde se studoval hysterii, zvláště
ochrnutí, které tuto chorobu v některých případech doprovází. Do té doby znal příčinu
organického poranění, ale co způsobuje hysterické ochrnutí ?

Profesor Jean Martin Charcot , jeden z nejvýznamnějších neurologů devatenáctého století,
mu odpověděl , že příčinou je nějaké dynamické trauma , o kterém mohl říci jen to,
že je to trauma, které není možno vidět. Od této chvíle Freud dále pokračoval ve své
neurologické práci a jednak pátral po významu neviděného, dynamického traumatu jako
po příčině funkční duševní choroby, tomuto pátrání zasvětil čtyřicet let. Před odjezdem
do Paříže nastoupil jako ředitel neurologické kliniky v novém ústavu pro dětské choroby
ve Vídni. Zde pobyl řadu let, publikoval zprávu o hemianopsii u dětí, zajímal se o
problém afázie a v dalších letech uveřejnil osm článků a monografii o mozkové paralýze
u dětí. V této době se již hluboce zabýval zkoumáním dynamického traumatu,
které Charcot označil za příčinu neuróz.
Na jaře roku 1886 se oženil s Martou Bernaysovou a otevřel si ve Vídni ordinaci,
kde chtěl Freud léčit nemocné pacienty.
Věděl, že většina pacientů, kteří budou přicházet, jsou ambulantní případy té či
oné neurózy a jen málo z nich trpí organickou poruchou. Jak je má léčit,
když povahu neorganické choroby nezná ani on, ani nikdo jiný ? Jak to, že lidé
onemocní bez skutečného poranění nebo nemoci ? Freud musel pragmaticky zkoušet
to či ono bez teoretického základu.V této době si Freud znepřátelil lékařské
kruhy ve Vídni, když v přednášce hájil Charcotův názor, že hysterie se neomezuje
jen na ženy. Jako ve většině zemí světa se pokládala za výlučně ženskou chorobu a
hájila se teze, že muži nemůžou být hysteričtí. Freudovi posluchači prohlašovali,
že snad hysterií trpí Francouzi, Rakušané však nikdy. Freud nakonec dokázal své
tvrzení ukázkou hysterika přímo v lékařské nemocnici a způsobil si tak srážku s
Lékařskou společností. Po mnoha nezdarech při léčení si Freud přečetl knihu dr.
Hypplota Bernheima "Sugesce a její použití jako terapie", bývalého studenta
prof.Charcota . Dr. Bernheim podrobně popisoval použití hypnotické sugesce jako
formu terapie a byl přesvědčen o efektivnosti této metody. Freud tuto metodu ihned
vyzkoušel na svých pacientech s překvapujícími výsledky, když v prvních týdnech
zaznamenal několik rychle vyléčených případů.

Do ordinace se hrnuli neurotikové a Freud ve svém životopise píše:
" ... A tak se samozřejmě stalo, že v prvních letech mé lékařské praxe mým
hlavním pracovním nástrojem - vedle náhodných a nesoustavných psychoterapeutických
metod - byla hypnotická sugesce. Znamenalo to ovšem , že jsem se vzdal léčení org.
nervových chorob; to však nebylo důležité. Neboť v soukromé praxi lékaře,
který pracuje ve velkém městě, množství takových pacientů není ničím ve srovnáním
se zástupy neurotiků, jejichž počet se zdánlivě zvyšuje tím, jak běhají od jednoho
lékaře ke druhému - aniž odstraní jejich potíže - a kromě toho bylo v práci s
hypnózou něco svůdného. Po prvé jsem cítil, že jsem překonal vlastní nemohoucnost; ...".
Později zjistil, že některé pacienty nelze vůbec hypnotisovat nebo jen velmi povrchně,
proto strávil několik týdnů roku 1889 v Nancy a pozoroval dr. Liébaulta
a dr. Bernheima při práci.Jejich pacienti byli hypnotisováni,
dosáhli somnambilismu s amnézií a pak jim lékař pověděl nebo i nařídil,
že již nikdy nebudou cítit příznaky choroby.
Freud se nadšen vrátil do Vídně, ale jak sám říká : " získal jsem dojem,
že snad existují mocné psychické procesy, které však zůstávají pro lidské vědomí
skryty " . Nabýval dále přesvědčení, že jde ve skutečnosti o podvádění pacienta a
vědecký průzkum neuróz zůstává utajen, spolu s objevem dynamického traumatu. Co je
to dynamické trauma, které způsobuje "bezpříčinné choroby"? Freud si vzpomněl na rozhovor
s dr. Josefem Breuerem, který mu vyprávěl o případu hysterie mladé ženy,
jenž onemocněla při ošetřování umírajícího otce. Byla ochrnutá a trpěla stavy
psychické pomatenosti, která mizela, jakmile byla schopna vyslovit určitou fantastickou
představu, jenž v daný okamžik měla na mysli. Breuer ji přiměl ve stavu hluboké hypnosy,
aby mu sdělila, co tíží její mysl. Tímto způsobem postupně rozptýlil různá ochrnění a
útlum, jimiž nemocná trpěla. To byl slavný případ Anny O. Breuer sdělil Freudovi,
že pacientka nebyla v bdělém stavu naprosto schopna uvést souvislost příznaků se
svými životními zážitky. V hypnotickém stavu je však sdělila a Breuer zjistil, že
všechny souvisí s událostmi umírajícího otce a vzpomínkami na něj. Breuerova teorie
spočívala v tom, že příznak nahradil hnutí, které se nemohlo uskutečnit v situaci,
kdy pacientka musela ošetřovat svého otce.Freud cítil, že našel dynamické trauma,
které hledal.

Nutnost potlačit silný impuls vyvolala duševní poruchu a fyzické příznaky byly
náhražky jednání, které by odpovídalo danému impulsu. Dále Breuer tvrdil,
že když pacientka prožila všechny emoce příslušejícímu potlačenému psychickému hnutí,
příznaky zmizely a již se nevrátily. Tento způsob nazval "katarze".
Freud použil tuto metodu na léčení hysteriků a po dvou letech připojil čtyři vlastní
případy a oba lékaři napsali knihu "Studie o hysterii", která vyšla v roce 1895.
Zde již šlo o významný krok k psychoanalýze, jelikož tato teorie zdůrazňovala význam
emocí a rozlišování mezi vědomými a nevědomými psychickými činy.
U člověka existuje konstantní množství tzv."psychické energie", která nenajde-li ventil,
je-li zadržena, projeví se jako patologický příznak. Cílem je vytvořit podmínky na
usměrnění do normálního stavu. Ještě v témže roce Freud napsal spis "Projekt" v němž
hlavní úlohu přidělil vzrušivému a útlumovému procesu. Freud se snažil vybudovat celou
teoretickou stavbu lidské psychiky z hlediska fyziologie, od počitků a vjemů až
k myšlení a emocím.

Od roku 1895 se Freud stal dualistou, jelikož nebyla v té době prozkoumána fyziologie
mozku a nemohl studovat psychologii jako vědu závislou na této fyziologii a sám píše:
"Naprosto se nedomnívám, že oblast psychologického se vznáší ve vzduchu,
bez jakéhokoli org. základu. Avšak kromě tohoto přesvědčení nemám ani teoretické
ani terapeutické poznatky."

Psychologie osobnosti, determinace

Někdy se bere jako součást psychologie obecné, jindy je samostatná psychol. disciplína. předmět: osobnosti jako nositelé neopakovatelného, dynamického, svérázně strukturovaného komplexu vnitřního psychického života a předmětně zaměřené činnosti na základě vrozených a získaných zkušeností
- zabývá se schopnostmi, temperamentem, charakterem atd.

Osobnost = člověk jako jedinečný psychologický celek (má i obecné rysy)
- je utvářena ve vztazích mezi lidmi a ve společnosti a v nich se také projevuje
- projevuje se jako relativně stálá, ale dynamická
- formuje se během života, nikdo se nerodí jako osobnost

Struktura osobnosti:
1) schopnosti
2) charakter
3) temperament
4) rysy


1) schopnosti – vlastnosti osobnosti, které podmiňují vykonávání určité činnosti
- nejsou vrozené, jen vznikají a rozvíjejí se na zákl. vrozených vloh
- jedna vloha může být základem několika schopností a naopak
- nejsou jediných předpokladem úspěšné činnosti
- úroveň schopností může být různá:
a) nadání – soubor vloh
b) talent – rozvinutý soubor schopností, který
umožňuje dosažení vynik. výsledků
c) genialita – mimořádně rozvinutý talent

Schopnosti rozdělujeme na všeobecné a specifické
Inteligence – je všeobecná schopnost, protože podmiňuje úspěšné vykonávání
více činností
= schopnost učit se a získané poznatky uplatnit v praxi
= schopnost řešit samostatně a kvalitně různě složité problémy
- úroveň se číselně vyjadřuje kvocientem inteligence (IQ)
- jestliže se mentální a fyzický věk shodují, IQ = 100
Vedle inteligence teoretické rozlišoval Thorndike také i. sociální a praktickou.
Podle Catella má inteligence složku biologickou (danou možnostmi výkonu mozku) a kulturně-vzdělanostní (určovanou mírou vědomostí a kultivace osobnosti, která s věkem neklesá)


2) charakter – souhrn psychických vlastností osobnosti, které se zakládají na mravních zásadách a projevují se v chování a jednání člověka
- je ovlivňován temperamentem a schopnostmi člověka
- je usměrňován rozumovou vyspělostí člověka
- není vrozený ani dědičný
- projevuje se v cílech, které si člověk klade a v prostředcích
- shrnuje a) obecné – (výsledkem společenského vlivu)
b) individuální vlastnosti – (výsledkem osobní zkušenosti)


3) temperament – dynamické vlastnosti osobnosti, způsobující prožívání a
chování osobnosti
- může se měnit i věkem
- Hippokratova teorie temperamentu: podle toho, která tekutina v těle převládá, vznikají 4 základní typy:
a) sangvinik (stab. extrovert)
b) cholerik (lab. ext)
d) flegmatik (stab. intr)
e) melancholik(lab. introvert)


4) rysy osobnosti – povahové vlastnosti (vytrvalost, upřímnost, pravdomluvnost)


Základní teorie psychologie osobnosti

Přestože psychologie prodělala v posledním století výrazný vývoj, dodnes je v jejích publikacích patrný svár jakoby dvou různých psychologií, na jedné straně -=subjektivující, chápající a vysvětlující, na druhé straně-
=objektivující, která pitvá celek duševního dění a popisuje jeho izolované složky.
Subjektivující směry chápou duševní činnost jako specifický jev odlišný od fyzikálních i chemických dějů. Při jejím zkoumání aplikují výhradně „psychologické postupy“ (empatii, porozumění aj.). Nezajímají se o její dílčí elementy, ale snaží se porozumět člověku v celku jeho životního projevu: „nestuduji maltu a cihly, ale architekturu. Např: fenomenologie, psychoanalýza, individuální psychologie, humanistická psychologie, duchovědná p. aj.
Objektivující směry aplikují na zkoumání lidské psychiky postupy přírodních věd (experiment, pozorování, měření výkonu atp.). Můžeme je přirovnat k jakési „duševní chemii“. Rozebírají vědomí na dílčí prvky a ty pak zkoumají izolovaně, nejčastěji laboratorními experimenty. Patří k nim asocianisté, tvarová ps., behaviorismus, psychoreflexologie aj.

O nejjednodušším – horizontálním modelu struktury osobnosti (schopnostech,
charakteru a temperamentu) jsem se již zmínila. Vertikální „vrstvový“ model je třeba přiřadit, aby byly žřetelné vývojové aspekty tvořící dynamicky integrovaný celek.

Model vrstev osobnosti O.Čačka(1997):
1) vrstva elementárních, biologicky a dispozičně podmíněných funkcí rozvíjených od raného dětství (poznávací procesy, emotivita)

2) vrstva komplexnějších, sociálními podmínkami určovaných a učením od dětství osvojovaných duševních útvarů (vědomosti, postoje, role)

3) vrstva od počátku dospívání samostatně volených, postupně harmonizovaných individ. egotendencí (sebeuvědomování, sebehodnocení)

4) vrstva autokultivací formovaných sebepřekračujících aspektů existence dospělého (vzdělanost ve smyslu integrace obrazu světa, moudrost, relativně stabilní hodnotové vědomí a charakter)