Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

15. Suspendování a ukončení platnosti mezinárodních smluv

platnost MS - mezi stranami vzniká právní poměr předvídaný smlouvou
účinnost MS - strany jsou povinny smlouvu provádět

suspendování MS - dočasné přerušení účinnosti smlouvy, nemá vliv na její platnost
stejná pravidla jako při skončení platnosti MS

způsoby ukončení platnosti a suspendování MS:
- uplynutí dohodnutého času

- splnění smlouvy - smlouvy s jednorázovým plněním, nebo s plněním se opakujícím, s omezeným počtem úkonů nebo obsahovým množstvím, u některých smluv i po splnění nadále trvají právní účinky – cese území (právní titul pro delimitaci státních hranic)

- dohoda stran - potřeba vzájemného souhlasu všech smluvních stran (může být i mlčky)

- rozvazovací podmínka - např. vznik určité budoucí skutečnosti (zřídka)

- sjednání nové smlouvy - novace - jestliže strany projevily úmysl starší smlouvu plně nahradit nebo jestliže obě smlouvy jsou navzájem tak neslučitelné, že je nelze současně aplikovat

- výpověď či vystoupení ze smlouvy - ukončení platnosti M smlouvy na základě projevu vůle jedné strany nebýt dále vázána smlouvou
zásadně jen v případě, že to smlouva sama předvídá nebo s tím všechny strany souhlasí
výpověď či vystoupení se notifikuje stranám nebo depozitáři

- snížení počtu smluvních stran - samotné snížení počtu smluvních stran nestačí k automatickému ukončení platnosti M smlouvy, pokud smlouva ve speciálním ustanovení neobsahuje něco jiného (příkladem Úmluva o trestání genocidy – minimum 16, pak konec)

- hrubé porušení smlouvy - hrubé porušení dvoustranné M smlouvy dává poškozené straně právo dovolávat se ukončení platnosti M smlouvy nebo jejího suspendování, a to celé M smlouvy nebo její části
hrubé porušení – odmítnutí plnit nebo porušení podstatných ustanovení s ohledem na předmět a cíl smlouvy
mnohostrannou M smlouvu, kterou jedna smluvní strana hrubě porušuje, mohou všechny ostatní smluvní strany po vzájemné dohodě suspendovat nebo ukončit její platnost, a to buď smlouvu zrušit úplně, nebo jen ve vztahu k porušovateli, kterého mohou ze smlouvy vyloučit
strana mnohostranné M smlouvy, která je porušením přímo dotčena, je oprávněna smlouvu ve vztahu k porušovateli pouze suspendovat
neuplatní se v případě, že smlouva má zvláštní ustanovení o právech a povinnostech smluvních stran v případě porušení – př. možnost vyloučení člena OSN

- podstatná změna okolností (rebus sic stantibus):
doložka rebus sic stantibus - pravidlo obecného MP, které se aplikuje tehdy, když smlouva sama nemá pro tento případ žádné nebo alespoň dostatečně jasné ustanovení

- její použití pouze tehdy, když:
■ změna je podstatná
■ změna má za následek radikální změnu v rozsahu závazků, které mají být podle smlouvy ještě plněny
■ trvalost původních poměrů tvořila podstatný základ souhlasu stran ke smlouvě – nemůže se dovolávat strana, která změnu způsobila
■ lze se jí dovolávat proti jakékoli M smlouvě s výjimkou dohod, které stanovily státní hranice

- nemožnost plnění - předmět nezbytný pro plnění smlouvy později definitivně zmizí nebo je zničen

- ukončení platnosti se však nemůže dovolávat ta strana, která svým jednáním zmizení nebo zničení předmětu způsobila
bude-li nemožnost plnění jen dočasná, lze se jí dovolávat jen jako důvodu pro suspendování smlouvy

- rozpor s nově vzniklým kogentním pravidlem - neplatnost ex nunc – právní vztahy vytvořené před vytvořením pravidla zůstávají nedotčeny

- vyjití z užívání (desuetudo) – M smlouva se trvale neprování a oprávněná strana se s tímto stavem spokojuje, nebo lze mluvit o tacitní dohodě o ukončení

procedura při ukončování platnosti a suspendování MS:
1969 - Vídeňská úmluva o smluvním právu - čl. 65-68
vždy písemná forma sdělení - notifikace ostatním smluvním státům - musí být přesně uvedena opatření, která hodlá notifikující strana učinit a vyložen právní základ, o který svůj nárok opírá - možnost podat námitky - lhůta má být zpravidla delší než 3 měsíce
mezinárodní spor - urovnat mírovými prostředky (čl. 33 Charty OSN) - pokud neurovnáno do 1 roku, pak:
- MSD - pokud je předmětem počáteční nebo následná neplatnost smlouvy pro domnělý rozpor s kogentní normou

- smírčí řízení - v ostatních případech - gen. tajemník OSN má seznam smírčích soudců - každá strana jmenuje 2 členy komise (1 vlastní, 1 z jiného státu) a ti 4 pak jmenují ze seznamu předsedu komise - komise si stanoví pravidla řízení - do 1 roku vypracuje zprávu (má pro sporné strany povahu doporučení)
nejsou-li námitky, může notifikující stát provést bez dalšího zamýšlená opatření
akt, kterým se smlouva prohlašuje za neplatnou a její platnost za ukončenou nebo kterým se provádí vystoupení ze smlouvy nebo její suspendování, musí být vyhotoven jako dokument, který se zasílá ostatním stranám a je podepsán hlavou státu, předsedou vlády nebo MZV

14. Důvody neplatnosti mezinárodních smluv

podmínky vzniku platné smlouvy: smluvní strany musí být způsobilé k uzavření, předmět možný a dovolený, řádně projevená vůle být vázán smlouvou

způsobilost smluvních stran
státy – jako plnoprávné subjekty MP, je atributem státní suverenity – plná (jakékoliv smlouvy), původní (náleží státu, protože je státem)
stát federálního typu (MP povahy) – smluvní způsobilost sama federace, možná odvozená a omezená způsobilost jednotek federace (podle ústavy), federace vnitrostátního typu – jen federace
konfederace – členským státům ponechána, jako celek jen pokud ji k tomu členské státy zmocní
částečná způsobilost – subjekty, které ztratily svou suverénní subjektivitu: Svatá stolice (M konference o humanitárním, diplomatickém právu, konkordáty o administrativních věcech katolické církve), povstalecká strana, některé politické územní útvary
neměly kolonie (smlouvu uzavírala metropole)

předmět smlouvy
fyzická nemožnost plnění – už v době uzavření M smlouvy – neplatná smlouva (nulitní akt) - musí jít o absolutní nemožnost – v praxi: nezaviněný omyl (v dobré víře nevěděly) nebo případ podvodu (jedna strana věděla)
nezbytný soulad se základními zájmy M společenství
- kogentní normy: nulitní od počátku, pokud byla v době uzavření v rozporu s kogentní normou

- cíle a zásady organizace světové kolektivní bezpečnosti (OSN) – statut požaduje svou právní nadřazenost vůči smlouvám členských států – dle Charty OSN smlouvy, které jsou s ní v rozporu, zůstávají formálně v platnosti, ale v případě střetu jsou účinky závazků z těchto smluv pozastaveny proti závazkům Charty – požaduje neúčinnost závazků, které jsou v rozporu s Chartou
řádný projev vůle stran – zásada svobodného souhlasu (VÚ)

- pravomoc uzavírat M smlouvy – státy prostřednictvím orgánů – oprávnění nebo řádně zmocnění zástupci – každá strana má právo prověřit oprávněnost
určuje VP – ústava: hlava státu (před definitivním přijetím závaznosti většinový souhlas parlamentu), vláda, ministerstvo zahraničí
plná moc – vydává orgán, který má ústavní pravomoc činit sám tyto akty (deleguje pravomoc)
MP pravidla (zevšeobecnění VP a praxe) – kodifikováno ve VÚ - právo všestranného zastupování (hlava státu, vláda, MZV – všechny úkony) dále: vedoucí diplomatické mise, pověřený zástupce na M konferenci nebo u MO – jen přijetí textu, pro podpis nutná zvláštní plná moc
hlava státu, vláda, MZV – presumpce pravomoci – výjimka: stát se může dovolávat porušení VP jako důvodu neplatnosti, pokud je toto zřejmé, zřejmost musí být objektivní (logický úsudek a znalosti, které lze předpokládat), nebo výslovné upozornění

- plná moc – oficiální dokument, vydaný státním orgánem reprezentativní povahy, opravňující k provedení jednotlivých nebo všech právních aktů směřujících k uzavření M smlouvy, musí být řádné – orgán, kterým má pravomoc akt provést

- všeobecné (více M smluv) nebo zvláštní

- písemné - státy mohou po vzájemném souhlasu od požadavku předložení plných mocí ustoupit – pokud ne (a není plné moci) – akt neplatný od počátku, podobně i když plnou moc překročí – může být zhojeno ratifikací, konfirmací (platnost ex tunc)

vadný projev vůle - neplatnost:
- absolutní - nulitní, nicotná a neplatná od počátku
- relativní - napadnutelná, případně neplatná ex tunc

důvody vadného projevu:
- omyl
- faktický omyl – omyl ve skutečnosti
- omyl ve formulaci textu – chybné označení, nesprávný výraz nebo obrat – ne vliv na platnost, omyl se netýkal vůle stran, ale jen jejího vyjádření – musí být plněna dle skutečné vůle stran v době uzavření smlouvy
- jednostranný nebo společný omyl – právní účinky stejné – poškozený stát se může dovolávat neplatnosti – ex tunc
stát se může dovolávat omylu, jestliže skutečnost předpokládal a ta byla nezbytným základem souhlasu
domáhat se neplatnosti nemůže strana, která jednáním k omylu přispěla nebo na možnost omylu byla upozorněna
- podvod – cílem jednání jedné strany je vytvořit u druhého státu dolózní omyl, aby dala souhlas ke smlouvě (předstírání neexistující skutečnosti, nepravdivé prohlášení, předložení zfalšované mapy...), vyskytuje se zřídka (Mnichov 1938 – neměla úmysl dodržet)
- korupce – poskytnutí neoprávněných výhod představiteli státu, aby zneužil svých plných mocí ve prospěch druhé strany – korumpující musí být stát (ne soukromá osoba), příčinná souvislost mezi korupcí a souhlasem, lze pokládat za zvláštní případ podvodu - stejné důsledky (neplatnost ab initio po namítnutí)
- použití síly a hrozba silou (proti státu i zástupci státu) – nedošlo ke svobodě projevu vůle – smlouva nulitní (ipso iure), tudíž nelze zhojit ani ratifikací

13. Náležitosti vzniku platné mezinárodní smlouvy

smluvní strany musí být způsobilé k uzavření, předmět možný a dovolený, řádně projevená vůle být vázán smlouvou

způsobilost smluvních stran
státy – jako plnoprávné subjekty MP, je atributem státní suverenity – plná (jakékoliv smlouvy), původní (náleží státu, protože je státem)
stát federálního typu (MP povahy) – smluvní způsobilost sama federace, možná odvozená a omezená způsobilost jednotek federace (podle ústavy), federace vnitrostátního typu – jen federace
konfederace – členským státům ponechána, jako celek jen pokud ji k tomu členské státy zmocní
částečná způsobilost – subjekty, které ztratily svou suverénní subjektivitu: Svatá stolice (M konference o humanitárním, diplomatickém právu, konkordáty o administrativních věcech katolické církve), povstalecká strana, některé politické územní útvary
neměly kolonie (smlouvu uzavírala metropole)

předmět smlouvy
hranice volnosti vůle stran:
fyzická nemožnost plnění – už v době uzavření M smlouvy – neplatná smlouva (nulitní akt) - musí jít o absolutní nemožnost – v praxi: nezaviněný omyl (v dobré víře nevěděly) nebo případ podvodu (jedna strana věděla)
nezbytný soulad se základními zájmy M společenství
- kogentní normy: nulitní od počátku, pokud byla v době uzavření v rozporu s kogentní normou
- cíle a zásady organizace světové kolektivní bezpečnosti (OSN) – statut požaduje svou právní nadřazenost vůči smlouvám členských států – dle Charty OSN smlouvy, které jsou s ní v rozporu, zůstávají formálně v platnosti, ale v případě střetu jsou účinky závazků z těchto smluv pozastaveny proti závazkům Charty – požaduje neúčinnost závazků, které jsou v rozporu s Chartou

řádný projev vůle stran – zásada svobodného souhlasu (VÚ)
- pravomoc uzavírat M smlouvy – státy prostřednictvím orgánů – oprávnění nebo řádně zmocnění zástupci – každá strana má právo prověřit oprávněnost
určuje VP – ústava: hlava státu (před definitivním přijetím závaznosti většinový souhlas parlamentu), vláda, ministerstvo zahraničí
plná moc – vydává orgán, který má ústavní pravomoc činit sám tyto akty (deleguje pravomoc)
MP pravidla (zevšeobecnění VP a praxe) – kodifikováno ve VÚ - právo všestranného zastupování (hlava státu, vláda, MZV – všechny úkony) dále: vedoucí diplomatické mise, pověřený zástupce na M konferenci nebo u MO – jen přijetí textu, pro podpis nutná zvláštní plná moc
hlava státu, vláda, MZV – presumpce pravomoci – výjimka: stát se může dovolávat porušení VP jako důvodu neplatnosti, pokud je toto zřejmé, zřejmost musí být objektivní (logický úsudek a znalosti, které lze předpokládat), nebo výslovné upozornění
- plná moc – oficiální dokument, vydaný státním orgánem reprezentativní povahy, opravňující k provedení jednotlivých nebo všech právních aktů směřujících k uzavření M smlouvy, musí být řádné – orgán, kterým má pravomoc akt provést
- všeobecné (více M smluv) nebo zvláštní
- písemné; státy mohou po vzájemném souhlasu od požadavku předložení plných mocí ustoupit – pokud ne (a není plné moci) – akt neplatný od počátku, podobně i když plnou moc překročí – může být zhojeno ratifikací, konfirmací (platnost ex tunc)

skutečný souhlas smluvních stran
směřuje k tomu, aby obsah smlouvy napříště platil jako právní závazek
je-li vadný – nevyjadřuje souhlas – neplatný (absolutně – od počátku nebo relativní - napadnutelný)
důvody vadného projevu vůle:
- omyl
- faktický omyl – omyl ve skutečnosti
- omyl ve formulaci textu – chybné označení, nesprávný výraz nebo obrat – ne vliv na platnost, omyl se netýkal vůle stran, ale jen jejího vyjádření – musí být plněna dle skutečné vůle stran v době uzavření smlouvy
- jednostranný nebo společný omyl – právní účinky stejné – poškozený stát se může dovolávat neplatnosti – ex tunc
stát se může dovolávat omylu, jestliže skutečnost předpokládal a ta byla nezbytným základem souhlasu
domáhat se neplatnosti nemůže strana, která jednáním k omylu přispěla nebo na možnost omylu byla upozorněna
- podvod – cílem jednání jedné strany je vytvořit u druhého státu dolózní omyl, aby dala souhlas ke smlouvě (předstírání neexistující skutečnosti, nepravdivé prohlášení, předložení zfalšované mapy...), vyskytuje se zřídka (Mnichov 1938 – neměla úmysl dodržet)
- korupce – poskytnutí neoprávněných výhod představiteli státu, aby zneužil svých plných mocí ve prospěch druhé strany – korumpující musí být stát (ne soukromá osoba), příčinná souvislost mezi korupcí a souhlasem, lze pokládat za zvláštní případ podvodu - stejné důsledky (neplatnost ab initio po namítnutí)
- použití síly a hrozba silou (proti státu i zástupci státu) – nedošlo ke svobodě projevu vůle – smlouva nulitní (ipso iure), tudíž nelze zhojit ani ratifikací

12. Pojem mezinárodní smlouvy, uzavírání mezinárodních smluv – procedura

základní pravidla – kodifikována: Vídeňská úmluva o smluvním právu (1969), Vídeňská úmluva o smluvním právu MO (1986)

MS - dohoda mezi státy nebo MO, kterou se zakládají, mění nebo ruší jejich vzájemná práva a závazky dle MP

uzavírané mezi státy, případně mezi MO a jinými polosuverenními jednotkami (povstalci)
označení - dvoustranné nejčastěji: dohoda, protokol, úmluva nebo ujednání; mnohostranné: úmluva, smlouva, dohoda, protokol, ujednání, deklarace, ústava nebo statut – název sám o sobě nemá právní význam
nejčastější způsob spolupráce mezi v státy - politická, bezpečnostní, ekonomická, obchodní, technická, sociální, kulturní, humanitární a právní oblast
smluvní právo – převážně technické a procedurální povahy, patří k nejdůležitějším odvětvím MP

druhy smluv
forma smluv
- písemné a ústní – většinou písemně – zachytí věrně, přesně a jasně souhlasnou vůli být vázán textem, ústní forma – problém budoucích sporů o obsahu

- veřejné a tajné (případně veřejné smlouvy a tajné dodatky) – rozhodující, aby nebyly namířeny proti třetím státům, omezení – povinnost registrace smluv v sekretariátu OSN

- uzavřené v plné (orgán zmocněný ústavou – autentifikace – text za věrný výsledek jednání a ratifikace nebo přijetí, přistoupení, konfirmace – vůle být vázán a zjednodušené formě – jiné orgány (ministr zahraničí), závaznost na základě několika právních dokumentů (výměna nót, výměna dopisů, na sebe navazující deklarace)

- prezidentské (závažné otázky, vyžadují ratifikaci prezidentem, často předchází schválení souhlas parlamentu), vládní (stačí, aby druhá strana byla informována o tom, že vláda vyslovila souhlas být vázána – konfirmace) a rezortní dohody (právním základem většinou předchozí rámcová M smlouva v plné formě, řešení konkrétní administrativní otázky – konfirmace ministrem)

počet smluvních stran
- dvoustranné (bilaterální), vícestranné (plurilaterární), mnohostranné (multilaterární)
- oblastní (regionální) nebo univerzální
- zda mohou přistupovat další státy: otevřené (mohou, typicky univerzální), polootevřené (vázáno na určité podmínky – souhlas členů OSN), zavřené (ne, typicky dvoustranné smlouvy)

obsah smlouvy
- smlouvy politické (bezpečnostní, mírové spolupráce, přátelské vztahy – kolektivní bezpečnost, společná obrana, spojenectví, ….) a hospodářské (M obchodní, hospodářská, vědecká, technická, sociální, humanitární, kulturní spolupráce – smlouvy obchodu a plavbě, celní dohody...)

- smlouvy rovné (práva a povinnosti jedné strany odpovídají rovnocenná – ne nutně totožná – práva a povinnosti druhé strany) a nerovné (nepoměr – v rozporu se zásadou svrchované rovností států)

- právotvorné (obsahují obecné právní normy – tvoří objektivní právo) a kontraktuální (smluvní strany si dohodly vzájemná práva a povinnosti – typicky o vzájemné pomoci, o neutralitě, o půjčce…) – mnohé mají smíšenou povahu

- smlouvy s jednorázovým (splněny jednorázovým aktem) a opakujícím se plněním

- mírové (za války většinou suspendovány) a válečné
doba trvání smlouvy

- krátkodobé (1-5 let) a dlouhodobé (10-20 let), důležité politické a bezpečnostní smlouvy a statuty MO – časově neomezené

- preliminární (vztahy mezi smluvními stranami upravuje předběžně a prozatímně) a definitivní (nahrazuje preliminární smlouvu)

registrace a publikace smluv
od počátku 20.st. – stoupl prudce počet MS - přístup veřejnosti k nim značně obtížný – SN snaha odstranit: dle Paktu SN – uzavřené MS mají být co nejdříve jejím sekretariátem uveřejněny a zaznamenány – do té doby nebude platné – sbírka „SN, Sbírka smluv“
OSN – registruje a publikuje MS členských států – povinnost je registrovat u sekretariátu OSN – sbírka „OSN, Sbírka smluv“ - sankcí pouze nemožnost se dovolávat smlouvy v případě sporu
státy samy – publikují MS jejichž jsou stranami – vnitřní potřeba (státní orgány a obyvatelstvo), mezinárodní (ostatní státy)

uzavírání MS
MS – závazná až po provedení řady na sebe navazujících právních aktů
sjednávat - vést jednání o uzavření MS, formulovat obsah, ověřit text
schválení – z hlediska VP nezbytné, aby mohla být provedena ratifikace
ratifikovat - v plné a slavnostní formě dát definitivní souhlas k platnosti smlouvy dříve sjednané a podepsané – stejné účinky: schválení, přijetí a přistoupení
příprava textu smlouvy – vzniká vyjednáváním mezi smluvních stran – rozdílné u mnohostranné (sjednávány na M konferenci) a dvoustranných (zpravidla diplomatickou cestou, v závěrečném stadiu – osobní setkání kompetentních orgánů nebo plnomocníků a text je definitivně dohodnut)
jazyk smlouvy – zcela na vůli stran – u dvoustranných smluv – v obou – oba autentické – - pokud patří k rozdílným jazykovým skupinám, pak ještě v třetím (světovém)
mnohostranné – ve 2 nebo více světových jazycích, sama smlouva stanoví, které jsou autentické (ostatní pak oficiální překlady)
jednotlivé části smlouvy
preambule: výčet smluvních stran, účel smlouvy, jména plnomocníků, formálně stejně platná jako ostatní části – může mít význam pro interpretaci a aplikaci
vlastní text – meritorní obsah smlouvy (práva a povinnosti)
závěrečná část (protokolární články) – podmínky právního života smlouvy (doba, způsob prodloužení, podmínky výpovědi, možnost výhrad, označení autentického textu, eventuálně způsob urovnání sporů)
na konci bývá uvedeno datum, místo, podpisy plnomocníků - pořadí podpisů – 2 smluvní strany – alternát, mnohostranné podle abecedního prostředí názvů států
přílohy – právní povaha záleží na dohodě smluvních stran
schválení textu smlouvy
úspěšné jednání zakončeno schválením textu smlouvy
fixuje formu a obsah smlouvy bez jakýchkoliv právních důsledků pro závaznost (zpravidla potřeba podpis a ratifikace)
u dvoustranných a vícestranných smluv – jednomyslný souhlas, u mnohostranných – většina (2/3) – nesouhlasící menšina nemůže bránit většině, neplatí u smluv politických, bezpečnostních a odzbrojovacích (konsensus)
ověření textu smlouvy (autentifikace)
text smlouvy se stává definitivním a původním, strany ho uznaly za správný a neměnný a oficiální
rozdíl mezi autentifikací a pouhým schválením – text pouze schválenný může být měněn
- podpisem – může mít i další funkce (projev vůle státu být vázán)
- podpisem ad referendum – podmíněný pozdějším schválením příslušným orgánem jednajícího státu (pak nabude význam plného podpisu ex tunc)
- parafováním – předběžný podpis (iniciály) – celé smlouvy nebo jen části (např. je-li nutné jednání přerušit)
souhlas jednajících stran být vázán smlouvou
ke vstoupení v platnost - projev souhlasu obou nebo určitého počtu stran
samotným projevem definitivního souhlasu – nemožnost činů směřujících ke zmaření předmětu a účely smlouvy
- podpis – vždy funkce autentifikace, někdy navíc i vůle být vázán
- ratifikace – slavnostní potvrzení MS, dříve nezbytná, dnes závisí na vůli stran, státy vyžadují většinou s ohledem na své ústavy, většinou hlava státu, většinou ne u smluv ve zjednodušené formě
- přistoupení (akcese, adheze) – definitivní přijetí závaznosti státem, který se na vypracování smlouvy neúčastnil a ani smlouvu nepodepsal; akcese – přijímá všechna práva a povinnosti, adheze – jen některé části smlouvy nebo jen zásady (adheze je akcese s výhradou)
možné jen u smluv otevřených – dán souhlas ostatních států
provádí se stejným způsobem jako ratifikace
- přijetí (akceptace) – zjednodušená forma ratifikace nebo přistoupení – z hlediska MP rozdíl jen terminologický, z hlediska VP je významný – pouhé přijetí nemusí vyjadřovat splněné podmínky schválené parlamentem
- (aprobace, konfirmace) – zjednodušená forma ratifikace, podepsaná smlouva vyžaduje pozdější schválení, nejčastěji se používá k vyjádření souhlasu státu být vázán smlouvou u vládních nebo rezortních smluv
- M akt vstupu MS v platnost
závazný projev vůle státu přijmout pro sebe platnost MS (ratifikace, přistoupení, přijetí nebo schválení) – příslušné listiny se vzájemně vymění nebo uloží u depozitáře
jednostranný akt, který provádějí státy nezávisle na sobě
- výměna a uložení ratifikačních listin – u dvoustranných – výměna – na území kde smlouva nebyla sepsána
depozitář – pověřen chránit originál smlouvy a konat různé úkony pro právní život smlouvy musí jednat nestranně, jeden nebo více států nebo MO
funkce: chránit původní text, vydávat ověřené opisy, přijímat akty týkající se smluv a informovat o nich smluvní strany, zkoumat formu uložených aktů, registrovat smlouvu u sekretariátu OSN, oprava chyb

počátek platnosti MS
je na vůli stran (projevené ve smlouvě nebo mimo ni) – pokud není takové ustanovení pak pokud byl souhlas vyjádřen všemi smluvními stranami
vzácně – suspenzivní podmínka
prozatímní provádění – než definitivně přijata (třeba jen některé části)
výjimečně může působit i zpětně (retroaktivně) – pouze na základě výslovného souhlasu smluvních stran

11. Prameny MP – pojem, druhy, mezinárodní smlouva a obyčej

materiální prameny – zasahují dříve, než norma vstoupí v platnost, ke zformování této normy přispívají faktory, které nemají pr. povahu (sociologie, filosofie) – odpovídá na otázku proč ukládá daná právní norma daná práva a povinnosti (poměr sil mezi státy, morálka, náboženství, pocit solidarity)
formální prameny = formy práva – odpověď na otázku jak – vnější formy, v nichž subjekty právo poznávají a identifikují, pozitivněprávní povaha – součást MP – požadavek pr. jistoty
- nestejná míra dynamiky (materiální prameny větší)

formy pramenů musí být právem definovány – čl.38, odst.1 Statutu MSD OSN:
- mezinárodní úmluvy – obecné i partikulární, stanovící pravidla výslovně uznaná státy
- mezinárodní obyčej – důkaz obecné praxe uznávané za právo
- obecné zásady právní uznávané civilizovanými národy
- soudní rozhodnutí
- učení nejkvalifikovanějších znalců
i když jde o pokyn MSD – vázány téměř všechny státy světa, navíc podobně upraveno už pro Stálý dvůr Mez. spravedlnosti

klasifikace
základní (úmluvy, obyčeje, někdy i obecné zásady) a pomocné (soudní rozhodnutí, učení znalců) – nevypořádává se s postavením ekvity
psané (úmluvy) a nepsané (obyčeje, zásady) – připomínky: existují nepsané dohody (verbální a tacitní)
živelná a cílevědomá normotvorba
deklaratorní (obyčej– důkaz existujícího práva – dříve, dnes se vědci shodují, že obyčejotvorný proces je procesem právotvorným – tj. konstitutivním) a konstitutivní proces
později akceptována nová kategorie – jednostranné akty státu

zvláštnosti pramenů MP
- menší míra formalismu než VP - větší relevance materiálních pramenů (nezbytné při studiu obyčejotvorného procesu)

- souřadnost – neexistuje vztah nadřazenosti a podřazenosti jako ve VP, neznačí rovnocennost pramenů

- normy jsou autonomní – státy se podílejí na vzniku norem, jimiž jsou potom vázány
na rozdíl od VP přiznává povahu pramene i právním úkonům individuální povahy

systém pramenů
vychází ze stejného základu - normotvorný souhlas státu – jednotlivé formy MP se od sebe navzájem liší právě způsobem vyjádření souhlasu
za zdroj jednoty je třeba spatřovat působení zásady svrchované rovnosti
autonomie vůle – preference skutečného obsahu státní vůle před formou jejího vyjádření
pružnost neformální existence M závazků – zabezpečuje, že se závazky aplikují jen na státy, které si to skutečně přejí, ale současně je i zdrojem právní nejistoty
na druhou stranu – působení reciprocity tenduje spíše k zabezpečení právní jistoty –

- požadavky právního formalismu
nižší míra formalismu – převaha svrchovanosti (jednostranné právní akty, tacitní dohody –

- konsens podle konkludentního chování stran, M obyčej)
vyšší stupeň formalismu (verbální dohody, M smlouvy sjednané ve zjednodušení formě)
nejvyšší míra formalismu (M smlouvy sjednané v plné formě)

Mezinárodní smlouva
dříve – závaznost se přičítala náboženským pohnutkám, postupně M smlouva dodržována, protože to přikazuje pravidlo MP – pacta sunt servanda
smlouvy jsou dodržovány, přestože neexistuje ústřední výkonná moc - důvodem existence smluv jsou dohodnuté vzájemné výhody stran (státy pak zainteresovány na jejím plnění)
podle obyčejového práva: M smlouva = ujednání dvou nebo více subjektů MP, které má z vůle těchto subjektů MP účinky a řídí se MP
identifikační znaky:
- má povahu ujednání – důvodem závaznosti je konsens stran, její pojmenování (dohoda, protokol, úmluva, konvence, pak, charta, statut, ústava, deklarace) není z hlediska MP relevantní, právní význam nemá ani způsob vyjádření konsensu – důležitý pouze obsah

- dva nebo více subjektů MP – rozlišování na dvou- a mnohostranné (někdy plní úlohu „M zákonů“ - právotvorné úmluvy)

- mezi subjekty MP – státy, příp. MO, i tzv. konkordáty (smlouva mezi státem a Svatou stolicí – v míře v níž se uznává její M subjektivita) - za M smlouvu se nepovažuje dohoda státu se soukromou osobou, většinou ani mezi územně samosprávnými celky
smlouvy, které uzavřely představitelé států, ale jako soukromé osoby – tzv. gentlemanské dohody (nevyvolávají právní účinky, nedodržení sankcionováno výlučně zpochybněním politické a morální pověsti státníků)

- vůle stran cílí k tomu, propůjčit smluvnímu ujednání MP účinky - nutné je odlišit čistě politická ujednání (strany uzavřely s úmyslem nepropůjčit jim žádné právní účinky)

- M smlouva se spravuje MP, pokud se státy dohodnou, že se ustanovení smlouvy budou řídit VP jednoho z nich – nejedná se o M smlouvy (zpravidla v souvislosti s úpravou ekonomické činnosti)
smluvní definice: (užší) Vídeňská úmluva o smluvním právu: M smlouva = M dohoda, která je uzavřena mezi státy písemnou formou a řídí se MP (ponechává stranou verbální a tacitní dohody a také dohody mezi jinými subjekty MP)
závažným problémem – praxe výhrad k M smlouvám (jednostranné prohlášení subjektu MP současně s převzetím závazku – vyloučení nebo změna některých ustanovení) – proti smluvní rovnosti, právní jistotě – snaha o omezení

Mezinárodní obyčej
jako statický jev – forma MP -
obtíže spojené s nesnadnou identifikací (zjištění obsahu, určení subjektů) – státy sice obyčejové právo tvoří – živelně, takže samy pak obtížně zjišťují výsledek normotvorby = paradox
obyčejová norma MP = materiální (usus longaevus) + subjektivní (psychologický – opinio iuris) prvek
materiálním prvkem – kvalifikovaná praxe subjektů MP – vytváří množina dílčích chování, z nichž některá vystupují jako precedenty (činy nebo opomenutí, které mění existující realitu) – není subjekty výslovně formulováno, je třeba ho z praxe vyvodit
vlastnosti praxe:
- opakovaná: nestačí jeden precedent

- stejnorodá: všechny prvky praxe směřovaly ke vzniku téže obyčejové normy, obyčejotvorný proces absorbuje i postoje k precedentům nebo jejich toleranci (ne prostá lhostejnost)
chování států v M vztazích i ve V měřítku, ke stabilizaci obyčejových pravidel přispívají i akty jiných subjektů a jednotek (rezoluce VS OSN a orgánů dalších MO, rozhodnutí M soudů a arbitrážních orgánů, ale i odborných nevládních organizací a jednotlivých znalců MP)

- nepřetržitá: přetržitost je dána tím, že státy sice několikrát jednají v obdobných situacích stejně, jindy ve stejné situaci zvolí jiné chování

- rozšířená a reprezentativní: obyčejové právo se odvozuje z chování M systému – reálný vliv států (největší velmoci a tzv. zainteresované státy) – jiné státy nemají takový vliv – často bývají vůči takové praxi pasivní – aby jejich pasivita nebyla vykládána jako souhlas – systematické protesty – takový stát pak není vzniklou normou vázán

- déledobá: dříve „od nepaměti“, dnes mnohem menší nároky na dobu trvání praxe (vyšší intenzita M života, komunikace), navíc je třeba hodnotit relativně – závisí na intenzitě praxe, na individuálních okolnostech, na vztahu k dosud platnému právu

subjektivní prvek – má odhalit, proč se státy chovají určitým způsobem (motivace) = přesvědčení subjektů o pr. závaznosti pravidla chování obsaženého v dané praxi (opinio iuris), obtížnost zjišťování svádí k jeho opomíjení (presumovaní), pokud z okolností nevyplývá, stát není o závaznosti přesvědčen – zjišťování se soustředí na vnější projevy právního vědomí států
ale nelze úplně pominout – dovoluje stanovit, zda daný vzor chování je pravidlem MP nebo je součástí jiného mimoprávního normativního systému, nebo jen pouhou zvyklostí nebo zdvořilostí
existenci je možné vyvodit:
poukaz na závaznost obyčejového pravidla v deklaratorní M smlouvě,
deklaratorní rezoluci VS
výslovné přiznání závaznosti ze strany státu
stát respektuje i tehdy, je-li to pro něj nevýhodné
jako dynamický jev – teorie živelnosti (sněhová koule – common-law), teorie konsensuální (není rozdíl mezi M obyčejem a M smlouvou – jeden stát dává návrh druhý na něj reaguje)
proces nelze upravit MP, jeho norma stanoví až vnější formy obyčejového práva
konsens se také uplatní, ale ne jako nutný předpoklad závaznosti obyčejové normy – precedent aktivního státu a tacitní souhlas jiných s jeho chováním -> tacitní dohoda – působí jednorázově a nelze ji interpretovat jako uznání konečné závaznosti, ale s dalším opakováním precedentů i další tacitní dohody – vstupují další faktory (pr. vědomí, tradice, reciprocita) => pasivní státy se postupně podrobují praxi aktivních států s vědomím, že případný protest by už nebyl právně významný(příslušné obyčejové pravidlo se stalo závazným)

poměr smlouvy a obyčeje
- smluvní a obyčejová pravidla jsou právně rovnocenná

- možnost konkurence mezi smluvními a obyčejovými normami – protože jakékoli MP pravidlo může být v obyčejové i smluvní formě
souběh může být komplementární – paralelní smluvní a obyčejová úprava je vzájemně obsahově slučitelná, ale účelnost i účinnost celé úpravy podmiňuje právě souběh pravidel v obou formách, které se doplňují
obyčejové a smluvní normy, které upravují tentýž vztah totožně – poměr kumulativity – normy si zachovávají odlišnou existenci, protože vznikly ve specifických normotvorných procesech, podléhají různým pravidlům interpretace, neshodují se okruhy subjektů
konkurence vzájemně obsahově neslučitelných obyčejových a smluvních pravidel zásadně nevyvolává formální neplatnost žádného z nich – uplatňují se pravidla interpretace (sama nejsou právně závazná, ale často jejich použití ukládají M smlouvy): lex specialis derogat generali, lex posterior derogat priori

desuetudo (vyjití normy z užívání)
norma nepozorovaně mizí tím, že se jí subjekty v praxi nedrží – vykazuje obyčejovou povahu,
destruuje důvody závaznosti obyčejových pravidel
materiální prvek – negativní praxe (opakované, jednotné, nepřetržité, rozšířené, reprezentativní a dostatečně dlouhodobé neuplatňování určité normy v situacích, kdy by uplatňována být měla); subjektivní prvek – přesvědčení subjektů, že jim toto neuplatňování ukládá, opravňuje k němu nebo dovoluje MP
ve své čisté formě by vytvářelo vakuum, ale ve skutečnosti k vyjití starší normy z užívání, když její dodržování není možné při současném respektování normy pozdější
přirozené pro obyčejová pravidla, je však schopno přivodit i zánik smluvních pravidel – protože existuje zásada pacta sunt servanda – strany častěji volí jednorázové suspendování, aniž by zpochybňovaly jeho závaznost, pokud ostatní strany mlčky tolerují – tacitní dohoda – opakující se praxe – v právním vědomí stran se oslabuje pocit závaznosti soustavně neuplatňovaného pravidla a celý vývoj plyne ke konsolidaci subjektivního prvku desuetudo

případy:
Diplomatický azyl (Kolumbie v. Peru), MSD 20/11/1950
Kolumbie se dovolávala obyčeje o posouzení politických zločinů (azyl povstalci – chtěli ho odvést ze země) – zamítnuto MSD – pro neustálenost, Montevidejských úmluv z roků 1933 a 1939
Kontinentální šelf Severního moře, MSD 20/02/1969
otázka stanovení hranic kontinentálního šelfu – buď podle Ženevské úmluvy o pevninské mělčině z roku 1958, nebo podle údajného obyčeje (stejných podílů), kterého se dovolávalo SRN vůči Dánsku – zamítnuto pro neprokázání vzniku obyčeje – ustálená praxe není dostačující, pokud není doprovázena vědomím závaznosti

důležité, jestli státy jednaly jak jednaly, protože považují určité pravidlo za obyčejové nebo z nějakého jiného důvodu – opinio iuris – důležité jako důkaz existence M obyčeje

10. Jednotlivec jako subjekt MP

většina poválečných učebnic MP subjektivitu jedince nepřipouští – jsou pouze destináři výhod vyplývajících pro ně z MP
subjekt VP (podřízenost)
MP subjektivita jednice: marginální, odvozená (připuštěná výhradně státy), ale přece jen živoucí (Malenovský)

filosofická hlediska
superiorita státní moci – Platon, Machiavelli, Bodin, Hobbes, Hegel, Mussilini
- zneužíváno ideology totalitárních států k nedůstojnému zacházení s obyvatelstvem
svrchovanost jednotlivce – liberalisté: Bentham, Constant, Mill, anarchisté: Proudhon, Sarel
kompromis – Tomáš Akvinský, Marsilius z Padovy, Rousseau, Kant, Duguit
- staví na přirozené koexistenci autonomních zájmů obou stran, svrchovanost jednotlivců se skládá do svrchovanosti národa, stát není tvůrcem svobody jedince, ale jejím ochráncem
přisuzovat jedinci v MP postavení objektu či destináře výhod je srovnatelné s postavením zvířat ve VP; MP je ale systémem pravidel k regulaci poměrů v lidské společnosti – imanentní je mu antropocentrismus

z hlediska MP
otázka, jestli existují takové zájmy, které MP chrání i bez konkrétního přivolení státní moci, příp. i proti vůli takové moci
základní lidská práva (pr. na život, svobodu, důstojnost, zdraví) – chráněna kogentními normami MO, státy se od nich nemohou odchýlit, nemohou je partikulárně derogovat, požívají vůči svrchovanosti států relativní autonomie, MPoOPP – připouští omezení LP za mimořádné situace na nediskriminujícím základě, je-li ohrožen život národa, toto omezení není možné u taxativně vyjmenovaných LP (ponechává jedinci tato pr. i v situaci, kdy je ohrožen zájem státu)
- specifickou stránkou je, že výkon i procesní záruky těchto práv jsou primárně upraveny VP
kogentními normami MP jsou LP chráněna i v negativním smyslu: imperativní pravidla zakazují jednotlivcům chování, jež by taková práva vážně ohrozila – nerespektování pravidel vyvolává MP trestní odpovědnost - zločiny podle MP (zločiny proti míru, proti lidskosti, válečné zločiny, zločin genocidia aj.) – nejčastěji páchají osoby ve funkci státních orgánů na příkaz svrchované moci, resp. jejího pr. řádu => rozpor mezi VP a MP – MP řeší přímou odpovědností pachatele podle MP
Statut Mezinárodního trestního soudu – osoby vykonávající funkce orgánu státu nejsou vyňaty z trestní odpovědnosti podle tohoto Statutu a jejich funkce není sama o sobě důvodem ke snížení trestu, spáchání zločinu na základě rozkazu vlády nebo nadřízených nezbavuje osobu trestní odpovědnosti
zatímco hmotněprávní základ trestní odpovědnosti pachatele leží v MP, její procesněprávní realizace byla na úrovni VP - ke zřízení M trestního soudu došlo až nedávno – dříve jen ad hoc)
oddělení hmotněprávních základu subjektivity jedince a procesněprávních záruk – negativní dopad na efektivitu MP pravidel a tudíž na celý koncept MP subjektivity jedince
přístup jedince k M orgánům – významný atribut jeho MP subjektivity, rozšiřuje se, formy:
- upozornění na rozsáhlé, déledobé porušování LP (procedura 1503 v OSN)
- petice (viz obyvatelstva území poručenského systému OSN)
- stížnosti (Výbor pro LP, Výbor pro odstranění rasové diskriminace, Výbor proti mučení, Evropský soud pro LP)
cíle a prostředky jednotlivých orgánů se liší: mohou sloužit ke generalizaci, k zahájení smírčího řízení (Výbor pro LP), arbitrážní řízení, nebo být předpokladem pro rozhodnutí ve věci (ES pro LP – odpovědnost za škody způsobené jednotlivci)
na univerzální úrovni má největší vliv ženevský Výbor pro LP (90 stran Opčního protokolu MPoOPP) – řízení končí pouze sdělením názoru stěžovateli a státu, ne rozhodnutím ve věci
regionální úpravy (ucelenější představy o OPL) – Římská úmluva o OLPaZS – Komise, Soud a Výbor ministrů, od Protokolu 11 z r.1994 jen Evrospký soud pro LP (jedinec má přímý přístup po vyčerpání prostředků VP), Evropská sociální charta z r.1961 – nezřídila kontrolní orgán soudního typu; americký systém OLP – také Komise a Soud

skupiny jednotlivců
jednotlivec požívá práv individuálně – některých práv ale může požívat jen spolu s jinými (např. pr. sdružovací), ale skupinový výkon některých práv nemění oprávněný subjekt – tím zůstává jedinec ne skupina – brání kolektivizaci LP (vedlo by k nadřazování zájmů skupin zájmům jejich členů)
individuální povahu mají podle současného MP i práva menšin – rozumí se tím práva jejich jednotlivých členů

9. Subjektivita mezinárodních organizací

subjektivita v MP i MO mezivládní povahy
rozumíme jimi sdružení států, které na základě právního aktu, jimiž byla zřízena (MS), trvale vykonávají určité úkoly pro členské státy, a to vlastním jménem a vlastními orgány
mezinárodní subjektivita (...vlastním jménem), MO tvoří státy (na rozdíl od nevládních org.), relativní trvalost jejich existence
zakládacím aktem (statutem) MO ve většině případů mnohostranná MS, možný i akt jiný (rezoluce orgánu jiné MO)
MO vzniká z vůle zakládacích států (de iure rozhodující vstup zakládací smlouvy v platnost)
subjektivita MO odvozená, má imanentně specializovanou dílčí povahu - smyslem existence MO bývá zvláštní funkce, kterou ji členové svěřily
MO disponují také vnitrostátní právní subjektivitou
po 2. sv. válce – pravidlo čl. 104 Charty – OSN požívá na území každého svého člena takové právní způsobilosti, jaká je nutná k výkonu jejích funkcí a k uskutečňování jejích cílů (funkční povaha subjektivity) – práva vstupovat do smluvních vztahů se subjekty VP, nabývání majetku, procesní způsobilost před VS soudy
práva a povinnosti MO mohou vyplývat také z obyčejových norem – překročení rámce partikularity
problém pokud zakládací statut o MP subjektivitě mlčí (dokonce i Charta) – osvětleno výrokem MSD ve věci Náhrady škod utrpěných ve službách OSN (1949) – soud potvrdil, že OSN by nebyla schopna plnit své funkce, pokud by nebyla nadána MP subjektivitou – - vztaženo na všechny MO – pověření státu plněním mezinárodních funkcí – implicitní přiznání subjektivity
dynamikou subjektivity – kompetence:
způsobilost uzavírat MS s jinými subjekty MP
způsobilost k výsadám a imunitám včetně výsad a imunit funkcionářů
způsobilost předložit svým jménem majetkový nárok vůči jinému subjektu MP
způsobilost vystupovat jako strany sporu před mezinárodními arbitrážemi či soudními orgány
možnost nést odpovědnost za své protiprávní chování samy, vedle nebo místo svých členů
způsobilost k vnitroorganizační normotvorbě, upravující především vztahy mezi svými orgány
finanční autonomie
- MSD – teorie implicitních kompetencí – Organizace disponuje kompetencemi, které třebaže nejsou výslovně vyhlášeny v Chartě - ....byly svěřeny jako podstatné pro výkon jejích funkcí – teleologický výklad
mezinárodní subjektivita založena na projevu vůle členských států, vůči třetím státům pouze pokud jí uznaly – neplatí u OSN – disponuje objektivní MP subjektivitou (rozsudek MSD)
organizace se dělí na kooperační a integrační – integrační vykazují rysy nadstátnosti (supranacionality) – pravomoci ve oblasti (legislativní, výkonné či soudní)
rozdíl mezi nimi se však postupně stítá.

8. Subjekty MP (obecně, pojem mezinárodní subjektivity)

pojem
subjektem práva je každá jednotka, které daný právní řád přiznává způsobilost k právům a povinnostem a zpravidla i k právním úkonům
subjekty práva nemusí být nezbytně totožné, pokud se týče jejich právní povahy nebo rozsahu jejich práv, jejich povaha závisí na potřebách společenství
není možno prokázat existenci jednotného či jediného druhu (kategorie) subjektů MP, smysl obecného pojmu subjekt, ale i jeho rozsah práv a povinností se mění v závislosti na vývoji MS
způsobilost k právům a povinnostem – nutný atribut
práva a povinnosti jsou adresovány jednoznačně přímo jí (ne pouze destinář výhod)
práva a povinnosti jí uděluje MP (ne VP)
věc nemůže být subjektem (MP upravuje společenské vztahy)
způsobilost k právním úkonům (vstupovat svým jménem do MP poměrů a přejímat závazky) – běžný atribut MP subjektivity, pokud se takové způsobilosti přechodně nedostává, nemusí to mít za důsledek ztrátu subjektivity (okupace)
projevy subjektivity: legační pr. (vysílat diplomatické zástupce), uzavírat MS, sebeobrany, vlajky, registrace letadel, poskytovat diplomatickou ochranu, předložení sporu před M orgán, požívat imunity před soudními orgány jiných subjektů MP, způsobilost k protiprávním úkonům (nést MP odpovědnost)
nemusí všechny subjekty požívat všech těchto práv
rozlišení subjekty práv a subjekty povinností (zpravidla oboje, jednotlivec dříve jen povinnosti)
prvotní subjekty (státy – jejich subjektivita je dána jejich existencí, ne vůlí jiných subjektů) a odvozené subjekty (vznikly na základě MP úpravy - MMO)
trvalé (státy a MMO) a dočasné (povstalci jako válčící strana) subjekty – relativní kritérium

normotvorná způsobilost – státy disponují absolutní – mohou právně upravit kterýkoliv vtah, pokud taková úprava není zakázána kogentním právem, MMO jen dílčí (omezeny zmocněním členů), jedinec žádnou (neodnímá status subjektu)
subjektivita plynoucí z obecného MP (objektivní – erga omnes, disponují jí státy) a z práva partikulárního (může se dovolat jen vůči státům, které ji uznaly – povstalci jako válčící strana)
MMO jsou někde na rozhraní

podle rozsahu způsobilosti – jednotky s plnou subjektivitou (státy), částečnou či dílčí (MO) a s marginální, okrajovou (jednotlivec)

státy
představitel suverénní moci, která mu dovoluje i materiálně zajistit plnění svých MP závazků a prakticky prosazovat své nároky vůči jiným subjektům
tři prvky: obyvatelstvo, území a veřejná moc – objektivní povaha, snaha zahrnout i prvek subjektivní – uznání ostatními státy; protože dnešní MP je vázáno spíše zásadou legitimity než efektivity, je možné aby subjekt MP jeden z prvků neměl
území – zásada, že stát nemůže vzniknout ani existovat bez vlastního území – MP ale koriguje
- nestanoví minimální velikost státního území (viz mikrostáty)
- zmenšení st. území (i podstatné) nevede ke zpochybnění MP subjektivity
- na újmu jeho státnosti není případná nejistota o přesném rozsahu st. území
státní hranice – její delimitace a demarkace není nutná pro vznik státu, je to primárně právní skutečnost
na svém území vykonává výlučnou svrchovanou moc
obyvatelstvo – celek jednotlivců, kteří žijí na daném území jako organizované společenství – usedlý (ne kočovné kmeny), přirozený (ne skupina osob spojených profesními zájmy) a trvalý (formálně evidováno – státní občanství) charakter, MP nestanoví minimální počet obyvatelstva, nepřipouští ale vznik ani existenci státu bez obyvatelstva, možné aby součástí státu byly oblasti nevhodné k trvalému osídlení (musí mocensky vyloučit zásahy jiných států)
veřejná moc – soustava státních orgánů, které jsou schopny zajistit minimální standard správy a veřejného pořádku – požadavek efektivity vlády (schopna podřídit si osoby v její jurisdikci – důležité hlavně v době vzniku státu, v době jeho zralosti se efektivita předpokládá – proto ani výrazné oslabení vlády nevede ke ztrátě subjektivity), MP nezasahuje do skladby st. orgánů ani do změn vlády – státy ale mají právo zaujmout formou uznání postoj k vládě, která se dostala k vládě neústavní cestou
způsobilost územní jednotky vstupovat do MP poměrů - jako čtvrtý prvek – viz např. jednotky federace – státy na základě ÚP, ale podle MP nemají subjektivitu – tu má jen ústřední stát (výjimečně M federace – M styky vykonávají částečně i jednotky federace – např. Švýcarské kantony)
dynamika existence státu:
vznik státu – faktický, MP jen okrajovou úlohu, je to MP skutečnost, rozhodný okamžik: nabytí nezávislosti (na jiné suverénní moci), uznání jen deklaratorní účinky
zánik státu – opět MP skutečnost (nečerpá svůj původ v MP), pokud fakticky nevykazuje některý z nutných prvků

zvláštní politické jednotky s dílčí subjektivitou
plná subjektivita jen státům, rozhodující úloha je vůle států (třebaže v některých případech musí státy v určitém smyslu fakticky respektovat existující stav) – odvozený charakter (účinky nastanou jen vůči státu, který ji spoluutvářel nebo uznal), vychází zásadně z partikulárního, nikoli obecného MP
povstalci, pokud jim státy přiznaly status válčící strany (pokud efektivně ovládli určitou část státu), od k.1.sv. válce – nepoužito, do praxe vstoupila národně osvobozenecká hnutí (obdobné rysy) – menší požadavky na efektivitu
Svatá stolice – politická organizace světové církve v čele s papežem (1870-1929 neměla fakticky území, přesto s ní státy udržovaly diplomatické styky) – subjektivita spočívá na historickém a duchovním základu, Vatikán má sice vlastní území i obyvatelstvo, ale těsný poměr k italské státní moci vatikánskou správu relativizuje
Svrchovaný řád maltézských rytířů – r.1798 pozbyl území Malty, od 19.st. sídlí v Římě, mezi sv.v plnil významnou úlohu v humanitárním právu, v souč. charitativně humanitární činnost, jako subjekt MP ho uznalo 50 států
Města s mezinárodním statusem – postavení vyplynulo ze strategické či náboženské výjimečnosti, příp. územní kompromis soupeřících velmocí, přechodnost tohoto statusu, zpravidla podrobena režimům neutralizace a správní autonomie pod M kontrolou (Krakov, Terst, Jeruzalém, Západní Berlín)
Mezinárodní výbor Červeného kříže – podle struktury kvalifikace jako švýcarská nevládní organizace, ale státy MS ho pověřily kontrolou dodržování humanitárního práva v ozbrojeném konfliktu, poskytuje důležité služby členům MS (ostatní složky Červeného kříže a Červeného půlměsíce tyto atributy M subjektivity nemají)

mezinárodní organizace mezivládní povahy
sdružení států, která na základě právního aktu, jímž byla zřízena (MS), trvale vykonávají určité úkoly pro členské státy a to vlastním jménem a vlastními orgány – mezinárodní subj. (odvozená), tvořena státy, relativní trvalost existence

imanentně specializovaná povaha – podle toho i pravomoci
- jednotlivá práva a povinnosti, které jsou jejím obsahem nemusí nutně vyplývat jen z jejího statutu (partikulární MP), uplatňuje se i uvnitř obecného MP
kompetence MO (liší se podle funkce):
uzavírat MS, způsobilost k výsadám a imunitám, předložit svým jménem majetkový nárok, vystupovat jako strana před M soudem, možnost nést odpovědnost za protiprávní chování sama, vedle nebo místo členských států, vnitroorganizační normotvorba, autonomie ve finančních záležitostech
teorie implicitních kompetencí: MO disponuje těmi kompetencemi, které třebaže nejsou výslovně vyhlášeny ve statutu , byly MO svěřeny jako podstatné pro výkon jejích funkcí
MO se nemůže dovolávat své subjektivity vůči nečlenským státům, pokud ji výslovně nebo konkludentně neuznaly (rozhodnutím MSD – pro OSN toto neplatí, reflexe výjimečného postavení OSN – působí erga omnes)
Kooperační a integrační MO – integrační MO mají rysy nadstátnosti – např.: mezi př. ES, rozdíly se ale stírají

Jednotlivec
MP subjektivita - odvozená, marginální
MP ochrana: - obecným MP - bez konkrétního přivolení státní moci, kogentními normami MP - i proti konkrétní vůli takové moci
základní LP (čl. 4 Mez. paktu o obč. a polit. právech) – život, svoboda, důstojnost, zdraví
MP trestní odpovědnost za zločiny podle MP: proti míru, proti lidskosti, válečné (genocida)
přístup jednotlivce k mez. orgánům:
a) upozornění na situace neustálého dlouhodobého porušování LP většího okruhu lidí
b) petice - menšiny - OSN
c) stížnosti: - Výbor pro LP
- Výbor pro odstranění rasové diskriminace
- Výbor proti mučení
- Evropská komise pro LP

7. Postavení mezinárodních smluv ve vnitrostátním právu ČR

počátkem 90. let – úprava poměru MP a VP – úst. z. 23/1991, kterým se uvozuje Listina -
- § 2 – speciální recepční klauzule – Mezinárodní smlouvy o lidských právech a svobodách ČSFR schválené, ratifikované a vyhlášené jsou na jejím území obecně závazné a mají přednost před zákonem
byla to recepční norma ústavní povahy, zavádějící inkorporaci mezinárodních smluv o LP
smlouvy o LP – zacházení na úrovni ústavního zákona
změna politiky vůči mezinárodním soudům a parajudiciálním orgánům v oblasti ochrany LP (přijetí kompetence Evropského soudu pro lidská práva)
zrod zvláštní kategorie smluv o LP vyvolal řadu nechtěných ústavních problémů a nejasností

úprava v ústavě ČR z r. 1992
neobsahovala pravidlo, které by upravilo poměr MP a VP v celé jeho šíři
nezaujala postoj k obecnému (obyčejovému) MP
určila pouze vztah k mezinárodním smlouvám o LP, ale ne k smlouvám ostatním
chybělo ustanovení, které by umožnilo převést některá svrchovaná práva ČR na MO (EU)
ústava neobsahovala generální recepční normu vymezující poměr MP a VP, vyjadřovala se pouze k mezinárodním smlouvám – kompetenčně (dělba kompetencí mezi Parlament, prezidenta a ÚS) a z hlediska vnitrostátních účinků některých smluv
článek 10 Ú stanovil, že ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o LP a ZS, jimiž je ČR vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem – speciální recepční norma – monistická povaha, ale parciální působnost – argumentace a contrario - nevztahuje se na ostatní kategorie smluv, dílčí monistické pravidlo v čl. 10 tedy spíše potvrzuje kontinuitu dualistického přístupu Ústavy k MP – nesystémové prolnutí obou prvků
aplikace oslabila postavení mezinárodních smluv o LP přednostní aplikací Listiny
problémem byly také smlouvy smíšené, které nešlo kvalifikovat čistě jako LP
nejasné také postavení bilaterálních smluv
k přijetí, ale i novelám LP smluv potřeba kvalifikovaná většina
dalším problémem smluv přijatých dříve něž byla tato kvalifikace zavedena – řešeno aplikací obecnými soudy a ÚS

současný stav
úst. zákon 395/2001 – euronovela
ústavní recepce základní zásady MP o poctivém plnění mezinárodně právních závazků (nový čl. 1 odst. 2 Ú – ČR dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z MP
povinnost Parlamentu nepřijímat zákony znemožňující dodržet závazky z MP (kromě smluv i obyčeje)
výrazné posílení monistického přístupu Ústavy k mezinárodním smlouvám (čl 10, 49, 95 odst. 1 Ú)
součástí právního řádu ČR všechny smlouvy, k nimž dal Parlament souhlas (čl. 10)
výčet kategorii těchto smluv v čl. 49 Ú rozšířen – kromě pol. a hosp. smluv všeobecné povahy, také nově smlouvy spojenecké, mírové, smlouvy z kterých vzniká členství ČR v MO, smlouvy upravující práva a povinnosti osob, a smlouvy o dalších věcech, jejichž úprava je vyhrazena zákonu
zrušení zvláštní kategorie mezinárodních smluv o LP a ZS
upuštěno od rozlišení smluv o LP jako zvláštní kategorie – spadají pod smlouvy upravující práva a povinnosti osob
integrační klauzule (čl. 10a Ústavy)
vytvoření základního ústavněprávní východiska pro vstup do EU
umožňuje přenést pravomoci orgánů ČR na MO – širší pojetí integrační klauzule než např. Slovensko
čl. 10a a 10 Ú rozdílné účely – 10a – kompetenční povaha, zakotvuje oprávnění příslušných orgánů převést mez. smlouvou některé pravomoci na MO, čl. 10 naopak stanoví okruh mez. smluv určených k inkorporaci do VP a jejich postavení ve vnitrostátním právním řádu
článek 10a vyžaduje pro přijetí smlouvy kvalifikovanou většinu (3/5), tyto smlouvy jsou podmnožinou mez. smluv podle čl. 10 Ú – také součást právního řádu, tyto smlouvy mají aplikační přednost před ústavním zákonem – materiální součást ústavního pořádku
čl. 87 odst. 2 - zavádí preventivní kontrolu ústavnosti ÚS u některých mez. smluv uvedených v čl. 49 a 10a, neprovádí se ale automaticky – návrh ÚS může podat 41 poslanců, 17 senátorů a nebo prezident
aby byla smlouva aplikovatelná, musí být self-executing (přímo vykonatelná)
smlouvy podle čl. 10 – podmíněná aplikační přednost – pouze pokud dojde k rozporu se zákonem, jinak se použije zákon

6. Vztah MP a vnitrostátního práva

poměr MP a VP má dvě dimenze: materiální – společenské vztahy lze rozdělit na vztahy upravené výlučně MP, vztahy upravené konkurenčně VP a MP a na vztahy upravené výlučně VP (výlučná pravomoc států)
materiální aspekt koexistence nevzbuzuje zásadní teoretické ani praktické problémy
složitější otázka použití formálních kritérii – platnost pr. norem a jejich pr. síla

monistické učení
jako jeden pr. systém (teoretici nalézající podstatu práva mimo lidskou vůli)
předpokládá harmonii celého právního řádu zajištěnou pevnými pravidly vylučující konflikt mezi jeho prvky
pro platnost normy, která je v rozporu s jinou normou je rozhodující její pr. síla, není rozhodující jestli je VP nebo MP, příp. lex posteriori derogat priori
ale musí rozlišovat MP a VP – vede k paradoxu, vnitřnímu dělení, přičemž jedno nebo druhé považují za prvotní
teorie primátu VP
stát přijímá závazky vůči jiným státům sebeomezením (autolimitací své svrchované vůle), státní orgány k tomu zmocněny ústavou či jinými předpisy VP (problém- obyčej)
teorie primátu MP – podřizuje VP formou delegace pravomocí MP (zmocňuje stát k vlastní zák.činnosti) – tzn. MP se stává bez specifického aktu součástí VP, normy VP, kt. jsou v rozporu s MP, jsou automaticky stiženy neplatností – kritika: dějiny primát MP nepotvrzují -MP by muselo dát vzniknout suverenitě, ne naopak, také tomu odpovídá základní interpretační pravidlo o svobodě jednání států (stát může vše, co mu MP nezakázalo), stejně i praxe VP – v mnohých státech se MP považuje za součást VP, ale na základě generální recepční normy, ne důsledek podřízení se
tendence k integraci MP a VP uvnitř užších seskupení států EU
tradiční dualistické učení
rozdíly mezi VP a MP podstatné – vylučuje jejich jednotu
odlišné pr. systémy opírající se o odlišné subjekty, prameny, orgány jurisdikční i sankční, nestejné vztahy, které upravují, nemůže mezi nimi dojít ke konfliktu, protože každý z nich má jiné adresáty práv a povinností
pro přímou vnitrostátní závaznost norem MP je pak nutná předchozí recepce (přijetí) státem – buď generální povahy nebo speciální (individuální)

zásada svrchované rovnosti
odstředivé účinky suverenity se projevují existencí VP (vztahy nadřízenosti a podřízenosti)
integrující účinky se projevují existencí MP (vztahy souřadnosti)
zohledňuje dualistické pojetí – základem je souhlas států a společná vůle při tvorbě MP – právě vůle států poskytuje MP základ jeho platnosti a závaznosti

poměr MP a VP z pohledu MP
MP je uzavřený systém, existence VP je pro něj jen mimoprávní skutečnost, trvá na své nadřazenosti nad normami VP
zásada superiority MP – není vyhlášena v Chartě OS, ale státy ji uznaly („pacta sunt servanda“ – obyčej, výslovně potvrzen pro oblast smluvního práva ve Vídeňské úmluvě o smluvním právu + zásada, že stát nemůže proti jinému státu namítat vlastní ústavu, aby se vyhnul závazkům, které mu ukládá MP nebo platné smlouvy
normy MP a VP si odporují nebo jsou neslučitelné: MP předpokládá existenci normy VP, která ale není, nebo ve VP je norma, která ukládá chování MP zakázané – důsledky z pohledu MP (MO):
- konstatuje obsahovou neslučitelnost, nemůže ale uvedenou V normu změnit nebo zrušit
- prohlásí uvedenou normu za nepoužitelnou na M úrovni, V platnost zůstane zachována
- může rozhodnout o M odpovědnosti státu (pokud na jejím základě došlo k chování, kt. je na újmu jinému subjektu MP)
- protože nelze chtít normu změnit nebo zrušit, MO se spokojí s uložením spravedlivé satisfakce poškozenému subjektu
V úprava je nad rámec M úpravě – MO nemůže konstatovat ani protiprávnost V úpravy, ani její nedovolatelnost v M měřítku

poměr MP a VP z pohledu VP
preference dualistického řešení – každý stát si ponechává konečné rozhodnutí o tom, které normy MP a jak přenese do vlastního pr. řádu – rozhodnutí o recepci náleží zákonodárnému sboru
způsoby recepce MP
adopce – tradičně v anglosaském systému (ne výlučně) = osvojení normy MP v rozhodovací činnosti soudce
transformace – zachování doslovného znění MS a její vyhlášení v některé formě VP – vhodná u unifikačních smluv, nezajišťuje ale jednotný výklad MS ve všech smluvních státech – výhoda: převod všech závazků, nevýhoda: případný paralelní výskyt stejných norem
adaptace – ne doslovný, pouze obsahový přenos M závazků do forem VP – vhodná u harmonizačních smluv – nevýhoda: možnost nepřesného přenosu, výhoda: vyloučení zdvojení, pochopení pro zvláštnosti
inkorporace – vtažení normy MP do VP, aniž by přitom ztrácela formu MP, pouze se jí propůjčují účinky VP, praktická pro MS, které zakládají práva a povinnosti pro FO a PO, jejichž provádění je podrobeno jednotné M kontrole, V orgány jsou povinny vykládat i interpretovat normu jako MS, ne jako V předpis
recepce různých forem MP (VP často zmocňuje k recepci jen některých forem MP)
MS - common-law mimo USA vždy transformace, v USA institut bezprostředně použitelných smluv – v modifikované podobě i v kont.syst. – jen pravidla, která jsou dostatečně jasná a přesná, musí být patrno, že jsou adresována přímo subjektům VP (ne státům), o splnění těchto podmínek rozhodne V orgán
obyčej – common-law – adopcí (UK – Blackstone, USA – adopční zásada v ústavě), kont.syst. – složitější: zakotvení recepce „obecně závazných pravidel MP“ – 1.vlna po 2.sv.v. (Něm,Fr,It), 2.vlna po 1989 – státy střední Evropy – inkorporace
moderní V úprava recepce i jiných forem: akty orgánů MO, rozhodnutí M soudních orgánů
stupeň právní síly norem MP v VP
v hierarchicky budovaném systému VP – třeba stanovit pr. sílu normy MP
superiorita MP – nejvíce v Nizozemsku – smlouva na úrovni Ú - lex specialis derogat generali
někde nadřazeno zákonům, ale pod Ú (Francie 1958)
anglosaské státy a většina latinskoamerických států – na úrovni běžných zákonů – skromné VP postavení
některé to legislativně vůbec neřeší (Portugalsko) – řešení v působnosti ústavního, či obecného soudnictví
rozlišování typů smluv podle toho, zda byl vyžádán souhlas Parlamentu, Polsko – mezivládní podřízeny zákonům