Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

15a): Hudební nástroje – druhy, výroba / 15b): Hudební nástroje - zdobení

Základní rozdělení:
Žesťové (kovové)
Historie: Již pravěký člověk se hudebně projevoval a používal primitivních hudebních nástrojů. Mohly být strunné, dechové nebo bicí. Větši-nou se, ale nedochovaly.

Hudební nástroje v pohledu staletí:
Předpokládá se, že již pravěký člověk se hudebně projevoval a užíval primitivní hudební nástroje. Takový hudební nástroj mohl být právě tak strunný, jako dechový nebe bicí. Většinou se však nezachoval, podlehl zkáze v hrobě pravěkého člověka nebo byl pohozen a nedochoval se…

Z pravěkých hudebních nástrojů se zachovali zejména ty, které byli z materiálu jako je kost nebo kámen. Jsou to například signali-zační píšťaly ze sobích kostí ze starší doby kamenné. Nesloužili k hudebním účelům, ale k lovu. Až později byli kostěné píšťaly opatřeny jed-ním nebo několika hmatovými otvory, což svědčí o hudební funkci. Již na tomto nejranějším stupni vývoje se vyskytly oba typy flétnových ná-strojů, a to píšťala drážková, jako prototyp flétny příčné a píšťala štěrbinová jako předobraz flétny podélné. Lze předpokládat i existenci dužinového frčáku, předchůdce pozdějších plátkových nástrojů. Doba kamenná znala i nástroje šramotivé, jejichž nejvýznačnějším zástupcem he škrabka. Kostěná škrabka nalezená v jeskyni Pekárna na Moravě má pilovité zuby, přes které se rytmizovaně přejíždělo trsátkem. Ná-lezy hliněných chřestítek potvrzují zálibu pravěkého člověka v chřestění, hliněné bubny a dávnověké gongy ze šedozeleného kamene nefritu doplňují nejstarší dochovaný instrumentář

- Píšťala a škrabka z jeskyně Pekárna na Moravě, starší doba kamenná – asi 15000 let př.n.l..
- Hudební luk, Francie – asi 11500 let př.n.l.
- Lury, bronzové rohy z 1.tisíciletí př.n.l.
- Malba z etruské hrobky zachycuje hráče na Diadulos (dvojitý aulos) a lyru – asi 475 let př.n.l.

Hudební nástroje jsou předmětem vědního oboru zvaného Organologie (organon – latinsky nástroj, ve středověku také varhany). Zajímá se tedy věsou o hudbě a muzikologií, jedním ze základních úkolů organologie je nástroj roztřídit. Způsobů třídění je mnoho. Klasické čleěnní hudebních nástrojů vy-pracovali v roce 1914 němečtí vědci Erich Maria von Hornbostel a Curt Sachs – každý nástroj na 3 hlavní prvky – generátor (hmota, která se roze-chvívá), budič zvuku (zařízení jímž se generátor rozkmitává), rezonátor (zařízení, které zachytí a zesílí zvuk)
Všechny tyto prvky mají vliv na kvalitu a tvorbu zvuku.
Podle nich je Hornbostel a Sachs roztřídili do těchto skupiny:
1) Nástroje samozvučné – indiofony (bicí). Generátorem zvuku je tělo nástroje, které je dostatečně pevné a pružné, aby mohlo pravidelně kmitat
a) Vyladěné (zvonkohra, vibrafon, xylofon, marimba)
b) Nevyladěné (činely, triangl, claves, kastaněly atd.)

2) Nástroje blahozvučné – Menbrafony (bicí). Generátorem je tenká blána (membrána), většinou z kůže nebo umělé hmoty
a) Vyladěné (tympány)
b) Nevyladěné (velký a malý buben, bonga, conga atd.)

3) Nástroje strunné – chordofony. Generátorem je struna napjatá mezi dvěma pevnými body
a) Jednoduché – struny napjaty na rezonanční desce nebo skříni (citera, cimbál, klavír, cembalo)
b) Složené – nástroj se skládá z nosiče strun a rezonátoru, které od sebe nemohou být odděleny
c) S krkem – s rezonátorem je spojen krk a hmatník, takže hráč může strunu přitisknout na hmatník a tak změnit její délku
d) Bez krku – struny napjaty v rámu, který zároveň tvoří rezonátor (mandolína, housle, kytara, harfa)

4) Nástroje dechové – alofony. Generátorem zvuku je vzduch
a) Volné – kmitající vzduch není ohraničen. Nejčastějším případem jsou tzv. jazýčky (úzké, pevné a pružné pásky z kovu nebo ji-ných materiálů). Proud vzduchu narazí na hranu jazýčku a rozkmitá ho (jazykové rejstříky varhan, ústí a měchová harmonika)
b) Vlastní dechové nástroje – chvějící vzduch je ohraničen tělem nástroje, kterému se říká tubus
Hranové – hráč vytvoří rty úzký proud vzduchu, který naráží na hranu nástroje. Nárazem se rozkmitá sloupec vzduchu v nástroji (příčná flétna, zobcová flétna, píšťala)
S plátkem – chvění vzduchového sloupce je zprostředkováno chvěním jiného tělesa. Hráč vzduchem rozechvěje dva plátky, tenké a úzké, které k sobě přimykají a zase se rozestupují (hoboj, fagot). Jiná možnost vzniká když hráč rozechvěje jen jeden plátek, který se přimyká ke štěrbině v nástroji a zase od ní odstupuje (klarinet, saxofon)
S nátrubkem – hráč rozkmitá vzduchový sloupec svými rty. K lepšímu ovládání rtů mu pomáhá tzv. nátrubek, který má tvar kalíšku a hráč k němu tiskne rty (roh, pozoun, trumpeta)



Hudební nástroje – zdobení

Zdobení perletí, kostí a rohovinou
Vykládání perletí nebo kostí doplňovalo výzdobu soustružených předmětů. Jedná se o intarzii, která v minulosti používala k výzdobě sloho-vého panského nábytku nebo k výzdobě drahých zbraní. Později se pak tato technika často uplatňovala na zdobení některých typů dýmek. Právě vliv dýmkařské výroby se připisuje rozšíření tohoto způsobu zdobení do lidové řemeslné výroby. Zejména kost posloužila jako materiál na zdobení intarzií i jako konstrukční materiál – na zpevňovací kroužky a manžety. Kousky perleti či kosti byly pro vykládání upraveny do různých tvarů, převážně však geometrických.

Zpracování perleti je jednoduché. Obě lastury perlorodky se rovnou rozřezou na destičky, z kterých se pak lupenkovou pilkou zhotoví potřebný tvar – ornament, jež se vloží a následně zalepí do připraveného lůžka.

Z běžně dostupných materiálů je nejvhodnější hovězí, tzv. morková kost s dostatečně silnou stěnou. Takovou kost je nutné nejdříve za časté výměny vody zhruba 30 hodin vařit. Tím se kost zbaví nežádoucího tuku. Následuje bělení, které se provádí zasypáním jemně mletou solí a vystavením působením slunce. Asi po měsíci je kost připravena ke zpracování. Potřebné polotovary k vykládání lze zhotovit mnoha způsoby např soustružením. Nebo vypichováním z rovného, předem vybroušeného kousku kosti. Takto připravené ozdobně prvky se pak vhodným lepidlem zalepí do předvrta-ných dolíků ve zdobeném dílci. Z kosti lze vyrobit také kroužky a různé prstence. K soustružení kosti jsou struhy s větším úhlem břitu než na dřevo, protože se kost opracovává spíš škrábáním než řezáním. Potom se obrobek brousí brusným papírem a posléze pemzou s vodou. Kost se leští plavenou křídou s lihem. Pro obzvlášť vysoký lesk se přidává vídeňské vápno.

Kromě kosti se používala i rohovina. Před zpracováním je nutno čerstvou rohovinu očistit a uložit na dobu asi 3 měsíců na vzdušné, ale zastí-něné místo - tuto dobu je možno zkrátit vařením (12 hodin). Po soustružení se rohovina již nebrousí brusným papírem, ale přímo pemzou s vodou. Leští se obdobně jako kost. Po dokončení je vhodné rohovinu mírně namastit, nejlépe obyčejným vepřovým sádlem. Udrží si tak dlouho lesklý povrch.

Vybíjení kovovým páskem
Poměrně malý okruh předmětů byl zdoben vybíjením kovových plíšků a doplňován případně kolíčky a cvočky. Tato technika se rozšířila od Českých zemí opět prostřednictvím dýmkařů, puškařů a truhlářů. Pro vybíjení se používalo plíšky z mosazi, mědi a vzácně ze stříbra.

Ornament se musí nejdříve do dřeva opatrně vysekat dlátem, nožem nebo jiným nástrojem. Musí být dostatečně hluboké, aby odpovídaly šířce použitého kovového pásku, ale jen tolik, aby se dřevní vlákna příliš neporušila a vbitý kov sevřela. Vybíjený ornament lépe drží, je-li umístěn po směru vláken. Při naříznutí se totiž vlákna od sebe oddálí, ale mají sklon vrátit se do původní polohy. Tím sevřou vbitý plíšek a ten pak ve dřevě dobře drží. Často se také vysky-tovaly hvězdičky se šesti až osmi paprsky. Po dokončení celého ornamentu je nutné plochu opatrně opilovat a znovu přeleštit.

Vyléváním dřeva kovem
Základ ornamentu tvoří prstencové motivy, vycházející ze zápichů prováděných na soustruhu. Jednotlivé zápichy byly mezi sebou propojeny příčnými spojkami, které se pak doplňovaly řezbou geometrických tvarů. Po vyřezání celého ornamentu se vylévaný předmět ovine silnějším papírem a po obou stranách se dobře utěsní (např. páskou). V papírovém obalu se provedou na příhodném místě dva otvory. Jedním se nalévá cín, druhý slouží k úniku vzduchu. Po odlití následuje začištění a případné přizdobování rytím.



Hudební nástroje

Druhy, výroba, zdobení a historie

Hudební nástroje jsou předměty různých tvarů a velikostí, na nichž lze vzbuzenou silou dosáhnout rozkmitu pružné hmoty, anebo jí ohraničené vzducho-vé prostory, výsledný jev kmitání je vuková vlna, která přichází do zvukového ústrojí a dále nervovými vlákny do mozkové kůry, kde nastane její uvědomění. Je-li rozkmit pružné hmoty pravidelný, vzniká to n ( z řeckého tonos = napjatá struna ), tj. zvuk jehož polohu ( výšku ) lze přesně vymezit. To n je hudební zvuk vlastní většině hudebních nástrojů. Podstatou nehudebních zvuků jsou zvukové vlny, které vznikají nepravidelnými rozkmity hmoty nástroje, které nehudební zvuky vydávají, jsou pouhým doplňkem nástrojů to nových.

Do samozvučných hudebních nástrojů patří např. zvony, talíře ( piatti, cinelli ), tam-tam, gogo, xylofon, tubafon, triangl a kastaněty.

Do blanozvučných ( membranofických) patří: kotle ( timpani ), tamburina.

Do snižcových smyčcové ( housle, viola, violoncelo, basa + citera a různé orientální )

Kolové

Drnkací ( loutna kytara ukulela citera, mandolina, balalajka, banjo, různé orientální, harfa ).

Klávesové ( klavír, piano cembalo ).

Úderné ( cimbál a jeho obměny ).

Do dechových – aerofonických ( flétna, klarinet, saxofon, hoboj, fagot, lesní roh, pozoun snižcový, trubka, kornet, křídlovka, dechová harmonika, Pano-va flétna, varhany, harmonium )

14b): Historie a výroba papíru

Papír je přítomen v našem životě již 19 století. Jeho historie sahá až do roku 105 našeho letopočtu. Za tvůrce prvního papíru je považován Tsai Lun (62-121 n.l.), úředník císaře Han Ho Ti, pocházející z provincie Hunan v jižní Číně. Když jednou zkoušel nahradit neskladné a málo trvanlivé destičky v císařské knihovně, jiným vhodnějším materiálem pro psaní, rozhodl se Tsai Lun vyzkoušet také rostlinné suroviny. Papír, který vyrobil, obsa-hoval dřevěnou kůru, konopné odpady a zbytky rybářských sítí. Protože se jeho vynález setkal u císaře s kladným ohlasem a nový materiál pro psaní byl nejen lehký, skladný, ale také na něj bylo snadné psát, začal být v Číně všeobecně využíván. V následujících stoletích byla technologie výroby papíru mnohokrát modifikována a vylepšována. Podstata nápadu Tsai Luna však zůstala nezměněna dodnes. Jím vytvořená metoda nabírání papíro-vé masy na síto byla využívána dalšími generacemi mistrů papírenských.

V souvislosti s rozšiřováním papíru na území ohromného čínského impéria, začíná umění jeho výroby pronikat i za hranice říše. První zemí, do které dorazila již v roce 384 n.l. znalost technologie výroby papíru byla Korea. Papír se stal i zde obecně používaným materiálem nejen pro psaní, ale také pro tvorbu grafiky a tisk. Právě z Koreje pochází nejstarší tištěný dokument – inkunabule z počátku XV. století. Korejci mají velký podíl na rozvoji papírenské výroby. Jako první zavedli postup barvení papíru do hmoty, začali používat papírové obálky a zasloužili se také velkou měrou o rozvoj technologie ruční výroby papíru.

V VIII. století, v průběhu čínsko-arabské války, se tajemství výroby papíru, díky zajatým Číňanům pracujících při výrobě papíru, dostalo do Samarkandu. Odtud se v následujících letech rozšířilo do asijských zemí a následně přes Afriku se dostalo do Evropy. První dílny na výrobu papíru zakládané Araby se objevily na území dnešního Španělska ( Xativa – roku 1144, Albarells v Katalánii - roku 1193) a také Itálie (Fabriano – roku 1268). V XV. století se začal papír vyrábět také na území Švýcarska, Rakouska, Čech, Polska a Anglie.

První písemnou zprávu, která má vztah k výrobě papíru v Čechách, nalézáme v registru královské kanceláře z doby krále Vladislava II. z let 1498 až 1502. Jde o výpis z konceptu listiny ze dne 24. května 1499, dané v Budíně, podle níž král povoluje mlynáři opata cisterciáckého kláštera ve Zbraslavi Jana, aby "týž mlynář šatuov starých, kteréž k dělání papíru příslušejí, jinam ze země voziti a prodávati nedopúštěl, než sám, aby je kupo-val a papier z nich pro obecný užitek země České dělal".

V Čechách došlo v XVI. století k velkému rozmachu papírenské výroby. Vznikla papírna trutnovská, o které je první zmínka již z počátku sto-letí (rok 1505). Po ní vznikají dle doby potvrzené výroby frýdlantská (před rokem 1516), pražská staroměstská (podle filigfránu z roku 1524) a dvě papírny v Libni (kolem roku 1530). Z doby kolem roku 1540 je zmiňována papírna starohorská (zvaná Jihlavská) a chebská. Ve stejné době zřejmě vznikla i papírna v Dušníkách v Kladsku (v dnešním Polsku). Asi do poloviny XVI. století lze zařadit papírnu v Nedošíně u Litomyšle, v Ústí nad Labem (rok 1559) a papírnu nad Jirkovem (rok 1561). Dále jsou známy papírny v Dolní Poustevně (rok 1569), v Benešově nad Ploučnicí a v Mimoni (rok 1590). Následují papírna krumlovská (před rokem 1572) a klatovská (před rokem 1583). V posledním desetiletí XVI. století vznikly nebo existovaly papírny v Praze na Starém Městě, v Jirkově, v Kunčicích u Vrchlabí, Chomutově, Jáchymově a také papírna ve Velkých Losinách (1596), v níž se papír vyrábí dodnes. Celkem je dnes známo 22 papíren pracujících v Čechách v XVI. století.

Velkolosinská manufaktura dnes patří k nejstarším doposud pracujícím podnikům svého druhu v Evropě. Ruční papír se zde stále vyrábí tra-dičním postupem z bavlny a lnu. Pro svou vysokou kvalitu a staletou trvanlivost se používá zejména ve výtvarném umění, pro významnou osobní i fi-remní korespondenci, reprezentační účely, k tisku bibliofilií a rovněž v knižní umělecké a restaurátorské praxi. Ručně čerpané papíry a dnešní sortiment exkluzivních výrobků z nich získaly trvalé místo a oblibu u příznivců tradičních českých rukodělných výrobků.

Unikátní areál významné technické památky, která zejména z pohledu více jak čtyřsetleté kontinuity tradiční ruční papírenské výroby nemá v oblasti střední Evropy obdoby, byl v roce 2002 vládou České republiky prohlášen národní kulturní památkou.


Suroviny a postup v jednotlivých zemích
Čína: Papír se vyráběl z rostlinných vláken, která se rozdrtila a povařila na kaši. Poté se rozmíchala ve vodě a nabírala na rámeček z bambusových štěpin a proutků. Přebytečná voda odkapala a vlhký list se sušil na slunci.

Suroviny:
-konopí
-ramie
-brusonecie
-bambus
-odpad vzniklý při výrobě hedvábí
-staré hadry
-dřeň z kmene arálie papírodárné

Japonsko: Tajemství výroby papíru se do Japonska dostalo z Číny přes Vietnam, Tibet a Koreu. Tam se během 8. století za panování Císařovny Šotuky v masivní míře tiskly milióny modliteb – dharami – na individuálních listech papíru. Výroba tradičního japonského ručního papíru se na mnoha místech Japonska dochovala dodnes.

Suroviny:
- vlákna brusonecie papírodárné – kozo papír
- dřeviny Wistroemia canescens – gampi papír
- rýžová sláma
- bambusová stébla
- vlákna malých, lýkovcům příbuzných keřů Edgeworthia papyrifera – Nepál

Evropa: Už v 8. století (751) vyzvěděli tajemství výroby papíru od Číňanů Arabové. Znalost výroby papíru se rozšířila do Evropy, a to nejprve do Španělska (V Toledu se papír začal vyrábět roku 1085). Odtud pronikla tato technika do Itálie, Francie, Německa a do ostatních zemí. Do té doby se používal pergamen vyrobený ze zvířecích kůží. Byl ovšem velmi drahý – na výrobu jedné bible se spotřebovalo 300 ovčích kůží. Ruční výroba papíru v Evropě trvala přes 700 let. Masivní rozšíření výroby (spíše spotřeby) papíru je spojeno až s rokem 1456, kdy Johann Gutenbergg vytisknul první bibli.

Suroviny:
- staré hadry (později bavlna)

Postup:
Surovinou pro výrobu papíru ve středověkých papírnách byly staré hadry. Sesbírané hadry se třídily, někdy také praly, a pěchovaly do vykopaných jam. V nich se nechaly po nějakou dobu zahnívat. Potom už nebyl problém je rozvláknit ve stoupách. Kladiva (někdy i okovaná), která byla poháněna vodními koly (i větrnými nebo zvířaty). Kladiva padala do žlabů, kde se hadry rozmělňovaly tak dlouho, dokud z nich nevznikla jemná suspenze vhodná k výrobě papíru. Suspenze se nalévala do mírně vyhřívaných kádí, ze kterých se nasbírala na síto. Listy papíru se ze síta vyklápěly, proklá-daly vlněným suknem nebo plstí. Na ručním lisu se z nich odstranila přebytečná voda a pak se papír sušil (obvykle volným vysoušením na půdě papír-ny). Vysušené listy se ještě klížily, aby se na nich nerozpíjel inkoust. Klih si většinou vařil každý papírník sám. Zaklížený papír se opět sušil a pak hladil. Každý list prošel rukama papírníka až 33krát.

České země: V naší zemi byla první papírna prý v Chebu r. 1370. Dochovaná zmínka o první papírně je z roku 1399 ze Zbraslavi u Prahy

Egypt: Papír získal své jméno podle papyru, který se objevil v Egyptě před 5 000 lety. Vyráběl se ze stébel šáchoru papírodárného, který dorůstá výšky až 4 m. Psalo se na něj násadkami ze seříznutého rákosu. Staré svitky se nevyhazovaly, písmo se z nich jednoduše oškrábalo a mohlo se psát znovu.

Latinská Amerika: Vyspělé civilizace v Latinské Americe vyráběly papír nazývaný amate (amatl, huun) vyráběný z fíkovníků.

Postup: Papír (aztécky amatl) vyráběli Aztékové z lýka divokých fíkovníků . Ve vodě vytloukané lýko se zpevňovalo přírodní gumou a před použitím se amatl natíral tenkou vrstvou vápna.



Písmo – druhy, vývoj

Úvod:
Písmo je nejvýznamnějším vynálezem lidstva. Vzniklo pro zaznamenávaní a předávání informací a myšlenek. Asi před dvaceti tisíci lety se objevily první kresby. Ale až o sedmnáct tisíc let později začíná kapitola písma. Vznik a vývoj písma je nesmírně dlouhý a složitý proces. Díky písmu však můžeme mluvit o civilizaci.

Jeskynní kresby:

Vznik písma:
První písmo vzniklo nejpravděpodobněji díky lovcům, kteří si ukazovali cestu ke zvěři. Mezi první značku lze zařadit šipku udávající směr. Později se k šipce přidali složitější znaky. Později se začali používat tzv. mnemotické prostředky jako uzle vruby na hůlkách, šňůrky.

Mnemonický prostředek:
Postupem času se zaznamenávání informací rozvíjí. Vznikají jednoznačné obrázky, kterými lidé sdělovali své myšlenky tzv. piktograf. Pro všechny piktografy je společné, že jeden obrázek označuje zároveň jedno slovo či častěji i jednu celou větu, myšlenku, jednotlivý moment. Z piktografů se postupně vyvíjelo písmo pojmové (ideografy). Toto písmo je myšlenkově bohatší a dokonalejší. Z původních 1500 piktografů zbylo asi 600 (ideografy), což však bylo stále velkým náporem na paměť. Kolem roku 2900 př. Kr. se začalo psát na hliněné destičky. Psalo se rákosovým pisátkem. Sumerové začali toto pisátko seřezávat šikmo a vrývat jím "klíny" a čáry. Vzniklo tak klínové písmo.

Klínové písmo:
Původně se psalo zleva doprava. Popsané destičky se vždy usušily na slunci, vzácnější se vypalovaly. To pak zjednodušili Asyřané. Znalost písma klesala po pádu Babylonu (539 př. Kr.) a kolem roku 100 klínové písmo zaniklo. Sumerský jazyk měl několik znaků, které označovaly slabiky a něko-lik znaků podobných samohláskám. Vznikaly tak fonogramy, kdy jeden znak odpovídal jedné vyslovené slabice. Přibližně ve stejné době vzniklo písmo egyptské (hieroglyfy).

Hieroglyfy:
Nejdříve zobrazovaly slovo, později slabiky (slabikové písmo). Vznikla tak staroegyptská abeceda. Pro zjednodušení bylo vytvořeno písaři písmo hiera-tické (kněžské), z kterého se vyvinulo písmo démotické (lidové). Lidé však nemohli vystačit jen s takovou formou písma, byla neustálá snaha zlepšovat a zjednodušovat písmo, a tak pomalu docházelo k fonetizaci písma. Kultura se stále zlepšovala, což vedlo k potřebě se přesně vyjadřovat. Ze slabiko-vého písma se vyvinulo písmo hláskové. Revolučním se stalo písmo fénické.

Fénické písmo:
Písmo se rychle rozšířilo dál. Kolem roku 1000 př. Kr. ho převzali Řekové. Přidali k abecedě samohlásky a některá další písmena. Měla tedy 24 písmen. Řekové také zavedli psaní zleva doprava. Z řecké abecedy se vyvinuly dva proudy, ze západního vznikla latinka, z východního azbuka. Z východního jazyka vznikla později i písma slovanská. Tvúrcem nejstaršího slovanského písma hlaholice (glagolica) byl soluňský učenec Konstantin Filosof (později přijal jméno Kyrillos - Cyril), který přišel se svým bratrem Metodějem kolem roku 855 do Velkomoravské říše, aby šířil křesťanství mezi západními Slovany.

Hlaholice:
Konstantin použil běžné malé řecké písmo, doplnil několika znaky hebrejsko-samuritskými a do staroslovanského jazyka, který byl podobný staročešti-ně, přeložil z řečtiny část bible a náboženské knihy. Hlaholice měla dvě formy: okrouhlou a hranatou. Bylo to písmo velmi složité, mělo 43 znaků a jeho čitelnost byla obtížná. Hlaholice se v Čechách udržela asi do 11.století. Nejprve paralelně s latinkou, později se od jejího užívání upustilo.

Ve starém Velkém Bulharsku, kam po odchodu z Čech Metoděj přišel, se vedle hlaholice rozšířila praktičtější kyrilice. Svůj název dostalo toto písmo na počest Cyrila, který byl prohlášen za svatého. Odtud se kyrilice šířila do Srbska, na Ukrajinu a do Ruska. Ruská azbuka vychází z kyrilice, která se na ukrajině a v Rusku již vyvíjela samostatně. Sloužila hlavně k psaní náboženských knih a textů. Říkalo se jí ustav. V roce 1708 nechal car Petr Veliký písmo zjednodušit podle latinkových vzorů v novou občanskou abecedu a nazval ji graždanka. Ta se používá v podstatě dodnes.



Papír – výroba, použití

Úvod:
Většina papírů je vyrobena ze stejného materiálu: dřevo, resp. dřevěná vlákna. Dalšími základními materiály pro výrobu jsou: voda, plnidla, tmely, pigmenty a další přísady, kvalita dřevěných vláken závisí od druhu stromů, půdy a klimatu. Např. vlákna z měkkého dřeva ze Skandinávie jsou delší než vlákna z tvrdého dřeva a dávají papíru větší pevnost.

Výroba:
1) výroba buničiny
Vlákninové dříví (smrk, borovice, osika …)Strom se musí nejprve připravit k zpracování. Musí se odkornit (zbavit kůry). Dále se seká na štěpy. Potom dochází k vaření, praní, třídění, bělení, sušení.

2) papírový stroj
Skládá se z dvou částí - sítová část
- odvodňovací část

Dále dochází k lisování, sušení, hlazení (calander), zušlechťování (natíraní, barvení, ražba, potahování …)

Princip výroby papíru: v prostředí obsahujícím cca 99% vody se rovnoměrně rozptýlí asi 1% vhodných vláknitých a přídavných surovin a následně se přebytečná voda odstraní. Odvodnění musí být postupné, aby měla vlákna příležitost vzájemně se proplést, což zajistí soudržnost a pevnost hotového papíru. Další voda se odstraní lisovaním a konečně sušením, na konci papíren. Finálním výrobkem PS je “jumbo” role, která se dále převíjí a upravuje na šíře dle konkrétních objednávek zákazníků, příp. na formáty.

Použití:
Papír se dá v dnešní době použít na cokoliv. A proto se stal nezbytnou součástí našeho života. Je především nepostradatelný v průmyslu, stavebnictví, potravinářství, zdravotnictví atd. Papír je ale především užitý na psaní a tisk. Knihy, časopisy a noviny jsou tisknuti na papíře.

14a): Písmo – druhy a vývoj

Při sledování vývoje písma a tisku rozeznáváme dvě hlavní období:
Předhistorické období – vznik předchůdců písma, kresby, piktogramy, ideogramy

Historické období – vznik ručně psaných, kreslených nebo jinak utvářených písem, vznik kovových tiskových písem a tisku, vznik nových tiskových tech-nik v 19. Století moderní písmová tvorba

Písmem rozumíme znaky, které mají sloužit k trvalému zaznamenávání myšlenek a skutečností. Je časově i místně nezávisle na sobě na osobě sdělujícího. Předpokladem pro přečtení písma a porozumění obsahu je nejen znalost písem (znaků), ale i znalost řeči (jazyka), v níž je písmo napsáno.

Typy písma:
-Piktogram – zjednodušené kresby, označují konkrétní předměty, jejich smsl je jasný i bez znalosti jazyka

-Ideogram – obdoba piktogramu, ale znázorňuje o abstraktní věci (pláč, smích atd.). Všechna písma byli původně obrázková

-Písmo slabičné – sylabické. Jeden znak znamená jednu slabiku, často formou rébusů

-Písmo hláskové – alfabetické. Je nejkomplikovanější, ne ve všech jazycích jsou písmeny znázorňovány i samohlásky


Nejstarší druhy písma:
- Písmo klínové – babylonské písmo klínové má svůj počátek u Sumerů. Svou formou bylo vázáno na používaný materiál a druh psacího ná-stroje (hliněné psací destičky, které se vypalovaly a dřevěná rydla, kterými se do destiček vyrývali písma). Stáří se odhaduje asi na 6000 let a mělo přímí vliv na vznik a vývoj mladších forem písma ve starém Egyptě. Nejstarší literární památka je Epos o Gilgamešovi (asi 2000 př.n.l.)

- Písmo Egyptské – V historii Egypta se postupně vytvořily 3 písmenové soustavy, jejichž znaky byly slovní, slabičné i hláskové (hláskových znaků bylo 24, a to jen pro souhlásky, samohlásky k souhláskám si čtenáři doplňovali sami, podle smyslu textu). Nejstarší z nich byli hiero-glyfy (vznikaly přibližně před 5000 lety jako písmo obrázkové, které bylo postupně výtvarně zdokonalováno a zjednodušováno, používalo se zejména při rytí nápisů do stěn paláců, chrámů a hrobek faraónů, roku 1822 je rozluštil francouz Champollion

- Hieratické písmo – bylo jednodušší než hieroglyfy, použití tohoto písma bylo velmi široké, zachovala se rytina na kamenech i fragmenty knih a papyrových svitků

- Démotické – používalo se v praktickém životě, jeho kresba byla již plně podřízena materiálu, na který se psalo papyrosu, jednotlivé znaky se postupem času změnily ve znaky písmové. Egyptským písmem nastal přechod od písma obrázkového, slovního, k písmu hláskovému.
Čínské písmo – vzniklo asi 2000 př.n.l.. Má více než 50000 znaků (jeden znak = jedno slovo), ale pro běžnou potřebu člověk vystačí s 3000 znaky. Písmo se maluje štětcem nebo se tiskne kolmo dolů. Na vývoj písma tato vyspělá východní kultura neměla přímý vliv.

Fénické písmo – ve druhém tisíciletí př.n.l., na našem území dnešní Sýrie Féničané, kteří vytvořili souhláskovou, tzv. severosemitskou abecedu o 22 písmenech. ZU fénického písma vzniklo 80% známých abecedních soustav. Fénické písmo se psalo zprava doleva.
Aramejská abeceda – Vyvinula se z fénické, stala se základem hebrejštiny a aramejského písma

Řecké písmo – Řekové přijali písmo fénických obchodníků asi v 10. Stol př.n.l.. Protože v té době neměli jednotný jazyk, vzniklo několik variant písma pro různá nářečí. Lze je rozdělit na dvě skupiny Východní řecká abeceda (z ní vznikla hlaholice z malých řeckých písmen a kyrilice z cyrilice azbuka). Západní řecká abeceda tu převzali Etruskové a Italikové. Od Řeků přijala písmo celá Evropa.

Římské písmo – bylo přejaté od Etrusků (ti od Řeků), písmo označené jako latinka (dodnes používají češi, Slováci, Poláci, Chorvaté), měla dvě podo-by psací (kurzíva) tj. skloněné spojené Tištěné (tiskací) tj. minuskule (na ní navázal Karel Veliký = karolínská minuskule) a majuskule (zachovala se u římských číslic)

Materiály na které se psalo:
Archeologické (přírodní) tj. kámen, kůra, hlína, dřevo, kosti, krunýře a jiné paleografické (uměle), tj. hedvábí (psalo se štětcem ze zaječích chlupů), papyrus ( z rákosu), pergamen (z kůže zvířat), papír objeven v Číně kolem roku 105 př.n.l., v Evropě doložen až v 11.století, u nás nejstarší papírna z roku 1459 ve Zbraslavi, nejstarší papírová památka Ataroměstká kniha z roku 1310

13a): Hodiny – vývoj, druhy / 13b): Pouzdra hodinářských strojů – materiály, zpracování

Hodiny
Život bez času na mobilních telefonech,na monitorech počítačů,na nástěnných hodinách,na budících si dnes nedokážeme vůbec představit

Počátek měření času
-první pokusy o měření času spadají do 10. tisíciletí př.n.l.
-je prokázáno že v nejstarších civilizacích byly na pyramidních stavbách umísťovány jakési astronomické observatoře
-díky jim byla s různou mírou přesnosti měřena délka slunečního roku,a tak 3000 př.n.l. existovali sluneční hodiny
-1400 let př.n.l. vodní hodiny pak ohňové a nakonec přesýpací
-přesýpací hodiny sloužily dokonce raného novověku,kdy se začaly v 16. a 17. stol ve velkém nahrazovat mechanické hodiny

První hodiny
-prvními mechanickými hodinami byly věžní hodiny
-vznikaly v Evropě ve 13.stol.

Hodiny dle umístění a použití
-Věžní hodiny:dřevěný věžní stroj kostelních hodin ze Žiliny u Nového Jičína ze 17.stol.

-Orloje: obdiv vzbudí ve výstavbě,jednoduchý nástěnný orloj s ukazateli kalendářních dnů a fází měsíce a tzv. piaristický orloj z Příbora z 19.stol.

-Nástěnné hodiny:rámové(zlacené hodiny s dvojím bitím a zvonkohrou z Nového Jičína),nebo obrazové (přímo zasazené do obrazu),pilové a kartelové

-Stolní hodiny:sloupkové,figurální,portální i skříňové různých velikostí,pendlovky

-přízední hodiny k pověšení nebo postavení u zdi:kukačky.švarcvaldky,pendlovky

-kapesní hodiny: zlacené i bohatě zdobené emailem,také stolní budíky a letecké hodiny

Hodiny podle období vzniku (slohu)
-svou zdobností zaujmou barokní hodiny (krbové hodiny pendule francouzského typu bohatě zdobené ve stylu 18.stol. a stolní skříňové hodiny výrobce F. Hölzela z Olomouce z doby kolem roku 1750)
-empírové (s bronzovými tepanými štítky včetně pohybujících se heroů ze Slavkova u Brna
-biedermeirové (obrazové s původním zvonkohrou a hracími automaty)
-novobarokní,novoklasicistní (vyřezávané zlacené figurální s příběhem záchrany princezny Andromedy hrdinou Perseem na koni Pegasu před drakem z 19.stol. z Nového Jičína) a novorenesanční
-ty nejnovější hodiny nám připomenou domácnosti našich prababiček

Hodiny podle pohonu
-pilové hodiny pohybující se vlastní vahou na pilovém hřebenu
-hodiny caplovky s malým kyvadélkem pře vlastním ciferníkem
-strojky s mechanickým pohonem s oscilátorem(věžní hodiny)
-hodiny na pérový pohon.tzv. nepokoj (většina hodin,včetně kapesních)
-kyvadlový pohon (orloje.pendlovky)
-pohon způsobený závažím(švarclovky,kukačky)
-na elektrický pohon (elektrické hodiny,budíky)

Zajímavost
-ještě v 15.stol. vykazovaly mechanické hodiny (na rozdíl od přesýpacích) chybu 15 až 20 minut
-přesto se stalo 15.stol. rozmachu hodin
-teprve později vynalezený nový mechanizmus kyvadlových hodin snížil nepřesnost na pouhých 10 vteřin
-další převratný vynález-pohon s pružinkou v 2.pol. 19 stol.-vedl ke zmenšování hodin

Pouzdra hodinářských strojů materiály,zpracování
Materiál: Na výrobu vlastního strojku se používalo železo, barevné kovy (mosaz) se uplatnily na pouzdrech a skřínkách malých strojků. Pérka v přenosných hodinách bývala z oceli.

Hodinky: Materiály pro výrobu pouzder hodinek jsou různé. Hodinky se dají vyrobit z materiálů, jako jsou plasty, kaučuk, nerez, obecné kovy, mosaz, pozlacené kovy.

Mosaz
Mosazná pouzdra se pouzdra se používají na drtivou většinu celosvětové nebo spíše asijské produkce náramkových hodinek. Mosaz je materiál, který díky své náchylnosti k oxydaci vyžaduje povrchovou úpravu pokovením, ať už se jedná o zlacení, niklování, chromování nebo rhodiování. Právě u těchto typů pouzder vzniká největší problém s otěrem, či odprýsknutím nejnamáhanějších ploch. Existují i jiné metody povrchové úpravy, které imitují zlacení a přitom neviděly zlato ani z rychlíku.

Pokovování ocele není tak snadné, a proto se také nepoužívá tak často. Pokud je potřeba vytvořit efekt zlaté povrchové úpravy, dělá se tak metodou nitridace, která umožňuje si i hrát s odstínem výsledné povrchové úpravy. U takových hodinek pozor, s největší pravděpodobností budou prodejním personálem nabízeny jako zlacené, a přitom rovněž nikdy neviděly mikron zlata ani na dálku.

Na druhou stranu není takový problém leštění nerezových pouzder do vysokého “zrcadlového” lesku. Alespoň některé luxusní hodinky značky PRIM jsou takto povrchově upraveny a hodnocení kvality, ze strany německých a švýcarských hodinářů, kterým dodáváme hodinková pouzdra, je velmi vysoké. (napsal čtenář Prim)

Plasty
Plast se používá prakticky jen na nejlevnější hodinky. Plast byl něco ušlechtilého a pro designery zajímavého někdy v osmdesátých letech, dneska je to aušus, póvl. Někdy se jej snaží prosadit na nejlevnější sportovní hodinky, kde vytváří obrovské G-Shock ochrany proti nárazu. Hm…
Plast má kromě ceny jediné dvě výhody: nízká váha a prakticky libovolná barvitelnost. U hodinek jsou obě výhody sporné, takže se plastu na hodin-kách vyhněte. Zajímavou výjimkou je Swatch a jeho Diaphane, tedy spojení kovu a průhledného plastu. Vypadá to zajímavě, ale jinak taky nic moc. Což nic nemění na tom, že tenhle model mám

Ocel
Když ocel, tak jedině ušlechtilá, tedy s příměsemi, jež zabrání její korozi. Také ji označujeme jako nerez. Výhodou je jednak cena, jednak odolnost tohoto materiálu, nevýhodou je, že ocel nelze tak dobře vyleštit. Povrchová úprava tedy spočívá v kartáčování, kdy ocel je leštěna kartáči a je to na ní vidět, není dokonale hladká.

Druhým způsobem je pokovení jiným kovem, například pochromování, nikl (pozor alergici!) nebo v lepším případě pokovení drahým kovem jako je zlato nebo platina. Povrch pak vypadá stejně, jako u tohoto kovu, je tedy lesklý. Své mouchy metoda pokovení má (v závislosti na tom, jakou konkrétní metodu použijete) v tom, že nanesený kov se může začít odlupovat. V horším případě sám, v případě lepším až když mu pomůže mechanické poško-zení otěrem, nárazem atd. Pak smůla a hodinky nic nezachrání, navždy budou už vypadat divně.

Ocel lze barvit nanesením barvy – na rozdíl od plastu ta barva může oprýskat či se setřít. Proto se také pokovení či barvení používá u nejlepších hodinek zřídka. Pokud výrobci představují své lepší hodinky v oceli, neprovádějí na ní povrchové úpravy, které se snadno poškodí, jenže to neplatí obecně – někteří si zase na takových experimentech zakládají. Pokud dobrý výrobce chce, aby jeho hodinky vypadaly jako z platiny, jednoduše je udělá z platiny a nesnaží se pokovovat ocel.

Drahé kovy
Pro nejlepší a nejdražší hodinky se pro své zvláštní vlastnosti používají drahé kovy a to zejména


Stříbro ani tak v oblibě není, zlato se většinou používá v modifikacích bílé zlato, žluté nebo růžové v ryzosti většinou do osmnácti karátů. Ryzejší zlato je již příliš měkké. Nejvhodnější je samozřejmě platina v ryzosti 950 karátů (kdy 1000 karátů je ryzí platina, u 950 karátů dělá 50 dílků většinou ruthe-nium), právě pro svoji tvrdost a nádherný lesk. Někteří výrobci, aby odlišili drahou platinu od levnějšího bílého zlata, vsazují do platinových hodinek malý diamant.

Titan a keramika
Někteří výrobci experimentují s dalšími materiály, zejména s titanem, velmi tvrdým a odolným kovem. Ten se používá hlavně pro sportovní modely. Například Rado zase používá keramiku, o které tvrdí, že je nepoškrábatelná. Nemám Rado hodinky, takže nemohu říci, zda tomu tak opravdu je.

V menší míře se používá hliník (spíše pro levné modely, je dost měkký), paladium nebo rhodium (pro některé části, už to není nic levného).

12b): Zdobení - Některé druhy zdobení dřeva a nábytku

Druhy: Reliéf, socha, malba, kresba, rytina, mozaika, tisk, výšivka, zlacení, proškrabávání, vylívání, tepání.

Techniky:
Sgrafito – renesance + neorenesance – 2 vrstvy omítky, spodní tmavá, vrchní světlá .Za vlhka se proškrabuje vrchní na zaschlou spodní vrstvu – Psaníčkové sgrafito.

Štuk – jemná maltová hmota jak svrchní vrstva omítky, volné plastiky i pro reliéfní výzdobu fasád i vnitřků. Štuková výzdoba – štukatura

Rustika = bosáž – kvádrování stěn spárami v ploše

Reliéf – Sochařské dílo v ploše. Plochý, nízký reliéf – basreliéf , vysoký i s vyčnívajícími částmi do prostoru = hautreliéf

Mozaika – plošná výzdoba z kamenných barevných či skleněných kousků

Malba:
1) nástěnná (al fresco (do vlhké omítky), al secco (do suché omítky)
2) desková – dřevené desky (často lipové)
3) knižní - iluminace
4) na skle – na vitrážích (barevná skla spojená olovem);

Chinoiserie – módní vlna v uměleckém řemesle (porcelán, textil, nábytek, fajáns = habánská keramika), výmalba a tapety, v 1.pol 18 stol., čerpá z čínských i japonských vzorů, které přetváří.

Feston – závěs z listů, květů, ovoce se stuhami

Fiála – štíhlý obelisk, jehož hrany jsou posázeny kraby a vrchol tvoří kytka


Některé druhy zdobení dřeva a nábytku

Nakuřování dřeva - do ztmavlého se vykrajují ornamenty

Batikovaní technika – na jemný povrch naneseme vosk, přeměříme a teplým suchým ahdrem vosk setřeme

Zdobení ovesnou slamou – rozřízlé prožuky slámy vlepujeme do dřeva – inkrustace

Zdobení děrováním – vyvrtávání ornamentů do sedák či opěradel

Výzdoba rytím a řezbou – rytí 1) Na nezbarveném povrchu 2) na zbarveném podkladě, řezba – odděluje se hmota, rytí – narušuje se pouze povrch

Odlévání cínem či olovem – Do kónických rých, předmět se pevně obtočí a stáhne kartonem, 2 otvory, jedním se nalévá olovo, druhým uniká vzduch. Cín – teplota tání již od 231°C, práce musí být ryhlá. Po vystydnutí předmět obrousit od nábytečného kovu

Vytloukání – Lípa topol, olše, javor, hrušeň, ořešák. Vzor vytlučeme raznicído hloubky 1mm a oblibujeme tuto plochu na hloubku důlku. Poté plochu namočíme a vzorvystoupne z plochy.

Drážkování – dělení Dlouhých tvarů, většinou ořezáno nožem.

Vrubořez – plošný, řezaný do hloubky, charakterist. Je trojúhelník. Řeže se nožem, nebo rovným dlátem. Užití – tiskařství, razidla na modrotisk, zdo-bení nábytku

Taušírování – vtepávání kovu do dřeva – ko konickych rýh. Užití . zdobení pažeb, rukojetí, drobných předmětů

Opalování a drásání dřeva – jehličnany, letlampou asi z 10ti cm, po opálení vydrhnout drátěným kartáčem po letech.

Krenelování – opevňovací prvky – cimbuří, baštičky
Klíčové střílny, v renesanci a romantismu, umisťované na civilní domy

Chiaroscuro – v renesanci způsob malby pískovými a hnědavými tóny, působící dojmem iluzí, plasticity, reliéfu

Diamantování – sestava 3 nebo 4 úhelných plošek do tvaru „diamantového řezu“ – vystouplého či negativního.

Žaponerie – současně s chinoiserií móda užívání japonských prvků a námětů

Tordování – šroubovité stáčení (sloupy, nohy nábytku)

Tapeta – potah stěn, nahrazujících obkládání, malbu aj. Látková nebo papírová – lepená na stěny

Táflování – obkládání stěn či stropů dřevěnými deskami.

Kasetování – členění stropu, stěn, klenby kasetami. Kasety jsou útvary (nejčastěji čtverec či obdélník), s prohloubeným středem vyplněným malbou, či plastickou rozetou

Iluzionismus – způsob zobrazení v ploše, určený k vyvolání dojmu skutečného prostoru, trojrozměrnosti, vyklenutí, ubíhání do dálky apod.

Batika – technika obarvování, přičemž se zamezí přístupu barvy na námi určená místa, která před barvou ochráníme.

Gravitování – rytí do kovu

Pískování – tryskání písku pod vysokým tlakem na povrch dřeva. Různých hloubek reliéfu dosáhneme se šablonami

Vypalování razidly – vypalování vytvarovaným žhavým drátem, kombinacemi – ornamenty.

Inkrustace – vykládání do masivního dřeva masivní kousky jiného materiálu

Intarzie – dřevěná dýha sesazená v obrazec a vložena do plochy nábytku, používá se také kost, rohovina, parohovina, perleť, želvovina aj.

Kombinovaná intarzie – vykládání barevnými kousky dřev, které jsou ještě vyřezané do nízkého reliéfu. Barevnost odpovídá výjevu.

Technika Boulle – intarzie cínem, mosazí a červeně podbarvenou želvovinou. Často gravitování

Benátská mozaika – kousky dřev a perleti jsou vtlačovány do černého tmelu. Tvoří geometrické ornamenty

12a): Zdobení – prvky – Malířské materiály a techniky

MALÍŘSTVÍ
Malba se provádí v ateliéru (do 19. St.) a v plenéru.
Podle nosiče: - monumentální = nástěnná
a) Freska - nástěnná malba anorganickými, vodou ředěnými pigmenty na čerstvé omítce z hašeného vápna a dobře vypraného, ostrého křemi-čitého písku. Zbroušená hladká a vlhká omítka se připravuje vždy jen v takové ploše, kterou stačí malíř za den zvládnout. Fresková malba je trvanlivá, protože barvy se při malování napevno spojují s prúhlednými krystalky uhličitanu vápenatého v omítce, ale podléhá vlivům exha-lací a městské atmosféry a v exteriérech musí být často restaurována, fixována a chráněna před škodlivými účinky.

b) Secco - malba na suchou omítku (tempera, enkaustika)

-Desková malba:
a) Dřevo- tempera, enkaustika
b) Plátno (od 15. St.)- (tempera), olejomalba

-Miniaturní malba:
a) Iluminace- kvaš, na pergamen
b) Ilustrace- papír
c) měděné destičky, porcelán, sklo, hedvábí, dřevo, zlato, stříbro, na tělo,…

-Figurální malba: portréty, alegorie, mytologie, náboženská a historická témata (lovy, hony, boje, řemesla)
-Krajinomalba
-Zátiší
-Žánrová malba


MALÍŘSKÉ TECHNIKY
Akvarel - průsvitná malba na papír a hedvábí.
-barevný pigment s arabskou gumou, dextrinem nebo rybím klihem. Je ředěný, vodou se rozlévá na podklad.

Pastel - křídové barvy z práškových pigmentů se nanáší na hrubý podklad.

Tempera - krycí barva ředitelná s vodou. Nanáší se na omítnutou zeď, dřevo, plátno, papír

Kvaš - krycí barva ředitelná vodou, nanáší se na pergamen. Pigment je spojen s bělobou a arabskou gumou nebo tragantem, dextrinem či syntetickým klíhem.

Arabská guma = pryskyřice z Akácie

Tragant = pryskyřice z kozince

Enkaustika - vosková barva nanášená zatepla na horký podklad (podklad- dřevo nebo zeď)
– malířská technika z helénistické a egejské oblasti, nenapodobitelné kouzlo

Olej - malba barvami, jejichž pojidlem je makový nebo lněný olej a ředidlem terpertýn. Má sytější, hlubší tóny a zářivější světla než jiné malířské techniky. Umožňuje práci pastózní i lazurní na nejrůznější podklady a pro velkou krycí schopnost též přemalbu a retuš, dá se kombinovat s temperou.

Freska - pigment je rozpuštěn ve vodě (trochu vápna, mléko) zpevněno klihem či arabskou gumou

Grafika – obraz vytvářen tiskem ( malba ) na grafický list
a) původní – 1 autor
b) reprodukovaná – malíř a rytec

TISK:
z výšky
– pryč vyreji co nechci tisknout
štoček – lino – linoryt
dřevo – dřevoryt – dřevořez
sádra
papír – koláž
kámen – kamenotisk

z hloubky – mědirytina
ocelorytina
lept ( akvatinta )
suchá jehla
plast, papírorytina

tisk z plochy – kamenotisk ( litografie )
kamenorytina

sítotisk – hedvábné síto
technika tisku spočívá v protlačování tiskařské barvy na grafický list, text, apod.
stará čínská technika pro užitou a volnou grafiku, nazývá se též serigrafie

11a): Platidla papírová / 11b): Platidla kovová

Platidla papírová + platidla kovová

Historie peněz
-nejčastějšími platidly byli:dobytek,plátno,kůže,kožešiny,ale zejména kov,který se snadno opracovával
-nejdříve to byli kovové předměty,později jen kusy kovu ve formě tyčí,seker,nebo trojnožek(tyto kovy byli potřeba odvažovat)
-peníze byli padělány snad již od svého vzniku
-nejstarší písemné záznamy o používání peněz pocházejí z oblasti starověké Mezopotámie(nynější Irák) a jsou staré asi 4 500 let
-starověké písemné záznamy o používání klínovým písmem uvádějí,že se platilo váženým množstvím stříbra a od té doby se používalo váženého množství kovů jako peněz v mnoha zemích světa a tato praxe vedla k vynálezu mincí.

Nejstarší známé mince
-byly zhotoveny v 7. stol. př.n.l. v lýdském království (nyní Turecko)
-tyto mince se vyráběly z kusů elektra-směsi zlata a stříbra a byla na nich vyražena jejich hodnota
-tvar mincí nebyl důležitý,jediné co bylo důležité byla váha mince
-mince řadu století vyjadřovala hodnotu kovu,ze kterého byla vyrobena
-to se změnilo až nástupem tzv. kreditních peněz např. z mědi,které pouze zastupují hodnoty vzácných kovů
-jednotkou hmotnosti byl při vážení statér (cca 14g)
-některé mince byli tak malé,že měly hodnotu jen 1/96 statéru
-každý kousek byl položen na kovadlinu a úderem kladiva se označil razidlem
-ražení mincí se šířilo za západní Turecko do řeckého světa
-začali se razit stříbrné (Denarius)
-obrázky na mincích byly značky míst ražby:lev byl znakem Tureckého města Carie,brouk byl znakem byl znakem Aténského úředníka,u těchto mincí lze určit datum,protože byli zakopány jako oběť bohyni Artemidě a byly nalezeny v základech jejího chrámu v Fezu
-asi od poloviny posledního století před Kristem se začaly v Římě razit zlaté mince-aureus
-ražba římských denárů byla ukončena asi na konci první čtvrtiny 4.století

Lité měděné mince
-dříve než zdomácnělo ražení mincí,používalo se jako peněz v Olbii,v Římě a v jiných latinských a etruských městech střední Itálie vážených kusů lité mědi
-pod vlivem řeckých mincí se kusy mědi lité do formy opatřovaly obrazci,a tak se staly mince
-v Olbii byly měděné mince lité mince většinou kulaté,ale některé lili do tvaru delfína
Památky: Kulatá mince z Olbie ze 4.stol. př.n.l.

Čínské mince ve tvaru nástrojů a mušlí
-nejstarší čínské mince (asi z roku 500 př.n.l.) se zhotovovali z bronzu ve tvaru nástrojů a ulit kauri
-mince ve tvaru nářadí byly příliš křehké na to,aby sloužili jako skutečné nástroje

Nejstarší bankovky
-bankovky jsou jen kousky papíru,přesto se přijímají jako peníze,protože to co představují,má hodnotu
-výhody papírových peněz si první uvědomili číňané
-v 10 stol. vydávala čínská vláda těžké železné mince,které měli malou hodnotu
-lidé si začali ukládat mince u obchodníků a v praxi používali ručně psané stvrzenky,které jim obchodníci vydávali místo nich
-počátkem 11.stol. převzal stát systém stvrzenek od obchodníků a vytiskl vlastní,které mohli být používány uředně jako peníze
-aby se systém zjednodušil,dostaly stvrzenky pevné hodnoty

Vznik a vývoj v českých zemí
-před zavedení prvních ražených mincí na českém území se užívalo jako platidla železných hřiven,či látkových šátečků,jejichž používání bylo písemně doloženo pro 10. stol.
-první české ražby byly uskutečněny až za vlády Přemyslovců,konkrétně za knížete Boleslava II. V druhé polovině 10.stol.
-tyto mince nazývané jako denáry,byly raženy z ryzího stříbra
-první ražené denáry se vyznačovaly velmi jednoduchými motivy
-na jedné straně mívali jméno vládnoucího panovníka a jméno mincovny
-mezi nejstarší mince patří denár sv. Václava,který byl považován za první českou ražbu do 11.stol.
-zhruba od 11.stol. se do měnového systému také začalo zavádět tzv. obnovování mincí,jeho smyslem bylo čas od času stáhnout z oběhu kvalitní stříbr-né mince a vydat mince nové s menším obsahem stříbra či menších rozměrů,namísto stříbra se pak do těchto nových ražeb přidávala měď (cílem bylo zajistit větší zisk vydavateli-panovníkovi)
-mnohem atypicky vydařenější denáry se začaly razit až od počátku 12.stol.(kdy je panovník vyobrazen mnohem obrazněji a také různé křesťanské symboly)
-na počátku 13.stol. se začaly razit tzv. brakteáty,byly velice jednoduché-němé mince (není na nich ani motiv panovníka ani jiný znak)ražené z tenkého stříbrného plechu

Rokem 1300
-začíná v oblasti mincí revoluční změna
-mince které se začali razit se nazývaly pražskými groši,jejich ražba přetrvala do roku 1547,kdy je nahradila měna tolarového systému
-Pražské groše byly uznávanou měnou,používali se i v placení v okolních zemích,ale docházelo i k narušování peněžního oběhu
-u některých cizích ražeb vznikaly a pevné směnné poměry např. za 1 pražský groš byly 2 míšeňské groše

Po nástupu Habsburků na český trůn
-snažili se měnový systém sjednotit zavedením tolarového měnového systému,což se jim na počátcích nedařilo
-Konvenční měna (1750-1857)-rozvoj průmyslové výroby a obchodu na území habsburského státu v 18.stol. přinesl potřebu stále většího množství peněz

-Rakouská měna-revoluční události let 1848-49 přinesly kromě jiného další rozvrat měnového systému Rakouského císařství,zavedení měny,v níž byli papírové peníze byly volně směnitelné za drahý kov,zavedli se měnový desetinný systém

-Korunová měna-pokles ceny stříbra od sedmnáctých let 19.stol. způsoboval v rakouském státu četné problémy,začaly převažovat papírové peníze a stříbrné mince leželi ve velkém v trezorech Rakousko-uherské banky

-v roce 1892 došlo k rozhodnutí o zavedení nové měny zlatého standartu.tj. stanoven pevný kurs měna ke zlatu

-nová měna byla vyhlášena 11.8.1892,aby byla nová měna odlišena od předchozí,stala se základní měnou jednotkou koruna,dělená na 100 haléřů

Koruna československá
-vznik samostatné Československé republiky 28.října 1918,provázena potřebou vlastní měny
-A.Rašín byl pověřen aby provedl první okolkování bankovek
-první papírové peníze v ČSR přišly do oběhu v roce 1919,ražba mincí byla zahájena v roce 1921 v mincovně v Kremnici a mince přišli do oběhu 18. února 1922,v tomto roce byli mince přejmenovány na československé koruny (Kčs)
-jejím nástupem se stala koruna česká (Kč) a slovenská koruna (Sk)

10b): Kovářské výrobky

• Kováři již v době halštatské ( 7. a 6. st. př. n. l. ) kovaly čtyřkolové vozy, meče a součásti koňských postrojů.

• Keltové kovaly součásti oděvů, postroje, nože, pilky, sekery, meče a kopí.

• Slované začali kovat železné mechanické zámky s klíči.

• V období románského slohu vyráběli předměty běžné potřeby a kovové součásti románské architektury ( dveře, dveřní závěsy, mříže chórových zábradlí ) i drobnější doplňky ( svícny, kříže, schránky na liturgické předměty ).

• V období gotiky se začíná uplatňovat mnohem více uměleckořemeslný charakter oboru ( mříže, dveřní kování, petlice, klepadla, lustry, zámky a klíče, truhlice ). Typickým prvkem byla gotické lilie, jakožto zakončení mříží.

• V renesanci se typickým prvkem u mříží byly voluty zakončené stylizovaným listem, šiškou nebo hlavou. V této době byly některé mříže polychromovány a v pozdější době, bylo používáno hluboké ryhování.

• Umělecké kovářství dosahuje vrcholu v baroku. Mříže jsou bohatě plastické plné volut a akantů, v horních částech tzv. Korunách se objevují štíty, monogramy, šlechtické ebry apod.

• Ustředním prvkem rokoka je zpracovaný motiv mušle tzv. Rokaj. Rokokové ankanty jsou štíhlejší, zhotovené z tenkých plechů a značně překrucovány, již takto přezdobené výrobky byly ve velké míře zlaceny.

• Charakteristickým rysem klasicisního kovářství je používání hladkých, rovných tyčí, dekorativních geometrických prvků, dvojitých nebo oválných volut a antických ornamentálních vzorů ( meandry a věnce). Typický byl bílý nátěr mřížovny doplněn zlacenými detaily..

• Secesní ornamentika je osobytá a nezaměnitelná. Vychází z stylizace rostliných motivů ( motivy leknínů, rákosí, vavřínových a kaštanových listů, jmelí ), oblíbené jsou také zvířecí motivy ( pávy a labutě ).

• V dnešní době se vyrábí velké škála výrobků. Např.: různé plastiky, mříží, ploty, brány, zábradlí, vrata, markýzy nad vchody, dveřní madla, nábytek ( stoly, židle, stoličky, konferenčí stolky, barové židle ), osvětlení ( stropní světlo, lapičky, lucerny ), bytové doplňky ( stojany na léhve, rošty do krbů, kované svíce, mísy na ovoce, držadlo na čajové konvice, různé náboby ), figurální tvorba, zvířecí motivy, interierní a zahradní plastiky, tepané reliéfy, kované šperky ( náhrdelníky, náramky, brože, prsteny ).

10a): Kovářské techniky

Kovář užívá mnoho technik zpracovávají kov (veskrze všechny), nelze je tu všechny vyjmenovat, ale nutno podotknout, že například spojovací techniky kam patří třeba nýtování, svařování ať už svářecími aparáty či starým postupe svářením v ohni, nasazováním za tepla nebo již zmíněné sponování jsou nedílnou součástí kovářského řemesla

Ohýbání
Patří k velmi častým kovářským operacím. Tenčí pruty ze železa nebo měkkých ocelí se ohýbají za studena, silnější materiál se musí však silně nahřát. Jelikož dochází v místě ohybu k zeslabení materiálu je nutné místo budoucího velkého ohybu předem napěchovat. Rozlišuje se ohýbání do úhlu na hraně kovadliny, čímž vzniká například skoby nebo kramle a do oblouku což provádíme na kulatém rohu kovadliny například obruče, háky, očka, články řetězů. Při konkrétním požadavku na rozměr se řídíme tzv. středním vláknem. Dá se ulehčit různými ohýbačkami, přípravky apod.

Prodlužování
Prodlužováním nebo také vytahováním se dílka polotovaru zvětšuje na úkor jeho průřezu, který se zmenšuje. Materiál se prodlužuje plochou kladiva na oblém kuželovém rohu kovadliny nebo oblíkem na dráze kovadliny. Rychlý avšak nepříliš vhodný způsob je prodlužování o hranu kovadli-ny při kterém se porušují vlákna kovu. Stopy po prodlužování se vyhladí plochou kladiva nebo sedlíkem.

Rozšiřování
Materiálu nebo také rozkovávání je technika velmi podobná prodlužování. Rozšiřování je potřebné například při výrobě rýčů , motyk, seker a čehokoliv dalšího. Používají se při něm stejné nástroje jak opři prodlužování, tedy jednoroční a dvojruční kladiva, oblá osazovací kladiva, případně oblé podložky a hladící sedlíky. Rozšiřování se provádí většinou za tepla, a materiál by měl být ohřátý rovnoměrně a v celém průřezu.

Probíjení
Tato technika je nejjednodušším a nejrychlejším způsobem, jak udělat do žhavého materiálu otvor. Používá se např. pro výrobu hlav kladiv nebo jako bytelné a estetické spojení mříží. Probíjí se za tepla. Oproti vrtání je to technika rychlejší a respektuje vlákna kovu, které roztahuje. Struktu-ra materiálu tak zůstává neporušená. Probíjení provádíme na kruhovém otvoru na kovadlině nebo an probíjecí desce. Probíjí se průbojníkem. Otvor se dorazí z druhé strany, je důležité průbojník neustále ochlazovat.

Rýhování
Ornamentální kresby na plechu se dělají rýhováním. K tomu účelu se zhotovují rýhováky, nástroje podobné sekáčům. Zhotovují se kováním z nástrojové oceli. Výhodnější délka je okolo 120 mm. Úhel břitu je však mnohem tupější, přibližně 100°. Břity jsou kalené, popouštěné, osmirkované popřípadě leštěné. Kresba na rýhování se nakreslí na plech přímo nebo se překopíruje z výkresu podle kterého se potom rýhuje.

Zkrucování
Zkrucování nebo také tordování. Tato technika byla dříve užívaná v hojné míře při tvarování kování k spojkám u vozů a podobně. Největší využití má však v uměleckém kovářství, zejména okrasných mříží, nevyjímaje však, kliky, svícny, madla a věšáky. Menší průřezy zkrucujeme za studena, větší kusy se musí rovnoměrně prohřát. Dané místo ohřejeme, jeden konec čtyřhranného prutu upevníme ve svěráku a na druhý nasadíme kleště, lepší je však vratidlo a učiníme potřebný počet otáček. Pokud se prut v tordovaném místě prohne lze jej vyrovnat menšími údery dřevěnou paličkou.

Pěchování
Jedná se o údery kladiva na podélnou osu předmětu, jehož délka se tak zmenšuje a průměr zvětšuje. Pěchuje se tedy tam, kde je zapotřebí předmět zesílit. Je důležité aby bylo ohřáté pouze to místo, které chceme pěchovat. K tomu si můžeme dopomoci mírným ochlazením materiálu v nepěchovaných částech. Pěchujeme tak, že materiál držíme v kleštích a jednoročním kladivem přibíjíme. V případě pěchování velkých kusů nám opět může pomoci obouručním kladivem.

Osazování
Cílem osazování je náhle zúžit a změnit průřez předmětu do libovolného tvaru. Osazují se například konce tyčí a hranolů a to buď jed-nostranně nebo oboustranně a to hraně či dráze kovadliny nebo na podložce. Úkon se provádí pomocí sedlíku, dá se použít i zaoblený sedlík.

Sekání
Dělíme všeobecně na utínání a na štěpení a nasekávání. V prvním případě tzv. utínání mluvíme o nejrychlejším a nejběžnějším způsobem dělení materiálu. Odsekávat lze i za studena, ale to jen u ten tenčích prutů či plechů. Můžeme utínat buď sekáčem na násadě za pomocí dvouručního kladiva nebo jen jednoročním kladivem údery přes materiál který je položen na utínce. Při štěpení a nasekávání materiálu se jedná o estetický prvek. Jde například o rozštěpené konce dveřních štítků nebo vysekávání jednoduchých ornamentů.

Sponkování
Některé části renesančních, barokních, ale i jiných mříží jsou sponkami buď přímo spojeny nebo jsou jimi zakryté sváry. Při zhotovování spony se nejdříve kruhová tyč překove v zápustce do požadovaného tvaru, pak se patřičná část oddělí a její konce se překovají do úkosu. Sponka se ohne do tvaru U, ohřeje na teplotu „červeného žáru“ (cca 750 stupňů) navlékne se na spojované části a konce se přiklepnou přes sebe. Po dobu ochladnutí se sponka svírá kleštěmi k sobě.

9a): České sklo – druhy, použití / 9b): Technická skla – druhy, použití

ČESKÉ SKLO
Sklo vznikalo postupně v době bronzové během5. a 4. tisíciletí př. n. l. Přímým předchůdcem skla byly sklovité glazury, které pokrývaly keramické šperky a nádoby.První skleněné předměty byly opakní korálky různých barev. Nálezy takovýchto korálků se v Sýrii datují již do 5. tisíciletí.Během 1. století se sklo syrského charakteru postupně šířilo po celé říši římské, neboť syrští skláři sklo nejen vyváželi, ale též zakládali sklárny mimo Sýrii, nejprve v Egejské oblasti a později na území dnešní Italie, Francie a v Porýní. Ve 2. století pronikali ještě dále - do oblastí odpovídajících dnešnímu Španělsku, Belgii, Nizozemí, Švýcarsku a Británii. Tím se stalo, že vývoj sklářství probíhal v prvních třech stoletích naší éry ve východní a západní části Středomoří zcela analogicky a jen málokteré typy skla můžeme prohlásit za příznačné pro určitou oblast.Ve 4. století. Na západě pak dominuje Porýnská produkce v Kolíně nad Rýnem, která s velkým uměním rozvíjí hutní dekory známé již z východu: natavená hadovitá vlákna nebo různé druhy nálepů. Ve 4. a hlavně v 5. století se v celé západořímské i v kolínské výrobě projevovaly patrné změny související se všeobecným úpadkem zanikající římské kultury.Od antické technologie - mizí sklo sodné, zřejmě pro nedostatek dovážených surovin a objevuje se sklo draselné, při jehož výrobě bylo použito jako tavidla drasla z popela lesních porostů. Touto technologickou změnou byl položen základ k odlišnosti skla zaalpského od skla z oblasti středozemí. Na severu se z pozdně franckého skla vyvíjí "lesní sklo" - draselné sklo zelenavé barvy

Výroba skla: Sklo se vyrábí z písku tavením ve sklářské peci za pomoci alkalických tavidel, tj. látek, které tavení písku usnadňují. Chemicky je sklo křemičitan. Jeho hlavními složkami jsou tedy oxid křemičitý (60-80%) a oxidy - sodný nebo draselný. Další důležitou složkou skla je oxid 10%,soda potaž 10% vápenatý, který je stabilizuje. Vlastnosti skla se mění podle jeho složení.Sklo sodné je měkké a tvárlivé, tuhne poměrně pomalu a proto je lze dlouho složitě tvarovat. Všechna antická skla byla sodná, stejně tak i sklo benátské a sklo v benátském stylu od 15. až do 18. století. Na sever od Alp se ho používalo jako tavidla od 11. století.Sklo draselné je tvrdé. Nejdříve se z něj vyrábělo zelenavé lesní sklo a po zvládnutí technologie čištění a odbarvování také sklo křišťálové.

Přírodní barva skla je podle různých nežádoucích příměsí (především sloučenin železa) nazelenalá nebo nahnědlá. Teprve čištěním a odbarvováním skla se získá sklo čiré. Oxidy kovů barví sklo nejrůznějším způsobem: železo podle mocenství nazeleno nebo nahnědo, měď zeleně, modře a červeně, kobalt modře, zlato rubínově červeně, nikl a mangan fialově, chrom a uran zeleně a síra žlutě.

DRUHY ČESKÉHO SKLA:
český křišťál:absolutní fenomén sahá do 16-17.století.Napodobuje polodrahokam.
Technické postupy při čeření skla spočívá ve velkém množství oxidu sodného umožňuje nám dělat techniky.Do křišťálu se přidává oxid olovnatý pod 4% = sklo
nad 10% = oxidu olovnatého = křišťál.
30 % oxidu olovnatého = vysoce olovněný křišťál (úzký)
Český křišťálový lustr.

benátské sklo:6 – 7. století prudký rozvoj v II. století
skleněné korálky dělá se velké množství ve 13. století
zdobí se emjlem,zlatem,filigránem
technika štípaná,ledovaná,mléčná
napodobují polodrahokamy – opál, achát i porcelán

barevné sklo měď,zlato kobaltnatý oxid (mangan)
červená modrá fialová

anglické sklo:se připravuje tavením písku a oxidace olova.Je měkké má vysoký lesk a lom světla.Sklo s vysokým podílem vynikají lom a ba-revným rozptylem světla.Broušené kamínky se svazují do bižuterie jako štras.Optické sklo se používají při výrobě čoček,optických hranolů a filtrů.

skla z hornin:vznikají tavením krystalických hornin s alkadiemi. Tavený čedič je surovinou pro výrobu dlaždic s vysokou odolností v oděru a rour odolných vůči kyselinám.

francouzské sklo:vyrábí se tavením sklářského písku se sodou a vápencem.Je nejlevnější snadno tavitelné,proto nejrozšířenější.Vyrábí se láhve,lisované užitkové sklo a sklo stavební.

křemenné sklo:chemicky nejjednodušší. Křemenné sklo je z roztaveného SiO2.Propouští ultrafialové paprsky,má výbornou chemickou tepel-nou odolnost snese prudké ochlazení aniž popraská.Vysoká tavící teplota je 1800°C. Omezuje jeho výrobu na laboratorní potřeby a speciální žárov-ky.

Vodní sklo:vznikne pokud ke křemennému sklu přidáme alkalické sloučeniny,které působí jako topivo.Čemuž klesne tavící teplota SiO2,ale zhorší se jeho vlastnosti.Slouží k ohnivzdorným nátěrům jako pojivo do tmelů a slévárenských písků.

Lahvové sklo:suroviny na výrobu skla lahvového.50% písku 12% vápence 18% odpadkového skla a 4% ostatních látek.Zahřívá se na tep-lotu 1500°C a sklo roztavené v červenou žhavou hmotou se vypravuje v dávkách do stroje na výrobu lahví.

Tabulové sklo:má podobné složení jako lahvové sklo.Jen obsah hořčíku je trošku větší.Od roku 1959 se vyrábí takto: roztavené sklo tuhne na vrstvě roztaveného cínu.čímž vzniká tabule s hladkým povrchem plaveného skla.

TECHNICKÁ SKLA
Technické sklo se vyrábělo na českém území ve 14. stol.
Výrobky ze skla na našem území jsou známy od počátku českého státu.Okenní skla 14.stol.
v bazilice sv. Víta. Sklo gotických vitrají se se barvilo a malovalo.
14.stol. bylo vrcholem dekoračního skla skleněné mozaiky. Rozšířená výroba korálků, imitace drahokamů.
15. stol. výroba stolního a nápojového skla.
16.stol. začalo se nápojové sklo zmenšovat.Číši – sklo mělo plastické hutní dekory,hladké sklo nebyly praktické.
17-18. stol. období renesance stalo se užitkovým sklem.
2 polovina 17. stol.český skleněný křišťál ovládl celý svět.Z počátku 18.stol vznikají typický české a slezské formy balustrových pohárů a ozdobných číší, křišťálové lustry i zrcadla podle benátského vzoru i technika řezu ve vysokém reliéfu.
18-19. stol. inspirací byl orientální porcelán.Prosadil se v malování skla.
Na konci 19.stol. typický prvek objevovala venkovská lidská kultura.
20.stol. secese, kladlo na důraz na barevné sklo. Hluboký brus,květinové vzory.

DRUHY:
sklo hutní
sklo ryté
sklo broušené
sklo umělecké
malba, email, vitrail

druhy technického skla:

křemenné sklo: používá se v chemickém průmyslu.
Použití: optika,elektronika

optická skla:bezbarvé, barevné, ochranné, polooptické
ochranné- nahlížení do pece.svářecí skla
polooptické- brýlové čočky
fotosensitivní sklo- fotografie ve skle
ploché- lité, válcované, flou

sírované sklo
použití: technické součástky,perle obkladové mozaiky

skleněná vlákna: nedokončené vlákno, pro textilní spracování,rohože

8b): Vitráže – české a světové

Vitráže
Je to způsob nahlížení na svět optikou barevných nerovných skel složených do obrazců a tvarů zalitých v olověném rámu. Nejčastěji se obje-vují náboženské motivy. Tato technika se zrodila s potřebou vyřešit problém, jak zasklít okna v době, kdy skláři ještě nedokázali ze skla utavit větší kusy plochého skla. Řešení se našlo ve spojování těchto kousků skla olovem do větších ploch. To, co na počátku bylo otázkou technickou, se ukázalo být i lákavou příležitostí pro umělce. Umožnilo jim to vytvářet z okenních výplní průhledné obrazy. Pronikání světla skrze barevná skla, různých velikostí, tvarů a struktur, spojená olovem do nápaditých obrazců, často opatřená mistrnou malbou, působí na diváka dodnes nevšedním dojmem. V každém období se vždy znovu umělci k této staré technice vraceli a vytvářeli díla podle stylu své doby. Dnes se setkáváme s vitráží nejen v historické ale i moderní architektuře (prosklení oken chrámů, schodiště, dveře a stropy interiérů, ale i lampy, lustry a různé zdobné prvky), ale také mezi exponáty galerií moderního umění, prezentujících práce sklářských výtvarníků

VÝROBA SKLA

Výroba skla byla známá už od starověku, objevili ji Féničané. Sklo je pevná
průhledná, nekrystalická a křehká látka, obvykle se skládající ze směsi
křemičitanů. Sklo je obecně amorfní látka ztuhlá z taveniny. Vyrábí se tavením
oxidu křemičitého (křemene, pazourku) s uhličitanem vápenatým (v podobě
vápence, mramoru) a s kalcinovanou sodou nebo se síranem sodným a uhlím
v nepřetržitě vytápěných sklářských pecích. U draselných skel se bere místo
sody potaš, u olovnatých skel místo uhličitanu vápenatého oxid olovnatý nebo
častěji minium (suřík) atd. válcuje a vylévá. Výrobky se ochladí a zdobí broušením, řezáním, rytím, leptáním, malováním a zlacením.

Poznáváme několik druhů skla:
• lehce tavitelné sodnaté (vhodné na foukaní)
• tvrdé draselné (vhodné na řezaní a broušení – křišťál)
• měkké olovnaté (vhodné na lití do forem a na výrobu optického skla)

Barevné sklo se získává přidáním oxidů některých kovů (kobaltu – červené, zinku – zelené).

Mimo uměleckého skla se vyrábí sklo:
• technické (okenní tabule, obkládačky)
• užitkové (poháry, vázy, lustry)
• optické (skla do brýlí a optických přístrojů)

Skelné vlákno je vlákno, které se vyrábí ze skla pomocí roztavené skloviny při teplotách vyšších jak 1000°C. vyznačuje se vysokou pevností v tahu (vyšší než ocelové vlákno). Používá se na výrobu bytových textilií, sklolaminátů, izolačního materiálu, využití nachází ale i v přenosové rozhlasové a televizní technice.


Základní technologický postup výroby:

1. ZAKLÁDÁNÍ

Vstupní surovinou při zakládaní je sklářská sázka. Je složená z více komponentů : písku, hydrátové potaše, vápenné sody, minia, ledku draselného, kysličníku amonného. Postup výroby – zařízení pro zakládání slouží k pravidelnému přísunu sklářské sázky v závislosti na odběre skloviny. Sklářská sázka se dostává ze zásobníku do násypky zakládače, odkud padá přes píst obdélníkového přůřezu. Píst se pohybuje pomocí výstředníků a tažných pružin. Zdvih pístu a počet zdvihů pístu je možno plynule regulovat.


2. TAVENÍ

V technické praxi se obvykle tavení rozděluje na 3 hlavní stádia:

1. Vlastní tavení – první etapa pochodu tavení, končící vymizením posledních zbytků pevných látek. Tuto etapu rozdělujeme ještě na období chemic-kých reakcí a období rozpouštění zbytku pevných látek vytvořených dříve v tavenině.

2. Homogenizace – odstranění plynných uzavřenin a vyrovnávání složení taveniny v celé hmotě.

3. Ochlazení skloviny – na pracovní teplotu, při které se sklo dá odebírat k tvarování.
Vstupní surovinou je sklářská sázka, její hmotnost pro tavení závisí na vyráběném sortimentu výrobků – odběru skloviny. Postup výroby – pro tavení skloviny slouží plamenný regenerativní tavící agregát, který je vytápěný zemním plynem a předehřátým vzduchem. Vzduch se předehřává v regene-rátoru se stojatými komorami. Zemní plyn je přiváděn z doregulovací řady tlakem 50 kPa.


1. TVAROVÁNÍ

Surovinou vstupující do této výrobní fáze je sklovina alkalicko-olovnato-křemičitá. Množství zpracování skloviny při tvarování závisí na vyráběném sortimentu – příslušného tažného faktoru. Pro tvarovaní je potřebné teplotu a tím i viskozitu skloviny upravit. Tvarování probíhá v mufli, kde pramen roztaveného skla z feedru vytéká na šikmo skloněnou hubici upevněnou na píšťale píšťalového stroje, který se otáčí. Sklovina vytékající z feedru obalí keramickou hubici ve formě spirály a vlivem sklonu hubice se pomalu posouvá na druhý konec hubice. Trubice je vedená po uhlíkových kladkách do tažného stroje, na jehož konci je ulamovací zařízení, kde se “lano” mechanicky přerušuje na požadované délku.


2. ZAPALOVÁNÍ

Vstupující surovinou této výrobní fáze jsou trubice z olovnatého skla. Jejich množství závisí od rychlosti tahání. Trubice ulomené na potřebnou délku jsou dopravené přes plamen pukacích hořáků na pukací kontakt chlazený vodou. Dotykem kontaktu konce odpadnou. Neodpadlé trubice obsluha vrací na nové pukání. Opuknuté trubice přichází plamenem zapalovacích a vyhlazovacích hořáků. Rozteč hořáků a pukacího kontaktu je nastavitelná podle požadovaných délek trubic. Pukací a zapalovací hořáky jsou stavěné na směs zemního plynu - vzduch - kyslík. Trubice po úpravě konců, a nebo bez úpravy, jsou dopravované na třídění podle jednotlivých průměrů.


3. TŘÍDĚNÍ

Vstupující surovinou jsou olovnaté trubice se zapáleným koncem. Množství je závislé na vyráběném sortimentu. Trubice ze zapalovací linky pracovníci přenáší na mechanickou stupňovitou třídičku. Mechanická stupňovitá třídička třídí trubice podle vnějšího průměru na čtyři rozměrové skupiny. Kalibro-vací kotouče tvoří 12 kalibrovacích pozic. První a druhá pozice v každé rozměrové skupině má za účel vytřídit trubice, u kterých jeden anebo druhý konec má vnější průměr menší, než je minimální průměr dané rozměrové skupiny.


4. BALENÍ

Vstupující surovinou jsou trubice z olovnatého skla zapálené a vytříděné. Pracovníci odebírají z regálu trubice, odváží z nich množství 10 kg, které balí do papíru a přelepí lepící páskou.


Vitráže
Vitráž je skleněná plocha složená z různobarevných, výtvarně pojednaných skel spojovaných pomocí olověných pásků a sloužící k zasklení oken.

Vitráže se začaly objevovat při stavbách středověkých katedrál. Katedrály měly okna tak veliká, že je nebylo možné zasklít jedním kusem skla. Proto se používala skla spojená.
Postupem času se spojování barevných skel stalo uměleckou záležitostí. Jestliže se dříve technika vitráže používala převážně pro chrámy, kláštery a kostely, v dnešní době proniká čím dál tím víc i do domácností - zdobí se jí okna, dveře nebo jejich části, vyrábí se různé dekorativní předměty, šper-ky.

Nejkrásnější vitráže vznikaly ve 13. až 15. století v Evropě, a to v Itálii, Německu a v Čechách. Jejich vývoj postupoval od spojování čočkových skel, přes ploché tabulky, k různě domalovaným (většinou černou barvou, později žlutou a červenou) až k úplně probarveným sklům. Vitráže v jednodušším provedení se začaly používat na zasklení oken i v měšťanských domech. V souvislosti s politickou a ekonomickou situací v Evropě vznikalo čím dál méně vitráží. Zavedením průmyslové výroby plochého skla se pak stalo sklo všední a běžnou surovinou.

Vitráže se dále zdobí pomocí sítotisku, hlavně kisličníky kovu. Ztmavují se překrytím druhou vrstvou. Další dekorace je vyškrabováním barvy.

Technika milleifiori pochází z italského slova ,,tisíce květů´´ Je to skleněná tyčka slitá ze dvou kusú rozdílných barev. Po odlití se tzv ,,krájí jako salám a plátky se nalepují na povrch předmětu.

Technika Tiffany není vitráž v pravém slova smyslu, i když výsledek je podobný.
Poprvé s tímto způsobem výroby přišel Louis Comfort Tiffany. Místo olověného profilu se používá měděná fólie - páska růžných šířek, z jedné strany je opatřena silným lepidlem (páska může být pod lepidlem i barvená, čená nebo postříbřená). Spojování jednotlivých opáskovaných dílků se provádí pomocí cínu. Je možné použít i menší kousky skla, výsledný předmět má jemnější - tenčí spoje. Barevná skla musí být pro tuto techniku přesně zabrou-šená, speciální bruskou na sklo s hlavou s diamantovým prachem, skla mohou být čirá, opálová, poloopálová, nebo s různým povrchem.
Pomocí techniky Tiffany lze vytvořit i prostorové objekty (např. lampy nebo menší závěsné předměty).

Památky v Praze můžeme vitráže vidět v: katedrále sv. Víta, Strahovský klášter. Ve Španělsku katedrála v Leonu, Burgos, Francie Chartres a Poitiers

8a): Výroba skla – suroviny, druhy

Zpracování za horka

Foukáním, litím, navíjením

Tavení: Základními surovinami pro výrobu bezolovnatého sodno-draselného křišťálu jsou křemičité písky, soda, potaš, vápenec, další che-mické sloučeniny a recyklované sklo. Tvrdost, která je důležitá pro zpracování za studena, jiskřivost a barvu zaručuje jen přesné dodržení receptury. Sklářský kmen je v pánvové peci postupně zahříván na teplotu okolo 1400°C. Tavba a celková příprava skloviny trvá přibližně 15 hodin. Při teplotě kolem 1230°C je sklovina připravena pro prvotní tvarování

Foukání skla: Týmová práce je v této fázi nejdůležitější. Jen díky šikovnosti, rychlosti a souladu sklářů, který je obzvlášť důležitý vzhledem k rychlosti chladnutí skla, mohou vznikat krásná a jedinečná skleněná díla. Nejzkušenější ze skupiny sklářů je mistr, pod jehož vedením pracuje pomoc-ník a baňkař. Základem každého skleněného výrobku je baňka, kterou vyfukuje baňkař sklářskou píšťalou z nabrané skloviny. Pomocník nabírá další množství skloviny na baňku, ze které pak vytváří foukáním do formy a s pomocí dalších nářadí tvar blížící se finálnímu výrobku. Ještě je třeba nabrat sklovinu na špičku kalicha pro vytvarování nožky. Takto připravený polotovar převezme mistr od pomocníka a vytvaruje nožku a dýnko dřevěnými a kovovými nástroji. Teď už může pomocník odnést výrobek do chladící pece, kde setrvává postupným zchlazováním 1 až 24 hodiny. Doba chlazení závisí na síle skla, čím je výrobek silnější, je doba chlazení delší. Sklo je připraveno pro další zušlechtění až po úplném vychladnutí.

Zpracování za studena: Tomuto zpracování předchází první kontrola kvality. Jen opravdu nedokonalé výrobky, které nevyhovují paramet-rům, jsou opětovně zpracovány v taveninu. Výrobky určené ke zušlechtění jsou tzv. pukáním, zbaven kopny, která spojovala výrobek se sklářskou píšťalou. Zbylé ostré hrany jsou zabroušeny.

Používané metody zušlechtění jsou:
Broušení: Jde o postupné odstraňování skloviny hranovým brusem za pomoci brusných kotoučů do různé hloubky dle požadovaného tvaru výrobku. Následuje leštění, jež dodá výrobku efekt honosnosti. Chemické leštění se používá u výrobků z olovnatého křišťálu. Další dekorativní techni-kou je rytí a zlacení.

Rytí: Pokládá se za nejnáročnější zpracování skla. Rytec musím mít estetické cítění a talent, být manuálně zručný a precizní. Díky těmto schopnostem může vytvořit dílo, jehož předlohou jsou monogramy, rostlinné a figurální motivy, znaky, loga, malířská nebo sochařská díla. Pro hlubší dekoraci je používán rytecký kotouček karborundový, korundový a pro velmi jemnou rytinu kotouček měděný.

Zlacení: Zlatem červeným, žlutým či bílým jsou zvýrazňovány nejen dekorativní prvky broušené nebo ryté, ale i linie zdůrazňující tvar výrob-ku. Pro práci se zlatem jsou určeny štětce různé síly. Nedekorované výrobky jsou vypalovány v elektrické peci při teplotě 540°C
Zrcadla – Benátky nedeformují, jsou naprosto kvalitní.
Egypt – vznik vinutého skla
Sumerská kultura – přejímaní od Egypta
Čechy – výroba okolí Labe, Jablonec, Nížboj, Podkrkonoší, Nový bor

Manzer – Broušené sklo
Tiffany – Lampy, vrstvené sklo s kovem, zasazované sklo do olova domalovávané
Kavalier – skleněnky

7b): Zvonkohra – Loreta

Zvonkohra nebo také Zvonohra je bicí hudební nástroj respektive zvláštní hudební stroj jehož každý tón je vytvářen vlastním zvonem či zvoncem. Tyto zvonce jsou rozezvučeny buď pomocí kladívek nebo důmyslným systémem provázků, které jsou vedeny od klaviatury ke zvonu, případně jsou napojeny na pneumatický, či elektrický rozvod. Zvonkohra patří mezi idiofony. Moderní zvonkohry mohou být také ovládány programově na dálku prostřednictvím počítačů a za pomoci elektrického, pneumatického či kombinovaného pohonu zvonů.

Zvonkohra, která příchozí každou hodinu povzbuzuje k modlitbě, je v povědomí lidí s Loretou nerozlučně spjata. V době svého zprovoznění - na konci 17. století – byla v českém prostředí skutečnou pozoruhodností.Loretě ji věnoval bohatý malostranský obchodník Eberhard z Glauchova. Autorem všech třiceti signovaných zvonků je amsterodamský městský zvonař a dělolijce Claudy Fremy, který je zhotovil v rozmezí let 1683-91. Svěcení zvonků v Loretě roku 1695 před jejich umístěním na hodinovou věž se stalo velkolepou slavností. Každý zvon měl svého kmotra z řad vysoké šlechty, nad prvním z nich dokonce převzal patronát sám císař Leopold I. Pražský hodinář Petr Neumann potom v průběhu několika měsíců zvonkohru sestavil a napojil na hodinový stroj věže v průčelí - vytvořil zde mechanismus na principu kovového válce s kolíky pro nastavení různých melodií (tzv. „panto-músos“). Zároveň lze zvonky ovládat pomocí klaviatury o rozsahu 2 a 1/2 oktávy, na niž se dodnes hrají o církevních svátcích různé skladby. Pražská zvonkohra tak patří k technicky velmi vyspělým mechanismům, podobné hry se dochovaly např. v Amsterodamu, Delftu, Bruggách a Berlíně. Ladění zvonků je intonačně relativně čisté a umožňuje užívat zvonkohru jako svébytný hudební nástroj. 15. srpna 1695 se loretánské zvonky rozezněly nad pražskými střechami poprvé.

7a): Zvony – druhy

Zvony
Zvon je samozvučný bicí nástroj kalichovitého tvaru, sloužící ke svolávání věřících k modlitbě nebo jiné signální funkci. Je tvořen tělem zvonu a srdcem, které je zavěšeno uprostřed těla zvonu a je pohyblivé (bicí součást zvonu). Velké zvony jsou odlévány zkušenými kovolijci, respektive zvonaři, ze zvláštní bronzové kovové slitiny tzv. zvonoviny. Bývají zdobeny nápisy a reliéfy a jsou zvukově naladěny na konkrétní tón. Malé zvony a zvonky mo-hou být vyráběny i z plechu lisováním či jinou vhodnou strojní technologií.

Zvony jsou nejčastěji používány v církevní praxi v chrámech, klášterech, kostelích a kaplích. V některých obcích mohou být zřízeny samostatné zvonice či zvoničky, církevní i světské (kupř. požární). Zvony slouží ke svolávání na mši, pro odzvánění času i při mimořádných společenských událostech, nejčas-těji při úmrtích osob, kdy se zvoní umíráček, ale i při svatbách, narozeninách význačných osob, korunovacích panovníků, inauguracích volených hlav států apod. Zvonění je odedávna užíváno coby poplachový signál - například při požáru, povodních, při vpádu cizích vojsk, dnes také při radiačním nebezpečí. Dále se zvony a zvonky používají v symfonické hudbě jako zvláštní bicí nástroj. Velké zvony bývají pojmenovávány po svatořečených osobách a musí být také řádně vysvěceny.

Největším zvonem v České republice je zvon Zikmund, který se nachází ve věži Svatovítské katedrály na Pražském hradě. Ve starší literatuře se uvádí jeho hmotnost 16,5 tuny, podle novějších odhadů je asi o 3 tuny lehčí. Mezi významné památky patří hudební nástroje složené z většího počtu zvonů, tzv. zvonkohry, z nichž u nás nejznámější je hradčanská zvonkohra instalovaná v Pražské Loretě.

Dějiny zvonařství
Nejstarší zvony světa se vyráběly ve 3. tisíciletí př. n. l. v Mezopotámii. První odlévané zvony pořizují křesťanští mniši od 5. století. V té době jsou zvony užívány především v klášteřích. Do kostelů a měst se začínají rozšiřovat od 10. století. Ve 12. století získávají zvony svůj chrakteristický zvonovi-tý tvar, od 16. století už mají dnešní podobu včetně tvaru čepce, koruny a systému zavěšení.

Nejstarší zvony na českém území máme doloženy v 9. století. Od 14. století se v českých zemích začínají zvony také vyrábět. Svého vrcholu co do počtu i kvality výrobků dosáhne české zvonařství v 16. století. Po třicetileté válce dochází k jeho úpadku. Nejvíce jsou zvony postiženy rekvizicemi první a druhé světové války, které zničily asi dvě třetiny českých zvonů. Ve 2. polovině 20. století v Česku působí dvě velké zvonařské dílny, a sice Manouškové v Praze na Zbraslavi a Dytrychové v Brodku u Přerova.

Výroba zvonů: Zvony odlévají mistři zvonaři většinou ze zvonoviny– zvonového bronzu. Forma pro odlévání se vyrábí ze speciálně uprave-né hlíny a skládá se ze tří částí – jádra (vnitřního profilu zvonu), košile (falešného zvonu, který se před litím odstraní) a pláště (vnějšího profilu zvonu). Celý proces vyžaduje značné zkušenosti a obratnost. Rozmístěním reliéfů, tvarem i hlasem je každý velký zvon jedinečný.

Poškození zvonu (puknutí): V současnosti už je možné puklé zvony restaurovat vypilováním a vyvařením pukliny, aniž by bylo nutné přelé-vat celý zvon.

Způsoby zvonění

Tradiční zvony
V Česku nejběžnějším způsobem zavěšení zvonu je případ, kdy je zvon upevněn na zvonové hlavě s pákou, na niž je upoután provaz. Taháním prova-zu v pravidelném rytmu se zvon rozhoupá a srdce uvnitř zvonu bije o jeho stěnu.

Ve 20. století se v některých kostelech začal náhradou za zvoníka používat elektrický vyzváněč, který zvon rozhoupává automaticky.

Obrácené zvony: Vedle tradičního způsobu zavěšení zvonu ve svislé poloze lze občas nalézt i zvony, zvané „rebelantské“, „husitské“ či zvo-ny „s vysokým točením“, které visí nebo spíše stojí hlavou dolů a pouze při zvonění se spustí do běžné polohy a pak se na ně zvoní šlapáním na páku, připevněnou ke zvonové hlavě. Zvon se zaráží o příčně položenou osu a ke zvonění dochází jen na jedné straně, což vede k velmi pomalým, rozváž-ným úderům. Tento způsob zavěšení je u nás (ale i ve světě) poměrně neobvyklý, najdeme jej pouze v Kouřimi a Rovensku pod Troskami. Máme však doklady i o jiných obcích (Velim, Kolín, Sedlčany, Jabkenice, Jistebnice), kde byly v minulosti zavěšeny „rebelantské“ zvony, později však byly převě-šeny. K převěšování docházelo především za Josefa II., který rebelantské zavěšení zakázal, neboť při něm docházelo k úrazům.

Pevně zavěšené zvony se srdcem: Jiným způsobem zavěšení je, že zvon je pevně zapuštěn do zdiva a nehoupe se; při zvonění se rozhou-pává pouze srdce. Tento způsob je u nás uplatňován spíše výjimečně, většinou z bezpečnostních nebo prostorových důvodů, zatímco v pravoslavných chrámech, především v Rusku, je to nejběžnější zavěšení zvonů. Při zvonění se tluče o stěnu zvonu pro nás nezvykle ne na dvou, ale na třech místech. Díky tomuto způsobu zavěšení mohou být ruské zvony daleko hmotnější než evropské.

Pevně zavěšené zvony s kladivem: Také v zemích Orientu jsou zvony často zavěšeny „na pevno“ a zvonění se nerealizuje pomocí vnitřního srdce, ale vnějším kladivem. Tamní zvony mají ovšem zcela odlišný, více uzavřený tvar a zpravidla jen jedno ucho. Tento způsob zavěšení je u nás možno nalézt, a to u hodinových cymbálů, rozeznívaných kladívky hodinového stroje, nebo u zvonů, funkčně tyto cymbály zastupujících - v některých kostelích lze spatřit dokonce zvony, které mají jak srdce, tak kladivo, neboť se užívají k vyzvánění i k odbíjení času.

Známé světové zvony: Zavěšení zvonů napevno umožňuje, aby orientální i ruské zvony měly daleko větší hmotnost a tedy i mohutnější hlas a bohatší výzdobu než zvony evropské, jedním dechem je však třeba dodat, že na harmoničnost hlasu se u tamních zvonů nedbá tak, jako u evrop-ských zvonů.

Největší zvon na světě se nachází v Moskvě a je jím slavný Car kolokol, který váží 193 tun, je vysoký 6 metrů, stejný je i jeho dolní průměr a jeho šlak měří kolem 60 cm. Byl vyroben v letech 1735-1737 otcem a synem Motorinovými. Ironií je, že tento zvon nikdy nezazvonil, protože než mohl být zavěšen, byl r. 1737 požárem Kremlu rozžhaven, a když jej lidé polili vodou, zvon pukl.
Druhým největším zvonem světa byl asi stočtyřicetitunový zvon z r. 1902 v Osace v Japonsku v chrámě Šitenno-ji, který byl r. 1942 zrekvírován.

Objekty nesoucí zvony:
Zvonice původně vznikaly jako solitérní stavby, funkčně zastupující kostelní věže. K tomuto způsobu se v poslední době vracejí architekti při budování nových kostelů, protože zvonice, která není stavebně spojena s kostelem je konstrukčně jednodušší, protože se mechanická energie rozhoupaných zvonů nepřenáší na zdivo kostelní stavby. Zvonice bývají zděné, polozděné nebo dřevěné.

Zvoničky mívají především výstražnou a svolávací funkci. K jejich budování docházelo především od r. 1751, kdy Marie Terezie vydala protipožární nařízení, které mimo jiné přikazovalo zřídit v každé obci zvoničku pro varování před požárem.

Zvonařství
Zvonařství je umělecké řemeslo a zabývá se odléváním zvonů a jejich výzdobou cínařskými technikami.

Historie:
Nejstarší zvony světa se vyráběly ve 3. tisíciletí př.n.l v Mezopotámii. Pravděpodobně úplně nejstarší nález zvonu pochází z Ninive. Nejstarší modlitební zvonky jsou doloženy v Palestině, Číně, Egyptě a později ve středověkém Řecku a Římě.

Středověké zvonařství:
První odlévané zvony pořizují mniši v 5. století, v té době se zvony užívají a vyrábějí v klášterech. Do kostelů a měst se začínají rozšiřovat od 10. století. Ve 12. století už mají dnešní podobu včetně tvaru čepice, korunky a systému zavěšení. Zvony odlévané a zavěšované ve věžích pocházejí až se vznikem křesťanské církve. Ve středověku byli nejlepšími slévači Irové, tam se tak=é nachází mnoho bronzových zvonů. Ve 13. století začíná rozvoj měst a obcí a zvonaři se stávají cechovně uznávanými mistry.

České země:
Zvonařství má v našich zemích českých i moravských velkou tradici. První písemné zprávy v Čechách najdeme v Proglasu z konce 9. století a v Kristiánově legendě. Svého vrcholu zvony dosáhly v Českých zemích v 15. – 16. století kdy jejich výroba vzrostla a zvon dostává charakteristický hruškovitý tvar. První zvonařské dílny u nás zakládají Benedikští mniši. Při husitských válkách došlo k přerušení husitských zvonů a při devastaci kostelů došlo k jejich poničení. Počátkem 17. století pak přichází úpadek zvonařství. Který na našem území trvá do konce 2. světové války. Zvony byly vždy obětí válek, protože představovaly zdroj kvalitního kovu. Nejstarší dochovalou památkou u nás je střep zvonu z velkomoravské říše nalezený v Mikulčicích. Největší zvon u nás Zikmund od Tomáše Jaroše z roku 1549. Zvon Zikmund je významným kovoliteckým a současně důležitým mezníkem v českém zvonařství, je v chrámu Svatého Víta v Praze. Náš nejstarší zvon je v Havlíčkově Brodě.

Technika:
Nejvhodnějším materiálem pro výrobu zvonů zůstává zvonovina – zvonařský bronz, která obsahuje 78% mědi a 22 % cínu, ostatní příměsi jsou specialitou jednotlivých zvonařských dílen. Srdce zvonu je zhotoveno z kovaného železa za účelem dosažení co nejčistějšího hlasu a zvonu. Srdce se skládá ze tří částí, a to závěsné, úhozové a kyvné. Vše má své rozměry a hmotnost, dokonce i počet kmitů za minutu. Základem výroby zvonu je hliněná forma do níž se rozžhavený kov vlévá. Zvonařské pece se dnes už vytápějí koksem nebo elektrickým proudem. Tvar zvonů jejich výzdoba a nápisy podléhaly proměnám slohu.

Zvonařské dílny:
K významným patří mistra Jaroše a mistra Brukví z Vimperky. V druhé polovině 20. století v Čechách začínají působit tři velké zvonařské dílny. Například Rudolf Perner z Českých Budějovic, Manouškové v Praze – Zbraslavi a Dytrichové v Brodku u Přerova. Výroba zvonů v dílnách je velmi známá a dochovala se do dnešní doby.

Tvar zvonu není náhodný, vyvíjel se po staletí a nikdo nedokázal vymyslet něco dokonalejšího. Byly vyzkoušeny i odlišné tvary a materiály, ale nakonec vždy zvítězil zvon klasického tvaru odlitý z bronzu. Zvon charakterizuje několik rozměrů a částí. Důležitý je dolní průměr a horní průměr zvonu. Zesílený spodní okraj zvonu se jmenuje věnec nebo také rána, to je místo, do kterého bije srdce zvonu. Boční klenutá část mezi oběma průměry se nazývá žebro. Celý zvon je v horní části zakončen korunou – oušky za které je upevněn k dřevěné hlavici. Zvuk zvonu netvoří jediný tón, úderem srdce o ránu se celý zvon rozezní v mnoha odlišných a nestejně zvučných tónech. Harmonii a výšku hlavního tónu určuje celá řada faktorů např. velikost a váha zvonu a hlavně profil žebra. Na všechny rozměry existují přesné propočty.

Zvonařská dílna:
Zvonařská dílna je něco mezi sochařským ateliérem a slévárnou. Základ zvonu se postaví z cihel železný kříž. Na ně se nanáší směs hlány a různých organických složek, která se postupně vysouší. Zvon musí být dokonale kruhový, nelze ho šak vykroužit na hrnčířském kruhu. Ten zde nahrazuje dřevěná nebo kovová šablona, která se otáčena po středov hřídeli a vymezuje tvar zvonu. Na vyhlazené a vysušené jádro nanese zvonař izolační vrstvu a pak začne, opět hlíny, ale jemnější, vytvářet falešný zvon neboli košili. Tu pečlivě vyhladí a pokryje voskem, z něhož vytvaruje různé ozdoby nebo nápisy. Pak ještě vytvoří formu na korunu a opět přichází na řadu hlína. Zvon dostane další vrstvu, tentokrát silnější a jen hrubě tvarovanou, tzv.plášť. nyní je možné pod formou zatopit – tím se rozpustí vosk a vyteče, ale ozdoby jím vytvořené zůstávají jak negativ otištěné v plášti zvonu. Následně musí zvonař zvednout plášť, rozbít falešný zvon, spustit jádro do licí jámy a znovu ho pláštěm překrýt. Můžeme ho ještě zpevnit kovovými pásy, v každém případě je však nutné celou formu košile plášť nepohnul, nebo nepohnul, nebo nepuknul tlakem roztaveného kovu.