Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

15b. Ekonomická výhodnost tisku z plochy jeho výhody a jeho nedostatky. Oblasti využití této techniky.

15b. Ekonomická výhodnost tisku z plochy jeho výhody a jeho nedostatky. Oblasti využití této techniky.


Ofsetová tisková technologie dnes patří bezesporu mezi nejrozšířenější techniky nejenom v našem regionu, ale i na ostatních světových trzích. Pomocí ní se tiskne celá řada aplikací, které spolu zdánlivě nesouvisejí a společný mívají právě tiskový princip.

Zatímco v minulosti měly u nás silnou pozici takové techniky, jako je knihtisk či hlubotisk, dnes jsou spíše v pozadí a pozice ofsetu je v mnoha případech takřka neotřesitelná. Podobně je tomu i ve světě, kde sice stále větší procento trhu získává digitální tisk, a především na americkém kontinentu také flexotisk, nicméně ani zde není možné očekávat razantní ústup ze slávy. V dalších letech tak můžeme očekávat potvrzení velmi silné pozice ofsetového tisku ve všech odvětvích. Podívejme se proto v následujícím článku na některé typické aplikace, jež jsou pomocí této techniky zpracovávány. Ještě než se však budeme zabývat vlastními aplikacemi, shrňme si některé společné znaky ofsetového tisku.

Asi není nutné připomínat, že ve všech případech je využito ofsetového nepřímého tiskového principu s tisknoucími a netisknoucími oblastmi na formě, jež je ve většině případů kovová, resp. Z anodizovaného hliníku, opatřeného dále speciálními vrstvami. Všechny aplikace ofsetu přitom mohou využívat největších předností spojených nejenom s vysokou produkční tiskovou rychlostí, ale také s velmi vysokou kvalitou tisku. Ta se přitom v nedávné době značně zvyšovala, především díky nasazení digitálních postupů v oblasti přípravy tiskových forem, dnes se však již situace ustálila. Technika se využívá především k rastrovému tisku, přičemž nejčastěji se můžeme setkat s využitím barev v prostoru CMYK, u některých aplikací je typické i využití přímých barev. Předností ofsetu, ale v některých případech i jistým omezením, je také malá vrstva přenesené tiskové barvy, což umožňuje tisk s nízkými náklady, na druhou stranu malé přenesené množství tiskového média přináší omezení u některých aplikací, kde se musí ofset kombinovat s jinými technikami.

Archový ofsetový tisk
U nás je nejrozšířenější archový ofsetový tisk, jímž je vybaveno největší procento tuzemských tiskáren. Stroje pro tuto techniku jsou nabízeny od formátu A3 až po největší formáty s archy, jejichž rozměry jsou až 205 x 149 cm cm, přičemž i stroj s tímto formátem je v tuzemském provozu nainstalován. Zatímco v nedávné minulosti bývalo pravidlem, že se na našem trhu prosazovali zejména tuzemští a němečtí výrobci tiskových strojů a ostatní spíše sporadicky, dnes je situace poněkud jiná. I nadále je jasně dominantní postavení českých a německých strojů, mnohdy jim však začínají sekundovat stroje japonské provenience. Z japonských výrobců se na českém trhu etablují především stroje značek Komori, Ryobi a Sakurai.

Z hlediska barevnosti jde pak především o čtyřbarvové stroje, stále častěji se však můžeme setkávat i s instalacemi vícebarvových tiskových strojů. Jejich předností je především velmi vysoká produktivita, spojená s možností oboustranného potisku archu při jednom průchodu tiskovým strojem, což začíná mít při stále stoupajících tlacích na ceny tisku velký význam.
Právě tlaky na nízké náklady nutí výrobce implementovat do tiskových strojů taková řešení, která by umožňovala jejich efektivnější využití. Proto také dnešní stroje nabízejí vysoké procento automatizačních prvků vedoucích nejenom ke zrychlení vlastního tisku, ale především ke zefektivnění přestrojení stroje na novou zakázku. Právě zkracování neproduktivních časů na nezbytné minimum se dnes jeví jako jedno z nejideálnějších řešení, jak dosáhnout větší efektivnosti celého tiskového procesu.

Pomocí archových ofsetových strojů se v současnosti zpracovává široké spektrum substrátů. V běžných akcidenčních tiskárnách se stále jedná nejčastěji o papírová média, ale setkat se můžeme také s potiskem kartonáže, stejně jako dalších nepapírových materiálů. U nich je však nutné používat speciální tiskové barvy, mnohdy vytvrzované pomocí UV záření.


Kotoučový tisk
Jedním z největších segmentů tiskových strojů využívajících ofsetové technologie jsou stroje kotoučové. Máme zde přitom dvě základní kategorie strojů – novinové a akcidenční kotoučové stroje, jež jsou též označovány jako coldsetové a heatsetové stroje. Oba typy strojů se liší především použitým typem substrátů, barev, a v neposlední řadě také jejich sušením. Heatsetové akcidenční stroje jsou totiž před skládacím aparátem vybaveny výkonným sušicím tunelem, zatímco coldsetové stroje využívají především fixaci barev na potiskovaném materiálu pomocí oxidace a penetrace. Akcidenční kotoučové tiskové stroje dnes slouží především k tisku nejrůznějších časopisů, letáků a dalších merkantilních produktů ve středních a velkých nákladech, coldsetové stroje jsou téměř výhradně využívány k novinovému tisku.

Také u těchto strojů je podobně jako v archovém ofsetovém tisku hlavním trendem současnosti zvyšování kvality tisku při současném průběžném snižování celkových nákladů. Právě to působí pochopitelně jedny z největších problémů v oblasti kotoučového ofsetu. Zatímco dříve zde nebyly žádnou výjimkou mnohasettisícové náklady a automatizační prvky byly zaměřeny spíše na kontrolu kvality tisku a její automatické korekce, dnes je situace poněkud odlišná. Menší náklady totiž v mnoha případech nutí provozovatele strojů a potažmo i jejich výrobce ke zrychlení výměny zakázek.

K tomu dnes pochopitelně velkou měrou napomáhají i prvky, jež velmi dobře známe také z archových tiskových strojů. Jako příklad zde můžeme uvést poloautomatické či automatické zakládání tiskových desek, které při velkém formátu desek a tím i horší manipulaci s nimi stále více nabývá na významu. Pomocníkem může být rovněž automatizované přednastavení barevnic apod. Nesmíme zapomínat ani na ostatní prvky, bez nichž bychom si kotoučový stroj dnes neuměli prakticky představit. Zde máme na mysli zejména automatické přelepování rolí, jež má význam především pro nepřetržitý tisk.

Jako jeden z trendů v tomto segmentu můžeme pozorovat i zvětšování formátu tiskových strojů. Dnes patří mezi největší 64- a 72-stránkové stroje, ale je možné a dokonce i pravděpodobné, že se v nejbližších letech objeví i zařízení s větším formátem, jako je tomu například i u stroje v tiskárně Slovenské Grafie, o němž se zmiňujeme na jiném místě tohoto časopisu. Zvětšování formátu je spojeno především s ekonomií tisku. Tisk ve větším formátu je totiž u některých typů zakázek výrazně ekonomičtější než u maloformátových strojů. Tento vývoj ovšem neznamená, že například 16-stránkové tiskové stroje zcela zaniknou. Pouze se zaměří na jiné spektrum zakázek. Hlavní náplní těchto strojů tak budou malo- a středněnákladové zakázky, zatímco velkoformátové stroje s největší pravděpodobností ovládnou segment trhu s velkoobjemovými zakázkami.

15a. Tisk z plochy.

15a. Tisk z plochy. Charakteristika tiskové techniky, hlavní a vedlejší tiskové techniky a jejich historický vývoj. Tisková forma – použité materiály, výrobní postup jednokovové presensibilované desky. Použité tiskové stroje, jejich konstrukce a zakázková náplň a vývojové trendy. Metrologie v tisku – vysvětlení pojmu metrologie a nutnost používání v polygrafii.


Tisk z plochy je je takovou tiskovou technikou, kde jsou netisknoucí a tisknoucí prvky prakticky v jedné rovině a přenos barvy je zajištěn odlišnými fyzikálně-chemickými vlastnostmi tisknoucích a netisknoucích míst. Netisknoucí místa místa přijímají vlhčící roztok, čili jsou hydrofilní a tisknoucí místa příjímají mastnou tiskovou barvu, takže jsou oleofilní.
Za vynálezce tisku z plochy je považován pražský rodák Alois Senefelder. Na konci 18. století. Vynalezl tiskovou techniku zvanou litografie nebo také kamenotisk, protože se tiskne z kamenné tiskové formy, která je upravená tak, že tisknoucí místa přijímají barvu a netisknoucí místa vodu. Litografický kámen je zvláštní druh vápence, ten je před použitím třeba obrousit. Dokonale vyhlazený kámen se umyje a nechá uschnout, pak se pomocí křídy kreslí na kámen kresba. Tato technika umožňuje reprodukci perových kreseb zhotovovaných litografickým perem nebo štětcem, přes různé tečkovací nebo stříkací techniky. Litografie je technika přímého tisku. Dnes je tato technika využívána jako umělecký tisk. Další dnes již nepoužívanou technikou tisku z plochy je světlotisk, vynalezl ho Jakub Husník z Prahy v r. 1868. Tiskne se ze skleněných desek, polévaných citlivou vrstvou želatiny, na kterou se kopíruje tiskový obraz. Světlotisk věrně kopíruje jednobarevné i vícebarevné tónové předlohy, ale nevýhodou je nízká životnost tiskové formy a velmi nízský výkon. Naopak v dnešní době nejrozšířenější průmyslovou technikou tisku z plochy je ofset. Vynalezl ho Američan W Rubel a Němec Caspar Hermann, kteří nezávisle na sobě zkounstruovali v roce 1905 ofsetový tiskový stroj. Rozvíjet se ofset začal až po druhé světové válce, zvláště po vynalezení fotosazby. Dnes představuje hlavní tiskovou techniku, kterou se tiskne více než 60%tiskovin z celého světa. Využívá se při tisku novin, časopisů, knih, propagačních tiskovina obalů. Ofset je nepřímá tisková technika. Z tiskové formy je obraz přenesen na gumový potah přenosového válce a pak teprve na papír. Jako tisková forma slouží kovová nebo plastová deska, která je upnutá na formovém válci. Při tisku z plochy jsou tisknoucí a netisknoucí prvky v jedné rovině a přenos barvy je zajištěn fyzikálně-chemickými vlastnostmi tisknoucích a netisknoucích míst. Ofsetový tisk je možno realizovat s vlhčením nebo bez vlhčení. Ofset s vlhčením je založený na principu opakovaného nanášení tenkého filmu vlhčícího roztoku, který smáčí povrch netisknoucích míst tiskové formy a zabraňuje tak na těchto místech přilnutí tiskové barvy. Ofset bez vlhčení využívá pro selektivitu tisknoucích a netisknoucích míst na povrchu tiskové formy vrstvu silikonového kaučuku, který pokrývá netisknoucí místa, čímž zabraňuje přenosu barvyu z těchto míst.

V současné době jsou základem většiny ofsetových tiskových forem hliníkové desky nebo folie. Hliníkové desky se připravují elektrolytickou přípravou. Když se elektrolyticky vyloučí z taveniny bauxitu kovový hliník, následuje proces jeho přetavování a odlévání do bloků, ze kterých se po dalších technologických operací vyválcují hliníkové pásy plechy požadované tloušťky a kvality. Pro výrobu tiskových desek se však musí upravit jejich povrch. Hliníkové plechy se nejprve musí zbavit nečistot zbylých po válcování. Plechy se čistí organickými rozpouštědly nebo alkalickými roztoky. Po vyčištění desky následuje zdrsnění povrchu desky. Je to proces, který umožňuje rovnoměrné zdrsnění ofsetových desek za účelem snadnější aplikace světlocitlivé vrstvy. Zdrsňování je možno provádět třemi způsoby a to mechanicky, elektrochemicky nebo anodickou oxidací (eloxováním).

Mechanické zdrsnění povrchu hliníkového plechu se provádí rotujícími ocelovými nebo silikonovými kartáči a to buď za sucha nebo za mokra. Mokrý proces zdrsňování je kvalitnější a podstatně rovnoměrnější.

Elektrochemické zdrsnění je speciální druh elektrolýzi za průchodu střídavého proudu, v praxi se jako elektrolyt využívá rotzok kyseliny chlorovodíkové, dusičné a trihydrogenfosforečné, proces zdrsňování probíhá ve čtyřech fázích, nejprve se vytvoří zárodek zdrsňování, poté se zárodek rozrůstá, pak dochází k rovnoměrnému zdrsnění a nakonec vzniknou malé černé body na povrchu desky.

Anodická oxidace nebo-li elexování je umělé nanášení oxidu na povrch hlinikové desky za účelem lelpší přijímavosti vody. Jako elektrolyt se používá roztok kyseliny sírové nebo roztok kyseliny trihydrogenfosforečné, nežádoucím jevbem je však zadržování vody a oxidu hlinitého v polích. Tím ztrácí povrch hydrofilní vlastnosti a to se může projevit tónováním tiskové barvy na netisknoucích místech.

V současné době jsou hliníkové desky dodávány jako předcitlivěné–presenzibilované, tj. již opatřené světlocitlivou vrstvou. Desky se dodávají obvykle o tloušťkách 0,17-0,7 mm. Vrstva je nanášena v tekuté formě v tenké vrstvě na nekonečný hliníkový pás. To je nutné provádět za absolutně bezprašných podmínek. Přesně řízené systémy dávkování, nanášení i následné regulované sušení, zabezpečují stejnoměrnou tloušťku vrstvy v celé šíři pásu, a tedy její konstantní světlocitlivé vlastnosti.

Po usušení a kontrole je hliníkový pás opatřený světlocitlivou vrstvou podélně i příčně řezán na požadované formáty desek. Je vyžadována vysoká přesnost řezu v mezích 0,5 mm. Hrany řezu nesmí mít žádný hrot, aby se při jejich použití vyloučilo poškození válců, gumových potahů a aby nedošlo ke zranění při manipulaci. Po opětovné kontrole a vytřídění jsou desky, prokládány ochranným papírem, baleny do papírů nebo smršťovacích folií a skládány do krabic nebo dřevěných beden.Máme dva základní druhy předcitlivěných desek a to desky s citlivou vrstvou světlem se rozkládající, která je založená na fotochemických vlastnostech diazosloučenin, které se světlem rozkládají a způsobují rozpustnost světlocitlivé vrstvy obvykle ve slabě zásaditých roztocích. To znamená, že osvětlená část vrstvy se stává rozpustnou v určitém typu rozpouštědla. Charakter presenzibilované vrstvy je tedy pozitivní a desky opatřené touto vrstvou se označují jako pozitivně pracující a jako kopírovacích podkladů se používá diapozitivní montáž.

A desky s citlivou vrstvou světlem se utvrzující jsou po osvitu schopny zesíťování. Vrstva je obecně rozpustná v jiných konkrétních rozpouštědlech, obvykle ve vodě, kdežto zesíťovaný produkt svou rozpustnost ztrácí. Osvětlená místa na tiskové formě zůstanou po vyvolání nerozpuštěna výsledkem vyvolávacího procesu je kopie oproti kopírovacímu podkladu obrácená. Charakter této vrstvy je negativní a desky opatřené touto vrstvou jsou označovány jako negativně pracující.

U zhotovení ofsetových forem záleží jestli jde o digitální bezdotykovou tiskovou techniku, která hmotnou tiskovou formu nevyžaduje nebo jde o analogovou dotykovou tiskovou techniku, která hmotnou tiskovou formu vyžaduje.

Ofsetové stroje členíme podle vstupního materálu na archové a kotoučové, podle tiskového formátu na maloformátové, na střední formáty a velké formáty a podle počtu barev na jednobarevné a více barevné. Stroje jsou konstruovány stavebnicovým způsobem, aby bylo možno uspokojit co nejvíce požadavků zákazníka. Například tříválcový systém, kde v každé tiskové jednotce je zastoupený formový, přenosový a tlakový válec. Tento systém však umožňuje pouze jednostranný tisk, k oboustranému tisku musí být stroj vybaven obracecími tyčemi. Tento systém je používán u maloformátových strojů.

Čtyřválcový sytém má v každé tiskové jednotce dva formové a dva přenosové válce. V dnešní době je tento sytém nejrozšířenější, protže umužňuje při jednom průchodu oboustranný tisk.
Pětiválcový systém byl populární u archových dvoubarevek Má dva formové dva přenosové válce a jeden tlakový. Válce bývají uspořádány svisle nebo vodorovně do písmene V.
Satelitní sytém má uspořádání válců, tak že kolem jednoho tlakového válce jsou seskupeny čtyři formové a čtyři přenosové válce. Sytém tak umožňuje potiskovat čtyři barvy za sebou při jedné obrátce přenosového válce.

Důležitou součástí ofsetového stroje je tedy formový válec. Je to válcové těleso se svařovanou konstrukcí, jehož povrch je chráněn proti korozi. Na povrchu válce je upínací kanál, který má speciální tvar, který zabraňuje vypadnutí formy. Desky se musí podle jednotlivých sytémů zahnout a vysekávaným registrem vložit do drážky a vypnout na povrchu válce.

Důležité je i vlhčící zařízení, které má za úkol přivádět na desku souvislý a nepřetržitý film vlhčící kapaliny, obvykle na bázi vody a jiných přísad. Díky tvrdosti vody se musí do roztoku přidávat změkčovadla, vysoká tvrdost vlhčícího roztoku totiž způsobuje usazeniny na gumových navalovacích válcích. Vlhčící roztok musí hydrofilní místa dobře smáčet, aby zabránil přilnutí barvy na těchto místech.

Barevník v ofsetu má za úkol vytvořit jemně rozetřený film barvy a nanést jej na tisknoucí prvky. To je realizováno pomocí soustavně uspořádaných válců, které označujeme jako sytém barevníku. Ty rozdělujeme na barevníky s velkým počtem rozetíracích válců a velkou zásobou barvy a na barevníky s malým počtem rozetíracích válců a smalou zásobou barvy. Hlavní částí ofsetového barevníku je barevnice. Slouží jako zásobník barvy. Je tvořena ocelovým vláknem k němuž pod určitým úhlem přiléhá tělo barevnice zakončené pružným ocelovým nožem. Vzdálenost mezi nožem a duktorem je variabilní. Množství barvy přidávané do barevníkové soustavy musí být přímo úměrné množství a charkteru kresebných prvků na tiskové formě. Při každém tiskovém obratu se musí přidat stejné množství barvy. Přenos dávkování barvy z barevnice zajišťuje kyvný válec a množství přenášené barvy je závislé na době po, kterou se přenášecí válec dotýká duktoru. Rozetírací sytém zajišťuje, aby barva byla dokonale rozprostřena po celé ploše tiskového formátu. Válce vykonávají axiální pohyb, čímž zajišťují dokonalé rozetření barvy. Při přerušení tisku je možné část rozetíracích válců odstranit, aby nedocházelo k přesycení barvy v systému.

Navalovací válce zprostředkovávají nános rozetřeného barvového filmu na tiskové prvky. Obvykle se používá soustava tří až pěti válůců. Důležíté je přesné dodržení geometrického tvaru těchto válců a správné vyvážení nastevení polohy.

Přenosový válec zajišťuje přenos tiskových prvků z tiskové formy na potiskovaný materiál. Je to kovový válec, jehož povrch je potažen gumovým potahem. Kvalita potahu má rozhodující vlic na kvalitu tisku. Potah musí být pružný, rozměrově stálý, musí mít stejnoměrnou tloušťku, musí odpuzovat vlhčící roztok, musí být odolný vúůči oděru a proti chemikáliím. Potahy se vyrábějí z několika vrstev speciálních tkanin spojených pryží. Potah se upevňuje do stroje pomocí lišt a následně do rychloupínacího zařízení umístěného na přenosovém válci.

Tlakový válec je vyroben z tvrdého kovu, který je speciálně upravený chromováním. V kruhové výseči, která je umístěná pod úrovní povrchu tlakového válce jsou umístěny chytače, které fixují arch papíru při průchodu tiskovou jednotkou.

Nakladač odděluje jednotlivé archy od stohu a postupně je předává na dopravních a po té k čelní a boční náložce. Podle typu tiskových strojů se uplatňují různé konstrukční systémy na jednodušší nakladače tzv. mechanické. U produktivních tiskových strojů je používání nakladače volnoběžné, jejímž charakteristickým znakem je oddělování archu na přední straně stohu. V dnešní době se používají výkonné nakladače. Pneumatické systémy vyžadují ke své činnosti celou řadu nezbytných součástí jako je kompresor, který vytváří potřebný tlak nebo nakládací hlava s rozdělovacím vzdochovým ventylem, zvedacími a transportními savkami a rozfukovou botkou.

Ofsetový tisk se v současnosti nasazuje ke zpracování celé řady aplikací, z nichž některé jsou běžné, jiné jsou naopak spíše neobvyklé. Připomenout tak můžeme například potisk datových nosičů, kde se dnes nevyužívá pouze sítotisk, ale právě kvůli velmi vysoké kvalitě tisku rastrových motivů zde stále častěji nachází uplatnění právě i ofsetový tisk.

14b. Nezaměstnanost.

14b. Nezaměstnanost. Charakteristika nezaměstnanosti, měření nezaměstnanosti, druhy nezaměstnanosti, důsledky nezaměstnanosti.


Nezaměstnanost představuje jeden klíčových ukazatelů ekonomiky. Ekonomická teorie definuje nezaměstnaného jako člověka, který nemůže najít práci, přitom se ale jedná o osobu, která je schopna pracovat a práci aktivně hledá.

Měření nezaměstnanosti - Nezaměstnanost se většinou nevyjadřuje jako absolutní číslo, ale jako procentní míra. Míra nezaměstnanosti (U) vyjadřuje počet nezaměstnaných (UN) jako procento z ekonomicky aktivního obyvatelstva
(AL) neboli pracovní síly (L):
U = UN/AL neboli U = UN/L

Druhy nezaměstnanosti – 4 hlavní typy.
Frikční nezaměstnanost - jde krátkodobou ztrátu zaměstnání v důsledku pohybu pracovníků např. při přechodu mezi zaměstnáními. Je způsobena běžnými přesuny v nabídce a poptávce po výrobcích a službách, nedostatečnou informovaností na trhu práce. Jedná se převážně o dobrovolnou nezaměstnanost. Předpokládáme, že struktura volných míst odpovídá nabídce práce ( tj. nejedná se o strukturální nezaměstnanost )
Příklady:
• Nezaměstnaní, kteří byli propuštěni
• Dobrovolně opustili minulé zaměstnání a hledají lépe placené
• Nově vstupují do pracovní síly – studenti

Strukturální nezaměstnanost – existuje za keynesiánského předpokladu nepružných nominálních mezd směrem dolů ( např. díky minimální mzdě ). Souvisí se změnami v požadované kvalifikaci prac. sil. Se situací, kdy struktura prac. příležitostí na trhu práce je ( na rozdíl od frikční nezaměstnanosti ) odlišná od struktury odvětví, výroby. Může trvat i několik let a je spojena s rekvalifikací pracovníků nebo změnou struktury odvětví. Nesoulad mezi nabídkou a poptávkou na trhu práce. Jde o nedobrovolnou nezaměstnanost.

Sezónní nezaměstnanost - souvisí s tím, že některé subjekty mají práci pouze v určitém ročním období. Např. zemědělci hospodaří pouze v létě.

Cyklická nezaměstnanost - v této situaci je celková poptávka po práci na nízké úrovni ( na rozdíl od situace, kdy je poptávka po práci nízká jen v určitých oblastech ). Vzniká, když zaměstnanost klesá v důsledku nedostatečné agregátní poptávky, tj. v období hospodářské recese.

Důsledky nezaměstnanosti - Ekonomický význam. Nezaměstnanost, resp. míra nezaměstnanosti, má značný dopad na produktivitu ekonomiky. Když je nezaměstnanost vysoká, dochází k nedostatečnému využití výrobních zdrojů, mrhá se jimi a ekonomika vyrábí na nižší úrovni než jsou její možnosti. Vyrábí se neefektivně.

Nezaměstnanost je však i prospěšná (frikční). Bez nezaměstnanosti by nové firmy nebyly schopny najít nové pracovní síly. Docházelo by ke strnulosti na trhu výrobních faktorů, omezovala by se přesnost informací. Výrobní faktory by mohli být snadno přetěžovány.

14a. Pre-press.

14a. Pre-press. Příjem zakázky – výrobní sáček, možnosti tiskárny, příprava zakázky, návrh, náčrt, maketa, rukopis; předlohy – druhy, vlastnosti, požadavky, dodávky, korektury. Vysvětlete rozdíl při zpracování zakázky způsobem CTF a CTP; jaké jsou možné výstupy z DTP studia; využití světlocitlivých vrstev (film, tisková deska), vznik latentního obrazu.


Zjednodušeně řečeno, zákazník přinese zakázku do zakázkové kanceláře, kde se vytvoří objednávka, udělá se předběžná realizace zakázky (kalkulace). Podle charkteru výrobku se určí vhodná tisková technika a určí se pracovní postup. Po té se sepíše hospodařská smlouva a vytvoří se výrobní dokumentace. V dnešní době se používají různé datové systémy, které jsou takřka dokonalé a šetří čas, pokud fungují správně. Nevýhodou těchto sytémů je neschopnost přenášet hmotné výrobní podklady. Přenos těchto informací a podkladů zajišťuje tzv. výrobní sáček. Obsahuje přesný popis zakázky, technologické listy pro jednotlivá střediska a vzorky důležitých podkladů a materiálů jako jsou výrobní podklady dodané od zákazníka, korektní výtisky nebo jejich digitální náhledy, korekturní a schválené výtisky ostatních částí budoucí tiskovint, imprimatury a u tisku publikací musí sáček obsahovat vzorové knižní desky a knihařskou maketu, důležité jsou také fyzické vzorky potahových materiálů, kapitálku, záložek, stužek atd.

Každý pracovník zakázkové kanceláře, který přijímá zakázky do výroby, zná možnosti tiskárny, ve které pracuje. Je dokonale seznámen se všemi výrobními a technickými parametry zařízení na nichž se bude zakázka realizovat. (min., max. zpracovatelný formát, plošná hmotnost potisk. papíru, počet složek v publikaci, barevnost, požadavky na DZ).

Po technické přípravě následuje předtisková příprava zakázky. Předtiskovou přípravu můžeme definovat jako přípravu dat pro tisková média i jednotlivé operace. Podle předlohy od zákazníka se zhotovuje náčrt nebo-li skica, je to především zobrazení textu a obrazu v daném formátu tiskoviny, určuje hrubou kompozici dané tiskoviny, ve které není nutné zohledňovat přesný formát tiskoviny, ale je nutné udržovat poměr jednotlivých starn formátu. Podle náčrtu se zhotovuje grafický návrh pro schválení zákazníkem. Grafický návrh je přesné propracování náčrtu v celkové úpravě tak jak bude tiskovina vysazena a vytištěna. Podle návrhu se zhotovuje maketa. Maketou rozumíme model tiskoviny zhotovený tak aby umožnil posoudit vzhled i rozměr budoucího výrobku a zpracovat technologické postupy výroby a také určit spotřebu přímých základních materiálů a vypočítat výrobní náklady včetně předkalkulace.
V praxi rozlišujeme několik druhů maket:

1.upravovatelská maketa – grafik knihy zpracuje maketu tak, že přesně přepočítá text podle navrhovaného typu písma pro každou jednotlivou stranu a určí umístění ilustrací a ostatních náležitostí ještě před zahájením výroby. Jedná se o úplný výtvarný model knihy

2.rukopisná maketa – imprimovaný rukopis, který má sloužit při sazbě jako předloha a je psán strojem

3.reprodukční maketa – jedná se o model složený ze stránek nebo dvojstránek v obrazy předloh v měřítku 1:1 zakreslenými nebo vlepenými do zrcadla sazby

4.kontrolní maketa – slouží ke korekturnímu posouzení celých tisk. archů.Zhotovuje se z kopie celých tisk. archů – jedná se kompletní text a ilustrace. Kopie montáží se složí na konečný formát a kontroluje se správnost vyřazení, umístění ilustrací a popisků a to vše ještě před zhotovením tisk. formy.
knihařská maketa – model knihy zhotovený z nepotištěného papíru , který je identický s papírem, který bude použit při finálním tisku knihy. Jednotlivé složky musí být poskládány na stanovený počet lomů snesený do knižního kompletu a zavěšený do knižních desek.
Pro tyto operace je důležitá obrazová a textová předloha.
Textové předlohy-rukopisy je možné odevzdat ve dvou formách:
Analogový – psané rukou, psacím strojem nebo tištěné. Analogové rukopisy se píší ob řádek na formát A4 pouze po jedné straně papíru, přičemž se do tiskárny dodává originál. Každý list rukopisu musí obsahovat 30 řádků po 60 úhozech včetně mezer. Jednotlivé listy se pořadově číslují v pravém horním rohu.

Na záznamových mediích – v elektronické podobě, na CD, flash disku, zaslány e-mailem.
Rukopisy se předkládají úplné, se všemi přílohami i s předlohami pro reprodukci a uvedením rozměrů. Rukopisy publikací musí obsahovat kompletní vstupní stránky i závěrečnou část.
K rukopisu se přikládá seznam zvláštních cizích znaků a písmen, matematických značek a fonetických znaků.
Obrazové předlohy pro reprodukci dělíme:

1.Podle tónových hodnot
pérové
tónové

2.Podle barevnosti
jednobarevné
vícebarevné

3.Podle podložky
odrazové
průsvitné

4.Podle charakteru záznamu předlohy
analogové
digitální

Pérová předloha – Čárový, plošný obraz nebo text, který se skládá z jednotlivých čar, Taková kresba je tvořena jedním tonem (stejným odstínem) plně kryté barvy (100% hodnota), většinou se jedná o text.

Tónová předloha – Skládá se z tonů určité barvy, různé velikost. Jsou to přechody mezi jednotlivými barvami např. kresba tužkou. U pérovky je hodnota 0 % a 100 % krytí, u tónové je řada tónů od 1-100 %.

Odrazová předloha – Její obraz je na odrazové podložce : papír, fotopapír, karton, lepenka a textil, vše co může paprsek odrážet.

Průsvitná předloha – Kresba na průsvitné nebo-li transparentní podložce např. film, folie, sklo.

Požadavky na kvalitu předloh:
čistá a nepoškozená
bez rámů a paspart (vyjímka 3D)
povrch nesmí být lepkavý
není žádoucí vysoký lesk, zvláště u vícebarevných předloh
pro skenování na rotačním skeneru musí být předloha pružná a ohebná
zadní strana předlohy nesmí působit rušivě
zásahy do předlohy jsou možné jen se souhlasem zákazníka
předlohy musí osahovat údaje, které se k ní bezprostředně vztahují
u fotografií a diapozitivů se předloha opatřuje průhledným přebalem, který jí chrání před mechanickým poškozením, zde lze vyznačit tvar, rozměr, výřez umístění textu
na údajový list se píší informace o zpracování
rozměry se udávají m milimetrech popř. typografických mírách
reprodukce na spadání musí být o 5mm větší (ořez)
předloha se musí po ukončení reprodukce vrátit zákazníkovi kompletní a nepoškozená

Příprava předloh pro reprodukci – všechny předlohy je nutné označit pro další zpracování. Rozměry v mm se značena zadní stranu předlohy nebo na přilepený papírek s poznámkami. Rozměry se udávají v pořadí: šířka, výška, a požadované rozměry předlohy. Ve většině případů je nutné vstupní obrazovou předlohu zmenšit, zvětšit, stanovit výřez.U předloh na spadání se uvádí v rozměrech před ořezem.

Korektury – vyznačují se na korekturním výtisku sdostatečně velkými prázdnými okraji pro opravy. Chyby se vyznačují na pravý okraj korekturního otisku, při sazbě širší na tu stranu, která je blíže k chybě, při sazbě vícesloupcové tvoří pravou polovinu dva nebo tři sloupce a zbývající sloupce tvoří polovinu levou.
Z praktických důvodů je vhodné dodržet následující pořadí korektur:

1.domácí korektura
2.autorská korektura
3.imprimatur
4.revize

Domácí korektura – je realizovaná v tiskárně korektorem na kvalitním výtisku z laserové tiskárny. V tiskárně opravená sazba předložená ke korektuře autorovi vydavateli se nazývá autorská korektura

Imprimatur – je schválení korektury k tisku objednavatelem z důvodu případných reklamací.Stvrzení podpisem na každé straně korekturního výtisku.

Revize – se uplatňuje ve všech provozech ještě po korekturách při sazbě rozsáhlých prací. Je to poslední kontrola buď již z osvitových stran, archové montáže, nebo výtisku ze stroje.

Vyznačování korektur se provádí černým, modrým nebo zeleným inkoustem (nikdy ne červeným) pomocí korekturních značek.

Rozdíl zpracování mezi CTP a CTF – v obou případech je k počítači připojena osvitová jednotka. Rozdíl mezi těmito dvěma technologiemi je v tom, že u CTF jsou výsledným meziproduktem filmové výtažky (stránky, archy),které se pak ještě musí osvítit na tiskovou desku. Kdežto u CTP jsou výstupem jednotlivé tiskové desky pro každou barvu zvlášť, tím pádem nám odpadá jeden krok.
Možné výstupy z DTP studia:
1. digitální
web
prezentace
tisk

2. filmy
stránky
archy (CTF)

3. tisková forma (CTP)

4. hotová tiskovina

Světlocitlivávrstva je vrstva chemického materiálu nanesená z jedné strany průhledné podložky. Jejím osvícením a následným chemickým zpracováním vznikají litografie. Pro různé tiskovétechnologie je důležité, aby byla tato vrstva nanesena na správné(hornínebo dolní) straně podložky. Pro ofsetový tisk se tato vrstva nanášína dolní stranu litografie. Jestliže tuto litografii položíte světlocitlivou vrstvou nahoru, grafika bude zrcadlově obrácena (text neníčitelný, neboťjde z pravéstrany na levou) -litografie je zhotovena tzv. nečitelnévrstvy. Používá se např. I u sítotisku, kde se nanáší na síto.

Základem fotofilmů je světlocitlivá vrstva, tvořená želatinou, ve které jsou těžko rozpustné halogenidy stříbrné. V krystalu bromidu stříbrného je okolo každého kationtu Ag +1 šest aniontů Br.-1 a okolo každého aniontu Br.-1 – šest kationtů Ag+1 . Pokud jsou všechna místa v krystalové mřížce zaplněna, jsou náboje vyrovnány. Je – li však některá poloha neobsazená nebo obsazená cizím iontem, např. S.-2 , vzniká tzv. mřížková porucha. Taková místa mají zásadní vliv na citlivost fotografického materiálu.

Vznik latentního obrazu je jedním z kroků fotografické chemie. Vznik latentního obrazu probíhá ve dvou fázích a to jako primární elektronový proces spojený s fotovodivostí a sekundární iontový proces, u kterého probíhá posun mezimřížkových iontů stříbra Ag. Halogenidy stříbra jsou aktivní složkou citlivé vrstvy. Velkou roli na vznik latentního obrazu mají nečistoty, které tvoří tzv. poruchová místa krystalické mřížky AgBr. Fotony světla uvolňují z bromidových iontů elektrony a ty jsou polapeny centry citlivosti, tím se centra nabíjejí záporně a neutralizují mezimřížkové ionty stříbra, tím vzniknou atomy Ag. Postupně se centra zvětšují a tak se vytváří zárodky vyvolávatelnosti tzv. latentní obraz.

13b. Flexotisk.

13b. Flexotisk. Jednotlivé druhy tiskových strojů a jejich základní části, potiskované materiály flexotiskovou technikou.


lexotisk patří do skupiny tisku z výšky. Je to typická a tradiční obalová tisková technika, v současné době je však flexotisk jednou z nejdynamičtěji se rozvíjejících tiskových technologií. Využívá vlastnosti původního gumového štočku, který dobře přijíma a v tlaku dobře odevzdává barvu nízké viskozity, dále vlastnosti lihových barviv, které rychle zasychají. Dnes všechny tyto vlastnosti přinášejí pružné fotopolymerní štočky, vodou ředitelné a UV barvy. Neustále se zdokonalují konstrukce tiskových strojů, objevují se novinky v technice i technologii tisku.Princip flexotisku se stále zdokonaluje. Díky konstrukčnímu řešení barevníku, ale především díky stále lepší rozlišovací schopnosti a dalším vlastnostem tiskové formy se podstatně zlepšila reprodukční kvalita tisku. Tisk jemných pérovek, písma a především náročnějších vícebarevných předloh se zařazuje flexotisk v kvalitě vedle ofsetu a hlubotisku.

První flexotisk vznikl v Německu roku 1890, kde byl prvně využíván firmou Sperling na potisk balících papírů, obalů. Tiskovou formu tvořil vyřezávaný gumový válec (gumotisk). V Anglii firma Bibby Sarin and Son si nechávají patentovat ,,anilínový lis“. Po 2. sv. válce, stoupá význam gumotisku jako obalové techniky, objevují se nové konstrukce kotoučových strojů s dvěma až čtyřmi tiskovými jednotkami s poměrně velkými výkony. Rychlé schnutí anilínových barev umožnilo následné rychlé zpracování potištěného papíru. Začíná se objevovat i potisk různých materiálů jako jsou sáčky, pytle, později pytle. Do první poloviny 20. století je flexotisk zařazován k podřadnějšímu tisku. Nejvýznamnější rolí v rozvoji sehrála tisková technika v potiskování papírů pro obalové účely. Název, který známe dnes se začal používat od roku 1952, kdy americka společnost usiluje o nový název pro tuto tiskovou techniku. 2. polovina 20. stol. Vzniká ve Švýcarsku a Německu vzniká název Flexotisk. Největší změny v kvalitě flexotisku začaly v 2. polovině 20. století.

Při tisku je tisková barva řídké tekuté konzistence ze zásobníku barvy přenášena ponorným válcem nebo raklovou komorou na povrch rastrového - aniloxového válce.Aniloxový válec nanáší barvu na povrch pružné tiskové formy, ta je připevněna na formovém válci. Z formového válce se přenáší obraz na potiskovaný materiál, což je arch nebo nekonečný pás tlakem, který proti formovému válci vyvozuje tlakový válec.

Podle produkce dělime flexotiskové stroje na koutočové, archové a kombinované.
Kotoučové stroje dělíme podle konstrukce tiskové jednotky:
a) za sebou – in line: tříválcová: formový, tlakový, rastrový válec
- Uspořádání tiskových jednotek umožňuje rychlou výměnu tiskových forem nebo celého formového a rastrového válce
- Nastavení polohy válců automatizováno
- základní poloha s přesností 0,1 mm
- nastavení tlaků s jemností až 0,001 mm
- Samostatné pohony obou stran tiskové jednotky umožňuje seřizovat jejich vzájemnou rovnoběžnou polohu, diferencovat tlak všech tří válců – podle tloušťky potiskovaného materiálu a charakteru tištěného obrazu. Potisk papírů, kartonů. Etikety, tapety, krabičky papírové sáčky…

b) nad sebou: Například - novinové stroje (USA) - v porovnání s ofsetem levnější tisk vysokých nákladů.

c) satelitní uspořádání: uspořádání:
- centrální tlakový válec
- 4, 6, 8 a více formových válců
- 4, 6, 8 a více rastrových válců
Formový válec: ocel, slitina niklu
- monolitický
- trubkový
- sleevy
Tlakový válec: ocelová trubka
- u satelitů je válec temperován vodou, při rozjezdu zahříván, v průběhu tisku ochlazován 30 - 35°C.
To umožňuje:
- tisk náročných vícebarevných motivů na průtažné materiály:
- plastové fólie.
- umožňuje rychlou přestavbu stroje
- krátké přípravné časy
- lze nastavit optimální tlaky mezi válci tiskové jednotky s jemností 0,001 mm
Potisk flexibilních materiálů – polyetylén, PVC, polypropylén, celofán, Al fólie.

Flexotiskové archové stroje
Současné koncepce strojů (BOBST MARTIN) – s velkou šíří formového válce a značnou produkcí mohou být doplněny logistickým a paletizačním programem. Nabízí celou řadu novinek:
Nakladač:
- neobsahuje savky a botku jako v ofsetu, nakládání je prováděno spodem vakuovým podtlakem a transportních válečků
- nedochází k deformaci vlnité lepenky zabraňuje se tak slisování lepenky
- snížení pevnostních charakteristik archu
- umožněna korekce dráhy archu.

Kombinované stroje dělíme na:
Vícefunkční kotoučový tisk
- kombinace ofsetového tisku, flexotisku, hlubotisku, sítotisku, nepřímého knihtisku
s číslováním, výsekem a UV v tisku cenin
- umožňuje tloušťku nánosu speciálních druhů ceninových a metalických barev
- stroj kombinuje tyto technologie na ceninovém produktu v jediném průchodu
stroje
- sítotisková jednotka může být zařazena variabilně
flexotisk - provádí lakování, přítisk další barvy textové nebo speciální ceninové .

Inline výroba
- flexotisk před ofsetovým tiskem podstatně rozšířil aplikační možnosti
- nabízí nanášení intenzivnějších barev a laků s vyšší tloušťkou vrstev - ideální doplnění
ofsetu s přesnou reprodukcí nejmenších detailů
- Inline úprava pro obaláře na tisk etiket a obalů, karton o tloušťce 1 mm.
Flexotiskem lze potiskovat:
laminované flexibilní fólie, obaly pro potravinářský průmysl, plastové samolepky a papírové sáčky.

13a. Zpracování předlohy digitální cestou.

13a. Zpracování předlohy digitální cestou. Skenery a digitální fotoaparáty; dělení, princip činnosti; princip digitalizace, skenovací rovnice, vliv vzdálenosti pozorování na kvalitu reprodukce, histogram, gradační křivka, převod RGB/CMYK, autotypický tiskový rast, stochastické rastrování, duplex, triplex, přetisk tramping.


Pokud chceme převést záznam realné předlohy do formátu, který je potřebný pro počítačové zpracovaní musíme předlohu digitalizovat. Princip digitalizace je převést předlohu na bitmapový nebo vektorový objekt. Vektorový objekt se skládá z čar a křivek definovaných matematickými objekty, zvanými vektory. Bitmapový objekt je uspořádaná sekvence jednotlivých pixelů, což jsou body, které zaznaménávají barevnou informaci. Pixely jsou uspořádány v mřížce a každý pixel musí mít jedinečnou informaci o přesném umístění v mřížce a informaci o barvě. Vlastnost, která popisuje informace o barvě každého jednotlivého pixelu se nazývá barevná hloubka nebo-li je to číslo udávající počet bitů potřebných pro uložení jedné barvy jedno pixelu a udává se v bitech. Bit je základní jednotka paměti nebo informace, pomocí, které kódujeme data. Pixel může mít informaci o barvě uloženou ve velikosti 1, 4, 8,16 a 24 bitů. Digitalizaci provádíme většinou pomocí skenerů nebo digitálních fotoaparátů.

Skenery jsou nejvýznamnějším a nejpoužívanějším vstupním zařízením v polygrafii. Jejich úkolem je transformovat jednotlivé tónové hodnoty předlohy do digitální podoby.

Skenery můžeme rozdělit podle:
- techniky snímání
- typu předlohy – transparentní a odrazové, černobílé a barevné–jedno a více přechodové.
- účelu
- třídy kvality
- typu detektoru – bubnové rotační skenery a ploché CCD (charge coupled device) skenery

Obecné složení skeneru:
- zdroj bílého světla – světlo je podobné bílému dennímu světlu pro dobré rozlišení barev
- optický systém – je složen ze zrcadel, čoček, hranolů a RGB filtrů. Zabezpečuje vedení světelné informace od předlohy po detektor světla
- detektor světla (receptor) – transformuje světelnou informaci a jas předlohy na elektrický signál
- A/D převodník – mění analogový elektronický signál na digitální
- mechanická soustava – umožňuje při snímání přesný pohyb předlohy nebo snímací hlavy
- řídící elektronika – zabezpečuje přenos nasnímaných dat do počítače.

1. Ploché CCD skenery
Vyrábí se ve dvou typech: s pohybujícím se snímacím ramenem, nebo s pohybující se předlohou. Dále existuje i řešení, kdy se předloha upne do flexibilního rámečku, který se upevní po obvodu virtuálního bubnu za použití CCD detektoru. Jeho výhodou je nenáročná konstrukce, příznivé parametry i cena.
Výhodou CCD skenerů je:
- vysoká rychlost vlastního skenování
- vysoká rychlost přípravy předloh před skenováním (rámečky, polohovací pásky,
není nutné speciální lepení na olejovou vrstvu)
- vyrábí se v mnoha řadách, tedy vysoký výběr dle typu a parametrů
- pohodlnost a rychlost pro obsluhu
- jsou ergonomické

Nevýhody CCD skenerů:
- dosahují pouze běžného zvětšení a to především z transparentních předloh malého formátu
- nedosahují tak přesné obrysové ostrosti


2. PMT (photomultiplier tubes)
Tuto technologii využívají rotační skenery. Předloha je připevněna na válec, buď speciální fixační páskou na sucho nebo na slabou vrstvu oleje. Vlastní skenování probíhá při vysokých otáčkách skenovacího bubnu. Skenuje se bod po bodu. Paprsek se odráží nebo prostupuje snímanou vrstvou a prochází přes RGB filtry do fotonásobičů, kde je zesílen. Poté se analogový signál dostane do A/D převodníku, kde se transformuje na digitální formu. U rotačních skenerů lze předlohu zvětšit při výstupu až o 3000%. Denzita se pohybuje až do 4,2D. Pomocí rotačních skenerů dostaneme tedy nejkvalitnější digitální obraz. To se projeví především u kvality obrysové ostrosti a v barevné hloubce.

Digitální fotoaparáty jsou v dnešní době taky velmi využívaným vstupním zařízením. Digitální fotografie pracuje na velmi podobných, ne-li stejných principech, jako klasická chemická fotografie, kterou známe již 160 let. Základní rozdíl je ve způsobu zpracovávání zachyceného obrazu. Náš reálný svět barev a tvarů je převeden prostřednictvím digitálního čipu a optiky do světa číslicových kódů. Optika a osvětlení jsou však další důležitou složkou, která má vliv na kvalitu výsledného snímku.
Digitální technologie používané v digitální fotografii lze rozdělit podle určení pro statickou nebo dynamic-kou fotografii:
1. STATICKÁ FOTOGRAFIE
TRILINEÁRNÍ ČIDLO
Tento nejstarší systém pracuje obdobně jako plošné skenery. Skenovaní systém postupně snímá pomocí trilineárního čidla scénu řádek po řádku. Snímání kompozice trvá dlouhou dobu (řádově minuty). Výhodou je, že tento systém dosahuje vysokého rozlišení výsledného obrazu (až stovky MB). Nutností je ale ovšem konstantní osvětlení scény po celou dobu snímání.
3 SHOT
Princip této technologie je takový, že fotoaparát snímá scénu 3x velmi rychle za sebou. Délka jednoho sejmutí je v časech ve fotografii běžných, fotoaparát vystřídá před CCD snímačem tři filtry (R/G/B), čímž získá výtažky pro celý RGB snímek. Tento systém se používal před nástupem 4 SHOTu v profi statické fotografii, vyznačuje se vysokou kvalitou a vysokou cenou aparátu.
2. DYNAMICKÁ FOTOGRAFIE Fotoaparáty, které zvládají sejmout pohybující se scénu, zvládnou samozřejmě i scénu statickou, a tak mají širší pole využití. V současné době už dosahují srovnatelných výsledků a kvality ve statické fotografii jako statické systémy.

1 SHOT
Systém 1 shot (jeden snímek) je nejvíce podobný klasické fotografii. Pro snímání používá obdélníkové mozaikové čidlo. Aparát sejme scénu na jedenkrát ve velmi krátkém čase. K digitalizaci scény tedy nepotřebujete stativ a je možné použít záblesková zařízení. Tento systém je srdcem většiny dnešních digitálních fotoaparátů (kompaktních i některých profesionálních studiových). Výhodou systému je cena. Nevýhodou tohoto systému je jen jeden čip, který má mozaikově (střídavě) poskládané elementy citlivé vždy pouze na jednu složku světla R, G nebo B. Fotoaparát v jednom bodě tedy sejme například G-světlo a hodnoty R a B jsou v tomto pixelu obrázku dopočteny pomocí speciálního algoritmu z okolních bodů CCD čipu. Fyzicky tedy fotoaparát nasnímá 1/3 dat a 2/3 dopočítá.

VÍCEČIPOVÝ 1 SHOT
Obraz se v těchto fotoaparátech rozkládá pomocí hranolu na jednotlivé složky R, G, B. Pro každou složku je k dispozici jeden CCD čip v podobě obdélníkového čidla. Ač by se mohlo zdát, že tento druh fotoaparátů opravdu snímá tolik dat, kolik potřebuje výsledný obrázek, přesto dochází k interpolacím. Nevýhodou jsou také ztráty při rozkladu světla na jednotlivé barvy. Existuje i levnější verze vícečipového aparátu, kde se světlo rozkládá pouze dvěma směry. Jeden čip pak snímá zelenou barvu a druhý současně snímá modrou a červenou. Aby byly tyto fotoaparáty cenově srovnatelné, používají se v nich levnější čipy. Fotoaparáty s více čipy vyrábí firma Minolta.

4 SHOT (+ 1 SHOT)
Tato technologie je poměrně nová. Ke snímání se používá obdélníkový mozaikový CCD čip (R, G, B snímače se střídají), který se horizontálně i vertikálně pohybuje vždy o velikost jednoho CCD pixelu. Dojde ke čtyřem sejmutím scény, ze kterých se poskládá výsledný obraz. Tato technologie používá pro pohyblivou scénu CCD čip jako 1 shot a pro statickou fotografii můžete dosáhnout vyšší kvality přepnutím na 4 shot .

SKENOVACÍ ROVNICE
Základním vztahem pro určení vstupního rozlišení digitálního bitmapového souboru je tzv. skenovací rovnice. Matematicky popisuje závislost vstupní kvality digitalizace obrazu na kvalitě reprodukce. Kvalitu na vstupu můžeme popsat jako rozlišení skeneru v ppi (pixel per inch) či ppcm (pixel per cm) či rozlišení digitálního souboru v dpi či dpcm, kvalitu výstupu lze definovat pomocí parametru frekvence tiskového rastru v lpi (line per inch) či lpcm (line per cm). Za standardní ofsetovou kvalitu se dnes považuje tisk s frekvencí tiskového rastru 150–175 1pi (neboli 60–70 lpcm). Otázka: Bude při tisku vidět rozdíl mezi obrazem ve 300 a ve 450 dpi? Nebude! Zvýší se jen množství dat, nikoliv kvalita rastrování. Je třeba najít optimální poměr mezi velikostí souboru a nezbytnou kvalitou dat.

Rozlišení skeneru:
Zakladní matematický vztah skenovací rovnice, podle které se určuje vstupní rozlišení skeneru, je následující:
dpi = lpi x qf
dpi je vstupní rozlišení skeneru
z je zvětšení originálu
lpi je frekvence tiskového rastru při reprodukci
qf je faktor kvality
Pro operátora je spíše ale důležitý výsledné rozlišení bitmapového obrázku po skenování a tak se vztah zjednodušuje na:
dpi = lpi x qf
Tento zjednodušený vztah je důležitější pro základní odhad kvality vstupu pro určenou kvalitu výstupu.

Koeficient kvality
Důležitou otázkou je volba násobného koeficientu qf -faktoru kvality. Tato konstanta je dána empiricky (na základě testů a zkušeností), nelze se k ní dostat žádným matematickým odvozováním. Můžeme si ji zjednodušeně popsat jako počet pixelů, které slouží pro výpočet jednoho tiskového bodu. Faktor kvality 2 říká, že digitálních bodů musí být 4násobek (v obou osách 2násobek).
autotypický rastr < qf =" 2"> 150 lpi qf > 1,5
stochastický rastr qf > 1

Zvětšení:
Převodní veličina mezi rozlišením souboru s digitálním obrazem a optickým rozlišením skeneru.

Rastrový (halftoning) výstup
Jde o technologii, kdy jsou různé barevné odstíny simulovány různě velkými tiskovými body – tzv. autotypický rastr. Stochastický způsob rastrování umožňuje snížit vstupní rozlišení obrazu při zachování výstupní kvality. Používá údaj o ekvivalentním tiskovém rastru, který odpovídá adekvátní vizuálně shodné tiskové kvalitě při použití autotypického rastru. Obtížně se tyto hodnoty získávají, proto lze orientačně říci, že stochastický rastr generovaný při rozlišení 1200–1800 dpi má ekvivalentní frekvenci 150–175 1pi; při 2000–2500 dpi pak frekvenci 200–250 lpi a přes 3000 dpi se jedná o frekvence až 350 nebo 400 lpi. Dnes se stochastika používá zejména u inkoustových tiskáren, kde jí nahrazuje nižší rozlišení tiskové mechaniky. ppi = z x lpi x qf
ppi je vstupní rozlišení skeneru z je zvětšení originálu
lpi je frekvence tiskového rastru při reprodukci
qf je faktor kvality (je empiricky daný)
Bezrastrový výstup:
Tato technika nevytváří barevný vjem simulací různě velkých tiskových bodů jako např. Autotypický ofsetový tiskový proces. Každý bod má svůj odstí, jako když malíř míchá na paletě barvy. Touto technologií pracují tiskárny dye-sublimation nebo speciální zařízení pro výstup obrazu na barevný fotografický film.

VLIV VZDÁLENOSTI POZOROVÁNÍ NA ROZLIŠENÍ OBRAZU Přesná znalost tiskové technologie a formátu tisku je nesmírně důležitá. Vyvarujete se pak velkých problémů. Je třeba podrobněji popsat, jak vytištěný barevný tón vnímá lidský zrak. Libovolný tisk je vždy složen z tiskových bodů, které vytvářejí dojem určité barvy. Jde tedy o nepravé tóny vzniklé nedokonalostí lidského zraku. Tiskové body jsou tedy samostatné „tečky“, které však z určité vzdálenosti nelze od sebe rozeznat. Lidské oko nevidí čtyři body v barvách CMYK, ale místo vnímá s daným odstínem barvy. A právě vzdálenost, ze které tyto body splývají, je důležitým parametrem pro určení jejich velikostí a tím i parametru frekvence tiskového rastru (udávaného v lpi či lpcm). Z fyziky střední školy si snad všichni pamatujeme, že mez rozlišitelnosti dvou bodů lidským zrakem, je 1 úhlová minuta.
Čím dále tedy stojíme od obrazu, tím mohou být tiskové body větší a dále od sebe – a stále je od sebe nelze rozeznat:
- Časopisy a mnoho další běžné produkce určené ke čtení textu se sledují ze vzdáleností maximálně do 1 metru (nejčastěji od 25 cm do 50 cm). Z toho vychází i požadavek na frekvenci rastru 150 lpi či více. Z toho pramení i nečastější rozlišení bitmapového obrazu 300 dpi (je to tak časté rozlišení, že často se ani neví, proč právě toto rozlišení a zda by nedostačovalo i menší).

- Plakáty a kalendáře – ze vzdálenosti 2 až 3 metry se pozorují tiskoviny určené k „pověšení na zeď“ v interiérech. Z této vzdálenosti postačí již jen poloviční tiskový rastr 75 1pi – obraz se však jeví shodný (ostrostí, barevností) jako při výše uvedeném případě. Rozlišení bitmapového obrazu může být pak asi jen 150 dpi (soubor pak má 4x menší objem než v předchozím případě 300 dpi).

- Velkoformátová reklama (exteriérové produkty typu bill-, big- a megaboardy) se sledují ze vzdálenosti od 5 do 15 metrů. Pak postačí tisknout s rastrem 40–12 lpi. Výsledný vjem pro lidský zrak je naprosto totožný s oběma výše uvedenými případy, byť má vstupní obraz rozlišení „pouhých“ 80 až 50 dpi.

Poučení: z určení typu použití obrazu se vyjasní frekvence tiskového rastru (nejčastěji v hodnotách lpi) a z ní se pak pomocí skenovací rovnice napočítá vstupní rozlišení.

HISTOGRAM
Histogram je nástroj, který pomůže určit typ obrazu z hlediska zastoupení jasové informace – řekne operátorovi, zda je obraz tmavý, světlý či zdali má vyrovnané spektrum. Histogram graficky určuje počet bodů, které mají stejný jas. Tento počet je vynesen jako svislý sloupeček do grafu. Čím je na obraze více bodů s daným jasem, tím je sloupeček vyšší. Pokud se spočítá jas u všech bodů obrazu, vznikne typický diagram, který svým tvarem určí typ obrazu. Pokud je obraz světlý, histogram má sloupečky nahromaděné a vysoké v oblasti světel a čtvrttónů – u tmavého obrazu je tomu naopak. Pomocí histogramu se velmi snadno upravuje rozsah jasových hodnot, aby bylo využito celé spektrum. Body, které „jasově“ téměř splývají a lidský zrak je nedokáže odlišit, jsou od sebe uměle vzdáleny a stanou se viditelnými. Lidskému zraku se zdá obraz kontrastnější, ostřejší, barevnější a s větší hloubkou. Je to pochopitelně pouze vizuální dojem, protože počet bodů obrazu je stále stejný, pouze jsou jinak rozloženy jejich jasové hodnoty. S histogramem se ale nesmí zacházet příliš automaticky – některé obrazy prostě vyžadují daný tvar histogramu, jinak u nich dojde k neakceptovatelnému posuvu barevného vjemu. Například květy orchidejí jsou bíle, lehce zažloutlé; mají tedy histogram s maximem ve světlech – jakýkoliv pokus o „roztažení“ histogramu vede ke změně barvy květu až do středních tónů. S histogramem (včetně ořezávání světel a stínů či nastavení bílého a černého bodu) se ve Photoshopu pracuje pomocí funkce Obraz / Přizpůsobit / Úrovně (Image / Adjust / Levels).

GRADAČNÍ KŘIVKA
Gradační křivka je nástrojem pro transformaci vstupních jasových hodnot do výstupních. Podle ní a jejího tvaru se velmi dobře upravují jednotlivé oblasti jasu, kontrast a další parametry. Práce s gradační křivkou je snadná pokud jejím zákonitostem operátor dokonale rozumí a ví, co se stane, když ji prohne vzhůru nebo když ji posune dolů.
Práce s ní je možno podle výsledného tvaru křivky rozdělit:
- na lineární,
- na nelineární.

Lineární transformace zachovají přímkový tvar křivky, mění buď její sklon nebo začátek a konec. Naopak nelineární transformace mění její tvar podél celého rozsahu. Jak to tak bývá, lineární transformace jsou jednodušší, ale nemají takový efekt jako transformace nelineární. U nich je třeba dostatečně zkušená obsluha.
Dva návody:
- zvýšený sklon gradační křivky má za následek zvýšení kontrastu v dané oblasti (body se od sebe „jasově“ vzdálí) a naopak,
- posun gradační křivky výše má za následek zvýšení jasu (obraz je světlejší) a naopak.


PŘEVOD RGB - CMYK
Pod pojmem separace se rozumí převod obrázku z barevného prostoru RGB do barevného prostoru CMYK podle určitých pravidel (tyto separace nejsou totožné se „separacemi“ při osvitu, kdy se pouze jednotlivé kanály CMYK rozdělují do plátů). Při separacích (při jejich špatném nastavení) může dojít k velkým barevným posuvům a ztrátě kvality, takže je třeba tomuto kroku věnovat zvýšenou pozornost. Barvové prostory RGB a CMYK nejsou shodné – RGB obsahuje více barevných tónů zejména v oblasti zelených a modrých barev a naopak jen těžko popisuje čisté Cyan odstíny. Cílem dobré separace je, aby vizuálně hodnoty CMYK maximálně „připomínaly“ originální barvy v RGB. Pozor – vizuální vjem není dán procenty, které se v daném místě naměří, ale jen a jen lidským vjemem (fyzikálně jej lze však měřit kolorimetry či spektrofotometry a vyjadřovat v barvových prostorech XYZ či Lab).

Separace jsou nejvíce ovlivněny definicemi parametrů cílové tiskové škály například ofsetového tisku na konkrétní typ papíru. Již letmý pohled na tisk na lesklou křídu a na bezdřevý ofsetový papír napoví, že se barvy na těchto dvou různých materiálech chovají rozdílně. Zatímco na křídě jsou CMYK tiskové barvy jasné a syté, na bezdřevém ofsetu jsou jakoby mdlé a nevýrazné.
Lesklá křída dokáže reprodukovat více tónů (sytější a brilantnější) než bezdřevý ofset. Abychom zachovali maximum barevné informace z originálu, musíme vždy upravit nastavení separací pro různé typy potiskovaných materiálu a také pro různé tiskové technologie (ofset, flexo, laser, inkjet atd.). Fyzikální postup separací skládá se ze tří kroků (škála, UCR/GCR, nárůst tiskového bodu), nelze je však od sebe, stoprocentně oddělit.

Krok 1: Cílová škála
Vlastní převod se zahájí převodem z RGB do barevného spektra CMY. Jedná se o výpočet, který vychází z přesně definovaného prostoru RGB s parametry jako je gamma,barevnost luminoforů a teploty bílého bodu. Takto je přesně definován vstup. Na výstupu je pak definice barevného prostoru CMY popsaného spektrálními hodnotami Lab základních barev CMY, jejich přetisků (RGB), plného soutisku CMY, barvy papíru a černé tiskové barvy. Tyto hodnoty se liší podle papíru, na který se tiskne, a podle druhu barev (pigmentů), kterými se tiskne. Dva příklady:
Stejné tiskové barvy od stejného výrobce vytvoří jiný tón na dvou druzích papíru. Suché tonery v laserových tiskárnách generují jiný odstín základních barev CMYK než inkoustové pigmenty. Jak tyto údaje zjistit? Vytiskne se jednoduchý proužek se několika políčky s výše uvedenými barvami (CMYK, přetisky atd.). Tyto tóny se spektrálně změří a vyhodnotí v prostoru Lab – a výsledky se zadají do tabulky v Photoshopu (ve verzi 5.x se nachází v menu Soubor / Nastavení CMYK / Jiné (Tiskové barvy), ve verzi 6.x pak v Úpravy / Nastavení barev / Uživatelský CMYK). Sami se můžete přesvědčit o rozdílech v různých škálách na různé materiály, protože Photoshop přichází s 12 předdefinovanými škálami. Správné nastavení cílové škály se na kvalitě separací (výsledného obrazu) projeví přibližně ze 50 %.

Krok 2: Generace černého kanálu (UCR/GCR)
Druhou fází je generace černé složky a úprava neutrálních soutiskových tónů CMY. Před popisem nastavení položek UCR/GCR je nutno zdůraznit, že teoreticky není třeba černou barvu přidávat a pouze díky nedokonalosti tiskových barev (lépe řečeno nedokonalosti jejich krytí) je nutno pro kvalitní výstup generovat černou složku barevného spektra. Samotné barvy CMY nedávají v oblasti stínů kvalitní tmavou šedou barvu a obrázek s tímto neúplným, barevným spektrem nemá potřebnou hloubku a ostrost.

Krok 3: Nárůst tiskového bodu
Třetí fáze separačního procesu bere do úvahy nárůst tiskového bodu. Nárůst tiskového bodu je fyzikální jev, kdy se tiskový bod na papíře působením různých vlivů zvětšuje (tlaky mezi válci, rozpíjení barviva na papíře atd.).

Tónová hodnota je vyšší oproti filmu, barevný odstín je tmavší. Celý obraz se posouvá do tmavších barev. Nárůstu tiskového bodu se nelze zbavit, vyplývá přímo z povahy tiskového procesu, ale je možno s ním počítat a vhodně data korigovat při přípravě obrazu – a to se děje při separacích, kdy CMYK hodnoty jsou úměrně snižovány o zadaný nárůst tiskového bodu. Nárůst tiskového bodu je spojitá křivka, která se však často aproximuje pouze jedním či dvěma čísly (zbytek si program dopočítá sám). V Evropě je zvykem sledovat nárůst tiskového bodu v hodnotách 40 % a 80 % (neboli střední tóny a stíny), v Americe pak postačuje většinou jedna hodnota v 50 %.

DUPLEX A TRIPLEX
Duplex, triplex a kvadruplex patří k zajímavým technologiím tisku černobílého obrazu. Používají se pro zvláštní zabarvení obrazu nebo pro vylepšení hloubky vjemu z plochého černobílého obrazu. Příprava je jednoduchá, v Adobe Photoshopu stačí zvolit menu Režim/Duplex (Mode / Duotone).

Volba barev
Duplexový obraz lze volit složený z jedné, dvou, tří nebo čtyř barev. Barvy jsou libovolné – mohou se použít jak soutiskové barvy (CMYK), tak i barvy přímé. Ve většině případů se jako první, dominantní barva používá černá. Pro duplex se ji hodí doplnit některou z přímých Pantone barev (např. Warm Grey) pro výsledný neutrální, lehce teplý dojem. Duplexové zabarvení složené ze dvou soutiskových barev CMYK je velmi agresivní a ne příliš často používané. Naopak pro triplex nevhodné je vhodné použít soutiskové barvy, ze kterých se skládají zajímavě barevné obrazy. Kvadruplex ze soutiskových barev umožní ve velmi širokém rozsahu volit barevnost včetně neutrálních tónů.

Síla barev
Pro zabarvení obrazu je důležité i nastavení „vlivu“ barev. K tomu slouží gradační křivky, které určují, jak silná či slabá je daná barva podél celého jasového rozsahu. Černá se často používá jako primární barva a jako taková je považována za nositelku kresby. Proto se pro ni většinou volí průběh jen málo odlišný od lineární křivky, aby se neztrácela informace o detailech ve světlech či stínech. K dalším barvám se připojují gradační křivky, které mají průběhy velmi různé podle toho, kde si výtvarník přeje, aby barva byla silnější či slabší.

Formát uložení
Duplexové obrazy je možno uložit pouze do formátu EPS. Duplexový EPS obsahuje černobílou bitmapu. Do souboru jsou ale připojeny informace, ze kterých barev se duplex skládá a příslušné gradační křivky.

AUTOTYPICKÝ RASTR
Je to nejpoužívanější technologie rastrování, kdy čtyři barevné složky CMYK při správném natočení rastrů vytvoří uspořádání zvané tisková rozeta. Rozdíl natočení dvou sousedních barevných složek musí být 30°. Zde se naráží na problém konstrukce tvarově kvalitního tvaru tiskového bodu pod různým úhlem. Svůj vliv má i frekvence tiskového rastru, kdy pro některé dvojice úhel a frekvence nelze tiskový bod zkonstruovat a musí se jedna z veličin upravit (většinou se mírně sníží frekvence pro danou separaci). Volba úhlů závisí také na definici tvaru tiskového bodu. V podstatě existují dvě řešení – kruhový tiskový bod a eliptický tiskový bod.
Kruhový tiskový bod nám umožní využít pouze úhly v rozmezí 0° – 90° pro větší úhly se nám opakují tvary bodů. V tomto případě nám nezbývá nic jiného než pro tónově nejslabší barvu volit odstup úhlů méně než doporučených 30°. Vizuálně nejslabší barva žlutá, kde je moiré nejméně viditelné, se tedy umisťuje na úhel 0° nebo 90°, (ale pokud je „silná“, může způsobit velký problém, např. tváře asiatů – proto jsou pro tuto geografickou oblast vyvíjeny speciální rastry, kde žlutá netvoří moiré), nejsilnější barva černá na dominantní úhel 45° a barvy azurová a purpurová pak na úhly 15° a 75° (tyto úhly jsou záměnné).

Pro eliptický bod (nebo jiný s výraznou stranovou orientací) máme k dispozici plných 180° do kterých umístíme barvy následovně – žlutá na 0° černá na 45° azurová a purpurová jsou umístěny do druhého kvadrantu (pootočeny o 90°) na úhly 105° a 165°. Tady je vždy zajištěn odstup rastrů dvou barevných složek plných 30°.

STOCHASTICKÝ RAST
Různě velké body stejně daleko od sebe nejsou jediná možnost, jak může rastr vypadat. Druhá možnost je, že body rastru jsou stejně velké, ale nestejně daleko od sebe. Tmavší plocha se pak vyznačuje větším počtem bodů na jednotku plochy než plocha světlá. Tento typ rastru se obecně jmenuje "frekvenčně modulovaný". Pokud budu chtít použít frekvenčně modulovaný rastr pro nakreslení větší plochy stejné barvy, byly by tiskové body nejen stejně velké, ale také stejně daleko od sebe. U světlejších odstínů barev mohou být tak daleko od sebe, že vytvoří nepříjemné moaré. Proto se v takových případech náhodně (stochasticky) mění poloha jednotlivých bodů, aby moaré nevznikalo. Takový rastr už není pouze frekvenčně modulovaný - hovoříme pak o "stochastickém" rastru.

Jestliže chceme pracovat se stochastickým rastrem, musí na to být připravena osvitová jednotka a musíme mít k dispozici RIP, který je schopen stochastický rastr vytvářet. I tak je ale na místě vyzkoušet si schopnosti konkrétního RIPu - a to zejména v případě velkých ploch stejné barvy a pozvolných barevných přechodů. Možná budete překvapeni, jak často bude váš RIP v těchto případech vytvářet shluky bodů (plocha bude skvrnitá). Proto asi také není divu, že se zatím v praxi se stochastickým rastrem setkáváme poměrně málo.

TRAPPING
Trapping je technologie, která umožní řízení přetisků barev. Díky technologickým tolerancím stroje a díky papíru, který při tisku pracuje, dochází k nepřesnostem soutisku barev.
Tento jev se projeví jako malá mezera mezi dvěma barevnými objekty, kterou je vidět bílý papír. Nepřesnosti při tisku se nedají exaktně změřit nebo odhadnout. Největším problémem hlavně u větších tiskových strojů je natahování papíru v závislosti na rychlosti běhu stroje, vlhkosti vzduchu a okolní teplotě.

Metody trampingu
Algoritmus trappingu musí upravit velikosti dvou překrývajících se objektů nebo upravit barvy na jejich rozhraní, aby při tiskových nepřesnostech nedošlo k prosvítání papíru a tvorbě rušivých míst.
Elektronické systémy používají principiálně dva způsoby trappingu:
- objektově orientovaný trapping,
- bodově (pixelově) orientovaný trapping.

Základní forma trappingu, kterou má celou pod kontrolou uživatel a která se běžně používá v programech pro zlom stránky (InDesign, PageMaker, QuarkXPress), je prvá metoda – objektově orientovaný trapping. Tato metoda umožňuje vytvořit kolem libovolného objektu na stránce rámeček definované šířky. Tento rámeček o několik bodů přesahuje objekt a zabraňuje vzniku bílé mezery na rozhraní objektů.

Druhá metoda – bodově orientovaný trapping – je přesnější a kvalitnější, ale velmi náročná na výpočty a množství zpracovávaných dat, proto je nutno použít specializované programy či provést trapping na ripu.
Existují tři techniky jak trapping provést:
- rozšíření horního objektu
- rozšíření spodního objektu
- přidání třetí barvy

Pokud je horní objekt světlejší než dolní, zvětší se jeho velikost o několik bodů, aby přesahoval do spodního objektu. Pokud je tomu naopak, pak se rozšiřuje spodní objekt, aby byl o několik bodů zasunut pod horní objekt. Hodnota třetí barvy, která se aplikuje na trappovou zónu mezi objekty, se bere jako větší hodnota z obou hodnot příslušné základní barvy CMYK každého z objektů. Trapping také řeší podtisk černé barvy barvou cyan, aby černá byla správně sytá bez chyb. Pro černý text se pak používá nastavení tzv. overprintu (přetisku), který zabrání, aby objekty pod textem byly „vyžrány“.

Každý tiskový stroj a každý papír mají své vlastní nároky na hodnoty (velikosti přesahu) a techniky trappingu. Je proto třeba následující hodnoty z tabulky konzultovat s tiskárnou a podle jejich zkušeností (pokud je mají) se řídit.

12b. Výpočet velikosti potahu a přebalu u tuhých vazeb, zásady a pravidla výpočtu

12b. Výpočet velikosti potahu a přebalu u tuhých vazeb, zásady a pravidla výpočtu


Potah:
př: publikace A5, tisk. stroj B1, tloušťka KK 31mm, lepenka 1800g

přeskakuji výpočet velkosti KB (20,5 x 14,7). Velikost lepenkových přířezů se určuje z velikosti knižního bloku.

KB 20,5 x 14,7 cm
KD 21,1 x 14,7 cm (u hlavy a paty přidáváme 3mm)
Hřbetník 21,1 x 3,5 cm (výška stejná jako u KD, tloušťka je velikost KK + 2 x 0,2 mm síla lepenek)

lepenka + tloušťka lepenky + odsazení + záložky + tloušťka KK
potah na délku – (2 x 14,7) + (2 x 0,2) + (2 x 0,5) + (2 x 1,3) + 3,5 = 36,9 cm
lepenka + tloušťka lepenky + záložky
potah na výšku – 21,1 + (2 x 0,2) + (2 x 1,1) = 23,7 cm

Potah 23,7 x 36,9 cm

Pokud je potah s potiskem je třeba spočítat užitek v tisk. stroji.Potah má atypický rozměr proto zkoušíme u „B“ tisk. strojů tisk jak na „B“ formát tak i „RA“.Pokud nám vyjde stejný užitek na „B“ i „RA“ použijeme „RA“ protože má menší rozměry.

B1 100 x 70,7 cm RA1 61 x 86 cm
37 x 23,7 cm 37 x 23,7 cm
II 2 x 2 = 4x II 1 x 3 = 3x
X 1 x 4 = 4x X 2 x 2 = 4x užitek
Knihy formátu A6, B6, A5, B5 mají horní a dolní okraje 3mm, přední 5mm
Knihy formátu A4, B4, A3 mají horní a dolní okraje 4mm, přední 5mm
U tloušťky lepenky vycházíme ze vztahu 900g = 1 mm

Přebal:
Vycházíme z velikosti knižních desek. Velikost záložek přebalu není pevně daná. Platí však že záložka by neměla být menší než 1/3 knižní desky.
(vzorová velikost = polovina přířezu zaokrouhlená na cm dolů). Přebal je na výšku u 1 mm kratší než výška lepenkových přířezů.

př: KD 21,1 x 14,7 cm
lepenka + tloušťka lepenky + odsazení + záložky + tloušťka KK
přebal na délku – (2 x 14,7) + (2 x 0,2) + (2 x 0,5) + (2 x 7) + 3,5 = 48,3 cm
přebal na výšku – 21,0 cm

Přebal 21 x 48,3 cm

Přebal je stejně jako potah atypický rozměr, takže zkoušíme „B“ i „RA“.

12a. Zhotovení tuhých vazeb.

12a. Zhotovení tuhých vazeb. Výroba tuhých vazeb, charakteristika tuhých vazeb, druhy tuhých knižních vazeb, zhotovení knižního kompletu, zhotovení knižního bloku, dokončování knižních vazeb.


Tuhá vazba je spojení knižního bloku s deskami z tuhé lepenky nebo plastů.

Druhy knižních vazeb:
V7 tuhá vazba s kombinovaným potahem, poloplátěná vazba s deskami potaženými papírem, hřbet je potažen plátnem nebo jiným vhodným materiálem. (může být hřbet, rožky, lišta)
V8 tuhá vazba s nekombinovaným potahem ,celoplátěná
V8a tuhá vazba s nekombinovaným potahem laminovaná
V8b tuhá vazba s nekombinovaným potahem papírová
V8c tuhá vazba s nekombinovaným potahem z jiného materiálu (baladek, velur..)
V9 tuhá vazba s deskami z plastu ztuženými, vazba s deskami z plastů ztužených neměkčenou folií PVC nebo lepenkou.
V9a tuhá vazba s deskami z plastu neztuženými

Zhotovení knižního kompletu – kniž. komplet jsou snesené složky doplněné o přílohy a předsádky.

1.Převzetí tisku – Mistr nebo pověřený pracovník v knihárně zkontroluje podle visaček stav palet a namátkově přepočítá zda je správný počet archů včetně přídavků pro knihárnu.

2.Řezání archů papíru – Před řezáním se musí archy zestohovat, střásají se k nakládacím stranám, aby se tisk na arších kryl. Střásá se ručně nebo strojem. Podle způsobu řezání rozlišujeme - řezání před tiskem (začišťování, úhlování)
- řezání po tisku (prořezávání, rozdělení na předepsaný formát)

3. Skládání složek, předsádek a příloh – Základní složkou je arch papíru složený na tři lomy, který má po složení 8 listů (16 stran). Mohou se zhotovovat i složky, které jsou částí složky základní – půl složka (4 listy, 8 stran), čtvrt složka (2 listy, 4 strany), osmerka (1 list, 2 strany). Mohou být také složky dvojnásobné (16 listů, 32 stran). Při použití dvojnásobných složek je následná úspora při dalších operacích (snášení, šití)-

Druhy lomu:
jednoduchý
křížový
souběžný
harmonikový
zavinovací
okénkový

Skládací stroje – se dělí podle toho jestli zpracovávají
ploché tiskové archy
složky z rotačních tiskových strojů
tisk. archy přímo v rotačním tisk. stroji


Skládací jednotky
nožová jednotka
kapsová jednotka
kombinovaná jednotka (spojuje nožovou s kapsovou)
speciální jednotka (napojené na skládací zařízení rotačního tisk. stroje)

4. Lisování knižních složek – Po složení se knižní složky lisují. Lisováním se ze složek vytlačuje vzduch a lom složek se stlačuje tak, aby knižní komplet měl stejnou tloušťku přední i zadní strany.

5.Skládání a lepení předsádek a příloh – Předsádka je většinou dvojlist papíru nalepený na první a poslední složce, bílý nebo barevný. Předsádka slouží ke spojení knižního bloku s knižními deskami. Předsádka je zhotovena zpravidla z papíru a větší plošné hmotnosti než je kniha vytištěna (neplatí u tzv. nepravé předsádky, která je vyřazena přímo na knižním archu). Předsádka musí mít vždy směr vlákna souběžný se hřbetem.

Přílohy mohou být jednolistové nebo dvojlistové, mohou být větší čí menší než je formát knihy. Nejvhodnější je lepit přílohy na zádní stranu patřičné kniž. složky s odsazením 1-2mm.
Snášení knižních složek – Rozeznáváme snášení do sebe (vkládáním, pouze V1), a snášením na sebe (knižní způsob). Opět můžeme snášet ručně nebo strojem.
Kolacionování – Je kontrola snesených kniž. kompletů pomocí hřbetních archových značek, které po složení archů vytvoří pravidelný obrazec na hřbetu knihy.


Zhotovení knižního bloku – KB vzniká z kniž. kompletu spojením. Do zhotovení KB patří tyto operace:
1.Spojování knižních složek nebo listů – šitím nitěmi na krejčovském stroji
– šitím na niťovce
– lepením s odfrézovaným hřbetem (jednotlivé listy)
– lepením složek ve hřbete které byli
perforované, slepené nebo šité tavnými nitěmi

2.Ořezávání

3.Barvení ořízky

4.Oblení hřbetu a tvarování drážky

5.Vkládání a lepení záložkové stužky

6.Zpevnění hřbetu gázem

7.Kapitálkování a přelepení hřbetu papírem

Zhotovení knižních desek – Knižní desky slouží jako ochrana KB, zpevňují vazbu a určují charakter a druh vazby.
Desky pro tuhou vazbu se zhotovují z:
2 lepenkových přířezů
hřbetníků
potahového materiálu
výlepového materiálu
lepidla

Lepenka – používají se většinou dva druhy a to šedá strojní lepenka ( 300-900g/m²) nebo slepovaná lepenka (1250-2300g/m²).
Hřbetník – Používá se šedá strojní lepenka, na kulaté hřbety většinou karton.
Potahový materiál – Používají se knihařská plátna, která se řežou na stroji na řezání plátna.
Výlepový materiál – Používá se většinou balicí papír superior, středně jemný, jednostranně hlazený.

KD se zhotovují na jednoúčelových strojích.Přířez potahového materiálu se ručně nebo automaticky upevní do chytačů, které jej přenesou na nanášecí válce a odtud po nanesení lepidla na nakládací stůl. Podavač podá lepenkové přířezy a hřbetník na připravený potah na zakládacím stolu. Podle zakládacích pravítek založí nejprve Dlouhé a pak krátké záložky. V další stanici se celé desky lisují a vyvádí do vykladače. Nekombinované desky se zhotovují ve stroji v jedné operaci. Kombinované poloplátěné desky se zhotovují ve dvou operacích. V první se hřbet potáhne plátnem a ve druhé se potáhnou desky papírem.

Spojení knižního bloku s knižními deskami – Při ruční výrobě se u bloku nad 30mm používá dutinka.
1.Zavěšení na dutinku (u průmyslové vazby se nepoužívá)
2.Podlepení předsádek
3.Lisování (vazby se rovnají na sebe hřbety ven, tak aby se desky přesně kryly)

Ke spojování KB s dekami lze využít mechanizační prostředky, které mohou být různého stupně.
Provádí se tedy:
1.Ručně
2.Ručně s použitím oboustranného mazacího stroje
3.S ručním nakládáním bloku do poloautomatického zavěšovacího stroje
4.Plně automaticky na výrobní lince

11b. Jaké syntetické polymery se v polygrafii využívají? Jakým typem polymerace vznikají?

11b. Jaké syntetické polymery se v polygrafii využívají? Jakým typem polymerace vznikají?


Syntetické polymery se vyrábějí z jednoduchých organických sloučenin reakcemi, při nichž se
velký počet molekul monomerů spojuje v makromolekulu. Nejvýznamější z těchto reakcí jsou
polymerace a polykondenzace.

Nejdříve se syntetické polymery používaly jako levná náhražka dražších přírodních materiálů, cílem bylo vyrobit ze syntetických materiálů dokonalé imitace drahých materiálů. Proto se někdy materiály sbírkových předmětů z konce 19. století a počátku 20. století obtížně určují pouze na základě vzhledu, případně jejich vlastností a je tedy nutné využít analytické postupy identifikace materiálů. Od třicátých let 20. století se syntetické polymerní materiály stávají běžnou součástí předmětů každodenní potřeby. Syntetické polymerní materiály se užívali a užívají samozřejmě i při konzervování sbírkových předmětů jako konsolidanty, lepidla, tmely, materiály pro povrchovou ochranu. Aby bylo konzervování sbírkových předmětů úspěšné a nedošlo k jejich poškození nevhodným zásahem, je znalost použitého polymerního materiálu a přítomných degradačních produktů nezbytná. K počátečnímu rozlišení syntetických polymerů stačí sledovat jejich chování pří zahřívání za sucha. Termoplasty při zahřátí měknou nebo se taví. Jestliže nedochází k chemickému rozkladu, pak se po ochlazení nemění jejich rozpustnost v organických rozpouštědlech.

Takže v polygrafii jsou využívány především v dokončovacím zpracování pro tavná lepidla. Jsou to termoplastické polymery s obsahem pryskyřic, vosků, plniv, pigmentů, stabilizátorů. Dodávají se v tuhém stavu a zahřátím se stávají tekutými. Neobsahují ani vodu ani rozpouštědla. Snížením teploty rychle tuhnou, jejich aplikační teplota je 160-180°C. Otevřená doba je velmi krátká, 2-25sekund. Je ovlivněna složením lepidla, teplotou v místnosti, teplotou zpracovávaného produktu a tepelnou vodivostí materiálu. Většinou se dodávají v papírových nebo lepenkových krabicích. Syntetické polymery nalezneme i v disperzních lepidlech. Jde o lepidla s velmi dobrou adhezivní schopností, skládající se z většího množství syntetických polymerů. Ty jsou smíchány s rozpouštědlem, kterým z pochopitelných důvodů nemohou být organické látky. Proto se také vyvinuly takové syntetické polymery, u nichž je jako rozpouštědlo použita voda. Aby tato lepidla mohla být stabilní, je nutné zajistit malou velikost syntetických částic. Disperze se vyrábějí polymerací a jsou na bázi polyvinylacetátu. Postup práce s lepidly je velmi jednoduchý. Po jejich nanesení na povrch lepeného bloku dochází k odpaření dispergačních látek a zbytek lepidla se stéká do lepidlového filmu.

Spektrum aplikací těchto lepidel je velmi široké. Můžeme se s nimi setkat jak při přípravě vazby
V2, tak i tuhé knižní vazby V8. Velmi často se například disperzní lepidla používají při lepení
předsádek, potahů, k bodovému lepení či lepení plochých spojů. Jejich předností je poměrně
přijatelná cena a také jednoduchá manipulace s nimi. Na druhou stranu je při práci s disperzemi
nutné počítat s tím, že zasychání lepidla ve vazbě je delší než u jiných lepidel. Disperzní lepidla je
vhodné použít také tam, kde bude vazba přicházet do styku s velkými teplotními výkyvy.

11a. Flexotiskové formy.

11a. Flexotiskové formy. definice flexotisku,historie,materiály pro výrobu flexotiskových
forem,polymery, jejich charakterizace, výstavbové reakce vzniku polymerů, obecné schéma
polymerace, mechanismus polyadice a polykondenzace, fotopolymery, jejich charakterizace;
výroba a rozdělení tiskových forem, zhotovení tiskových prvků na tiskové formě, kopírování,
vyvolání, konečná úprava, upevňování tiskových forem v tiskovém stroji,rastrové válce, návlekové rukávce, zhodnocení tiskové techniky.


Flexotisk patří do skupiny tisku z výšky. Je to typická a tradiční obalová tisková technika, v
současné době je však flexotisk jednou z nejdynamičtěji se rozvíjejících tiskových technologií.
Využívá vlastnosti původního gumového štočku, který dobře přijíma a v tlaku dobře odevzdává
barvu nízké viskozity, dále vlastnosti lihových barviv, které rychle zasychají. Dnes všechny tyto
vlastnosti přinášejí pružné fotopolymerní štočky, vodou ředitelné a UV barvy. Neustále se
zdokonalují konstrukce tiskových strojů, objevují se novinky v technice i technologii tisku.Princip
flexotisku se stále zdokonaluje. Díky konstrukčnímu řešení barevníku, ale především díky stále
lepší rozlišovací schopnosti a dalším vlastnostem tiskové formy se podstatně zlepšila reprodukční
kvalita tisku. Tisk jemných pérovek, písma a především náročnějších vícebarevných předloh se
zařazuje flexotisk v kvalitě vedle ofsetu a hlubotisku.

První flexotisk vznikl v Německu roku 1890, kde byl prvně využíván firmou Sperling na potisk
balících papírů, obalů. Tiskovou formu tvořil vyřezávaný gumový válec (gumotisk). V Anglii firmaBibby Sarin and Son si necávají patentovat ,,anilínový lis“. Po 2. sv. válce, stoupá význam
gumotisku jako obalové techniky, objevují se nové konstrukce kotoučových strojů s dvěma až
čtyřmi tiskovými jednotkami s poměrně velkými výkony. Rychlé schnutí anilínových barev
umožnilo následné rychlé zpracování potištěného papíru. Začíná se objevovat i potisk různých
materiálů jako jsou sáčky, pytle, později pytle. Do první poloviny 20. století je flexotisk zařazován
k podřadnějšímu tisku. Nejvýznamnější rolí v rozvoji sehrála tisková technika v potiskování papírůpro obalové účely. Název, který známe dnes se začal používat od roku 1952, kdy americka
společnost usiluje o nový název pro tuto tiskovou techniku. 2. polovina 20. stol. Vzniká ve
Švýcarsku a Německu vzniká název Flexotisk. Největší změny v kvalitě flexotisku začaly v 2.
polovině 20. století.

Základem tiskové formy flexotisku je fotopolymerní štoček, jehož základem je polymer. Polymer
je makromolekulární látka, jejíž makroolekula je sestavená z velkého počtu molekul monomeru.
Vzniká z jednoduchých organických sloučenin reakcemi, polymerací a polykondenzací.
Polymerace je chemická reakce, při níž se velký počet monomerů spojuje v makromolekulu
plymeru, přičemž nevzniká žádný vedlejší produkt. Proto má polymer stejné chemické složení jakomonomer.
A+A+A+A+ …............ → A-A-A-A-....
molekuly monomeru molekuly polymeru

Polykondenzace je reakce, při které vznikají makromolekuly nízkomolekulárních výchozích
produktů za současného odštěpení jednoduchých reakčních produktů (vody, amoniaku a
chlorovodíku).

Polyadice je reakce, při které se molekuly reagujících látek navzájem spojují bez vzniku vedlejšíchproduktů. Složení produktů se neodlišuje od složení výchozích látek. Aby však polyadice proběhla je nutná přítomnost malého množství reaktivní látky, např. vody, alkoholu apod.

Polykondenzace je chemická reakce, při níž se navzájem spojují molekuly dvou různých
monomerů. Při polykondenzaci vzniká makromolekulární látka a jako vedlejší produkt též látka
nízkomolekulární např. Voda.

Fotopolymery jsou makromolekulární látky, které účinkem světla mění své vlastnosti, tj. buď mění svoji strukturu, nebo je účinkem světla iniciována chemická reakce. V 50. letech dvacátého století
výzkum fotopolymerů pokročil tak daleko, že jejich aplikace mohla být zaváděna i do
reprodukčních a tiskových technologií. První fotopolymerní tiskové formy byly zavedeny na trh
firmou Du Pont, která v 60. letech prezentovala první fotopolymerní desku pro knihtisk pod názvem DYCRIL. Tyto fotopolymerní desky sloužily ve flexotisku k výrobě štočků pro zhotovení matric.

Další fotopolymerní desku uvedla na trh roku 1974 firma Du Pont pod názvem CYREL. Tato deska již odpovídala požadavkům tiskové formy pro flexotisk a jejímu využití při potiskování vlnité lepenky a dalších i trojrozměrných obalových materiálů.

Flexotisk využívá reliéfní desku, tzn. Že tisknoucí prvky jsou vyvýšené nad netisknoucími. Moderní tisková forma má mnohem jednodušší technologii zhotovení než původní gumotyp, má vyšší rozlišovací schopnost a úroveň, která je jako u ostatních tiskových technik.
Ve flexotisku se používá flexibilních (elastických) tiskových forem, kterým jsou jedním ze
základních charakteristických znaků této tiskové techniky.
Tiskové formy pro flexotisk lze rozdělit podle použití elastických materiálů pro jejich zhotovení do dvou hlavních skupin:
1) Fotopolymerní tiskové formy
a) jednovrstvé desky (CYREL, Du Pont)
b) vícevrstvé desky (NYLOPRINT, BASF)
c) digitální fotopolymerní desky
d) vypalované polymerní desky

2) Návleky, „Sleevy“ (výhodné pro opakovaní zakázky)
a) fotopolymerní deska: – tvrdší pro pérové motivy
- pro autotypie s kompresibilní pěnou
b) vulkanizovaná guma
c) tekutý polymer

Reliéfní tisková forma se připevňuje na plášť formového válce, a to buď pomocí oboustranných
lepících fólií nebo prostřednictvím návleků. V některých případech je možné tiskový reliéf tvarovat přímo na polymerní nebo gumový povlak formového válce.
Technologie zhotovení fotpolymerních tiskových forem:
Postup zhotovení tiskové formy z fotopolymerů se liší podle druhu použitého fotopolymeru a podle typu použitých fotopolymerových desek. Rozdíly jsou v dílčích postupech a použitých chemikálií.

Pevné jednovrstvé fotopolymerní desky:
Tyto desky se skládají z poleyesterové podložky, na které je nanesená různě silná fotopolymerová vrstva, krytá polyesterovou fólií, která chrání vrstvu před poškozením. Nejprve se připraví fotopolymerní deska a provede se příp. Spodní osvit, pokud není fotopolymerní vrstva nanesená na pevné podložce. Odstraníme polyesterovou fólii a provedeme hlavní osvit přes negativní kopírovací podklad. Poté vymyjeme nevytvrzená místa fotopolymeru a formu vysušíme, aby se odstranil vymývací roztok. Poté následuje chmeická úprava štočku, kdy fotopolymer ztrácí lepivost. Konečným osvitem docílíme polymerace nedostatečně polymerovaných monomerů a radikálů.

Pevné vícevrstvé fotopolymerní desky:
Tyto desky mají na fotopolymerním podkladu nanesenou různě tlustou nosnou vrstvu s nízkou
tvrdostí. Tato vrstva je spojena s rozměrově stálou polyesterovou fólií a na ní je nanesená reliéfní
vrstva s vysokou tvrdostí a k ochraně proti poškození je vrstva pokryta ochrannou fólií.

Technologie
výroby je obdobná jako u jednovrstvých desek, akorát, že hloubka reliéfu je určena tloušťkou
reliéfní vrstvy a tloušťka nosné vrstvy se stabilizační folií určuje výšku základny reliéfu.
Kapalné fotopolymerní desky:
Hlavní rozdíl od výroby tiskové formy z pevných fotopolymerních desek je v tom, že použitý
fotopolymer je tekutý. Nejprve se tedy připraví fotopolymer a tak, že mezi podkladovou fólii a
skleněnou desku osvětlovacího zařízení je vložen negativ. Fólie je transparentní a hodně tenká, na tuto fólii se nanse pomocí rámu a stěrače stejnoměrná vrstva fotopolymeru a na ní se přiloží nosná polyesterová fólie. Po té se provede osvit zadní strany fotopolymeru a hlavní osvit tiskové strany přes negativ. Po osvitu se odstraní ochranná fólie a nevytvrzený polymer se ručně nebo automaticky odstraní. Tisková forma se následně vymývá vodou s přídavkem mýdlového roztoku. Pak se forma osvití UV zářením z důvodu konečného vytrzení a následuje sušení teplým vzduchem.

Pro zhotovení flexotiskových forem se využívají také nekonvenční digitální CTP-technologie, které se dělí na hybridní technologii nebo laserové vypalování.

Hybridní technologie:
Např. Hybridní technologie firmy DuPont Cyrel je založená na využití fotopolymerní desky. Tato
deska je tvořená nosnou polyesterovou podložkou, fotopolymerní vrtsvou a vrchní termoablační
vrstvou. Deska se bodově exponuje laserem v bubnové osvitové jednotce s hustotou záznamu 1000 až 4000 dpi. Na termoablačním principu se na tisknoucích místech odstraní vrchní vrstva a vznikne jednotný kopírovací podklad. Další zpracování je stejné jako u fotopolymerních štočků. Výhodou je odstranění kontaktu filmu se světlocitlivou vrstvou a absolutní prostupnost tisknoucích míst.

Laserové vypalování:
Tiskové prvky se vytvářejí vypalováním do gumové nebo plastové vrstvy povrchu válce.

Systém
pracuje bez matric, bez lepení štočků a vypalování je možno provést dvěma způsoby a to
maskovacím nebo skenovacím systémem.

Maskovací systém: (přímý způsob)
Vypalovací proces se provádí pomocí kovové masky. Válec je totiž po přebroušení potažen kovou
fóliií, na tu je nanesena světlocitlivá vrstva, do které se vykopíruje obraz. Po vyvolání obrazu se
leptáním fólie obnaží netisknoucí místa a a laserovým paprskem se netisknoucí prvky na povrchu válce odpaří.

Skenovací systém: (nepřímý způsob)
Vypalovací proces je řízen analogovým válcem s obrazem tisku. Prostřednictvým elektronického
systému se postupně načítají hodnoty optických hustot na obrazovém válci, které pomocí impulzu řídí laserový paprsek, který vypaluje obraz do povrchu formového válce.
Přenos řídké flexotiskové barvy z barevníku na tiskovou formu zajišťují rastrové (aniloxové)
válce. Rastrové válce mohou mít kovový nebo keramický povrch, v obou případech pokrytý
pravidelnou sítí jamek. Vlastnosti jamek (tedy zejména přenos barvy) závisejí zejména na jejich
velikosti, tvaru, hloubce a na úhlu natočení rastru. Na rastrovém válci jsou v celém plášti
zahloubeny mikroskopické 0,5 cm buňky. Do buněk je brodícím válcem (v barvě) vtlačena barva a přebytek setřen stíracím nožem. V celém plášti, v každé buňce je stejný nástroj barvy, při
navalování vyvýšené kresby některého štočku je barva vytažena na povrch kresby (reliéfu) a z něj pak předáván na potiskovaný materiál. Je zajištěna naprosto stejná intenzita barvy na kterékoli místě tištěné plochy kresby.

Flexotisk v posledních letech zaznamenal především díky nasazení digitálních technologií do
přípravy štočků významný nárůst kvality, který vedl k otevření nových segmentů výroby pro tuto tiskovou technologii. I když jde o průmyslovou tiskovou techniku, má ve světě produkční výroby svou nezanedbatelnou roli. Lze předpokládat, že bude svou pozici i nadále upevňovat a zvláště ve výrobě obalů se s ní budeme setkávat stále častěji.