Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

25b): Animovaný film, Loutka

Animovaný film je druh filmu, který je snímaný po jednotlivých fázích (neboli snímcích filmového pásu) tak, aby se jeho přehrátím plnou rychlostí vytvořil dojem plynulého pohybu. Tomuto způsobu rozpohybování se říká animace. Animované filmy vznikly původně jako kreslené, loutkové a další technologie, od konce minulého století se uplatňuje počítačová animace. Pro filmové triky se také používají i další technologie. Před druhou světovou válkou založil, po vzoru USA, Baťa ve Zlíně „továrnu“ na kreslené filmy, po válce se proslavil Jiří Trnka svými loutkovými filmy. Dalšími zná-mými tvůrci z dob Československa jsou Břetislav Pojar a Jan Švankmajer.


Technologie a příklady animovaných filmů

Kreslené filmy
Slavné kreslené animované filmy jsou třeba Sněhurka a sedm trpaslíků, Lví král studia Walta Disneye, či filmy a seriály z Japonska (říká se jim anime), zastoupené a známé především pracemi ze studia Ghibli a jeho nejznámějšího režiséra Hajaa Mijazakiho, kreslené v japonském komixovém stylu zvaném manga.

Loutkové filmy
Světoznámý je Jiří Trnka, loutkové filmy tvořili třeba Břetislav Pojar, Hermína Týrlová, novější příklad natočil režisér Aurel Klimt filmové Fimfárum.

Plastelína
Nejznámější tvůrce, používající tuto technologii je Nick Park a studio Aardman Animations. Natočili několik půlhodinových filmů Wallace & Gromit a dlouhometrážní Slepičí úlet a Prokletí králíkodlaka.

Animace objektů
Různé způsoby animace objektů používá třeba Jan Švankmajer, ale i mnoho dalších.

Pixilace
Jedná se o pixilování člověka – snímek po snímku se nafotí člověk v pohybu a postupným dáváním obrázků za sebe se člověk dostane sám do pohybu optickým klamem.
Počítačové filmy
Počítačem animované filmy jsou například klípek Jana Pinkavy Geri's game oceněný soškou Oscar, Shrek, Final Fantasy: The Spirits Within, Toy Story, Hledá se Nemo, Doba Ledová


Animované filmové triky
Velmi slavný film s animovanými triky byl dávný King Kong. Český režisér Karel Zeman používal animované triky velmi často (filmy Vynález zkázy, Cesta do pravěku a další).
Animované triky využívají všechny animační technologie.

Formáty animovaných filmů
Podle délky (a hlavní způsob distribuce):
• krátké (dříve i v kinech před hlavními filmy, dnes TV)
• půlhodinové (TV a TV seriály)
• dlouhometrážní (kino, TV)

Animovaný film u nás
Historie slavné éry československého animovaného filmu se začíná psát až po druhé světové válce. Mezi nejvýznamější představitele patří Ji-ří Trnka, Karel Zeman a Hermína Týrlová. Rapidnímu rozvoji českého animovaného filmu paradoxně velmi pomohlo znárodnění filmového průmyslu (1945) a vstup uznávaného výtvarníka Jiřího Trnky do něj. Jiří Trnka začal v pražském Atelieru filmových triků (AFIT) nadmíru úspěšně.

V roce 1946 si z Cannes přivezl hlavní cenu za film Zvířátka a Petrovští Trnka a jeho spolupracovníci, později také velmi významné osobnosti českého filmu, Břetislav Pojar, Jiří Brdečka, Eduard Hofman a další, se v následujících letech postarali o celou řadu úspěšných filmů.
Společnost AFIT se rozdělila na studio loutkových filmů, kde Trnka působil, a studio kreslených filmů Bratři v triku. Na konci 40. let natočil Jiří Trnka v rekordním čase hned tři animované filmy celovečerní a několik filmů krátkých. To bylo v té době víc, než zvládl kdokoliv jiný na světě. Trnkovy projek-ty měly pro svoji úspěšnost velkou státní podporu, a to i po nástupu komunistické diktatury.

V padesátých letech vznikly v Trnkově dílně úspěšné tituly jako Bajaja (1950), Staré pověsti české (1952), Sen noci svatojánské (1959) a další, jimiž si Trnka vysloužil od světové filmové kritiky označení Walt Disney Východu. Poslední film Jiřího Trnky Ruka z roku 1965 patří mezi jedno z jeho nejslav-nějších děl.

Z Trnkových spolupracovníků si vydobyli světovou popularitu Jiří Brdečka a Břetislav Pojar. Jiří Brdečka se věnoval režírování kreslených filmů. Břeti-slav Pojar je další důležitou postavou českého loutkového filmu. Mezi nejznámější Pojarovy filmy patří série o hravých medvědech, Pojďte, pane, budeme si hrát, a Zahrada podle knihy již zmíněného Jiřího Trnky. Břetislav Pojar je od devadesátých let vedoucím Katedry animované tvorby na pražské FAMU . Druhé centrum českého animovaného filmu bylo na Moravě. Ústředními postavami Zlínských ateliérů byli Karel Zeman a Hermína Týrlová. Týrlová mimochodem natočila své první filmy ještě dříve než Jiří Trnka. Její filmy jsou určeny především dětskému publiku. K nejznámějším patří

Jan Švankmajer původně přišel k filmu od práce v Laterně magice, kde spolupracoval na projektech velmi poeticky kombinujících hrané divadlo, tanec a film. Je označován za filmového tvůrce s jedním z nejosobitějších filmových stylů, který nese výrazné stopy surrealismu. První filmy natočil v šedesá-tých letech a dnes patří k nejznámějším žijícím tvůrcům animovaného filmu i za hranicemi republiky. Nejvýraznějším počinem Jiřího Barty je Krysař (1985), loutkový film na motivy staroněmecké legendy zpracované českým spisovatelem Viktorem Dykem. Je až s podivem, s jakou grácií se tvůrcům animovaného filmu podařilo překonávat nástrahy a omezení totalitního režimu. Byl to jistě velký boj, mnoho projektů nemohlo být realizováno, jiné byly cenzurovány, kritizovány či zabavovány, ale přesto přese všechno spatřilo světlo světa tolik neobyčejných děl, z nichž mnohá dodnes náleží do pokladnice světového filmového dědictví. Úspěchy v zahraničí pomáhaly tvůrcům jako Trnka, Pojar, Zeman, Švankmajer a dalším natáčet filmy podle svých představ.Výhodou zestátněné komunistické kinematografie byla velká státní finanční podpora, o kterou po pádu socialismu a odstátnění filmo-vého průmyslu český animovaný film přišel. Ocitl se tak v obtížnější finančí situaci. V současné době vzniká jen omezené množství animovaných filmů. Mezi tvůrce, kteří se dokázali i přesto prosadit nejen na české, ale i mezinárodní scéně, patří Jan Švankmajer (Něco z Alenky - 1992, Lekce Faust - 1996), režisér loutkových filmů Aurel Klimt, mistři totální animace Pavel Koutský – např. Curriculum vitae (získal Zlatého medvěda na berlínském festi-valu) a Michaela Pavlátová – její film Řeči, řeči, řeči (1992) byl nominován na Oscara. Cenu americké akademie získal jiný Čech, Jan Pinkava, který tvoří filmy v americkém studiu Pixar (průkopníku na poli počítačové animace). Oceněným krátkým filmem byla Geriho hra (1998). Český animovaný film nežije však pouze ze své slavné tradice, stále disponuje mnoha talentovanými a originálními tvůrci, kteří čekají na svoji příležitost předvést pověst-né umění české animace na světovém filmovém poli. Přehlídka českých i světových animovaných filmů je každoročně k vidění na mezinárodním festivalu animované tvorby AniFest , který se koná v jihočeské Třeboni. Festival si za své trvání vybudoval významnou pozici nejen v Evropě, ale i ve světě!

Loutkářství
historické české kočovné loutkové divadlo přibližuje několik desítek maringotek(tj.loutek vedený shora)z řezbářských dílen z přelomu 19.a 20 století
tradice loutkářství v Čechách započala v 80.letech 18.století,plně se rozmohla v národním obrození
loutkářství se stalo živností,které přecházelo z generace na generaci
nejstarší loutkou dochovaná loutka Poustevníka,klasičtí rytíři,čerti,loupežníci,ježibaby atd.
loutky z obdivuhodné produkce několika řezbářských firem,které společně s dekoracemi pro rodinná a spolková divadla vznikaly podle návrhů vyni-kajících českých umělců např. plošné loutky Mikoláše Aleše nebo předlohy Karla Svolinského,patří k nejoriginálnějším v celé Evropě.
v 1. polovině 20.stol. došlo k zásadní přeměně české loutky
její podobu ovlivňovaly moderní umělecké směry (expresionismus ,kubismus, secese, funkcionalismus),v té době vznikají i nesmrtelné dřevěné postavy-Spejbl a Hurvínek podle návrhu Josefa Skupy a zhotovil Karel Nosek,loutkaří se poohlížejí i po jiných materiálech než je dřevo,začínají využívat kera-miku,inspirují se plastikami přírodních národů a užitkovým umění
loutce se například věnovalo mnoho výtvarníků,sdružených v uměleckém družstvu Artěl
moderní povalečné loutkové divadlo je ovlivněno jednak českou marionetářskou tradicí
uvolněnost,touha po originalitě a vlastní představě vtištěná do dřeva či jiného materiálu vedou ke vzniku objektů,oscilujících mezi loutkou a sochou
loutková divadla tohoto období patří ke špičkám našeho divadelnictví (Divadlo Drak z Hradce králové),divák stojí před těmito loutkami

Jak se rodí loutka
Loutka vzniká z popudu výtvarníka a režiséra režisér by měl vědět o jakou loutku půjde a co bude hrát výtvarník připraví svůj návrh a donese na papíře loutky děláme z různých materiálů-ze dřeva,z polystyrenu,z molitanu atd. ideální stav je,když se hned na začátku ví,jaké pohybu má marione-ta vykonávat dál je nutné znát,jaký má mít marioneta výraz a kolik herců ji bude vodit práce výtvarníka začíná tím že si připraví nebo dostane návrh konstrukční návrh o velikosti 1:1,podle něj nařeže jednotlivé díly z daného materiálu má-li být loutka ze dřeva,vyřeže většinou nejprve dohromady hlavu s tělem a potom končetiny,ty se upínají pomocí spojů z kůže,drátů nebo provázků některé marionety se dál ještě brousí a pak putují do malírny k malíři a nebo ke krejčové Marioneta sestává z vahadla,kterým se loutka oživuje,ovládají se jím např. končetiny a další části těla,z nití na kterých je postavička zavěšena,a ze samostatné figurky se stává loutka existují i další druhy loutek např. maňásci,které můžeme natáhnout na ruku,sicilky-loutky zavěšené na drátu, javajky se vodí ze spodu,jejich končetiny se ovládají pomocí drátků zvaných čemburety a nakonec manekýni to jsou figuríny,které se vodí zezadu jsou i různé zvláštnosti např. stínové loutky určené pro akci ve stínohře a také tometové loutky a právě tyto mají neobvyklou výro-bu,dají se vyrábět z mokrých kmenů,což je dost náročné kmen se musí osekat,rozpůlit,dostat z něj vnitřek,protože dřevo později při vysychání pras-ká,aby získal správný tvar,stahuje se kmen dráty vodění totemové loutky je podobné jako u manekýna.

25a): Hračky historie, druhy, tvorba

Hračky a hry mají velmi dlouhou historii. Je prokázáno, že existovaly už v době prehistorické.
Hračky měly už děti starých Egypťanů. Nechyběly ani u Sumerů a snad nejvíce jich vzniklo v Orientu - zejména v Číně. Množství hraček se našlo v řeckých dětských hrobech.Děti v té době znaly velké množství hraček a her - chrastítka, panenky, káču, houpačku, hrály drábky či na schovávanou.

JOJO A KÁČA
Jojo znali už staří Řekové, i když před tím vykonalo dlouhou pouť zřejmě až z Číny. První zmínka o joju však pochází z Řecka z doby asi 500 let před naším letopočtem. Jojo z cihlové hlíny bylo vyobrazeno i na vázách z té doby. Jiná verze vede jojo ze zmíněné Číny na Filipíny, kde je odedávna populární hračkou. Přitom prý bylo právě na Filipínách jojo původně používáno jako zbraň při lovu zvířat ve větvích stromů. Hračce prý dal jméno filipínský výraz "vrať se". Do Evropy se jojo vrátilo opět přes Čínu až v osmnáctém století. Napoleonovi vojáci hráli jojo před bitvou u Waterloo a zaháněl jím údajně stres i Napoleon. Obliba této hračky několikrát klesla tak, až se na ni zcela zapomnělo. Opět se vrátila do západní Evropy v plné slávě v roce 1998 v novém kabátě, novém provedení, ale na stejném principu. Oblíbenou hrou starých Řeků, ale i Římanů byla také "káča". Dřevěná nebo hliněná, někdy i z bronzu, podle zámožnosti majitele. Do pohybu se uváděla většinou bičem. Známý římský politik Cato tuto hru dětem velice doporučoval. vojáčci přesně jako kdysi v Troji.

HRA V KOSTKY
"Alea iacta est" - kostky jsou vrženy. O významu hry v kostky svědčí tento Caesarův výrok, když překročil řeku Rubikon. Hra v kostky byla v té době velice oblíbená ve všech vrstvách římského obyvatelstva. Hráli ji císaři i filozofové a byla zejména oblíbenou zábavou římských vojáků. Císař Nero prý hrál jedno kolo za 400 000 sesterciů, což byla částka, která se rovnala ročnímu žoldu čtyř set vojáků.

PANENKY A VOJÁČCI
Při rozvíjení řecké kultury se stala důležitou hračkou panenka. Většina panenek v tehdejší době byla vyrobena z hlíny. Nejstarší řecké panenky jsou ze sedmého století př. n. l., v pátém století př. n. l. se pak v Korintu a v Atice zrodilo nové řemeslo - výroba panenek. Postupem času se panenky rozšířily nejdříve do dalších částí Středomoří a pak do celé Evropy. Nejen malé chlapce, ale i dospělé muže dokázaly už tehdy nadchnout bitvy s miniaturními vojáčky a také s trojským koněm. Byl to malý koník ze dřeva nebo z hlíny, v jehož břichu byli schováni O císaři Caligulovi zas bylo známo, že neváhal použít jakéhokoli podvodu, jen aby v kostkách vyhrál.

DÁLNÝ VÝCHOD
Mnoho her a hraček, které bývají považovány za ryze evropské, je původem z Orientu, především z Číny. Jde například o karty, šachy či diabolo. Z Číny pochází i létající drak, i když se neví, kdy přesně vznikl. Číňané znali hedvábí i papír, které se používaly na jeho výrobu, a také bambus na konstrukci tam rostl ve velkém množství. První létající draky používali údajně lstiví generálové k oklamání nepřítele. Jako hračky se začali létající draci používat v jedenáctém a dvanáctém století. Hra s draky byla velmi oblíbená. Děti byly při ní na čerstvém vzduchu a navíc se věřilo, že létající draci zahánějí zlé duchy.

KONÍCI, DIABOLO A DALŠÍ
Další hračkou z Orientu jsou dřevění koníci, kteří se objevují na začátku našeho letopočtu. Od sedmého století je známo také švihadlo - opět původem z Číny. Čínským vynálezem je i diabolo. Je to dětská hračka v podobě cívky, která se roztáčí, vyhazuje do vzduchu a chytá na provázek natažený mezi dvěma hůlkami. Tato hra byla velmi oblíbená v cirkusech a v čínském divadle. Nejstarší zmínka o ní je v knize popisující Peking z roku 1635. Na konci sedmnáctého století se diabolo dostalo do Evropy, kde mělo obrovský úspěch. Dnes je tato hračka znovu v oblibě například ve Francii

STŘEDOVĚK
Ve středověku jezdili rytíři na koni a děti je napodobovaly a s oblibou si hrály na rytíře s dřevěným koníkem na malé tyči. První takový koník vznikl ve století čtrnáctém. V roce 1508 se o této hračce zmiňuje Erasmus Rotterdamský ve svém díle Chvála bláznovství. Křížové výpravy do Svaté země vý-znamně ovlivnily i herní kulturu v Evropě. Na západ se dostávají společenské hry. Jedním z nejdůležitějších a nejstarších dokumentů o společenských hrách je "Kniha her" (Libro de Juegos) z roku 1283 napsaná na příkaz kastilského krále Alfonse X. Společenské hry se hrály zpočátku především ve šlechtických sídlech. Zakrátko je však hráli i měšťané a navzdory církevním zákazům postupně i dělníci a venkované.

VÝROBA VE VELKÉM
Od šestnáctého století se začínají hračky vyrábět ve velkém. Německo se specializuje na dřevěné hračky na vývoz. Centrem jejich výroby se stává Norimberk, kde se okolo roku 1730 začínají vyrábět i známí cínoví vojáčci. Sedmnácté století je zlatým obdobím domečků pro panenky. Byly určeny nejen šlechtickým dětem či dětem bohatých měšťanů, ale dostávaly je i mladé nevěsty jako svatební dar.

PRŮMYSLOVÁ REVOLUCE
Toto období přináší nejen nové průmyslové vynálezy, ale i nové hračky. Souběžně s parními vlaky se vyskytují miniaturní dětské vláčky, nejdříve ze dřeva, na konci devatenáctého století již první elektrické. Krátce poté, co se na ulicích objevila první auta a v roce 1903 vzlétlo první letadlo bratří Wrightů, inspirovali se i výrobci hraček. Začínají vyrábět miniaturní autíčka, vláčky, koleje a k tomu i nádraží a celé krajinky.

PLYŠOVÝ MEDVĚD
Roku 1903 dal americký prezident Theodore Roosevelt jméno Teddy (od Theodora) plyšovému medvědu, který si získal celý svět. Morrise Michtoma inspirovala kresba karikaturisty Berrymana v listu Washington Post znázorňující, jak vášnivý lovec medvědů Theodore Roosevelt rozhořčeně odmítá zastřelit malé černé medvídě. Stalo se to roku 1902 během prezidentovy návštěvy v jižních státech USA. Michtom pak požádal svou ženu Rosu, aby vyrobila plyšové medvídky. Ty vystavil vedle Berrymanovy karikatury ve výkladu svého obchodu v Brooklynu. Poptávka po plyšových medvědech byla tak obrovská, že Michtom poslal jeden exemplář do Bílého domu a požádal prezidenta, aby se stal jeho kmotrem. Roosevelt se prý trochu zdrá-hal, ale nakonec neodmítl. Tak vznikl plyšový medvídek Teddy.

NOVÉ HRY A HRAČKY
Řada klasických hraček se počátkem dvacátého století začíná vyrábět z nových materiálů. Velký úspěch měly již před první světovou válkou panenky z celuloidu a z kaučuku, protože byly méně choulostivé a levnější.
Samostatnou kapitolou v tomto vývoji jsou stavebnice značky LEGO. Jejich historie začala v roce 1932, když Dán Öle Kirk Christiansen začal v Billundu vyrábět dřevěné hračky. V roce 1934 pak přišel se jménem LEGO pro svou firmu. Je to kombinace dvou dánských slov LE g GO dt, což znamená "hraj si dobře". V roce 1949 uvedla firma na dánský trh první stavebnice z umělé hmoty, které byly předchůdci dnešních stavebnic LEGO. V roce 1954 vzniká "Systém hry LEGO" a o čtyři roky později se inovují samotné stavební prvky této hry, zejména jejich spojení. Od roku 1960 se firma specializuje pouze na výrobu svých stavebnic a v tomto oboru získává světový primát.

DESKOVÉ HRY
K šachům, jejichž oblibu není třeba zdůrazňovat a jejichž původ je rovněž orientální (Indie), přibývaly postupem času další velmi úspěšné společenské deskové hry: dáma, "Člověče, nezlob se!" (má indický původ), halma, slavné "Monopoly", které vymyslel roku 1920 nezaměstnaný inženýr Charles B. Darrow, či hra Scrabble, ta vznikla roku 1949.

BARBIE
Na veletrhu hraček v New Yorku se roku 1959 poprvé představila panenka Barbie. Vzápětí se rozpoutala diskuse o tom, zda je tato nenormálně štíhlá dáma s velkým poprsím vyrobená ze syntetického materiálu pro děti vůbec vhodná. Dětem však tyto pochybnosti vůbec nevadily a panenka získala obrovskou oblibu a zanedlouho i přítele Kena. Postupně vznikají hračky představující Jamese Bonda, Batmana či Supermana.

ZÁZRAČNÁ KOSTKA
Osmdesátá léta jsou ve znamení Rubikovy kostky, která zaplavila celý svět. Byla v nejrůznějších velikostech od klasické až po miniaturní používané jako přívěsek ke klíčům, ale funkční. Každý si hrál s kostkou, pořádaly se soutěže a dokonce mezinárodní šampionáty. Zvládnout sestavení kostky bylo něco jako malý IQ test. Autorem této hračky byl maďarský vynálezce Rubik. V devadesátých letech nastává; obrovský rozmach elektronických a později počítačových her a objevují se i takzvané "chytré hračky" fungující na principech robotů.

24a): Techniky vykládání a zdobená dřeva

Intarzie a inkrustace
Principem intarzie je dekorativní vykládání dřeva jiným dřevem nebo jiným kontrastním materiálem. Základem intarzie je podkladová plochá deska z dřevotřísky nebo měkkého dřeva, na kterou se postupně přilepují dýhové obrazy sestavované z různobarevných ručně vyřezávaných dílců dýh nebo i z jiných materiálů (slonovina, želvovina, perleť apod.).
Při inkrustaci nejde o nalepování, ale o vkládání dřevěných nebo jiných dekorativních prvků do povrchu podkladní desky. K často užívaným formám patří např. inkrustace kovem (plechem, amalgámem, vybíjením a zatloukáním drátů či hřebíků nebo vyléváním cínem nebo olovem.

Technika dřevořezu
Dřevořez se tiskne z vyhlazené dřevěné desky (štočku) a tato deska je řezaná ze dřeva podél kmene, po létech, nikoli napříč, jako je tomu u desky na dřevoryt. Proto bývá u dřevořezových tisků patrná kresba dřeva a je tím také ovlivněn směr a způsob rytí, protože rytí po létech je mnohem snazší než proti nim. Grafik vybírá různými dlátky a noži ze štočku to, co má být ve výsledném tisku bílé. Ozdobné motivy se nejprve na opracovávané dřevo předkreslí a poté se podle této kresby motivy postupně vydlabávají speciálními dláty a řezbářskými noži.

Původním dřevořezovým postupem je odebírat okolí kresby a vytvářet tak žebrovitě vystupující černou linii pozdějšího tisku, která musí být poměrně silná, aby se zamezilo jejímu prasknutí. Od 15. století se ale objevují dřevořezy, na kterých je odřezána linie kresby a pozadí je tmavé, tzv. dřevoře-zy bílé linie. V moderní době se kombinují oba přístupy.

Deska se před tiskem naválí barvou, přiloží se na ni papír a grafika se mírným tlakem a třením otiskne. K tisku lze použít lis, ale dodnes se často tiskne i ručně, tlakem ruky nebo tiskařské kostice. Při takovém způsobu tisku se deska tolik neopotřebovává, nehrozí ulomení reliéfní linie a grafik může ještě ovlivnit výslednou podobu tisku, takže každý list je svým způsobem unikát.

Reliéfní řezby
Existují dva základní druhy reliéfní řezby, plochý a zapuštěný reliéf a celá škola reliéfních řezeb z hlediska tvaru, jako např. válcové a prolamované, voluty, listové (dubové, akantové, štípávané) a květinové ornamenty, vejcovce apod. K reliéfní řezbě patří i vrubořez, linkový řez apod. Řezy se střídají, aby mohly být provedeny po létech, hloubka. se upravuje profilovými dláty, dno se rovná mělkým háčkem a linkové ozdoby kozí nohou.

24b): Základní štukatérské techniky

Štuk
Štuková výzdoba fasády domu U Jonáše v Pardubicích
Slovo štuk má dva významy, které spolu souvisí pouze volně a nelze je zaměňovat:

Štuk v minulosti
Na historických stavbách je slovem štuk označována hmota složená ze sádry, hašeného vápna, jemného písku, najemno drcených cihel či mramoru a vody. Jedná se tedy o speciální, velmi jemnou a přilnavou maltovou směs, která umožňuje vytvářet pomocí modelačních nástrojů nejrůznější plastické ornamenty. Vedle modelování z volné ruky je časté také formování, tzv. „vytahování“ štukových říms a profilů pomocí kovové šablony, která se pohy-buje po přiložených vodících lištách.

Tato technika byla oblíbena především v baroku, používala se však už v antickém Římě. Objevila se znovu v renesanci a byla používána ještě na počátku dvacátého století v secesní architektuře. Od poloviny devatenáctého století však byly štukové ornamenty v drtivé většině tvořeny odléváním do forem, což nakonec vedlo k naprosté devalvaci této techniky a jejímu postupnému opuštění ve prospěch architektury zcela bez štukového ornamen-tu v purismu, konstruktivismu a funkcionalismu.

Štuk v současném stavebnictví
V současném stavebnictví je slovem štuk označována jemná maltová směs zrnitosti max. do 1 mm, která se v tenké vrstvě nanáší na jádrovou omítku. Jedná se tak o povrchovou vrstvu - finální úpravu omítky. Složení této směsi, její účel a způsob použití je však značně odlišný od štuku v původním slova smyslu.

Štuková omítka se v dnešní době provádí zásadně filcováním a jedná se o velmi oblíbenou povrchovou úpravu omítek v Českých zemích. Nejčastěji je používán vápenný štuk. Takový štuk se dělá cca z 1/3 vápenného hydrátu a 2/3 jemně mletého vápence nebo jemného křemičitého písku. Pokud by velikost zrna přesáhla cca 1,5 mm, je velmi obtížné takový materiál již filcovat a jednalo by se už o omítku jádrovou.

Druhy štuku podle druhu pojiva
vápenný
vápenosádrový
sádrový
cementový

Druhy štuku podle zrnitosti
jemnozrný (velikost zrna do 0,5 mm)
hrubozrnný (velikost zrna do max. 1,5 mm)


Štuk v současném stavebnictví
V současném stavebnictví je slovem štuk označována jemná maltová směs zrnitosti max. do 1 mm, která se v tenké vrstvě nanáší na jádrovou omítku. Jedná se tak o povrchovou vrstvu - finální úpravu omítky. Složení této směsi, její účel a způsob použití je však značně odlišný od štuku v původním slova smyslu.

Štuková omítka se v dnešní době provádí zásadně filcováním a jedná se o velmi oblíbenou povrchovou úpravu omítek v Českých zemích. Nejčastěji je používán vápenný štuk. Takový štuk se dělá cca z 1/3 vápenného hydrátu a 2/3 jemně mletého vápence nebo jemného křemičitého písku. Pokud by velikost zrna přesáhla cca 1,5 mm, je velmi obtížné takový materiál již filcovat a jednalo by se už o omítku jádrovou.

23b: Restaurování kovu

U kovových předmětů, stejně jako u jiných starožitností, byste se měli pokoušet pouze o opravy na úrovni svých schopností. Než se pustíme do opravy, je třeba zhodnotit, jestli poškození vyžaduje opravu. Mnoho malých deformací na kovových starožitnostech se připouští a nevhodná opra-va vypadá hůř než původní poškození.

V případě že je předmět zanesen nátěrem pod nimiž se ztrácí původní vzhled a výtvarné řešení musíme tento nátěr odstranit až na kovové jádro. K tomuto použijeme roztok louhu sodného nebo klasický odrezovač nátěrů. Odstraňovač nanášíme štětcem a necháme několik minut působit pak opláchneme vodou a tento postup opakujeme do té doby než se nátěru zbavíme. Je-li ale předmět ve velmi špatném stavu barvu neodstraňujeme, protože by tím mohlo dojít ke zničení předmětu. Po odstranění barvy předmět odmastíme, nejlépe alkalickým odmašťovačem. Benzín, toluen nebo aceton totiž nemají schopnost působit pasivaci a oxidaci.

Předměty bývají také zachváceny korozí a tak je nutno korozi odstranit. Koroze je způsobena chemickou a elektrochemickou činností pro-středí. Odstranění provedem kyselinou fosforečnou nebo klasickým odrezovačem. Po odrezení provedeme pasivaci a osušení.

Teprve když máme předmět očištěný můžeme rozhodnout o konkrétním postupu restaurování. V každém případě provedeme fotografickou a výkresovou dokumentaci. Zjistíme původní povrchovou úpravu. Některé ornamenty bývají zlaceny a některé části bývají zdeformované a je nutno určit jejich původní tvar. Chybějí-li celé části je nutno je nahradit.

Předmět uvedený v rámci možnosti do původního stavu, navrátíme hybnost pohyblivým částem a doplníme, opravíme poškozené detaily. Na závěr provedeme povrchovou úpravu a konzervaci předmětu. Povrchovou úpravu volíme podle toho v jakém je předmět stavu a jakou úpravu měl když byl nový (zlacení, cínování). Konzervaci provedeme včelím voskem.

Při restaurování nepoužíváme násilí abychom předmět ještě více nepoškodily a nevíme-li si rady poradíme se s odborníky nebo historiky. Veškeré zásahy a postupy restaurování zanášíme do dokumentace (pro další restaurování)

Tanátová technika
K povrchové úpravě a ochraně železných předmětů je často výhodná metoda tanátování. Základní složkou tanátovacího roztoku je tanin, který má redukční vlastnosti. Tanin je prášek béžové barvy. Jeho podstatnou složkou je kyselina gallová. Tanátování se provádí nejlépe opakovaným nátěrem vodním roztokem taninu s přídavkem etylalkoholu, případně i kyseliny fosforečné, na očistu a odmaštění železného povrchu. Tanin s kyselinou fosforečnou vytvářejí na povrchu železa povlaky s velmi dobrými ochrannými účinky, mnohem výraznější než je tomu u samotného taninu nebo jen kyseliny fosforečné.

Úprava slabě zkorodovaných předmětů
Slabě zrezivělé předměty se nejlépe čistí, odmastí, případně nekonzervují. K odmaštění jsou vhodné neutrální saponáty, nebo organická rozpouštědla (benzin, aceton). Po odmaštění předmětu je nutno pracovat v gumových nebo bavlněných rukavicích, aby nedošlo ke znečistění kovu a tím k případnému vytvoření nesouvislé tanátové vrstvy. Předmět se potom ponoří na několik minut do horké vody nebo se vodou oplachuje. Potom se provádí vlastní tanátování, nejlépe opět horkým roztokem – k dosažení optimálního účinku lázně. Lázeň je složena z 200g taninu a 1litru vodydo níž se přidá 150ml etylalkoholu. Po důkladném navlhčení povrchu tímto roztokem se provádí intenzivní roztírání tuhým kartáčem po dobu 3 – 5 minut. Celý postup navlhčení a roztírání se opakuje dle potřeby asi 6 krát. Takto upravený povrch se ponechá v suchém a čistém prostředí za normální teplo-ty asi 24 – 48 hodin k dozrání tanátové vrstvy. Závěrečná povrchová úprava spočívá ve vytvoření účinné ochranné konzervační vrstvy (vosk, transpa-rentní lak). Tuto restaurátorskou techniku můžeme nejčastěji použít při opravě (starého kování, nožů, zámků)

Odstraňování poškrábání
Poškrábání kovových předmětů odstraníte obroušením okolního kovu už pod úroveň poškození. Zklame-li leštění brusnou leštěnou na kov, připravíme si pastu z plavené křídy, denaturovaného lihu a parafinu nebo lakového benzinu. Pastu naneseme na látku, kterou si obtočíme kolem ko-nečku prstu a krouživým pohybem leštíme. Předmět omyjeme a pokračujeme v leštění. Silně poškrábanou mosaz a měď můžeme vyčistit velmi jemným smirkovým papírem, navlhčeným olejem. Práci zakončíme leštěním, plavenou křídou a leštěnou na kov.

Vyplňování děr
Litinu s barevným nátěrem můžeme zatmelit epoxidovým tmelem. Na předměty s přirozeným kovovým povrchem si připravte tmel smíšením epoxidového lepidla s vhodným práškovým kovem. Směs zahustěte přídavkem kaolínu a barevně upravte práškovým pigmentem. Nanesený tmel necháme zaschnout přes noc, pak ho obrousíme jemným smirkovým papírem. Je-li třeba potřeba ještě další zamaskování, zkuste použít kovovou pastu na barvení obrazových rámů. Naneste jí špičkou prstu, nebo po zředění lakovým benzínem, natřete štětcem. V tenkém materiálu podložte díru mode-lářskou hlínou. Když tmel zaschne, modelářskou hlínu odstraníme a vnitřní stranu podložíme slabou sklotextilní rohoží.

Opravy kovových předmětů měkkým pájením
Různé kovy se taví při rozdílných teplotách. Teplota, při které se kov stává tekutým, se nazývá tání. Pájka je slitina, která má nižší bod tave-ní než spojované kovy. Proto bude zatékat dobře do spoje, po tvrdnutí vznikne dokonalý spoj. Měli bychom si dát pozor na nečistoty a kysličníky, aby nám nebránili ve spoji.

Vyklepávání promáčklých míst
Vyklepávání nebo tvarování plechu je práce vyžadující zručnost. Proto raději silně promáčklý vzácný předmět necháme odborníkovi. To je obzvlášť důležité v případě, kdy kov vytváří záhyby. Neodborným zacházením může vzniknout trhlinka. Avšak malá promáčknutí v měkkém materiálu můžeme vyrovnat celkem snadno. Vyklepávání kladívkem může způsobit nové vady. Aby k tomu nedošlo, pokračujeme po hrubém vytvarování, vyhla-zování plechu údery kladívkem se širokou ploskou. Používejte paličky s čely z umělé hmoty nebo alespoň strojnické kladivo se zaoblenými hranami. Předmět držte pevně proti podložce a pracujte malými údery kladívka

Lepení kovu
Moderní lepidla umožňují opravy zlomených předmětů, které byly považovány za nelepivé. Lepení je obzvláště vhodné v případech, kdy není možné předmět ohřát, např.: při popravách cínových nebo olověných předmětů. Velké ohřátí také poškozuje patinu a vykládání nebo doplňky ze dřeva či slonoviny. Bude-li opravovaný spoj namáhán, volte raději měkké pájení. Pájení používejte i v případě, spojujete-li části s malým průřezem. Kyanoakrylátová lepidla jsou vhodná pro malé opravy, ale epoxidové dvousložkové lepidlo vytvoří pevnější spoj.


Restaurování uměleckých děl
je specifická výtvarná disciplína. Je souhrnem uměleckých, umělecko-řemeslných a technických úkonů, jejichž cílem je maximálně možné zamezení hmot-ného úpadku uměleckého díla a zpřístupnění jeho duchovní obsahové hodnoty, a to při maximální míře respektování autenticity a fyzikální, historické a estetické celistvosti hmotné podstaty i výtvarné formy díla.

(Pozn.: Restaurování výtvarných uměleckých děl se předmětem svého zájmu a tím důrazem na umělecko-interpretační složku restaurátorského procesu a specifickými nároky na kvalifikaci restaurátora vyčleňuje jako samostatná výtvarná disciplína. Samotný pojem restaurování (angl., franc. "con-servation") je definován obdobně, ale obecněji vzhledem k širšímu spektru předmětů činnosti, a to takto:
Restaurování je souhrn činností, prováděných na hmotných kulturních statcích, s cílem zamezit jejich hmotnému úpadku a současně zpřístupnit jejich kul-turní hodnotu, a to při maximální míře respektování jejich autenticity a fyzikální, historické a estetické celistvosti.)

Restaurování, restaurátorský proces
• zahrnuje zejména provádění průzkumu díla, jeho konzervaci, interpretaci estetické hodnoty díla a dokumentaci provedeného restaurování.

Průzkum
• je zjištění stavu, struktury a materiálu restaurovaného díla včetně rozsahu poškození, změn a ztrát a studia závažných historických i součas-ných informací a pramenů. Průzkum je určující pro další restaurátorský postup.

Konzervace
• je souhrn úkonů, jejichž cílem je zpomalit úpadek hmotné podstaty díla a zachovat jej co možná nejblíže dochovanému stavu.

Interpretace estetické hodnoty díla,
• je souhrnem specifických uměleckých úkonů, které modifikují dochovaný stav díla tak, aby byla rehabilitována autentická, esteticky a histo-ricky celistvá výtvarná forma díla v míře nutné pro zpřístupnění jeho duchovní obsahové, estetické a historické hodnoty. Interpretace může být prováděna výhradně na základě dosažitelného komplexního poznání původního stavu díla.

Dokumentace restaurování
• zprávu o průzkumu restaurovaného díla s fotodokumentací
• instruktivní fotodokumentaci stavu díla před a po restaurování i během restaurátorského procesu a zprávu
• obsahující faktický popis restaurátorských zásahů
• druh
• složení (je-li známo) a způsob aplikace použitých materiálů
• pokyny pro následnou péči o restaurované dílo
• případně další důležité údaje.

Výtvarná umělecká díla
• jsou pro účely tohoto dokumentu díla jak historická, tak současná, o nichž společnost soudí, že mají zvláštní uměleckou, historickou nebo vě-deckou důležitost.

Autenticita
• vlastnost uměleckého díla, zahrnující originalitu tvůrčího duševně kreativního aktu a původnost jeho realizace.

Fyzikální, historická a estetická celistvost (integrita)
je vlastnost uměleckého díla, která zahrnuje všechny aspekty proměn, k nimž došlo během existence díla a které je nutno z hlediska dnešního stavu poznání zachovat.

Preventivní ochrana
• jejichž účelem je zabránit poškození
• zpomalit přirozenou degradaci výtvarného díla
• zajištění optimálních podmínek uskladnění, prezentace, užití a nakládání

Rekonstrukce
znovuvytvoření celku nebo části výtvarného díla, založené na písemném, obrazovém nebo vědeckém svědectví o podobě rekonstruovaného díla. Rekonstrukce vychází z absence původní hmoty díla a z maximálně možné jistoty o formě původního stavu díla. Rekonstrukce je specifickou variantou restaurátorského procesu.

Restaurátor
je pro účely tohoto dokumentu každá fyzická osoba, jejímž základním povoláním je restaurování výtvarných uměleckých děl a která má ověřené vzdělání, znalosti, schopnosti a zkušenosti k výkonu restaurátorského povolání.

Vlastník
je pro účely tohoto dokumentu
a) osoba (nebo osoby), která je zákonným vlastníkem výtvarného díla,
b) osoba (nebo osoby), která vykonává profesionálně opatrování výtvarného díla.

Původce
je pro účely tohoto dokumentu
a) osoba (nebo osoby), která vytvořila nebo navrhla výtvarné dílo,
b) osoba (nebo osoby), která reprezentuje tvůrce nebo návrháře výtvarného díle podle zákonného, morálního nebo duchovního práva.


Restaurátorské techniky- kov

Základní způsoby tvarování železa
Základním způsobem tvarování kujného železa je kování. Údery kladiva, nebo bucharu dostává materiál potřebný tvar a kovat lze jen tvárné kovy a slitiny a zpravidla jen za tepla.

Rozeznáváme:
volné kování- při kterém dáváme výrobku tvar údery kladiva
v zápustkách- kdy se tvaru dosahuje vtlačováním materiálu do kovové formy, tzv. zápustky. Podle způsobu práce je kování ruční nebo strojní. Drobné výrobky zpracovává kovář sám na kovadlině, na materiál větších rozměrů používá buchar.
V uměleckém kovářství a zámečnictví se největší část práce provádí ručním kováním.

Ohřívání
Kovářský materiál se ohřívá ve výhni. Nejvýhodnější teplota pro kování je 800-900 C. Pevnost oceli při této teplotě klesá až dvacetkrát a ocel je velmi tvárná. Kovat při menších teplotách není výhodné.

Prodlužování
Jestliže kovář pracuje sám, prodlužuje materiál většinou na hraně kovadliny. Má-li pomocníka, přidržuje materiál na dráze kovadliny a druhou rukou nasazuje prodlužovací kladivo.

Ohýbání
Ohýbání materiálu jsou dva druhy: Ostré ohýbání- na ostré hraně kovadliny postupným přitloukáním kladiva z boku a shora, až dostaneme potřebný ohyb.
Ohyby dokulata - na kulatém rohu kovadliny. Velikost ohybu je určena vzdáleností materiálu od špice kovadliny.

Zakulacování
Čtyřhranný nebo i plochý materiál je třeba na jednom konci zakulatit. Čtyřhranný materiál se položí hranou na dráhu kovadliny a údery kladiva se čtyřhran přetváří na osmi hran. Údery musí být stejnoměrné, aby se materiál nedeformoval. Teprve až se vykove téměř pravidelný osmihran, můžeme rychlejším pootáčením dotvářet kulatinu. Pro konečný tvar použijeme zápustkovou babku zápustkové kladivo.

Přesekávání
V kovářství se materiál většinou neřeže, ale usekává. Tento způsob je jednoduchý a řídí se tloušťkou materiálu. Tenký materiál usekneme přímo na utínce, kterou vložíme do otvoru kovadliny. Jde-li o materiál tlustý(asi od 10mm),použijeme k tomuto účelu ještě sekáč.Materiál položíme na utínku, z druhé strany nasadíme sekáč a pomocník mocnými údery přitloukacího kladiva usekne potřebnou část.

Probíjení
Pro nýtování,provlékání apod.. musí být ve zpracovaném materiálu předem provedeny různé otvory. Matriál nasadíme v potřebném místě na průboj-níkovou babku, v místě, kde má být díra, zasadíme probíjecí kladivo a pomocník přitloukacím kladivem poráží otvor.Je-li materiál z poloviny probit, vyjmeme probíjecí kladivo, materiál otočíme, díru vyrovnáme a dokončíme prorážení. Potřebný tvar díry dokončíme pro tuto práci vyrobeným trnem.

Pěchování
V některých případech se kove z tenčího materiálu výrobek, který má být na konci nebo v jiném místě tlustší nebo má mít na konci kouli apod. Zde je nutné tzv. pěchování.Je-li materiál kratší, nahřeje se část potřebná k pěchování a materiál se pěchuje mocnými údery kladiva. Má-li být pěchovaná část širší, ale délka pěchované části kratší, postaví se materiál studeným koncem na kovadlinu a kladivem se tluče přímo na žhaví materiál. Má-li však být délka pěchování delší, postaví se opačně a tluče se na studený konec.

Štěpení
Byla a je jedna z nejpoužívanějších technik v um. kovářství. Podle potřeby zvolíme tloušťku materiálu a předem si přibližně určíme tvar a délku štěpe-ní. Potom materiál ohřejeme a začneme vyznačené místo sekáčem odsekávat z jedné strany Rozštěpený materiál se odehne od sebe tak, aby se mohla každá část kovat samostatně. Vytvarujeme podle návrhu potřebné tvary. U čtyřhranných materiálů materiál jakoby ukrajujeme.

Provlékání
U mříží a bran je známkou dobré konstrukce vzájemné provlékání tyčí. Tyč se musí v místě kde má být průvlek, nejprve trochu napěchovat, a poté z obou stran proseknout. Prosekává se vždy jen za tepla.Tímto proseknutím vznikne dlouhý úzký řez,který se pak protáhne trnem potřebného rozmě-ru.Prosekávají se mater. kulatého průřezu (renesance) tak i čtvercového.

Tepání
Tepání je v podstatě jiný způsob zpracování kovů než kování. Tepáním se tvaruji rovné předměty, zpravidla plech, do nejrůznějších tvarů. (figury, emblémy, rostlinné motivy …) U jednoduchých tvarů se tepe přímo a tvaruje se podle oka. U složitých emblémů a figur je třeba plastického modelu, podle něhož se neustále kontroluje vytepaný tvar. Kontrola je shodná s kameníky. Vlastní tepání se dělá buď za tepla nebo za studena.(do 2mm)


SPOJOVÁNÍ KOVÁŘSKÉHO MATERIÁLU

Nýtování
V um. kovářství se mat. nejčastěji spojuje nýtováním. Kovář si nýty zhotovuje sám podle potřeby. Zpravidla se používají čtyřhranné nýty osazené na jednom konci. Otvory pro nýty se nevrtají, ale za tepla probíjejí. Při nýtování se nýt prostrčí oběma otvory spojovaného mat. a za tepla se nýt roztlu-če na neosazeném konci do potřebné podoby.

Objímky a spony
Spony- navlékáme za tepla, aby sevření bylo co nejpevnější. Při chladnutí se přirozeným stahování spony ještě více sevřou.

Sváření v ohni
Této způsob spojování se dnes téměř nepoužívá. Používá se při některých restaurátorských pracích. Při sváření se mat. připraví podle. Poté se ve výhni nahřejí, na vysokou teplotu při niž začne kov tzv. téct. Rychle vyjmeme mat. z výhně a mocnými údery kladiva provedeme vlastní spojení

Zkrucování - torzírování
Je stáčení čtyřhranných tyčí do spirály. Zkrucování čtyřhranných tyčí probíhá zpravidla za studena do tloušťky asi 20mm.Větší rozměry se musí stejno-měrně nahřívat. Kovář si vyznačí, místo kde má být tyč skroucena, a spodní rysku upevní do svěráku. Potom vezme vratidlo a upevní ho v místě druhé rysky. Vratidlem se točí tak dlouho, až se vytvoří potřebný závit.

Voluty a spirály
Voluta je nejpoužívanější ozdobný prvek v um. kovářství. Mají svůj základ v iónském slohu. Kovář voluty přímo kove a záleží na jeho zručnosti,aby dal volutě správný spirálovitý tvar.Voluty se dělají podle návrhu jednostranné,dvoustranné,proti sobě stočené i z jednoho prutu se rozvíjející.

Šišky
Dělají se buď spirálovitě stočené z jednoho drátu, nebo vícestranné, složené ze tří až šesti drátů. První druh se používá jako ukončující prvek různý výběžků u mříží,kdežto druhý jako ozdoba uvnitř mřížových tyčí nebo jako držadla.U šišek z čtyřhranných materiálů se mat. podélně rozsekne dle potřeby ze čtyř nebo dvou stran.

23a): Restaurování dřeva

Cílem restaurování je vrátit předmětu co nejvíce původní vzhled a původní funkci, ale i výtvarný smysl

Stanovení způsobu opravy:
Před opravou poškozeného nábytku musíme přesně vymezit rozsah poškození a rozhodnout, bude-li pouze pouze konzervován (jako staro-žitnost a ozdoba domácnosti) anebo restaurován (bude-li mu vrácena původní podoba a užitnost). Podle stavu stanovíme přesný postup práce. Než začneme s opravami, obstaráme si všechen potřebný materiál (z daného období) a nářadí, aby se nestalo, že bychom byli nuceni změnit technologic-ký postup proto, že nebyl k dostání některý přípravek. Než začneme restaurovat je třeba mít písemný souhlas majitele či organizací že souhlasí s postupem a zásahem do restaurovaného nábytku (barva, dodělat chybějící části…)

Zjištění stavu starožitných předmětů
Každý předmět zjištěný k opravě nejdříve prohlédneme, není-li napaden dřevokazným hmyzem. Jsou-li na povrchu dřeva viditelné otvory a dírky, kterými dospělý brouk opouští dřevo, poklepeme trochu kloubem prstu. Napadené dřevo zní při poklepu nejasně, téměř dutě. Dále zjišťujeme, není-li předmět napaden plísní nebo houbou či hnilobou, to ej dbře viditelné a rozpoznatelné zvenčí. Po té ověříme stav konstrukce, zda není nábytek rozviklaný a má pevné spoje. Všechny chybějící konstrukční části vyznačíme a sepíšeme. Stav povrchu zkoumáme až nakonec. Prohlédneme také ková-ní. Technologie a materiály vybíráme co nejpečlivěji. Také musíme udělat fotodokumentaci (pro porovnání před a po dále fotografie pomáhají při montáži a dělají dobrý dojem na zákazníka).

Pracovní postup
- prohlednutí předmětů, průzkum, sondáž a stanovení záměru
- demontáž (je velice důležité číslovat části nábytku, aby nedošlo k záměně)
- vysušení
- asanace
- vysušení
- petrifikace
- vysušení
- sejmutí přebytku petrifikačních lázní
- sejmutí nevhodných nátěrů
- vysušení
- oprava konstrukce
- oprava povrchové výzdoby (intarzie, řezby, malby, zlacení)
- povrchová úprava
- celková montáž
- povrchová úprava závěrečná
- úprava kování
- závěrečná retuš
- předání

Podle stavu poškození a pracovního postupu se některé pracovní úkony vynechávají, nebo se opakují. Přesto je velice důležitá přesná a pečlivá příprava, která je zárukou úspěšné práce

Průzkum a sondáž
Důležité je správné určení původní povrchové úpravy. Zjistíme-li cokoliv podezřelého na povrchové úpravě provedeme sondáž. Odhalí pů-vodní úpravu předmětu a umožní přesně určit čím a jak byla provedena poslední povrchová úprava. Sonda se provádí mechanicky, chemicky nebo kombinací obou způsobů.
Mechanická – odškrabování povrchu, chemická – rozpouštění jednotlivých nátěrových vrstev. Jako rozpouštědla používám alkohol, aceton, benzín, terpentýn, vodu. Podle výsledků zhodnotíme zda novější opravu sejmeme a vrátíme se k původní nebo ponecháme a opravíme.

Demontáž
Pokud možno předmět pro pozdější montáž vyfotíme, popíšeme a jednotlivé kusy označíme. Rozebereme předmět určený k opravě na jednotlivé díly. To znamená, že jej rozložíme ve všech uvolněných spojích. Z nábytku sejmeme kování – zámky, panty, uzávěry. Demontované díly očistíme v souvislé řadě. Lepší přehled při konečné montáži vystavovaného předmětu umožní plánek. Uchováme ulomené části pohromadě, popraskané anebo odchlípnuté části slepíme klihem. Do spáry můžeme zasunout malý klínek a lehkým poklepáváním na něj spáru uvolňujeme. Musíme dávat pozor na skleněné ozdoby a výplně. Čalounění podle rozsahu opravy případně sejmeme

Vysoušení dřeva
Předměty ze dřeva musí být před opravou suché, jinak by oprava nepřinesla žádoucí účinek a nebyla by trvanlivá. Vysoušíme zvolna a za stálé kontroly pomocí proudění suchého teplého vzduchu.

Asanace
Odstranění biologických škůdců a ochrana před nimi. V tomto případě jsou nám nápomocné různé chemické prostředky, které musí jak škůd-ce vyhubit, tak zabránit jakémukoliv jejich dalšímu šíření. Také jsou doporučované techniky – nátěrem, lázeň, zaplynování, penetrace

Petrifikace
Zpevňování dřeva. Dřevo se zpevňuje po dokonalé asanaci a vysušení, vhodnou látkou. Základem těchto látek jsou přírodní nebo umělé pryskyřice rozpuštěné v rozpouštědlech, podle složení pryskyřice i rozpouštědla. Mají různé vlastnosti a především se liší po ztvrdnutí, leskem a od-stranitelnosti přebytku roztoku z povrchu předmětu, což je důležité pro konečnou povrchovou úpravu. Účelem zpevnění je spojit dřevěné piliny a zpev-nit dřevěná vlákna, neočekáváme, že petrifikační roztok vyplní i otvory a chodby vyhlodané dřevokazy. Ty musíme vyplnit sami.

Odstraňování starých nátěrů
Odstraňovač starých nátěrů je průmyslový přípravek k odstraňování nátěrů až na holé dřevo. Není upotřebitelný ke snímání jednotlivých nátěrů na křídovém podkladě. Je velmi účinný při odstraňování z rovných ploch. Nanáší se na plochu pomocí většího štětce ve stejnoměrné vrstvě. Chvíli počkáme a poté odstraníme kašovitou hmotu. Tento postup opakujeme dokud není povrch zbaven nežádoucí vrstvy nátěru. Poté plochu obrousí-me nebo omyjeme acetonem či terpentýnem. Po vysušení můžeme pokračovat v dalších operacích.

Opravy nábytkové konstrukce
Jedním z důvodů proč opravujeme je porouchaná konstrukce a polámané nebo jinak znehodnocené nosné části, zdobné lišty anebo jiné části. Nábytek vyspravujeme až když jsou všechny jeho spoje uvolněné. Nahradíme chybějící části. Nábytek vyspravujeme až když jsou všechny jeho spoje uvolněné. Nahradíme chybějící části, vyspravíme jednotlivé díly, praskliny vyšpánujeme a sklížíme jednotlivé plochy. Zdobné lišty sejmeme před opravou konstrukce a vrátíme je zpět až při konečné povrchové úpravě. Místo zlomu jednotlivých částí nikdy neodlamujeme a třísky neodstraňujeme dokud si celý zlom a jeho okolí neprohlédneme. Pokud je dřevo zlomené tak, že jdou oba kusy bez využití větší fyzické námahy zpět k sobě, potom vyvrtáme do obou 3 – 5 cm hlubokou díru na kolíček. Poté oba zlomy i kolíček natřeme lepidlem a zlom spojíme (v některých případech jde využít lepený spoj na tupo)

Doplňování chybějících částí
Musíme dbát na to, abychom použili stejný materiál a aby šla léta (textura – fláce u dýhy která se doplňuje) doplněného kusu souběžně s celou částí dřeva. Přesný tvar obkreslíme z jiného, stejně tvarového kusu. Hrubý tvar vklížíme na místo a po zatvrdnutí lepidla pomocí dlát tvarujeme do původní podoby. Velice důležité je odhadnout stáří dřeviny, kterou budeme nahrazovat, aby nedošlo k barevným rozdílům

Závěrečné pracovní úkoly
Zahrnují především konečné povrchové úpravy jak olakování, voskování, leštění, patinování, polychromování

Montáž
Konečnou montáž, sesazování a klížení provádíme, když jsou všechny díly opravené a je dokončená jejich povrchová úprava. Nejdříve sklížíme všechny plochy a části korpusu, potom připevňujme ozdobné prvky, lišty, sloupyk a kování. Postupujeme dle plánu či fotografií, které jsme si zhotovili před demontáží.

Předání
Důkazem dobré práce je spokojenost zákazníka, nebo že se zákazník vrátí

22b): Organické materiály

Gagát
Gagát (také černý jantar, jet, akštýn nebo kanell) je tmavý mineraloid používaný jako polodrahokam. V dřívějších dobách býval zaměňován s jantarem. Je voskově matný, černý či tmavě hnědý a neprůhledný. Vznikl milióny let trvajícím rozkladem dřeva, obvykle stromů z čeledi blahočetovitých, za vysokého tlaku. Složením je podobný hnědému uhlí a hoří. Někdy obsahuje pyritové inkluze. Jeho název je odvozen od řeky Gagátes v Malé Asii, kde byl těžen Římany.

Dnešní ložiska gagátu jsou především v Utahu, Rusku, Asturii, Francii a Německu.
Mimo antický Řím ho používali k výrobě předmětů také Vikingové, jež ho těžili ve Velké Británii v okolí Whitby. Množství nálezů bylo nalezeno hlavně v Grónsku. Ozdoby z něj se nalezli v neolitických hrobech na území Čech. Výrobky z gagátu prospěli k prosperitě whitebského opatství v době jeho první abatyše, sv. Hildy. Vyráběli se z něj růžence, kříže i figurky. Oblíbený byl také ve viktoriánské době, a to i u královny jež je ho nosila hlavně po svém ovdovění. I v té době bylo centrem výroby gagátových šperků a sošek Whitby. Je používán hlavně na výrobu smutečních šperků.

Jako ostatním drahým kamenů byla gagátu připisována magická moc. Římané věřili že plaší hady a vařený s vínem měl léčit bolesti zubů. Gerolamo Cardano ho doporučuje jako ochrana před nočnímu můrami, přízraky, inkuby a sukuby.

Slonovina
Slonovina (Ebur) je zubovina sloních klů. Kly jsou u kořene duté a ve špici plné. Slonovina je jako materiál velmi tvrdá, hutná a pružná, barvu má bílou, později mírně žloutne. Poskytuje ji zejména slon indický a slon africký. Vyřezávají se z ní ozdobné předměty, šperky, figurky, knoflíky, intarzie. Používala se již ve starší době kamenné (paleolit). Slonovinou se někdy nazývá i nepravá slonovina, tzv. rostlinná slonovina, která se získává ze semen palmy slonovníku.

Jantar
Jantar je zvláštní forma uhlíkatého minerálu. Jedná se o mineralizovanou pryskyřici třetihorních jehličnanů starou až 50 milionů let. Průměrné che-mické složení jantaru bylo určeno jako C10H16O. Nejběžnější barva jantaru je zlatavě žlutá, ale nalézají se odrůdy zcela průhledné, červené, kávové i bílé. Zajímavé je, že se dodnes nepodařilo jantar uměle vyrobit, přestože je poměrně dobře známo jeho chemické složení i předpokládaný postup vzniku.

Vznik
Jantar je tvrdá, lehká a křehká látka. Jde o fosilizovanou pryskyřici některých stromů starou 25 až 40 milionů let, uloženou v nepravidelných vrstvách třetihorních písků a jílovitých břidlic. Stromy produkují pryskyřici jako ochranu proti nemocem a napadení hmyzem, když mají poškozenou kůru nebo byly napadeny kůrovci a podobným hmyzem. Pryskyřice ztvrdla ve vlhkých sedimentech (jako je jíl a písek), které se vytvářely na dně lagun nebo v deltách řek a uchovala se v zemské kůře po tisíce let.

Jantar je organického původu a má amorfní strukturu. Jeho složení se liší v závislosti na stromu, ze kterého pochází, i když všechny druhy jantaru obsa-hují terpeny nebo složky, které jsou společné ztvrdlým pryskyřicím. V Evropě vznikl jantar z pryskyřice jehličnanu Pinus Succinifera, v Americe pochází z luštěniny Hymenaea Courbaril. Jantar se vyskytuje v osmi barevných variantách: žlutý (nejběžnější), oranžový, červený, bílý, hnědý, modrozelený a černý nebo mechový. Existuje široká škála odstínů těchto barev.

Nejkrásnější, nejcennější a nejoceňovanější je červený jantar z oblasti Chiapas (Mexiko). První zmínky o sběru jantaru pochází z oblasti Baltského moře. Nejstarší, člověkem zpracovaný kus jantaru pochází z období před 30 tisíci lety a byl nalezen v Hannoveru (Německo).
V antice si lidé mysleli, že má jantar mystické a magické vlastnosti, v mnohých kulturách byl používaný jako talisman nebo léčebný prostředek.

V závislosti na kvalitě je komerčně využíván pro výrobu šperků, což je jeho dnešní nejrozšířenější využití.

Těžba jantaru se provádí dvěma způsoby: v povrchových lomech a podzemnách dolech.

Vlastnosti
Třeme-li jantar vlněnou látkou, vzniká záporný náboj statické elektřiny. Tuto vlastnost jantaru popsal již v 6. stol. př. n. l. Thales z Milétu. Odtud po-chází název elektřina, protože řecký název pro jantar je elektron.
Jantar taje při 287 °C a je hořlavý.

Odrůdy jantaru
modrý jantar – pochází ze Sicílie a modravě fluoreskuje;
černý jantar (gagát) – z Rumunska;
valchovit – neprůhledná odrůda z Čech

Využití
Výroba šperků a ozdobných předmětů z jantaru má dlouhou tradici, neboť je vyráběli Germáni již v mladší době kamenné. Patrně nejvýznamnějším projektem v tomto oboru byla pověstná Jantarová komnata, místnost obložená nádhernými umělecky zpracovanými jantarovými bloky v Petrohradském carském paláci. Během 2. světové války německá okupační vojska Jantarovou komnatu rozebrala a odvezla na neznámé místo. Dodnes se po této kulturní památce bezvýsledně pátrá.

Naleziště
Jantar se nalézá v podobě valounků, hlíz a zrn v náplavech a v usazených horninách. Největší nalezené exempláře dosahovaly rozměrů lidské hlavy a váhy přibližně 10 kg. V ČR se nachází ve sladkovodních třetihorních usazeninách české křídy u Valchova, Boršova nebo Velkých Opatovic. Největší naleziště v Evropě a na světě vůbec je na jižním pobřeží Baltského moře. Odhaduje se, že devadesát procent světových zásob se nachází v okolí ruského Kaliningradu. Další naleziště jsou v Rumunsku, na Sicílii nebo ve Velké Británii. Ve světě pak třeba v Barmě či ve Střední Americe a Mexiku, kde jde o klovatinu tropické dřeviny kopálu.

Příměsi
Stávalo se, že pryskyřice při vytékání z kmene stromu zachytila vzduchové bubliny, kapky vody, prachové částečky nebo malé rostliny (orchideje, houby, mechy, lišejníky, semínka a miniaturní květy), hmyz, červy a další drobné živočichy jako mravence, pavouky, komáry, včely, termity, motýly a vážky, dokonce i ještěrky, žáby a štíry. Díky tomu se zachovala jejich buněčná struktura a dokonce i části jejich DNA.

Tyto příměsi jsou zdrojem nejen krásy, ale i velkého množství velmi důležitých vědeckých informací. Existují vzorky jantaru velmi cenné z paleoambien-tálního hlediska, které umožňují vědcům rekonstruovat modely dávno ztracených ekosystémů. Velikost, druh, její viditelnost, množství a dokonce její poloha jsou důležité faktory, které se podílí na hodnocení příměsí.

Baltický jantar
Tento rostlinný polodrahokam je vlastně fosilní pryskyřice jehličnanů, která je starší než 40 milionů let. To, co odlišuje baltický jantar od jantaru z jiných oblastí, je vysoký podíl kyseliny jantarové. V baltickém jantaru se jí nachází 5 až 8 %, zatímco v ostatních typech jantaru je tento podíl mnohem menší. Jantar z Baltského moře patří mezi nejstarší a nejcennější na světě.

Falešný jantar
Ve šperkařství se můžeme setkat i s falešným jantarem, který je ve skutečnosti vyroben z komerčních pryskyřic a barviv s podobným optickým efektem, charakteristickým pro jantar. Někteří výrobci jsou schopni vyrobit dokonce falešný jantar obsahující hmyz.
Můžete ověřit pravost jantaru tak, že vystavíte jantar plameni. Syntetická pryskyřice se rychle začne rozpouštět a krčit.
Dalším způsobem, jak ověřit pravost světlého jantaru (žlutého či oranžového), aniž bychom jej museli vystavovat ničivým plamenům, je pomocí ultrafialového záření. Pravý jantar odráží tyrkysově modrý nebo zelený odlesk, nazývaný „jantarová aura“. Auru lze spatřit i po dopadu slunečních paprsků, dopadajících pod určitým úhlem.

Perla
Perla je malý lesklý kulovitý předmět vzniklý uvnitř ústřice nebo perlorodky. Stejně jako perlorodky jsou i perly tvořeny vrstvami uhličitanu vápenaté-ho. Ideální perly jsou dokonale kulaté a hladké, většina přírodních perel však vzniká v různých nepravidelných tvarech a barvách (barokní perly). Perly jsou ceněné především ve šperkovnictví.

Mořské přírodní perly
Přírodní perly vznikají, pokud do schrány ústřice vnikne cizí tělísko – např. zrnko písku. To vyvolá obrannou reakci ústřice, která začne vylučovat perle-ťovou hmotu usazující se na cizím tělese. V jedné ústřici může růst současně pouze jedna perla. Přírodní perly jsou velmi vzácné a více či méně žádané, v závislosti na množství, kvalitě a tvaru perleťové hmoty; lze je koupit převážně na aukcích.

Perly z chovů
Většina v současnosti prodávaných perel pochází z chovů. Tyto perly vznikají podobně jako perly přírodní s tím rozdílem, že cizí tělísko je do ústřic zavedeno úmyslně. Doba růstu perly se pohybuje od jednoho roku do několika let. K hlavním oblastem chovu perel patří Čína, Japonsko, Tahiti a Vietnam.

Druhy perel
Lze rozlišit několik základních druhů perel:
Perly Akoya (japonsky slaná voda) pocházejí z Číny, Vietnamu či Japonska. Mívají velikost 5 až 9 mm a jejich barva může mít rozličné zbarvení: krémové, růžové, stříbřité nebo zelené. V teplejších vodách při pobřeží Číny mohou perly růst až dvakrát rychleji než v chladnějších japonských vo-dách.

Tahitské perly jsou produkovány zvláštním druhem ústřic s černými okraji vyskytujícím se v oblasti Francouzské Polynésie. Tyto perly jsou vzácné i proto, že těchto ústřic v chovech přežívá jen malá část. Jednotlivé perly se od sebe navzájem značně odlišují, takže např. pro sestavení náhrdelníku je jich potřeba roztřídit stovky.

Perly z jižního Pacifiku se pěstují v Austrálii, Barmě, Indonésii a dalších sousedních zemích. Obvykle měří 1 cm – 2 cm v průměru a proto se prodávají za vysoké ceny. Jejich zbarvení bývá bílé, žluté, žlutooranžové nebo modravé; navíc mohou mít růžový, zelený nebo modrý nádech.
Perly Mabe mají tvar polokoule což je způsobeno tím, že vznikají usazené uvnitř ústřic na stěnách jejich schránek. Pěstují se v Číně, Japonsku a USA a kvůli svému tvaru se používají především pro výrobu prstenů a náušnic k nimž jsou upevňovány plochou stranou.
[editovat] Sladkovodní perly

Sladkovodní perly jsou produkovány mj. perlorodkou říční. V chovu se používají cizí tělíska menší než v mořských farmách. Sladkovodní perly jsou levnější než mořské, mj. proto, že v jedné perlorodce může růst až 20 perel současně.

Korál
Korál je označení pro některé mořské žahavce z třídy korálnatci (Anthozoa). Je pro ně typické potlačení metageneze, což znamená, že zůstávají ve stádiu polypa. Všech asi 6000 druhů žije přisedle v mořích, obvykle v koloniích. Mezi korály patří známí původci korálových útesů v tropických mořích, kteří vylučují uhličitan vápenatý pro tvorbu svých tvrdých vnějších schránek. Během milionů let se tyto schránky vrství a někdy vytvoří i ostrov.

Jedna „větev“ korála není oproti všeobecnému pohledu jen jeden jedinec, ale milióny geneticky identických polypů. I když se mohou živit planktonem, většinu jejich potravy jim obstarávají symbiotické řasy, zooxantely. Proto koráli většinou rostou v slunných mořích (do 60 m), aby zajistili dostatek světla pro řasy. Někdy je však možné najít zvláštní korály i v hloubce 3 000 m a dokonce i na arktických Aleutách.

Využití ve šperkařství
Tvrdé vnější schránky některých druhů korálů různých odstínů typické červené barvy se již od pravěku využívaly jako oblíbený šperkařský materiál, a to jak k výrobě jednotlivých částí náhrdelníků (z toho český výraz korál, korálek), tak k výzdobě předmětů z jiných materiálů (především kovových) vykládáním.

22a): Drahé kameny

Drahokam
- je minerál nebo minerální odrůda, který je cenný pro své výjimečné estetické vlastnosti a je používán na ozdobné účely.
Povinné vlastnosti drahokamu jsou:
nádherný lesk a barva
čistota
stálost
mechanická odolnost
vzácnost v přírodě

Cena
Jejich cena závisí především na kvalitě, velikosti (udávané v metrických karátech) a vzácnosti, ale také na existenci umělých konkurenčních produktů (rubín, safír) a na momentální módě. Cena roste s velikostí. Cizorodé příměsky (včetně trhlinek a jiných porušení) cenu značně snižují.

Hlavní druhy
diamant (bezbarvý nebo žlutý; JAR, střední Afrika, Sibiř , Brazílie)
smaragd (zelený; Rusko, Kolumbie, Egypt)
rubín (červený; Barma, Šrí Lanka)
safír (modrý; Barma, Srí Lanka)
drahý opál (pestrobarevný; Mexiko, Austrálie, Slovensko)

To však jsou jen ty obecně nejznámější drahokamy. Démanty jsou čiré, růžové, žlutavé, modré, naoranžovělé a brousí se převážně do briliantového výbrusu. Je třeba upozornit, že démant není výbrus. Nákup výbrusu briliantového typu může být vybroušeným sklem, křišťálem, bezbarvým safírem, zirkonem mátara, umělým zirkonem a briliant proto není totéž co démant.
Korundy, jsou to chromem barvené rubíny a safíry barev modré, žluté, oranžové, fialové, růžové, zelené a čiré. Nejcennější a nejproslulejší jsou káš-mírské safíry. Safíry se těžily za renesance také v severích čechách, světově proslulé jsou kášmírské, barmské, z Laosu, Srílanky, a Afriky. Modré safíry se uměle dovypalují (Thajsko) nebo dozařují, aby kameny s méně kvalitní barvou obdržely lepší zabarvení. Ceny za karát jsou od několika dolarů a tisíce a statisíce dolarů. Karát je jedna pětina gramu. Oranžové a zvlátě žluté safíry jsou levnější, avšak některé oranžové padparádža safíry jsou velmi ceněny. Rubíny ze Srí lanky a Barmy se cení mnohem výše než z Afriky, Vietnamu, Kambodži a Thajska, Afghánistínu a tu a tam Kašmíru.
Beryly, za drahomavé se pokládají trávově zelené smaragdy (Kolumbie, Afrika, Pákistán, Ural,) akvamarín zelenomodré až blankytně modré barvy, zlatožluté heliodory, červený a růžový morganit a vorobjevit.

Vznik a výskyt
Buď se těží v sekundárních nalezištích (říční a mořské náplavy nebo pouštní písky) nebo se získávají z mateřské horniny.
Získané kameny se upravují broušením a leštěním: neprůhledné druhy například tromlováním na oblé tvary, průhledné druhy na tvary s velkým množ-stvím fazet (rovných plošek).

Granát – použití
Technické užití: řezné, brusné a vrtné nástroje. V klenotnictví některé odrůdy jako drahý kámen (fasetové brusy, kabošony).

Smaragd – použití
V klenotnictví jako drahý kámen (fasetové brusy, kabošony).

Topaz – použití
Nepříliš využívaná žáruvzdorná surovina; abrazivum (brusné prášky a pasty); ozdobný a drahý kámen (fasetové brusy, kabošony).

Spinel – použití
Drahý kámen. V dřívějších dobách, kdy nebylo známo chemické složení minerálů, byl považován za rubín. Dokladem může být např. pojmenování kamenů v britských korunovačních klenotech Timur Ruby (361 Kt) a Black Prince's Ruby (170 Kt), které jsou ve skutečnosti spinely. Jeden z největších spinelů váží 398.72 karátu a je zasazen v korunovačních klenotech ruských carů. Velké spinely o značném počtu zdobí čelenku a lilie svatováclavské koruny Karla IV.. V této koruně svatováclavské je nškolik uníkátních červených spinelů, které náleží mezi světové unikáty. Spinely byly velice ceněny a staří je dokázali od rubínů odlišit lépe než středověcí Evropané (Arthašástra, Brhatsamhitá, Mineralogie Al-Birúního). V Tanzanii byl nalezen krystal spinelu o váze 52 kilogramů, což je světový unikát, jakož krystaly ohmotnosti šesti až čtyřiceti kilogramů s brousielnými jádry. Největší historické spine-ly jsou z Pamiru, badakshan lal. Nejvěší klenotnický spinel svšta je v perském pokladu. Jmenuje se samaria spinel a váží 500 karátů. Spinely jsou oblíbenými klenotnickými kameny, které se svoji krásou vyrovnají safírům a rubínům. Starověcí učenci v nich viděli kameny ochrany před zlem, nála-dami a posilovatele sebevědomí,nebo osvícení. Je zapotřebí odlišit syntetické spinely od přírodních kamenů, které mohou stát od tisícikorunových položek po závatné částky u neobvyklých a velkých spinelů žádaných barev nebo očekávaných účinků tam, kde je zkušeností nebo vírou očekávána moc talismanu. Al-Birúní věnuje tomuto tématu dostatečný prostor. Spinely vynikají jako safíry skvostnou brilancí, mají dostatečnou tvrdost a patřičnou barevnu škálu (růžové, vínové, ohnivě červené, rubínově červené,malinové, oranžové, žluté,lila, fialové, padparádžové, modré a světle modré barvy), aby vyhovovaly všem náročným požadavkům na klenotnický kámen. Z Tanzanie pocházejí spinely, které vlivem příměsí vzácných prvků mění barvu na denním a nočním světle. Indové si spinel cenili jako kámen středu světa, - mandala hory bohů, kámen zrozený z rubínu,královnu mezi drahokamy. Spinel je znakem Buddha dharmy, řádu,pevnosti,sebevědomí. Spinel, safír,rubín se vkládaly do nitra soch Buddhy pro velkou milost a požehnání. Islámští učenci si cenili hlavně pamirský spinel s jeho zázračnou mocí. Pro křesťany je spinel kámen kristovy spásy a kámen archanděla Michaela. Diamant, rubín,padparádža safír, safír,smaragd, jadeit,nefrit,lapis lazuli,křišťál, tyrkys, granát a spinel jsou kameny opředené mnoha pověstmi, pří-běhy léčebné moci a síly. Spinely přírodní se nesmí plést se syntetickým spinelem.

Diamant
Diamant je nejtvrdší známý přírodní minerál (nerost) a třetí nejtvrdší látka vůbec (po fulleritu a ADNR - Aggregated Diamond Nanorods). Jedná se o krystalickou formu uhlíku C. Tvoří hlavně jednotlivé krystaly oktaedrického, dodekaedrického nebo krychlového vzhledu.

Vznik
Vzniká v zemské kůře za vysokých teplot a tlaků v ultrabazických vyvřelinách - kimberlitech a lamproitech.

Vlastnosti
Na plochách bývá vyvinuto rýhování, plochy někdy naleptány a pak jsou matné. Diamant jako jediný drahý kámen se vyskytuje ve všech barevných modifikacích, nejčastěji je však bílý. Bývá šedý, neprůhledný bort, karbonádo, bezbarvý, dokonale štěpný podle osmistěnu {111}. Má tvrdost 10 v Mohsově stupnici, je 140 x tvrdší než korund, nejvyšší tvrdost má na plochách štěpného osmistěnu (což umožňuje broušení diamantu diamantovým práškem), hustota 3,52-3,6 g/cm³. Má vysoký index lomu světla - přes 2,4 (ale moissanit má vyšší - 2.65–2.69) a nejvyšší tepelnou vodivost ze všech látek vůbec.
Hodnota diamantu je určována takzvanými čtyřmi C:

Hmotnost
Hmotnost diamantů se udává v karátech. Metrický karát (Carat) je definován jako 0,2 g a značí se ct.
Diamant o hmotnosti 1 g má tedy 5 karátů. Diamanty v běžně prodávaných špercích mají obvykle hmotnost v setinách, desetinách až jednotkách karátů.
Tato jednotka hmotnosti se historicky vyvinula od hmotnosti semene svatojánského chleba (Rohovník obecný - Ceratonia siliqua - Carob Tree - St. John's Bread). Semena byla tradičně používána v Arábii a Persii jako závaží při určování hmotnosti drahých kamenů. Důvodem je skutečnost, že veli-kost a hmotnost těchto semen je poměrně uniformní a v uvedené oblasti světa jsou semena běžně dostupná.

Barva
Diamant Hope. Jeho tmavě modré zabarvení je způsobeno stopovými příměsemi boru.
Chemicky čistý a strukturálně perfektní diamant je dokonale transparentní bez odstínů nebo zabarvení. Barva diamantu může být způsobena chemic-kou nečistotou nebo strukturálními kazy v krystalové mřížce. Sytost a barva odstínu může zvýšit i snížit cenu diamantu. Například bílé diamanty s odstí-nem žluté nebo hnědé jsou většinou levnější, zatímco růžové, červené, sytě žluté nebo modré diamanty (jako například diamant Hope) jsou velmi ceně-ny. Proto se také někdy provádí umělá změna barvy diamantů fyzikálními procesy, jako je ozařování nebo žíhání za vysokého tlaku a teploty. Další úpravou (zlepšením) barvy je bělení diamantů. Všechny úpravy barev diamantů mají za účel zvýšit cenu diamantu. Diamanty s upravenou barvou musí být označeny jako upravené.

Čistota
Čistotou se míní míra vnitřních defektů. Můžou to být třeba krystaly cizího materiálu, nezkrystalizovaný uhlík nebo strukturální nedostatky jako malé praskliny, které mohou způsobovat bělavý nádech diamantu. Pouze asi 20 procent vytěžených diamantů má dostatečnou čistotu na to, aby mohly být užity v klenotnictví. Ostatních 80 procent se využívá průmyslově jako řezné nástroje nebo brusivo.

Brus
Broušení diamantů je umění i věda o tom jak vytvořit drahokam z hrubého diamantu. Broušení diamantů popisuje způsob jakým byl hrubý kámen vybroušen a vyleštěn do své finální drahokamové podoby. Často je zaměňován brus s tvarem diamantu.
Techniky broušení diamantu jsou zlepšovány stovky let. Jednu z hlavních zásluh na moderním brusu má matematik a drahokamový nadšenec Marcel Tolkowski, který v roce 1919 zdokonalil kruhový briliantový brus tím, že spočítal ideální tvar pro maximální zpětný odraz a disperzi barev světla. Moderní kruhový briliant má nejméně 57 facet (vybroušených plošek).
V současné době se většina menších diamantů brousí v Indii a Rusku, kde je levná lidská práce. Většina operací při broušení menších diamantů je více méně zautomatizována.

Těžba a výroba
Přírodní diamanty se průmyslově těží ve velkých povrchových dolech, hlubinnou důlní těžbou kimberlitových nebo lamproitových komínů (důl Argyle v severní Austrálii), nebo podmořskou těžbou ze splavenin.
Lze také vyrobit umělé diamanty, např. krystalizací uhlíku z kovových slitin za velmi vysokých tlaků a teplot. Jejich výroba je poměrně levná a použí-vají se jako průmyslové diamanty pro řezné nástroje a brusivo. Umělé diamanty se pro šperkařské účely řadí mezi napodobeniny diamantů. Pomocí epitaxe z molekulárních svazků se za vysokého tlaku a teploty získávají diamanty ve tvaru tenkých destiček. Tyto umělé diamanty jsou velmi drahé a mají použití např. v optice, elektronice a v jiných speciálních zařízeních.

Použití
Nejznámější je využití diamantů ve šperkařství. Aby vynikly jejich optické vlastnosti, jsou vybrušovány do tvaru speciálního mnohostěnu - briliantu. Hmotnost diamantu se vyjadřuje v karátech (ct).
Velmi významné je využití diamantů v průmyslu. Vyrábějí se z nich řezné, vrtné a brusné nástroje, prášky a pasty. Pro tento účel se využívají diamanty pro šperkařství bezcenné (špatná barva, špatná čistota), diamantový prach a průmyslově vyráběné diamanty.

Naleziště
Nejstarší naleziště diamantů jsou známa
v Indii (oblast Golgonda);
dále nacházen v Brazílii (stát Minas Gerais),
Jižní Africe, Rusku.
V Česku byl nalezen 2 x (Dlažkovice, Chrášťany). Třetí nález u Starého se ukázal jako natavený kousek umělého sklo-keramického materiálu.
Současná významná světová naleziště diamantů
Jižní Afrika, Botswana, Namibie
Rusko (Sibiř)
Austrálie
Kanada

21b): Drahé kovy – použití v technice

Šperky se zhotovují několika výrobními technikami.

Filigrán – granulace
Nejstarší zlatnickou výrobní technikou je filigrán – granulace. Název pochází z latinského filum granum – zrnkovaný drát.
Základem filigránu jsou slabé zrněné drátky, zhotovené různým způsobem, např. dva kulaté drátky provázkovitě stočené a naplocho proválcované, nebo zkroucený čtyřhranný drát.

Granulace – zrnění
Je ornamentální zdobení drobnými zrnky (kuličkami). Zrnka se vytaví z nastříhaných kousků zlata nebo stříbra určité ryzosti v kelímku naplněném jem-ným práškem dřevěného uhlí. V ohni vytvoří částečky drahého kovu zakulacená zrnka (kuličky), kterým uhelný prach brání, aby se navzájem spojila. Při takovém tavení zrnka současně pohltí uhlík, který snižuje jejich bod tání. Ponechají se v kelímku až do úplného vychladnutí, pak se prosívají sítky a roztřídí podle velikosti.
Granulací se zdobí na kovové základně ze samého materiálu. Zrnka se tragantovou pryskyřicí lepí do naznačených míst. Když je lepidlo suché, celek se rovnoměrně zahřeje v ohni z dřevěného uhlí, až se kuličky začnou lesknout, tj. povrchově tavit (přirozené pájení). Tím je granulování ukončeno. Předmět se potom ovaří v mořidle a dohotoví.

Inkrustace - taušírování
Inkrustace (taušírování) je starší technikou, je to vkládání měkčího kovu do kovu tvrdšího. Do plochy z tvrdšího materiálu se jemně vyryje úzkým nožo-vým rýtkem ornament tak, aby rýhy ve tvaru klínu byly dole nepatrně širší než nahoře. Do takto upravených rýh se vloží tenké drátky z měkčího mate-riálu a kladívkem se zaklepají, aby se ve vyrytých brázdách zaklínily. Povrch se pak přebrousí a vyleští. Užití této techniky je na zbraních, špercích i jiných ozdobných předmětech.

Smaltování
Smaltováním – emailováním se opatřuje kovový předmět zcela nebo částečně skelnou polevou (glazurou). Smalt je sklovina z křemenné moučky zbar-vené různými oxidy kovů.
Rozeznáváme smalt:
průhledný, průsvitný a neprůhledný
Tavící teplota (400 až 800 °C) různých smaltů záleží na jejich druhu a použití. Podle smaltovací techniky dělíme smalty do tří skupin: na smalt jam-kový, buňkový a emailový.
Pro smalt jamkový se plochy (jamky) hloubí rydlem nebo leptáním.
Pro smalt buňkový se obrazce (kresba) ohraničí tenkým plochým drátkem – konturou.
U emailové malby jde především o její účinek, který je podobný jako u malby na porcelánu, postupuje se tak,že jemně rozetřené neprůhledné barvy se nanesou na připravený emailový podklad a vpálí se. Při této smaltovací technice se nepoužívá jamek ani přihrádek, různě zbarvené smalty jsou nanášeny přímo na plochu předmětu, bez oddělených stěn figur nebo ornamentů.

Niello
Niello je zdobící technika,která se podobá smaltu, není však sklovinou, nýbrž černou kovovou smíšeninou 1 dílu ryzího stříbra, 2 dílů mědi, 3 dílů olova a 9 dílů síry, tavených s přísadou tetraboritanu sodného (boraxu). Křehká slitina se po vychladnutí rozdrtí v jemný prášek, rozmělní se s chloridem amonným v husté těsto, jímž se plní do hloubky 3 až 4 desetin milimetru vyryté nebo vyleptané, obrazce (ornamenty) z kovu. Źíháním nad plamenem nebo ve smaltovací peci se hmota roztaví a předmět se nechá pozvolna vychladnout. Pak se plocha přebrousí a vyleští. Ocelově černý obrazec, zvláš-tě na bílém stříbře, vkusně vynikne.

Matování
Matováním se hladké plochy zdrsňují, aby působily tupě a matově. Podle toho, jaký postup se použije, vznikne méně nebo více jemnozrnný mat.
Zvlášť hrubozrnná plocha vznikne zdrsněním matovacími čakany.
Dalším postupem matování je použití kartáčů. Na provrtaném dřevěném jádru jsou v několika řadách pohyblivé chomáče z ocelového drátu. Kartáč je poháněn tzv. leštícím motorem. Při vysokých otáčkách se matovaný předmět lehce přitahuje proti kartáči, takže vždy je zasažena jen malá ploška.
Zvlášť jemnozrnného a rovnoměrného matování se docílí v pískovacím bubnu. Nádoba se plní jemným křemenným pískem.
Když je přístroj zapnutý, tlak vzduchu víří písek nahoru a metá ho proti povrchu zboží. Zrnka písku způsobí na povrchu zmatnění.

Pokovování
Účelem je zušlechtění a ochrana povrchu před chemickými vlivy.
Tlustšího a hutnějšího povlaku dosáhneme, je-li předmět v horké lázni v dotyku s hliníkem nebo se zinkem. Při tomto dotekovém pokovování vzniká v lázni galvanický článek, který umožňuje lepší rozklad lázně po dobu, než se hliník nebo zinek pokryjí vrstvou drahého kovu.
Při galvanickém pokovování, při němž probíhá elektrolýza, může se dosáhnout libovolně silných vrstev nebo slitin.
Předmět, který chce být pokoven,se zavěšuje jako katoda, tj. záporný pól, jako protipól, anoda, se zavěšuje buď deska z kovu, kterým pokovujeme nebo inaktivní materiál.

Patinování
Patina je barevná vrstva vzniklá během času na starých kovových předmětech působením kyslíku, sirovodíkových par, kyselin aj. Umělého zbarvení zlatých cizelovaných předmětů se docílí několika způsoby:
- nejjednodušší je zapuštění černým voskem nebo různobarevnými pečetními vosky (stírají se ethylalkoholem),
- olejová barva sieny pálené dá tmavší odstín než žlutý okr,
- dost trvanlivé hnědočerné zapuštění se dělá syrským asfaltem, přebytečný se opatrně oškrábne a předmět se znovu nahřeje na lesk,
- hnědých, hnědočervených a červenavých odstínů se docílí nanesením kašičky ze 2 až 3 dílů práškové tuhy a 1 až 2 dílů krevele. Oba prášky se smísí a rozředí terpentýnem na řídkou kašičku. Po nanesení se nechá předmět zaschnout a vyvýšeniny se otřou hadříkem nevlhčeným ethylalkoholem,
- používá se také různých láků,
- nejtrvalejšího základu se dosáhne pravým barevným smaltem (emailem) v ohni.
Měď a mosaz se černí 50%ním roztokem dusičnanu měďnatého, mírně se suší, pak se
prudce zahřeje.
Patina z kovů se odstraňuje tak,že se předmět ponoří do slabého roztoku kyanidu draselného (cyankáli).

Cizelování – tepání
Cizelováním se rozumí modelování v plechu, tj. vypracování plastických tvarů tepáním, ze základní rovné nebo vyduté plochy nebo opracování po-vrchu uměleckých předmětů odlitých z kovů. Cizelérské práce se objevují na špercích již od nejstarších dob v kulturách téměř všech národů.

21a): Drahé kovy, jejich vlastnosti, použití ve šperkařství

A) Drahé kovy:
- 1)zlato
- 2)stříbro
- 3)platina
- 4)platinové kovy


Zlato (Au)
- TT: 1063°C
- Hustota: 19,30 g/cm
- Barva: žlutá, má vysoký kovový lesk
- Vlastnost: velmi měkké, tvárné, je nejkujnější a nejtažnější kov na zemi, na vzduchu je stálé, dobře slévatelné, vodivé.
- Rozpustnost: v lučavce královské(směs kyseliny dusičné a chlorovodíkové, v poměru 1:3), kyanidu draselném a sodném a ve rtuti.
- Výskyt: ryzí v podobě šupinek,zrnek, keříčků a valounků, v přírodě na křemičitých žilách, na mořském dně-získání př. Rýžováním, kyanidové lázně.
- Naleziště: Jižní Afrika, Amerika, Rusko, Austrálie. Čechy: Jílové u Prahy, Kašperské hory, Zlaté hory.
- Použití: do šperků, ve zdravotnictví, na galvanické pokovování, v mincovnictví, v chemickém průmyslu.


Stříbro(Ag)
- TT: 960,5°C
- Hustota:10,50 g/cm
- Barva: stříbrobílá, má vysoký kovový lesk.
- Vlastnosti: je velmi kujné, tažné, je nejlepší vodič tepelné a elektrické energie. Na vzduchu je stále, ale působením sirných par černá. Dobře se slévá s Pt, Au, Pd, Cu, Zn.
- Rozpustnost: v kyselině dusičné, koncentrované sírové, ve rtuti, v kyanidu draselném a sodném.
- Výskyt: ryzí, nejobvyklejším tvarem jsou drátky,keříčky a šupiny. Často se nachází v rudách, jako je leštěnec stříbrný a olovnatý. Také se nachází v rudách společně se zlatem.
- Naleziště: Mexiko, Peru, Argentina, Japonsko. Čechy: Příbram, Kutná Hora, Stříbro.
- Použití: ve zlatnictví, v chemickém a strojním průmyslu, v elektrotechnice.


Platina (Pt)
- TT: 1773°C
- Hustota: 21,50 g/cm
- Vlastnosti: na vzduchu je stálá, je kujná, tažná, měkká, houževnatá, dobře se slévá, pájí a sváří. Je dobrý vodič elektrického proudu.
- Rozpustnost: v horké lučavce královské.
- Výskyt: v podobě zrnek, hrudek a šupin. V ryzím stavu se vyskytuje málo, nejčastěji je ve spojení s ostatními platinovými kovy.
- Naleziště: Kolumbie, Ural, Kanada, Austrálie, Jižní Afrika
- Použití: na šperky, v letectví, v chemickém průmyslu a vlékařství.


Platinové kovy
- Palladium
- Rhodium
- Ruthenium
- Iridium
- Osmium


B) Drahé kovy – užití v technice

Smaltování-emailování

- Smalt je sklovina z křemenné moučky, zbarvené různými kovovými kysličníky.
- Tavící teplota: mezi 400-800°C
- Rozmělněný smalt se nanáší špachtlí na očištěný a odmaštěný povrch kovu. Pálí se v pecích.
- Brousí se a leští leštícími pastami.
- Rozdělení do tří skupin:
- A) JAMKOVÝ SMALT
- B) BUŇKOVÝ SMALT
- C) EMAILOVÁ MALBA
- Rozeznáváme smalty: průhledné, průsvitné, neprůhledné.
Inkrustace

- Inkrustace je vkládání měkčího kovu do kovu tvrdšího.
- Do povrchu tvrdého kovu se rýtkem vyryje ornament. Rýha je ve tvaru klínu.Do těchto upravených rýh se vloží tenký drátek z měkčího kovu a zaklepe se do rytiny.
Niello

- Podobná tech. Smaltu, kdy se místo skloviny používá černá slitina.
- Slitina je křehká a drtí se na jemný prach, který se zahustí a vkládá se do rýh.
Filigrán
- Různě splétané jemné stříbrné nebo zlaté drátky (hladké, tordované, zrněné) ve volných tvarech nebo letované na podklad.
Granulace
- Natavení zlatých nebo stříbrných zrnek (kuliček) na homogenní podklad, využívající povrchového napětí roztaveného kovu a práškového dřevěného uhlí jako média.
- Užívala se nejpozději od 2. tisíciletí př.n.l. k dekorativnímu krytí ploch.
Plátování

-Ve šperkařství pokrývání předmětů zhotovených z běžných kovů tenkou vrstvou jiného kovu – zejména stříbra nebo zlata, která je zakrývá buď celé nebo jen zčásti a vytváři tak ornamentální výzdob.
- Plátování bylo užíváno již v pravěku.

Cizelování
-Finální úprava povrchu a tvaru uměleckých výrobků z kovů, zajišťující tvarovou a obrysovou přesnost (reliéfy litých mincí a medailí) a ušlechtilost povrchu použitím například dlátek, rydel, pilníků, raznic, lešticích prostředků

20a): Kámen-rozdělení hornin / 20b): Stavební kámen – zpracování,použití

Kámen
-jeden z nejstarších nejkvalitnějších stavebních materiálů
-podle tvaru se dělí na kámen lomový (neopracovaný,většinou omítán),deskový,kvádrový,dlažební (dlažební kostky a obrubníky),obkladový apod.
-podle tvrdosti rozlišujeme kámen měkký (břidlice,opuka),středně tvrdý (pískovec),tvrdý (mramor,čedič,žula)
-výhodu kamene je jeho velká pevnost a trvanlivost,nevýhodou velká tíha a náročnost na opracování
-v architektuře se využívá i estetického působení kamene (zejména monumentalizačního)
-kámen se zpracovává lámáním,řezáním,broušením,některé druhy i leštěním
-často bývá i plasticky zdoben
-z počátku se používaly pouze posbírané kameny,později i kameny vylámané ze skály a hrubě opracované (megality)

Zřejmě nejstarším dokladem kamenicky přesně opracovaného použití kamene v architektuře je objekt (pravděpodobně chrám) ve městě Šnajdra na maltě (4.tis.př.n.l.)
-již ve starověku byly zakládány rozsáhlé kamenolomy
-kamenická práce byla ceněna zejména v gotice
-později (zejm. od doby baroka) byl kámen někdy nahrazován umělým kamenem různého složení,určený k lití do forem a opracování pro stavebnictví i sochařství

Obelisk
-štíhlý,nahoru se zužující jehlan,obvykle z jednoho kusu kamene,ukončený většinou nízkým,někdy zlaceným pyramidem(v období baroka někdy koulí a paprsky svatozáře)
-ve starém egyptě byl obelisk předmětem i prostředkem slunečního kultu
-nejstarší architektonicky doložený obelisk pochází ze Staré říše,většina obelisků pochází z Nové říše a je pokryta hieroglyfy
-největším dochovaným egyptským monolitickým obeliskem je nedokončený a prasklý obelisk v žulových lomech v Asuánu
-uplatnili se i též v římské antice a znovu v období renesance

Kamenné značky
-drobné obrazce a znamení (většinou z přímých tesaných čar),umístěné na gotických portálech,oknech a kvádrovém zdivu
-buď byly značkou tvůrce a sloužily mj. k vyúčtování prací,nebo byly pomůckou ke správnému sesazení (kamenické značky konstrukční)
-kamenické značky mistrovské byly většinou orámovány štítkem,kamenické značky byly bez orámování

-břidlice vedla svého architektonického uplatnění jako dlažební a obkladové desky nacházejí užitkové upotřebení např.v podobě drtí pro posyp izolačních lepenek nebo jako mikromleté břidlice pro speciální použití
-v menším množství se z nic štípe i krytina,určená převážně pro rekonstrukce historických střech
-zvláštní postavení z hlediska kvantity využití užitkového kamene mají vyvřelé horniny,zejména žuly,čediče,znělce,diapasy a andesity z nichž se vyrábí postatná část dnešní produkce drceného kameniva potřebného do betonů,ke stavbě komunikací apod.
-výjimečný význam mají žuly,jejich dobré štípatelnosti se využívá k výrobě kamenických výrobků-různě upraveného lomového kamene pro konstrukci opěrných zdí,silničních krajníků,zpevňování svahů,dlažebních kostek,schodů apod.
-v architektuře se žuly uplatňují zejména v podobě broušených či leštěných obkladů a dlažeb
-pískovec,opuky a trachtyty jako kamene se značnou nasákavostí a menší pevností jsou využívány ponejvíce jako obkladový kámen,tvrdší druhy pís-kovce i na konstrukční stavební prvky
-ještě nedávno se z kvalitních pískovců stavěly celé budovy,mosty a opěrné zdi
-způsoby dobývání kamene pro jednotlivé účely jeho použití a během doby se mění
-hledisky účelu se řídí rozhodování o těžební technologii a strojním vybavení lomů

Nástroje pro ruční opracování měkkých a tvrdých kamenů
-od nahrazení kamenných nástrojů kovovými neprováděli nástroje,používané na ruční opracování kamene
-tvarově však k velkým změnám nedošlo
-základními pomůckami na opracování kamene zůstávají úderné nástroje

Špičák
-je to hrotité dláto též oškrlík
-štíhlý čtyřboký nebo osmiboký hranol na jednom konci opatřený hrotem
-na měkké kameny je delší,průměr 16 až 20 mm s kalenou hlavou,druhý konec je vykován do ostrého hrotu
-na tvrdé kameny se používá kratší špičák,průměrem 18-24 mm,s ostřím vykovaným do úzkého jehlanu
-při práci se drží v jedné ruce špičák a druhou se přitlouká(na měkké kameny dřevěnou paličkou nebo železnou paličkou)
-na žuly jsou kladiva ocelová,zakalená a kladivo je oboustranné
-práce se špičákem se označuje jako bosírování,trhání (loupání),nebo špicování

Sekáč
-k odsekávání větších nerovností tvrdších kamenů slouží sekáč,bosové kladivo,též břitové kladivo nebo pucka
-pracují s ním dva kameníci
-sekáčem se též nasekávají rýhy při klínování kamene

Štípací klín
-se vkládají do předem vysekaných dlabů
-klíny jsou jednak trojúhelníkové s plechovými vložkami nebo i bez nich,kuželové

Sedlík
-používá se k urovnání značně nerovného povrchu kamene
-je to kladivo,jehož jedno čelo je dutě vybráno do rovnoběžných ostrých hran
-pracují s ním dva kameníci

Bučarda
-je to břitové kladivo podobné sekáči,ale s břitem vykovaným do dvou zubů
-pracují s ním dva kameníci

Zubák
-na hrubou úpravu plochy
-je to dláto s ozubeným ostřím
-na měkké kameny zubák s větším počtem hrotů,které je protáhlejší
-na tvrdé kameny s užším ostřím a smenším počtem hrotů

Dvojzub
-na žuly,zvaný též kančík
-dláto se dvěma hroty

Pemrlice
-kladivo se základnou čtvercovou,má na této hlavici tupé úhly
-především na žulu
-k vyrovnání prac. ploch,které zůstávají hrubě zrnité

Mlátek
-ženou dláto do materiálu
-na mramor,kameníci a sochaři

Tlukadlo
-dřevěná palička,do měkkého kamene(vápenec a pískovec)
-dělají se z habru

Prýskač
-je to zvláštní dláto s ostřím klínovitě upraveným,v podstatě je to osmiboký hranol,který je na jednom konci vykován do plochy s ostřím
-postupně se s ním odsekává kámen ve směru budoucí hrany

Lemovačka
-na úpravu hran,lemovadlo či proužkovací dláto
-vytváří se s ním lem na hraně kvádru

Rýhovačka
-má nejširší ostří
-urovnávají se s ním plochy tak,že celá plocha téměř pravidelně řazenými stopkami na nástroji
-pracuje s ní jeden kameník


Jeden z nejstarších nejkvalitnějších stavebních materiálů.
-podle tvaru se dělí na kámen lomový (neopracovaný,většinou omítán),deskový,kvádrový,dlažební (dlažební kostky a obrubníky),obkladový apod.
-podle tvrdosti rozlišujeme kámen měkký (břidlice,opuka),středně tvrdý (pískovec),tvrdý (mramor,čedič,žula)
-výhodu kamene je jeho velká pevnost a trvanlivost,nevýhodou velká tíha a náročnost na opracování
-v architektuře se využívá i estetického působení kamene (zejména monumentalizačního)
-kámen se zpracovává lámáním,řezáním,broušením,některé druhy i leštěním
-často bývá i plasticky zdoben
-z počátku se používaly pouze posbírané kameny,později i kameny vylámané ze skály a hrubě opracované (megality)

Zřejmě nejstarším dokladem kamenicky přesně opracovaného použití kamene v architektuře je objekt (pravděpodobně chrám) ve městě Šnajdra na maltě (4.tis.př.n.l.)
-již ve starověku byly zakládány rozsáhlé kamenolomy
-kamenická práce byla ceněna zejména v gotice
-později (zejm. od doby baroka) byl kámen někdy nahrazován umělým kamenem různého složení,určený k lití do forem a opracování pro stavebnictví i sochařství

Horniny rozdělujeme na:
Magmatické (vyvřelé) horniny - vyvřeliny
o Plutonické (hlubinné).
o Intruzívní (žilné).
o Vulkanické (sopečné).
o Vulkanickosedimentární.

Sedimentární (usazené) horniny - usazeniny, sedimenty
o Mechanické (klastické, úlomkovité).
o Chemické, chemogenní.
o Organogenní, biogenní.
o Kaustobiolity (hořlavé sedimenty).

Metamorfované (přeměněné) horniny - metamorfity
o Lokální metamorfózy (kontaktní,dislokační, šoková).
o Regionální metamorfóza.

Metamorfóza je přeměna hornin tlakem, teplem nebo chemickými látkami v zemské kůře; proces, jímž vznikají metamorfované horniny.


∙OBELISK
-štíhlý,nahoru se zužující jehlan,obvykle z jednoho kusu kamene,ukončený většinou nízkým,někdy zlaceným pyramidem(v období baroka někdy koulí a paprsky svatozáře).Ve starém egyptě byl obelisk předmětem i prostředkem slunečního kultu.Nejstarší architektonicky doložený obelisk pochází ze Staré říše,většina obelisků pochází z Nové říše a je pokryta hieroglyfy.Největším dochovaným egyptským monolitickým obeliskem je nedokončený a prasklý obelisk v žulových lomech v Asuánu.Uplatnili se i též v římské antice a znovu v období renesance

∙KAMENNÉ ZNAČKY
-drobné obrazce a znamení (většinou z přímých tesaných čar),umístěné na gotických portálech,oknech a kvádrovém zdivu
-buď byly značkou tvůrce a sloužily mj. k vyúčtování prací,nebo byly pomůckou ke správnému sesazení (kamenické značky konstrukční)
-kamenické značky mistrovské byly většinou orámovány štítkem,kamenické značky byly bez orámování

∙BŘIDLICE
Označení pro usazené částečně metamorfované horniny s jemnou zrnitostí vzniklé z jílovců a prachovců. Obsahuje především minerály biotit, muskovit a andalusit. Břidlice mívají černou až šedou barvu; vyznačují se dobrou rovinnou štěpností, takže z nich lze snadno vytvářet tenké desky. Břidlice se dříve používaly jako krytina na pokrývání střech, v současnosti je toto využití omezeno na opravy historických staveb

∙Zvláštní postavení z hlediska kvantity využití užitkového kamene mají vyvřelé horniny,zejména žuly,čediče,znělce,diapasy a andesity z nichž se vyrábí postatná část dnešní produkce drceného kameniva potřebného do betonů,ke stavbě komunikací apod.

∙VÁPENEC
Vápence jsou celistvé sedimentární horniny. Mají bílou, šedavou barvu, ale jsou také červenavé, anebo se zbarvují i jinými odstíny. Kromě menší části příměsí jsou vápence tvořeny kalcitem CaCO3. Z hlediska využití druhů kamenů je nejrozmanitější. Základní surovina pro výrobu cementu a vápna. Používá se také v průmyslových odvětvích-v hutnické technologii, gumárenském průmyslu,k výrobě laků i k dekoračním účelům.

∙PÍSKOVEC
Pískovec je zpevněná, usazená hornina. Je složen z drobných zrnek křemen spojené tmelem křenovým, železitým a jílovým. Vzniká tak, že se dutiny v nahromaděném písku naplní hmotou, která ztvrdne. Je snadno opracovatelný a trvanlivý, hodí se na venkovní architekturu. Velmi dobrý materiál pro sochařské práce. Dnes je nejvíce používán jako obkladový kámen.

∙OPUKA
Opuka vznikala z nejjemnějších částic usazených na mořském dně. V románském slohu byla opuka významným stavebním materiálem. Protože se opuka snadno opracovává, může sloužit i v kamenosochařství. Při vysokém obsahu vápnité složky se někdy opuka využívala pro výrobu vápna a cementu. Je jemnější než pískovec, ale není tak trvanlivá. V dnešní době se používá na vnitřní i venkovní architekturu.

∙MRAMOR
Je krystalický druh vápence. Může se skládat z jílových hmot, různých nerostů (grafit, limonit, hematit aj.) i organických látek, které původně bílý mra-mor zabarvují(barevnost je vlastně způsobena nečistotami). V širším slova smyslu se slovem mramor označuje každý vápenec, který se dá leštit. Použí-vá se převážně do interiéru(krby,obklady,dlažby,dlaždice,umyvadla)a je výborným materiálem pro sochařské účely.Kubánský mramor byl použit na Národním divadle.Za připomenutí stojí také socha Davida a Pieta v chrámu sv.Petra od Michellangela.

∙ŽULA
Skládá se z křemene,živce a slídy. Žuly jsou obvykle do šeda zbarvené s modrým odstínem, známé jsou ovšem také červené žuly. Dá se leštit. Většinou se používá na vnější architekturu(pomníky,urny,dekorace)