Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

30b. Čím se liší sítotisk od ostatních tiskových technik?

30b. Čím se liší sítotisk od ostatních tiskových technik? Popište.
Z čeho se vyrábějí hlubotiskové válce při laserovém způsobu vytváření tiskových prvků?
Popište chemicky elektrolýzu. Načrtněte.


Sítotisk se vyznačuje vyšším nánosem barvy proti jiným tiskovým technikám, ketrý se dá navíc ovlivňovat použitím tiskové šablony. U sítotisku se totiž jedná o průtiskový způsob tisku, což znamená, že barva, pomocí níž se tiskne, je protlačována skrz tiskovou formu. Barva se přitom protlačí pouze v místech, kde má být na potiskovaném substrátu nanesena, v ostatních místech se barva skrz formu nedostane.

Tiskovou formu tedy v dnešní době tvoří válec a příprava hlubotiskového válce se provádí tak, že nejprve na ocelové jádro válce naneseme tenkou vrstvu niklu, tomuto procesu říkame galvanické niklování, tato vrstva slouží k uchycení ostatních galvanicky nanášených vrstev, které tvoří hlubotiskový válec. Galvanické niklování se provádí klasickou elektolýzou v galvanických vanách, jako elektrolyt se používá roztok síranu nikelnatého plus další přísady jako kumarin a další organické látky, které zvyšují lesk kovu, součástí elektrolytu je také chlorid sodný a kyselina trihydrogenboritá. Na niklovou vrstvu se galvanicky nanáší vrstva mědi, v minulosti se v polygrafii využívalo alkalické mědění kyanidové, kde se jako elektrolyt používal kyanid měděný, ale díky vysoké jedovatosti byl tento postup nahrazen elektrolýzou kyslíkem měděníku v galvanických vanách, přičemž jako elektrolyt se používá síran měďnatý s kyselinou sírovou, v součastnosti se vrstva mědi nanáší ve dvou procesech, nejprve se nanesene stabilní vrstva a po té pracovní. Teré se říká Ballardova vrstva, která se v případě opotřebení sloupne a znovu se nanese, a tím se šetří náklady hlubotisku. Po nanesení měděné vrstvy se provádí leptání tiskových bodů, jamek. Měď se leptá chloridem železitým. Na vyleptanou měděnou vrstvu se galvanicky nanáší vrstva chromu, provádí se elektrolýzou v galvanických vanách a slouží jako ochrana měděné vrstvy před poškozením. Na připravený tiskový válec (základní vrstva mědi nebo Ballardova vrstva) se ve speciální vaně nanese krycí, chemicky odolná vrstva. Tato vrstva na válci (pro lepší absorpci tepelné energie má černou barvu) se usuší. Následně se válec upevní do čelistí laserové osvitové jednotky a s pomocí tepelné energie laserového paprsku se provede odpaření této krycí vrstvy. U vypálení tiskových elementů laserem do slitiny zinku se na tiskový válec nanese speciální vrstva zinku, opracuje se a tím je válec připraven k dalšímu zpracování. Válec se upne do čelisti vypalovacího automatu a provede se vypálení tiskových jamek vysoce výkonným laserem přímo do zinkové vrstvy. Větší část zinku se vypaří, menší část se roztaví a utvoří kolem tiskové jamky kráterovou hranu. Tato hrana se po vypálení válce odstraní na brousícím stroji.

Galvanické pokovování je elektochemiká reakce, která probíhá v elektrolytech při průchodu stejnosměrného proudu. Účinkem stejnosměrného proudu dochází k vylučování kovu na elektrodě. Vylučování iontů z roztoku nebo taveniny elektrolytu účinkem vnějšího elktrického napětí, vloženého na dvě elektrody, se nazývá elektrolýza. Elektrolyt je látka, která v roztaveném stavu nebo ve vodném roztoku vede elktrický prou a při elektrolýze podléha rozkladu. Podle toho jak elektrody podléhají při elektrolýze chemickým změnám je rozdělujeme na ineryní a aktivní. Aktivní chemickým změnám podléhají. A podle toho zad k sobě elektrody poutají kationty nebo anionty, je dělíme na katody a anody. Nádoba, která obsahuje elektrolyt a elektrody je označována jako elektrochemický článek. Při průchodu proudu elektrolytem reagují elktrony, které se nemohou volně pohybovat v roztoku elektrolytu, s částicemi roztoku. Na záporné elektrodě (katodě) se s nimi slučují a na kladné elektrodě (anodě) se z nich uvolňují. Reakce, při nichž částice příbírají elektrony se nazývá redukce a reakce, při které se elektrony odevzdávají je oxidace. Elektrolýza se řídí Faradayovými zákony. Na základě 1. zákona se dá stanovit jaká vrstva se kam vyloučí za stanovenou dobu, platí totiž, že hmotnost kovu, který se vyloučí na elektrodě, je přímo úměrný prošlému náboji. 2. zákon říká, že látkové množství různých kovů vyloučených při elektrolýze stejným nábojem je elektrochemicky ekvivalentní.

30a. Sítotiskové formy.

30a. Sítotiskové formy. Obecná definice sítotisku, rozdělení sítotisku dle potiskovaného materiálu, jednotlivé druhy sítotiskových tkanin, napínání a lepení sítoviny, měření napnutí, kopírovací předloha pro sítotisk, odmaštění šablony, ovrstvení, kopírování a vyvolání šablony, odvrstvení a regenerace sítoviny, sítotiskové rámy, potiskované materiály, zhodnocení tiskové techniky.


Sítotisk je tisková technika, která patří do skupiny průtisku. Při tisku se tisková barva protlačuje skrze průchodná místa v šabloně, šablona je fixována na sítotiskovou tkaninu, kde neprůchodná místa netisknou a průchodná místa umožňují průtisk barvy síťovinou. Sítotiskem lze potiskovat papír, karton, lepenku, ale i všechny druhy plastů, kov, sklo, porcelán, dřevo a textil. Lze potiskovat jak rovinné předměty tak i 3D předměty.

Podle tvaru tiskové formy rozlišujeme plochý sítotisk, kde tiskovou formu tvoří sítotiskový rám, sítotisková tkanina a obrazová šablona. Tato roovinná isková forma se pohybuje ve vertikálním nebo horizontálním směru. Potiskovaný materiál může být ve formě archu, nekonečného pásu nebo prostorových těles. Rotáční sítotisk má válcovou tisakovou formu. Uvnitř síťového válce se šablonou je upevněna sítotisková těrka s automatickým přívodem barvy. Tlakovým tělesem je nejčastěji tlakový válec. U některých strojů je tento válec nahrazen speciálním sedlem, které magneticky přitahuje ke kovové tkanině ocelovou tyč, která protlačuje barvu otvory v šabloně na potiskovaný materiál. Podle využítí dělíme sítotisk na umělecký, serigrafie, jehož výsledkem jsou grafické autorizované tisky, tiskovou formu si totiž vytváří sám umělec nebo grafik ve spoluprác s tiskařem. Dále existuje grafický sítotisk, což je tisk na papír, karton, lepenku a tisknou se obaly, etikety a různé grafické motivy. Technický průmyslový sítotisk se využívá pro potisk různých předmětů jako je např cd disk, obaly, lahve, keramika, porcelán atd. A velice využívaný je i textilní sítotisk, který se používá pro potisk textílií.

Jak již bylo zmíněno, v sítotisku je barva protlačováná přes jemnou sítotiskovou tkaninu. Tato tkanina je upnuta na kovovém rámu, který navíc umožňujezaložení a připravení tiskové formy do stroje. Tkanina na rámu prošla dlouho vývojouvou řadou, dříve se používaly různé typy mlynařských pláten. S nástupem nových syntetických vláken se sítotisk přiklonil polyesterovým tkaninám jako je terylén, dacron, terital. Případně se sítotisková tkanina tvořila z polyamidů jako je nylon, perlon.

Pro speciální tisky v keramickém a elektronickém průmyslu se vyrábí síto tisková tkaniny z ušlechtilé nerezové oceli, která zabezpečuje vysokou přednost tisku.
Výhodou ocelových sítotiskových tkanin je vysoká přesnost, rovnoměrnost tkaní, velká otevřená
plocha tkaniny, snadné zpracování a netvoří statický náboj.
K jejímu většímu rozšíření brání vysoká cena a obtížná výroba.

Tkaniny rozdělujeme podle:
1) surovin: přírodní vlákno: hedvábí, bavlna, syntetické vlákno: polyamid, polyester,(pokovený polyester), kovové vlákno: ocel

2) druhu vlákna: jednovláknové - ocel, polyamid,polyester a vícevláknové - přírodní hedvábí, polyester

3)hustoty: 10 – 200 vláken/cm hustoty sítoviny

4) tloušťky vlákna: S - tenké, T - tlusté,HD - zvláště tlusté

5) vazby tkaní: plátnová - většina tkanin,perlinková (přírodní hedvábí), keprová -(panamská) - u kovového vlákna s vyšší hustotou)

6) Barevnosti: Bílá sítovina - méně náročné zakázky (ztráta kresebnosti), Oranžová, žlutá, červená sítovina - zabraňují difrakci: světlo odražené při expozici obrazu nemá u barevného vlákna schopnost dále utvrzovat světlocitlivou vrstvu

7) tkaniny šíře: zhruba od 100 cm do 300 cm
Velmi důležité je také napnutí tkaniny. Pouze správné vypnutí tkaniny zabezpečuje její definovanou geometrii a rozměrnou přesnost. Napínání může být ručním způsobem u malých dřevěných rámů s malým tiskovým motivem. Dělá se to pomoci napínacích kleští a sešívací pistoli.- Při napínání tkaniny musíme vždy dbát aby osnova byla orientována ve směru pohybu tříče po napnutí následuje zalepení.

Napínánat sítotiskovou tkaninu lze několika způsoby.
A to:
Mechanické napínání
Při tomto způsobu je tkanina upnuta do řady upínacích čelistí, které se pohybují pomoci šroubovice napnutí nemusí překročit hodnotu udanou výrobcem.

Pneumatické napínání
Tkanina je upnuta do čelisti, které jsou spojeny s pneumatickým válcem a posouvání tlakem vzduchu. Měření vypnuté tkaniny se provádí speciálním přístrojem ( newton tester)
Po napnutí tkaniny následuje lepení. Sítotiskový rám musí být před začátkem práce obroušen a zbaven zbytků lepidla a staré tkaniny. Nové kovové rámy je vhodné na místě, kde bude přilepena sítotisková tkanina, zdrsnit, např.: pískováním a následně odmastit acetonem nebo lihem. Na tyto plochy se doporučuje nanést slabou vrstvu dvousložkového lepidla. Takto ošetřené rámy se mohou skladovat libovolnou dobu a po zalepení tkaniny na tento základní nátěr je dosaženo vynikající pevnosti. K lepení se používají pružná a pevná dvousložková lepidla, která dobře odolávají ředidlům tiskových barev a chemickým přípravkům, používaným při zhotovování šablony. Po zalepení tkaniny rám ořízneme z napínacího zařízení, začistíme vnější hrany a vrstvu lepidla i část tkaniny obvykle překrýváme vrstvou laku, který chrání zalepení a umožňuje lepší ovrstvení. Čerstvě napnuté síto by se nemělo používat dříve, než za několik dní, až se ustálí pnutí a síly v napnutých vláknech síťoviny. Síta skladujeme stojatě v bezprašných zásobnících. Je vhodné označovat síta datem napnutí a číslem síta.

Pro měření napětí jsou konstruovány přístroje, jako např.: SST Newtontester, jehož číselník je kalibrován tak, že můžeme odečítat měřené hodnoty pnutí tkaniny v N/cm. Přístroj pokládáme při měření na tkaninu minimálně 10 cm od hrany rámu. Přikládací válečky musí být v průběhu měření souběžně s osnovou, nebo útkem tkaniny. Jedině tak je měření přesné. U vícebarevných tisků musí být všechny tkaniny vypnuty na stejnou hodnotu.

Dále je nutné vyrobit kopírovací podklady pro výrobu šablon. Pro výrobu sítotiskových šablon fotochemickou cestou používáme pozitivní průsvitné podklady – pérový nebo rastrový diapozitiv
Kopírovací podklady mohou být buď manuálně zhotovené, zhotovují se krycí barvou na průsvitnou polyesterovou folii. Nebo mohou být zhotovené technikou řezání filmů, používají se řezací maskovací filmy. Řezání provádíme speciálními řezacími nástroji nebo se zhotovují fotografickou cestou nebo prostřednictvím skenerů, diapozitivy musejí mít dokonalé krytí. Nedostatečné krytí má za následek neostré šablony.

Tisková forma v sítotisku označovaná obvykle jako šablona, má zcela specifické způsoby výroby.Výsledky tisku jsou vždy velmi závislé na kvalitě šablony. Podle způsobu zhotovení můžeme šablony rozdělit na manuálně zhotovené šablony nebo-li řezané šablony. Šablony zhotovované fotochemickou cestou nebo-li přímé šablony a nepřímé šablony. Šablony zhotovované přímo digitální technikou CTS (computer to screen)

Manuálně zhotovované šablony – řezané šablony
se vyřezává ručně nebo na řezacím plotru ze speciálních filmů, které tvoří čirá nosná folie a speciální zabarvená vrstva. Do zabarvené vrstvy se vyřeže požadovaný motiv a vyloupnou se ta místa, která mají tisknout. Takto zhotovený motiv se po navlhčení přenese na síťovinu tiskového rámu.

Přímá šablona – zhotovuje se tak, že na tkaninu se nanese světlocitlivý kopírovací roztok. Základ kopírovacích roztoků tvoří PVA (polyvinyl alkohol), který je rozpustný ve vodě, dále jsou přidána plniva pro zahuštění roztoku a pigmenty pro zabarvení. Jako senzibilizátor jsou dnes používány diazosloučeniny, čisté fotopolymery nebo kombinace Diano-fotopolymer. Kopírovací roztok se nanáší z obou stran sítoviny. Po usušení kopírovacího roztoku se na síťovinu kopíruje z pozitivních filmů.

Nepřímá šablona
Tato metoda se používá stále méně. Výrobcem dodané filmy pro nepřímou šablonu se nejdříve ve vakuovém kopírovacím rámu neexponují, poté se šablonový film vyvolá ve vývojce a vystříká vodou. Ještě mokrý film se nosnou folii položí na sklo. Na toto sklo se šablonou se tiskovou stranou položí suchý čistý rám se síťovinou a gumovým válečkem se přes savý papír filmová vrstva zatlačí do sítoviny. Po usušení se sloupne nosná folie.

Zhotovení šablony z digitálních dat
Data vytvořená v počítači se přenesou do speciálního plotru, který podle ní pomocí laku zhotoví na neovrstveném sítu tiskovou šablonu (lak- nepropustné místo). Není potřeba zhotovovat filmové montáže. Výhoda CTS je urychlení a zkvalitnění výroby šablon a úspora filmového materiálu.

Poté následuje samotná příprava tikocé formy. Nejprve se forma ovrství. Provádí se tak, že na síťovinu v rámu napnutou, která je předepsaným způsobem chemicky upravena, se nanese světlocitlivý kopírovací roztok. Při ovrstvování a dalších procesech až po vyvolání šablony musíme dbát na to, aby do místnosti, kde se sítotiskové šablony zpracovávají, nevnikalo UV záření z denního světla nebo ze zářivek, které narušují světlocitlivé kopírovací roztoky.
Nanášení světlocitlivého kopírovacího roztoku se provádí dvěma způsoby:

Ruční nanášení:
Provádí se ručně pomoci ovrstvovacího korýtka. Světlocitlivý kopírovací roztok se nalije do korýtka a nejdříve z jedné a pak z druhé strany se nanáší na síťovinu. Pro snášení ovrstvování slouží stojan, do kterého si můžeme rám pro lepší manipulaci upnout. Proces nanášení je nestabilní, značně záleží na pracovníkovi, který ovrstvování provádí.

Strojní nanášení:
Provádí se na ovrstvovacích automatech, světlocitlivý kopírovací roztok se nanáší současně z obou stran síťoviny. Ovrstvovací automat je programově řízen, do programu se zadává například počet ovrstvení z jedné strany, přítlak, rychlost nanášení, doba přistavení a odstavení korýtka. Proces je stabilní, reprodukovatelný. Počet ovrstvení síta ovlivňuje, do jisté míry, možnosti protlačené barvy. Čím více vrstev, tím silnější světlocitlivá vrstva, tím silnější nános barvy.
Po nanesení SCV kopírovacího roztoku je nutné tuto vrstvu usušit. K tomu se využívají sušící skříně. Ovrstvené rámy se sem vkládají ve vodorovné poloze, většinou tiskovou stranou dolů. Citlivost SCV vrstvy je přímo závislá na stupni vysušení. Takto připravené rámy se skladují buď v sušících skříních nebo ve skříni, které jsou zabezpečeny proti prachu a přímému dennímu světlu.

Po přenesení obrazu na tiskovou formu se používají kontaktní kopírky s vakuovým rámem.
Jsou to poměrně jednoduchá zařízení. Na které jsou však kladeny značné požadavky jako dokonalé přitlačení pozitivní filmové předlohy k ovrstvené síťovině, velmi elastická pryžová membrána, která dobře obemkne rám s ovrstvenou sítovinou. Rychlé odčerpání vzduchu v prostoru mezi sklem a membránou. Bezvadné utěsnění membrány na skle. Velmi nízká absorpce skla pro oblast záření UV-A. Žluté montážní světlo. Snadná manipulace a čistitelnost. Zabezpečení proti poranění při náhodném porušení skla a tichá vývěva zcela bez exhalací oleje.
Tam kde se SCV osvítila , došlo k jejímu utvrzení.Vyvolání je vlastně odstranění ve vodě rozpustných částí neutvrzené SCV – vodou se odplaví ty části které mají tisknout
Po vyvolání se musí šablona usušit. Po vysušení je nutno tiskovou šablonu důkladně prohlédnout.Často se totiž stává, že šablona vykazuje drobné defekty, které by v tisku propouštěli tiskovou barvu v místech, kde by k tisku docházet nemělo. Taková místa se musí překrýt retušovacím lakem. Teprve po retuši je tisková šablona připravena k tisku.
Aby mohl být tiskový rám s napnutou sítovinou znovu použit pro výrobu nové sítotiskové šablony, musí se nejdříve odstranit stará SCV ze sítoviny. Může se provádět buď ručně nebo strojově.

Ruční odvrstvování – provádí se v plastových boxech, kde se na starou šablonu nanese patřičná chemikálie, která během několika minut naruší starou SCV. Narušenou vrstvu pracovník odstraní pomocí vysokotlakého proudu vody. Přebytečná voda je ze sítoviny vysáta vysavačem.

Strojové odvrstvování – jedná se o uzavřenou mycí skříň, do které se tiskový rám vloží ve vertikální poloze. Uvnitř jsou trysky, pro nanášení odvrstvovacích roztoků, kartáče a vysokotlaké trysky.

Jak již bylo zmíněno, v sítotisku je barva protlačováná přes jemnou sítotiskovou tkaninu. Tato tkanina je upnuta na kovovém rámu, který navíc umožňujezaložení a připravení tiskové formy do stroje. Tyto rámy se dříve zhotovovaly ze dřeva a síťovina se na ně různým způsobem přibíjela. V současné době se od dřevěných rámů ustupuje a volí se rámy kovové, na které se síťovina lepí speciálními lepidly. Rámy se nejčastěji vyrábějí z kvalitní oceli čtvercových nebo obdelníkových profilů, které kvůli pevnosti a odolnosti po napnutí tkaniny, bývají bikonkávně prohnuté. Prohnutí slouží i k dosažení přesného soutisku barev u naročných barvotiskových prací. Strany pak svírají vzájemně úhel o něco větší než 90° a v této poloze jsou k sobě svařeny. V současné době se většinou vyrábějí sítotiskové rámy z lehkých hlíníkových slitin s antikorozní úpravou povrchu a se čtvercovým nebo obdelníkovým pravoúhlým prúřezem. Běžně se používají profily 30x30, 40x40 nebo 40x60 mm s tloušťkou stěny 2 až 3 mm. Tkanina působí na rám silou až 30N a v zahraničí se proto vyrábějí speciální duralové profily s nestejně silnými stěnami nebo zvláštním tvarem, aby se dosáhlo co největší stability. Vyrábějí se i systémy samonapínacích rámů, do která¨ých se síťovina upne na lištu nebo trubku a systémem šroubů se napíná bez lepidla.

Sítotiskem lze potiskovat veškeré materiály ve tvaru rovinném i prostorovém. Užívá různé typy sítotiskových barev, např. Matné, lesklé, krycí, transparentní, fluorescenční a další tiskové substance, například laky. Vytváří na potiskovaném materiálu rozdílně tlustý nános tiskové barvy nebo jiné vrstvy, např. v celoplošném nebo parciálním lakování - největší v tiskových technikách

Ekonomická výhodnost tisku je u menších sérií tisku, v nákladech do 5000 kusů. Příprava tiskové formy je ve srovnání s ostatními tiskovými technikami jednoduchá, rychlá, méně náročná na vybavení složitou a nákladnou technikou. Nevýdou sítotisku je nízká reprodukční schopnost tisku: maximálně 38l/cm a sušení a energetická náročnost - Nízké výkony tiskových strojů

29b. Jaké síly ovlivňují rozestírání kapalin na povrchu?

29b. Jaké síly ovlivňují rozestírání kapalin na povrchu?
Co je to povrchové napětí? Jak se stanovuje?
Co je to úhel smáčení? Jak se stanovuje?


Rozestírání je uspořádání, kdy se kapalina rozetře ve fázovém rozhraní a vytvoří mezi pevnou látkou s plynnou fází souvislý film. Rozestírání kapalin ovlivňuje povrchové napětí kapalin.

Povrchové napětí je efekt, při kterém se povrch kapalin chová jako elastická fólie a snaží se dosáhnout co možná nejhladšího stavu s minimální plochou. To znamená, že se povrch tekutiny snaží dosáhnout stavu s nejmenší energií. Čím větší je povrchové napětí, tím „kulatější“ je kapička této kapaliny. Povrch kapaliny se tedy chová tak, jako by byl tvořen velmi tenkou pružnou vrstvou, která se snaží stáhnout povrch kapaliny tak, aby měl při daném objemu kapaliny co nejmenší plochu. Pokud by na kapalinu nepůsobily vnější síly. měla by kulový tvar, protože koule má ze všech těles stejného objemu nejmenší povrch. Při působení vnějších sil je situace poněkud složitější. Vždy se však volný povrch kapaliny snaží snížit velikost celkového povrchu na co možná nejmenší možnou míru. To je důvod, proč je hladina klidné vody v otevřené nádobě vodorovná, neboť jakýkoli jiný tvar volné hladiny kapaliny by zvětšil celkový povrch kapaliny. Jsou-li vnější síly velmi malé proti silám povrchového napětí, bude se kapalina snažit zaujmout přibližně kulový tvar. To se děje např. u drobných kapiček tvořících mlhu, u kapek rtuti apod. Povrchové napětí kapaliny definuje sílu, která působí na povrchu kapaliny a je vztažná na jednotku délky. Vzoreček je
γ = df/dl

29a. Ofsetové tiskové formy.

29a. Ofsetové tiskové formy. Fyzikálně-chemický princip tisku z plochy, materiály pro ofsetové desky, povrchové jevy, rozestírání kapalin a smáčivost povrchů, vlastnosti a charakterizace tiskových prvků v ofsetu; ofsetová montáž, jednotlivé druhy montáže, vybavení montážního střediska, elektronická montáž, kopírovací předloha pro ofset, výroba presenzibilovaných tiskových forem, polymerní světlocitlivé vrstvy, jednotlivé druhy tiskových forem, kopírování a vyvolání tiskové formy, závady vzniklé při kopírování, systém CTP, zhodnocení tiskové techniky.


Ofset je nepřímá tisková technika. Z tiskové formy je obraz přenesen na gumový potah přenosového válce a pak teprve na papír. Jako tisková forma slouží kovová nebo plastová deska, která je upnutá na formovém válci. Při tisku z plochy jsou tisknoucí a netisknoucí prvky v jedné rovině a přenos barvy je zajištěn fyzikálně-chemickými vlastnostmi tisknoucích a netisknoucích míst. Netisknoucí místa jsou hydrofilní a tisknoucí oleofilní. Netisknoucí místa jsou tedy smáčena vodou a tisknoucí místa tiskovou barvou. Tisk je realizován nepřímým přenosem barvy z tiskové formy na potiskovaný materiál přes přenosový válec. Použití přenosového válce s pružným potahem prodlužuje životnost tiskové formy, umožňuje reprodukci jemných detailů kresby i na drsnější povrch a tisk za poměrně malých tlaků. Ofsetový tisk je možno realizovat s vlhčením nebo bez vlhčení. Ofset s vlhčením je založený na principu opakovaného nanášení tenkého filmu vlhčícího roztoku, který smáčí povrch netisknoucích míst tiskové formy a zabraňuje tak na těchto místech přilnutí tiskové barvy. Ofset bez vlhčení využívá pro selektivitu tisknoucích a netisknoucích míst na povrchu tiskové formy vrstvu silikonového kaučuku, který pokrývá netisknoucí místa, čímž zabraňuje přenosu barvyu z těchto míst.

V současné době jsou základem většiny ofsetových tiskových forem hliníkové desky nebo folie. Hliníkové desky se připravují elektrolytickou přípravou. Když se elektrolyticky vyloučí z taveniny bauxitu kovový hliník, následuje proces jeho přetavování a odlévání do bloků, ze kterých se po dalších technologických operací vyválcují hliníkové pásy plechy požadované tloušťky a kvality. Pro výrobu tiskových desek se však musí upravit jejich povrch. Hliníkové plechy se nejprve musí zbavit nečistot zbylých po válcování. Plechy se čistí organickými rozpouštědly nebo alkalickými roztoky. Po vyčištění desky následuje zdrsnění povrchu desky. Je to proces, který umožňuje rovnoměrné zdrsnění ofsetových desek za účelem snadnější aplikace světlocitlivé vrstvy. Zdrsňování je možno provádět třemi způsoby a to mechanicky, elektrochemicky nebo anodickou oxidací (eloxováním).

Povrchové jevy vysvětlují princip tisku z plochy na představě tvorby kapaliny na povrchu pevných látek a jeho smáčení. Díky tomu můžou být mnohem přesněji určovány odpovídající fyzické a chem. podmínky tohoto tiskového procesu. Pro popis chování hmotných těles je nutné rozlišit částice, které jsou uvnitř (objemová fáze) a částice které jsou na povrchu (povrchová fáze). Z fyzikálně-chemického hlediska se povrchy vyznačují tím, že ostře ohraničují prostory rovnoměrně zaplněné v určitém čase substancemi s odlišnými fyzikálními a chemickými vlastnostmi, které označujeme jako FÁZE. Jednotlivé fáze jsou odděleny fázovým rozhraním, což je plocha, kde se mění vlastnosti stýkajících se fází. Podle skupenství těchto fází je rozlišujeme na rozhraní kapaliny – plyn (LG), rozhraní kapaliny – kapalina (LL), rozhrani pevné látky – plyn (SG), rozhraní pevné látky – kapalina (SL) a rozhraní pevné látky – pevná látka (SS)
Síly, které působá uvnitř objemové fáze se nazývají kohezní a umožňují jejich soudržnost. Jiné síly působí v povrchové fázi. Molekuly uvnitř kapaliny jsou obklopeny jinými molekulami, které na ně působí silami ze všech stran, ale tyto molekuly jsou ve styku ještě s molekulami z okolního prostředí, takže síli působící na povrchové molekuly se vzájemně nekompenzují. V důsledku toho jsou povrchové molekuly vtahovány dovnitř kapaliny a při tomto vtahování se kapalina snaží zmenšit svůj povrch na minimum. Pokud na kapalinu nepůsobí žádné síly, snaží se kapalina zaujmout tvar s minimálním povrchem při daném objemu, čili tvar koule, který je deformován gravitací. Výsledný tvar je dán rovnováhou mezi vnějšími a vnitřními silami uvnitř a na povrchu kapiliny. Energii, kterou musí dodat vnejší síly kapalině, aby se její povrch zvětšil, definuje povrchová energie kapaliny a povrchové napětí kapaliny definuje sílu, která působí na povrchu kapaliny a je vztažná na jednotku délky. Při styku 2 nebo více fází, dochází k vyrovnání povrchových sil a ustavený povrch je označován jako fázové rozhraní. Jevy, které doprovázejí jeho vznik se nazývají povrchové jevy, které rozdělujeme na adsorpci, adhezi a penetraci.
Adsorpce je nárůst molekul na fázovém rozhraní účinkem nevyváženosti sil na povrchu. Látka, na jejímž povrchu probíhá adsorpce se nazývá adsorbent. Látka adsorbovaná na adsorbentu je adsorbát. Podle charakteru sil, co působí mezi adsorbentem a adsorbovanou látkou, rozlišujeme tři základní druhy a to chemisorpce, kdy adsorbované částice jsou k povrchu adsorbentu poutány silami podobným chemickým vazbám. Polární sorpce, kdy adsorbované částice jsou poutány k povrchu adsorbentu tvorbou elektrostatických sil, což nastává nejčastěji při adsorpci z roztoků. Fyzikální sorpce má absorbované molekuly, které jsou poutány k povrchu poměrně slabými van der Walsovými silami.Adsorbční efekt se však pro váklad principu tisku z plochy příliž neuplatňuje.

Adheze je projev vzájemného silového působení mezi makroskopickými útvary. Vyskytuje se na fázovém rozhraní LL, LS a SS. Fáze na jejímž povrchu dochází k adhezi se nazývá adherent. Druhá fáze se pak nazývá adherium. Jsou-li dvě fáze uvedeny do těsného kontaktu, pevně k sobě přilnou. K oddělení je zapotřebí tzv. adhezní práce. Jestliže kapka kapaliny pokryje element na povrchu tuhé látky, po vyrovnání sil vznikne systém ,,tuhá látka – kapalina – plyn,, s fázovým rozhraním SG,LG a SL . To je možné charakterizovat povrchovým napětím YSG, YLG, YSL. Povrchové napětí YSG se snaží kapku rozprostřít po povrchu pevné látky, adheze YSL a povrchové napětí YLG působí opačným směrem. Mají tendenci zmenšovat plochu fázového rozhraní SL.

V závislosti na velikosti kontaktního úhlu, můžou nastat tyto tři situace:
Rozestírání, což je uspořádání, kdy se kapalina rozetře ve fázovém rozhraní LS a vytvoří mezi pevnou látkou s plynnou fází souvislý film.

Smáčení, dělí se na několik druhů, které se určí podle velikostí dvou mezifázových energií (YLG a YSL) a to na neúplné dobré smáčení - YLG>YSL, tedy je-li úhel smáčení <90>0, přičemž mezní podmínkou dobrého smáčení je pokud YLG=YSL. Dobře smáčené povrchy pevné látky kapalin jsou označené jako lyofilní, je-li kapalinou voda, je hydrofilni, pokud je kapalina tisková barva, tak olejofilní. Neúplné špatné smáčení – nesmáčení, dochází k němu, je-li YLG90 a cos<>Aby mohla být montáž provedena, je nutné mít k dispozici:
a) filmy stránkových montáží, popř. jiné typy kopírovacích podkladů v požadované kvalitě.
b) kompletní maketu tiskoviny s vyznačeným formátem a postavením textů i obrázků na stránce, nebo otisky schválených a očíslovaných montáží
c) informace potřebné k vyřazení stránek tiskoviny
d) tiskový formát ofsetového stroje

Kopírovacími podklady pro ofset jsou obvykle pérové a síťové (rastrové) diapozitivy nebo negativy na transparentní podložce. Takové kopírovací podklady se upravují a upevňují na transparentní plastové folie nebo sklo (v případě odrazových předloh na papír). Kromě kopírovacích podkladů tiskovin musí být na montáži, následně na tiskové formě a na tiskovém archu ještě technologické značky, tj. soutiskové značky, značky pro skládání, řezání, označení složek, testovací značky pro kontrolu a řízení kvality tisku apod. Tyto technologické značky musí být umístěny do takového místa, aby po zpracování nijak nerušily (obvykle u ořezu, hřbetu…).
Kopírovací podklady musí odpovídat kvalitativním požadavkům této technologie. To znamená, že přechod, respektive rozhraní tisknoucího a netisknoucího místa musí být ostré. Součastně musí mít prvky dostatečné krytí.

Aby se minimalizovalo podkopírování, musí být vrstva kopírovací předlohy při kopírování v co největším kontaktu s kopírovací vrstvou tiskové desky. (kontakt vrstva na vrstvu), proto je v kopírovacích rámech realizováno částečné vakuum. Kopírovací předloha pro ofset musí být se strany vrstvy nečitelná (zrcadlově převrácená). Jelikož se montáž provádí tak, že kopírovací podklady se lepí na montážní folii stranou, kde není vrstva, tedy vrstvou k sobě, musí být montáž provedena nečitelně, tedy zrcadlově převráceně.

Důležitým procesem je vyřazování. Vyřazování je umístění stránek na tiskové formě, respektive montáži tak, aby po vytištění a složení archu následovaly stránky ve složce podle určeného pořadí (číslování stránek). Při vyřazování se vychází z celkového počtu tiskoviny, jejího charakteru, způsobu dokončovacího zpracování, počtu možných stránek ve složce, způsobu tisku a dalším technologickým omezení.

Arch, který se při dokončovacím zpracování skládá do knižní složky, se nazývá knižní arch. ten obecně nemusí být shodný a archem tiskovým, tj. formátem archu procházejícím tiskovým strojem. Složkou pak označujeme složený arch s jedním nebo více lomy. Pokud je složka tvořena složením jediného archu, nazývá se jednoduchá složka, pokud vzniká kombinací více složených archů, nazývá se kombinovaná složka.

Podle způsobu knihařského zpracování rozlišujeme potom vyřazování do sebe, kdy složky se vkládají jedna do druhé – V1 (maximálně 64 stránek) nebo kombinované složky. A vyřazování za sebou, toho se využívá při zpracování knihy. V tom případě se složky snášejí a přišívají se k sobě nití a vytváří se tak knižní blok, který se dále zpracovává.

V současné době jsou hliníkové desky dodávány jako předcitlivěné–presenzibilované, tj. již opatřené světlocitlivou vrstvou. Desky se dodávají obvykle o tloušťkách 0,17-0,7 mm. Vrstva je nanášena v tekuté formě v tenké vrstvě na nekonečný hliníkový pás. To je nutné provádět za absolutně bezprašných podmínek. Přesně řízené systémy dávkování, nanášení i následné regulované sušení, zabezpečují stejnoměrnou tloušťku vrstvy v celé šíři pásu, a tedy její konstantní světlocitlivé vlastnosti. Po usušení a kontrole je hliníkový pás opatřený světlocitlivou vrstvou podélně i příčně řezán na požadované formáty desek. Je vyžadována vysoká přesnost řezu v mezích 0,5 mm. Hrany řezu nesmí mít žádný hrot, aby se při jejich použití vyloučilo poškození válců, gumových potahů a aby nedošlo ke zranění při manipulaci. Po opětovné kontrole a vytřídění jsou desky, prokládány ochranným papírem, baleny do papírů nebo smršťovacích folií a skládány do krabic nebo dřevěných beden.Máme dva základní druhy předcitlivěných desek a to desky s citlivou vrstvou světlem se rozkládající, která je založená na fotochemických vlastnostech diazosloučenin, které se světlem rozkládají a způsobují rozpustnost světlocitlivé vrstvy obvykle ve slabě zásaditých roztocích. To znamená, že osvětlená část vrstvy se stává rozpustnou v určitém typu rozpouštědla. Charakter presenzibilované vrstvy je tedy pozitivní a desky opatřené touto vrstvou se označují jako pozitivně pracující a jako kopírovacích podkladů se používá diapozitivní montáž. A desky s citlivou vrstvou světlem se utvrzující jsou po osvitu schopny zesíťování. Vrstva je obecně rozpustná v jiných konkrétních rozpouštědlech, obvykle ve vodě, kdežto zesíťovaný produkt svou rozpustnost ztrácí. Osvětlená místa na tiskové formě zůstanou po vyvolání nerozpuštěna výsledkem vyvolávacího procesu je kopie oproti kopírovacímu podkladu obrácená. Charakter této vrstvy je negativní a desky opatřené touto vrstvou jsou označovány jako negativně pracující.

U zhotovení ofsetových forem záleží jestli jde o digitální bezdotykovou tiskovou techniku, která hmotnou tiskovou formu nevyžaduje nebo jde o analogovou dotykovou tiskovou techniku, která hmotnou tiskovou formu vyžaduje.

Vytváření obrazu na tiskovou formu pro analogový dotykový tisk se provádí buď kopírováním analogových kopírovacíxh podkladů, kde se pro zhotovení tiskové formy využívá světlo modulované buď odrazem od kopírovacího podkladu nebo průchodem kopírovacího podkladu. Kopi vyžaduje pro záznam toku záření světlocitlivou vrstvu nanesenou na tiskové desce. Zpracováním světlocitlivé vrstvy se získá kopie, která je po dalších úpravách přímo tiskovou formou.

Vytváření obrazu lze dělat i technologií CTP, kde se využívá bodový záznam nejčastěji modulovaným laserovým paprskem z viditelné nebo infarčervené oblasti do světlocitlivé nebo termocitlivé vrstvy.K počítači je připojena osvitová jednotka (rekordér), která osvitem exponuje tisknoucí místa přímo na tiskovou desku. Exponovaná deska se poté vyvolá a ustálí. Technologie CtP je založena na použití nekonvenčních tiskových desek. Jejich základem je tenký hliníkový plech nebo papír s nanesenou vrstvou oxidu zinečnatého nebo na bázi polyesteru či papíru s nanesenou fotografickou citlivou vrstvou.

Ofsetový tisk se v současnosti nasazuje ke zpracování celé řady aplikací, z nichž některé jsou běžné, jiné jsou naopak spíše neobvyklé. Připomenout tak můžeme například potisk datových nosičů, kde se dnes nevyužívá pouze sítotisk, ale právě kvůli velmi vysoké kvalitě tisku rastrových motivů zde stále častěji nachází uplatnění právě i ofsetový tisk.

28b. Knižní makety.

28b. Knižní makety. Co to je, jaké makety znáte, popište je a k čemu jednotlivé makety slouží.


Maketa
Model něčeho co nemůžeme v reálné podobě dodat
Při rozhodování o volbě materiálů bývá často pro nakladatelství a tiskárnu velmi ekonomické a užitečné předem zhotovit modely těchto tiskovin na nichž si lze ověřit různé velikosti formáty a způsoby jejich výrobního řešení.

Maketou v tomto smyslu rozumíme model tiskoviny zhotovený tak aby umožnil posoudit vzhled i rozměr budoucího výrobku a zpracovat technologické postupy a také určit spotřebu přímých základních materiálů a vypočítat výrobní náklady včetně předkalkulace.

V praxi rozlišujeme několik druhů maket:

Pro grafika:
1. Upravovatelská maketa - grafik knihy zpracuje maketu tak, že přesně přepočítá text podle navrhovaného tipu písma pro každou jednotlivou stranu a určí umístění ilustrace a ostatních náležitostí ještě před zahájením výroby. Jedná se o úplný výtvarný model knihy.

2. Rukopisná maketa - Je imprimovaný rukopis, který má sloužit při sazbě jako předloha a je psána strojem.

3. Reprodukční maketa - Jedná se o model složený ze stránek nebo dvou stránek s obrazy předloh v měřítku 1:1 zakreslením nebo vlepením do zrcadla sazby. Na této maketě se hodnotí zpracování. Je pomocné pro tiskárnu.

Pro tiskárnu:

4. Kontrolní maketa - Slouží ke korekturnímu posouzení celých tiskových archů, zhotovuje se z kopii celých tiskových archů = jedná se o kompletní text a ilustrace. Kopie montáží slouží na konečný formát a kontroluje se správnost vyřazení umístění ilustrací a popisku a to vše ještě před zhotovením TF. Tato maketa má ryze výrobně technický charakter a je velmi ekonomická.

5. Knihařská maketa - Je model knihy zhotovený z nepotištěného papíru, který je identický s papírem, který bude použit při finálním tisku knihy. Jednotlivé složky musí být poskládány na stanovený počet lomů snesených do knižního kompletu a zavěšený do knižních desek.

28a. Podnikání, obchodní společnosti

28a. Podnikání, obchodní společnosti – charakteristika obchodní společnosti, zakládání obchodních společností, zrušení a zánik obchodních společností – s likvidací, bez likvidace, prohlášení konkurzu, druhy obchodních společností.


Obchodní společnost nebo společnost je právnická splčnost založená za účelem podníkaní. Jako ekonomický pojem označuje tržní subjekt, který se specializuje na přeměnu zdrojů na statky. Pro své fungování nakupuje společnost služby výrobních faktorů, organizuje jejich přeměnu na výstup (statky) a tento výstup prodává. V ekonomické teorii je chování společnosti popisováno teorií společnosti.

Zakladatelem obchodní společnosti může být fyzická nebo právnická osoba. Společnost se zakládá společenskou smlouvou(v případě a.s. se nazývá "zakladatelská listina") podepsanou všemi zakladateli, pokud ji zakládá 2 či více společníků, nebo zakladatelskou listinou ve formě notářského zápisu (§ 57 odst. 3 obch. zák.), pokud je zakladatel jen jeden.Společnost vzniká dnem, kdy byla zapsána do obchodního rejstříku. Společenská smlouva musí obsahovat jména společníků, podíl majetku, soupis základního kapitálu, obchodní jména, daňové identifikační číslo, dělení zisku,sídlo, provozovna, předmět podnikání a stanovy společnosti.
Zakladatelská listina má formu notářského zápisu. Všechny obchodní společnosti se zapisují do obchodního rejstříku.

Obchodní společnost zaniká ke dni výmazu z obchod. Rejstříku. Důvody zrušení OS určuje obchodní zákoník, např. Pokud uplyne doba na kterou byla OS založena nebo splní se cíl pro který byla OS založena nebo pokud OS se rozdělí nebo splyne s jinou OS a nebo dobrovolné zrušení rozhodnutím společníků. Jsou různé formy zrušení OS jako bez likvidace nebo s likvidací nebo prohlášením konkurzu.

ZRUŠENÍ SPOLEČNOSTI BEZ LIKVIDACE
Dobrovolné zrušení, majetek společnosti přechází na nově vzniklou společnost.

ZRUŠENÍ S LIKVIDACÍ
Likvidace se provede jestliže jmění společnosti nepřešlo na právního zástupce. Vstup OS do likvidace se zapisuje do obchodního rejstříku. Statutární orgán společnosti jmenuje likvidátora = fyzická osoba, která plní závazky společnosti, uplatňuje pohledávky, zastupuje os na veřejnosti, sestavuje účetní rozvahu, v případě předložení dává návrh na prohlášení konkurzu, navrhuje rozdělení majetkového zůstatku a do 30ti dnů od ukončení likvidace žádá o výmaz s trestního rejstříku.

ZRUŠENÍ OS PROHLÁŠENÍM KOKURZU
Návrh na prohlášení konkurzu podává věřitel nebo navrhovatel (podnik).
Věřitel musí doložit splatnou pohledávku a uvést okolnosti podle kterých je dlužník v úpadku.
Podnik k návrhu na konkurz dokládá soupis majetku, seznam věřitelů, seznam závazků s termíny splatnosti, seznam dlužníků, adresy věřitelů i dlužníků.
Soud vybírá ze seznamu správce konkurzní podstaty (správce majetku podléhajícího konkurzu). Datum usnesení soudu a konkurzu podniku se uvede na úřední desce. Tímto dnem se dlužník stává úpadcem.
Nároky jsou uspokojovány v pořadí:
1) náklady spojené s konkurzem
2) nároky pracovně právních vztahů
3) daně, cla, sociální a zdravotní pojištění
4) ostatní pohledávky
Dlužník může před prohlášením konkurzu podat návrh na vyrovnání.

DRUHY OS:
VEŘEJNÁ OS
Zakládají ji alespoň 2osoby. Společníci určí závazky společně a nerozdílně. Obchodní jméno obsahuje „a spol.“ nebo VOS nebo „a syn“. Společenská smlouva obsahuje: - obchodní jméno a sídlo společnosti, údaje společníků a předmět podnikání. Společníci sepisují spol.smlouvu, kterou přikládají k návrhu na zápis os do obchod.rejstříku. Společenská smlouva obsahuje práva a povinnosti společníků. Do spol.smlouvy se uvedou vklady jednotlivých společníků. Každý ze společníků má právo vést společnost. Zisk se dělí rovným dílem pokud společenská smlouva neurčí jinak. Za závazky společnosti ručí společníci stejným dílem nebo jak určí spol. smlouva. Pro společníky platí zákaz konkurence. Společníci ručí veškerým svým majetkem. Společnost lze zrušit rozhodnutím soudu, zbavením právní způsobilosti některého společníka, úmrtím některého společníka, prohlášením konkurzu, zdůvodu stanoveného ve spol. Smlouvě.

KOMANDITNÍ SPOLEČNOST
Nebo-li osobní společnost.
Jeden nebo více společníků ručí za závazky společnosti do výše nesplaceného vkladu a zároveň jeden nebo více společníků ručí za závazky společnosti veškerým svým majetkem.
Sepisuje se společenská smlouva, která obsahuje obchodní jméno, sídlo, předmět podnikání, jména a adresy společníků a rozdělení komplementářů a komanditistů. Komplementáři řídí OS.
Komanditisté mají právo nahlížet do účetních knih, neplatí pro ně zákaz konkurence.
Zisk se dělí mezi komp. a koman. stejným dílem (pokud smlouva neurčí jinak). Statutární orgán jsou všichni komplementáři. Při narušení OS má každý společník nárok na vrácení peněžního vkladu.

SPOLEČNOST S RUČENÍM OMEZENÍM
Nebo-li kapitálová obchodní společnost. Musí mít základní kapitál (mění min. 20 000kč) tvoří předem stanovené vklady společníků, společnost ručí za závazky do výše nezaplacených vkladů společníků, za závazky odpovídá s.r.o. celým svým majetkem, obchodní jméno obsahuje s.r.o. A sepisuje se spol. smlouva kromě dříve uvedeného obsahuje jména a bydliště jednatelů a dozorčích rady, s.r.o. může být založena jediným člověkem pak se sepisuje zakladatelská listina

27b. Nátisk. K čemu slouží a jaké druhy znáte – klasický, fotochemický, digitální.

27b. Nátisk. K čemu slouží a jaké druhy znáte – klasický, fotochemický, digitální.


Pod pojmem nátisk rozumíme zhotovování zkušebních otisků, které slouží před tiskem k posuzování jakosti a správnosti reprodukce eventuelně vyhotovených tiskových forem. Tyto zkušební otisky se provádějí jak pro jednobarevný nátisk tak i soutisky pro vícebarevný nátisk z dílčích tiskových forem. Tento otisk je předkládán zákazníkovi, který na něm vyznačí korektury a svým podpisem potvrdí souhlas s reprodukcí. Podle nátisku se řídí výsledný produkt a jsou z něj mnohdy zhotovovány makety a zrdcadla a nátisk slouží i jako podklad imprimatur. Proto by měl být proveden na materiálu, který bude skutečbně potiskován. Z nátisku by mělo být patrné zda reprodukce vyhovuje předloze a pokud jsou zjištěny nedostatky, lze je korekčními metodami opravit. Pokud je ale nelze opravit je nutné reprodukci opakovat.

Existují různé druhy nátisků jako klasický nátisk, fotochemický nátisk a digitální nátisk.
Klasický nátisk je prováděn z tiskové formy, která bude použita a stejnými barvami na tentýž potiskovaný materiál. Pro knihtisk, ofset i hlubotisk byly zkonstruovány různé typy nátiskových strojů, takto zhotovený nátisk byl pak předkládán odběrateli ke schválení. U barvotisku byl prováděn tzv. stupnicový nátisk, který byl rozložený na jednotlivé barvy a další tóny. Avšak vzhledem k vývoji tiskových technik byly hledány levnější formy nátisku.

Fotochemický nátisk využívá různé druhy světlocitlivých materiálů k postupnému kopírování a zabarvování konečných reprodukčních podkladů bez nutného zhotovování tiskové formy. Tím jsou snižovány vysoké výrobní náklady při strojovém nátisku. Bylo vypracováno několik pracovních postupů, které se navzájem liší zejména tím, že některý používá při zhotovování kopií, jiných síťových diapozitivů nebo tónových diapozitivů jednotlivých barevných výtažků. Proto mohou nátisky sloužit všem tiskovým technikám.

Digitální nátisk nepracuje s filmem, ale přímo s datovým souborem naskenovaného digitalizovaného obrazu. Tiskový prvek je zde generován náhodně bez produkce tiskového puntíku. Pokud produkujeme tiskový bod, pak jde ve většině případů o stochastický rastr, produkuje-li klasický, autotypický rastr, může být jiného tvaru, nežli bude na filmech, natož pak na tiskové formě. Vlivy změny tiskového bodu průběhu tisku lze simulovat příslušnými programy, ale přiblížení není přesně realné. Účel nátisku může být mnohdy problematický, v takovém případě je nutno zajistit mezioperační kontroly základních parametrů charakterizujících kvalitu reprodukce. Výhou digitálního nátisku je rychlost, nízké náklady a flexibilita včetně možností různých typů simulace včetně barevnosti podložky. Rozdíl mezi nátiskem a reálným tiskem by měl být co nejmenší. Význam digitálního nátisku stoupá u technologií, ve kterých neexistují filmy a tisková forma je zhotovována přímo z digitálnívh dat paměti počítače. Existují různé typy digitálního nátisku jako technologie sublimace barev, technologie kontinuálního nástřiku barviva, technologie stříkání tuhého vosku a vypalování laserem.

27a. Digitální technologie.

27a. Digitální technologie. Vysvětlení pojmů CtF, CtP, Computer to press, Computer to print, Digital print; osvitové jednotky, vyvolávací automat, rekordéry, suchý ofset, digitální tisk, plottery, dělení tiskáren. Historie PS a PDF, charakteristika PS, PDF, jeho možnosti.


V digitálním workflow musí být k počítači připojeny periferie, které zajišťují výstup do analogové formy podle toho jakým způsobem bude tiskovina zpracovaná.

Computer to Film (CtF): K počítači je připojena osvitová jednotka. Výstupem jsou filmové separace (výtažky) v podobě stránek nebo celých archů.

Computer to Plate (CtP): K počítači je připojena osvitová jednotka (rekordér), která osvitem exponuje tisknoucí místa přímo na tiskovou desku.

Computer to Press: K počítači je připojen tiskový stroj neklasického typu (např. Karat 46 od firmy KBA). Tisková deska je vypálena přímo v tomto stroji (tj. digitalizovaný nebo-li suchý ofset).

Computer to Print: K počítači je připojen tiskový stroj, u kterého již však neexistuje hmotná tisková forma jako taková. Tu tvoří např. válec, na který se vypalují tisknoucí místa.
Digital Print: K počítači je připojen kopírovací stroj, speciální tiskárna, plotter, jednoduchý tiskový stroj…

Digitální technologie CtP a CtF mají osvitové jednotky. Osvitové jednotky technologie CtF dělíme podle konstrukce na capsatnové a bubnové. Capstanové osvitové jednotky. Tato technologie je nejstarší používanou při konstrukci osvit. jednotek. Základem je rotující optika tvořená buď optickým mnohoúhelníkem (vysoká hmotnost, to navazuje na rychlost otáček) nebo zrcátkem.

Optický systém láme laserový paprsek pod úhlem 90°, který pak dopadá na
film. Laserových paprsků je více druhů, liší se od sebe kvalitou, jenž tvoří tiskový bod, také cenou a konstrukční náročnosti rotující optické hlavy. Rotující optika zajistí osvit jedné řádky obrazu/otáčka. Film se pohybuje přímočaře pomocí transportních válečků, ale díky opotřebení válečků dochází k mikroskopickému prokluzování filmu. Proto se začaly pro transport používat vyrovnávající smyčky (loop). Tím došlo k eliminaci tohoto nepříznivého vlivu. Capstanové jednotky mohou teoreticky svítit nekonečný pás filmu. Hlavní nevýhodou je ale deformace tiskového bodu na okrajích. To se omezilo použitím korekční čočky. Capstanové jednotky mají možnost filmy také děrovat (což se nedoporučuje, jelikož zde dochází k častým nepřesnostem), nebo jej vedou přímo do vyvolávacího automatu. Capstanové jednotky se až na výjimky používají pro osvit do formátu A3, někdy A2. Výhodou capstanových jednotek je však jejich jednoduchá
konstrukce, s tím souvisí snadné servisní zásahy. Jsou velmi příznivé i cenově. Výrobci: Agfa, ECRM. Bubnové osvitové jednotky se od capstanových se liší v tom, že se film při expozici nepohybuje. Další výhodou je, že paprsek laseru dopadá při seřízeném spinneru (rozmítací člen–zrcadlo) v celé ploše filmového plátu vždy kolmo na filmový pás. Máme tři druhy bubnových osvitových jednotek a to vnitřní buben. Film je vtáhnut do vnitřní strany bubnu. Zde je držen buď díky podtlaku nebo se fixuje vlastní vahou. Konce bubnu svírají 180° nebo 270°. Záznamový paprsek rotuje ve středu bubnu a při jeho lineárním posunu podél osy bubnu se vytvářejí záznamové linie. Laser je buď v optice (zde rotuje a posouvá se) nebo je přiváděn v ose rotace a rozmítán díky zrcadlu. Laser může být ve válci nebo i mimo něj. Rychlost osvitu je dána rychlostmi posuvu a otáčení zrcadla. Z principu je rychlost expozice uvnitř válce vyšší než u vnějších bubnů. Výhoda umístění laseru mimo buben je v jeho dostupnosti. Je zde ale delší dráha paprsku, což sebou nese nutnost použití výkonnějšího laseru, který je dražší. Výrobci: Agfa, Cymbolic Sciences, Purup–Escofot, Dainippon Screen. Dalším druhem je vnější buben. U vnějšího bubnu se roztáčejí větší hmoty, čímž může dojít k větším možnostem vad díky vibracím, setrvačnosti, odstředivé síle, tlaků atd. Film se navine na buben z vnější strany a zde je zafixován podtlakem. Buben se roztočí a optika s laserem přejíždí lineárním pohybem podél bubnu a exponuje jednotlivé linky. Buben nemůže rotovat tak rychle jako optika u vnitřního bubnu (roztrhl by se, žádná síla by film na bubnu neudržela). To má za následek menší rychlost než u vnitřní expozice. Výrobci: Barco, Screen. Posledním druhem je pomyslný buben. Jde o nápad společnosti OPTRONIC, který se zatím nepoužívá. Je tedy spíše jen teoretickým vylepšením. Podstatou je, že žádný buben, na němž by film byl přichycen, neexistuje. Film si jej vytváří díky tvaru sám za pomoci transportních kolejniček a vlastní váze. Z tohoto důvodu tvar bubnu není ideální ani vždy totožný. Tento typ konstrukce tedy nelze použít pro větší formáty. Výhodou je ale jednoduchá konstrukce a nízká cena osvitové jednotky.

Technologie Computer to Plate (CtP) je v součastné době nejmodernější rozšířenou novinkou v oblasti tisku. Má čtyři druhy osvitu a to Plochý osvit desek, což je technologie plochého osvitu desek, která spočívá ve vertikálně (nebo horizontálně) upevněné desce, která je podle konstrukce buď fixní nebo pohyblivá vůči záznamové hlavě. Výhodou zařízení je rychlost osvitu a rychlost výměny desek. Na druhou stranu je potřeba výkonnější (tedy dražšího) laseru, neboť dráha paprsku je u tohoto řešení z principu dlouhá. Také přesnost osvitu není tak vysoká jakou u osvitu ve vnitřním nebo vnějším válci. Toto řešení je vhodné zejména pro novinovou produkci. Používají se např. u zařízení firem Autologic, Western Lithotech, Barco Graphics nebo Basysprint.

Max. 175 lpi, max. formát B2, fialový laser, menší kvalita.
Dalším druhem osvitu je Osvit ve vnitřním válci. V případě této technologie je deska upevněna na vnitřním povrchu záznamového válce. Osvit probíhá většinou prostřednictvím jednoho laserového paprsku, který je distribuován zrcadlem umístěným v ose válce. Laser může být přímo ve válci nebo mimo něj. Rychlost osvitu je dána rychlostmi posuvu a otáčení zrcadla. Z principu je rychlost osvitub vyšší, než při osvitu na vnějším povrchu válce. Toto řešení je optimální zejména pro osvit standardních tiskových desek (citlivých na světlo). Výhodou systému je jednoduché ostření laserového paprsku dané použitím jednoho optického systému.

Dráha paprsku je ovšem opětpoměrně dlouhá, což s sebou nese nutnost použití výkonnějšího a dražšího laseru. Toto řešení požívají např. zařízení firem Agfa, Cymbolic Sciences, purup - Eskofot , Dainippon Screen.

Vysoká kvalita osvitu, max. formát B1, fialový laser; pohybuje se zrcátko, laser ne.
Posledním druhem osvitu je Osvit na vnějším povrchu válce, je poslední variantou je upevnění tiskové desky na vnější povrch válce. Záznamová hlava s laserem se pohybuje v ose otáčejícího válce a postupně tak desku pokrývá tiskovými bodů. Rychlost osvitu je zvyšovaná co nejvyšším počtem současně působících paprsků, tj. co možná nejvyšším počtem laserových diod v záznamové hlavě. Tato architektura je ideální pro osvit termálních tiskových desek (ty nejsou citlivé na světlo a při osvitu se chovají binárně, tj. bod buď je nebo není exponován). Dráha paprsku od zdroje k desce je velmi krátká, což umožňuje použití méně výkonných laserů. Řešení používají zařízení firem Creo, dainippon Screen, Optronics a Scitex.

VYVOLÁVACÍ AUTOMAT
Používá se pro vyvolání všech světlocitlivých materiálů (fotopapír), především filmů. Součástí je uzavřený podstavec a kazeta pro zakládání filmů za světla. Výjimku tvoří automaty, které jsou připojeny on-line (přímo na osvitovou jednotku). Automaty jsou vybaveny filtračním systémem pro vodu a vzduch, podavačem plochých filmů případně podvozkem na chemikálie. Automat musí mít ovládací panel, kde se nastavuje například teplota vývojky, ustalování a sušení, rychlost posunu světlocitlivého materiálu a je zde i manuální ovládání regenerace. Jednou z předností automatu je, že nám slouží ke standardizaci vyvolávacího procesu. Pracuje nezávisle na okolí, mají možnost vyvolávat několik druhů filmů libovolných velikostí. Velikost vyvolávaného filmu je omezena šířkou nakládacího pultu a transportem stroje. Regnerací rozumíme úplné obnovení schopností chemikálií (vývojka, ustalovač), které se během vyvolávacího procesu vyčerpaly. Regenerace závisí na množství vyvolaných nebo ustálených filmů za určitou časovou jednotku a stáří chemikálií. Důležité je také zčernání filmů, kdy při vyvolání negativů se spotřebuje více vývojky. Regenerace se provádí automaticky nebo mechanicky přidáním spotřebovaných chemikálií. V případě nedostatku (není dostatečné vyvolání- zčernání) manuálně na ovládacím panelu doplníme chybějící chemikálii ze zásobníku. Zásobník s chemikáliemi se musí kontrolovat a průběžně doplňovat. Sušení se provádí teplým vzduchem, sušící část se skládá se savých válečků z pěnové hmoty. Tyto válečky nesmí mechanicky poškodit světlocitlivý materiál. Údržba automatu se provádí se na konci pracovního procesu nebo na konci pracovní směny. Před prvním vyvoláním na začátku pracovní směny se transportní systém pročistí už vyvolaným čirým filmem. Je nutné po spuštění automatu nechat dostatečný čas na to, aby se chemikálie nejen zahřály na potřebnou teplotu, ale i dostatečně promíchaly. Automat pracuje nezávisle na okolí. Slouží ke standardizaci vyvolávacího procesu (podmínky se nemění) a šetří čas. Má možnost zpracovávat a vyvolávat několik druhů filmů libovolných velikostí (např. nekonečné pásy naexponovaného materiálu). Film se vloží na nakládací pult, SCV nahoru. Transportní systém posunuje exponovaný materiál, který projíždí postupně tankem s vývojkou, ustalovačem a vodou, potom vjíždí do sušící části. Po celém procesu vyvolávání se filmy shromažďují v zásobníku hotových snímků.

Digitální tisk je definován jako tisk, při kterém obsah stran, anebo obsah jednotlivých archů vstupuje do tiskového stroje v digitální podobě. Digitální tiskový stroj je zpravidla vždy samostatné zařízení, které je ovládané vlastním počítačem a vybavené výkonným RIPem. DI stroje je možné rozdělit do dvou hlavních skupin a to na DIGITALIZOVANÉ TISKOVÉ STROJE, jejichchž společným znakem je tisk z analogové tiskové formy, požití klasických tiskových barev, přičemž konstrukce stroje je téměř stejná nebo podobná analogovému ekvivalentu. Rozdíl je ve vyšší míře automatizace obsluhy. Nároky na potiskovaný papír a rozsah plošných hmotností jsou stejné jako u klasickéhotisku (bez i s vlhčením). Tisková forma se zhotovuje přímo v tiskovém stroji technologií Computer to Plate. Další skupinou jsou DIGITÁLNÍ TISKOVÉ STROJE. V těchto strojích TF v pravém slova smyslu neexistuje, respektive vytváří se opakovaně před zhotovením výtisku danou barvou. Zobrazení na potiskovaném materiálu se vytváří s využitím principů elektrografie, Ink-jetu, ionografie, elektroagulace, magnetografie, elektrostatického tisku atd. Místo tiskové barvy se používají mokré a suché tonery, různé typy Ink-jetových a jiných barev. Výtisk je díky nim okamžitě zpracovatelný. Při tvorbě zobrazení se většinou nepoužívá tlak. Je jednou z nejrozšířenějších digitálních technologií je suchá jehla. Setkáváme se s ní v barevných kopírkách, laserových tiskárnách atd. Další technikou je Digitalizovaný ofset (suchý ofset). Jedná se o spojení ofsetové technologie a systému CtP v jednom stroji. Základem je konstrukce tiskových desek s polymerní vrstvou. Ta přitahuje tiskovou barvu (lipofilní). Na polymerní vrstvě je nanesen silikon, který naopak tiskovou barvu odpuzuje (lipofóbní). Spodní vrstvu tvoří nosná podložka. Tisková místa se vypalují laserem. Laser v podstatě naruší miniaturním výbuchem vrchní silikonovou vrstvu, která je poté odstraněna proudem vzduchu nebo mechanickou těrkou. Tiskové barvy používají stejné pigmenty jako klasické ofsetové barvy. Ale složení těchto barev je jiné. Digitalizovaný ofset se může použít i pro mokrý ofset, složení tiskové desky je však jiné, stejně tak je tomu i při principu vypalování tisknoucích míst. Jedná se o technologii Computer to press. Stroje využívající této techniky: Heidelberg Quickmaster 46–4 DI, Adast Dominant 745 DI, 74 Karat (KBA). Další známou technikou je Elektrokoagulační digitální tisk (elkografie).

Stolní tiskárny jsou v současnosti nejrozšířenějším výstupním zařízením. Slouží jak pro náhled tiskoviny, tak ke konečnému tisku. Rychlost tisku se pohybuje okolo 10 stran za minutu. Kvalita výtisku se stále zlepšuje, a barevná stálost na světle dosahuje při použití kvalitního potiskovaného materiálu i 25 let.

OBECNÉ ROZDĚLENÍ TISKÁREN:
1. Jehličkové tiskárny
Jak název napovídá, jedná se o tiskárnu, která danou informaci přenáší pomocí malých jehliček. Ty jsou umístěny v tiskové hlavě spolu s elektromagnety. Díky přívodu elektrického impulsu jsou jehličky vystřelovány přes barevný pásek na potiskovaný materiál. Tím pásek proráží a barevný pigment je přenesen v podobě tištěného znaku. Znak je tím kvalitnější, čím více jehliček jej vytváří (9–24 jehliček). Znak je vytvářen pohybem hlavy zprava doleva (někdy i v obou směrech). Jehličkové tiskárny jsou jednoduché na obsluhu i údržbu, jsou levné, avšak v kvalitě tisku zaostávají. Jehličkové tiskárny se používají především pro černý tisk. Mohou však tisknout i barevně (pomocí CMYK pásky), ale tisk je velice nedokonalý a rychlostně velmi pomalý.


2. Inkoustové tiskárny
InkJet (piezoelektrický tisk). Inkoustové tiskárny vytváří znaky na potiskovaném materiálu kapkami inkoustu. U Ink-jetových diskontinuálních tiskáren se pro vytlačení kapky inkoustu používá membrána. Ta je vyrobena z krystalu křemene, tzv. piezoelektrického členu – proto piezoelektrický tisk. Membrána vytlačuje inkoustovou kapku jen tehdy, bude li použita jako nositel barevné informace na potisknutém mediu. Membrána je nejdůležitější součástí piezoelektrické hlavy. Díky vyslaným elektrickým impulsům se rozpíná nebo smršťuje a tím uvolňuje místo pro kapky inkoustu, které jsou transportovány na medium. Piezoelektrický člen vykazuje při působení tlaku jev elektrické polarizace, tím je vyvoláno prolnutí krystalu. Výhodou je také rychlá reakce tohoto členu. Díky tomu jsou ihned připraveny další kapičky inkoustu. Pomocí vyšší frekvenci vystřelování inkoustových kapiček je možno dosažení vyšší tiskové rychlosti. Ink–jetové tiskárny nevyužívají pro vystřelování svých kapiček teplo, tím nedochází k jejich zasychávání v tryskách.

U kontinuálních tiskáren tiskne tryska stále. Tisková hlava je vybavena navíc vychylovacími elektrodami, které nepotřebné kapičky vychylují do sběrače a inkoust je vrácen zpět do zásobníku.

Bubble jet (termální ink–jetový tisk). V oblasti inkoustového tisku existuje mnoho dalších technologií přenosu inkoustu na tištěné medium. Většina těchto technologií je založena na tepelném rozpínání inkoustu. Tisková hlava je vybavena komůrkami pro inkoust a příslušnými topnými tělísky. Tělísko se prudce ohřívá, v komůrce nad ním vznikne bublinka–přetlak a inkoust je z komůrky vytlačen na potiskovaný materiál.


3. Voskové tiskárny. Jsou nejrozšířenějšími profesionálními tiskárnami. Nosičem barevného pigmentu je zde fólie z umělé hmoty, na které jsou za sebou v barevných plochách naneseny barvy CMY nebo CMYK. Potiskované medium je upnuto v bubnu, které se pomalu otáčí. Při každém otočení se z fólie přenese jedna barva. Tisk je tedy 3–4 průchodový. Tisková hlava je tvořena topnými keramickými tělísky, které vosk na fólii roztaví a ten je přenesen na potiskovaný materiál.

Některé nové voskové tiskárny pracují na principu bubble-jet, tedy vosk je zahřán a pod tlakem vstříknut na potisk. mat. Pigment je rozptýlen ve vosku, takže se dodává ve formě voskových kostek.


4. Sublimační tiskárny. Jsou nejkvalitnějšími barevnými tiskárnami. Nositelem pigmentu je fólie (CMY nebo CMYK), které má jiné chemické složení než můžeme najít u tiskáren voskových. Při zahřátí se z barev uvolňuje barvonosný plyn v množství, které je přímo úměrné teplotě zahřívání. Tím dochází k přenosu barvené složky na potiskovaný materiál.


5. Barevné plotry. Mnohdy mají více barevných složek (8–12). Obsahují jakousi soustavu per, naplněných inkoustem. Plotry nedokážou tvořit barevné odstíny.


6. Laserové tiskárny - suchá elektrografie. Vychází se z technologie elektrostatického kopírování.Na začátku si tiskárna vezme list papíru z podavače a papír se nejprve pokryje elektrostatickým nábojem. Jako tisková forma je zde použit selenový válec, jenž je záporně nabit (6 kV) a laser na něj vypaluje místa tisknoucí, tedy kladné náboje. Na tisknoucí místa je nanesen záporně nabitý toner. Pigment je zde rozptýlen do toneru, který je tvořen jemnými zrnky tiskové barvy. Ten se přenese na kladně nabitý potiskovaný materiál, který je s nesoucím, tonerem fixován pomocí tepla ve fixovací komoře (lampy o vysoké intenzitě). Za ní následuje komora dobíjecí, která tiskový válec vyčistí od zbytku toneru a nabije jej záporným nábojem pro další použití k tisku. Průměr paprsku značí jeden pixel. Doporučené dpi pro polygrafii je 1200 a více.

Digitální tisk umožňuje nové formy publikování a výrobu produktů, které by se jinak nikdy nevytiskly. Proto se trh digitálního tisku jen z části překrývá s trhem klasického tisku. Velmi intenzivně se pracuje na „digitalizaci“ dokončovacího zpracování, což umožní po výtisku lakování, laminování, ražbu nebo okamžitou kompletaci do měkké nebo jiné vazby. Mnohé stroje jsou již vybaveny přímo napojenou dokončovací jednotkou.

POSTSCRIPT
Je to programovací jazyk, který na počátku 80. let vytvořila firma Adobe. Slouží k převodu grafické práce do příslušného kódu (programovacího jazyka). Kód přesně definuje každý krok grafické práce, čili pro každou barvu, tah, či písmeno, má svoji číselnou i znakovou hodnotu.
Nevýhodou je velká kapacita souboru, proto je nevhodný přenos těchto dat po síti. S velkou kapacitou souboru souvisí i špatné dekódování (=rozšifrování) souboru a jeho následný RIP. S tím také souvisí oprava dokumentu, která je dosti těžká. Proto se raději dokument upravuje v originální verzi a poté se ukládá znovu. Nespornou výhodou Postscriptu je ale možnost otevření grafické práce i bez příslušného programu, ve kterém byla vytvořena. Firma Adobe poskytla v 80. letech formát PostScript firmě Apple a ta jej použila do svých
laserových tiskáren LaserWriter. Od té doby si PostScript vydobyl přední pozici mezi svou konkurencí. Formát PostScript umí číst tedy nejen tiskárny, ale i osvitové jednotky, CtP… Původní myšlenkou bylo vytvořit univerzální program pro převod dat do různých výstupních zařízení. V rámci konkurence se toho bohužel nedosáhlo, jelikož spousta výrobců, jako např. HP, Canon, používají jiný interpretovací program, takže univerzálnost tohoto programu je minulostí. Proto např. před samotným tiskem manuálně volíme výběr tiskárny na náhledu před tiskem, čímž vlastně dáváme povel příslušnému interpreterovi. Princip PostScriptu je převést dokument do kódovaného zápisu. K přečtení kódového zápisu slouží interpreter (ten je součástí RIPu i tiskáren). Následně se grafická práce rozrastruje, zde dochází i ke správnému natočení úhlů separací. V poslední fázi je již vysílán signál výstupnímu zařízení, např. CtP, které díky tomu rozpozná, kde má vysvítit tiskové prvky, jakou intenzitu, apod.

VERZE
PostScript Level 1 - byla pouze pro černobílé použití. Sloužila k řízení osvitových jednotek a laserových tiskáren, práce s fonty byla dosti omezená, tak jako práce s vektorovou a bitmapovou grafikou. Dnes se již tato verze nepoužívá.

PostScript Level 2 - pracuje i s barevnými periferiemi (výstupními zařízeními jako tiskárna, apod.).

U bitmapové grafiky využívá sice pouze separace CMYK, stejně se ale s touto verzí můžeme setkat i v dnešní době. Výhodou Levelu 2 oproti předchozí verzi je i v kompresi* dat (zmenšení velikosti dat). Zmiňované separování (rozložení obrazu na jednotlivé výtažky), se provádí těsně před perifériemi. Po tuto dobu se s grafikou pracuje v kompozitním tvaru (v neseparovaném).
PostScript Level 3 - má oproti svým předchůdcům zdokonalených spoustu funkcí. Mimo jiné jsou to především vylepšení rychlosti přenosu dat, kvalita obrazu, lepší kódování, použité barvy (CMYKOG /O–orange, G–green/), jejich přechody, je také vylepšena práce a rychlost s interpreterem.

PORTABLE DOCUMENT FORMAT (PDF)
PDF je odpovědí na nové požadavky předtiskové přípravy a digitálního publikování. Rychlost, flexibilita, spolehlivost, malá velikost jsou jeho hlavní přednosti. Při vývoji formátu PDF společnost Adobe pochopitelně vycházela ze svých zkušenosti získaných z PostScriptu. PDF zachovává bohatost nástrojů pro práci s grafickými objekty, ale odstraňuje jejich komplikovaný zápis. Má instrukce pro popis vektorových objektů a rastrových dat, stejně jako PostScript je popisuje nezávisle na parametrech periferie, na které se layout bude reprodukovat. Nejedná se však o programovací jazyk, takže úplně scházejí všechny skoky, podmíněné příkazy a další kontrolní struktury. To znamená, že PDF formát je kompaktnější, práce s ním je rychlejší a efektivnější. Jako byl PostScript rozhodující pobídkou pro rozvoj DTP a předtiskové přípravy na stolních počítačích a pro vznik tzv. otevřených systémů a řešení, tak PDF dnes startuje další etapu. Etapa se asi bude nést ve znamení rychlosti, flexibility a plné kontroly dat ve všech etapách zpracování digitálního Layoutu. Etapa se bude nést v duchu propojování klasických tiskových technik včetně dlgitálního tisku s technikami publikování on-line, do kterého patří CD ROM, prezentace nebo Internet. Etapa

bude dále charakterizována intenzivní a hlavně rychlou výměnou dat mezi všemi subjekty, které spolupracují na vzniku layoutu a tiskoviny. Hledá se, a my si myslíme, že se již našel, formát. který by poskytl nové možnosti při zpracování digitálního layoutu. Tímto formátem je Portable Document Format. Společnost Adobe pro vytvoření a práci s PDF soubory vyvinula tři základní programy – Acrobat Distiller, Acrobat Professional a Acrobat Reader. Acrobat Reader je na CD ROMu zvlášt a pro všechny platformy –jedná se o volně šířitelný prohlížeč souborů PDF. Acrobat Distiller je vlastně PostScrptový RIP, který převádí PostScriptové dokumenty do formátu PDF podle podmínek zadaných operátorem. Acrobat Professional pak slouží k finalizaci dokumentu a umožní pracovat s jednotlivými stránkami, spojovat dokumenty, vytvářet odkazy, náhledy, přidávat zvuk či video nebo ovládací prvky.

26b. Podle čeho poznáme, jak je tampon tvrdý? Jak byla vytvořena elektrochemická řada napětí kovů?

26b. Podle čeho poznáme, jak je tampon tvrdý? Jak byla vytvořena elektrochemická řada napětí kovů?


Různé stupně tvrdosti tamponu jsou barevně rozlišeny.
Elektrochemická řada napětí kovů je řada kovů, byla vytvořená významným ruským fyzikálním chemikem N. N. Becketovem, řadí kovy dle hodnot jejich standardního elektrodového potenciálu. Na základě těchto hodnot lze pak získat cenné informace o vlastnostech kovů – především o jejich oxidačně-redukčních vlastnostech a o (z nich vyplývající) reaktivitě kovů – podle ní rozdělil Beketov kovy na dvě základní skupiny, na kovy ušlechtilé a neušlechtilé. Výhradní postavení v Beketovově řadě kovů má vodík, před ním se nacházejí kovy neušlechtilé(elektronegativní) a za vodíkem kovy ušlechtilé(elektropozitivní). Beketov takto kovy rozdělil na základě zkoumání reakcí kovů mezi sebou a chování kovů při reakci s kyselinami.

26a. Tampónový tisk a chemigrafie.

26a. Tampónový tisk a chemigrafie. Definice a základní princip tampónového tisku, tisková forma (klišé), jednotlivé druhy tiskových forem, zhotovení tiskových prvků, tampon – materiál a výroba tamponu, jeho vlastnosti, barvy pro tampónový tisk, zhodnocení tiskové techniky; kovy a slitiny pro výrobu reliéfních tiskových forem (štočků), charakterizace kovů a slitin v polygrafii, elektrochemické vlastnosti kovů, řada napětí, fyzikálně-chemické procesy probíhající při leptání, leptací roztoky, kyseliny a zásady, jejich charakterizace; technologické principy výroby kovových štočků.


Tampónový tisk je specifická technika nepřímého hlubotisku, při kterém nanesená tisková barva na povrch veleptané formy je přenášená na povrch tampónu a dále při jeho deformaci podle tvaru potiskovaného předmětu tlakem na potiskovaný předmět.

Základy tampónového tisku lze sledovat v hodinářské a keramické výrobě. Kde ruční kreslení ciferníků a drobných motivů byla nahrazena jednoduchým přetiskováním rytin pomocí želatinových tampónů, vyrobených z kostní moučky a tvarovaných v odlévacích formách. Tisková strana tampónu se nahřála nad plamenem a po ochlazení vznikl lesklý a rovný povrch, jenže byl moc lepivý, tak se na jeho povrch nanesl jemný pudr a tím byla možnost přenosu barvy.

Podle tvaru tiskové formy rozlišujeme tamponový tisk s plochou tiskovou formou a rotační tampónový tisk, kdy tisková forma má podobu hlubotiskového válce. Tiskovou formou je tedy tisková deska nebo válec. Do povrchu tiskové formy je vyleptán motiv v pravidelné hlubotiskové síti, která slouží jako opora pro stěrač. Podle charakteru tiskových prvků dělíme hlubotisk na:
Klasický hlubotisk: který má tiskové body konstantní v ploše, ale variabilní v hloubce. Různá tónová hodnota obrazu je vytvářena různou výškou nánosu barvy, podle hloubky tiskové jamky.
Autotypický hlubotisk: má tiskové jamky variabilní v ploše, ale konstantní v hloubce.
Poloautotypický hlubotisk: má tiskové jamky variabilní v ploše i v hloubce.Přenosovým prostředkem barvy je tedy prostorový tampon ze speciálního elastického materiálu. Tisková forma spolu s tamponem mají rozhodující význam pro kvalitu tisku. Podle požadavků jaké klademe na tisk, můžeme použít různé druhy tiskových forem jako ocelovou tiskvou formu, měděnou, plechovou nebo plastovou.

Ocelovou tiskovou formu používáme především tam, kde vyžadujeme vysokou přesnost soutisku nebo velký počet výtisků. Používají se desky z kalené oceli s malým obsahem chromu. Ocelová forma se připravuje fotochemickým způsobem. Na povrch desky nje nanesená negativní světlocitlivá vrstva citlivá na UV záření. Ovrstvení se provádí stříkáním nebo poléváním. Po osvětlení se neosvětlené části vymývají organickými rozpouštědly a osvětlené části zůstávají a tvoří stabilní vrstvu, která chrání netisknoucí místa. Leptání se používá roztok kyseliny dusičné ředěné destilovanou vodou, zaleptávájí se tisknoucí prvky apo leptání se forma očistí.
Měděná tisková forma se používá ve formě měděného plechu s obdobným zapracováním jako u mědirytu nebo u tiskové fromy v hlubotisku.

Plechová (planžetová) tisková forma se v poslední době stále více uplatňuje. Do těchto typů tiskových forem lze razit otvory, které mohou být využívány pro její přesné umístění. Vyrábí se ze speciálně tenké pásové oceli. Obvykle se upevňuje pomocí magnetické desky. Ovrstvovací, kopírovací a leptací způsob je obdobný jako u ocelových, nebo měděných tiskových desek. Někteří výrobci nabízejí ocelové desky již ovrstvené.

Plastová (fotopolymerová) tisková deska je dnes zřejmě nejpoužívanějším typem, zejména pro menší série potiskování do 15 až 30 tisíc potisků. Sestává se z kovového plechu a vrstvy fotopolymeru. Tyto desky existují v různých kvalitách a tloušťkách. Reliéf tiskové formy se připravuje obdobným způsobem jako fotopolymerní tiskové formy tak, že tiskové prvky se vyhlubují vymýváním vodou nebo směsí alkoholů, ev. speciálním vymývacím mediem. Tyto desky mají většinou tloušťku vrstvy 25 mm a dovolují i tisk bez rastru. Vzniká ovšem nebezpečí, že u větších ploch nebo čar může docházet k vytírání barvy i z vyleptaného prohloubení. Důsledkem je pak nepravidelná vrstva nanesené barvy. Proto se doporučuje v každém případě používat rastr.

Zvláštním případem je kombinace sítotisku a tamponového tisku, kdy se sítotiskovým postupem přenáší barvový film na tampon. Toho se využívá při přenášení barev s vypalovací teplotou 550 stupňů. Sítotisková forma s motivem a naplněná barvou se zhařeje na 65 až 85 stupňů a sítotiskovým postupem se přenese barva nasilikonový podklad zahřátý na 35 až 40 stupňů, kde díky rozdílu teplot dobře barva ulpí, následně je barva přenesena na nahřátý tampon a pak na potiskovaný předmět.

Tampon se vyrábí ze speciální směsi silikonového kaučuku a silikonového oleje. Silikonový olej se přidává do siůlikonové hmoty podle požadavků na tvrdosttamponu. Různé stupně tvrdosti tamponu se označují jejich různými barvami. Nízké povrchové napětí silikonu umožňuje vynikájící přenos barvy. Tampon musí mít vysokou mechanickou odolnost, dobré odvádění statického náboje, stabilní povrchové napětí a perfektní povrch. Pro stabilní povrchové napětí je důležitý obsah silikonového oleje, jelikož se z tamponu postupně odpařuje, stoupá jeho povrchové napětí a tím klesá schopnost dolního přenosu barvy, přenos barvy lze také ovlivnit rychlostí stroje nebo ofoukáváním tamponu. Tvar tamponu se řídí velikostí a druhem tištěného motivu a tvarem potiskovaného předmětu. Tampon obvykle volí tiskař na základě zkušeností nebo podle zkušebního potisku. Platí zásada, že lépe se tiskne tvrdším tampónem než měkčím. Menší tampony se používají zejména při tisku větších ploch při nízké síle stroje a snáze zvláda potisk nerovností, na tampon ale nesmí být vyvynut příliš velký tlak, jinak je tisk nekvalitní. Tampony je nutno skaldiovat v tmavém prostoru při teplotě 18stupňů, kde jsou chráněny před účinky tepla a světla. Tampony se čistí buničitou vatou a ředidlem pro barvy. Následně se tampon ošetří silikonovým olejem. Tampony se nesmí vytírat do sucha nebo rukou. Tampony se odlevají pomocí odlévací formy z dvousložkové silikonové pryže. Pozitivní forma se vyrábí z oceli nebo hliníku a tvarem odpovídá tvaru tamponu. Forma se leští do vysokého lesku a z pozitvní formy se odleje negativní forma z odlévací pryskyřice. Po utvrzení negativní formy se získá forma pro silikonou pryž. Tampony se skládají ze siliknového tělasa a upevňovací dřevěné desky. Dřevěná deska se po vyplnění pryskyřicové formy silikonovou směsí vloží na povrch a obojí se vyjme z formy.

Barvy pro tamponový tisk jsou většinou obdobné nebo různě modifikované sítotiskové barvy. Oproti nim však obsahují mnohem jemnější, resp. Jemněji mleté pigmenty (velikost částice 6 µm). Aby se zvýšila krycí schopnost barvy v tenké vrstvě, jsou pigmenty ve vyšších koncentracích a současně jsou také optimalizována množství ředidel a pomocných prostředků. Důležité je zejména použité ředidlo, neboť ředidla používaná např. V sítotisku se nedají obecné použít. Jedním z velmi důležitých specifických a široce užívaných způsobů potisku je tisk na keramiku a porcelán. Při tomto postupu je třeba technologicky řešit způsob potisku nejen z hlediska potiskovaného materiálu jako prostorového útvaru, ale také z hlediska používaných barev. Tiskové barvy, v tomto případě označovány jako keramické, musí splňovat řadu speciálních požadavků. Po nanesení tiskové barvy se nános barvy vypaluje, čímž pevně ulpí na povrchu a stává se vysoce odolným vůči okolnímu prostředí. Vypálením získává barva také požadovaný tón či odstín. Tato technologie také vyžaduje větší tloušťku nánosu barvy nežli je obvyklé u běžného potisku.

Tamponový tisk se vyžívá při potisku různých prostorových předmětů, jako jsou např. Osvětlovací tělesa, autopříslušenství, počítačové prvky, sklo, domácí potřeby, keramika, kosmetika, hračky, sportovní potřeby, zbraně, reklamní předměty, nástroje a jiné. Jediným problémem je omezení velikosti tisku vzhledem k velikosti tampónu nebo tvaru potiskovaného předmětu. Technicky je sice možné potisknout i předměty větších rozměrů, ale toto je již záležitost specializovaných firem a ne firem zabývajících se reklamním potiskem. Nejčastějším kamenem úrazu při zadávání potisků je ale velikost potisku vzhledem ke tvaru předmětu. Například u potisku reklamních kuličkových per je třeba si uvědomit, že běžnou technologií není možné natisknout například firemní logo, které je vysoké 10 mm. Tento potisk už je záležitostí tzv. rotačního sítotisku. Dalším problémem je potisk předmětů s obzvláště hrubým povrchem, kdy není technicky možné tisknout velmi jemné detaily, které se nám ztrácejí v nerovnostech povrchu. Naopak velkou výhodou tampónového tisku je možnost potisknout i velmi nepravidelné tvary, tisknout do prohlubní, potisknout extrémně konkávní nebo konvexní plochy.

Tiskové formy jsou většinou kovové a vyrábějí se z různých slitin a kovů. Mezi kovy, ze kterých se vyrábějí reliéfní tiskové formy určitě patří Hořčík, nachází se ve II.A skupině periodického systému, v přírodě se nachází v magnesitu nebo dolomitu, je to lesklý, stříbrobílý kov a je velmi málo odolný vůči korosi. V polygrafii se využívá především ve slitinách např. Ve flexotisku. Dá se vyrobit elektrolýzou nebo redukcí a je velmi hořlavý.

Dále sem patří Cín, nachází se ve IV.A skupině, v přírodě se nachází v kazideritu, je to bílý, stříbrolesklý kov, je měkký a kujná a tažný a nekoroduje. Vyrábí se redukcí a za nizkých teplot se mění v šedý cín. Využívá se hlubotisku na valci pří výrobě tiskové jamky vypalováním laserem.

Železo, nachází se v VIII.B skupině, v přírodě se nachází v krevelu nebo hnědelu nebo pyritu, je to stříbrolesklý kov, který je málo odlný vůči korosi, je velmi křehký, a proto se zpracovává především na ocel, používá se na stroje v polygrafii atd., protože železo tvoří základ.
Chrom, nachází se v VI.B skupině, v přírodě se nachází v chromitu, vyrábí se aluminotermicky nebo dalšími reakcemi s křemíkem, je to lesklý, namodralý kov, je tvrdý a odolný vůči korozi. Váže na sebe vodu, čili je hydrofilní. V polygrafii se používá jako ochrana mědi na hlubotiskových válcích.

Nikl, ptří do triády železa v VIII.B skupině, v přírodě se nachází ve sloučeninách jako je nikelin, je to stříbrolesklý kov s nádechem do žluta, je tvrdý a odolný vůči korosi. Využívá se na hlubotiskové válce jako vrstva, která spojuje ocelové jádro s vrstvou mědi.
Měď, nachází se v I.B skupině, v přírode se vyskytuje v chalkopyritech, je to červenolesklý kov, měkký a odolný vůči korosi, pokrývá se tzv. měděnkou, vede dobře elektrický proud a teplo, je kujný a tažný a polygrafii se využívá na hlubotiskové válce, kde se leptá chloridem železitým a tak se vytvářejí tiskové body.

Zinek, patří do triády zinku v II.B skupině, v přírodě se vyskytuje ve sfaleritu, je to stříbrolesklý kov s nádechem do modra, vyrábí se elektroliticky, dobře se odlévá a tvaruje, používá se na hlubotiskové válce, u kterých se vypalují tiskové body laserem nebo se do něj vyleptávají štočky.
Kovy vytváří směsy s dalšímy prvky a vznikají slitiny. V polygrafii jsou slitiny velmi důležíté a dost používáné.

Mezi slitiny v polygrafii patří:
Ocel a litina, jsou to slitiny železa, které se liší obsahem uhlíku. Ocel obsahuje 2% uhliku a litina nad 2= uhlíku. Ocel při zahřívání pozvolna měkne a dá se dobře opracovávat. Litina však taje náhle, není kujná a dá se zpracovávat pouze odléváním. Existují dvě formy litiny a to bílá, která obsahuje uhlík v podobě karbidu železa a šedá, která obsahuje uhlík v podobě jemně rozptýleného grafitu. Ocel vyrobená bez přísad se nazývá uhlíková. Častěji se však využívá ocel s příměsemi a těm se říká legování. Jako příměsy se používají např. Mangan, chróm, zinek atd.
Mosaz, je binární slitina mědi a zinku, je pevnější než měď a dobře se opracovává. Její povrch je oleofilní, čehož se v minulosti využívalo na výrobu polymetalických ofsetových forem. Dnes se používá na výrobu štočků a v metalických barvách v podobě mosazného prášku k imitaci zlatého lesku. Existují různé odstiny podle podílu mědi a zinku.

Elektron, je kvarterní slitina hořčíku, manganu, zinku a hliníku, základem je hořčík až 95%, tato slitina je tvrdá, dobře se leptá a je rozměrově stálá. Pevnost slitiny zvyšuje hliník a zinek, mangan snižuje hořlavost. Nevýhodou slitiny je, že je náchylná ke korozi, především chemické, proto pokud se používá na barvotisky, musíme dávat pozor na Phbarvy, nesmí být kyselé. Využívá se také na várobu štočků.

Elektrochemické vlastnosti jsou vlastnosti díky, které kov vykazuje kladný nebo záporný potenciál při porovnání se srovnávací elektrodou, tato elektroda je vodíková. Pokud daný kov vykazuje kladnou odchylku, patří mezi ušlechtilé kovy. Pokud danný kov vykazuje zápornou odchylku, je kovem neušlechtilým, tzn málo odolným vůči korozi. Na základě elektrochemické vlastnosti byla vytvořena tzv. Becketova řada. Podle toho, jaké poskytují v galvanickém článku napětí, seřadil kovy do řady, která byla po něm pojmenována. Uprostřed je uveden vodík, kovy napravo od vodíku jsou ušlechtilé (jako měď, zlato nebo stříbro), kovy nalevo od vodíku neušlechtilé (např. železo, zinek, nebo hliník).

Leptání se využívá v polygrafii především u tisku z hloubky, zaleptávají se tisknoucí prvky a leptá se většinou kyselinou dusičnou nebo chloridem železitým, ten se vyrábí zahříváním železa v proudu suchého chloru nebo rozpuštěním železa v kyselině chlorovodíkové. Vznikající chlorid měďnatý zabarvuje původně žlutý roztok do zelena, zatímco chlorid měďný se je nerozpustný a usazuje se v roztoku. Chlorid železitý bývá často znečištěn kyselinou chlorovodíkovou, která neprospívá kvalitě leptání, a proto je třeba roztok neutralizovat hydroxidem amonným. Obsah mědi v leptacích roztocích by neměl přesahovat hranici 2 až 2,5 %. FeCl3 se rovněž využívá i k leptání měděných a mosazných štočků.Kyselina pronikne k nechráněným tiskovým prvkům a vyleptá jejích reliéf.

Za kyselinu je tradičně považována látka, jejíž vodný roztok má hodnotu pH nižší než 7. Existuje několik teorií definujících pojmy kyselina a zásada. Nejčastěji se používají tři: Arrheniova, teorie Brönsteda. Arrheniova teorie – kyselina je látka, která je ve vodném roztoku schopna odštěpit proton, zásada je látka, která je schopna poskytnout hydroxidový aniont. Brönstedova teorie říká, že kyselina je látka, která je ve vodném roztoku schopna odštěpit proton, zásada je látka, která je ve vodném prostředí schopna přijmout proton. Některé kyseliny předají svůj proton určité zásadě (např. vodě) snadněji než jiné. Kyselina je tím silnější,
čím snadněji odštěpí proton, a naopak zásada je tím silnější, čím snadněji proton váže. Obecně
také platí, že čím je zásada silnější, tím slabší je její konjugovaná kyselina. Pro popis síly kyselin a zásad je možné využít rovnovážných konstant jejich disociace ve vodě. Je tedy zřejmé, že rovnovážná konstanta je podílem koncentrací produktů a koncentrací výchozích látek. Ve zředěných roztocích se koncentrace vody prakticky nemění. rovnovážné konstanty. Čím je hodnota této konstanty menší, tím je kyselina slabší. Slabé kyseliny mají konstantu acidity výrazně menší než 1. Stejně tak i slabé zásady budou mít konstantu bazicity KB podstatně nižší než 1. Tato konstanta bazicity se odvozuje obdobně jako konstanta acidity. Obecně platí, že nejslabší jsou ty kyslíkaté kyseliny, v jejichž molekulách se shoduje počet atomů vodíku a kyslíku. Čím je v molekule kyseliny atomů kyslíku více než atomů vodíku, tím je kyselina silnější. Pro představu snad poslouží následující rozdělení kyselin podle jejich síly s uvedením obecných vzorců a příkladů kyselin charakteristických pro jednotlivé skupiny velmi slabé kyseliny, slabé kyseliny, silné kyseliny, velmi silné kyseliny.

Štočky se vyrábějí buď leptáním nebo rytím rydlem nebo laserem.

25b. Hlubotiskové formy.

25b. Hlubotiskové formy. Výroba hlubotiskového válce, jednotlivé způsoby zhotovení tiskových prvků, elektrorytecký způsob, laserový způsob, uplatnění této tiskové techniky v dnešní době.


Hlubotisk je realizován jako rotační tisk, tisková forma je tedy fixována na formovém válci. Původně se jednalo, obdobně jako u ofsetu, o desku, v tomto případě měděná, do které byl vyleptán hlubotiskový reliéf. Tato deska obepínala formový válec. Po vytištění nákladu se reliéf obrousil a deska měla několikanásobné použití.U hlubotisku jsou tiskové prvky zahloubeny v tiskové formě, tzn. Že jsou tvořeny jamkami, které jsou naplněny řídkou, nízkoviskózní barvou. Přebytečná barva se z povrchu tiskové formy stírá ocelovou stěrkou. Aby tisková barva nebyla pružným ocelovým stěračem vytírána z vyhloubených tiskových míst, musí být kresba, jak tónová tak perová, rozdělena hlubotiskovou sítí na jednotlivé body. Plochy překážek mezi jednotlivými body slouží jako opora pro ocelový stěrač a tisková barva tak zůstává v zahloubených tisknoucích místech. Z vyhloubených jamek, ve kterých barva ulpívá, je přenášena prostřednictvím tlaku na potiskovaný materiál.

Tiskovou formu tedy v dnešní době tvoří válec a příprava hlubotiskového válce se provádí tak, že nejprve na ocelové jádro válce naneseme tenkou vrstvu niklu, tomuto procesu říkame galvanické niklování, tato vrstva slouží k uchycení ostatních galvanicky nanášených vrstev, které tvoří hlubotiskový válec. Galvanické niklování se provádí klasickou elektolýzou v galvanických vanách, jako elektrolyt se používá roztok síranu nikelnatého plus další přísady jako kumarin a další organické látky, které zvyšují lesk kovu, součástí elektrolytu je také chlorid sodný a kyselina trihydrogenboritá. Na niklovou vrstvu se galvanicky nanáší vrstva mědi, v minulosti se v polygrafii využívalo alkalické mědění kyanidové, kde se jako elektrolyt používal kyanid měděný, ale díky vysoké jedovatosti byl tento postup nahrazen elektrolýzou kyslíkem měděníku v galvanických vanách, přičemž jako elektrolyt se používá síran měďnatý s kyselinou sírovou, v součastnosti se vrstva mědi nanáší ve dvou procesech, nejprve se nanesene stabilní vrstva a po té pracovní. Teré se říká Ballardova vrstva, která se v případě opotřebení sloupne a znovu se nanese, a tím se šetří náklady hlubotisku. Po nanesení měděné vrstvy se provádí leptání tiskových bodů, jamek. Měď se leptá chloridem železitým. Na vyleptanou měděnou vrstvu se galvanicky nanáší vrstva chromu, provádí se elektrolýzou v galvanických vanách a slouží jako ochrana měděné vrstvy před poškozením.

Galvanické pokovování je elektochemiká reakce, která probíhá v elektrolytech při průchodu stejnosměrného proudu. Účinkem stejnosměrného proudu dochází k vylučování kovu na elektrodě. Vylučování iontů z roztoku nebo taveniny elektrolytu účinkem vnějšího elktrického napětí, vloženého na dvě elektrody, se nazývá elektrolýza. Elektrolyt je látka, která v roztaveném stavu nebo ve vodném roztoku vede elktrický prou a při elektrolýze podléha rozkladu. Podle toho jak elektrody podléhají při elektrolýze chemickým změnám je rozdělujeme na ineryní a aktivní. Aktivní chemickým změnám podléhají. A podle toho zad k sobě elektrody poutají kationty nebo anionty, je dělíme na katody a anody. Nádoba, která obsahuje elektrolyt a elektrody je označována jako elektrochemický článek. Při průchodu proudu elektrolytem reagují elktrony, které se nemohou volně pohybovat v roztoku elektrolytu, s částicemi roztoku. Na záporné elektrodě (katodě) se s nimi slučují a na kladné elektrodě (anodě) se z nich uvolňují. Reakce, při nichž částice příbírají elektrony se nazývá redukce a reakce, při které se elektrony odevzdávají je oxidace. Elektrolýza se řídí Faradayovými zákony. Na základě 1. zákona se dá stanovit jaká vrstva se kam vyloučí za stanovenou dobu, platí totiž, že hmotnost kovu, který se vyloučí na elektrodě, je přímo úměrný prošlému náboji. 2. zákon říká, že látkové množství různých kovů vyloučených při elektrolýze stejným nábojem je elektrochemicky ekvivalentní.
Avšak abychom věděly, která místa budou na hlubotiskovém válci tisknoucí a která netisknoucí, respektive, která místa budeme leptat, musíme na povrch válce přenést daný obraz. Přenos obrazu na hlubotiskovou formu se dělá buď fotochemickým způsobem nebo elektromechanickým způsobem a nebo optoelektronickým způsobem.

Při fotochemickém zpracování hlubotiskových forem je využívano světlocitlivých vlastností chromované želatiny nanesené na papírové nebo jiné podložce, která po vykopírování hlubotiskové sítě a perového nebo tónového diapozitivu vytvoří účinkem světla základy vytvrzeného reliéfu. Tento pigmentový papír je následně přenesen na povrch tiskového válce a příslušnými operacemi je fixován na povrch, a to včetně odstranění nosné podložky a nevytvrzené želatiny a tisková forma je připravena k leptání. Protože není obrazová montáž kopírována přímo na tiskovou formu, je tento postup označován jako nepřímý způsob kopírování.
Existuje samozřejmě i přímý způsob kopírování.

Tiskové jamky, ale mohou být do povrchu válce i vyryty, tenro způsob přenosu obrazu nazýváme jako elektromechanický. Rytí tiskových prvků na formovém válci se provádí pomocí elektromagnetického rydla, které je zakončeno speciální diamntovou rycí jehlou. Jamky jsou pomocí jehly do povrchu formového válce vyrývány ve tvaru obráceného čtyřbokého jehlanu. Přepážky mezi jamkami jsou ve světlech širší a ve stínech užší. V jednom směru určuje hustotu sítě frekvence a rychlost otáček válců a v druhém směru je hustota určena rychlostí posunu snímací a rycí hlavy ve směru s osou rotačního válce. 4Ím je optická hustota vyšší, tím je jamka hlubší a vzhledem ke svému pyramidálním tvaru je větší i jejich průmět na povrch válce. Jamky jsou tedy variabilní v ploše i v hloubce.

Tiskové jamky, ale mohou být do povrchu válce i vypáleny pomocí laseru. Tento způsob přenosu nazýváme optoelektronický. Elektronicky řízený laserový paprsek je vytvořený počítačovým zpracováním předlohy a je uložený v počítači. Tento způsob, kdy data uložená v počítači optolektronicky nebo elktormechanicky převádímě na povrch hlubotiskového válce nazýváme Direct to gravure nebo-li DTG. Tiskové jamky se vypalují do válce davkrát modulovaným laserovým paprskem na základě dat v počítači podle snímaných optických hustot. Pohybem laseru ve směru osy válce a současnou rotací formového válce vzniká šroubovicová stopa vypálených jamek.

Hlubotiskem lze potiskovat širokou škálu materiálů jako jsou papíry, kartony, různé polymerní fólie, hliníkové fólie, grafické etikety, tapety, v menší míře tisk časopisů, katalogů, prospektů a v současné době se také používá při tisku flexibilních obalů. Díky přednostem této techniky si hlubotisk udržuje poměrně stállou klientelu zákazníků, má stabilní kvalitu a splňuje nejvyšší nároky na kvalitu ze všech tiskových technik nejlépe. Jeho velkou výhodou je možnost plynulé změny tiskové délky a možnost nekonečného tisku. Takže má celkově hlubotisk velké využití.

25a. Tiskové barvy.

25a. Tiskové barvy. Teorie barevnosti, chemie tiskových barev, anorganické a organické pigmenty, struktura organických barviv a faktory ovlivňující jejich barevnost, filmotvorné látky, anorganická a organická rozpouštědla tiskových barev, ředidla, rozdělení tiskových barev, fyzikální, chemické a optické vlastnosti barev a jejich analýza, příklad na chemický výpočet.


Barva je definována jako výsledek selektivní absorpce / reflexe (popř. I transmise) ve viditelné oblasti světla daným barvivem. Barvu chápeme jako fyzikální veličinu, popřípadě jako komplet barviva, ředidla a ostatních aditiv. Barvivem je pigment, tj médium, které nese barvu.
Rozsah barev je dán rozsahem viditelného záření, které je pouze malou částí širokého spektra elektromagnetického vlnění, jež od nejkratších vlnových délek, tj. od kosmického záření a γ-záření, přechází až k nejdelším vlnovým typickým pro přenos televizních a radiových signálů. Barevný vjem je výsledkem působení tří faktorů a to pozorované barevné plochy, osvětlením a citlivostí zrakového systému. To zda vnímáme předmět barevně, ovlivňuje soubor vlnových délek, které jsou odraženy nebo pohlceny. Barevá plocha je plocha, která při dopadu paprsků světla některé vlnové délky pohltí nebo odrazí. Tuto vlastnost mají všechny barevné plochy, podíl odraženého světla se zakresluje do tzv. remisních křivek. Takže např. Bíla plocha většinu dopadajících paprsků v celé oblasti spektra odráží, je to asi 90%. Naopak černá plocha většinu paprsků v celém spektru pohltí a šedá plocha přibližně stejné množství paprsků v celém spektru pohltí a odrazí. Pro popis barevného předmětu slouží tzv. remisní křivky, zobrazují odraz určité oblasti viditelného spektra. Ty oblasti, které se nejvíce odrážejí od povrchu předmětu jsou tvořeny maximem křivky.

Barvy z hlediska odstínu dělíme na chromatické a achromatické.
Chromatické barvy jsou ty co mají odstín, jsou to modré, zelené, žluté a červené barvy.

Achromatické barvy nemají odstín, zahrnují černou barvu, bílou a všechny stupně šedi. V běžné praxi ale nevystačíme se základními barvami, ale potřebujeme použít nějaký jiný odstín. Toho můžeme dosáhnout mícháním barev. Rozeznáváme dva typy míchání barev a to aditivní a subtraktivní.

Při Aditivním míchání barev se jedná o míchání tzv. základních (primárních) barev světel červené, zelené a modré RGB, které nám svým mícháním poskytují sekundární barvy. Primární barvy označujeme jako 1/3 (jednotřetinové). Smícháním červené a zelené dostaneme žlutou, smícháním modré a zelené dostaneme azurovou a smícháním modré a červené purpurovou. Smícháním všech tří obdržíme bílou. Takového způsobu míchání se využívá všude tam kde dochází k emisi barvy (monitory, TV atd.) a také v lidském oku.

Při Subtraktivním míchání barev se jedná o míchání sekundárních 2/3 barev látek azurové, purpurové a žluté CMY. Tyto barvy nám svým mícháním dávají primární barvy. Smícháním azurové a purpurové obdržíme modrou, smícháním purpurové a žluté červenou a smícháním žluté a azurové zelenou. Smícháním všech tří potom vznikne černá. Tento druh se používá při míchání barevných látek nebo předmětů (tisk, lakařství apod.).

Tisková barva je z chemického hlediska dvoufázová disperzová soustava, která je tvořena barvotvornou složkou, filmotvornou složkou, rozpouštědly a redily a aditivy. Barvotvorné složky se dělí na pigmenty a barviva. Pigmenty jsou barvotvorné složky, které jsou nerozpustné v systému a barviva jsou rozpustná v systému, takže vytvářejí roztok. Rozlišujeme pigmenty chromatické, čili pestré a achromatické, nepestré. Dále se pigmenty dělí na organické a anorganické. Anorganické pestré pigmenty se v současnosti nepoužívají kvůli jedovatosti, nahradily je organické pigmenty jako je chromová žluť nebo fenokyanidová modř. Nepestré pigmenty se používají dodnes a dělíme je na pigmenty bílé a černé. Mezi bílé pigmenty patří např. Titanová běloba nebo zinková běloba. Titanová běloba je alternativním názvem oxidu titaničitého. Je to jeden z nejlepších krycích pigmentů s čistě bílým odstínem. Její předností je i odolnost proti vyšším teplotám (do 150 °C). Vzhledem ke své nerozpustnosti v kyselinách nezpůsobuje houstnutí barev. Titaničité pigmenty se vyrábějí buďto starší sulfátovou technologií, nebo novější technologií chloridovou.

Zinková běloba. Chemický název tohoto pigmentu je oxid zinečnatý. Má čistě bílý odstín, vyznačuje se však menší kryvostí než běloba titanová. Protože reaguje s kyselými složkami barev, způsobuje jejich houstnutí, hlavně při delším skladování. Při vyšších teplotách (140 °C) žloutne. Zinková běloba se vyrábí tzv. »francouzským způsobem«, při kterém se kovový zinek roztaví, vypaří a v plynné fázi se oxiduje vzdušným kyslíkem na oxid zinečnatý. Černé pigmenty jsou černé saze, vznikají spalováním různých organických látek jako je zemní plyn, oleje a ropné destiláty. Podle přípravy je rozdělujeme do tří skupin, na černé plamenné, černé lampové a na černé plynové, které jsou nejkvalitnější, mají největší sytost a vznikají spalováním zemního plynu. Existují ještě metalické pigmenty, které se používají k imitaci zlatých lesků, v minulosti se používali bronzové prášky jako měď a zinek, avšak kvůli jedovatsti mědi a vysoké nákladnosti, se začal používat obarvený hliník, k imitaci stříbrného lesku se používá čistý hliník. Perleťový lesk vzniká vícenásobnou částečnou reflexí každého světelného paprsku z různé hloubky nátěru dopadajícího na šupinkovité částice pigmentu. V přírodě se výjimečně vyskytuje perleťový pigment »rybí oko« [guanin]. Vynikající postavení mají syntetické perleťové pigmenty na bázi TiO2, které se vyrábějí srážením oxidu titaničitého na plátcích slídy s následnou kalcinací. Mezi organické pigmenty patří např. Azopigmenty, které byly donedávna nejrozšířenější, jelikož pokrývají celou škálu odstínů. Jejich využití se však snížilo poté, co bylo zjištěno, že jsou možnými karcinogeny. A tak začaly být nahrazovány méně škodlivými, ale i méně kvalitními pigmenty, které obsahují arziskupinu. Dále sem patří ftalocyaninové pigmenty, které se využívají především na modré a zelené odstíny. Jejich složité cozanilické komplexy jsou odolné vůči kyselinám a zásadám. Jsou vhodné pro lakování a jsou i dobře světelně stálé. Fanalové pigmenty vytvářejí červené a modré odstíny. Nejznámější je fanalová červěň Mají čistý barevný tón a jsou stálé na světle. Ale jsou přímo nevhodné pro lakování. Antrachinonové pigmenty pokrývají celou škálu barevných odtínů od fialové až po červenou. Jsou odolné vůči vysokým teplotám a většině chemických činidel. Základem je antrachinon, který se vyrábí oxidací antracenu. Chidakridonové pigmenty jsou velice stálé na světle, jsou převážně červené nebo červenofialové a používají se pro tisk barev určených k dalšímu zušlechťování jako je laminování, lakování nebo vypalování.
Organické pigmenty a barevné laky tvoří nejpočetnější skupinu barviv k výrobě tiskových barev.

Organická barviva lze rozdělit do následujících skupin:
Azobarviva: Jde o nejpočetnější skupinu organických barviv, zahrnuje všechny odstíny od žluté po černou. Mají dobré tiskové vlastnosti, jsou méně stálé na světle a neodolávají lakování a působení některých rozpouštědel. Negativní toxikologické vlastnosti azobarviv jsou v posledním období příčinou ústupu od jejich využívání a často jsou nahrazovány ekologicky lépe vyhovujícími druhy barviv. Azobarviva se vyrábějí daizotací a kopulací. Diazotace je reakce primárních aromatických aminů s dusitanem alkalických kovů v kyselém prostředí, vznikají tak nestabilní produkty, tzv. diazoniové soli. Kopulace je reakce diazoniové soli sdalšími achromatickými sloučeninami za vzniku azobraviva.

Antrachinonová barviva: základem je antrachinon, který se vyrábí oxidací antracenu. Podobně jako antrachinonové pigmenty pokrývají širokou škálu barevných odstínů.

Ftalocyaninová barviva: Mají mimořádně dobré koloristické vlastnosti, velkou stálost na světle, jsou stálé proti vlivu povětrnosti a v mnoha organických rozpouštědlech. Jejich barevné odstíny sahají od červenavých modří po žlutavé zeleně. Jsou použitelné téměř ve všech odvětvích. Zvláště významné jsou jako polygrafické barvy pro hlubotisk, ofset a flexotisk. Pro tyto účely se používá převážně forma beta ftalocyaninu mědi.

Dále sem patří indigoidní barviva a thirindigoidní barviva.
Barevný efekt vzníká, tak že v systému konjugovaných dvojných vazeb, podle délky řetězce dochází k přiblížení hladin elektronů a tím se absorpční maximum posouvá k delším vlnovým délkám. Batochromní efekt způsobují dinorové substituenty, které posovají absoprční maximum k vyšším vlnovým délkám. Akceptové substituenty posouvají absorpční amximum k nižším vlnovým délkám a vzniká hysochromní efekt. Při vzniku komplexních sloučenin, může také docházet k batochromnímu efektu. Nejčastěji se využívá chrom, železo a kobalt. Na solnatochromii mají vliv rozpouštědla, na termmochromii teplota a na fotochromii světlo.
Přenos pigmentů a barviv na potiskovaný materiál a jejich zachycení na povrchu zabezpečují filmotvorné látky. Vytvářejí pružné filmy, které chrání barvu před mechanickým poškozením. Filmotvorné látky, které se používají k výrobě tiskových barev, je možné rozdělit do následujících skupin: vysychavé oleje, což jsou estery glycerolu a vyšších mastných kyselin. Jsou většinou přírodního původu, získávají se lisováním a ektrakcí olejů z plodů nebo semen. Nejpoužívanějším zástupcem je lněný olej, který se používal do ofsetových a knihtiskových barev. Dále sem patří přírodní pryskyřice a nejpoužívanější přírodní pryskyřicí je kalfuna, která se používá do barev, kterými se tisknou noviny. Dalšími zástupci přírodní pryskyřice jsou asfalty asmoly, jantar, damarová a kopálová pryskyřice. Základem přírodních zušlechtěných pryskyřic je kalafuna, ze ktré se připraví pryskyřičná kyselina a pentaerytriten. Takto se získává řada zušlechtěných pryskiřic. V současnosti se však stále více nahrazují syntetickými pryskyřicemi. Mezi syntetické pryskyřice patří kumaronové pryskyřice, které vznikájí polymerací kumaronu, dále sem patří alkydové pryskyřice, které vznikají z anhydridu a kyseliny ftalové a přidáním glycerinu a pentaeritritu. Mají široké využití, používají se do všech typů tiskových barev. Používají se i dobarev na potisk nesavých materiálů. Existují ještě další syntetické pryskyřice např. Epoxidové, cyklizovaný kaučuk, vynilové deriváty nebo deriváty celulózy.
Rozpouštědla a ředidla tvoří velkou skupinu surovin nutných pro výrobu tiskových barev. Jejich úkolem je rozpouštět filmotvornou látku a vytvářet tak pojivo, z něhož musí rozpouštědlo i ředidlo po tisku rychle a beze zbytku vytěkat. Rozpouštědla ředidla se dělí na organická aanorganická.

Nejvýznamějším anorganickým rozpouštědlem je voda. Její výborné rozpouštěcí účinky umožňují vznik vodíkových můstků mezi vodíkem vody a vodíkem, který obsahuje organická látka. Kyslík a vodík jsou ve vodě vázány kovalntní polární vazbou, proto je voda polárním rozpouštědlem. Mezi organická rozpouštědla patří jednak alifatické úhlovodíky jako benzíny a petroleje. Benzíny jsou kapalné úhlovodíky, které obsahují nenasycené úhlovodíky. Nasycené úhlovodíky obsahují pouze jednoduché vazby, nenasycené i několikanásobné vazby. Vyrábí se destilací ropy, jsou to velmi hořlavé látky a bývají součástí čistících prostředků v polygrafii. Petroleje jsou kapalné úhlovodíky, bezbarvé barvy, občas se žlutým nádechem. Využívají se jako čístící prostředky, ale také jako ředidlo tiskových barev. Dále sem patří aromatické úhlovodíky jako benzen, toluen a xylen. Benzen je těkavý, bývá součástí tiskových barev, kde je potřeba těkavý rozpouštědel jako u flexotisku a hlubotisku. Používá se i jako čistící prostředek i jako ředidlo. Toluen má omamné účinky, může způsobovat nevolnost a při delším styku může narušovat centrální nervový systém a krajním případě způsobuje i smrt. Je to těkavé rozpouštědlo, obsažené ve flexotiskových a hlubotiskových barvách. Xyleny mají ještě agresivnější účinky než toluen, pronikájí do těla i kůží, jinak mají stejné využití jako toluen. V současné době se objevuje snaha o nahrazení těchto rozpoštědel méně škodlivými látkami. Dalším organickým rozpouštědlem jsou deriváty úhlovodíků. Jako čistící prostředek tetrachlór methan, rozpouštědlo a odstraňovač barev trichlorethen a jemné ofsetové rozpouštědlo ethanol. Posledními organickými rozpouštědly jsou aditiva, což jsou přípravky o nízké koncentraci, které zlpešují vlastnosti tiskových barev jako sušidla, vosky, odpěňovače, antioxidanty, přípravky zabraňující prášení, tenzidy a zvláčňovadla.

Podle použití resp. požadavků jednotlivých tiskových technik rozdělujeme tiskové barvy na knihtiskové, ofsetové, sítotiskové, flexotiskové a hlubotiskové.

Ofsetové barvy se vyvužívají pro nepřímý tisk, proto při přenosu barvy dochází k jejímu dvojnásobnému štěpení, proto musí obsahovat více barvotvorných složek na úkor filmotvorných látek. Barva je vysokoviskozní a pseudoplastická, je také fixotropní a hlavně hydrofóbní.
Hlubotiskové barvy obsahují těkavá rozpouštědla asi 60%, barva má nízkou viskozitu, dodávají se jako oncetráty, které se doplňují po zářez dle návodu výrobce.

Flexotiskové barvy jsou nízkoviskozní, obsahují také těkavá rozpouštědla ve vysokém podílu, jsou ředitelné vodou i rozpouštědlové i UV. Též se dodávají ve formě koncentrátů.
Sítotiskové barvy jsou vysokoviskózní až 10 krát víc než u jiných tiskových barev a jsou fixotropní.