Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

Evropská investiční banka

Sídlo: Lucemburk

Evropská investiční banka je nezisková finanční instituce Společenství, která existuje od roku 1985.

Cíl: poskytování dlouhodobých půjček a záruk na investice k vyrovnání hospodářského vývoje členských zemí. Roční objem půjček činí 30 miliard eur.

Členství: členy jsou jednotlivé členské státy EU, které upisují své podíly a tím vytváří základní kapitál.

EIB poskytuje subjektům půjčky na projekty, které odpovídají následujícím omezením. Cílem projektů musí být:
- posílení rozvoje v hospodářsky zaostalých regionech
- rozvoj transevropských sítí a telekomunikačních sítí
- oblast malého a středního podnikání
- ochrana ŽP
- zabezpečování energetických zdrojů pro ES
Poskytované prostředky jsou zatíženy nízkou úrokovou sazbou.

EIB půjčuje i třetím zemím. Česká republika dostala půjčku např. na modernizaci dráhy na trati Česká Třebová – Přerov ve výši 160 miliónů eur.

Evropská centrální banka

Předchůdcem ECB byl Evropský měnový institut. ECB začala fungovat od ledna 1999. Jejím sídlem je Frankfurt nad Mohanem.
ECB je součástí Evropského systému centrálních bank (ECB + národní CB členských států). Národní centrální banky členských států, které se neúčastní Eurozóny mají pozorovatelskou funkci.

Eurosystém = ECB + CB zemí, které přijaly euro.

Úkoly ESCB: sledování cíle udržování cenové stability.
K tomu slouží 4 pravomoci:
- definování a uskutečňování měnové politiky ES
- pravomoc provádět devizové operace
- pravomoc spravovat oficiální rezervy cizích měn členských států
- podpora hladkého chodu platebního systému
ESCB je nezávislým systémem – při výkonu úkolů nesmí přijímat pokyny od organizací stojících mimo ESCB.

Vnitřní struktura ECB (na poslední přednášce, je třeba na státnice)

Evropská centrální banka má právní subjektivitu. Je tedy oprávněna nabývat a zcizovat movitý a nemovitý majetek a vystupovat před soudy členských států.
Má i legislativní působnost – vydává nařízení, rozhodnutí, doporučení. Její činnost podléhá kontrole Evropským soudním dvorem (lze uplatnit žalobu o neplatnosti právního aktu).
Základní kapitál ECB:
Jedinými upisovateli a držiteli jsou národní centrální banky. Upsání se děje dle podílu na celkovém HDP a celkovém počtu obyvatel. Výše základního kapitálu je 5 miliard euro (nebyl doposud splacen v plné výši, pouze 4 mld. eur)

Na rozdíl od Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, kde dochází k vážení hlasů dle ekonomické síly, se usnášení v ECB vyznačuje rovností hlasů jednotlivých členů.

Národní CB neztrácejí vstupem do ESCB svou formální samostatnost.

Účetní dvůr

Účetní dvůr je poměrně nový orgán. Dohlíží na finanční a účetní disciplínu institucí EU. Výdaje institucí podléhají vnitřní a vnější kontrole:
Vnitřní kontrola – provádí ji Generální ředitelství finanční kontroly EU (patří pod Komisi) a interní kontrolní organizační jednotky na úrovni každé instituce EU.
Vnější kontrola – od roku 1997 kontroluje instituce nezávisle i Účetní dvůr.

Založení Účetního dvora je spojeno až s vytvořením vlastních příjmů. Založení proběhlo Bruselskou smlouvou v roce 1975 a smlouva o EU zařadila Účetní dvůr mezi hlavní orgány ES.

Účetní dvůr předkládá výsledky šetření Evropskému parlamentu a Radě EU. Od roku 1997 (Amsterodamská smlouva) je dvůr oprávněn podávat žaloby u Evropského soudního dvora.

Složení: jeden zástupce za každý členský stát (i po rozšíření). Funkční období je 6 let, členové jsou jmenováni Radou po konzultaci s EP. Zázemí Účetního dvora zahrnuje 500 interních zaměstnanců, 100 externích.

Sídlo: Lucemburk

Účetní dvůr provádí kontrolu všech příjmů a výdajů prostřednictvím prověřování účetních dokladů. Jeho pravomoc se vztahuje i na členské státy a jiné příjemce prostředků z rozpočtu EU.
Dvůr publikuje výroční zprávu, ve které zveřejní výsledky kontroly za dané období.

Dvůr prozkoumává zejména oblast Společné zemědělské politiky či strukturálních fondů. Dvůr působil při pádu Santerovy Komise v roce 1999.

K jeho pravomocím patří vydávání stanovisek. Ty mají dvojí povahu:
- fakultativní – na žádost orgánů EU
- obligatorní – na vyžádání Rady EU
Z vlastní iniciativy může Dvůr vydávat zjištění.

Výbor regionů

Výbor regionů vznikl na základě Maastrichtské smlouvy, první zasedání se konalo v roce 1994. Je poradním orgánem EU.

Cíl: přispívat k naplnění zásad subsidiarity a proporcionality.

Počet členů: 222, jedná se o představitele místní nebo regionální samosprávy (starostové měst a jiné osobnosti politiky). Nutná je aktivní účast v politice. (= provázanost politiky a členství ve výboru).

Výbor regionů musí být konzultován v případech určených smlouvou, zejména v oblastech:
- transevropské sítě
- veřejná zdravotní péče
- vzdělávání
- kultura
- regionální a strukturální politika

Výbor regionů musí být informován, kdykoliv je HSV požádán o posudek. Stanoviska výboru jsou nezávazná, jejich přijetí je omezeno lhůtou 1 měsíc (když se do měsíce nevyjádří, nemusí se na vyjádření déle čekat)
Do roku 1997 měl Výbor regionů společný sekretariát s HSV.

Změny po Nice: maximální počet členů 350, počet zástupců dosavadních členských zemí zůstane nezměněn. (ČR bude mít 12 členů).

Práce odborných skupin probíhá permanentně.

Ombudsman

Ombudsman je kontrolní orgán zřízený při Evropském parlamentu. Ombudsman přijímá a posuzuje stížnosti na instituce Evropské unie.
Postup: - ombudsman dostane stížnost na instituci EU,
- informuje příslušnou instituci a snaží se získat stanoviska,
- pak podává stěžovatelům zprávu.
Ombudsman informuje o svých nálezech Evropský parlament.

Do primárního práva se ombudsman dostal až na základě Maastrichtské smlouvy. Je volen Evropským parlamentem, jeho funkční období je 5 let. Prvním ombudsmanem byl finský ministr Jacob Söderman (od r. 1995). Ten byl ve své funkci v roce 2000 potvrzen, ale nyní odešel do důchodu a byl nahrazen Řekem (Nikiforos Diamandourous).

Dle čl. 195 Smlouvy o založení ES je ombudsman zmocněn přijímat od kteréhokoliv občana EU stížnosti na orgány EU (kromě soudů). Toto právo mají i osoby, které sídlí v některém z členských států. Právnické osoby se na něj téměř neobracejí. Ombudsman se určitým případem zabývá i na žádost Evropského parlamentu či z vlastní iniciativy.

Ombudsman odpovídá ve všech 11 oficiálních jazycích (po rozšíření ve 21). Pro podání stížnosti u ombudsmana platí subjektivní lhůta: stížnost musí být podána do 2 let od nastání situace, na kterou si FO či PO stěžuje.


Nejčastější stížnosti:
- zneužití pravomoci
- zatajení či neposkytnutí informací
- nepřiměřené průtahy při vyřizování dotazů úřadu.

Ombudsmanovi musí dotazovaná instituce odpovědět do 3 měsíců. Ten se snaží řešit spory smírnou cestou, pokud se to nedaří, následuje pokárání instituce.

Nejvíce stížností je podáváno na práci Komise (75%), pak na EP (16%).. Ombudsman je hodnocen poměrně pozitivně, o tom také svědčí nárůst počtu stížností, které jsou mu zasílány. Více než polovina stížností je nepřístupná, protože si v nich lidé stěžují na národní orgány, které nejsou v kompetenci evropského ombudsmana.

Hospodářský a sociální výbor

Hospodářský a sociální výbor je poradním orgánem EU. Vznikl v roce 1957 na základě Římských smluv (v rámci ESUA už existoval jakýsi jeho předchůdce). Působnost výboru byla jednotlivými revizemi smluv (JEA, Maastrichtská, Amsterodamská sml. a sml. z Nice) rozšiřována na další oblasti.

Hospodářský a sociální výbor je fórum pro společné jednání osobností navržených vládami členských zemí, které schvaluje Rada EU. Funkční období trvá 4 roky, členství lze opakovat. V současnosti má 222 členů, kteří jsou rozděleni na třetiny do tří skupin: zaměstnavatelé, zaměstnanci, zástupci zemědělců a spotřebitelů.

Změny po Nice: maximální počet členů byl určen na 350. Složení: zástupci různých hospodářských a sociálních složek organizované občanské společnosti.

Smlouva vyžaduje, aby Komise a Rada v konkrétně určených oblastech politiky předložily návrhy zákonných norem k posouzení HSV (konzultace). Např. v oblasti svobody podnikání, oblast společné dopravní politiky, některé otázky vnitřního trhu, zaměstnanost a sociální politika, ochrana zdraví.
HSV může podávat stanoviska i z vlastní iniciativy. Stanoviska se zveřejňují v úředním listu EU.

HSV se schází v Bruselu a to 10x ročně na plenárním zasedání.

1. Konzultační procedura

Jedná se o přijímání poradních stanovisek. Příkladem oblasti použití je změna cen zemědělských produktů, III. pilíř, někdy se používá u mezinárodních dohod, u kterých se nevyžaduje souhlas EP – postup: před hlasováním v Radě se vyžaduje stanovisko EP k návrhu Komise.


2. Procedura spolupráce (kooperační procedura) – čl. 252
Byla zavedena JEA (1986). Umožňuje iniciovat pozměňovací návrhy k návrhům Komise, zahrnuje 2 čtení v EP. Použití: je učena k „vymření“, některé otázky regionální politiky, ŽP, rozvojová pomoc.

3. Procedura spolurozhodování – čl. 251
Zavedena Maastrichtskou smlouvou, zjednodušena Amsterodamskou smlouvou. Pravomoci Rady a EP jsou při této proceduře víceméně stejné. Použití: tam, kde Rada hlasuje kvalifikovanou většinou (to, co bylo přesunuto z jednomyslnosti), dále pak jednotný vnitřní trh (volný pohyb pracovníků, ochrana spotřebitele), určité oblasti vzdělávání, kultury, zdraví, transevropské sítě.
EP uděluje souhlas s mezinárodními smlouvami. Tato skutečnost byla zavedena JEA. EP však nemá možnost předkládat pozměňovací návrhy, tj. může smlouvu buď schválit nebo zamítnout jako celek. Vždy se však vyžaduje i souhlas Rady EU.
Např. Smlouvy, které mají výrazný dopad na rozpočet EU
Smlouvy o přidružení
Smlouvy o přijímání nových členů Unie

EP také volí členy Účetního dvora a ombudsmana.

Pravomoci EP

V 50. letech byly pravomoci EP velice slabé, EP byl považován za diskusní klub. Na legislativním procesu se podílel pouze jako konzultativní orgán. K posilování pravomocí docházelo Jednotným evropských aktem a dalšími revizemi smluv. Ani dnes však nejsou pravomoci EP srovnatelné s národními parlamenty, přibližují se pravomocím Rady.
Národní parlament je hlavním zákonodárným orgánem, navrhuje zákony. EP nemůže ani jedno (návrhy podává Komise, schvalování provádí EP s Radou). EP však může vyzvat Komisi k předložení návrhu.

Klíčový význam má EP v rozpočtové oblasti: při schvalování ale i hodnocení, jakým způsobem byly prostředky vynaloženy. Hlasování:
- pro schválení rozpočtu musí být přítomna nadpoloviční většina poslanců (normálně stačí 1/3) a hlasovat pro musí 3/5 poslanců.
- Pro zamítnutí musí být také přítomna nadpoloviční většina poslanců, stačí však, když proti hlasují 2/3 poslanců-
Součástí schvalování je i zhodnocení hospodaření za minulé období

Vztah EP ke Komisi:
- EP schvaluje nominaci předsedy Komise
- EP může Komisi odvolat (jen jako celek)
- EP má právo klást otázky (písemné – publikovány v úředním listě v části C)


EP se podílí na legislativní činnosti. Rozlišujeme tři rozhodovací postupy:

Evropský parlament

Evropský parlament je jediným orgánem, který je společný pro všechna tři společenství již do 50. let. Je také jedinou přímo volenou institucí EU.

Funkce EP je vykonávání demokratické kontroly zákonodárného procesu na úrovni EU.

EP se skládá z 626 poslanců volených dle volebních systémů členských států na funkční období pěti let. Co se týče počtu poslanců za jednotlivé členské země EU, jsou malé země nad velkými zvýhodněny. Poslanci se v EP řadí do tzv. poslaneckých klubů. Ty mají velký význam z hlediska rozhodování. Poslanecké kluby mají nadnárodní charakter.
Smlouva z Nice změnila počty poslanců pro jednotlivé členské země kromě Německa (99) a Lucemburska. Česká republika bude mít v EP z dlouhodobého hlediska 20 poslanců (v roce 2004 jich budeme mít 24, protože Rumunsko a Bulharsko ještě nebudou členy). Maximální počet poslanců byl smlouvu z Nice stanoven na 732 (doposud je rozděleno 700 míst).

Pro volbu poslanců ČR do Evropského parlamentu byl přijat zvláštní zákon – 62/2003 Sb. Ten stanoví celou řadu inkompatibilit funkcí, čili funkcí neslučitelných. Tato inkompatibilita je stanovena na dvou úrovních:
1) orgány EU – stanovena široce
2) orgány národní – europoslancem nemůže být člen české vlády, prezident, poslanec či soudce
!! Neslučitelnost funkcí je členskými zeměmi regulována odlišně.
Volba do EP bude v ČR založena na principu poměrného hlasování (převládá ve všech členských zemích). Kromě českých občanů mohou volit i občané ostatních členských zemí EU, pokud jsou v ČR řádně zapsáni.

V odměňování poslanců EP existují rozdíly mezi členskými zeměmi. Poslanci jsou placeni dle národních rozpočtů (dobře placeni jsou Španělé, špatně např. Italové, v poměru 4:1). Diety, cestovné a ostatní pracovní výdaje (kancelář, asistent) však platí všem poslancům EP stejné.

Poslanecká imunita

Imunita poslanců EP je uvedena v Protokolu o privilegiích a výsadách EU (z r. 1965) a může být zrušena jen EP. Pod imunitu patří výsada neodpovědnosti za své názory (mají takovou imunitu, jakou by měli jako členové národního parlamentu). Poslanec EP nemůže být trestně stíhán v ostatních členských zemích.

Profesní složení EP je velice rozličné. Najdeme zde bývalé politiky, sportovce (italský horolezec R. Meissner) apod. V EP je nadprůměrný počet žen, až 25 %.

Název Evropský parlament je používán od roku 1972. Předtím byl nazýván Parlamentním shromážděním apod. Před zavedením přímých voleb byly do EP delegování členové národních parlamentů.

Účast voličů na volbách do EP klesá. Zatímco v roce 1979 přišlo k volbám 68 % oprávněných voličů, v roce 1999 to bylo již jen 50%. Účast je také odlišná v jednotlivých členských zemích (1999: Španělsko – 64%, Velká Británie – 23%).

Oficiálním sídlem EP je Štrasburk. Poslanci se zde schází každý 3. a 4. týden v měsíci. V 3. týdnu probíhá práce v politických frakcích – příprava na plenární zasedání a ve 4. týdnu pak probíhají plenární zasedání.
Sekretariát EP je v Lucemburku (cestují i dokumenty). Zasedání pracovních skupin a poslaneckých klubá probíhají v Bruselu, kde tedy europoslanci tráví nejvíce času.
Tento stav je důsledkem kompromisu v 50. letech, kdy ještě nebylo tolik poslanců.

EP je řízen předsednictvím, které se skládá z předsedy (Pat Cox) a 14 místopředsedů. Funkční období předsednictva je 2,5 roku a jeho úkolem je příprava jednání EP a řízení zasedání.

Vnitřní členění EP – odborné výbory a stranické frakce (preferují co největší počty různých národností). Nejsilnější frakcí je Evropská lidová strana, druhou největší je Strana evropských socialistů. Příklady ostatních frakcí: Zelní, Liberálové, Evropská sjednocená levice.

Odborné výbory: např. rozpočtový výbor, petiční výbor, výbor pro rybolov, výbor pro ekonomické a měnové záležitosti. V současnosti existuje v EP 17 výborů.

Rada Evropy

Rada Evropy je mezinárodní organizace založená roku 1949 se sídlem ve Štrasburku. Sdružuje řadu evropských zemí (ČSSR od 1991, ČR od 1993).

Cíle:
o podpora hospodářského a sociálního pokroku
o koordinace činnosti při ochraně a bezpečnosti členských zemí

V roce 1950 přijala Rada Evropy Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod. Ta je závazná i pro ČR. Orgánem Rady Evropy je Evropský soudní dvůr pro lidská práva (od r. 1955).

Společné rysy s EU:
- všechny země, než vstoupili do EU, byly členy Rady Evropy
- společné symboly: modrá vlajka s 12 hvězdami
hymna – Óda na radost
Způsob používání těchto symbolů je v usnesení Rady EU z roku 1986 (není v primárním právu EU).
V současnosti má Rada Evropy zhruba 45 členů.

Tři způsoby rozhodování:

a) prostá většina
- každý člen má jeden hlas
- uplatňuje se málo, pouze v procedurálních otázkách

b) kvalifikovaná většina
- chová se jako nadnárodní orgán v rámci prvního pilíře
- případy vymezeny v zakl. Smlouvě
- dochází k vážení hlasů (2-10, po rozšíření: 3-29, ČR 12)
- nyní je potřeba 62 hlasů z 87 (nově: 232 z 321)
- smlouvou z Nice zavedena dvojí většina: členský stát může požádat o ověření, zda kvalifikovaná většina zastupuje 62% obyvatelstva EU
- využívá se zejména v oblastech: zemědělství, rybolov…

c) jednomyslně
- pouze v citlivých otázkách – např. harmonizace nepřímých daní, rozhodování ve II. a III. pilíři
- jedná se spíše o mezivládní úroveň rozhodování
- nebrání mu konstruktivní absence = přestože některá členská země nehlasuje, může být rozhodnuto jednomyslně (max. se však hlasování může zdržet 1/3 členů)

Pravomoc Rady je stále více omezována pravomocemi Evropského parlamentu.
Rada není permanentní orgán. V souvislosti s touto skutečností hovoříme o tzv. Trojce (předchozí, současný a následující předsednický stát). Trojka byla již snížena na Dvojku = předsednickému státu asistuje další stát, který je na řadě. V současnosti tedy Dvojku tvoří Itálie a Irsko. Důvodem je, aby byla zachována kontinuita rozhodování.

Rada EU x Evropská Rada x Rada Evropy

Evropská Rada

Evropská rada je politický orgán Evropské unie, který nebyl v 50. letech předvídán. Byl vytvořen až v roce 1974 v Paříži. Tehdy navrhl francouzský prezident, aby se schůzky hlav států a šefů vlád konaly pravidelně. První setkání proběhlo v roce 1975 v Dublinu. Do primárního práva se Evropská rada dostala až Jednotným evropským aktem. Maastrichtská smlouva ji pak zařadila do článku 4.

Funkce:
Evropská rada poskytuje Evropské unii nezbytné podněty pro její rozvoj (např. vymezení Kodaňských kritérií) a vymezuje obecné politické směry EU.

Působnost Evropské rady prochází všemi třemi pilíři. Od roku 1986 se zasedání účastní i ministři zahraničních věcí a člen Komise. Zasedání je upraveno jednacím řádem z roku 2002 (Sevilla). Měla by se scházet minimálně 4x ročně. Doposud se Evropská rada scházela vždy v předsednické zemi. Smlouvou z Nice bylo stanoveno, že se řádná zasedání budou konat v Bruselu (mimořádná jednání lze pořádat i mimo).

Rozhodnutí Evropské rady se zveřejňují jako závěry předsednictví, někdy jsou připojeny i deklarace. (!státnice – uvést příklady) Rozhodnutí nemají právní moc (slouží jako podnět Komisi), aby měla, musí projít standardním schvalovacím procesem.

Evropská rada sdílí sekretariát s Radou EU = nemá vlastní zázemí. V určitých případech zasedá Evropská rada na úrovni Rady EU, resp. Rada EU se sejde na úrovni hlav stát a vlád. K tomu však dochází pouze v případech vymezených smlouvou – např. problematika EMU (vstup do třetí fáze EMU), otázky o rozhodování porušení základních hodnot EU

Výbor stálých zástupců členských zemí – COREPER

- předem rozhoduje otázky,
- hledá řešení různých sporných bodů
- určuje pořad jednání Rady
Dělí se na: COREPER I – zástupci velvyslanců členských zemí – zabývá se technickými otázkami

COREPER II – velvyslanci jednotlivých členských zemí (vedoucí mise členských zemí akreditovaných u EU) – řeší politické otázky

Další výbory:
- Zvláštní výbor pro zemědělství
- Hospodářský a finanční výbor

Rozhodování v COREPERu
- panuje-li v určité otázce shoda, je takový bod označen jako bod A. Rada jej jen formálně schválí, nediskutuje o něm.
- Agenda B – očekává se diskuse i na úrovni Rady ministrů

Rada nemůže rozhodovat izolovaně od Komise, všech jednání se účastní člen Komise

Rada Evropské unie (Rada ministrů)

Složení: ministři členských zemí EU
Rada není pravidelným/stálým orgánem, má různé složení, podle toho, o čem se jedná. Zástupce musí být svou vládou zmocněn k tomu, aby mohl daný stát zavazovat.
Např. Všeobecná rada – ministři zahraničních věcí
ECOFIN – ministři hospodářství a financí
Zemědělská rada

Rozšířené složení: pokud se jedná o otázkách, které spadají do více resortů. = JUMBO rada

Rada se schází až ve 20 složeních (bylo sníženo)
Neschází se vždy v Bruselu, nýbrž v dubnu, červnu a říjnu jsou setkání v Lucembursku.

Princip rotace – rotace předsednictví unie každých 6 měsíců (1.1. – 30.6. a 1.7. – 31.12.). Původně se vycházelo z abecedního pořadí jmen států v národních jazycích. Tento systém byl opuštěn v roce 1995. Nyní musí být ve třech po sobě jdoucích předsednictvích zastoupena jedna velká země. Rotace je známa až do r. 2006. Platí pravidlo, že po sobě nesmí zasedat nové státy a neměly by po sobě následovat ani dva neutrální státy (tj. ty, které nejsou členy NATO). Rotaci schvaluje Rada jednomyslně s předstihem.


Generální sekretariát – 2500 úředníků
Funkce: zajišťování zápisů z jednání Rady, výborů a pracovních skupin + včasné zveřejnění rozhodnutí Rady v úředním listě EU. Ten vychází ve dvou sériích: L – legislativa, C – sdělení (nezávazné předpisy, oznámení

Složení komise :

- 20 komisařů – velké země (Německo, Francie, Itálie, Španělsko a Velká Británie) mají dva komisaře, ostatní země jednoho
- Ty země, které měly 2 komisaře měly omezena hlasovací práva v EP – snaha nyní změnit

Po rozšíření:
- od 1. 11. 2004 bude mít každá země pouze jednoho komisaře (až od listopadu proto, že Komisi musí schvalovat EP, jehož volby budou v červnu, potřebuje čas na výběr)
- budou posíleny pravomoci předsedy Komise

Postup jmenování je označován jako procedura investitury. Osoby na místo komisaře musí splňovat předpoklad nezávislosti – nesmí přijímat instrukce od národních vlád.

Komise není neodvolatelná – může ji odvolat EP, vždy jako celek ne jednotlivce (doposud se nestalo – komise Santer 1999 odstoupila sama)

Funkční období je 5 let. Komise je stálým orgánem, zasedá jednou týdně, zejména ve středu. Je orgánem kolektivním.

Komisi netvoří jen 20 komisařů, patří k ní i zázemí 21 000 zaměstnanců (17 000 v Bruselu). Její zázemí využívá nepřímo i Rada Evropské unie (zejména v případech společné zemědělské politiky, zahraniční politiky..)

Komise je ze všech institucí nejvíce postižena lobbyismem.

Komise jako strážkyně smluv

- dohled nad dodržováním zakládajících smluv i sekundárního práva
- sleduje uplatňování evropského práva
- zajišťuje zpětnou vazbu pro to, jak je evropské právo vymáháno v praxi
- zjistí-li porušení, může podat žalobu na členský stát u Evropského soudního dvora (toto právo mají i členské státy)
- předkládá EP závěrečnou zprávu o hospodaření s prostředky rozpočtu
Komise jako výkonný orgán

- v oblasti hospodářské soutěže má právo povolovat fúze společností, popřípadě udělovat výjimky (to když je sice omezena soutěž, ale přínosy fúze převýší její negativa)
- uděluje pokuty za nezákonně uzavřené cenové a kartelové dohody
Komise a zahraniční styky EU

- významná role
- zastupuje EU na mezinárodních fórech

Instituce ES/EU

Zakladatelské smlouvy vymezují jako instituce (čl. 7):
1) Komise
2) Rada EU (rozlišovat od: Evropská rada, Rada Evropy)
3) Evropský parlament
4) Evropský účetní dvůr (vznikl později, kontrolní orgán)
5) Evropský soudní dvůr

Evropský ombudsman – není dle smluv považován za instituci.



Komise

Působí v rámci všech pilířů:
I. - neomezený legislativní monopol
II./III. - iniciativa Komise omezena. Členské státy zde mají primární právo předkládat právní akty
Komise je společná pro všechny tři společenství až s tzv. slučovací smlouvou - od roku 1965 resp. 1967 (vstoupila v platnost)



Pravomoci:

Komise je v rámci prvního pilíře jedinou institucí, která může navrhovat právní akty. Při předkládání návrhů je však omezena následujícími principy:
a) princip subsidiarity
zakotven 1993, čl. 5 smlouvy o založení ES
Říká, že ES může vydávat právní akty jen tehdy, pokud není účelné je schválit na nižší úrovní (národní, regionální či lokální). Pokud Komise navrhuje předpis, musí v preambuli zdůvodnit, proč si myslí, že dané skutečnosti nelze dosáhnout na nižší úrovni.
b) princip proporcionality
Když už ES „zatěžují“ členské státy nějakým právním předpisem, mají zvážit, zda nestačí nezávazná forma. Pokud už jde o závaznou formu, tak by měl alespoň být dán určitý „manévrovací“ prostor.  přednost mají směrnice před nařízeními.
c) nutnost, aby každý navrhnutý předpis byl v souladu se zájmy společenství a občanů EU
Komise je ovlivňována lobbyistickými skupinami – jde o to, aby nebyly zvýhodňovány. Komise musí při předkládání prokázat, že návrh konzultovala se všemi dotčenými osobami (orgány, osoby..)

Maastrichtský chrám

Název Evropská unie se objevuje poprvé v primárním právu až Maastrichtskou smlouvou. Pojem EU je nadřazený pojmu ES.
I. Pilíř – Evropská společenství (ES):
ESUO (smlouva vypršela 2002 avšak otázky, kterými se zabývala přešly na ES)
EURATOM
EHS (přejmenováno na ES)
II. Společná zahraniční a bezpečnostní politika (SZBP)
III. Policejní a justiční spolupráce v trestních věcech (1997 přejmenováno)

EU je formou spolupráce. Nelze říci, že by šlo o mezinárodní organizaci s právní subjektivitou  nemůže uzavírat mezinárodní smlouvy. Oproti tomu ES právní subjektivitu mají.

Rozhodování v rámci jednotlivých pilířů:
I. Rozhodnutí na základě většinového stanoviska. Jedná se o nadnárodní spolupráci.
II./III. Zde se jedná o mezivládní spolupráci – musí souhlasit všichni.

Instituce, které fungují v I. pilíři, působí i ve II. a III. Pilíři, avšak s jinými pravomocemi.

Právo:

a) Primární
- je to jakási kostra, „ústava“, stěžejní páteř společenství
- zahrnuje:
 zakládající smlouvy
 smlouvy, které je ruší, mění a doplňují
 smlouvy o přístupu
tzn. smlouvy, které mají „státotvorný“ charakter

b) Sekundární
- je to právo odvozené
- vzniká proto, aby byly naplněny cíle ES – jde o účelový soubor právních norem:
 směrnice – stanoví cíl, ne však způsob jak cíle dosáhnout
 nařízení – stanoví cíl i způsob jeho dosažení
 doporučení a stanoviska – soft law, jsou nezávazná

c) Terciální
- tzv. subsidiární smlouvy a právo, které vzniká jejich prostřednictvím

Evropský soudní dvůr a Soud první instance
- mají nezastupitelný charakter
- interpretují komunitární právo – doplňují ho, vždy v souvislosti s právem primárním (interpretace se nikdy nevymkne cílům stanoveným primárním právem)

Jednostranné právní akty států

Jsou chápány hlavně po praktické stránce jako pramen MPV. Tato kategorie není jednolitá. Rozlišujeme dva typy jednostranných právních aktů:

  • jednostranné právní akty států

Důvodem jejich právní závaznosti je postulát dobré víry. Stát je učiní v dobré víře, nikoliv v rozporu s mezinárodními právními zásadami.

Forma jpa:

- musí být učiněn veřejně, aby byl ostatním subjektům MPV znám jeho obsah

- musí existovat právní jistota – tzn. jednající stát jej nesmí zrušit nebo odvolat

Příklady:

- uznání nového státu

- protest

- zřeknutí se práva nebo nároku

- příslib

- notifikace = veřejné formální oznámení určité skutečnosti, kterou se podmiňuje platnost nebo návaznost jiných právních aktů.

  • jednostranné právní akty mezinárodních organizací

Vyvolávají právní následky, ale současně nejsou akceptovány jako samostatný pramen MPV.

- jedná se o mezivládní organizace

- některé jsou oprávněny statutem vydávat závazné akty (státy dávají k vydávání vnitřních norem souhlas)

- rozhodnutí odvozují svoji platnost od mezinárodní smlouvy, kterou byla organizace založena

- organizace formuluje představy, jak by se určité záležitosti mely řešit – její činnost se může stát součástí obyčejotvorného procesu

- organizace vydávají doporučení a stanoviska (tzv. soft law) – ty jsou nezávazná, mnohdy však mají velký praktický dosah, protože se jimi členské státy zpravidla řídí.

Právo evropské

Právo evropské vzniklo jako právo mezinárodní (pomocí zakladatelských smluv). Časem však vznikla nová kvalita – tzv. supranacioanalita, která je základní charakteristickou vlastností ES a EU.

Zakladatelské smlouvy:
Montánní unie supranacionální (nadstátní)
Římské smlouvy mezinárodní organizace

Původně byl charakter zakladatelských smluv mezinárodní, dnes je však nazýváme supranacionálními.
O ES a EU mluvíme jako o subjektu svého druhu (sui generis). Jedná se totiž o subjekt mezinárodního práva jako takový. Není podstatné, zda ho ostatní subjekty uznávají, on prostě subjektem je. To proto, že se členské státy vzdali části své suverenity a přenesli ji na ES (EU).

EU je nejčastěji hodnocena jako proces. Skládá se ze 3 pilířů:
I. Komunitární právo
II./III. Unijní právo – mezinárodní charakter, jakási nástavba nad právem komunitárním (SzaBP, PaJSvTV)

EU má dílčí právní subjektivitu a mezinárodní subjektivitu. !! Pozor !! správně je: Evropská společenství. ESUO se transformovalo (2002), ale nezaniklo.

Prameny MPV:

(vyjmenovány ve čl. 38 Statutu Mezinárodního soudního dvora, odst. 1)

1) mezinárodní smlouvy – obecné nebo partikulární povahy

2) mezinárodní obyčeje – důkaz obecné praxe uznané za právo

3) obecné zásady právní uznávané civilizovanými národy (x je třeba je odlišovat od zásad mezinárodního práva, které vyplývají z praxe OSN, obecné zásady právní jsou širším pojmem)

4) soudní rozhodnutí a učení nejkvalifikovanějších znalců veřejného práva – uznáván pouze jako podpůrný prostředek

odst. 2 čl. 38 se zmiňuje o pojmu ekvita

= pravidla spravedlnosti nebo správnosti.

Dosah je pouze omezený – soud může pomocí ekvity rozhodovat pouze v případě, že s tím strany souhlasí.

Hierarchie právních norem v MPV neexistuje. Nelze je rozčlenit na nadřazené a podřazené, nelze je ani považovat za naprosto rovnocenné. Mezinárodní právo je právem více praktickým než formálním.

1) Mezinárodní smlouvy

= ujednání dvou nebo více subjektů mezinárodního práva, které má z vůle těchto subjektů mezinárodně-právní účinky a řídí se mezinárodním právem.

Jedná se o pravidla, která regulují vstupování, uzavírání, platnost … jsou obyčejového charakteru. Byla několikrát kodifikována – např. Vídeňská úmluva o smluvním právu.

2) Mezinárodní obyčeje

Obyčej se skládá ze dvou částí: usus longaevus + opinio iuris.

Usus longaevus – dlouhodobá kvalifikovaná praxe subjektů MPV. Tato praxe musí být:

- opakovaná

- stejnorodá

- nepřetržitá

- rozšířená

- reprezentativní

- dlouhodobá

Opinio iuris – subjektivní prvek. Jedná se o přesvědčení subjektů o právní závaznosti pravidla chování. Usuzujeme na ně ve chvíli, kdy pravidlo uplatňují i subjekty, pro něž je pravidlo nevýhodné.

1) Obecné zásady právní

- zásady, které mají širokou obecnou platnost

- mají původ ve vnitrostátních právních řádech, jsou odvozeny z vnitrostátního práva a právní praxe.

- Musí být převoditelné do mezinárodního práva (např. zásada – smlouvy jsou závazné)

- Jedná se o prameny doplňkové.

2) Soudní rozhodnutí

- pramen materiální a doplňkový

- zásadní význam mají výroky mezinárodních soudů

- uplatňují se při protestu, kdy zjišťujeme obsah nepsaných pravidel

- význam při systemizaci pravidel MPV

3) Jednostranné právní akty (nejsou ve čl. 38)

Jsou chápány hlavně po praktické stránce jako pramen MPV. Tato kategorie není jednolitá. Rozlišujeme dva typy jednostranných právních aktů:

Rozlišujeme čtyři subjekty s právní subjektivitou:

- státy, zvláštní politické jednotky s dílčí subjektivitou, mezinárodní organizace a jednotlivec.

1) Stát. Základními konstitutivními prvky státu jsou území, obyvatelstvo a státní moc. V MPV přibývá navíc ještě možnost vstupovat do mezinárodně-právních vztahů

2) Zvláštní politické jednotky s dílčí subjektivitou. Jedná se o specifické útvary. Subjekt má odvozený charakter (existuje z nějakého důvodu). Jednotka působí partikulárně.

Např. Vatikán (není to stát) – je uznáván z důvodu historického

3) Mezinárodní organizace. Existuje několik druhů, zejména je třeba rozlišovat mezinárodní organizace mezivládní povahy, které jsou respektovány jako subjekt (např. OSN) a mezinárodní organizace, které nejsou mezivládní povahy a nejsou tudíž ani subjektem mezinárodního práva (např. Greenpeace) – jsou pouze uznávané.

Mezinárodní organizace mezivládní povahy mají odvozený charakter, jsou založeny státy. Jejich smyslem je vykonávání určité funkce (každá taková organizace je k něčemu určena). Z funkce plynou následující kompetence:

o uzavírat mezinárodní smlouvy

o vystupovat jako strana před mezinárodními soudy

o odpovědnost za vlastní protiprávní chování

o autonomie ve finančních otázkách

o autonomie vnitroorganizační normotvorby

Subjektivita těchto organizací je partikulární, tj. nelze se jí dovolávat u států, které nejsou členy.

4) Jednotlivec. Ochrana v oblasti lidských práv. V této oblasti se jedná o kogentní normy MPV (státy se od nich nemohou jednostranně odklonit)

Dále pak také existují subjekty bez právní subjektivity – např. uznávané mezinárodní organizace.


Dělení subjektů MPV

I. nositelé práv

nositelé povinností

Např. jednotlivec je zejména nositelem práv.

II. subjekty prvotní – jsou jen státy

subjekty odvozené – vznikly z vůle států nebo jsou chápány jako subjekt z vůle státu (např. jednotlivec)

III. objektivní subjektivita – působí erga omnes (proti všem)

subjektivní subjektivita – lze se jí dovolat pouze vůči těm subjektům, které ji uznali

IV. jednotky s plnou subjektivitou – státy

jednotky se specializovanou subjektivitou (dílčí subjektivita)

jednotky se subjektivitou marginální (okrajovou) – jednotlivec


Funkce MPV

Původně byla funkcí MPV prostá koexistence států (tj. minimalizace konfliktů). Dnes se jedná spíše o právo spolupráce. MPV se soustředí zejména na ochranu lidských práv, ochranu mezinárodního míru, ochranu ŽP (trvale udržitelný rozvoj).

Platí zde zásada solidarity. Mezinárodní společenství se v rámci této zásady snaží o rozšíření demokratických principů. Dostává se i do hospodářského života a souvisí s podporou rozvojových zemí.

Subjekty MPV

Subjekty MPV nejsou definovány žádnou mezinárodní smlouvou. Dle obecné teorie práva je subjektem každá jednotka, které daný právní řád přiznává způsobilost k právům a povinnostem a k právním úkonům. Rozsah práv a povinností se u jednotlivých subjektů značně liší.

Tři hlediska subjektu:

1) zda práva a povinnosti jsou adresovány přímo subjektu

2) zda mu je uděluje mezinárodní právo (nikoli vnitrostátní)

3) věc může vždy vystupovat pouze jako objekt, nikdy jako subjekt

Pokud se subjektu způsobilosti přechodně nedostává, není to důvod ke ztrátě subjektivity (např. Francie za války byla pořád státem, ikdyž neměla přechodně žádné území)

Základní charakteristiky MPV

Mezinárodní právo veřejné je charakterizováno následujícími body:

1) souřadnost

existence MPV nepředpokládá existenci nadřazené moci, která by mezinárodnímu společenství mohla cokoliv diktovat

(namítnout se dá OSN. Ta je však ovládána jednotlivými státy. Akty OSN jsou pouze doporučující, čili nezávazné).

2) decentralizovaný výkon donucovacích pravomocí

hlavní nástroj donucení mají v rukou státy – např. sankce, embargo

možnost kolektivních sankcí (ukládá Rada bezpečnosti OSN, závislé na konsensu)

3) neexistence jediné nadřazené soudní moci

ale existují ohniska soudní moci, např. mezinárodní soud v Haagu

tyto soudy nemají pravomoc rozhodovat bez souhlasu zúčastněných stran (výjimkou jsou válečné zločiny)

4) je dynamické a rozšiřující se

MPV vtahuje do svého systému nové subjekty (zejména jednotlivce) a prostředí (např. mořské dno, kosmos)

Např. vstupuje do oblasti ekologické a jiných sfér, které byly dříve vyhrazeny vnitrostátnímu právu

5) je to právo částečně nepsané

právo není psané v některých případech z historických důvodů. Jindy nejsou státy ochotny ošetřit určité otázky písemně a chování záleží na praxi (gentleman´s agreement)

6) velká nevyváženost hmotně a procesně právních pravidel

MPV je převážně právem hmotným

Existují tzv. procedurální garance


Mezinárodní právo veřejné

Podstata: zajištění mírového soužití a plynulý vývoj mezinárodního společenství

- je velice dynamické, roste především množství subjektů, ke kterým se MPV váže.

Mezinárodní společenství (MS)

- je společenství států, ale i jiných subjektů

- pojem používán zhruba od 2. pol. 16. stol.

2 vlastnosti MS:

1) je geograficky determinované

2) je početně omezené (dnešní počet je víceméně konečný)

Mezinárodní společenství zahrnuje všechny státy bez rozdílu. Stát je jednotka, která je nadána suverenitou. Přičemž suverenita je vrcholná a výlučná moc na příslušném státním území, která je současně charakterizována nezávislostí v mezinárodních vztazích. Žádná norma MPV nemůže vzniknout bez vůle států. Žádný stát nemůže být podřízen jinému státu.

Základní zásada v mezinárodním společenství je zásada svrchované rovnosti (ZSR). Z ní vyplývá základní model vztahů mezi státy. Mezi státy působí dva druhy tendencí.

1) tendence odstředivé – tj. vyvíjení co nejvyššího vlivu ve svůj prospěch

SUVERENITA

2) tendence dostředivé – tj. chuť žít s ostatními státy v mírovém stavu (koexistence)

RECIPROCITA

Oba vlivy se vyrovnávají a výsledkem je udržení přijatelného stavu v mezinárodním společenství. Hovoříme také o dynamice ZSR.

Mezinárodní právo se dělí na :

- mezinárodní právo soukromé (MPS)

- mezinárodní právo veřejné (MPV)

mezinárodní právo soukromé (MPS)

- je součástí vnitrostátních právních norem

- každý stát má vlastní MPS

mezinárodní právo veřejné (MPV)

- je právo obecné

- má nadstátní charakter

- jedná se o normy, které upravují vztahy mezi státy, mezinárodními organizacemi …

Právo evropské

- je specifické především svou supranacionalitou (je tudíž odlišné od MPV, MPS i vnitrostátního práva)

- nejedná se o jednolitý komplex

- rozlišujeme:

o právo komunitární

- pozitivní právo, tzv. tvrdé jádro

- je vymahatelné Evropským soudním dvorem

o nádstavba nad komunitárním právem

- je volnější, souvisí s EU

- blíží se hodně MPV (protože je dáno mezinárodním konsensem států EU)

- není soudně vymahatelné

čl. 11 – právo na vlastnictví

- obsah a ochrana vlastnických práv je u všech stejná

- vyvlastnění za jakých podmínek

čl. 12 – nedotknutelnost obydlí

čl. 15 – svoboda vyznání

čl. 17 – práva na svobodu projevu

- zákaz cenzury

- omezeno osobnostními právy

čl. 20 – právo svobodně se sdružovat

čl. 23 – právo na odpor

- návaznost na čl. 9 Ústavy ČR

- pokud selžou ústavní mechanismy (zrušení demokracie, převrat) má každý právo na odpor

čl. 24 a 25 – práva národnostních menšin

čl. 33 – právo na vzdělání

čl. 36 – právo na soudní ochranu

čl. 40 – právo na obhajobu

pozn.:

Negatio iustitae – nemůže říci, že se o žalobě nebude rozhodovat

Ne bis in idem – pokud byl vynesen oprošťující rozsudek nemůže být nikdo za to samé souzen

Lidská práva

1789 – prohlášení práv člověka a občana (Francie)

1867 – prosincová ústava = definitivní zakotvení lidských práv do Ústavy ČR

1948 – Všeobecná deklarace o základních lidských právech a svobodách (1991 přijata i v ČR)

1950 – Evropská úmluva o základních lidských právech a svobodách = 2/1993 LZPS

Listina základních práv a svobod

- 44 článků, 6 hlav

obsah:

v

Hned ze začátku LZPS: tato práva jsou nezcizitelná, nezrušitelná a nezadatelná

základní práva

v politická práva

v hospodářská, sociální a kulturní práva

v práva národnostních menšin

v právo na soudní ochranu

Některé články:

čl. 6 – právo na život

- zákaz trestu smrti

- každý má způsobilost k právům

čl. 8 – právo na svobodu

- volně se pohybovat (lhůty v trestním řízení nebo v detenčním řízení(umístění do zdravotního zařízení bez jeho souhlasu))

- police 48 hod. + soud 24 hod., policie 24 hod. + 24 hod., zdrav. Zařízení 24 hod + soud 7 dní

3.) Předběžná kontrola ústavnosti = Řízení o zkoumání mezinárodních smluv

- návrh podává: prezident, poslanci, senátoři před ratifikací a tím zařazení do našeho právního řádu

- Rozhodnutí o protiústavnosti brání ratifikaci pokud nedojde ke změně či vyjímkám ve smlouvě či našich zákonech

4.) Řízení o opatřeních k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu

- zejména o rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva

5.)Řízení proti prezidentovi pro spáchání velezrady (zahajuje senát)

6.) Řízení kdy poslanecká sněmovna podle čl. 66 Ústavy ČR rozhodla o tom, že prezident není schopen vykonávat svůj úřad (zahajuje prezident)

7.) Řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí o ověření volby poslance nebo senátora

8.) Řízení o pochybnostech o ztrátě volitelnosti a neslučitelnosti funkcí

Rozhodnutí Ústavního soudu

Pozn.: zveřejňují se ve sbírce rozhodnutí Ústavního soudu popřípadě v jiných sbírkách zákonů pokud ruší část či celý zákon

1.)Abstraktní kontrola ústavnosti = Zrušení zákona + jiných právních předpisů (nejdůležitější)

Zákony - Návrh může podat:

- skupina minimálně 41 poslanců

- skupina minimálně 17 senátorů

- prezident

- běžný soud (pokud řeší případ, kde má zákon použít a zdá se soudu protiústavní – pokud takovýto návrh podá je soudní řízení až do rozhodnutí Ústavního soudu zastaveno)

- vláda (při provádění nařízení/rozhodnutí mezinárodních soudů)

- fyzické osoby (pouze u řízení o ústavní stížnosti)

- Ústavní soud (pokud řeší nějaký případ)

Jiné právní předpisy – Návrh může podat:

- skupina min. 25 poslanců

- skupina min. 10 senátorů

- vláda (bez omezení)

- senát ústavního soudu pokud řeší ústavní stížnost

- Veřejný ochránce práv

- Zastupitelstvo kraje

- Orgány státní správy (Ministerstvo vnitra – vyhlášky samosprávy, resortní ministr – nařízení kraje)

- Ředitel krajského úřadu (nařízení obce)

- Zastupitelstvo obce (pokud jde o nařízení kraje, který jím např. omezil působnost obce)

- Ten kdo podal ústavní stížnost

Konkrétní kontrola ústavnosti = Řízení o ústavních stížnostech (nejčastější)

Ústavní stížnost může podat:

FO i PO ( = kdokoliv) pokud tvrdí, že:

a) Rozhodnutím nějakého orgánu byla dotčena jeho práva plynoucí z Ústavy a Listiny základních práv a svobod

b) Nebyl psaný výstup, ale došlo k jinému omezení/zásahu, který nebyl v souladu se zákonem (nejpozději rok poté kdy se o tom stěžovatel dozvěděl)

c) Obce a kraje pokud si stěžují na stát, který jim měl zasahovat do jejich práva na samosprávu

d) Politická strana pokud byla rozpuštěna (stížnost může podat do 30 dnů kdy bylo vydáno rozhodnutí o rozpuštění)

Ústavní stížnost se podává ve lhůtě do 60 dnů kdy rozhodnutí o posledním opravném prostředku nabylo právní moci.

Jak podat stížnost, aby se jí Ústavní soud zabýval:

- zastoupení advokátem

- stížnost by se měla dotýkat lidských práv

- jsou vyčerpány všechny opravné prostředky včetně mimořádných vyjma obnovy řízení

- splnění lhůty k podání

Výjimky, kdy nemusí být vyčerpány všechny opravné prostředky:

- věc na kterou si stěžuje výrazně převažuje stěžovatelův osobní zájem

- pokud se řízení na posledním odvolacím stupni vleče a stěžovateli tím vzniká újma