Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

Principy První bankovní směrnice, Směrnice o kapitálových tocích a Druhé bankovní směrnice

První bankovní směrnice definuje úvěrové instituce jejichž činností je přijímání vkladů a poskytování úvěrů , stanoví základní požadavky na jejich fungování a taxativně vyjmenovává subjekty v jednotlivých členských státech, na něž se nevztahuje.

Směrnice o kapitálových tocích říká, že jak soukromí klienti, tak korporace si mohou volně vybrat mezi službami poskytovanými domácími bankami, tak bankami z ostatních statů Společenství.

Druhá bankovní směrnice ukládá princip volného poskytování služeb a zakládání organizačních složek bank v rámci ES, bankovní dohled v zemi ústředí banky, vzájemné uznávání platnosti bankovních licencí

1991 Maastrichtská smlouva o EU

- druhá rezive Římské smlouvy, utvoření Evropské unie, zavedení zásady subsidiarity - převedení pravomocí vlád na EU, tak kde je to možné realizovat efektivněji než členské státy, společná politika v obraně, bezpečnosti, soudnictví a zaraničních věcech
ratifikována až 1993 má 12 členů
cíl: směřování k jednotné měně, třístupňový proces k přechodu k hospodářské a měnové unii - maastrichtská kritéria: cenová stabilita, rozpočtová stabilita, úrokové sazby a účast v ERM
první etapa: začala podle Delorsova výboru 1.7.1990 a podle Maastrichtu bude dovršena 1993 s dokončením stádia společného trhu
druhá etapa: 1.1. 1994 - přípravné období - vznik EMI
třetí etapa: se začátkem v letech 1997-1999
1994 - EMI - připravit zavedení budoucí jednotné měnové politiky, zesílit koordinaci měnových politik s cenovou stabilitou, dohlížet na EMS a ECU, úschova a správa devizových rezerv členských statů a poradenská činnost
1995 - Rakousko, Švédsko, Finsko
1995 - Madrid - společná měná s názvem EUR
1996 ČR požádala o vstup do EU
Zelená kniha - přechod k hospodářské a měnové unii ve třech fázích - první 1998- vytvoření seznamu státu splňující maastrichtská kritéria, druhá fáze - zafixování národních měn ku EUR od 1999 a třetí fáze 2002 - bezhotovostní EUR
1998 ECB vznikla z EMI

Charakteristika evropské měnové unie

společná měna EUR ve 12 státech EU.
Eurozóna 12 států, které přešli na společnou měnu EUR
Evropský systém centrálních bank - tvořen ECB a centrálními bankamu států EU

Úloha banky pro mezinárodní paltby v Basileji
Byla založena v roce 1930
působí především jako:
n centrmu mezinárodní splupráce, zejména v oblasti centrálního bankovnictví a bankovního dohledu
n centrum mezinárodnío ekonomického a měnového výzkumu
n banka centrálních bank, zejména v oblasti spoluupráce při řízení jejich devizových rezerv.

1947-1950 působila jako měnové místo a zúčtovací centrum mnohostranných platebních dohod
1950-1958 technicky zajišťovala fungování Evropské platební unie
1972 zajišťovala fungování mnohostranného systému plateb vzniklého na základě Evropské měnové dohody
od roku1986 působila jako agent soukromého clearingového systému ECU
- před rozšířením fluktuačního pásma v rámci EMS působila jako agent Fondu evropské měnové spolupráce, kde odpovídala za vedení a vyrovnávání bilancí
n uzavírala jménem fondu swapové transakce a evidovala všechny transakce na účtech centrálních bank ES
n zodpovídala za transfer plateb v souvislosti s půjčkami ES
n připravila návrh statutu ESCB (evropského systému centrálních bank), ECB a jeho předchůdce EMI
n v polovině 90. let e EMI a Evropskou komisí aktivně splupracovala na zavedení drué a na přípravě třetí etapy měnové unie.
X nesmí půjčovat peníze vládámám členských zemí

1973 - Evropský fond měnové spolupráce

- předchůdce centrální banky EHS - posílit spolupráci člesnkých zemí v oblsti měnové politiky
1973 - rozšíření EHS o tři státy - VB, Irsko, Dánsko
1979 - přistupuje Řecko
1979 - neustálé měnová vztahy vedly k problémům - založen Evropský měnový systém - jeho podstatou je
· kursový mechanizmus ERM - fluktuační pásmo +-2,25%, později +-15%
· ECU
· rozhodnutí o změnách po společné dohodě všech
· po přechodnou dobu může být fluktuační pásmo širší +-6%
· centrální banky silnějších zemí musí poskytovat intervenční půjčky centrální bance, které hrozí odchýlení
1985 - Bílá kniha - 300 opatření k vytvoření jednotného trh zboží, služeb, osob a kapitálu - nemá právní účinnost
1986 - první revize Římské smlouvy - Jednotný evropský akt - právní stvrzení zemí vytvořit jednotný trh - dovršeno 1993
1986 - Španělsko, Portugalsko
1988 - Delorsův výbor - korekce Wernerovy zprávy - navržení stádií vytvoření Evropské měnové unie - ve třech krocích s počátkem prvního 1.7. 1990

5. Implikace evropské integrace pro mezinárodní bankovnictví a bankovnictví ČR

5. (genese integračních procesů od Římské smlouvy k Maastrichtu, charakteristika evropské měnové unie, úloha Banky pro mezinárodní platby v Basileji, principy První bankovní směrnice, Směrnice o kapitálových tocích a Druhé bankovní směrnice)

Genese integračních procesů od Římské smlouvy k Maastrichtu
Integrace je proces slučování trhů do větších celků, v nichž dochází ke stírání dřívějších hranic.
Integrace existuje v různých stupních:
1. pásmo volného obchodu (nulové, nízké celní sazby)
2. celní unie (společné celní sazby vůči třetím zemím)
3. společný trh (volný pohyb zboží, služeb, osob a kapitálu)
4. hospodářská a měnová unie (společná měnová, hospodářská a rozpočtová politika)
5. politická unie (vzdání se měnové, hospodářské, ale i politické suverenity a splynutí národních celků s celkem nadnárodním)

1957 - Římská smlouva - vznik EHS - cíl: hospodářský růst, zvyšování životní úrovně, těsnější vztahy mezi státy, stabilita hospodářských vztahů, harmonický vývoj hospodářské činnosti, závazek: zavedení volného pohybu zboží, služeb, osob a kapitálu
první revize této smlouvy 1986 Jednotný vnitřní akt - právní stvrzení vytvoření jednotného trhu
druhá revize 1991 Maastrichtská smlouva - smlouva o EU
1950-1958 - Evropská platební unie - zůčtování plateb souvisejících s obchodem
od roku 1962 - přechod na společnou zemědělskou politiku
1967 ES - spojení tří společenství EHS, Evropské sdružení uhlí a ocelia Euratom se společným názvem Evropské společenství
1968 - dovršena celní unie - zrušena všechna cla mezi členskými zeměmi a společná celní sazba pro nečlenské země (6 členů) - Benelux, Nemecko, Francie, Italie
možno přejít do dalšího stupně integrace
1969 - Wernerův výbor - první pokus o vytvoření měnové unie - zpráva o způsobu dosažení měnové unie
Základní znaky měnové unie:
· neodvolatelný pevný devizový kurz měn bez fluktuačnío pásma
· jednotná měnová politika řízená centrální měnovou institucí
· centralizované rozhodování o hospodářské a rozpočtové politice
· zodpovědnost nositelů tohoto rozhodování Evropskému parlamentu
· nutnost desetiletého přechodného období k jejich dosažení
žádná zmínka o společné měně

Zásady poskytování půjček EBRD:

· financuje až 35 % celkových projektových nákladů u nového projektu, anebo 35 % z dlouhodobé kapitalizace u zavedeného podniku (vlastní kapitál + rezervy + dlouhodobé úvěry),
· očekává od ostatních investorů významnou kapitálovou účast,
· typické financování projektu nebo podniku by mělo být tvořeno maximálně dvoutřetinovým úvěrem a alespoň jednou třetinou kapitálu,
· normálně je k zapotřebí, aby se na financování podílely další subjekty,
· EBRD obvykle neposkytuje investorům prostředky na získání stávajících či nových akcií.

Aktuální zpráva:
Paříž aktivně protlačuje do funkce výkonného ředitele MMF Francouze J. Lemierra, nynějšího prezidenta EBRD. /HN 23.3.2004, s.19/

Zdroj:
Procházka, P.: Mezinárodní bankovnictví, BIVŠ, Praha 1996, s. 46;

Formy spoluúčasti EBRD na financování projektů

1.
Společné financování
Půjčky od EBRD a jiných institucí jsou v určitém poměru použity na jeden soubor zboží a služeb společně soužící danému účelu.
2.
Paralelní financování
Tyto půjčky jsou použity na financování různých souborů zboží a služeb.

3.
Syndikované financování
EBRD zajistí finanční instituce, které se zaváží, že se podle dokumentace banky a za velmi podobných podmínek budou podílet na poskytování finančních prostředků.
4.
Syndikovaná účast
EBRD se zaváže k financování celé půjčky, ale v termínu uzavření smlouvy prodá část svého podílu na financování jedné nebo několika jiným bankám. Zůstává jí sice závazek splatit celý obnos, ale prostředky k jeho úhradě plynou částečně z odprodaných účastí.

4. Aktivity Evropské banky pro obnovu a rozvoj

(hlavní cíle EBRD, organizace EBRD, nabídka produktů EBRD, formy spoluúčasti EBRD na financování projektů, zásady poskytování půjček EBRD)
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Evropská banka pro obnovu a rozvoj (European Bank for Reconstruction and Development, EBRD, 1991) – mezinárodní rozvojová banka založená v 90. letech na podporu tržních reforem v zemích střední a východní Evropy.

Hlavní cíle EBRD - byla založena s následujícími cíly:
- podpořit přechod bývalých plánovaných ekonomik k otevřeným tržně orientovaným ekonomikám;
- podnítit soukromou podnikatelskou iniciativu v těch středo- a východoevropských zemích, které se hlásí k základním principům demokratického systému více politických stran, plurality a tržní ekonomie a zavádějí je do praxe;
- pomoci členským zemím zavádět strukturální a sektorální reformy včetně demonopolizace, decentralizace a privatizace se zohledněním rozdílného stupně transformace;
- podporovat aktivity soukromého sektoru, posílení finančních institucí a právních systémů včetně budování infrastruktury potřebné k rozvoji soukromého podnikání.

EBRD se neliší od obdobných institucí. Vrcholným orgánem je Výbor guvernérů, do nějž každý člen jmenuje jednoho guvernéra (obvykle ministra financí) a jeho alternáta.
Výbor guvernérů, jenž se schází jedenkrát ročně, deleguje pravomoci na 23členný Výbor ředitelů.
Prezidenta banky volí na čtyři roky guvernéři.

Nástroje financování poskytované EBRD:

1) půjčky,
2) kapitálové účasti,
3) záruky.

X Mezi nástroje nepatří konverze.

ad 1) Půjčky - jsou přizpůsobeny podmínkám projektů, v nichž EBRD nese úvěrové riziko, žádá však zajištění aktivy investora, převodem práv akcií nebo spojením s kapitálovou investicí. Půjčky jsou poskytovány ve volně směnitelných nebo i v místních měnách, zpravidla nejsou požadovány vládní záruky na půjčky soukromým podnikům. Podkladem pro posouzení žádosti o úvěr jsou podnikem zpracované projekce tvorby zdroj (cash flow).

ad 2) Kapitálové účasti - v různých formách včetně upisování kmenových nebo prioritních akcií, podřízeného dluhu, dluhopisů nebo podílových listů na splatitelné předchozí akcie. Účast je vždy menšinová, koncepce vystoupení z ní je od počátku jasně formulována. EBRD se může rovněž zaručit, že převede k určitému budoucímu termínu část emise akcií nebo jejich protihodnotu do veřejných či soukromých rukou.

ad 3) Záruky - prostřednictvím záruk může EBRD pomoci nabyvatelům úvěru získat finanční prostředky.

Prostředky pro financování projektů získává EBRD, obdobně jako Světová banka, na trzích obligací. Kde je to možné, získává i partnery pro spolufinancování. Při spoluúčasti na financování projektu lze použít některou z forem uvedených níže.

Poskytování půjček

SB půjčuje rozvojovým zemím za velmi výhodných podmínek - na dobu 20 let s pětiletým odkladem splátek na začátku období.
Kritériem pro poskytnutí půjčky je výše hrubého národního produktu (nad 790 USD na obyvatele, jakmile země dosáhne HNP 2850 USD na obyvatele a vyššího, přístup k půjčkám IBRD se omezuje).
Úrokové podmínky jsou relativně příznivější než při půjčkách na volném trhu, dohled nad přípravou a realizací jednotlivých projektů je však mnohem těsnější.
Určitou nevýhodou je, že SB vyžaduje vždy vládní záruku za placení a že určuje skladbu měn jak při poskytnutí půjčky, tak při jejím splácení, což může být zdrojem nemalých kursových rozdílů pro dlužníka.

Zdroj:
Procházka, P.: Mezinárodní bankovnictví, BIVŠ, Praha 1996, s. 24

Světová banka (IBRD)

Byla založena v r. 1944 v Bretton Woods. Členství v ní je podmíněno členstvím v MMF. Také její základní dokument je nazván Články dohody.
Členství v institucích skupiny Světové banky - IDA, IFC, ICSID, FIAS a MIGA - je podmíněno členstvím ve Světové bance.
Kapitálové vklady akcionářů jsou odvozeny od výše jejich členských kvót v MMF, a tudíž struktura hlasovacího práva, jeho systém i rozdělení jsou si v mnohém podobné a sdílejí obdobné výhody i vady na kráse.
Na rozdíl od MMF není podoba akciové společnosti pouze vnější - členské země jsou přímými spoluvlastníky s ručením za závazky Banky až do výše svého vkladu.


K hlavním cílům Světové banky patří:

- stimulace hospodářského rozvoje členských zemí pomocí podpory produktivních investic (především v nejchudších zemích),
- stimulace rozvoje výrobních zdrojů směrem k růstu mezinárodního obchodu a životní úrovně co nejširší populace,
- koordinace poskytování půjček tak, aby byla zajištěna priorita nejnaléhavějších projektů.

Původní principy poskytování půjček IBRD:

- půjčovat pouze na projekty podporující hospodářský růst a nemající alternativní zdroje financování;
- dlužníkem je vždy vláda členské země a přihlíží se k zárukám splatnosti, tj. půjčky SB obvykle navazují buď na program hosp. politiky vlády odsouhlasený s MMF a podpořený jeho pohotovostním úvěrem, nebo se opírají o výsledky konzultací MMF s vládou členské země;
- půjčky nesmějí být vázány na povinné dodávky zboží či služeb z dalších zemí;
- poskytují se vždy s ohledem na hospodárnost a úvěrovou pohotovost Světové banky.

Původní zaměření na podporu investičních projektů se zejména na přelomu 70. a 80. let značně rozšířilo až na dnešní podporu důležitých sektorů ekonomiky rozvojových zemí a dokonce i na obecnou podporu hospodářských reforem, dnes především ve střední a východní Evropě.

Druhy půjček
· specifické investiční nebo projektové půjčky;
· půjčky na sektorové operace, kde je uvolňování jednotlivých tranší vázáno na systémové a strukturální podmínky rozvoje daného sektoru podmiňujícího zvýšení efektivnosti jeho výkonu, tj.
- na obnovu či investice do jednotlivých sektorů,
- finančním zprostředkovatelům (národním bankám, které podle kritérií SB půjčují dále),
- na regulaci rozvoje vybraných sektorů při změnách koncepce jejich rozvoje;
· půjčky na strukturální adaptaci, které jsou zaměřeny na podporu reforem jako celku a jejichž poskytnutí vyžaduje jak těsnou spolupráci členské země s MMF, tak podřízení se kritériím SB, přičemž jednotlivé tranše půjček jsou uvolňovány při splnění systémových a strukturálních podmínek rozvoje dané ekonomiky jako celku.

Podmínkou pro uvolnění prostředků jsou dále i poměrně složitá pravidla mezinárodní otevření či omezené soutěže, která mají zaručit rovnost podmínek pro firmy z členských zemí SB, dosažení optimální kombinace kvality a ceny a bránit korupci.

3. Struktura a aktivity skupiny Světové banky

(mezinárodní organizace skupiny Světové banky; hlavní cíle skupiny; charakteristika Světové banky a jejích cílů; zaměření činnosti Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj)
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Skupina Světové banky - soubor institucí v čele s Mezinárodní bankou pro obnovu a rozvoj (IBRD) zaměřující se na rozvojové, strukturální a projektové financování za relativně výhodných podmínek, zejména pro rozvojové země, při podpoře vyrovnanosti a dynamiky jejich růstu a tržně orientovaných reforem.

Skupina Světové banky se skládá z pěti mezinárodních organizací:
· Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj (IBRD),
· Mezinárodní asociace pro obnovu a rozvoj (IDA),
· Mezinárodní finanční korporace (IFC),
· Mnohostranná agentura pro poskytování investičních záruk (MIGA),
· Mezinárodní centrum pro řešení investičních sporů (ICSID).

X Nepatří sem mezinárodní investiční banka.

Hlavní cíle skupiny jsou:
· podpora ekonomických reforem,
· investice do lidských zdrojů včetně programů vzdělávání, výživy, zdravotnictví a ochrany životního prostředí,
· podpora rozvoje soukromého sektoru a
· zefektivňování práce veřejného sektoru a vládních organizací.

X Nepatří sem poskytování úvěru při udáv. salda platební bilance.

Povinnosti členů MMF:

1) povinnosti finanční - náležité vypořádání závazků:
a) splacení stanovené kvóty,
b) splacení úvěrů, úroků, správní a jiných poplatků,
c) dodržování pravidel operací v systému SDR.

2) povinnosti v oblasti hospodářské politiky a předávání statistických informací:
a) usilovat o směnitelnost svých měn pro běžné transakce, tj. transakce nesloužící k převodům kapitálu,
b) oznámit Fondu, j-li země připravena závazek směnitelnosti převzít, resp. vyhrazuje-li si právo přechodných opatření, které by jí na omezenou dobu umožnilo zachovávat a upravovat omezení platů a převodů v běžných mezinárodních transakcích podle měnící se situace,
c) zříci se omezování běžných palte,
d) upustit od diskriminačních měnových opatření nebo praxe plurality měnových kursů,
e) odkupovat zůstatky své měny, které jsou v držbě jiného člena, jsou-li výsledkem běžných transakcí nebo jsou pro ně zapotřebí, a
f) poskytovat Fondu informace nutné k jeho činnosti.

Zdroj:
Procházka, P.: Mezinárodní bankovnictví, BIVŠ, Praha 1996, s. 14
Internet: http://www.zpravodaj.cz/dpg_m11993.html;

Orgány MMF a jejich funkce

Nejvyššími orgány MMF jsou:
a) Rada guvernérů (Českou republiku zastupuje v Radě guvernérů guvernér České národní banky.),
b) Prozatímní výbor a
c) Výkonná rada. (Výkonným ředitelem je Horst Köhler.)
d) Výbor pro rozvoj (není na webu)

ad a) Rada guvernérů (nebo též Výbor guvernérů) - nejvyšší rozhodovací orgánů, v němž pracuje po jednom guvernérovi a jednom alternátovi z každé členské země (obvykle jde o ministry financí nebo guvernéry centrálních bank).

ad c) Výkonná rada (nebo též Výkonný výbor) - stálý rozhodovací orgán MMF složený z 24 ředitelů jmenovaných členskými zeměmi nebo zvolených jednotlivými konstituencemi. Jeho zasedání řídí výkonný ředitel. Schází se několikrát týdně a podklady pro jeho rozhodnutí připravuje aparát MMF. Asi polovinu času stráví jednáním o záležitostech členských zemí a druhou politickými otázkami.

ad d) Výbor pro rozvoj - společný meziministerský výbor MMF a SB, složený opět z 24 ministrů financí, který má za úkol radit MMF a SB při koordinaci transferů reálných zdrojů do rozvojových zemí.

Zdroje MMF - 4 základní kategorie:

1. vnesené členské příspěvky,
2. devizově úvěrové facility ve formě SDR,
3. doplňkové zdroje na základě Všeobecné úmluvy o zápůjčce a
4. dvoustranně sjednávané oficiální dlouhodobé půjčky od vlád a centrálních bank na doplňkové a zvýšené možnosti přístupu k úvěrům fondu.

Fond poskytuje finanční pomoc prostřednictvím různých facilit v závislosti na potřebách země. Objem pomoci a její podmíněnost (která je jedním z hlavních znaků půjček MMF) závisejí na povaze makroekonomických a strukturálních problémů členské země.

Členové mohou tyto prostředky MMF čerpat následujícími způsoby:
- automatickým odkupem (na principu swapové operace
- devizovými úvěry - jsou poskytovány na principu swapových operací …..

Politika MMF v oblasti devizových kursů:
Každý člen se při vstupu zavazuje:
- spolupracovat s fondem a s ostatními členy při zabezpečování racionálních devizových systémů,
- k podpoře stability přijaté soustavy kursů a
- k hospodářské a finanční politice zaměřené na napravování poruch platebních bilancí.

V současnosti to znamená, že každý člen si může zvolit libovolný kursový režim a podle svého přání determinovat kurs národní měny (vazbou na některou z klíčových konvertibilních měn, na kolektivní měnovou jednotku typu SDR nebo na koš měn). Souhlas Fondu k tomu nepotřebuje, nemůže však vázat hodnotu měny ke zlatu.

Dohled nad dodržováním těchto ustanovení (tzv. surveillance role of the IMF) je prováděn na bázi pravidelných konzultací dle článku IV. stanov, jejichž výsledky jsou důvěrné.

Strategie působení MMF se v nynější etapě soustřeďuje především na tyto cíle:

- podporovat mezinárodní měnovou spolupráci,
- usnadňovat rozšiřování a vyvážený růst mezinárodního obchodu ,
- podporovat devizovou stabilitu,
- napomáhat vytváření mnohostranných platebních systémů,
- učinit své zdroje dostupné členům majícím potíže s platební bilancí,
- zkrátit trvání a zmírnit stupeň nerovnováhy v mezinárodních platebních bilancích členů.

Členství v MMF přispívá k pověsti České republiky jakožto seriózního partnera v mezinárodním finančním společenství. Současná spolupráce se odehrává zejména formou pravidelných misí MMF v ČR, jejichž výsledkem jsou doporučení pro českou hospodářskou politiku, a to především v oblasti měnové, fiskální a mzdové.

Každá členská země vkládá do MMF určitou částku peněz, tzv. kvótu, jejíž výše se odvíjí od národní ekonomické síly. Čím silnější ekonomika, tím větší kvóta a tím také větší počet hlasů ve fondu. Z tohoto důvodu mají nejvíce hlasů Spojené státy americké. Součet všech kvót činí asi 212 miliard SDR (zhruba 300 miliard dolarů). Přibližně 18 % z celkové kvóty vložily USA. Kvóta České republiky činí 819 milionů SDR. Kvóty slouží jako jeden ze zdrojů půjček, jež MMF svým členům v případě nutnosti poskytuje.

MMF

- Mezinárodní měnový fond (anglicky International Monetary Fund - IMF) má v dnešní době již 182 členů.

Podle původních Článků dohody byl mezinárodní měnový systém založen na relativně pevných paritách měn členských zemí navzájem, přičemž kotvou celého systému byl americký dolar definovaný svým zlatým obsahem. V polovině 70. let však byla původní koncepce dlouhodobé kurzové stability opuštěna. Souviselo to jednak s celkovým ekonomickým vývojem ve světě, jednak s posunem teoretického myšlení od převládajícího keynesiánství k monetární doktríně a s jeho ustálením v tzv. ekonomii hlavního proudu, která se snaží vybírat z obou škol to nejlepší a slučitelné.

V současném období proto Články dohody stvrzují pohyblivé devizové kurzy měn členských zemí (floating), ruší zlaté parity jejich měn a legalizují tržní cenu zlata; deklarují rovněž cíle účinné kontroly mezinárodní likvidity a přeměny zvláštních práv čerpání (Special Drawing Rights - SDR) na hlavní rezervní aktivum fondu.

2. Účel a postavení Mezinárodního měnového fondu v mezinárodním finančním systému

(účel, orgány MMF a jejich funkce, zdroje MMF, politika MMF v oblasti devizových kursů, povinnosti členů MMF)
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
MMF (International Monetary Funnd, IMF, 1944) - mezinárodní organizace, která ve prospěch svých členů podporuje mezinárodní měnovou spolupráci, zejména prostřednictvím mechanismu jejich vzájemných konzultací, podpory kursové stability a odstraňování devizových omezení brzdících mezinárodní obchod. Poskytuje svým členům dočasně finanční prostředky na překonání potíží plynoucí z nerovnováhy jejich platební bilance.

Vznikl na konci 40. let 20. století jako reakce na chaotický hospodářský vývoj ve 20. a 30. letech, který byl jednou z hlavních příčin druhé světové války. Na základě Keynesových myšlenek byl založen na pevných vztazích mezi jednotlivými měnami navzájem fixovanými přes USD na zlato.

Jeho hlavním úkolem

bylo poskytnout členským zemím na základě sledování jejich hospodářského vývoji signály o nutnosti změn jejich politik, přispívat k jejich koordinaci a v případě nutnosti jim finančně pomoci při obnovení vnější rovnováhy. K podpoře stability mezinárodních měnových a platebních vztahů patří i snaha o dosahování volné směnitelnosti měn pro transakce na běžném účtu platební bilance (především platby za zboží a služby).

Je součástí brettonwoodských institucí založených v polovině 40. let v rámci snahy mezinárodního společenství o nové stabilnější uspořádání světových financí a ekonomiky. Základním dokumentem upravujícím poslání a fungování fondu jsou Články dohody (Articles of Agreement) (používá se i výraz "stanovy MMF") schválené v červenci 1944 na konferenci v Bretton Woods v americkém státu New Hampshire. v prosinci 1945 Články dohody podepsalo 29 vlád včetně československé, čímž dokument vstoupil v platnost. Československo později pod sovětským tlakem z fondu vystoupilo a znovu se stalo jeho členem až v roce 1990. Jako jeden ze dvou nástupnických států bývalé ČSFR je Česká republika členem Mezinárodního měnového fondu od ledna 1993.

Důvody vzniku mezinárodnío měnového systému

Vznikl v roce 1944 jako reakce na chaotický hospodářský vývoj ve 20. a 30. letech, který byl jednou z příčin druhé světové války. To také přineslo problémy na světovém finančním trhu a hlavně devizovém trhu. Konalo se mnoho mezinárodních konferencí věnovaných měnovým vztahům, ale bez úspěchu. Byl snahou mnoha mezinárodních společenství o nové stabilnější uspořádání světových financí a ekonomik. Návrh přišel z podnětu USA a GB, oba nezávisle navrhli systém dohledu, ale i v založení stálého orgánu pro mezinárodní spolpráci v této oblasti. (MMF)
Hlavní myšlenka byla:
n neomezená vzájemná směnitelnost měn
n jasná a nepocybná hodnota každé národní měny
n eliminace nedovolených praktik a omezení v mezinárodním obchodě

Proces mezinárodní liberalizace a deregulace

charakterizuje celosvětové snahy spojené s odstraněním nejrůznějších restrikcí tak, aby byl umožněn přístup zahraničních finančních institucí a investorů na národní kapitálové trhy - odstranil překážky a standardizoval investiční procesy na mezinárodní úrovni.

Mezinárodní tok peněžních zdrojů
můžeme ho analyzovat na dvou úrovních:
· motivace společností používat mezinárodní trhy kapitálu - primární trh
· mezinárodní mobility kapitálu - sekundární trh

Na primárním trhu se kapitál přesová mezi spořícími subjekty (investory) a vypůjčovateli
Na sekundárním trhu se kapitál přesouvá mezi investory
Úkolem kapitálového trhu je umožnit investorovi zvolení takového finančního produktu, který nejlépe vyhovuje jeho výnosnosti a riziku.
Výhody pužití mezinárodního kapitálového trhu:
- získání peněžních zrojů bez snížení ceny již vydaných cenných papírů
- získání levnějšího kapitálu v zahraničí
Pohyb mezinárodního kapitálu má také další efekt a to přednost kapitálovému trhu před bankovním úvěrem - sekuritizace (globalizace a konkurenceschopnost snížila náklady na emise CP a s tím i náklady na financování)

1. Charakteristika globalizace mezinárodních finančních trhů

1. (faktory globalizace mezinárodních fanančních trhů, proces mezinárodní liberalizace a deregulace, mezinárodní tok peněžních zdrojů, důvody vzniku mezinárodnícho měnového systému)

Faktory globalizace mezinárodních finančních trhů
Globalizace finančních trhů je jev poměrně nedávný. Až do 80. let byly domácí trhy dostatečně nezávislé a neměly vazby na mezinárodní úrovni. Reagovaly pouze na silné rušivé jevy, na změny měnových cyklů nebo mezinárodní pohyby v tocích investic, ale zejména mezi rozvinutými trhy. Chování trhů ovlivňovaly otázky politické či ekonomické. Vyjímky se ze zřejmých důvodů objevily zejéna na devizových trzích a u hlavních měn (USD, japonský jen, německá marka).

Dnes je finanční svět velmi odlišný. Globalizovány jsou jak finanční trhy, internacionalizovaly se i firmy, investoři a dostupné finanční produkty.
K této výrazné transformaci světových finančních trhů v posledních dvou desetiletí přispěly dva hlavní foktory:
· Technologické inovace - které možňují větší rychlost přenosu informací, komunikace a dokončování transakcí (zlepšení efektivnosti trhu)
· proces liberalizace a deregulace, který zvýšil komkurenceschopnosti finančních trhů a možnit zavádět nové výrobky (investoři si mohou volit finanční investice dle výnosnosti, rizika na mezinárodní úrovni, společnosti alternativní zdoroje financování a doplňkové nástroje krytí rizika)

Tyto faktory umožnili mezinárodní tok kapitálu a tedy vyrovnávání nabídky a poptávky, takže úspory se zpřístupnily pro investování

Rozdíly mezi marketingovou strategií pro produkty a pro služby.

Služba je jakákoli činnost, kterou může jedna strana nabídnout druhé, která je naprosto nehmatatelná a nevytvoří při nákupu žádné nabyté vlastnictví. Je nehmatatelná a poskytnutí služby i její spotřeba probíhají najednou.

Na rozdíl od výrobků mají služby specifické vlastnosti :
- nehmatatelnost (nelze si je předem prohlídnout, ochutnat, poslechnout…)
- nedělitelnost (výroba a spotřeba najednou)
- proměnlivost variabilita (kvalita není homogenní ale závislá od podmínek, místa a osoby poskytovatele)
- pomíjivost (nelze je skladovat, kolísá li poptávka, objevují se problémy –výplatné termíny certifikátů)
- nemožnost je patentovat (zejména bankovní služby nelze patentovat, výjimkou je složení některých akciových indexů a na ně znějící finanční instrumenty
- dualismus (produkt služby je spojením hodnotové i věcné stránky – hodnotová stránka je finanční objem v peněžních jednotkách, věcná stránka je výsledek působení personálních, technických a materiálních faktorů a můžeme ji vyjádřit počtem produktů.. ale náklady úvěrového případu jsou shodné bez ohledu na výši úvěru…

Specifika bankovního marketingu.

V bankovnictví rozdíl nevytváří lehce napodobitelné produkty služeb, ale proměnné jako je propagace, distribuce, lidé, proces a fyzická přítomnost.

Funkcí propagace je informovat klienta, aby přišel do pobočky, která by měla být atraktivní a lákavá, aby zde zjistil informace o produktech a službách, které není vždy snadné pochopit.

Distribuční sítě jsou všechna místa, kde může dojít ke kontaktu mezi klientem a jeho bankou. Mají zásadní důležitost pro spotřebu. (pobočky, automatizované pokladny, platební terminály; přímé linky, internet atd.)

Lidé a proces odrážejí jakost služby, odlišují jednotlivé společnosti poskytující služby, a banky zejména.

Problémem u služeb je testování služby – produkt se obvykle upravuje až po zavedení – pilotní prodej… vybraní klienti… a pod.,

40. ÚLOHA MARKETINGOVÉHO MIXU V ŘÍZENÍ FIRMY.

Vazby marketingové koncepce na celkovou strategii firmy.

Poté co jsme stanovili cíle, provedly vnější a vnitřní analýzu, prozkoumali trh a zvolili cílový trh, definovali strategii pokud jde o produkty a trh, definovali marketingový plán a pochopili význam a chování klienta, nastal čas vyrábět produkty/služby a dát je na trh.
Proměnné marketingového mixu objevují způsoby úspěšného umístění produktu na trhu, s určitou propagací, a distribucí což se mění podle charakteristik produktu či služby.
Podnik má výrobky, poskytuje služby – potřebuje stanovit cenu a podpořit prodej (reklama, prodejci, veřejné mínění, přímé zásilky, telemarketing…) – potřebuje distribuční kanály pro cílové zákazníky.

Význam jednotlivých proměnných marketingového mixu.
1./ Produkt : cokoliv pro uspokojení potřeby zákazníka, produkt má svůj životní cyklus – zavedení, růst, zralost, sestup.. v čase
2./ Cena (price) : hodnota, kterou je zákazník ochoten zaplatit, né vždy znamená nízká cena úspěch prodeje, vyšší cena může lákat vyšší kvalitou, nízká cena může být podezřelá – při stanovení ceny vycházíme z poptávky, nákladů, konkurenčních cen…
3./ propagace (promotion) : jakákoliv placená forma neosobní prezentace a podpory prodeje zboží, služeb… začínáme určením cílového trhu a motivů kupujících, segmentace zákazníků – cílová skupina prvky propagačního cíle bývají : cílová skupina ; komunikační cíl nabídky ; požadovaná změna prodeje ; časový horizont
PROPAGACE : Informativní (existence nového produktu) ; přesvědčovací (v konkurenčním prostředí) ; připomínací (stadium zralosti výrobku, přiměje spotřebitele myslet na výrobek)
U propagace zvažujeme 5M: poslání, peníze, sdělení ; médiá ; měření
4./ umístění-distribuce (place) : obchodní prostředníci, jednatelé, obstaravatelé..u služeb je významné místo prodeje a způsob prodeje
Na určení marketingové distribuční cesty mají vliv : vlastnosti produktu (podléhají zkáze?) ; vlastnosti zprostředkovatelů (schopnosti ?) ; vlastnosti konkurence (existují a jak?) ; vlastnosti firmy (struktura distribuční cesty je ovlivňována čím ?) ; vlastnosti prostředí (ekonomická a legislativní omezení, volíme nejkratší a nejlevnější distribuční cesty)

v dnešní době jsou 4P obohacena o další 3P VE SLUŽBÁCH :
5./ účastníci (participants) : zaměstnanci bank poskytující služby, jsou často tvůrci kvality služby
6./ proces (process) : standardizace postupu služby, pravidla postupů, jejich dodržování
7./ fyzická přítomnost (physical evidence) : tu představují loga, symboly, sídlo, oblečení zaměstnanců .. prostě symboly přítomnosti firmy, která službu poskytuje

Marketingový mix jsou ovlivnitelné proměnné, které firma kombinuje za účelem uspokojení cílového trhu.
Nedílnou součástí marketingového mixu je ČAS.
Jediným prvkem produkujícím příjmy je cena, ostatní produkují náklady.

Pokud jsou některé prvky mixu shodné u nabízených shodných produktech konkurence, rozhodují ostatní prvky mixu.

4./ Zpracování strategie banky ve variantách.

Strategie je soubor akcí, které bude banka v budoucím období realizovat za účelem dosažení dlouhodobých cílů při využití konkurenčních výhod.
Tato fáze zkoumá analýzou mezer (gap analysis) do jaké míry podporují silné stránky a příležitosti cíle banky. Podobně se zkoumá i vztah k hrozbám a slabým stránkám.
Každá z variant strategie je posuzována z hlediska zdrojů (finan., lidské, materiální) a z hlediska přínosů ekonomických a dalších.
Volba typu strategie vychází z ANSOFFOVY MATICE (str.29 BS), kde :

Kombinace Současný produkt + současný trh ; nový produkt současný nebo nový trh a nový produt+nový trh ; nám dává základní strategie :
- penetrační (pronikání na trh) současný produkt i trh
- inovační (zdokonalování produktů) nový produkt, současný trh
- posilovací zaměření (upevňování pozice) současný produkt nový trh
- diverzifikační zaměření (rozšiřování trhu) nový produkt i trh

Kromě uvedených základních strategií jsou nejčastěji používané tyto standardizované strategie :
- růstu, vedoucího postavení, konsolidace, ozdravění, diverzifikace, specializace, kooperace, fúze, prodeje firmy, likvidace
východiska mohou být zaměřeny na : trh ; hospodaření banky ; organizaci a řízení ; personalistiku ; informatiku ; apod.,

5./ Formulace strategického plánu na základě zvolené varianty.

Zpracování strategického plánu na období zpravidla 3-5 let.
K účelu určení časových dimenzí a podmínek slouží :
- střednědobý obchodní plán (cca 3 roky, způsob realizace cílů za banku jako celek a za jednotlivé komerční jednotky)
- taktický obchodní plán (konkrétní cíle pro banku i jednotky do 1 roku, součástí jsou rozpočty)

6./ Vyhodnocování plnění strategického plánu a jeho aktualizace.

Zpětná vazba kontrolního mechanismu – zabezpečení korekčních opatření. Bez nich je proces strategického plánování pouhou proklamací. Korekce cílů a strategií je velmi citlivá záležitost, přílišná měkkost nebo tvrdost nevedou obvykle k vytyčeným cílům.

Smysl strategického plánování se projeví až po propojení autonomních činností, do kterých bylo strategické plánování rozloženo. Dochází k tvorbě vnitřní přidané hodnoty – tak, že celý proces musí být časově propojen s nekonečným životním cyklem neustále se opakujících kroků.

2./ Vnější a vnitřní analýza banky.

Vnější analýza :
- analýza STEP (trendy sociální, technologické, ekonomické, politické a legislativní)
- oborová (sledování bodu konjunkturálního cyklu, v němž se obor podnikání nachází)
- trhu (jeho velikost, segmentace, trendy vývoje sazeb úroků a pod,…)
- konkurence (tržní a strategická orientace, parametry výkonu, struktura marketingového mixu – produktová, cenová, distribuční a komunikační politika, ; provozní charakteristiky ; SWOT analýza konkurence)
Vnitřní analýza :
- analýza klientely (pohled na stávající i budoucí zákazníky, jejich potřeby, preference, jejich struktura)
- analýza zdrojů (finance + lidské zdroje)
- marketingový audit (market. Mix, analýza zejména produktů, zkoumání poptávky, hodnocení ziskovosti, analýza životní křivky a portfoliová analýza s maticí identifikace produktu)
- analýza technologie (technologické vybavení firmy, inovační cyklus, alternativní řešení)

3./ SWOT analýza.

1./ analýza silných a slabých stránek
- výsledky vnitřní analýzy banky , identifikace a posilování silných stránek
- eliminovat zbytečné výkony a činnosti
- nevýznamné faktory

Matice poukazuje na prioritu odstranění slabých stránek, první se odstraňují s vysokou závazností a vysokým vlivem na výkonnost, poslední s nízkou závazností a nízkým vlivem na výkonnost. (str.27 Bank.strategie)

2./ analýza příležitostí a hrozeb
- vychází se z výsledků vnější analýzy a vymezují se příležitosti rozvoje činností a upozorňuje na rizika
- úkolem je posoudit možnosti z hlediska rizik
Matice příležitostí a hrozeb, samostatné plány se zpracovávají pro příležitosti v vysokou pravděpodobností úspěchu a nízkou rizikovostí, nízká+nízká se nesledují ostatní se pouze sledují- jejich vývoj, u hrozeb je to obdobně vysoká ohroženost s rizikovostí se zpracovávají krizové scénáře ostatní se sledují… str.28

Pozor aby při posilování konkurenční výhody nevznikla hrozba v budoucnu ! Efektivně zvládnutý proces strategického plánování dokáže ohrožení a selhání účinně transformovat v příležitosti.

Podstata a fáze strategického plánování.

Smyslem strategického plánování je dosáhnout konkurenční výhody. Vytváří vysoce flexibilní a stabilizované vnitro-firemní prostředí, reagující na změny na trhu.

(strategické – vytyčení dlouhodobých podnikatelských směrů a cílů)
(taktické – vytyčení krátkodobých operativních úkolů a cílů, podporujících cíle globální)

Holistický přístup plánování – opírá se o systémový přístup k objektům, odhaluje všechny vnitřní a vnější vazby. (model 7 „s“ – shared values společně sdílené hodnoty ; strategy strategie soubor opatření k cílům ; structure struktura organizační uspořádání firmy ; systems systémy procesy činnosti firmy ; skills dovednosti ; staff personál ; style styl chování a komunikace

Vztah mezi strategií a její vnitřní kulturou (shared values- žádoucí myšlenky, názory a přístupy) představuje základní dimenzi strategického řízení a ovlivňuje tím i všechna zbývající „S“ banky.

Charakteristické znaky strateg.plánování :
- zaměřeno na delší období
- je zásadního fundamentálního významu
- je zaměřeno na udržování trvalého náskoku před konkurencí
- vyžaduje těsnou spolupráci vrcholového managementu
- cíle popisuje pouze globálně, v hrubých rysech
- poskytuje východisko jen k několika málo možným strategiím

FÁZE :

1./ Určení strategických záměrů a cílů
2./ Vnější a vnitřní analýza banky
3./ SWOT analýza
4./ Zpracování strategie banky ve variantách
5./ Formulace strategického plánu na základě zvolené varianty
6./ Vyhodnocování plnění strategického plánu a jeho průběžná aktualizace

1. / Určení strategických záměrů a cílů.

3 navazující činnosti určení záměrů a cílů :
1./ Výchozí tržní strategie – vymezení předmětu podnikání (licence…)
2./ Hlavní záměry banky – poslání + vize, determinovány historií, preferencí činností, tržním prostředím, vnitřními zdroji, způsobilostmi
poslání – smysl firmy a její přínos
vize – směr rozvoje cca 10-20 let
3./ Strategické cíle – v bankovnictví je získávání a uspokojování klientů, dosahování podílu na trhu a růstu bilanční sumy
další cíle (transakční-zisk,kapitál…, rozvahové- likvidita,úvěr.angažovanost…., sociálně-kulturní, inovační proces, kvalita, tržní prestiž…)
obecně platí pro cíle musí být : měřitelné, mít časový horizont, omezení počtem cílů, přílišná nerozdrobenost, pokud je jich víc tak stanovit prioritu plnění

39. STRATEGICKÉ ŘÍZENÍ FIRMY.

Základní aktivity strategického řízení firmy.

Strategické řízení je proces analyzování, formulování a kontrolování realizace dlouhodobých globálních cílů banky. S různou intenzitou je realizováno na všech organizačních stupních banky.

Základní aktivity str.řízení :
- strategické rozhodování (volba kroků které nutno podniknout k dosažení požadovaných cílů)
- strategické plánování (analýza a definice hlavních cílů banky)
- strategická kontrola (sledování a vyhodnocování postupu dosahování zvolených cílů banky)

Obsah a fáze procesu rozhodování.

Strategické rozhodování je proces analýzy a volby činností, směřujících k dosažení dlouhodobých globálních cílů bank.

Systémová rozhodnutí – standardní součást zavedených strategických plánovacích činností.
Nesystémová rozhodnutí (ad hoc) – činí banka ve zvláštních, zpravidla krizových případech.

Obsah :
Rozhodnutí, která ovlivňují prosperitu či přežití organizace zásadním způsobem, nazýváme strategická.
Strategická rozhodnutí jsou spojena se značnou mírou neurčitosti, bývají tedy doménou vyšších úrovní managementu. Na nižších úrovních následně po rozhodnutí vznikají jasně definované problémy s jednoznačnými požadavky na jejich řešení.

Volba přístupu k rozhodování závisí na : charakteru problému ; času ; řídících schopnostech manažera
Dynamické procesy, které rozhodnutí způsobí, jsou ovlivňovány faktory : prostředím a firemní kulturou ; manažerské dovednosti ; motivace

Fáze :
- identifikace a specifikace problému
- stanovení alternativních řešení
- určení podmínek (rizik, neurčitosti)
- hodnocení alternativních řešení
- výběr vhodné alternativy
- implementace rozhodnutí
- kontrola a vyhodnocení

Vnitřní audit

Zákon o auditorech a na něj navazující směrnice Komory auditorů definují hlavní cíle a principy auditu.

Hlavním cílem auditu je umožnit auditorovi vyjádřit názor na účetní závěrku jako celek, na základě provedených testů a s ohledem na princip významnosti.

Auditor u účetní jednotky ověřuje:
n zda se údaje v účetní závěrce, konsolidované účetní závěrce a ve výroční zprávě věrně zobrazují:
n stav majetku a závazků
n rozdíl majetku a závazku
n finanční situaci
n výsledky hospodaření
n zda je účetnictví vedeno
n úplně
n průkazným způsobem
n správně

Auditor při své práci vychází z principu významnosti, která je definována auditorskou směrnicí č. 6.

Auditor vykonává svou činnost tak, aby pokryl všechny skutečnosti účetní jednotky, které jsou významné ve vztahu k ověřované účetní závěrce. Na druhou stranu má auditor odpovědnost za případné škody, které by vznikly „přiměřeně informovaným osobám“, které založily své rozhodnutí na výroku auditora týkajícím se účetní závěrky.

Činnost bankovního auditora je zaměřena:
n na testování vnitřního bankovního systému
n na testy věcné správnosti údajů uvedených v účetní závěrce

Bankovní auditor musí disponovat
n důkladnou znalostí činností bankyspecifických auditorských technik vztahujících se k finančním institucím

Spolupráce vnitřního a vnějšího auditu

n dobře fungující vnitřní audit snižuje riziko, a tím i rozsah prací pro vnějšího auditora
n vnější auditor se zajímá o výsledky práce vnitřního auditu
n vnitřní audit často připravuje podklady pro vnější audit a často s ním spolupracuje

Auditorské zprávy

Auditor vydává svou zprávu k účetní závěrce, která je nedílnou součástí jeho zprávy.
Ve svém výroku vyjadřuje svůj názor:
n bez výhrad - nezjistí žádné nesprávnosti
n s výhradou - zjistí významné nesprávnosti
n odmítnout vydat výrok - nedostatek informací
n záporný výrok - účetní závěrka je výrazně zkreslena

Bankovní auditor také ověřuje některé výkazy vyžadované bankovním dohledem:
n výkazy o obezřetném podnikání
n zpráva o hospodaření banky

Vztah manažerského účetnictví a finančního účetnictví:

Finanční účetnictví vytváří celkový rámec pro manažerské účetnictví.
Finanční účetnictví
n určeno primárně pro externí uživatele
n zákonná povinnost předurčuje výrazný stupeň standardizace
n nezachycuje významné finanční toky a přerozdělovací procesy uvnitř banky

Manažerské účetnictví
n slouží internímu příjemci banky
n poskytuje širší pohled na hospodaření jednotlivých hospodářských středisek
n zachycuje věrněji finanční toky uvnitř banky
n není povinné

Bez existujícího systému manažerského účetnictví nelze sestavit přesné rozpočty.

Dimenze manažerského účetnictví

n organizační dimenze - podává informace o definovaných organizačních útvarech uvnitř banky
základní hospodářská střediska:
n střediska hlavní činnosti - střediska zabývající se obchodními aktivitami
n střediska servisní činnosti - poskytují vnitřní služby jiným střediskům
n střediska správní činnosti (tzv. režijní střediska) - plnící správní funkce v rámci banky

n produktová dimenze - kvantifikace toho, jak se jednotlivé produkty podílejí na hospodářském výsledku banky jako celku
hlavní skupiny realizovaných produktů
n externí produkty
n interní produkty

n klientské hledisko - snaží se změřit celkový přínos klienta pro banku

38. Vnitřní a vnější audit

Vnitřní audit

n základní útvar, který slouží vedení a statutárním orgánům banky k zajištění informací o kontrolním systému a jeho fungování

Základní fukce:
n zjišťování, zda existuje kontrolní systém,
n testování, zda tento kontrolní systém je:
n účinný
n efektivní
n spolehlivý

Vnitřní audit se zaměřuje na všechny hlavní činnosti a útvary banky. Čím významnější je příslušná oblast pro hospodaření banky a čím více je riziková, tím častěji a podrobněji by měl vnitřní audit provádět své prověrky.

Kromě vlastního zjišťování, jak jsou dodržována pravidla a vnitřní předpisy banky, se vnitřní audit zaměřuje na posouzení, zda vnitřní kontrolní postupy existují a pokud ano, zda jsou dostatečné a efektivní. Na základě prověrek navrhuje jejich doplnění a změny.

Vnitřní audit se zaměřuje na:
n finanční hospodaření
n tak na další provozní oblasti banky

Vnitřní audit může výrazně přispět:
n ke snížení rizik ztrát a škod
n ke zvýšení efektivnosti fungování banky

Vnitřní audit by měl být co nejvíce nezávislý na vedení a proto je nejčastěji podřízen generálnímu řediteli a jeho činnost je řízena výborem pro audit, Činnost vnitřního auditu je plánována. Výsledky jednotlivých prověrek jsou zpracovány písemně a předkládány vedení ověřovaného útvaru a po projednání vrcholovému vedení banky a výboru pro audit.

Výroční zpráva.

Dokument o hospodářské a finanční situaci podniku za uplynulý rok, který musí být zpracován společnostmi povinně auditovanými.
OBSAH :
- identifikační údaje firmy (jméno, název, IČO...)
- Rozvaha a výkaz zisků a ztrát
- Příloha k účetní závěrce (upřesnění a doplnění položek rozvahy, nebo popis..)
- Výrok auditora
- Výklad k uplynulému a předpokládanému vývoji podnikání a k finanční situaci
- Informace o výzkumu a vývoji.. a další informace

Výklad o vývoji podniku je obvykle prezentován formou zprávy představenstva a zprávy dozorčí Rady.

37. Základní principy budování manažerského účetnictví v bankách

Manažerské účetnictví je specifická oblast účetnictví spojená s vytvářením a využíváním ekonomických informací uvnitř banky pro účely plánování, rozhodování a hodnocení. Jde o systém vnitřních účetních pravidel, umožňujících sledování finančních toků uvnitř banky.

Úloha manažerského účetnictví:
n zajišťovat informace které nejsou ve finančním účetnictví
n zajišťovat podklady pro rozhodovací procesy v bance
n zajišťovat podklady pro motivační systém uvnitř banky
n zajišťovat podklady pro další systémy uvnitř banky

Význam roste s velikostí banky.

Dva principy organizace manažerského účetnictví:
n jednookruhové - rozšíření analytických účetních knih v rámci finančního účetnictví. - přináší s sebou jistá omezení (rozdílní uživatelé, různé pohledy obou účetnictví, odlišná délka účetního období, riziko znepřehlednění celého systému vedení FÚ
n dvouokruhové - samostatný účetní okruh pro manažerské účetnictví (účty 8. účtové třídy)
základní pravidla dvouokruhového účetnictví:
n součet prvotních nákladů za 8. se rovná souhrnu nákladů 6.
n součet prvotních výnosů za 8. se rovná výnosům v 7.
n součet vnitrobankovních výnosů a nákladů v 8. = 0

Přímá metoda :

Vyčlení se operace s peněžními prostředky ze souboru hospodářských operací a sledují se. Toto sledování lze provést i dodatečně analýzou účtů peněžních prostředků (pokladna a běžný účet).
Tato řešení jsou zbytečně náročná proto se volí metody nepřímé.

Nepřímé metody :
Dva způsoby
- odvození z rozvahových a výsledovkových operací které mají vztah k peněžním prostředkům
- úprava hospodářského výsledku o další položky

PŘÍJMY VÝDAJE

Poč.stav

Výnosy náklady

Změny Změny
Rozv.položek rozv.položek
1 a 2 3 a 4

konečný stav pen. Prostředků

CELKEM CELKEM

Potřebujeme k sestavení :
- počáteční a konečnou rozvahu účetního období
- výsledovku za běžné období

K převodu HV na peněžní tok jsou nutné úpravy, které jsou příčinami toho, že se HV odlišuje od peněžního toku. :
- nepeněžní výnosy odečteme
- nepeněžní náklady přičteme
- zvýšení aktiv/snížení pasiv odečteme
- snížení aktiv/zvýšení pasiv přičteme

odlišnost zisku a pen.toku : pohledávky a závazky zachycené v toku brání okamžité přeměně pen.prostředků ; přeměna pen.prostředků do jiných majetkových podob ; existence nepen.operací (účet.převody, odpisy, rezervy, opravní položky)

Z hlediska času nazíráme na peněžní tok z hlediska :
- statického (momentální, okamžitá zásoba likvidních prostředků)
- dynamického (sledování pohybu likvidních prostředků v určitém období)

CELKEM

Bývá zvykem rozlišovat HV za běžnou činnost a mimořádný HV.
Provozní HV = tržby z prodeje + marže – provozní náklady
HV z fin.operací = výnosy z fin.operací – náklady na finanční operace
HV za běžnou činnost = Provozní HV + HV z fin.operací
HV mimořádný = mimořádné výnosy – mimořádné náklady

Atp....

Výkaz o peněžních tocích.
Rozvaha : aktiva a pasiva
Výsledovka : náklady a výnosy
Cash-flow : příjmy a výdaje

Výkaz o peněžních tocích se začal používat cca 70-80 léta v USA a stal se postupně plnohodnotnou součástí zveřejňovaných účetních závěrek.

Dvě metody sestavení výkazu :

Knihy analytické evidence

n forma je v kompetenci účetních jednotek

Forma účetních knih:
n ruční
n vázané knihy
n volné listy
n počítačové
n v paměti počítače
n písemné výstupy ve formě sestav z počítače


Účetní závěrka

n předepsaný soubor účetních výkazů a to zvlášť pro podvojné a zvlášť pro jednoduché účetnictví.

Účetní závěrku tvoří:
n rozvaha
n výkaz zisků a ztrát
n příloha (způsoby oceňování, postupy odepisování atd.)

36. FUNKCE A OBSAH ÚČETNÍCH VÝKAZŮ.

Rozvaha.

Zachycuje stav majetku(aktiv) a zdrojů jeho krytí(pasiv) k určitému danu v peněžním vyjádření.

ROZVAHA

AKTIVA PASIVA
Stálá (fixní, dlouhodobá) Vlastní zdroje
Oběžná(krátkodobá) Cizí zdroje
Přechodná přechodná

Aktiva celkem Aktiva celkem

Příklad :
––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––
AKTIVA PASIVA

Stálá Vlastní zdroje
Nehmotný a hmotný IM základní jmění
Finanční investice kapitálové fondy

Oběžná Cizí zdroje
Zásoby rezervy
Pohledávky závazky
Finanční majetek bankovní úvěry

Ostatní Ostatní
–––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––
CELKEM


Výkaz zisků a ztrát. (výsledovka)

Slouží ke zjišťování výše, způsobu tvorby a složek hospodářského výsledku.

Výnosy(tržby) – náklady = hospodářský výsledek (zisk/ztráta)

NÁKLADY VÝNOSY
Úroky z vkladů úroky z úvěrů
Věcné náklady poplatky, odměny
Daně ostatní výnosy
Odpisy a opravné
Položky

Hlavní kniha

Obsahuje syntetické účty na nich věcně uspořádané účetní zápisy. Získávají se z ní nejdůležitější informace o stavu a pohybu jednotlivých složek aktiv, pasiv, nákladů a výnosů

Syntetické účty musí
n odpovídat účtovému rozvrhu
n obsahovat minimálně tyto údaje:
n zůstatky ke dni, k němuž se hlavní kniha otevírá
n souhrnné obraty strany MD a D nejvýše za kalendářní měsíc
n zůstatky ke dni, ke kterému se sestavuje účetní závěrka

Účty syntetické a analytické

Syntetické účty jsou účty na kterých se zachycují souhrnné stavy a pohyby jednotlivých druhů majetku, zdrojů, nákladů a výnosů.

Ke zpodrobnění údajů syntetického účtu se používá libovolné množství účtů analytických.


Podvojnost a souvztažnost účetních zápisů

Každá účetní operace se zachycuje na dva účty stejnou částkou.
n jednou na straně Dal
n jednou na straně Má dáti

Obě změny k nimž došlo, jsou stejně velké, stejná částka se promítne dvakrát, na dva různé účty. Tato zásada se nazývá podvojnost, podvojný účetní zápis.

Význam podvojnosti:
n zachycuje ekonomický pohyb; dva použité účty představují krajní body tohoto pohybu
n ucelený systém, soustava účtů vnitřně spojených podvojností
n přímou součástí účetnictví jsou zabudované kontrolní prostředky na bázi podvojnosti

Určení správné dvojice účtů pro zachycení konkrétního případu se označuje jako určení souvztažnosti.

Správné určení souvztažnosti závisí na:
n posouzení hospodářské operace z hlediska jejího ekonomického dopadu
n zvoleném a používaném účtovém rozvrhu, sestaveném podle předepsané účtové osnovy

Účetní knihy

Deník (deníky)
n zachycuje účetní zápisy chronologicky za sebou, časově uspořádané v posloupnosti podle jejich vzniku

Význam deníku
n časové uspořádává účetní operace
n zabraňuje dodatečným úpravám, vpisování případů či údajů
n zajišťuje průkaznost a spolehlivost účetních údajů vazbou na doklady
n spojuje doklady s hlavní knihou (doklad à deník àhlavní kniha à knihy analytické evidence)
n napomáhá odhalení chyb k nímž došlo v hlavní knize

Aktivní účty

n používají se k zachycení druhů majetku -aktiv

Způsob zůčtování - přírůstky se zachycují na MD a úbytky na straně S
Konečný zůstatek = PZ + obrat MD - obrat D

Pasivní účty
Pasivní účty se používají pro sledování stavu a pohybu pasiv (jmění, závazků a fondů)
Konečný zůstatek = PZ + obrat D - obrat MD

Účty opravné

Úkolem opravného účtu je opravit zaúčtované částky na hlavním účtu, aby bylo dosaženo větší vypovídající schopnosti.

Typickým příkladem jsou účty oprávek k majetku. Účetnictví tek u těchto předmětů poskytuje přímo údaje o pořizovacích cenách, míře opotřebení i zůstatkové ceně.




Účty nákladové

n slouží k zachycení postupného nárůstu výše nákladů během účetního období. Zakládají se pro různé druhy nákladů podle stupně požadované podrobnosti zjišťovaných informací.
n účtují se na ně přírůstky nákladů na stranu MD a položky snižující náklady na stranu D narůstajícím způsobem až do konce roku, do provedení roční účetní závěrky

Účty výnosové

n slouží k zachycení výnosů. Přírůstky výnosů se účtují na stradu Dal, položky snižující výnosy na stranu MD.


Obraty nákladových a výnosových účtů se na konci roku při roční účetní uzávěrce převádějí na účet hospodářského výsledku. Tímto převodem jsou nákladové a výnosové účty vynulovány, do dalšího účetního období vstupují bez počátečních zůstatků.

Příklad :

účtování vkladu na účet klienta
na běžný účet MD/D : 111/221

výběr z účtu klienta
z běžného účtu MD/D : 221/111

221 : běžné účty klientů
111 : pokladna


Vnitřní kontrolní systém účetnictví.

Nejběžnějším kontrolním prvkem účetnictví, založeném na podvojnosti, je tabulková předvaha.

Obsahuje:
Počáteční zůstatky účtů
Obraty účtů
Konečné zůstatky účtů

Po sečtení, se strany MD = D (u počátečních a konečných zůstatcích)
Obraty účtů na MD aj D musí být ppo sečtení nulové.

Předvahou se ověřuje správnost účetnictví. Ověřuje se, jestli se účtovalo stejnou částkou na strany MD/D.


Vnitřní kontrolní prostředí :
- za jeho vytvoření je odpovědný vnitřní audit
- podává vedení informace, jak jsou realizována rozhodnutí vedení
- vedení na jejich základě navrhuje opatření k odstranění nedostatků
- vedení úzce spolupracuje i s externím auditorem

35. Vedení účetnictví

Účetní knihy

Účetní jednotky účtují v soustavě podvojného účetnictví, a to:
n v deníku (denících) - uspořádání zápisů chronologicky
n v hlavní knize - uspořádají z hlediska věcného (systematicky)
n v knihách analytické evidence - podrobné rozvádění účetních zápisů hlavní knihy

Účetní doklady

jsou originální písemnosti, které musí mít tyto náležitosti
n označení, že jde o účetní doklad
n popis obsahu účetního případu a označení jeho účastníků
n peněžní částku nebo údaj o množství a ceně
n datum vyhotovení
n datum uskutečnění účetního případu
n podpis osoby odpovědně za účetní případ a osoby odpovědně za jeho zaúčtování

Účetní zápisy

Účetní zápisy provádějí účetní jednotky:
n srozumitelně
n přehledně
n způsobem zaručujcí jejích trvanlivost

Uspořádání účetních zápisů:
n umožnit ověřit zaúčtování všech účetních případů v účetním období
n zabránit neoprávněným změnám a úpravám těchto zápisů

Účty aktivní a pasivní

Účet - v účetnictví se používá tzv. T-Forma účtu
Každý účet má
n své číslo a název
n obě strany všech účtů mají pevné označení

Účet hospodářského výsledku

Podrozvahové
Syntetické
Analytické

Podvojně účtovat znamená vždy na dva účty ne jednom z nich na levé MD a na druhém na pravé D straně. Vždy jednou kladně a jednou záporně, jednou na straně aktiv a jednou pasiv – tedy raz na pasivním a raz na aktivním účtu. Kontrola správnosti účtování A = P.

Účtovní třídy jsou dány předpisem účtovné osnovy závazné pro všechny. Dále je možné libovolně si zakládat syntetické účty ke sledování jednotlivých položek podrobněji.

Aktivní účty na straně MD přírůstky. (majetek, aktiva)
Pasivní účty na straně MD úbytky. (jmění, závazky, fondy)

Podrozvahové účty slouží k zachycování stavů , ke kterým nemá účetní jednotka vlastnické právo, o evidenci práv o nichž se neúčtuje (hypotéky) , nebo účtováním kterých by docházelo k duplicitě protože jsou vneseny i do rozvahových účtů a v podrozvaze se účtují pro vynětí a přehled kůli určitému jejich specifiku (v bance třeba některé devizové obchody konverze a pod., které se vyrovnávají)

ROZVAHA Aktiva / Pasiva

Politika zahraničních úvěrů

Jádrem politiky zahraničních styků je zvažování a rozhodování o úvěrech ve vztahu k zahraničí, případně ve vztahu k mezinárodním měnovým institucím.

Politika mezinárodní měnové spolupráce

n obsahuje rozhodování o případném či existujícím zapojení do určitých mezinárodních regionálních či vyšších seskupení a společenství, o hodnocení kladů a záporů takových rozhodnutí, o jejich důsledcích pro současnou situaci země a její další vývoj.

34. FUNKCE A PODSTATA ÚČETNICTVÍ

Funkce účetnictví.

Účetnictví je proces zápisu, klasifikace, sumarizování, vykazování a výkladu(interpretace) finančních údajů dané organizace.

FUNKCE:
- registrační : vedení zápisů o podnikových jevech
- důkazní : důkazní prostředek při vedení sporů, při ochraně uznání práv vyplývajících ze vztahů mezi věřitelem a dlužníkem
- daňová : je základem pro vyměření daňových povinností
- řídicí : manažeři prezentují výsledek práce vlastníkům, jak spravují a ochraňují jim svěřený majetek a jak úspěšně s ním podnikají,
- vnitropodniková : informace pro vnitropodnikové rozhodovací procesy

Základní funkce je funkce INFORMAČNÍ !


Charakteristika soustavy jednoduchého účetnictví a soustavy podvojného účetnictví.

Jednoduché účetnictví :
- používá deník, v němžý jsou účetní zápisy uspořádány( a číslovány), celé účetnictví má podobu jakéhosi cash-flow – příjmů a výdajů, v dalších sloupcích je možné sledovat nákladové a výnosové položky a další specifické položky (peníze na cestě, rozčlenění nákladů a výnosů a pod.) neúčtuje se podvojně

Podvojné účetnictví :
- v deníku, kde účetní zápisy jsou chronologicky uspořádané z hlediska časového
- v hlavní knize, v níž účetní zápisy se uspořádají z hlediska věcného (systematicky) zde se zapisuje podvojně
- v knihách analytické evidence, v nichž podrobně rozvádějí účetní zápisy hlavní knihy – taky podvojní zápis

Druhy účtů v podvojném účetnictví :

Aktivní a pasivní
Opravné
Nákladové a výnosové

Devizová politika centrální banky

Devizová politika centrální banky sleduje jako hlavní cíl vnější stabilitu měny
Devizová politika je úzce spojena s vnitřní měnovou politikou, proto mnohé nástroje měnové politiky k ovlivňování domácí ekonomiky jsou často totožné nebo zcela těsně propojené s nástroji řízení politiky devizové.
Součástí devizové politiky jsou - politika devizového kursu, politika devizových rezerv, platební bilance, zahraničních úvěrů, mezinárodní měnová spolupráce.
Politika devizových kursů - závislá na postavení měny v mezinárodním finančním světě, tedy na tom, zda je směnitelná, či ne, jaký je stupeň její směnitelnosti, zda jde o měnu „měkkou“, či „tvrdou“ - rezervní atd.
V současné době jsou devizové kursy zemí s vyspělou tržní ekonomikou ovlivňovány ve svém pohybu a úrovni nákupu a prodeji domácí a zahraniční měny z hlediska centrálních bank.

Politika devizových rezerv - spočívá v rozhodování o jejich přiměřené výši a vhodné struktuře. Získává-li země mezinárodní peněžní či devizové rezervy, její peněžní zásoba se zvyšuje, naopak ztrácí-li je, její peněžní zásoba klesá.

Příliš vysoké devizové rezervy mohou vyjadřovat přesun značné části domácího produktu do zahraničí při tlaku na zvýšení peněžní zásoby a mohou být zdrojem inflačního tlaku ve vnitřní ekonomice. Příliš nízké devizové rezervy mohou snižovat dovozní možnosti, a tím vyvolávat jiné problémy v ekonomice, za určitých okolností rovněž inflační tlaky plynoucí z neostateční nabídky zboží a služeb

Politika platební bilance

Platební bilance se zahraničím, běžně platební bilance, je systematický statistický záznam všech finančních transakcí, které byly uskutečněny mezi devizovými tuzemci a cizozemci za určité období, zpravidla za jeden rok. Je to souhrn plateb přijatých danou zemí ze zahraničí a provedených danou zemí do zahraničí za určité období.
Politika platební bilance je buď aktivní (přebytková), nebo pasivní (schodková, deficitní)

Výhody operací na volném trhu:

n dochází k nim zcela na základě rozhodnutí centrální banky
n jsou pružné v rozsahu i v čase
n možnost provádět rychlé korekce a tím eliminovat chyby obráceně
n nejsou zatíženy administrativním zpožděním

Účinky nákupu a prodeje CP centrální bankou obchodním bankám lze shrnout na:
n snížení či zvýšení úvěrových zdrojů
n ovlivňování výše peněžní zásoby, a dalších makroekonomických veličin
n vlim je vícesměrný, proto existuje možnost vzájemného konfliktu

Diskontní a úroková politika centrální banky

Diskontní sazba - dána fcí banky bank. Centrální banka emituje peníze na základě reeskontu, tj. nákupu směnek před lhůtou jejich splatnosti od obchodních bank se srážkou diskontu.
Úroveň a pohyb diskontní sazby, její zvyšování či snižování, působí na rozsah a ceny úvěrových zdrojů obchodních bank.
Centrální banka reeskontuje jen vysoce kvalitní směnky s krátkou dobou splatnosti.

Lombardní sazba - je měněna podobně jako diskontní. Zpravidla je vyšší sazba než u diskontních. Princip - tzv. lombardní úvěry na zástavu cenných papírů, které obchodní banky udržují ve svých aktivech.
Centrální banka poskytuje obchodním bankách tzv. výpomoc. Působí jako věřitel poslední instance, za podmínek, které jsou ve srovnání s tržními úrokovými sazbami jednak nevýhodné, jednak nesrovnatelné.

Povinné minimální rezervy

n jsou to povinné vklady obchodních bank u banky centrální.
Jsou stanoveny podílem z prvotních depozit obchodní banky, a to buď sazbou jednotnou, anebo diferencovanou podle postupně likvidity depozit.
Sazby povinných minimálních rezerv se zvyšují při restriktivní měnové politice centrální banky a snižují se při expanzivní měnové politice. Změny těchto sazeb ovlivňují všechny banky stejně. Jejich vliv na změny úvěrových zdrojů, poskytovaných úvěrů i peněžní zásoby je poměrně silný, je vykonáván prostřednictvím depozitního multiplikátoru. Depozitní multiplikátor je definován jako převrácená hodnota podílu povinných minimálních rezerv z primárních vkladů u obchodních bank, které obchodní banky tvoří u banky centrální, tj. převrácená hodnota sazby minimálních povinných rezerv

multiplikátor depozit = 1 / sazba povinných minimálních rezerv

Depozitní multiplikátor je číslo, které udává, kolik jednotek peněz vytvářejí či mohou vytvářet obchodní banky z jedné jednotky prvotních depozit. Jeho velikost je závislá na velikosti primárních rezerv, které obchodní banky udržují jako povinné a dobrovolné. Čím větší rezervy jsou, tím menší je depozitní multiplikátor a naopak.
Výhodou povinně minimálních rezerv je relativně vysoká účinnost. Nevýhodou je administrativní náročnost.

Nepřímé nástroje tržního charakteru

n operace na volném trhu
n diskontní a úvěrová politika
n povinné minimální rezervy
n soustava politiky devizové

Operace na volném trhu
n nejpružnější a významný nástroj, jímž centrální banka reguluje objem likvidity a úvěrové zdroje obchodních bank a dalších depozitních institucí, jakož i náklady těchto zdrojů (ceny).
n princip spočívá v přímém ovlivňování měnové báze, jejím rozšiřování nebo zužování (Měnová báze = M0 + rezervy obchodních bank u centrální banky)
n operace na volním trhu provádí centrální banka nákupem a prodejem cenných papírů

Při nákupu cenných papírů centrální bankou dochází v konečném důsledku ke zvětšení zdrojů obchodních bank nejenom o částku, za níž centrální banka cenné papíry nakoupila, ale i o další přírůstky vzniklé multiplikací depozit. Při prodeji CP je efekt opačný.

Operace na volném trhu jsou jednak:
n dynamické (aktivní) - mění velikost objemu peněžní zásoby
n obranné (defenzivní, vynucené) - mají zabránit jiným faktorům

Účinky operací centrální banky na volném trhu dopadají:
n na peněžní zásobu
n na cenu a výnos obchodovaného CP - nákup centrální bankou snižuje jejich nabídku, čímž roste jejich tržní cena, u prodeje naopak
n na očekávání budoucího chování těchto veličin
n je ovlivňována platební bilance se zahraničím

Hlavní organizační složky a řídící orgány ČNB

ČNB tvoří:
n ústředí se sídlem v Praze
n pobočky
n účelové organizační jednotky

Nejvyšším řídicím orgánem je bankovní rada.ČNB. Bankovní rada určuje měnovou politiku a nástroje pro její uskutečňování a rozhoduje o zásadních měnověpolitických opatřeních ČNB

Bankovní rada zejména:
n stanoví zásady činnosti a obchodn ČNB
n schvaluje rozpočet ČNB
n stanoví organizační uspořádání a působnost organizačních jednotek ČNB
n stanoví dluhy banky, jejich výši a použití
n stanoví rozsah úvěrů státnímu rozpočtu
n uděluje souhlas k podnikatelské činnosti zaměstnanců ČNB

Bankovní rada je sedmičlená a jejími členy jsou - guvernér, dva víceguvernéři a čtyři vedoucí pracovníci ČNB.

Všech sedm členů jmenuje prezident na dobu 7 let.

33. Měnová politika centrální banky

Cíle měnové politiky

Bezprostředním obsahem měnové politiky je řízení kvality a kvantity měny, množství peněz v oběhu, jinými slovy peněžní zásoby či peněžní nabídky.

Cílem řízení je:
n peněžní rovnováha
n důchodová struktura
n jejich kapitálové vybavení umožňující hladký průběh tržních procesů v dané ekonomice

Všechna měnová opatření centrální banky mají přímý dopad na poptávku a nabídku peněz, na úrokovou míru, na platební bilanci se zahraničím na devizové rezervy země, na rozsah a strukturu peněžního oběhu.

Každé opatření centrální banky, které směřuje k rozšíření nebo zúžení objemu oběživa v národním hospodářství, působí na úvěrové zdroje obchodních bank, na finanční zdroje podniků, domácností, státu a jeho institucí, a tím i na jejich důchodovou situaci.

Měnová politika centrální banky je realizována prostřednictvím konkrétních podrobných opatření směřujících směřujících k řízení oběhu:
n řízení množství obíhajících peněz, rychlosti jejich obratu
n řízení úvěrové emise, likvidity obchodních bank, peněžních a kapitálových trhů
n řízení dluhové služby státu
n řízení devizových rezerv a vnější měnové politiky státu

Hlavními kriteriálními proměnnými, na jejichž řízení se měnová politika zaměřuje, jsou:
n úrokové míry
n peněžní zásoba v podobě peněžních agregátů různých stupňů a
n směnné kurzy

Náplň expanzivní a restriktivní politiky
Expanzivní politika - zvýšení množství peněz v oběhu, tzv. politika „levných peněz“
n vyvolává zvýšení všeobecné hospodářské aktivity, zvýšenou zaměstnanost a zvýšení hrubého domácího produktu
n působí na vzestup cenové hladiny, a tím na snížení kupní síly
n růst cen může tlumit zájem výrobců na vývozu zboží služeb a naopak podporovat vzestup dovozu levnějšího zboží či služeb
Restriktivní politika - snížení množství peněz v oběhu, tzv. politika „drahých peněz“ (deflační či protiinflační
n brzdí hospodářskou aktivitu
n působí na udržování stabilní cenové úrovně

Hlavní předmět regulace peněžní zásoby ČNB jsou veličiny peněžní zásoby M1 a M2
M1 = oběživo + vklady na viděnou
M2 = M1 + termínované vklady + vklady v CM

Funkce banky státu

n vede účty vládním orgánům a útvarům, státním podnikům, veřejným korporacím a místním orgánům stání moci, institucím spravujícím vládní či státní půjčky atd.
n podílí se na úvěrování státu emisemi státních cenních papírů
n udílí vládě rady v této oblasti
n disponuje měnovými rezervami
n vyhlašuje kurz domácí měny k cizím měnám
n působí na usměrňování platební bilance se zahraničím
n provádí samostatnou devizovou kontrolu
n v rámci měnové politiky předkládá vládě vlastní návrhy zákonných úprav
n reprezentuje stát v mezinárodních institucích měnových a finančních
n uděluje povolení zahraničním bankám působit jako banka v zemi dané centrální banky

Bilance centrální banky

A k t i v a
P a s i v a


- zlato
- emise oběživa
- vklady u zahraničních bank včetně cenných papírů
- závazky vůči zahraničním bankám včetně cenných pap. v CM
- vklady v mezinárodních institucích
- závazky vůči mezinárodním institucím
- pohledávky vůči zahraničí
- závazky vůči tuzemským bankám
- pohledávky vůči tuzemským bankám
- vklady klientů
- úvěry poskytnuté klientům
- závazky ke státnímu rozpočtu
- pohledávky za státním rozpočtem
- emitované cenné papíry v domácí měně
- cenné papíry a účasti v domácí měně
- vlastní kapitál ČNB
- pokladna
- ostatní vlastní prostředky ČNB
- ostatní aktiva
- ostatní pasiva

Forfaiting

Forfaiting - představuje odkup zejména střednědobých a někdy dlouhodobých pohledávek bez zpětného postihu dodavatele. Forfaitovány mohou být téměř všechny druhy pohledávek. Se střednědobým a dlouhodobým úvěrem jsou spjata vyšší rizika, takže se žádá zajištění pohledávky bankou, státem nebo jiným subjektem.

Úloha banky:
sama odkupuje, pomáhá zakládat finanční společnosti

Hlavní část forfaitových obchodů se týká zahraničních střednědobých a dlouhodobých pohledávek

Cena forfaitingu:
Vlastní odměna spočívá ve forfaitingové sazbě
n odměna za riziko
n odměna za zprostředkování nákupu
n vlastní diskont
forfaitingová sazba bere v úvahu (menu, zemi, zajištění , stav na trhu atd.)

Forfaitingová sazba se pohybuje vždy několik procent nad úrovní úrokové sazby na trhu úvěrů se shodnou lhůtou splatnosti. Je-li sazba fixní - bere riziko forfaiter; je-li s procentní přirážkou, nese riziko dodavatel

Význam forfatingu:
n okamžitá úhrada pohledávek pro majitele (prodávajícího)
n převzetí všech druhů rizik forfaitérem
n vývozce je zbaven množství práce spojené s prověřováním bonity odběratelů
n pro banku znamená forfaiting možnost využití volného kapitálu

Odkoupenou pohledávku může forfaitér prodat na sekundárním trhu.

Rozdíly mezi faktoringem a forfatingem:
Forfaiting se v některých směrech liší od faktoringu např:
n střednědobou a dlouhodobou splatností odkupovaných pohledávek
n vyším podílem declere na forfaitové sazbě
n forfaitér si v některých případech ponechává právo postihu
n forfaitér neposkytuje při odkupu pohledávky dodatečné služby a neúčtuje si proto některé výhohy
U faktoringu jsou odkupovány pohledávky revolvingově
U forfaitingu jsou předmětem spíše jednotlivé pohledávky

32. Postavení a funkce centrálního bankovnictví

Postavení banky ve dvoustupňovém bankovním systému

Centrální banky plní tři hlavní funkce, jimiž jsou:
n funkce emisní, řízení peněžního oběhu ve státě
n funkce banky bank
n funkce banky státu

Jednotlivé funkce lze dále členit řady podrobností, které je naplňují. Tyto podrobnosti se liší v jednotlivých zemích i v průběhu časového vývoje.

Emisní funkce

V užším smyslu mají centrální banky výhradní právo emitovat oběživo, bankovky a mince. V širším smyslu lze pod emisní fcí rozumět zabezpečení kvality (stability) měny prostřednictvím řízení peněžního oběhu pomocí nástrojů měnové regulace. Nástroji měnové regulace je ovlivňováno množství peněz v oběhu, čili peněžní zásoba, úrokové míry, devizový kurs, což se nepřímo promítá do komplexnějších vlivů na ekonomický růst, zaměstnanost, cenovou hladinu, vnitřní a zahraniční obchod, příliv a odliv kapitálu do země a ze země, na platební bilance se zahraničím, na stav peněžního a kapitálového trhu v dané zemi a její přístup na zahraniční finanční trhy. V tomto pojetí je emisní funkce centrální banky v širším smyslu v podstatě náplní její měnové politiky.

Realizace a účinnost měnové politiky je podmíněna stupněm samostatnosti, resp. Stupněm nezávislosti centrální banky na vládních orgánech.

Funkce banky bank

Funkce banky bank v současné době zahrnuje řadu činností centrální banky, především:

n vedení účtů obchodních bank, na nichž tyto banky udržují své peněžní rezervy, povinné i dobrovolné
n centrální banka je věřitelem poslední instance. Obchodní banky mohou od centrální banky žádat výpůjčku zdrojů k financování svých aktivních operací, pokud jim jiné zdroje nedostačují, anebo k posílení likvidity v případě jejího ohrožení. Úvěry poskytnuté centrální bankou jsou tzv. refinanční, mají formu reeskontního a lombardního, příp. i jiného typu úvěru. Cenou těchto úvěrů může centrální banka regulovat přísun peněz nejen do banky čerpající úvěr, ale i do ekonomiky jako celku
n centrální banka provádí bankovní dohled a rozhoduje o udělení bankovní licence. V rámci bankovního dohledu provádí kontrolu dodržování právních předpisů vztahujících se na činnost bank. Při zjištění nedostatků v činnosti kterékoli z bank ukládá opatření k nápravě, různé pokuty či nakce, až po odebráni oprávnění (licence) působit jako banka
n ovlivňuje činnost obchodník bank celou soustavou nástrojů měnové politiky, přímých a nepřímých, určováním podmínek a pravidel jejich činnosti a obchodů

Funkce centrální banky jako banky bank je tedy úzce propojena s tegulací celého bankovního systému dané země.

Faktoring

Faktoring - převzetí a odkup krátkodobých pohledávek bankou z iniciativy majitelů pohledávek (věřitelů) bez jejich zpětného postihu.
Průběh:
1) Prodávající a faktor uzavřou faktoringovou smlouvu
2) Prodávající pošle kupujícímu zboží
3) současně prodávající předává kopie faktur faktrorovi
4) Faktor připisuje výnos prodávajícímu
5) Inkaso pohledávek (Faktor inkasuje od kupujícího)

Odkup pohledávek podle revolvingové smlouvy
Faktor odkupuje zpravidla všechny pohledávky na základě dlouhodobé revolvingové smlouvy. Faktoringová společnost vymezuje klientovi úvěrový rámec, do jehož výše přebírá postupvané pohledávky.

Druhy faktoringu:
Úplný faktoring - kromě převzetí pohledávek provádí další služby s ním spojené (účetnictví, výkaznictví, pojištění atd.
Vývozní faktoring - odkup pohledávek vúči zahraničním odběratelům (překlenou neznalost podmínek na zahr. trzích, eliminuje rizika plynoucí z pohybu devizových kurzů)
může probíhat přes dva faktory - FS dodavatele a FS odběratele
Důvěrný faktoring . omezuje se na financování vybraných pohledávek

Úloha banky:

n sama ho provozuje, nebo zakládá dceřinné společnosti.

Cena faktoringu:
Cenu ovnivňuje počet a průměrná hodnota faktur a příslušná rizika
Komitent hradí bance - rizikovou provizi (0,5 - 4,0%) a poplatek za výlohy
Faktor si účtuje další platby (diskont, celní výlohy, pojištění aj.)

Faktoring plní především významnou finančí úlohu tím, že vytváří nové možnosti přístupu dodavatelek k finančním zdrojům.

Devizové termínové operace typu financial futures

n při termínovém kontraktu typu financila futures má kupující povinnost k budoucímu datu převzít a prodávající povinnost k budoucímu dat dodat standardní množství specifického finančního instrumentu za cenu dohodnutou mezi stranami kontraktu na půdě organizované burzy.

Standardizace se vztahuje na
n určité množství podkladového aktiva
n určitý termín splatnosti kontraktu

Devizové termínové kontrakty typu FF jsou smluvní ujednání, že standardizované množství určité devizy bude předáno za předem stanovený kurs v určitý budoucí standardizovaný den splatnosti.


Devizové termínové operace typu „options“

Finanční derivát opce je kontrakt mezi účastníky, který dává právo kupujícímu kontraktu prodat nebo koupit určité množství finančního aktiva za předem dohodnutou cenu k určitému budoucímu datu nebo před tímto datem. Prodávající kontraktu je zavázán koupit nebo prodat toto finanční aktivum za dohodnutých podmínek podle vůle a vůle a rozhodnutí kupujícího kontraktu.

Ke stanovenému datu kontrakt zaniká. Za své právo ten, kdo opci kupuje, platí tomu, kdo ji prodává prémii. Opční operace se provádějí s různými finančními aktivy. Zakoupením devizové opce dává kupujícímu právo, ale nikoliv povinnost, koupit nebo prodat cizí měnu při dohodnutém devizovém kursu až do doby splatnosti opce.

Finanční kupní opce - kupující či držitel má právo koupit od prodávajícího dohodnuté finanční aktivum
Finanční prodejní opce - kupující má právo dohodnuté množství finančího aktiva prodat prodávajícímu prodejní obce

Evropský typ - plnění může nastat pouze v den ukončení práva
Americký typ - plnění může nastat kdykoliv před dnem ukončení

Výše opční prémie je ovlivněna:
n vnitřní hodnotou kontraktu (rozdíl tržní ceny a dohodnuté realizační ceny)
n časovou hodnotou kontraktu (v průběhu trvání se snižuje, v době splatnosti je na nule)

Riziko nese prodávající. Kupující jen malé. Opční operace prováděné na zvláštních opčních burzách jsou standardizovány.

31. Finančně úvěrové obchody

Leasing
Leasing - pronájem investičního zařízení, jiných předmětů uživateli za sjednané nájemné na určitou nebo neurčitou dobu.
1) operační leasing
Jde o přímí vztah mezi výrobcem (obchodníkem) a nájemcem.
Základní charakteristiky:
n leasingové předměty bývají omezeny na určité objekty
n převážně krátkodobý (může být i střednědobý)
n pronajímatel udržuje pronajatý předmět
n po skončení nájemní smlouvy pronajímatel pronajatý předmět přebírá (může být však nájemcem odkoupen a přejít do jeho vlastnictví)
n může být: vypověditelný nebo na dobu určitou
n zůstává ve vlastnictví pronajímatele, a to i po úplné amortizaci předmětu
Pronajímatel zůstává z hospodářského i právního hlediska vlastníkem předmětu, musí ho vykazovat ve své rozvaze a provádět odpisy. Pro nájemce představuje nájemné (leasingové platby) náklady
Banky:
n pomáhají pronajímatelům úvěrem financovat leasingové smlouvy
n vedou jim příslušné účty
n inkasují nájemné
n vykonávají jiné služby, které jsou zdrojem bankovních výnosů

2) finanční leasing
Finanční leasingové společnosti lze rozčlenit do dvou skupin:
n založeny bankami jako dceřiné podniky
n založeny z iniciativy výrobců
Z hlediska výrobce je úkolem leasingové společnosti podporovat odbyt zboží financováním leasingových obchodů.
Leasing prostřednictvím leasingové společnosti probíhá nepřímo:
1) dodání leasingového objektu (výrobce ð uživatel)
2) prodej leasingového objektu (výrobce ð leasingová společnost)
3) uzavření leasingové smlouvy (leasingová společnost a uživatel)
4) placení nájemného (uživatel ð leasingová společnost)
Obsahová náplň leasingových smluv:
finanční leasing lze sjednávat na předměty movité a nemovité
podle použití - investiční zařízení a spotřební předměty
podle nájemce - průmyslový, komunální a osobní
Finanční leasingové operace se rozšířili na obchody střednědobého a dlouhodobého charakteru
Předpokladem vzniku leasingové smlouvy:
n způsobilost předmětu
n hospodářská způsobilost nájemce
Význam leasingu
n možnost zvýšení výroby a odbytu
Příčiny zájmu bank:
n banky pochopily přednosti
n možnosti umístit bankovní kapitál
n rozvoj poradenských služeb
n banky poskytují svým leasingovým společnostem know how
n banky využívají svou pobočkovou síť
n s leasingem mohou být spjaty další bankovní obchody

Swapy

n skládá se ze dvou současných aktů v opačném směru - tj. koupě a prodeje téže částky v téže devize, přičemž jedna operace je promtní, druhá termínová
Dvě zúčastněné strany si vyměňují určité množství dvou různých měn a za jistou dohodnutou dobu dojde k jejich zpětné výměně. Cena swapu je dána rozdílem v cenách směňovaných jmenovitých částek obou měn.

Swapovou operaci provádí banka, je-li pro ni úrokově výhodná, např. výhodnější než devizová konverze

V současné době jsou swapové operace používány nejen pro operace devizové ale též úrokové. Při úrokových swapech jde o výměnu toků úrokových plateb různého druhu.

Subjekty ve swapových obchodech
n partner ve swapovém obchodu
n zprostředkovatel bez převzetí rizika
n zprostředkovatel s převzetím rizika
n subjekt uzavirající swapový obchod

Banky na sebe zpravidla berou úlohu zprostředkovatele, prostředkujícího obchodníka a subjektu uzavírajícího swapový obchod.

Smyslem swapových operací je také se dostat na určitý trh. Swapové operace se mohou týkat závazků či pohledávek, časteji však závazků.

Devizové operace typu „financial futures“ a „optionsů

Společným znakem finančních derivátů je, že se jedná o kontrakt na koupi či prodej určitého aktiva, které se mají uskutečnit v budoucím časovém termínu za podmínek stanovených v současnosti a vtělených v kontraktu. Jedná se o nárok toho, kdo kontrakt zakoupil, na plnění závazku druhého účastníka, který kontrakt prodal. Předmětem obchodů s finančními deriváty, podkladovými aktivy, jsou cenné papíry, devizy, zlato, úrokové míry, akciové indexy i samy derivátové kontrakty.

Finanční termínové kontrakty má dva základní cíle:
n hedging - zajistit se natrhu před ztrátou
n trading - účel dosažení zisku, spekulace

Účastníci trhu finančních termínových kontraktů typu FF
n přímé - členové burzynepřímé - kdo nejsou členy

30. Devizové obchody

Význam mezinárodního peněžního oběhu

Hospodářství ČR je úzce propojeno se zahraničními ekonomikami. Mezinárodní hospodářské vztahy jsou doprovánezy platbami v zahraničním obchodě za
n zboží a služby
n poskytováním a splácením zahraničního úvěru
n platbami spojenými s úložkami vkladů domácích subjektů v zahraničí
n s investicemi v zahraničí
n inkasy a úhradami zisků či jiných důchodů tímto kapitálem produkovaných atd.

Prostřednictvím mezinárodního peněžního oběhu dochází k různým formám mezinárodní spolupráce a styků zejména mikroekonomické oblasti spojeným s pohybem peněžních plateb.

Valuty
cizoměnové peněžní prostředky ve formě bankovek, státovek a oběžných mincí

Devizy
peněžní prostředky v cizí měně, které jsou na účtech u tuzemských nebo zahraničních peněžních ústavů nebo s nimiž lze nakládat na základě zahraničních platebních instrumentů, anebo dokumenty, s nimiž je spojeno právo na peněžní plnění v cizí měně

Devizový kurz
určitý kvantitativní poměr, v němž je jedné jednotce domácí měny přiřazován určitý počet zahraničních jednotek, či naopak. Je to cena měny vyjádřená v jednotkách jiné měny.
Měny používány jak ve vnitřním, tak ve vnějším platebním oběhu se nazývají volně směnitelné měny. Pro oficiální vyhlášení či stanovení úrovně kurzu je používán název revalvace či devalvace.

Operace na devizovém trhu
n provádějí se v souvislosti s úhradami za dovoz a inkasy za vývoz, s upisováním splácením půjček, resp. S poskytováním úhradou zahraničních bankovních úvěrů atd.

V současné době k devizovým operacím patří:
n operace promptní (tzv. spot operace)
n operace termínované (forward) - např. swapy, operace financial futures a options

Pro devizový trh se charakteristická nestabilita kurzů deviz. Výrazně se zvyšuje riziko ztrát, ale i možnost dosahování zisků.

Promptní (spot) operace

n devizová operace, při které se dodávka devizy provádí do dvou dnů po uzavření obchodu
n tvoří 60 až 70% veškerých devizových operací
n k promtním operacím patří také konverze a devizová arbitráz

Konverze - nákupy či prodeje devizových aktiv převážně na mezinár. peněžních trzích, které slouží k prosté proměně devizových aktiv v jedné měně do aktiv v jiné měně.

Devizová arbitráž - snaží se využít rozdílů ve výši devizových kurzů určitých měn ve stejném časovém okamžiku na teritoriálně různých peněžních trzích s cílem
n vyrovnávací - co nejlevněji nakoupit, nebo prodat , tzv. vyrovnávání denních devizových pozic
n rozdílová - nakoupit v místě, kde je nejlevněji a prodat se ziskem, kde je nejdráže

Arbitrážní trasakce se mohou realizovat:
n mezi dvěma teritoriálně různými trhy - přímá
n mezi třemi a více - nepřímá

Rozdíl mezi devizovou arbitráží a devizovou spekulací.
n arbitráž - operuje se stávajícími známými kurzy, spekulace - operuje s kursy budoucími neznámými

Devizové termínové operace typu forward

n dohoda o kontraktu se provádí v přítomné době, avšak plnění nastává v budoucnu v předem dohodnutém termínu, který není žádným způsobem standardizován
n není standardizováno množství obchodovaných deviz
n kontrakt není sekundárně prodejný (není možné od kontraktu odstoupit)

Jsou klasickým nástrojem pro zajišťování devizových pohledávek a závazků proti kursovým rizikům.

Dokumentární inkaso: úloha a schéma průběhu DI.

Je operace banky prováděná na příkaz jejího klienta obstarat vydání dokladů opravňujících nakládat s dodaným zbožím třetí osobě proti zaplacení určité peněžní částky.
Jednoduše : vývozce předá své bance dokumenty opravňující nakládat s tovarem, se žádostí vydat je dovozci přes jeho banku proti zaplacení, resp. Akceptaci směnky přiložené, nebo vystavení směnky vlastní
Právním základem jsou Jednotná pravidla pro inkasa vydaná Mezinárodní obchodní komorou v Paříži, u nás Obchodní zákoník.
Není to závazek k provedení platby ze stranky banky zúčastněné na transakci. Banky mají pouze funkci důvěrníka, jde tedy jen o záruku, že inkasní příkaz bude proveden správně.
Protože banky nejsou v případě dokumentárního inkasa povinny platit, poplatky a náklady jsou odpovídající měrou nižší než u dokumentárních akreditivů.
- Vývozce(beneficient) obdrží dokumenty o převzetí zboží dovozcem(zde trasát).. předtím kupní smlouva…
- Vývozce požádá svou banku o obstarání inkasa a odevzdá dokumenty opravňující dovozce k nakládání se zbožím
- To samé udělá banka bance dovozce
- Banka dovozce mu odevzdá dokumenty opravňující nakládat se zbožím proti placení, akceptu směnky apod.
- Zúčtování platby banka bance, a pak připsání na účet vývozce u jeho banky

Soukromý šek :

- sám ho vystaví a zašle na adresu příjemce
- ten si jej nechá proplatit žádostí o inkaso u své banky
- banka příjemce zašle inkasní příkaz na banku vystavovatele, která zatíží jeho účet vůči Nostru banky příjemce
- banka příjemce z Lora banky výstavce šeku převede devizy na ciziměnový účet banky a z něj na účet příjemce

Dokumentární akreditiv : otevření a průběh, formy DA podle ujednání o rozsahu záruk a okamžiku převzetí rizika.

Dokumentární akreditiv je písemný závazek banky že poskytne-vykoná, určitou platbu, jestliže budou do určité doby splněny akreditivní podmínky. (v obchodním styku)
Banky prověřují splnění podmínek pouze z předložených dokladů. Nekontrolují zboží, ani smlouvu. Neručí ani za konání třetích osob a koresop.bank zapojených do akreditivu, omyly telekomunikačních zařízení, přerušení obchodní činnosti pro nepokoje povstání války a pod.,

Průběh dokumentárního akreditivu :
- žádost o otevření žadatel-aplikant (importní akreditiv – žádá dovozce ; exportní akreditiv – žádá vývozce)
- smlouva o otevření akreditivu s bankou
- prověření v bance, otevření vůči bance beneficienta(příjemce)
- avízo beneficientovi že byl otevřen akreditiv od aplikanta(zde importní jinak naopak)
- proběhne obchod, zboží za dokumenty
- vývozce dokumenty odevzdá své bance
- kontrola dokumentů a zaslání bance dovozce
- zatížení účtu dovozce a zúčtování mezi bankami, připsání na účet vývozce

DA podle ujednání o rozsahu záruk a okamžiku převzetí rizika :
- odvolatelné (kupující si ponechává právo akreditiv zrušit až do okamžiku prokázané splatnosti částky beneficientovi – odporuje povaze garance akreditivu, téměř se nepoužívá)
- neodvolatelné (běžné vydávání, je to záruka vývozci že mu bude zaplaceno pokud splní podmínky akreditivu)
Neodvolatelné :
- Potvrzené (avizující banka přijímá pevný závazek za předpokladu splnění akred.podmínek „Potvrzujeme, že akreditiv je neodvolatelně platný až do…“, tím jsou povinny platit obě banky vývozci… poskytuje vývozci nejvyšší bezpečnost)
- Nepotvrzené tzv.avizovaný (korespondenční banka nevstupuje do závazků platit oprávněnému, tj. v případě předložení dokumentů nemá povinnost platit, pouze vývozci avizuje že byl akreditiv otevřen, a připíše něco „Vezměte na vědomí, že nepřijímáme žádné naše vlastní závazky v této záležitosti…“, vývozce sám nese riziko politické, dopravní….

29. NÁSTROJE ZAHRANIČNÍHO PLATEBNÍHO STYKU.

Hladké platby – průběh a výhody.
Podmínky pro provádění hladkých platů jsou dány devizovým zákonem – ve znění Zákona 228/92.

Hladký plat v tuzemsku :
Plátce => banka plátce => zúčtovací centrum banky => banka příjemce => příjemce

Platební příkaz :
Je to převod částky, která má být zaplacena na účet příjemce, z jedné banky na korespondenční banku, popř. třetí banku.

Zahraniční hladký plat :
Plátce => banka plátce => banka příjemce => příjemce

Korespondentské vztahy :

Forma komunikace mezi bankami : pošta, telex, SWIFT – nejrozšířenější
Náš účet v jiné bance : LORO
Účet cizí banky u nás : NOSTRO
V naší bance se účtuje po zatížení klienta plátce, ve prospěch Nostro cizí banky.
V cizí bance se účtuje zatížením nášho LORO u ní a připsáním ve prospěch příjemce.

Náležitosti platebního příkazu :
- název příkazce, jeho účet, částka, měna devizy v kódu ISO – mezinárodní standard (CZK, DEM, USD, GBP, ITL, FRF, CHF…) bývá měna příkazce banky, na účet Nostro se připíše propočet kursem deviza-prodej
- příjemce (přesný bázev, adresa) číslo jeho účtu, jeho banka-údaje, nebo přes kterou banku
- účel úhrady – platební titul
- podpis klienta, datum, termín, nebo podle podmínek banky v jakém termínu

Došlé hladké platy nemusí být určeny klientovi banky ale i :
- klientele jiných bankklientele příležitostné

Výhody :

Široké použití :
- obchodní i neobchodní povaha (zboží, služby, doprava, leasing, ukončování dokumentárních operací…. …dary, penze, alimenty, dotace, stipendia, cestovní a turistické výlohy, výnosy z CP a nem., autorské honoráře, soudní a arbitrážní výlohy….)
Rychlá realizace
Nízké náklady ve srovnání s ostatními nástroji platebního styku (minimální + procentní sazba)
Využitelnost při provádění všech druhů plateb obchodního i neobchodního charakteru
Jednoduchost při vystavení platebního příkazu

Nevýhody :
Při reklamaci vysoké výlohy pro reklamující banku – nevyplatí se nízké částky reklamovat
Plátce má pouze potvrzení že peníze se odepsali z jeho účtu, nemá jistotu jestli je příjemce dostal a kdy

Bezpečnost :
- dva podpisy prac. Banky
- korespondenční banky mají podpisové vzory pracovníků oprávněných pro styk
- klíče pro dálnopisné a telegrafické, především SWIFT zprávy

Bankovní šek – průběh, platby bankovním a soukromým šekem.

Provádějí se jestli si to příkazce přeje, nebo v zemi příjemce jsou tyto platby běžné (USA), nebo má platba proběhnout v třetí měně, není známo bankovní spojení beneficienta (příjemce) …
Klient chce zaplatit šekem :
Bankovní šek :
- platební příkaz bance, aby zaplatila šekem
- banka šek vystaví a zašle na adresu příjemce
- příjemce si nechá šek proplatit u své banky, která mu připíše částku na účet a zatíží Loro naší banky
- předtím naše banka zatížila účet příkazce a teď z vlastního devizového účtu připíše částku na Nostro banky příjemce

Přehled nástrojů zahraničního platebního styku

n hladké platby
n šek
n směnka
n dokumentární akreditiv
n dokumentární inkaso
n bankovní záruky
n cestovní šek
n kreditní karty
n valuty

Technické předpoklady

SWIFT
SWIFT (Brusel, dat. založení 1973).
Účel - vývoj a provoz mezinárodni komunikační sítě podporované počítači s cílem umožnit členským bankám rychlý a bezpečný přenos informací v mezinárodním bankovním obchodě.
Cíle společnosti SWIFT:
n bezdokladové zpracování platebního styku
n zrychlení komunikace mezi bankami prostřednictvím výměny zpráv po komunikační drátové síti
n minimalizace rizik existujících v konvečních postupech

Mezinárodní standardy - patří k nim mj.
n katalogizace různých druhů správ
n stanovení označení polí
n stanovení obsahu jednotlivých polí
n vytvoření swiftových adres pro účastnické banky
n ujednání o jednotných zkratkách

Druhy zpráv - třímístné kódy, v něm na prvním místě stojí kategorie obchodního případu (např. 7 - dokumentární akreditiv
Skladba zprávy - každý druh zprávy tvoří tzv. header (hlavička) a trailer
Vlastní text se skládá ze série polí, která jsou identifikována dvoumístnými numerickými kódy. (např. 32: částka)\
Adresy členských bank jsou sjednoceni do tzv. osmimístná swiftová adresa, která může být doplněna pro interní účely trojmístným kódem vlastních poboček.
Měnové kódy - (např USD, EUR)
Swiftová síť se skládá ze dvou mezi sebou propojených operačních středisek, z nichž jedno je v Evropě (Leiden) a druhé v USA (NY) a na ně napojených regionální zpracovatelé pro jednotlivé členské země.
SWIFT není výdělečnou organizací - platí se pouze poplatky na úhradu provozu!
SWIFT představuje pouze komunikační síť mezi bankami, nemá clearingovou funkci. Zúčtování příkazů probíhá prostřednictvím účtů u korespondenčních bank.
Pokud banka není napojena na SWIFT, příkaz k úhradě se provádí dálnopisem. Není-li banka napojena na síť SWIFT a neexistuje mezi nimi dálnopisné spojení, nebo pokud klinet s příkazem zasílá také přílohy - posílají se příkazy k úhradě poštou.

28. Zahraniční platební styk

Úkoly a předpoklady fungování zahraničního platebního styku

Zahraniční platební styk - pohyb hotovostních a bezhotovostních peněžních hodnot přes hranice nějaké definované měnové oblasti - zpravidla identické se stáními hranicemi země.

Rozdíly ve srovnání s národním platebním stykem:
n chybějící žirová síť
n překročení hranic měnové oblasti
n realizace platebních operací minimálně ve dvou měnách

Při bankovně technické realizace zahraničního platebního styku se rozlišuje:
n hotovostní platební styk - vzniká v cestovním ruchu, obchodem s valutami
n bezhotovostní platební styk - v souvislosti s platebními závazky, pohybem kapitálu apod,

Banky provádějí zahraniční platební styk prostřednictvím sítě korespondenčních bank.

Právní základy:
základní národní normy:
n devizový zákon
n obchodní zákoník
n zákon o ČNB
n zákon o bankách
základní mezinárodní normy
n mezinárodní systém smluv
n bilaterální obchodní a platební smlouvy
n všeobecná smlouva o clech a obchodu
n mezinárodní obchodní zvyklosti a směrnice
n Incoterms - obsahují všechny
n Jednotné zvyklosti a pravidla pro dokumentární akreditivy
n Jednotná pravidla pro inkasa
další právní základna
n mezinárodní směnečné a šekové právo

Korespondenční vztahy

n korespondenční vztahy jsou předpokladem pro mezinárodní zúčtování.
Aby banky mohli plnit požadavky svých klientů v rámci jejich zahraničního obchodu, musejí spolupracovat s bankami v zahraničí. Tyto zahraniční banky jsou označovány jako korespondenti nebo korespondenční banky. Banky udržují tzv. korespondenční síť, tzn. že banka musí být účet u korespondenční banky všude tam, kde není sama zastoupena. To platí i opačně. Banky si vymění tzv. kontrolní dokumenty, s nimiž souvisí zpravidla předání:
n podpisových vzorů
n podmínek používaných v zahraničním obchodě a
n depešního klíče

Typy účtů
Loro účet - tzv. jejich účet - banky u sebe vedené účty jiných bank
Nostro účet - tzv. náš účet - banky tak tedy označují své účty u jiných bank