Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

35. Mezinárodněprávní úprava občanství (rozsudek MSD z r.1955 v případu Nottebohm)

státní občanství
většina výhod pro jedince z MP plyne z toho, že je občanem určitého státu – stát by měl jako suverén dbát na dodržování MP jinými členy M společenství
zprostředkuje jedinci výhody, které pro něj vyplývají z MP, případně jsou-li mu upírány, má nárok na diplomatickou ochranu
státní občanství je trvalý právní závazek mezi jednotlivcem a určitým státem – obsahem vzájemná práva a povinnosti stanovená VP
svou podstatou je institutem VP, ale MP s ním nejen počítá, ale spojuje s ním i určité právní důsledky
obsah i podmínky nabytí nebo ztráty – určuje zásadně VP

nabývání státního občanství
volnost VP omezena obecnými zásadami a platnými M smlouvami – Haagská úmluva o některých otázkách střetů zákonů o státním občanství (1930) – věcí každého státu stanovit svým zákonodárstvím, kdo jsou jeho občané – musí být uznány ostatními státy, pokud jsou v souladu s M úmluvami, M obyčejem a všeobecně uznávanými právními zásadami v oboru státního občanství
obecná zásada obyčejového práva: stát může jedinci přiznat státní občanství jestliže mezi nimi existuje užší faktický vztah (genuine link):
- narození – ius soli nebo ius sanquinis
- naturalizace – nabytí státního občanství cizincem nebo bezdomovcem, k němuž došlo později než při narození
■ na základě vzniku rodinného svazku (sňatkem)
■ udělením cizinci na jeho žádost - podmínkou existence užšího vztahu osoby ke státu – případ Nottebohm (1955) – př. bydliště osoby na území státu po určitou dobu nebo rodinné vztahy ke státním občanům dotyčného státu
- opce – projevem vůle zainteresované osoby – volba mezi několika státními občanstvími – na základě VP – váže účinek nabytí státního občanství na jednostranné prohlášení zainteresované osoby nebo na základě M smlouvy (nejčastěji v souvislosti s postoupením části státního území)
- repatriační smlouvy – umožňují vystěhovalcům nebo jejich potomkům naturalizovaným v jiném státě návrat do státu původu
- hromadná změna státního občanství – výjimečně v souvislosti s přesídlením (transferem) obyvatelstva – na základě Postupimské dohody
- občanství EU - nenahrazuje, ale doplňuje státní příslušnost členského státu
právo občana EU, který pobývá v člen. státu, jehož není státním příslušníkem, volit a být volen v obecních volbách
právo na území třetích států na diplomatickou ochranu kteréhokoli členského státu
petiční právo k Evropskému parlamentu

Evropská úmluva o občanství
- každý má právo na příslušnost
- snaha vyhnout se vzniku bezdomovectví
- nikdo nesmí být zbaven příslušnosti
- vznik ani zánik manželství nemá automaticky vliv na druhého manžela
- zákaz diskriminace

zánik a ztráta státního občanství
nejsou upraveny zvláštním pravidlem obecného MP, řídí se VP – možnost převzít závazky z M smluv

důvody: smrt, propuštění ze státoobčanského svazku a odnětím státního občanství
- propuštění – na žádost občana, který současně má nebo nabude jiného státního občanství nebo který založil rodinný svazek s cizím státním příslušníkem
- odnětí – v případě vstupu do vojenské nebo jiné veřejné služby cizího státu, jeho dlouho trvajícího pobytu v cizině nebo chování poškozující vitální zájmy domovského státu – může být i trvalé povahy, na základě rozhodnutí soudního nebo správního orgánu
ČR – nikdo nemůže být zbaven státního občanství proti své vůli

dvojí státní občanství (bipolité)
různost VP pravidel – 1 osoba 2 nebo více státních občanství – spory (zejména v oblasti diplomatické ochrany) – nežádoucí jev
podle obyčejového práva: osoba s několikerým státním občanstvím se nemůže dovolávat svého jiného občanství vůči státu, jehož je také občanem
třetí stát považuje za občana pouze jednoho státu – volba podle efektivity (těsnější vztah)
ČR – rozhodující občanství, které bylo nabyto naposledy
snaha řešit M smlouvami – Úmluva o omezení případů vícerého občanství (1973) – příslušníci strany smlouvy, kteří svobodnou volbou nabydou občanství jiné strany smlouvy naturalizací, znovunabytím a volbou, a jsou plnoletí, pozbývají původní občanství – výjimky: nabytí manželstvím, narozením na území

případ Nottebohm - původně Němec, 1905 se odstěhoval do Guatemaly, 1939 navštívil Evropu a dostal Lichtenštejnské občanství - chtěl získat status neutrálního občana v době války, 1940 se vrátil do Guatemaly, 1943 v důsledku válečných opatření nucen Guatemalu opustit, 1955 - Lichtenštejnsko požadovalo restituci a kompenzaci od Guatemaly (v rámci diplomatické ochrany) - MSD zamítl, protože nebyl opravdový vztah mezi ním a Lichtenštejnskem – nesplňoval podmínku trvalého pobytu po dobu 3 let a hlavně ho motivovala pouze otázka osobního prospěchu a ochrany Lichtenštejnska

34. Mezinárodněprávní postavení obyvatelstva (obecně)

obyvatelstvo státu – všechny osoby, fyzické i právnické, které se nacházejí na jeho území
výkon moci nad obyvateli – vnitřní pravomoc státu – VP úprava
volnost státu v chování se vůči obyvatelstvu není neomezená – státy převzaly MP závazky chovat se určitým pozitivním způsobem vůči všemu obyvatelstvu nebo některým jeho kategoriím - cizincům (případně se určitého chování vystříhat) (LP, dodržování zásad humanity, strpění diplomatické ochrany)
jiná omezení – M smlouvy (obchodní, o právní pomoci, extradice) - ukládají povinnosti státu vůči občanovi jiné smluvní strany
otázky postavení obyvatelstva upravených MP už nejsou pouze záležitostí VP - rozsah úpravy MP se po 2.sv. válce zvětšil
stále se zvyšuje MP ochrana LP jak na globální, tak i na evropské úrovni
obyvatele státu lze dělit dle jejich právního vztahu ke státu:
- občané (státní příslušníci či poddaní) – specifický státoobčanský poměr
- cizinci – cizí státní příslušníci
- osoby s více státními občanstvími – z hlediska státu jako jeho, občan pokud mají jeho občanství
- bezdomovci (apatridé)– nemají státní občanství žádného státu
- zvláštní postavení – osoby požívající územní (politický) azyl a uprchlíci

33. Vznik a zánik státu, sukcese

vznik státu
obecné MP neupravuje, ale spojuje s ním významné důsledky
- spojením dvou nebo více již existujících států (př. Jugoslávie 1918)
- rozdělením existujícího státu na několik nových (ČSR)
- odštěpením (secese) části území a tamního obyvatelstva a konstituování nový nezávislý stát (Bangladéš)

někdy proces rozpadu (dismembrantio) zahrnuje jak odštěpení, tak rozdělení (R-U)
v minulosti také prvotním osídlením a konstituováním v suverénní stát
po 2. sv válce asi 80 nových států na území bývalých kolonií
nejednotnost názorů, jestli nový stát vzniká také v případě sociální revoluce – společenské zřízení je vnitřní věcí státu (nevzniká nový stát)
vznik nového státu: má charakteristické rysy státu jakožto subjektu MP – organizovaná politická moc, na určitém území a vůči jeho obyvatelstvu, nezávislá a relativně trvalá
právní důsledky faktického vzniku – stává se subjektem MP pokud jde o základní práva a povinnosti státu, k jeho plné účasti na M životě je třeba M uznání

zánik státu
historická skutečnost s níž MP spojuje určité právní následky – mizí i subjekt MP
- rozpadem na několik částí – vznik nových států, nebo připojení k již existujícím
- spojením několika států v jeden (Německo 1990)
- v historii debellace (vojenská porážka, zničení organizované státní moc a připojení – - anexe) – dnes nepřípustné
- teoreticky ztrátou materiálních předpokladů (zničení působením přírodních sil, ztráta obyvatelstva)
obdobné právní otázky, když stát sice nezanikl, ale změny území – postoupení jinému státu, ztráta suverenity, vytvoření federace...

identita (kontinuita) státu
otázka zda určitý stát zanikl a na jeho místě vznikl stát nový – zda je přerušena jeho kontinuita
násilná změna politického zřízení státu – změna státní formy – kontinuita
sociální revoluce – sporná otázka kontinuity (francouzská revoluce, lidové demokracie) a diskontinuity (Rusko – SSSR)
stát nezaniká pokud nemá po určitou dobu nejvyšší orgány státní moci (výrazem státní moci – místní orgány), nezaniká ani pokud je jeho celé území okupováno nepřátelskou mocí i v případě protiprávní anexe území celého státního území, jestliže suverénní moc bude v budoucnu obnovena

státní sukcese a její MP úprava
sukcesi podléhají M smlouvy, majetek, jmění, archívy a dluhy státu
obyčejová pravidla neměla přesná ani podrobná pravidla sukcese, kodifikace Komisí pro MP: Vídeňská úmluva o sukcesi států ve vztahu ke smlouvám (1978) a Vídeňská úmluva o sukcesi států ve vztahu ke státnímu majetku, archivům a dluhům

základní pojmy:
- sukcese států – nahrazení jednoho státu jiným v odpovědnosti za M vztahy území
- stát-předchůdce – stát nahrazený jiným státem při sukcesi
- nástupnický stát – nahradil jiný stát
- nový nezávislý stát – nástupnický stát území, které bylo bezprostředně před datem sukcese států závislým územím
- třetí stát – kterýkoli jiný stát
sukcese do smluv

cílem – zajistit stabilitu a jistotu a usnadnit nástupnického státu vstup do smluvních vztahů státu předchůdce, stát nástupce musí mít možnost je kriticky přezkoumat a svobodně rozhodnout, zda v nich bude pokračovat

pravidla:
- nástupce povinen respektovat státní hranice, hraniční a jiné územní režimy, sukcese se nevztahuje na závazky o poskytnutí práva na vybudování cizích vojenských základen na jeho území, nesmí být na újmu jeho svrchovanosti nad přírodními zdroji
- pravidlo o kontinuitě platnosti M smluv předchůdce ve vztahu k nástupci – výjimky: nástupce a smluvní státy se dohodnou jinak, nebo jestliže ze smlouvy vyplývá, že její aplikace na nástupci by byla neslučitelná s předmětem MS nebo by radikálně změnila podmínky pro její provádění
tendence k uznání smluv, kteréhokoli nástupce do univerzálních smluv, které slouží k zajišťování M bezpečnosti, míru a M spolupráce
- sukcese nového nástupnického státu. – zásadně rozhoduje sám o tom, do kterých smluv předchůdce sukceduje (zásada čistého stolu) – aplikace v různých podobách: do univerzálních M smluv – pouhou notifikací nástupce. GT OSN (není třeba souhlasu všech smluvních partnerů), u dvoustranných M smluv je souhlas partnera zapotřebí

sukcese do státního majetku
majetek, práva a zájmy, které vlastnil podle VP stát předchůdce – obvykle se rozumí předměty nezbytné k výkonu státní moci – rozsah se liší (buržoazní X socialistické státy)
podle obyčejového práva – státní majetek přechází na nástupce. automaticky a bez kompenzace (pokud se státy nedohodnou jinak, nebo jinak nerozhodne příslušný M orgán)

rozpad státu:
- nemovitý státní majetek předchůdce přechází na nástupce na jehož území se nachází
- nemovitý státní majetek nacházející se mimo území předchůdce přejde na nástupce. spravedlivými podíly
- movitý státní majetek předchůdce spojený s jeho činností ve vztahu k území, na něž se vztahuje sukcese, přejde k dotyčnému nástupci
- jiný movitý státní majetek přejde na nástupce spravedlivými podíly
oddělení:
- nemovitý státní majetek na území
- movitý státní majetek, který se k tomuto území vztahuje, na které se sukcese vztahuje, přejde na nástupce
- jiný movitý státní majetek – spravedlivým podílem - platí i v případě, že se oddělená část území připojí k jinému státu
spojení: veškerý všech předchůdců přechází na nástupce
sukcesorem
- stejně jako oddělení
- státní majetek k jehož vytvoření přispěl nový nezávislý stát na něj přejde v poměru k jeho příspěvku
dojde-li k transferu (cesi) části území od jednoho státu k druhému – přechod majetku má být řešen dohodou mezi nimi – jinak vše nástupce

sukcese do státních archivů
všechny dokumenty jakéhokoliv data a druhu, zhotovené nebo získané předchůdcem při výkonu jeho funkcí, které mu patřily podle VP, převod se provádí bez kompenzace
rozpad: na nástupce se vztahující dokumentace a dokumentace, která se by se měla nacházet na jeho území pro normální správu jeho území ostatní – spravedlivým způsobem (podobně n.n.s.)
oddělení: část území vytvoří jiný stát – při sukcesi stejná pravidla jako při zániku státu
postoupení části území – dohodou

sukcese do státních dluhů
jakékoli finanční závazky předchůdce, které vznikly v souladu s MP vůči jinému subjektu MP
rozdělení, secese: spravedlivým dílem, pokud se nedohodnou jinak
nový nezávislý stát: na něj zásadně žádné dluhy nepřechází, ledaže by se dohodly jinak, platnost tohoto pravidla je ale popírána řadou států
cese: dohodou – jinak přecházejí lokalizované dluhy
při sukcesi nepřecházejí dluhy správní (peněžní závazky, které stát přijal při výkonu veřejné správy – opírají se o VP), ani pokud jde o tzv. nabytá práva cizích fyzických nebo právnických osob (vznikly na základě VP nebo úředních aktů zaniklého státu) – záleží plně na suverénní vůli nástupce

sukcese do členství v MO
mimo rámec kodifikace
podle dosavadní M praxe k ní nedochází – nově vniklé státy musí absolvovat obvyklou přijímací proceduru

32. Svrchovaný stát a jeho kompetence – uznání, třídění států

suverenita
teorie vypracována za absolutismu, od té doby vývoj – měnil se její obsah, společenské funkce i nositel

suverenita národa
novodobé státy (západní Evropa) se formovaly podle národnostního principu – jeden národ vytvořil jeden stát – nebylo třeba rozlišovat politický pojem národa (státní lid) od etnického pojmu národa (národnost)
ve střední a východní Evropě – mnohonárodnostní státy - pojem suverenity národa, jakožto požadavku plné volnosti rozhodovat o svém osudu pro národy, které zatím nemohly dosud vytvořit vlastní stát
politický význam stoupl v období národně-osvobozeneckých bojů koloniálních národů - zásada sebeurčení národů

státní suverenita
nezávislost státní moci na jakékoli jiné moci, a to jak v oblasti mezistátních vztahů, tak i ve věcech vnitřních – stát není omezen ničím než suverénními právy jiných států, obecným MP a svobodně převzatými M závazky
- vnější suverenita – stát je plnoprávným subjektem MP, rovnoprávným vůči všem ostatním suverénním státům a rovným členem MS
- výlučná moc na jeho území vůči všem osobám a věcem (územní výsost)
stát určuje svobodně své státní a společenské zřízení, disponuje volně též svým státním územím a přírodními zdroji
státní občané podřízeni moci svého státu i když pobývají v zahraničí (personální výsost)
přijímání M závazků není popřením suverenity, ale naopak jejím projevem a uplatněním způsobilosti k právním úkonům - k význačnějším omezením výkonu územní výsosti, které vyplývají z obecného MP: imunita cizích diplomatů, majetku druhých států, cizích válečných lodí a letadel nebo právo průjezdu cizích lodí pobřežními vodami

základní práva a povinnosti států
předpoklad nezávislé existence států a jejich vzájemných rovnoprávných vztahů, vytvořila přirozenoprávní škola: státy mají jistá nezadatelná práva absolutní povahy (platí vždy a všude vůči každému jinému státu), pozitivistická škola: existenci této zvláštní kategorie práv a povinností popírala
základní: právo na existenci – od něj odvozené právo na nezávislost, rovnost, výkon, včetně práva vést válku
1947 – VS OSN uložilo Komisi pro MP, aby připravila Deklaraci práv a povinností států – - návrh:
- právo na nezávislost a svrchované pravomoci
- právo vykonávat na svém území jurisdikci
- rovnost s jinými státy
- individuální nebo kolektivní sebeobrana
- nevměšování
- zákaz války jako nástroje M politiky
- zákaz hrozby silou a použití sili
- neuznání územních zisků dosažených s použitím síly
- urovnávání sporů mírovými prostředky
- neohrožovat M mír a řád
- respektování LP
- rozvíjet vztahy s jinými státy v souladu s MP
zásada, že suverenita státu je podřízena primátu MP – návrh nedoznal odezvy, hlavní myšlenky v Deklaraci zásad přátelských vztahů a spolupráce mezi státy (VS přijalo 1970)

třídění států
suverénní státy a závislé státy (území)
- suverénní státy – státy, které mají plnou způsobilost k právům i právním úkonům podle MP, organizovaná a nezávislá nejvyšší politická moc
- závislé státy (závislá území) – státy a území, jejichž nezávislost ve vnějších věcech je omezena MP ve prospěch jiného státu – nejsou plnými subjekty MP, nemají plnou způsobilost k právním úkonům
formy závislosti států: M protektorát, vazalita, kapitulační režimy, mandáty, poručenská území, nesamosprávná území – během posledních desetiletí vesměs odstraněny

státy jednotné a složené
- státy jednotné (unitární) – stát ve svých M stycích zastupovaný jediným ústředním orgánem (i státy federativní podle VP), je jediným subjektem MP
- státy složené – spojení dvou nebo více států, přičemž jak ústřední stát tímto spojením vznikající, tak i jednotlivé části složeného státu vystupují jako subjekty MP s různým rozsahem MP způsobilosti k právům a právním úkonům – druhy:
- monarchická unie
■ reálná unie – monarchické státy, které na základě svých ústav měly společného panovníka, určitý okruh společných věcí (např. R-U)
■ personální unie - dva monarchické státy měly společného panovníka z nahodilých důvodů – unie sama neměla MP subjektivitu – podobně jako v případě hospodářských nebo celních unií vzniklé na základě MS
- federace M povahy – spojení dvou nebo více států na základě společné ústavy – - subjektem MP je především ústřední stát, ústava ponechává i dílčím státům některé atributy MP osobnosti
- konfederace – sdružení dvou nebo více suverénních států na základě M smlouvy – tou se zřizuje společný orgán pro vyřizování určitých zahraničních věcí, většinou přechodné sdružení států před přetvořením ve federaci nebo před rozpadem

uznání státu
uznání – volní akt státu, kterým výslovně nebo mlčky reaguje na vznik nového státu
nelze zaměňovat s dílčími uznáními (hranic apod.)
MP řeší jen částečně – souvisí s politickou vůlí států ponechat si svobodu rozhodování o tom, zda uznají nebo neuznají nově vzniklý politický útvar
uznání státu nemá vliv na existenci státu jakožto subjektu MP, ale postavení neuznaného státu je obtížné
existující stát bere na vědomí, že nově vzniklý útvar je suverénním státem a rovnoprávným subjektem MP (deklaratorní charakter) a zároveň projevuje vůli vstoupit s takovým státem do pr. vztahů, které jdou dále než základní pr. a pov. států (konstitutivní charakter)
retroaktivní účinek – vztahuje se k okamžiku vzniku nového státu
- uznání de iure – plné, konečné a neodvolatelné
- uznání de facto – omezené a prozatímní – může vést k založení jakéhokoli právního poměru, který jde nad míru základních práv a povinností států, lze ho kdykoli odvolat nebo nahradit uznáním de iure, státy užívají, pokud potřebují rychle upravit svůj poměr k novému státu a přitom nemají důvěru k jeho trvání (případně si jeho existenci nepřejí)

uznání podle formy:
- výslovné – každý formální akt, kterým uznávající stát přímo vyhlašuje svou vůli druhý stát uznat
- mlčky (konkludentní) – oficiální akt uznávajícího státu implikující uznání nového státu (uznání jeho vlády, uzavření dohody, ne ale společná účast na M konferenci, v MO, ani podpis mnohostranné MS)
1991 – Deklarace o směrnicích při uznávání nových států (v souvislosti se vznikem nových států ve východní Evropě) – přijaly ji státy ES

uznání vlády (hlavy státu)
změna vlády je zásadně vnitřní věcí každého suverénního státu – má ale značný vliv na mezistátní styky - při násilné změně vlády – otázka zda nový orgán je oprávněn jednat za stát v M stycích – státy si nárokují právo o tom rozhodnout
ne pokud ke změně vlády došlo legální, ústavní cestou – oznámení a akt, kterým to ostatní státy berou na vědomí – jen zdvořilostní povahy
uznání de jure a de facto, výslovné a konkludentní, retroaktivní účinek
uznání vlády v exilu – za zcela výjimečných okolností – nová vláda je nucena dočasně vykonávat své funkce v zahraničí mimo vlastní území státu

uznání za povstalce
uznávající stát bere oficiálně na vědomí, že organizované hnutí části obyvatelstva se staví proti ústřední vládě, fakticky ovládá část státního území, zřídilo na tomto území nezávislou vládní moc a vede úspěšný ozbrojený boj s ústřední vládou
výslovně nebo mlčky (cizí státy vyhlásí neutralitu k danému V konfliktu)
povstalci se stávají subjekty MP v těchto směrech: akty jejich orgánů mají povahu aktů veřejné moci, legitimní válečné akce, oficiální styky s ostatními státy, M odpovědnost za výkon veřejné moci na svém území - podobné jako při vzniku státu, ale povstání je přechodným jevem - potlačí-li ústřední vláda povstání, zaniknou i jeho právní důsledky

uznání za válčící stranu
blízké institutu uznání a povstalce – liší kvantitativně: rozsáhlejší účinky - povinnost uznávajícího státu zachovat neutralitu, naopak uznání za povstalce umožňuje uznávajícímu státu podporovat ústřední vládu

uznání za národ
jen ojedinělé případy (1916-1918 – např. Češi, Slováci, Poláci) – státy přiznaly jejich reprezentativním organizacím povahu politických představitelů národa
jeho právní účinky byly nejasné, nepochybně zahrnovalo uznání jeho práva na sebeurčení (vytvoření vlastního státu), bylo neodvolatelné, nejasné zda uznávající stát je povinen napomáhat uskutečnění práva na sebeurčení
také právo chopit se zbraně za dosažení nezávislosti – právní účinky uznání za povstalce, ale rozdíl: reprezentativní orgány národa nevykonávaly veřejnou moc na žádné části území

uznání orgánů národně-osvobozeneckého hnutí
koloniální národy – po 2. sv. válce usilovaly o realizaci svého práva na sebeurčení
vedoucí těchto národně-osvobozeneckých hnutí – MP status podobný uznání za národ, povstalce nebo válčící stranu
po dosažení nezávislosti těchto národů a území uznaly tyto útvary i jejich vlády jako nově vzniklé státy

31. Zásady přátelských vztahů a spolupráce mezi státy

v nejobecnější podobě jsou obsaženy v Chartě OSN
VS OSN – rozvinulo a kodifikovalo v Deklaraci zásad MP (1970)
nejdůležitější část soudobého obecného MP, jeho normativní páteř
navzájem spolu souvisejí a nelze je stavět jednu proti druhé, zároveň je potřeba je vykládat a aplikovat vždy v kontextu s ostatními

zásada nepoužití síly
povinnost každého státu vystříhat se ve svých M stycích hrozby silou nebo použití síly, jak proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti jiného státu, tak i jiným způsobem, který je neslučitelný s cíli OSN
útočná válka zakládá zločin proti míru, zákaz propagandy jako způsobu přípravy agrese
zákaz použití síly za účelem porušení existujících M hranic (podobně i M demarkační linie), nebo jako řešení sporů o území nebo hranice

zákaz hrozby silou
zákaz ozbrojených represálii
zákaz organizování nepravidelných jednotek nebo ozbrojených band ke vtržení na území jiného státu, podněcování občanských nepokojů nebo teroristických aktů
zákaz okupovat vojensky území jiného státu, ostatní státy nesmí uznat za legální žádné takové územní zisky

k dodržování této povinnosti mohou přispět i nepřímo i některá jiná opatření států (odzbrojení, snížení M napětí a posílení důvěry mezi státy), měla by pokračovat jednání k uzavření univerzální M smlouvy o všeobecném odzbrojení pod účinnou M kontrolou
posilování systému kolektivní bezpečnosti předvídaného Chartou OSN

výjimky – případy legálního použití síly: výkon práva na sebeobranu, donucovací vojenské akce RB, použití vojenské síly regionální organizací po předchozím zmocnění RB (příp. i akce podniknuté na základě doporučení VS a národněosvobozenecký boj)
případ Nikaragua – MSD došel k závěru, že neexistuje pravidlo, které by dovolovalo výkon kolektivní sebeobrany třetím státem, aniž by ho o to požádala oběť domnělého útoku (ta musí předem také prohlásit, že byla napadena), zásada nezbytnosti a proporcionality (důležitý výsledek, ne prostředky)
zákaz použití síly má obyčejovou povahu – opinio iuris dovozena z Deklarace zásad MP

Zásada mírového urovnávání sporů
mírovými prostředky – tak, aby M mír a bezpečnost ani spravedlnost nebyly ohroženy
usilovat o brzké a spravedlivé urovnání - různé prostředky (vyjednávání, dobré služby, zprostředkování, vyšetřování, smírčí řízení, rozhodčí řízení, soudní řízení...)– vybrat podle okolností vzniku sporu a jeho povahy
během urovnávání sporu jsou státy povinny respektovat zásadu svrchované rovnosti
zákaz jednání, které by mohlo ztížit urovnání sporu, zhoršit M situaci nebo ohrozit M mír a bezpečnost

Zásada nevměšování
žádný stát, ani skupina států nemá právo vměšovat se přímo nebo nepřímo, z jakéhokoli důvodu, do vnitřních nebo vnějších záležitostí jiného státu

ozbrojená intervence – kvalifikovaná jako M zločin
zákaz použití hospodářských, politických nebo jiných opatření s cílem donutit jiný stát, aby podřídil výkon svých práv intervenujícímu státu nebo s cílem získat pro sebe výhody
zákaz organizovat, podněcovat, financovat nebo trpět na svém území podvratnou nebo ozbrojenou činnost namířenou k násilnému svržení vlády v jiném státě nebo k zasahování do občanské války na jeho území
zákaz použití síly za účelem zbavení jiného národa jeho identity (navíc i proti zásadě sebeurčení národů)

nepovažuje se: zásahy OSN, zejm. RB, proti státu, který ohrozil M mír
případ Nikaragua – MSD – zakázanou je taková intervence, která se dotýká záležitostí, o kterých má každý stát právo rozhodovat svobodně sám
rovněž obyčejová povaha

humanitární intervence – z důvodu hrubého porušování LP (porušení M míru) – pravomoc RB (Haiti, Somálsko), problémem pokud chybí souhlas RB (Kosovo) – argumentace vznikajícím obyčejovým právem (ale nesouhlas Ruska, Číny), není zásah proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti – problémem snadná zneužitelnost (nutné stanovení podmínek)
není porušení, pokud slouží k omezeným cílům a záměrům (záchrana rukojmích...)

Zásada spolupráce států
pro všechny státy obecný závazek navzájem spolupracovat a to bez ohledu na odlišnosti jejich politického, hospodářského a společenského zřízení
v různých sférách a bez diskriminace
při udržování M míru a bezpečnosti
při dodržování LP + odstraňování všech forem rasové diskriminace a náboženské nesnášenlivosti
na poli hospodářském, sociálním a kulturním, i v oblasti vědy a techniky – se zvláštním zřetelem pro potřeby rozvojových zemí
v souladu se zásadou svrchované rovnosti států a se zásadou nevměšování
jednat jednotlivě i společně s ostatními státy a v součinnosti s OSN

Zásada sebeurčení národů
všechny národy bez rozdílu mají právo svobodně rozhodovat, bez zasahování zvenčí, o svém politickém statusu

z ní vyplývá řada konkrétních povinností pro všechny státy – zejména pro koloniální mocnosti a cizí státy, které vykonávají nadvládu nad jinými národy
podrobení jakéhokoli národa cizí nadvládě je i porušením základních LP
každý koloniální stát musí ukončit své panství a závislým národům poskytnout svobodu a nezávislost – má přihlédnout ke svobodně vyjádřené vůli dotyčného národa

realizování: zřízením vlastního svrchovaného a nezávislého státu, svobodným sdružením nebo spojením s jiným svrchovaným státem, nebo svobodným rozhodnutí o jiném politickém statusu – takové rozhodnutí musí být učiněno vždy svobodně, bez nátlaku
stát nemůže kolonii považovat za součást svého území – má jiný status
v případě použití násilí vedoucí ke zbavení národa jeho práva ne sebeurčení – národ má právo postavit se proti takovému násilí a může požadovat od jiných států pomoc
mohou se jí dovolávat jen jednotlivé národy, ne národnostní menšiny – ty mohou požadovat kulturní, případně správní autonomii, ale ne oddělení od stávajícího státu

Zásada svrchované rovnosti
všechny státy mají rovná práva a jsou rovnými členy M společenství
každý stát má plnou suverenitu – právo svobodně si zvolit a rozvíjet své politické, společenské, hospodářské a kulturní zřízení, uzemní celistvost a politická nezávislost jsou neporušitelné
povinnosti států: respektovat osobnost jiných států, plnit poctivě své M závazky a žít v míru s ostatními státy

Zásada poctivého dodržování závazků
stát je povinen poctivě plnit závazky, které převzal v souladu v Chartou OSN, své závazky z platných M smluv a závazky obsažené v obecně uznaných zásadách a normách obyčejového MP

Helsinské zásady (1975 - KBSE)
1975 – Deklarace zásad řídících vztahy mezi účastnickými státy
1. svrchovaná rovnost a respektování práv vyplývajících ze svrchovanosti
2. zdržení se hrozby silou nebo použití síly
3. neporušitelnost hranic
4. územní celistvost států
5. mírové urovnávání sporů
6. nevměšování do vnitřních záležitostí
7. respektování LP a ZS
8. rovná práva a sebeurčení národů
9. spolupráce mezi státy
10. poctivé plnění závazků podle MP

obsah v zásadě shodný s Deklarací OSN – liší s jen počtem zásad – navíc neporušitelnost hranic a územní celistvosti státu, podrobněji rozpracována zásada respektování LP- postup v souladu s cíli a zásadami Charty OSN a se Všeobecnou deklarací LP a budou plnit své závazky z M deklarací a dohod (i LP)

30. Kolektivní donucovací opatření, zejména akce Rady bezpečnosti

sankce RB OSN
největším nebezpečím stability MS – nedovolené použití ozbrojené síly některým státem vůči jiným státům – narušení míru a M bezpečnosti
systém kolektivní bezpečnosti – zaručuje, že ani vojensky velmi silný útočník nezůstane nepotrestán – nejpříhodnější místo – univerzální politická organizace: OSN – operativnost, reprezentativnost i účinnost, vojenské a finanční prostředky jí musí poskytnout členské státy
postup RB:
- určí, zda došlo k ohrožení míru, porušení míru nebo úročnému činu (čl. 39 Charty)
zjištění faktické situace – problém odlehlosti, tendenčních výpovědí stran, nepřítomnost pozorovatelů – předpoklad, že bude označen agresor – za studené války vzhledem k právu veta mocností RB často neschopna rozhodnout
- může doporučit státům prozatímní opatření, aby se předešlo zhoršení situace (čl. 40)
nemá charakter donucovacího opatření – není závislé na označení agresora, ovšem neochota státu ve sporu provést takové opatření může být hodnoceno jako chování ohrožující M mír
- rozhodne o opatřeních bez použití síly, příp. vyzve členy OSN, aby taková opatřen provedli (čl 39 a 40)
charakter kolektivního donucovacího postupu, RB k nim vyzve jménem M společenství, většinou, když hrozba je potenciální, rozhodnutí RB o kolektivních opatřeních jsou závazná nejen pro členy, ale jsou vynutitelná i vůči nečlenům, zavazují i odborné MO přidružené k OSN, státy jsou povinny zajistit, aby fyzické a právnické osoby v jejich jurisdikci donucovací opatření respektovaly
formy opatření: úplné nebo částečné přerušení hospodářských styků, železničních, námořních, leteckých, poštovních spojů a přerušení diplomatických styků – realizace svěřena jednotlivým státům a jejich účinnost je závislá na uplatňováním každým z nich, pokud jim při jejich uplatňování vzniknou problémy, mají se poradit RB
limity – většinou opatření neúčinná, projevem pouze utrpení obyvatelstva – humanizace (ropa za potraviny)
nutným předpokladem provádění donucení je recepce rozhodnutí RB do VP (povinnosti možno ukládat jen na základě zákona)
problémem také vznik ztrát státům provádějící donucení – nemají právo na odškodnění
- pokud taková opatření nedostatečná – může podniknout ozbrojené akce, které považuje nutné k udržení nebo obnovení M míru a bezpečnosti (čl. 42)
pokud by se mírnější opatření minula účinkem (ale může v případě nutnosti použít jako první prostředek)
pro poskytnutí ozbrojených sil, služeb a pomoci státy je zapotřebí zvláštních dohod mezi nimi a RB (zatím neuzavřena žádná, vždy ad hoc), neschází se ani Vojenský štábní výbor (má odpovídat za řízení ozbrojených sil poskytnutých RB)- tím trpí účinnost
ozbrojený zásah RB – není porušením zákazu použití síly, protože jde o odpověď M společenství na M zločin, na rozdíl od kolektivní sebeobrany mají akce RB ofenzivní povahu, nemusí být ukončeny v okamžiku, kdy sankcionovaný stát upustí od protiprávního jednání, ale lze jimi vynutit i splnění odpovědnostní povinnost či podmínky stanovené mu RB (omezená ozbrojen á opatření RB proti Iráku po skončení jeho agrese v Kuvajtu)
RB může provést donucovací akce i prostřednictví oblastních dohod nebo orgánů, pokud lze její činnost sloučit s cíli a zásadami OSN a jsou-li pro provedení vhodné – podléhají potom RB
vzhledem k bipolaritě – RB se usnesla na ozbrojených opatřeních jen dvakrát: v Koreji (1950, napomohla neúčast SSSR na jednání RB – prošlo konstatování aktu agrese KLDR proti Korejské republice, síly poskytnuté členskými státy RB svěřila pod velení USA) a v Iráku (1991, po jeho vpádu do Kuvajtu a pokusu o anexi, RB zmocnila k provedení vojenské operace M společenství – řídily USA) - RB tedy používá delegace na M společenství, ale může také provést donucovací opatření prostřednictvím regionálních dohod nebo organizací – - ty podléhají při zásahu RB a nemohou užít síly bez jejího zmocnění
mírové operace OSN – je třeba striktně odlišit od aktů donucení RB – nemají donucovací povahu, nasazení mezinárodních vojenských jednotek (modrých přileb) řízených RB v oblastech M krizí – cílem je udržet M mír ve spolupráci se všemi stranami v daném konfliktu – konsenzuální charakter, vysílány na základě doporučení RB, zúčastněné státy musí souhlasit, jednotky nesmějí zasahovat do konfliktu a zbraní mohou použít jen k nutné obraně, funkce: pozorovatelskou, nárazníku, policejní, garanta humanitární pomoci
problémem donucovací opatření bez zmocnění RB – Kosovo, Afghánistán – neschváleno ani a posteriori, ale zároveň ani neodsouzeno – otázka, kde k tomu vzali mandát – legitimní protože nečinnost by povzbudila státy k dalšímu porušování (konkludentní uznání)
ještě problematičtější – zásah v Iráku v r. 2003 – krize systému kolektivní bezpečnosti OSN

29. Sebeobrana

sebeobrana (legitimní obrana)
každé právní společenství musí být schopno účinně bránit fyzickou existenci a integritu svých subjektů – nesmí znemožnit napadenému subjektu, aby se mohl bez negativních právních následků ihned bránit
reakce organizovaného MS bývá pomalejší než ve VP
důležité právo na kolektivní sebeobranu – kompenzace faktické nerovnosti států
právo na sebeobranu je přirozené, bytostní – nemůže být upřeno státům pozitivním MP

- výkon práva na sebeobranu podléhá řadě právních podmínek a následné kontrole jejich splnění (legitimní obrana)
o právu na sebeobranu lze mluvit až od přijetí Briand-Kelloggova paktu (1928) (zákaz útočné války jako prostředku národní politiky)
dříve pouze přirozenoprávní koncepce spravedlivé války (bellum iustum)

- naléhavá a neodvolatelná nutnost sebeobrany, která neponechává žádnou možnost volby prostředků ani okamžik k úvaze (případ lodi Caroline z r. 1837 – USA a VB)

- jen proti aktuálnímu ozbrojenému útoku a smí jí vést jen přímá oběť (s výhradou kolektivní sebeobrany)
důležitá definice agrese: použití ozbrojené síly státem proti svrchovanosti, územní celistvosti nebo politické nezávislosti jiného státu
sporná je oprávněnost sebeobranného opatření proti nezapočatému, avšak bezprostředně hrozícímu ozbrojenému útoku (pro: první útok mění postavení sil na bitevním poli, proti: možnost zneužití) – příkladem zahájení šestidenní války Izraelem

- provést okamžitě (meze – napadený stát někdy není schopen adekvátně reagovat)

- je právem ne povinností, ale strpění útoku neznamená zhojení protiprávnosti útoku, žádná dohoda mezi napadeným státem a agresorem nevyvolá právní účinky (porušení kogentní normy)

- přiměřenost povaze a rozsahu útoku – na omezený hraniční incident nelze odpovědět totálním vpádem, na konvenční zbraně nelze reagovat strategickými nukleárními zbraněmi

- defenzivní charakter – požadavek ukončení, pokud je zastaven ozbrojený útok nebo pokud RB učiní opatření k udržení M míru a bezpečnosti (defenzivnost není stanovena územně)
kogentnost zákazu použití síly – do kategorie postižených států patří nejen přímá oběť ale i ostatní státy -> právo na kolektivní sebeobranu – musí být splněny ještě další podmínky:
- přímá oběť agrese musí veřejně deklarovat, že byla napadena
- přímá oběť musí jiné státy o vojenskou pomoc požádat
třetí státy disponují právem kolektivní sebeobrany, ve spojeneckých smlouvách mohou ovšem převzít povinnost (NATO)
právo sebeobrany – výjimka ze zákazu použití síly a hrozby silou (okolnost vylučující protiprávnost)
Charta OSN výkon práva na sebeobranu dále zúžila – začlenění do mechanismů kolektivní bezpečnosti, podřízení dohledu i přímému vlivu RB – čl 51:
- Dokud RB neučiní opatření k udržení M míru a bezpečnosti – právo státu na sebeobranu (i kolektivní)
- stát musí o svých opatření při výkonu ihned informovat RB
- od chvíle kdy RB učiní opatření k udržení M míru a bezpečnosti – výkon práva je podřízen její rozhodovací a koordinační pravomoci založené kapitolou VII Charty - - rozhodný okamžik účinného prosazení (princip efektivity)

28. Retorze a represálie

retorze
mírnější forma protiopatření – zůstávají v mezích MP, stát nepřekračuje své kompetence
retorzní opatření nicméně ohrožují faktické zájmy donucovaného státu, jsou způsobilé tento stát citelně poškodit
z praxe lze odvodit omezení: retorze jakožto reakce na porušení práva má povahu výkonu práva, donucovaný stát ji musí strpět – ne pokud by šlo o zneužití práva – např. pokud by opatření bylo zjevně nepřiměřené povaze a závažnosti prvotního protiprávního chování – - pak by donucovaný stát považoval retorzi za nevlídný akt a reagoval by na něj patrně dalším nevlídným aktem – riziko eskalace
příklady retorzních opatření: jednostranné přerušení negociací o smlouvě, kterou donucovaný stát považuje za důležitou, odvolání chystané návštěvy na vysoké úrovni, odvolání velvyslance „za účelem konzultací“, odepření přislíbené podpory při hlasování o volbě do určitého orgánu MO, odmítnutí nebo zdlouhavé projednávání víz občanů státu, prohlášení diplomatických zástupců za „personae non gratae“, přerušení diplomatických styků, odmítnutí účasti na prestižní události (OH, slavnostní inaugurace hlavy státu)

represálie
směřují také proti státu, který porušil svůj M závazek, ale překračují hranice MP – ovšem okolnost, že jde o protiopatření proti M protiprávnímu chování vylučuje jejich protiprávnost
z obyčejové praxe vyplynula řada pravidel, jimiž se stát, který uplatňuje represálie, musí řídit:
- musí být prováděny v dobré víře
- má jim předcházet marná výzva k ukončení protiprávní chování či k odčinění způsobené škody (hlavně v souvislosti s ozbrojenými)
- přiměřenost – odráží se v ní požadavek vzájemnosti, nepřiměřené represálie nemohou být kvalifikované jako okolnost vylučující protiprávnost – mohou vyvolat kontrarepresálie – ty budou po právu, pokud by splňovaly podmínky pro represálie; přiměřenost ale neznamená totožnost – akce a reakce se velmi často budou jevově výrazně lišit (nemusí být in kind)
- výkon musí být ukončen ihned poté, co bylo dosaženo jejich záměru

ke klasickým pravidlům shrnutých arbitrážním nálezem ve věci Naulilaa 1928) se postupně připojili podmínky další:
- zákaz ozbrojených represálii – stane-li se stát obětí protiprávního chování s použitím síly – pak může využít práva sebeobrany, ne ozbrojených represálií
- zákaz opatření, která jsou v rozporu s kogentními normami (viz zákaz represálií v oblasti humanitárního práva)
- nelze pokud existují jiné prostředky zjednání nápravy (subsidiární charakter) – má-li postižený stát možnost předložit k rozhodnutí M orgánu, pak nesmí vykonat represálie dříve než M orgán rozhodne a než se prokáže, že druhá strana nemíní jeho rozhodnutí respektovat, stejně tak nesmí vykonat represálie pokud mu MP nabízí jiný prostředek nápravy viz případ Diplomatického personálu USA v Teheránu

ekonomické represálie – poměrně účinné
- embargo – dříve zadržení lodí donucovaného státu v přístavu donucujícího státu, dnes částečný nebo úplný zákaz vývozu (typicky vojenského materiálu) do donucovaného státu v situaci, kdy k tomu byl donucující stát povinen podle M smlouvy (ropné embargo arabských států v r. 1973 proti některým státům spolupracujícím s Izraelem)
- bojkot – zákaz dovozu ze státu, který porušil MP

donucení – zřídka povaha jediného protiopatření, většinou kombinace retorzí a repreasálii
účinnost obchodních a hospodářských represálií stoupá s počtem států, které tlak vykonávají společně – kolektivní embargo Argentiny kvůli útoku na Falklandy (rozhodnutí Rady EHS)
Návrh článků o odpovědnosti států za mezinárodně protiprávní chování – namísto pojmů retorze a represálie používá pojem protiopatření – kroky, které by za normálních okolností představovaly porušení M závazků, ale protože slouží k vynucení M odpovědnosti státu, je jejich M protiprávnost vyloučena
podmínky podle Návrhu:
- nenásilnost
- cílem výlučně odpovědný stát (ne třetí strana)
- opatření dočasné povahy – ukončení po dosažení jejich cíle
- přiměřenost
- nelze jimi porušovat podstatné MP závazky (hlavně kogentní normy obecného MP)

27. Přímé donucení v MP

donucení v právu – legální mechanismy nátlaku na subjekty právního řádu s cílem zajistit, aby respektovaly jeho normy
v MP není centrální výkonná moc – prvek decentralizace donucovacích systémů (svépomoc) – faktická nerovnost – nicméně rozvoj MP směřoval ke snížení vlivů faktických mocenských faktorů:
- podmínky, meze a okolnosti uplatnění donucení omezující volnostní sféru donucovací států
- donucovací postupy při nichž jako aktivně legitimované nejen přímo poškozené státy, ale i jejich reprezentativní institucionalizovaná společenství (zejména MO)
návaznost na zákaz použití síly a hrozby silou – vyloučení takové formy nátlaku, zůstává legitimní jen jako odpověď na takové porušení kogentní normy
donucovaný stát – může pociťovat jako ohrožení své suverenity a reagovat odvetnými kroky – - snaha předejít: mechanismy kolektivní bezpečnosti - proti individuálnímu porušiteli mobilizuje celé MS nebo jeho část
donucení cílí k tomu, aby se donucovaný stát choval tak, jak očekává donucující stát (jinak by se tak nechoval) – donucení se aplikuje v situaci M sporu
rozvoj institutu mírového urovnání M sporů – ústup donucení do pozadí
váže se k normám M odpovědnosti
donucení směřuje proti státu, který se dopustil M protiprávního jednání, v praxi ale uplatňují nátlak i státy, které se cítí poškozeny ve faktických zájmech, i když nedošlo k M protiprávnímu jednání – nevlídný akt – donucení jako reakce na něj není M protiprávní
donucení - přímý nátlak, odpovědnost - nepřímý nátlak

klasifikace donucovacích opatření
- dovolená (snížení rozvojové pomoci) a nedovolená (nepřiměřené nebo ozbrojené represálie)
- opatření bez použití síly (upozornění nebo varování, pozastavení práv, výsad či hlasovacího práva) a opatření s použitím síly (v sebeobraně, některé kolektivní akce RB proti agresorovi), protiprávní i varování, které by obsahovalo hrozbu silou
donucení s použitím ozbrojené síly a donucení s použitím jiné formy síly (uzavření hranic)
- individuální a kolektivní donucení (větší efektivnost, oslabuje současný prvek svépomoci, nejlépe se hodí pro MO), může ale provádět i skupina států (kolektivní sebeobrana)
- podle oblasti vztahů – diplomatická (přerušení diplomatických styků), ekonomická (zastavení dodávek zboží), komunikační (přerušení dopravních styků) aj. (účast na OH)
- protiopatření – postižený stát vůči státu, který se dopustil M protiprávního chování a sankce – uplatňuje M společenství ve jménu ochrany společných základních hodnot

znaky donucení
- opatření reagující na M protiprávní chování, směřuje proti subjektu, který se ho dopustil
právně relevantní nejsou formy nátlaku k ofenzivnímu prosazení zájmů států ani formy
odvety jako odpovědi na nevlídný akt
nátlaková akce útočící na faktické zájmy (retorze) nebo do oprávněné sféry takového subjektu (represálie)
- všechny formy donucení – obecný účel donutit určitý subjekt respektovat normy MP; konkrétní záměry donucujících států se liší případ od případu (aby zanechal protiprávního chování, reparoval, vyvaroval se dalšího protiprávního chování, akceptoval prostředek mírového urovnání sporu)
- forma donucení – závisí na povaze a závažnosti porušení (kogentní nebo dispozitivní norma), na rozsahu vzniklé škody a na míře ochoty spolupracovat
někdy postačí verbální nátlak (upozornění, varování), jindy potřeba použít ozbrojené síly (sebeobrana)
- splňuje-li donucení náležitosti dané MP – výkon práva – odpovídá povinnostem donucovaného státu taková opatření strpět

26. Odpovědnost státu za činnost nezakázanou MP

svrchované státy mohou činit vše co MP nezakazuje – pokud poruší nesou odpovědnost a jsou povinny odčinit vzniknou újmu
chovají-li způsobem, který MP nezakazuje – stěží toto chování založí povinnost odčinit případnou škodu

VP řády znají odpovědnost za škody způsobené vysoce nebezpečnou činností – na ideji solidarity – nelze je zakázat (užitek), ale není možné, aby následky nesly oběti – objektivní odpovědnost (motivace k maximální opatrnosti) – v obecném MP zatím výjimkou:
- mírové využívání jaderné energie
- znečišťování moře ropou aj. škodlivými látkami
- provoz nadzemních dopravních prostředků (zvláště kosmických objektů)
režim přísné odpovědnosti upravují mnohostranné úmluvy; státy odpovídají až druhotně – za porušení závazku bdělosti (nedohlédly na provozovatele) – viz Průliv Korfu
často jako důkaz existence – soudní a arbitrážní rozhodnutí, v praxi států jen minimum (např. SSSR odmítl uznat odpovědnost za Černobyl)

Deklarace konference OSN o ŽP (1972) – typické soft-law – dosud se nezformovala obyčejová pravidla obecného MP – státy přebírají tuto odpovědnost na základě M smlouvy
zformování obyčeje brání:
- četnost a rozsah škod nejsou tak velké a pravidelné
- v M společenství se dosud nerozvinula potřeba solidarity (která by přiměla státy odškodnit oběti mimo jeho jurisdikci nebo dokonce jiné státy)
- pouze vznik škody a příčinná souvislost mezi ní a danou činností – může založit podle jednotlivých úmluv povinnost odškodnit – v souvislosti s ochranou ŽP – potřeba zodpovědět některé otázky: kdo je oprávněný subjekt odškodnění? jakou formu má odškodnění mít? co je škodou na ŽP? také otázka tzv. prahu a stropu škody (minimální a maximální rozsah odškodnění – - předmětem odškodnění jen značná nebo závažná škoda)
- primární odpovědnost provozovatele a sekundární státu

komise pro MP – návrh: závazky preventivního charakteru (Návrh článků o zabránění škodám) – vztahuje se na činnost, které nesou s sebou riziko způsobení významné škody překračující hranice (osobám, na majetku nebo ŽP) – kombinace míry rizika a rozsahu hrozících škod
obsahuje principy bělosti, náležité péče a předběžné opatrnost
návrh článků ukládá státům primárně povinnost zabránit významné přeshraniční škodě, pokud to není možné (sekundárně), aby alespoň alespoň riziko vzniku škody minimalizovaly
stát má povinnost nebezpečnou činnost na svém území kontrolovat – režim úředního povolení, dále má také povinnost notifikovat včas okolním státům výskyt rizika i jeho vyhodnocení – konzultace s cílem nelézt ohledně preventivních opatření přijatelné řešení - - zásada spravedlivé rovnováhy zájmů
počítá se i s povinnost informovat veřejnost
nenadálá událost – povinnost vypracovat pro takové situace nouzové plány a neprodleně její výskyt notifikovat okolním státům

25. Okolnosti vylučující protiprávnost

protiprávní chování státu vyvolává ex lege jeho M odpovědnost – existují okolnosti, které mohou výskyt protiprávnosti vyloučit
důkazní břemeno leží na státu, který se okolnosti dovolává
tyto okolnosti ale a priori nevylučují právo státu na odškodnění hmotných ztrát
žádnou z okolností nelze zdůvodnit porušování kogentních norem (nelze na genocidním reagovat stejně protiopatřením)

• přivolení postiženého státu – striktní podmínky: platné podle MP (neplatné např. svolení s porušením kogentní normy), jednoznačně prokázáno, skutečně vyjádřeno (MP nepřipouští domněnku přivolení), musí být přičitatelné státu podle MP, udělen dříve, než k chování došlo

• výkon sebeobrany (legitimní obrany) – defenzivní použití síly státem v odpověď na ozbrojený útok jiného státu, sebeobrana – přirozené právo

• protiopatření (sankce) – opatření postiženého státu v odpověď na předchozí porušení pravidla MP jiným státem – směřuje k ukončení M protiprávního chování, příp. k odčinění újmy, sankce jsou výkonem práva, pokud se uplatňují za podmínek stanovených MP

• vyšší moc (vis maior) a nahodilost – chování musí být vyvoláno neodvratitelnou vyšší mocí nebo nepředvídanou vnější událostí, která se vymyká jeho vlivu, musí se vnucovat takovou intenzitou, že státu objektivně znemožní chovat se v souladu s MP

• tíseň – předpokládá, že státní orgán sám rozhodne, že se nebude chovat podle MP – není protiprávní pokud v situaci krajního nebezpečí, v níž nemůže pro svou záchranu a pro záchranu svěřených osob učinit nic jiného (vniknutí do cizího vzdušného prostoru z důvodu nouzového přistání)

• stav (krajní) nouze (nejvíce zpochybňována pro existující riziko zneužití v praxi) – má být prostředkem k ochraně podstatného zájmu státu (subjektivní a politicky zabarvená kategorie) – řada podmínek: jediný prostředek k ochraně vitálního zájmu, který byl vystaven vážnému a bezprostřednímu nebezpečí, pokud neohrozil podstatný zájem postiženého státu
nelze se jej dovolávat, pokud stát k jeho existenci sám přispěl, a také pokud MP závazek jeho relevanci výslovně nebo implicitně vylučuje
k vyloučení protiprávnosti musí být kumulativně splněny všechny podmínky a o splnění nesmí rozhodnout pouze stát, který se ho dovolává (dnes takovým zájmem např. OŽP - - zničení poškozeného tankeru plujícího pod vlajkou jiného státu)

24. Obsah, formy a stupně odpovědnosti (rozsudek Stálého dvora mezinárodní spravedlnosti z r.1928 v případu Chorzowské továrny)

existence škody není nezbytným předpokladem M odpovědnosti – nelze její obsah redukovat pouze na povinnost odčinit škodu
- porušení závazku nezbavuje odpovědný stát povinnosti splnit závazek, který porušil (pokud předmět závazku nezanikl)
- povinnost ukončit protiprávní chování pokračujícího charakteru
- povinnost poskytnou ujištění a záruky, že se M protiprávní chování nebude opakovat
- reparace povinnost odčinit škodu způsobenou M protiprávním chováním tendence včlenit do širší povinnosti nést následky protiprávního chování, případně i strpět sankce – dosud se neustálilo – orientuje se na následky protiprávního chování
- restituce – uvedení do původního stavu viz Chorzówská továrna – MP ukládá povinnost restituovat všude tam, kde je to možné (výjimka – materiální nemožnost, případ neúměrného zatížení státu – princip spravedlivosti a rozumnosti)
- kompenzace – odškodnění výplatou odpovídající peněžní částky, příp. poskytnutím zboží nebo služeb – ve výši skutečné škody (damnum emergens) + reálně očekávaného ušlého zisku (lucrum cessans)
- satisfakce – přiměřené morální povaze škod: vyjádřením lítostí nebo omluvy, symbolickým aktem (vzdání pocty vlajce), potrestáním konkrétních pachatelů, ubezpečením ze strany odpovědného státu, že v budoucnosti k takovému chováni nedojde, prostým prohlášením protiprávnosti sporného chování M soudcem nebo arbitrem
často dochází ke kombinaci
povinnost reparovat vzniká spolu s M odpovědností v okamžiku M protiprávního jednání (ex lege)

odpovědnost za M zločin a M delikt
M zločin – M protiprávní chování, kterým stát poruší M závazek tak zásadní povahy pro ochranu základních zájmů MS, že je toto společenství jako celek pokládá za zločin
do značné míry korespondují s okruhem uznávaných kogentních pravidel – ne všechny, některé jen povinnost reparace
M delikt – negativní vymezení – každý M protiprávní čin, který není M zločin
Komise od označení zločin nakonec ustoupila (navozuje myšlenku trestní odpovědnosti státu) – konečné znění: určitá závažná (hrubé, soustavné) porušení kogentních norem MP vyvolávají zvláštní právní následky

právní následky M zločinů:
- povinnost států spolupracovat s cílem ukončit porušování
- žádný stát nesmí uznat situaci, kterou takové porušení vytvořilo
- žádný stát nesmí poskytnout pomoc či podporu směřují k pokračování situace s vědomím, že napomáhá porušování MP
- aktivně legitimovány v odpovědnostním vztahu všechny státy MS
- vzhledem ke kogentnosti primární normy – i odpovědnostní povinnost je kogentní (ujednání o nerealizaci odpovědnosti za M zločin – dohoda v rozporu s kogentní normou)
- nestačí jen reparace vůči přímé oběti, třeba i vůči třetím státům (ty mohou odškodnění poškozeného státu považovat za dostatečnou satisfakci)
- určité důsledky mají sankční povahu

případ: Chorzówská továrna - reparace musí vždy, kdy je to možné, odstranit všechny následky protiprávního činu obnovit stav, který by se vší pravděpodobností existoval, kdyby k takovému činu nedošlo, pokud nelze provést restituci, přistoupí se ke kompenzaci (skutečná hodnota a ušlý zisk), případně ještě satisfakce (zadostiučinění)

23. Mezinárodní odpovědnost států (rozsudek MSD z roku 1980 ve věci diplomatického a konzulárního personálu USA)

MP – nemá ani legislativní ani výkonnou centrální moc – musí spoléhat na vůli svých subjektů plnit své závazky dobrovolně
institut M odpovědnosti – soubor norem, které upravují právní následky M protiprávního chování – ukládají delikventu k původní povinnosti, kterou porušil (primární pravidlo) dodatečné závazky (sekundární) – závazek akcesorický – funkce nepřímého donucení
rozvoj obyčejových pravidel – 19.st. – v souvislosti s rozvojem tzv. minimálního cizineckého standardu a diplomatické ochrany (z VP závazku MP závazek)
překonané tradiční pojetí M odpovědnosti – základní rysy:
- jen odpovědnost za škody způsobené cizincům (ne jiné oblasti)
- zahrnovalo nerozlišeně jak primární tak sekundární pravidla – nepřehledné
- odpovědnost státu se vyčerpávala povinností reparovat (odčinit vzniklou škodu) – - nezaměřuje se na samotné protiprávní chování, jen na škodu (hodnotová lhostejnost)
- civilněprávní původ – nehodilo se k použití na vztahy mezi státy – politická povaha
změny M společenství po 2. sv. válce:
- význam diplomatické ochrany poklesl – ochrana LP – základní LP patří všem lidem, navíc socialistické a rozvojové státy přijímaly výkon diplomatické ochrany jen nerady (znárodnění majetku)
- častěji předmětem sporů chování států, jímž byla způsobena újma přímo jinému státu, nikoliv jeho občanu (např. Případ Rainbow Warrior – loď, kterou v r. 1985 v novozélandském přístavu zničili agenti francouzských tajných služeb), případy tohoto typu řešil i MSD (Diplomatického a konzulárního personálu USA v Teheránu – 1980, Vojenských a polovojenských činností v Nikaragui a proti ní - 1986)
- újma nejen hmotná ale i nehmotná (čest a důstojnost státu)
- ius cogens – mnohem citelnější následky porušení
- vstup MO do M vztahů – subjektivita – i způsobilost nést M odpovědnost
- objektivní odpovědnost – odpovědnost za škodu, není spjata s protiprávním chováním, ale pouze se škodou (např. nebezpečné činnosti, nezaviněné)
proměna úpravy – Komise pro MP - návrh článků o odpovědnosti za mezinárodně protiprávní chování – částečná kodifikace – přijato jako deklarace VS
podstata: stát odpovídá za své M protiprávní chování – subjektivní (přičitatelné státu) a objektivní prvek (porušení MP závazku) – implicitně pokládá za újmu samo protiprávní chování, také povinnost ukončit M protiprávní chování – aktivuje se vždy, kdežto povinnost odčinit škodu jen tehdy, když škoda skutečně vznikne (v praxi tlak, aby stát přestal s protiprávním jednáním a pak teprve odčinění škody)
neupravuje odpovědnost MO – má být upravena samostatně, stejně tak MP odpovědnost osob jednajících v zájmu státu – podchyceno hlavně ve Statutu Mezinárodního trestního soudu, odškodnění obětí např. V Úmluvě proti mučení

porušení M závazku – objektivní prvek - jeho chování není v souladu s tím, co po něm závazek požaduje; v praxi může nastat situace, kdy stát vědomě poškodí zájem jiného státu a způsobí mu újmu, aniž poruší MP závazek – pak nejde o M protiprávní chovní, ale o tzv. nevlídný akt
posuzování výlučně ve světle MP (ne ospravedlňování VP)
porušení jednáním (komise) i opomenutím (omise) – př. opomenutí ve věci Průlivu Korfu -
- neinformování VB od Albánie existence nebezpečí (miny)
rozdíl mezi závazky, které požadují určité chování (př. závazek bdělosti) a závazky k dosažení určitého výsledku (volnost států při volbě prostředků k dosažení - častější)

přičitatelnost jednání nebo opomenutí státu – státu se přičítá chování jeho orgánů – - všechny osoby, které skutečně vykonávají státní moc (na základě VP i de facto), orgány působící na kterémkoliv stupni horizontální (zák., výk., soudní) i vertikální (federace, obecní, regionální) dělby moci i funkční (policisté, celníci)
federace nebo autonomie – centrální stát se nemůže zprostit své kompetence poukazem na ni, byť je sebeširší
státu se zásadně přičítá i chování jeho orgánů, které překročily své kompetence nebo jednaly v rozporu se služebními předpisy – rozhodující je okolnost, zda daný orgán budil u jiných zdání, že jedná jako státní orgán – odpovědnost státu je pak dána s poukazem na zásadu dobré víry v právních vztazích
státu se zásadně nepřičte chování soukromých osob, jelikož nevykonávají jeho vůli – státu se přičítá chování osob, které efektivně kontroluje – prosté financování nestačí, aby nesl odpovědnost za veškeré závadné chování – Nikaragua vs USA
otázka proměny soukromé osoby v orgán de facto poměrně složitá – MSD ve věci Diplomatického a konzulárního personálu USA v Teheránu (1980) – dodatečné schválení státu se rovná přijetí M odpovědnosti
újmy v souvislosti s občanskou válkou – 2 možné situace:
- zvítězí povstalci – vytvoří vládu – přičítá se jí jak chování povstalců, tak předešlé vlády
- povstalci podlehnou – nebude se přičítat chování povstalců (nemůže odpovídat za chování osob, které efektivně neovládá, které jsou jeho vojenskými protivníky)
MO se přičítá chování její orgánů, včetně chování ultra vires (překročení pravomoci)

škoda (újma)
není nutnou náležitostí M odpovědnosti – újmou je samo protiprávní chování, oprávněn dovolat se odpovědnosti pouze poškozený stát
pojem škody v současném MP zahrnuje újmy materiální i nehmotné (újma na cti bývá pociťována emotivněji než prostá škoda hmotná) – zvratem nález z r. 1923 ve věci Lusitania (potopena německým torpédem)
reparační povinnosti podléhají škody přímé (vztah příčinné souvislosti s M protiprávním chováním) – pokud je kauzální souvislost přerušena – nepřímá škoda – nezpůsobilá k reparaci

postižený (poškozený) subjekt
M protiprávní chování jiného státu zasáhne do jeho práv
stát: okruh postižených závisí na původu a obsahu primární normy (dvoustranná smlouva – - druhá smluvní strana, mnohostranná – ostatní strany – pokud jsou splněny další podmínky)
MO: způsobilost potvrzena rozsudkem ve věci Odčinění škody utrpěné ve službách OSN (vražda hraběte Bernadotteho)
jednotlivec: diplomatická ochrana – tzv. zprostředkovaná škoda, na rozdíl od bezprostřední škody, kterou utrpěl stát sám, nové postavení v souvislosti s ochranou LP

reparace
povinnost reparace - povinnost odčinit škodu způsobenou M protiprávním chováním
tendence včlenit do širší povinnosti nést následky protiprávního chování, případně i strpět sankce – dosud se neustálilo – orientuje se na následky protiprávního chování
formy:
- restituce – uvedení do původního stavu viz Chorzówská továrna – MP ukládá povinnost restituovat všude tam, kde je to možné (výjimka – materiální nemožnost, případ neúměrného zatížení státu – princip spravedlivosti a rozumnosti)
- kompenzace – odškodnění výplatou odpovídající peněžní částky, příp. poskytnutím zboží nebo služeb – ve výši skutečné škody (damnum emergens) + reálně očekávaného ušlého zisku (lucrum cessans)
- satisfakce – přiměřené morální povaze škod: vyjádřením lítostí nebo omluvy, symbolickým aktem (vzdání pocty vlajce), potrestáním konkrétních pachatelů, ubezpečením ze strany odpovědného státu, že v budoucnosti k takovému chováni nedojde, prostým prohlášením protiprávnosti sporného chování M soudcem nebo arbitrem
často dochází ke kombinaci
povinnost reparovat vzniká spolu s M odpovědností v okamžiku M protiprávního jednání (ex lege)

odpovědnost za M zločin a M delikt
M zločin – M protiprávní chování, kterým stát poruší M závazek tak zásadní povahy pro ochranu základních zájmů MS, že je toto společenství jako celek pokládá za zločin
do značné míry korespondují s okruhem uznávaných kogentních pravidel – ne všechny, některé jen povinnost reparace
M delikt – negativní vymezení – každý M protiprávní čin, který není M zločin
Komise od označení zločin nakonec ustoupila (navozuje myšlenku trestní odpovědnosti státu) – konečné znění: určitá závažná (hrubé, soustavné) porušení kogentních norem MP vyvolávají zvláštní právní následky

právní následky MZ:
- povinnost států spolupracovat s cílem ukončit porušování
- žádný stát nesmí uznat situaci, kterou takové porušení vytvořilo
- žádný stát nesmí poskytnout pomoc či podporu směřují k pokračování situace s vědomím, že napomáhá porušování MP
- aktivně legitimovány v odpovědnostním vztahu všechny státy MS
- vzhledem ke kogentnosti primární normy – i odpovědnostní povinnost je kogentní (ujednání o nerealizaci odpovědnosti za M zločin – dohoda v rozporu s kogentní normou)
- nestačí jen reparace vůči přímé oběti, třeba i vůči třetím státům (ty mohou odškodnění poškozeného státu považovat za dostatečnou satisfakci)
- určité důsledky mají sankční povahu

22. Právní následky porušení norem mezinárodního práva – pojem a vývoj

MP odpovědnost
soubor norem, které upravují právní následky mezinárodně protiprávního chování
tyto následky působí k tíži státu, který se dopustil protiprávního chování – pravidla MP odpovědnosti ukládají delikventu k původní povinnosti, kterou porušil (primární pravidlo), dodatečné závazky, které se aktivují až v okamžiku porušení primárního pravidla -
- odpovědnostní pravidla jsou sekundární a mají akcesorickou povahu
právní následky protiprávního chování – obyčejová úprava – kodifikace Komisí pro MP - - Návrh článků o odpovědnosti států
odpovědnostní obecně platná úprava se týká jen subjektů vykonávající veřejnou moc (státy, povstalci)
netýká se však MO – nejsou subjektem obecného MP, následky protiprávního chování nutno stanovit smluvně

vývoj:
klasické MP: na porušitele se hledělo, jako že projevil nezájem o existující úpravu, tímpadem se vyvázala i poškozená strana – oprávnění k volnostnímu jednání
zabránění zániku úpravy - reparace (ne obligatorní) – výše stanovena ujednáním mezi státy nebo v podobě kompromisu – stanovení arbitráží či soudem
takto vznikal nový závazek novační (původní zanikal)
reparace však mohl odmítnout, jak poškozený, tak porušitel
změna až z vývozem kapitálu do ciziny – snaha chránit majetek občanů
19. stol. - normy MP ukládající minimální standard zacházení s cizinci - pokud se poškozenému cizinci nepodařilo sjednat nápravu s využitím prostředků VP (podmínka předchozího vyčerpání vnitrostátních opravných prostředků), byl stát, jehož občanství poškozený cizinec měl (podmínka občanství), oprávněn využít postupu diplomatické ochrany - zmocnění reagovat na porušení MP týkajícího se zacházení s jeho občanem jiným státem tak, že převzal nárok poškozeného občana a napříště jej vymáhal na příslušném státu jako svůj vlastní
po 2. sv. válce - změny v mezinárodním společenství:
- význam diplomatické ochrany poklesl
- mnohem častěji předmětem sporů chování státu, jímž byla způsobena újma přímo jinému státu, nikoli jeho občanu
- rozšíření pojetí škody na veškerou újmu, tj. hmotnou i nehmotnou
- upevňování institutu ius cogens - porušení kogentního pravidla vyvolá pro porušitele jiné, mnohem citelnější následky, než jednání v rozporu s prostým pravidlem dispozitivním
- vstup MO do M vztahů v roli subjektu MP - mají i způsobilost k mezinárodnímu protiprávnímu chování
- objektivní (absolutní) odpovědnost - kvalitativně nový typ odpovědnosti, jež není spjat s protiprávním chováním, ale pouze s újmou, kterou jsou schopny vyvolat některé nebezpečné činnosti MP nezakázané - tj. rozšíření pojmu odpovědnosti
- v MP

21. Kodifikace a progresivní rozvoj MP

současné MP není všeobecně kodifikováno – tj. není sebráno, systematicky uspořádáno a vyhlášeno v kodifikačních instrumentech
od poloviny 19.st. – pokusy o jeho částečnou kodifikaci – neoficiální (vědci a učené společnosti), i oficiální (samotné státy)
úspěchy: kodifikace válečného práva na haagských mírových konferencích 1899,1907, humanitárního práva na ženevských konferencích, leteckého práva na konferenci v Paříži (1919), pracovního práva v rámci MO práce, práva dopravního na konferenci v Barceloně (1921)
po 2. sv. válce: nové uspořádání mezi státy, dekolonizace – vznik nových států, které se nemínily podřídit historicky zformovanému MP, také rozvoj vědy a techniky - optimálním nástrojem M smlouvy

program kodifikace garantovaný VS OSN – čl.13, odst.1a Charty: „posilovat pokrokový rozvoj MP a jeho kodifikaci“
pokrokový rozvoj: normotvorná činnost v oblastech MP, které ještě nebyly upraveny nebo se toto právo v praxi nerozvinulo
kodifikace: přesnější vyjádření a systemizace pravidel, která už existují v praxi, v soudních precedentech a podle vědeckých názorů

60.léta – velký rozvoj kodifikace – scházejí se diplomatické konference, kodifikují důležité oblasti MP (1958 – konference o mořském právu v Ženevě) – vyvrcholení – Úmluva o smluvním právu (Vídeň, 1969)
vzbudilo představu, že M smlouva se stala přímým prostředkem tvorby obecného MP závazného pro všechny státy
souběžně ale začíná jakási krize kodifikace – ve světle dynamiky M vztahů je nehybnost úpravy v M smlouvách nevýhodou (proces přípravy zdlouhavý, mezi schválením návrhu a vstupem v platnost několik let)
okruh stran navíc zůstával překvapivě nízký, třebaže MS měly značný význam a převážně potvrzovaly platné právo (vysvětlení – návrh představuje kompromis, který vlastně neuspokojuje nikoho), nepodařilo se ani vyřešit největší problémy (jaderné zbraně, terorismus, ochrana životního prostředí)
dále se upozorňuje na systematické porušování některých M smluv (nedostatek odpovědnostních závazků pro případ porušení)
početní většina států může přehlasovat vlivnou menšinu, ale skutečné právo se pak rodí v praxi států, které mají moc
to vše vede opět k vytvoření příznivějšího klimatu k obyčejové normotvorbě

OSN pro kodifikaci vybudovala rozsáhlý aparát – klíčové postavení má Komise pro MP (1947) – 34 členů – znalců, ne zástupci států, vysoká vědecká úroveň, ale vyčítána pomalost a určitá konzervativnost; postup zpracování zadaného tématu: zvláštní zpravodaj vypracovává dílčí zprávy diskutované posléze plénem, předběžný návrh článků předkládá státům k připomínkám, po jejich zapracování odevzdá Komise svůj návrh VS

V Evropě nejdynamičtější fórum kodifikace je Rada Evropy – do kodifikačního procesu se zapojuje jak orgán mezivládní spolupráce (Výbor ministrů), tak i orgán složený z národních zákonodárců (Parlamentní shromáždění)

základní metodou kodifikace – metoda konsensu – souhlas daný jak formálně tak neformálně
metoda „balíku“ – požaduje se souhlas všech zúčastněných se všemi dílčími ustanoveními celého návrhu – sice vysoká efektivita, ale časově i jinak náročné

formy kodifikačních projektů
- mnohostranná M smlouva – jedno z hlavních poslání – vyjasnit vztah k obecně závaznému obyčejovému právu a postihnout jeho skutečný obsah
- M smlouva chce obyčejové právo deklarovat (potvrdit)
- nástroj krystalizace obyčejového pravidla (završení obyčejotvorné praxe)
- vůči obyčejovému právu má iniciační účinky (otevírá obyčejotvorný proces – - vytváří nové pravidlo, později vzniká stejnorodá praxe států)
- podobné účinky mohou mít deklarace (slavnostní rezoluce VS OSN) – není z hlediska dopadů na obyčejové právo rozhodující, že nejsou jako takové závazné
- zpráva Komise pro MP – v praxi jen ojediněle
- forma kodexu – jen několikrát (práce na návrhu kodexu zločinů proti míru a bezpečnosti)