Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

Trestání osob, které páchají zločiny podle MP

MP Trestní – je součástí MPveřejného (porušují právo státy)

Mez. trestní právo: odpovědnost nesou fyzické osoby, které páchají tr. činnost v postavení stát. orgánu – musí být považovány za zločiny dle MP (proti lidskosti, proti vál. právu, apartheid)

Způsob trestání:

po 1. sv. v. Versailleská smlouva nebyla zrealizována

po 2. sv. v. Londýnská dohoda: zřízen Norimberský tribunál, kde byly odsouzeny osoby, které páchaly zločiny proti lidskosti – ten vznikl pouze z osob složených z vítězných stran, vznikl na zákl. dohody vít. mocností

po 90. letech 20. stol. – osoby, které páchaly zločiny v lokálním měřítku; na zákl. rezolucí OSN byly zřízeny ad hoc tribunály:

Mezinárodní soudní tribunál pro býv. Jug. (rezoluce OSN 827), zřízen v 1993

pro Rwandu – v roce 1994 (také na zákl. rezoluce OSN)

- je určeno, pro jaké zločiny jsou přímo zřízeny

o např. ten pro YU – proti vál. právu, proti lidskosti, genocida, x Ženevským konvencím

o ten pro Rwandu – stíhá pouze x vál. právu, genocidu, proti lidskosti

- určují personální a časovou působnost

o u UY – všechny osoby, které páchaly zločiny

o u RW – stíháni pouze občané RW, kteří spáchali zločiny jak na území RW, tak i na území sousedních státu

Vznik stálého mezinárodního trestního tribunálu

- vznikl na zákl. smlouvy uzavřené v Římě v r. 1998

- zahájil činnost v r. 2003, v účinnost smlouva vstoupila v 4/2002 (muselo ratifikovat 60 států

- smlouvu o vzniku tribunálu podepsalo 130 států (např. ČR podepsala, ale dosud neratifikovala – museli bychom změnit ústavu)

- státy musejí vydávat osoby páchající zločiny dle MP trestnímu tribunálu (no a my přece nechceme vydávat soudce, poslance a všechny imunonositele J)

- neratifikovaly ani USA, je to spor mezi EU a USA – říkají, že jejich postavení by bylo oslabeno

Správně právní imunita (fiskální imunita)

- jsou vyjmuti z povinnosti platit daně a poplatky s výjimkami:

platí daně nepřímé (nelze se vyhnout)

poplatky za služby

neplatí clo

Trvání imunity:

od okamžiku vstupu do přij. země s tím, že příjezd člena dipl. sboru musí být předem oznámen; pokud se zdržuje v př. zemi v době, kdy je jmenován, pak počíná notifikací akreditace

konec: s fčním obdobím, ale i poté, co skončí – tedy do doby opuštění území př. státu

vzdání se imunity: na rozdíl od poslanců se dipl. zástupce nemůže vzdát imunity – prerogativa státu (to by mohl pouze stát, který ho tam poslal)

Jurisdikční imunita členů dipl. mise

  • v plném rozsahu: členové dipl. sboru – vedoucí, jejich manželky a děti a členové dipl. personálu, manželky, děti > musejí být zapsáni do „diplomatické listiny“ přijímajícího státu; držiteli dipl. pasu mohou být i jiné osoby, ale nemusejí požívat dipl. imunity
  • v případě, že mají dvojí občanství, je potřeba, aby byl souhlas k imunitě dán i přijímajícím státem (ten ji může však kdykoliv odvolat)
  • služební a technický personál: požívá imunitu pouze v případě, že poskytuje služby přímo v dipl. misi, nebo vykonává službu mimo dipl. misi (řidič, který jezdí po městě a porušuje dopr. předpisy – pokud neplní své služební povinnosti (závisí na tom, kdo ho např. do obchodu poslal), je postižitelný; osoby, které poskytují služby, bývají občany přijímajícího státu – pak nepožívají imunitu)

Rámec

v civilních věcech s násl. výjimkami:

a) pokud se jedná o spory, týkající se nemovitostí v přijímajícím státě

b) ve sporech, které se týkají svobody povolání a nebo jiných obchodních činností (ty jsou omezené Víd. Ú. zakazuje obch. činnost na území přij. státu)

c) pokud člen dipl. sboru zahájí sám.

v trestních věcech mají imunitu absolutní (výjimkou spáchání zločinu dle MP)

Závazky činnosti dipl. představitelů

  1. na straně státu vysílajícího:

- závazek nevměšování (nesmí obstarávat info nedovoleným, nezákonným způsobem, nesmí neskrytě podporovat vládní opozici, nesmí urážet představitele přij. státu)

  1. na straně státu přijímajícího

- neklást překážky k volnému výkonu dipl. fce. – musí učinit vše, aby

o plnil preventivní povinnost – zajistit ochranu dipl. mise samotné

o plnit povinnost represe – stíhat pachatele trest. činů vůči členům dipl. mise

zajištění diplomatické nedotknutelnosti = účelové spojení výsad a imunit. – zajištění nerušeného výkonu fce, vynětí z pravomocí některých státních orgánů, zejména soudů – imunita je něco méně, něco, co jiným subjektům ve státě poskytuje; výsada: je jim poskytována zvýšená ochrana (jednotlivým členům i celé misi jako celku)

Jurisdikční imunita dipl. mise

  • osobní nedotknutelnost (imunita před veškerou donucovací mocí přijímajícího státu)
  • nedotknutelnost mise (budovy) – realizována jak v rámci poskytování výsady (zvýšená ochrana – např. policejní ochrana objektu, úměrně k riziku, které hrozí) i imunity (nesmí vstoupit na území dipl. mise, ani do rezidencí bez souhlasu vedoucího mise – tento souhlas se předpokládá pouze v případě krajní nouze - např. v případě požáru, ale i tehdy může vedoucí mise protestovat)
  • nedotknutelnost archivu – platí jak v době existence dipl. styků mezi státy i v době jejich přerušení – většinou to bývá zajištěno třetím státem (v Evropě obvykle Švýcarsko)
  • nedotknutelnost komunikace – mezi státem vysílajícím a členy dipl. mise
  • nedotknutelnost diplomatického zavazadla – je to cokoliv, co mají diplomaté u sebe /podle Víd.Ú. by se mělo jednat pouze o kufřík s dokumenty sloužícími ke služební potřebě; v posl. době došlo k zadržení dipl. zavazadel a ustálilo se pravidlo, že pokud existuje podezření, je možné zkontrolovat i dipl. zavazadlo
  • ochrana ústní komunikace mezi členy dipl. mise – aby bylo možno zakázat instalaci odposlouchávacích zařízení

Funkce dipl. mise.

- zastupování vysílajícího státu v přijímajícím státě ve všech záležitostech (dipl. mise je skutečným zástupcem, je považována za orgán vysílajícího státu, může zastupovat na všech úrovních; konzulární mise nezastupuje stát při jednáních v přijímajícím státě, ale základním účelem je postarat se o zájmy občanů vysílaného státu v přijímajícím státě; konzulární mise může být oddělením v rámci dipl. mise, nebo může existovat samostatně; může jich být i více v jednom státě)

- oficiálně vyjednávat s orgány přijímajícího státu

- obstarávat veškeré informace o názorech a postojích a o politice přijímajícího státu – pouze zákonnými prostředky (diplomati nemají být špióni, přece!)

- zabezpečení ochrany vlastních příslušníků, a to formou pomoci či protekce ve smyslu ochrany na území státu (právní pomoc, nouzové situace)

- může plnit i fce konzulárního úřadu

Člen diplomatické mise se ujímá fce a kdy končí:

- u vedoucích, kteří musejí odevzdat pověřovací listiny – pak je to ve chvíli, kdy odevzdají akreditační listiny

o fce končí odvoláním

o imunita se nekryje s dobou výkonu fce

Každá diplomatická mise má svůj diplomatický a administrativní personál

. Diplomatický personál je složen z vedoucího (dle viz výše), pak je členem rada, tajemníci (atašé) – obchodní, vojenský, kulturní (odborný přidělenec); administrativní personál a technický personál (všechny osoby, které zajišťují chod mise). Složení dipl. mise určuje vysílající stát, pouze u vedoucího dipl. mise je potřeba souhlas přijímajícího státu. Stejně platí o osobu atašé, pokud se jedná o vojenského nebo leteckého. U jiných osob a atašé není zapotřebí souhlas přijímajícího státu. I v tomto případě má přijímající stát možnost se bránit – prohlásí osobu za nežádoucí (persona non grata); počet členů dipl. mise je otázkou dohody mezi státy; pokud neobsahuje dohoda toto ustanovení, pak se otázka řeší dle hledisek rozumnosti a obvyklosti;

prohlásit osobu za nežádoucí může přijímající stát učinit bez důvodu; musí informovat vysílající stát, ten toho kulicha odvolá a on rychle vycestuje. Pokud tak neučiní, pak přijímací stát určí lhůtu, dokdy má zmizet.

Zásadní důvody pro prohlášení persona non grata

- páchání trestné činnosti

- páchání úmyslných nepřátelských činů proti bezpečnosti státu

- retorze (odvetný krok)

Vysílající stát může stáhnout členy dipl. mise kdykoliv, odvolání může být motivováno různými důvody – nevlídným aktem, vždy v oblasti retorze, většinou na to reaguje druhá země stejně a pak to může vést k přerušení dipl. styků mezi státy.

K tomu docházelo mnohokrát, došlo i k obnovení většinou (politické neshody)

Diplomatické právo je kodifikováno

existují dohody (úmluvy) upravující diplomatické a konzulární právo; zákl. dok. Vídeňská úmluva o dipl. stycích z r. 1961

státy mohou podepisovat, ratifikovat, jsou členy, ale nemusí mít všichni mezi sebou dipl. styky; dipl. vztahy vznikají vždy na základě dvoustranné dohody mezi státy; uzavírá se písemně, ve zjednodušené formě (výměnou diplomatických nót)

může být jednoduchá (odkazuje na úpravu obs. ve Víd. úmluvě) nebo může být obsáhlejší a upravit vztahy mezi státy omezenějším způsobem, nebo budou širší, než ty, které předvídá Víd.ú.

Uskutečňování diplomatických styků:

Země vysílající vysílá do přijímající země diplomatickou misi. Víd.Ú. rozděluje vedoucí dipl. mise do tří skupin:

- velvyslanec

- vyslanec

- charges d´affaires

- nuncius – internuncius v případě vyslanců Vatikánu

z právního hlediska mají velvyslanec a vyslanec stejné postavení, i pokud se sejdou v rámci dipl. sboru, rozhoduje pouze služební stáří.

Úroveň styků (na nejvyšší úrovni…)– dle úrovní velvyslanec – vysl.- ch d´a.

Velvyslanec, vyslanec - akreditační listiny podepsané prezidentem svého státu a odevzdávají je prezidentovi přijímajícího státu, vždy při přijímací ceremonii, musí být splněny formality

Chdf má akr. listiny podepsané ministrem ZV a odevzdává je ministrovi ZV přijímající země

Diplomatický sbor

předseda: stařešina (služebně nejstarší člen dipl. sboru a v případě Vatik. je to noncius)

Sebeobrana

okolnost vylučující protiprávnost, je výjimka z kogentního zákazu použití síly

umožňuje každému státu čelit útokům bez jakýchkoliv záporných následků; stát se může v případě napadení bránit vojensky do té doby, než se uvede v činnost centralizovaný donucovací systém kolektivní bezpečnosti (Rada OSN)

Limity sebeobrany:

- bránit se můžeme pouze na aktuální ozbrojený útok i na bezprostřední hrozbu útoku (podle charty OSN); podle obyčejového MP pouze proti aktuálnímu; charta OSN to změnila z důvodu změny zbraní hromadného ničení; v USA se mlluví o tzv. preemetivní sebeobraně – sebeobrana je vedena v době, kdy není ani aktuální útok, ani bezprostředně nehrozí, ale stát, potencionální delikvent vyvíjí zbraně hromadného ničení (poprvé ve zprávě USA z r. 2002)

- sebeobrana je právem defenzivní povahy (musí být ukončena ve chvíli, kdy skončí útok; nelze sebeobranou realizovat protiopatření)

- přiměřenost = požadavek proporcionality; většinou se týká ozbrojených prostředků použitých k sebeobraně; měly by odpovídat defenzivní povaze sebeobrany; musí se jednat o reakci; sebeobrana nemusí být stejná jako útok, může mít větší intenzitu; není možné se útoku pěchoty bránit raketami

- akce i na území útočníka jsou považovány za akce sebeobrany

Právo k sebeobraně má každý stát – jedná se o porušení kogentní normy, byly tedy napadeny všechny státy – mají právo k sebeobranným akcím, ale potřebují souhlas oběti, pokud se akce má provádět na území státu oběti (pokud bude akce vést ze vlastních území, pak ne)

Napadený stát oznámí agresi, a pokud potřebuje, požádá o pomoc > pak mohou jiné státy provádět sebeobranné akce na území státu, který byl napaden.

Akce kolektivní sebeobrany mohou být uskutečněny i v rámci aliancí (NATO); členské země aliance jsou povinny účastnit se sebeobranných akcí, pokud je napaden člen NATO.

Okolnosti vylučující protiprávnost:

sebeobrana

svolení státu, který byl poškozen daným chováním státu

protiopatření

vyšší moc

náhodná událost

stav nouze

Embargo

= zákaz vývozu určitých surovin nebo průmyslových výrobků poškozeného státu do státu, který porušil právní závazek

Kdy je retorzí a kdy je protiopatřením?

pokud byl právní závazek, a byl porušen – protiopatření

pokud žádná smlouva nebyla, přislíbili pomoc a nesplní se, pak je to pouhá retorze

Bojkot = zákaz dovozu urč. surovin nebo prům. výrobků ze státu, který se dopustil porušení mez. závazku

Kolektivní protiopatření

provádí se na základě dohody všech zúčastněných států a v jejich zájmu. Mohou mít ekonomickou povahu (embargo, bojkot), i ozbrojený charakter. V případě porušení kogentních pravidel MP jsou porušeny zájmy všech členů mez. společenství. V tomto případě přiznává MP radě bezpečnosti OSN právo provádět i ozbrojené akce v zájmu udržování míru a mez. bezpečnosti jménem všech členů OSN.

Předcházení protiprávního jednání

- nátlaková opatření – nejedná se o právní protiopatření, jedná se o prostředky, které upravují určitou oblast; - varování, upozornění, protestní nóty, projevy vlády

- retorze – celkem „staré“ opatření, známé i v tradiční MP, má faktickou povahu – způsobuje újmu druhému státu; má odvetný charakter (např. kroky omezující diplomatické vztahy, přerušení diplomatického styku, označení diplomata za personu non grata (nežádoucí), zavedení víz, zvýšení celních poplatků, embargo)

embargo může být jak retorzí, tak i tzv. protiopatřením = tj. opatření právního charakteru (nikoliv faktického)

pokud stát přistoupí k protiopatření, pak musí splnit následující podmínky:

- ve chvíli, kdy delikvent projeví ochotu své protiprávní chování zastavit a odčinit jeho důsledky, musí dojít k suspendování protiopatření;

- pokud byl mezi státy spor, zda jednání domnělého delikventa bylo-nebylo protiprávní, a delikvent přistoupí k jednání, musí dojít k suspendování;

- protiopatření se musí zastavit, jakmile došlo ke splnění jeho účelu;

- požadavek tzv. poměřitelnosti – úměrnosti protiopatření, což v podstatě znamená, že újma (dopad) protiopatření musí být úměrný újmě způsobené předchozím deliktem; nevyžaduje se, aby prostředky byly stejné, ale aby byly úměrné

- pokud se jedná o individuální opatření (jeden stát vůči druhému), pak je další podmínka, a to musí být pouze ve sféře dispozitivního nebo smluvního práva,

- v rámci protiopatření nesmí být porušeny kogentní normy (není možné vést ozbrojené opatření; tradiční mezinárodní právo používalo pro protiopatření jiný pojem – represálie)

- Protiopatření obecného MP mohou mít pouze ekonomickou povahu – nejtypičtější embargo a bojkot


Přímé donucení

i tento institut je odlišně zpracován, než byl v tradičním mez. právu.

Počínaje r. 1928 (zákaz používání síly v mez. vztazích) není možné používat sílu, zejména v indiv. vztazích (mezi dvěma státy)

Pokud stát delikvent nesplní svou odpovědnost, vzniká státu poškozenému právo přistoupit k tzv. protiopatřením. Aby se došlo až k této úpravě, musely stát odťapat dlouhou cestu. Stát mohl přistoupit až po nevyslyšené výzvě.

Doktrína byla zavedena do praxe a časem nemohlo přistoupit k protiopatřením dříve, než by státy vedly jednání. Aby mohl poškozený stát přistoupit k protiopatřením, je zapotřebí, aby učinil výzvu vůči státu delikventovi a vyzval ho k tomu, aby upustil od jednání, pokud v něm pokračuje a nebo aby reparovat újmu, kterou způsobil.

Pokud stát neuspěje v pokusu přimět delikventa k tomu, aby jednal o narovnání, nemusí svůj nárok o odčinění újmy předkládat stále znovu. Pokud delikvent k jednání nepřistoupí, může poškozený stát přistoupit k protiopatřením. Jejich smyslem je přinutit delikventa k tomu, aby splnil jak svou primární povinnost, tak aby reparoval škody = splnil sekundární odpovědnostní povinnost. Přímé donucení není alternativou odpovědnostní povinnosti, ale prostředkem působení na stát delikvent k tomu, aby splnil odpovědnostní povinnosti.

Nastupuje až tehdy, kdy není splněna odpovědnostní povinnost (smyslem je upustit od proti.pr. jednání a splnit reparační povinnost)

Pokud delikvent odmítá uznat odpovědnost, musí být prokázána přičitatelnost a poškození. Pokud je spor mezi státy, zda byl či nebyl porušen závazek mez. práva, nemůže poškozený přistoupit k protiopatřením, ale musí nejdříve tento spor vyřešit. Buď dvoustranným jednáním mezi státy, pokud to není možné pak je zapotřebí tuto otázku svěřit třetí straně: mezinárodní instituce, nebo mezinárodní arbitráž (většinou). Tato objektivní třetí strana rozhodne o konkrétním případu

Zásady reparace

- musí být úplná – musí obnovit status quo antes delictum (obnovit stav před činem

- pokud možno, musí se reparací odstranit všechny důsledky a obnovit stav, který by pravděpodobně existoval, pokud by k tomu činu nedošlo – tedy úhrada nejen škody, ale i ušlého zisku

Není žádný rozdíl v otm, zda byl porušen závazek z dispozitivního (obeceného) MP, anebo ze smluvního. V každém případě bude reparační závazek stejný a vždycky bude odpovídat stát, který způsobil škodu.

V případě porušení kogentních norem obecného MP – utrpí újmu nejen poškozený stát, ale všechny státy mezinárodního společenství. Obsah i rozsah újmy se liší u jednotlivých států.

Formy reparace

restitucezákladní forma reparace a spočívá v obnovení stavu, který existoval před protiprávním činem (vrácení území, propuštění rukojmích, vrácení majetku, změna právního řádu – např. zrušení vnitrostátního předpisu, který je v rozporu s mez. právem a porušuje zájmy nějakého 3. státu)

pokud není restituce možná (sestřelené letadlo), nebo není dostačující (propuštění rukojmí), pak nastupuje další forma:

kompenzacenejčastější forma reparace, jedná se o reparaci v penězích; umožňuje nejen náhradu škody, lae i ušlého zisku

satisfakce – pokud se jedná o újmu nikoliv materiální, ale morální povahy, kterou utrpí stát. Újma není finančně vyjádřitelná. Stát stíhá osoby, které spáchaly zločiny podle mez. práva.

Odpovědnost vzniká v okamžiku porušení závazku (nikoliv vzniku škody).

Orgány povstaleckého hnutí

hnutí jsou také subjekty o.MP

obecně platí, že povst. hnutí odpovídá za akty svých orgánů, ale ani v tomto případě nelze úplně vyloučit odpovědnost teritoriálního státu. Např. na území státu, kde existuje povst. hnutí je zabit člen dipl. sboru a zabili ho členové povst. hnutí. Nese odpovědnost teritoriální stát, který je povinen poskytnout ochranu členům dipl. sboru – nezajistil prevenci a musí provést sankci (za vraždu nese odpovědnost hnutí). V případě, že povstalecké hnutí končí

o vítězstvím – org. povst. hnutí se stanou státními orgány – bude přičítána odpovědnost (ponese odpovědnost i za činy povst. hnutí a jeho orgánů)

o porážkou – org. povs. hnutí se stávají obyč. fyz. osoby.

a) Stát může ale nemusí převzít odpovědnost i za akty povst. org.

b) Pokud se týče stíhání osob, může a nemusí je stát potrestat, může je amnestovat (zločiny dle vnitrostátního práva)

c) Pokud spáchaly zločiny podle MP (x lidskosti), je povinen je potrestat, pokud tak neučiní, pak je povinen je vydat mez. institucím – tribunály)

povinnost nesplnění prevence – trvá.

Porušení závazku = prvek objektivní

porušení závazku, který vyplývá z platného obyčejového práva, nebo ze smluvního pravidla

Stát nesmí zneužívat práva, nesmí vykonávat svá oprávnění s pouhým úmyslem poškodit jiný stát.

V mez. právních vztazích se zavinění a vznik a výše škody nezkoumáme. A to z důvodu, že jsou pojmově zahrnuty v pojmu „porušení závazku“. Pokud se bude škoda reparovat, je třeba ji vyčíslit, ale není třeba prokázat ani zavinění ani vznik škody.

Obsah odpovědnostní povinnosti

je dán novým právním poměrem, který ex lege (ze zákona) bezprostředně nastupuje v důsledku jeho protiprávního chování.

  1. jedná se akcesorický právní vztah (sekundární právní vztah)

primární je ten vztah, který existoval > bylo porušeno > odpovědnostní povinnost nemůže nikdy existovat, pokud neexistoval primární právní vztah

  1. v dnešní době – v mod. MP – vznikem odpovědnostní povinnosti nezaniká původní právní vztah

konkrétní obsah odpov. povinnosti

Pokud stát způsobuje svým chováním újmu druhému státu, musí

a) upustit od takového chování – požádáme, aby stát upustil od takového chování

b) reparace – náhrada škody, která vznikla

upustit od chování často nejde (např. stát sestřelí letadlo jiného státu), v případě, že tuto část nesplní a neupustí od svého protráv. chování zhoršuje právní následky svého protipráv. činu a to se promítá do reparace, která bude vyšší. Pokud od svého chování upustí, neosvobozuje ho to od reparační povinnosti.

Reparace = urovnání následků toho, co se protiprávním chováním stalo

Pojmové náležitosti protiprávního chování státu dnes.

přičitatelnost státům = subjektivní prvek

Jménem státu jednají všechny státní orgány; i státní orgán je abstraktní pojem, proto nakonec ten, kdo jedná je konkrétní fyzická osoba. Proto vzniká potřeba zkoumat přičitatelnost státu = tzn. zda určité chování konkrétní fyz.osoby, která jedná jménem státu, lze přičítat státu, či nikoliv.

Státu se přičítá chování kteréhokoliv orgánu státu, který takto činí jeho jménem (může se jednat o orgán kolektivní i monokratický, ústředí i lokální státní moci, nebo orgán samosprávy, orgán soudní, výkonné i zákonodárné moci). Pokud např. starosta uzavře jménem státu smlouvu, která poškodí jiný stát, lze přičítat státu.

V případě, že stát. orgán jedná jménem státu a při svém jednání překročí pravomoci, nese stát odpovědnost chování.

Stát nese odpovědnost za jednání určitých institucí, které sice nejsou státními institucemi, ale podle vnitrostátního práva jsou nadány vykonávat některé veřejné funkce (stát na ně deleguje některé pravomoci). Např. imigrační kontrola – na letišti jsou pověřeny nestátní instituce pravomocemi veřejného charakteru.

Dále se státu přičítá chování orgánů de facto, jedná se o org. které jsou formálně soukromými osobami, ale fakticky jednají v zájmu státu. Jednají v zájmu státu, ale tajně. Je tedy nutné prokázat propojení mezi fyz. osobou a státem.

Základním rozdíl mezi orgány de facto a de iure je v pověření státu.

Pokud se prokáže, že tato osoba jedná v zájmu konk. státu, je její jednání přičitatelné státu. Pokud taková osoba překročí své pravomoci, je zapotřebí zkoumat nejen faktické propojení se státem, ale také to, zda stát mohl mít v tu dobu efektivní mocenskou kontrolu nad jednáním této osoby.

Za jednání soukromých osob nenese stát odpovědnost. Může stát škodu dobrovolně nahradit a pokud tak učiní, považuje se toto jednání za ofertu. Ta může být akceptována v případě, že nastane opačná situace a ten druhý stát se bude chovat stejně. V tuto chvíli je uzavřena tacitní smlouva

následky protipráv. chování státu v tradičním MP.

v dnešní době odpovídají následky vnitrostátní úpravě

v trad.MP zákonným následkem porušení právní povinnosti primární byl přímým následkem volnostní vztah – stát, vůči němuž bylo porušeno, se mohl cítit nevázán, vyvázán z povinností.

V dnešní době nadále trvá původní povinnost a vedle ní vzniká sekundární povinnost, povinnost odpovědnostní. V trad. MP původní povinnost zanikla. Na porušitele p.n. se hledělo jako na subjekt, který neměl zájem na dodržování právních povinností. Volnostní následek nastoupil automaticky. Existovala možnost, jak napravit tento ex lege (volnostní) stav napravit – smluvně. Nikoliv na základě tehdejšího MP. Náprava mohla nastat pouze cestou „novatia“ – nový smluvní závazek mezi státy, nového závazku s jiným obsahem oproti původní.

Pokud stát delikvent nevyjádřil dobrou vůli, aby škodu uhradil a napravil státu poškozenému, a pokud byl tento stát silný (ekonomicky, vojensky), mohlo dojít k tomu, že tento stav byl legalizován.

Mohlo vést k tzv. represálii, a to i ozbrojené. Pokud je vedl poškozený stát a stát delikvent také odpověděl represáliemi = částečnou válkou > kontrarepresálie. Reakcí mohly být opět kontra-kontrarepresálie, což mohlo vést až k válce.

Represálie měly vždy odvetný charakter. Nebylo jejich cílem nastolení spravedlnosti, ale pomsta. Tradiční MP nezakazovalo použití války.

Pokračovalo i po 1. sv. v., po tzv. Pařížské konferenci z r. 1928, kdy byla přijata norma zakazující válku jako prostředek k získání národních zájmů, od té doby se změnilo MP v oblasti odpovědnosti státu.

Velký význam a roli hrála zejména Komise pro MP při OSN. S touto prací začala již v r. 1930, pokračovala dlouho až vyvrcholila v r. 2001 - druhé znění Návrhu (viz výše). Komise pouze navrhla valnému shromáždění OSN, aby přijalo rezoluci. Nicméně nedošlo ke kodifikaci (uzavření kodifikační úmluvy) v této oblasti. Tyto články se však používají a ustálily se v praxi.

Právní následky protiprávního chování vč. přímého donucení

= mezinárodněprávní odpovědnost

sekundární normativita (sek. právní norma) = sankce

primární práv. normy obsahují práva a povinnosti, v případě, že subjekt, kterému plynou povinnosti tyto dobrovolně nesplní, vznikají mu sekundární povinnosti = odpovědnostní povinnosti

= je to ta část obecného mez.práva, která je aplikována v případě, kdy se stát dopustí činu, který není v souladu s právními závazky, které mu plynou z právních norem

primární právní normy tvoří dispozici právní normy, sekund. p.n. jsou sankcí

z čeho plynou povinnosti subj. m-z.pr.

- z primárního ob. práva – obecného i partikulárního MP (ze smluv)

- sekund. právní n. obsahují:

o odpovědnostní následek pro případ porušení primární p.n.

o institut přímého donucení, který se aplikuje v případě, kdy stát delikvent neplní dobrovolně ani primární ani sekundární normativitu

problematika odpovědnostní povinnosti byla zpracována komisí pro MP při OSN – Návrh článku o odpovědnosti států, existují 2 znění a druhé platné a účinné znění je z r. 2001; tato právní úprava se týká pouze subjektů obecného MP (států a povstaleckých hnutí); netýká se mezinárodních organizací (nejsou subjekty obecného MP) – právní následky těchto organizací je zapotřebí stanovit smluvně, nejsou stanoveny obyčejovým – obecným MP

1. Přičitatelnost státu

  1. – musíme zkoumat, zda určité chování urč. osoby lze či nikoliv přičítat státu. Důvodem je to, že stát je abstraktní osoba – jeho jménem vystupují orgány státu, jednotlivé osoby v postavení státního orgánu. Takže vzniká vždycky potřeba řešit, které osoby jednají jménem státu, a zda jednání těchto osob je jednáním státního orgánu a lze je přičíst danému státu. Monokratický orgán i složený, orgán moci výkonné, zákonodárné i soudní. Lze státu vyčíst pouze jednání, které je pokryto statusem státního orgánu. Pokud je statusem soukromé osoby, nelze takové jednání přičítat státu.

Ultra vires – překročení pravomoci těchto osob. Pokud osoba, která je státním orgánem překročí své pravomoci, tak podle tradičního MP nebylo její jednání přičítáno státu. Časem se postoj MP k této otázce změnil, stát nesl odpovědnost za jednání nikoliv této osoby, v rámci překročení svých pravomocí, ale za jednání jiných orgánů, které nezabránily této osobě překročit pravomoci. Tedy za nedodržování tzv. preventivní povinnosti. V dnešní době se přičítá i jednání ultra vires státu, tedy stát nese plnou odpovědnost za jednání osob, které překročily svou pravomoc.

Dále se státu přičítá jednání urč. institucí, kterým stát deleguje své pravomoci. Jedná se o instituce, které vykonávají urč. pravomoci, které jinak vykonává stát. Např. na mez. letištích provádějí kontroly instituce, kterým stát deleguje pravomoc - např. imigrační pracovníci. Pokud oni způsobí jinému státu újmu, pak se pričítá státu.

Dále se státu přičítá chování orgánů de facto. U všech st. orgánů lze říci, že se jedná o orgány de iure – vzniklé na zákl. zákona. Např. špioni, výzvědné služby; je těžkké prokázat spojení mezi státem a konkrétní osobou („když vás chytnou, neznám vás…“ říká stát); dále mezi orgány de facto lze zařadit např. Al kaidu – v jejímž případě se prokázaly vztahy mezi ní a Talibanem v Afganistanu.

Pokud se týče jednání soukromých osob

  1. Porušení závazku – jedná se vždy o závazek podle MP, který může plynout jak z obecného MP, tak i ze smluv.

Není nutné prokázat vznik škody. Vyplývá pojmově. Výše škody se zkoumá z hlediska újmy, např. pro výpočet reparace.

Byla-li porušena povinnost, vznikla škoda. U smluvních vztahů vzniká škoda účastníkům smlouvy či účastníkům vztahu. U kogentních smluv je škoda způsobena všem státům.

Také se nezkoumá otázka zavinění. Otázka zavinění je v podstatě pojmově zahrnuta v porušení povinnosti.

PRÁVNÍ NÁSLEDKY PROTIPRÁVNÍHO CHOVÁNÍ

trichotomie právní normy (hypotéza, dispozice, sankce)

Primární normativita – hypotéza + dispozice je obsahem právního pravidla

právní pravidla, která obsahují sankci, nazýváme normativitou sekundární

Sekundární normativita – část MP, která se aplikuje v případě, kdy se stát dopustí určitého činu ať už jednáním, nebo opomenutím, které není v souladu se závazky, které mu plynou z primárních právních norem.

Spadá sem:

Odpovědnostní následek, pokud ho stát neplní, pak i přímé donucení.

Tato právní probl. byla zpracována velmi dlouho na půdě OSN – Komise pro MP začala zpracovávat po 2. sv. v., od r. 1947 za účelem vytvoření závazné kodifikace. Tyto kod. práce skončily v roce 2000 a v r. 2001 bylo přijato poslední, druhé znění Návrhu článku o odpovědnosti států. Je to výsledek 50leté kodifikační práce Komise OSN pro MP; jediným zklamáním je to, že Komise vydala pouze doporučení – na to vznikla Rezoluce k přijetí návrhu článku. Není to tedy kodifikací, ale pouze polooficiálním dokumentem OSN. Podle těchto článků se státy v dnešní době při řešení otázky odp. státu řídí.

Tradiční MP řešilo také, nevyhovovalo, protože uznávalo válku jako prostředek MP. Některé aspekty byly převzaty a používají se dodnes.

Odpovědnostní povinnost v tradičním MP

Odpovědnost (ručení) státu spočívala v podstatě v určité vlastnosti konkrétního státu plnit to, co mu bylo uloženo mez. právními normami. Týkalo se pouze států, které byly mez. společenstvím uznány. Pokud nedostál stát svým závazkům, pak se na porušitele – delikventa hledělo, jako by neprojevil zájem o mez.-právní úpravu v té dané oblasti. Poškozená strana se mohla cítit vyvázaná z právního poměru mezi ním a státem delikventem. Následek porušení primární povinnosti byl volnostního charakteru – nebyl určen mez. právem. Poškozený stát se mohl chovat jakýmkoliv způsobem – volnostně, mohl na něj třeba zaútočit, neboť se cítil vyvázán z právního poměru. Bylo možno předcházet tomuto volnostnímu vztahu na základě obnovení dřívějšího právního vztahu, na základě nápravy, reparace. Povinnost reparace nenastupovala automaticky jako dnes, ale až na základě smlouvy mezi státy. Bylo zapotřebí, aby delikvent projevil vůli napravit to, co učinil. Pak bylo možno uzavřít smlouvu, která stanovila nový závazek a tento závazek zrušil původně existující závazek mezi státy. To je první rozdíl mezi tradičním a současným MP.

Druhým rozdílem je, že nástup druhého závazku neznamená zánik původního závazku.

Reparační povinnost podle MP tradičního měla fakultativní povahu, reparace určoval delikvent. Z toho plyne, že pokud právo porušil stát mocný, silný, který se nemusel obávat volnostního vztahu (útoku), nemuselo k žádné nápravě dojít. Platila koncepce ex contractu (ze smlouvy) nikoliv reparace ex lege (ze zákona)

Kodifikace odpovědnosti státu – upravuje i pojmové náležitosti konstitučního charakteru protiprávního chování státu

Pokud nejsou nalezeny, alespoň jeden z nich, pak nelze hovořit o protiprávní chování

Jurisdikce na palubě válečných lodí

Teritoriální vody patří pod suverenitu pobřežního státu, na druhou stranu lodě patřící jiným státům a osoby na nich cestující, jsou většinou příslušníky jiných států. Dokud jsou na volném moři, platí plná suverenita toho kterého státu, pod jehož vlajkou plují.

Válečné lodě mají právo pokojného průjezdu – pro ně v ter. vodách platí imunita. Neumožňuje proti takovým lodím zasahovat. Pokud nerespektuje podmínky pro proplutí pobřežním mořem, pak může pobřežní stát požádat vál. loď, aby okamžitě pobřežní vody opustila.

Obchodní lodě:

  • trestně právní jurisdikce – ta je omezena pouze na případy trestných činů, které jsou spáchány v době, kdy loď proplula pobřežním mořem a za podmínky, že následky tr. činu postihují pobřežní stát; dalším případem je boj proti obchodování s narkotiky
  • soukromoprávní jurisdikce: obch. loď je na soukromoprávní jurisdikci pobřežního státu pouze na právní vztahy, které souvisí s proplutím této lodi v teritoriálních vodách, nebo s ohledem na předchozí pobyt lodi v národních vodách

Zásada volného pohybu po moři je velmi stará již od dob Grotia a toto právo platí zejména v mořských úžinách (spojující dvě volná moře). Pokud se tam střetává více pobřežních států, zužuje se zde šíře teritoriálních vod. I tyto úžiny, které mají význam mez. právních cest, jsou pod ochranou mez. právo a platí u nich právo pokojného průjezdu. Typický spor je mezi VB a Albánií z r. 1946, kdy moř. úžinou mezi Albánií a Korfu propluly britské lodě, které byly odstřelovány. VB se odvolala na právo pokojného průjezdu, Albánie vyžadovala povolení. V r. 1947 tam Anglie poslala 4 lodě a 2 z nich na najely na miny. Tento případ pak na zákl. doporučení OSN byl dán mez. soudního dvoru, který rozhodl, že právo pokojného průjezdu je ustálené a Albánie byla pokutována.

Vnitřní nebo národní vody

pod plnou suverenitou státní moci

= řeky, jezera, průplavy, které leží celým svým rozsahem na území státu;

= u přímořských států patří také část mořských vod – vnitřní moře, zálivy, zátoky, přístavy, nikoliv však moře pobřežní.

Některé řeky protékají několika státy – mnohonárodní řeky. Jejich režim byl řešen na několika mez. konferencích; po těchto řekách mohou plout řeky svobodně, ale jednotlivé státy se musejí postarat o obecnou splavnost.

Průplavy – některé průplavy byly během existence internacionalizovány na zákl. smlouvy o internacionalizaci daného průplavu. Nejedná se o smlouvu, která by omezovala suverenitu státu, ale ukládá danému státu závazky, které se týkají plavby cizích lodí a jejich rovné možnosti průjezdu průplavem.

o Jednu z nejzajím. historií má Suezský průplav z druhé pol. 19. století na území Egypta za téměř plné podpory francouzského kapitálu. Byl otevřen v r. 1869 a plně patřil Egyptu (jako vnitřní voda Egyptu) až během rusko-turecké války v r. 1877 se začal prosazovat požadavek internacionalizace průplavu – tzn. se začal vznášet požadavek volného průjezdu lodí. V roce 1888 byla uzavřena tzv. Cařihradská úmluva, na jejímž základě byl internacianilozován = > zajištěna plná svoboda plavby obchodních lodí; poté i válečných lodí kanálem, ale to pouze za podmínky, že kanálem projedou bez zastavení a bez vylodění materiálu a osob; také na zákl. této smlouvy došlo k neutralizaci kanálu, což nedovolila v době války Egyptu kanál zablokovat a nebo jiným státům zaútočit na něj. V roce 1956 Egypt tento kanál znovu znárodnil. Následovala operace Francie, VB a Izraele; tato intervence byla provedena i přes odpor valn. shromáždění OSN, ukončena byla v prosinci 1956, kdy Egypt provedl zablokování kanálu potopením 51 lodí. V r. 1957 byl kanál zase funkční a urč. způsobem Egypt jednostranným prohlášením přistoupil k internacionalizaci kanálu, ale s výjimkou, že svoboda plavby kanálem se netýkala izraelských lodí a lodí plujících do Izraele. Další zablokování provedl Egypt v roce 1967v rámci tzv. šestidenní války, znovuzprovoznění kanálu trvalo 8 let a stálo víc, než samotné otevření kanálu. Poté byla obnovena svoboda plavby a od r. 1975 mohly poprvé plout lodě s nákladem určeným do Izraele. Není internacionalizován, Cařihradská dohoda neplatí

o Panamský kanál – díky němu existuje i stát „Panama“. Podle am. záměrů měl být vybudován na území Kolumbie, ale vzniklo tam separatistické hnutí, které nesouhlasilo s otevřením kanálu. USA udělalo protihnutí, které souhlasilo, zvítězilo a tak odtržením od Kolumbie vznikl v r. 1903 nový stát – Panama. Na území tohoto státu měl vzniknout i průplav se stejným názvem s pomocí USA kapitálu a tento kanál byl internacionalizován již před svým vznikem. USA si zřídilo právo kanál spravovat, provozovat na neurčitou dobu a zřídily voj. základnu za účelem ochrany průplavu. Učiněno na zákl. cese území, takže základna byla do r. 1977 pod suverenitou USA.

Pobřežní moře a vody

volné moře je ovládáno zásadou svobody moří

Pobřežní moře – jeho právní povaha byla dlouhodobě sporná, vyřešilo až několik konferencí, kdy se tato problematika stala nespornou.

= je to součást území státu, takže státní hranice spadá u přímořského státu do vnější hranice pobřežního moře. Rozšiřuje se tím tedy území státu – prostor nad i pod. Každý stát má právo, ale nikoliv povinnost takové pásmo pobřežního moře vytyčit.

Zásadou pro stanovení šíře bylo nejdříve pásmo na ochranu a pak také rybolov. Z počátku bylo nejuznávanější číslo 3 míle od pobřeží. Tato šíře byla velmi oblíbená, nikoliv však sjednocená a nebyla součástí obyčejového práva, různé státy používaly různé šíře pobřežních vod. Na zákl. mez. konf. o pobřežních vodách byla stanovena šíře 12 mil od pobřeží s tím, že je na každém státu, aby určil jakoukoliv šíři do 12 mil, nebo neurčil žádné takové pásmo.

Tři metody stanovení hranice pobřežních vod: komplikované, účelem je nekopírovat přesně pobřeží (těžko by námořníci věděli, zda jsou na volném moři či v teritoriálních vodách)

Režim pobřežních vod:

pobřežní stát, určí-li pobřežní moře, je povinen poskytnout obch. lodím všech států (tj. i státům vnitrozemským) právo tzv. pokojného proplutí pobřežním mořem. Válečné lodi by měl pobř. stát dovolit průjezd, proplutí s tím, že platí určitá omezení – musí být proplutí rychlé, bez zastavení bez vylodění a zejména pokojné. Úmluva o pobř. moři určuje i případy, kdy není proplutí pokojné: > ohrožuje mír, veřejný pořádek, bezpečnost státu, porušuje finanční, celní, zdravotnické předpisy toho kterého státu. Lodě může zakotvit i v rámci rychlého přejezdu, ale pouze v případě, že to souvisí s běžnou plavbou, nebo se tak stalo z důvodu tísně.

Pokud jsou těmto lodím poskytovány zvl. služby, může stát vyžadovat poplatky. To nemůže za pouhé proplutí.

Státní hranice

= demarkační linie (demarkace, delimitace, demarkační režimy)

= pomyslná čára, která odděluje území jednoho státu od území jiných států (omezuje území, které stát ovládá); vede po území i po hladině vod

způsoby vedení hranice:

1. orografická = vede podle přírodního reliéfu (kopíruje vrcholy hor, řeky…)

2. geometrická = uměle určená hranice zpravidla se jedná o přímočarou, která vede pomyslnou linii mezi dvěma pevně určenými body

3. astronomická = vede po poledníku nebo po rovnoběžce (např. mezi dnešními dvěma korejskými státy a také část hranice mezi USA a Kanadou)

Pokud hranice vede podél řeky (pohraniční řeky), ty slouží většinou jako přirozená hranice státu, v minulosti se za hranici pokládal říční břeh (na obou stranách), ale dnes se za hranici prosadil střed řeky.

delimitace – spočívá v určení jednotlivých bodů a směrů vedení hranice; jedná se o právní určení hranice státu (na zákl. mez. smlouvy)

demarkaceje vytyčení hranice na místě samém, většinou v demarkaci hranic se vytvářejí skupiny, které jsou složené z odborníků a techniků obou států; tyto skupiny vytyčují hranici a během té doby musejí vyřešit spoustu zejména technických, právních a konkrétních technických otázek (např. aby nezůstal na jedné straně hranic domek se statkem a na druhé straně jeho pole), které je možné řešit až na místě

pohraniční režimtéměř všechny sousedské státy uzavírají smlouvy o pohr. režimu s cílem usnadnit obyvatelstvu na obou stranách hranice (šíře do 10 km na obou stranách) pohyb přes hraniční čáru (úlevy pro pohyb osob, pro oblast cel, daní); vyřešení těchto otázek je vždy věcí smluvní; v dnešní době bývá předmětem smlouvy i řešení otázek kriminality (x pašeráctví); tyto smlouvy uzavírají i jednotlivé dílčí státy