Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

Alfons Mucha

Alfons Mucha je jednou z nejvýznamějších osobností evropské kultury konce 19. a začátku 20. století – období secese, v rakousku známé jako „Jugendstil“. Představuje poslední pokus o stylovou jednotu všech uměleckých odvětví. Secese popřela a překonala historismus a eklekticismus uměleckých slohů 19. století a položila základy pro rozvoj moderního umění 20. století. Hlavní myšlenka secese je o novém spojení umění se životem. Poznamenala celý další vývoj moderní kultury od architektury po všechny oblasti užitého umění. Alfons Mucha se narodil v 24. července 1860 v Ivančicích a zemřel 14. července 1939 v Praze. Studoval ve Vídni, Mnichově a v Paříži, kde se záhy usadil, pracoval a navazoval četné kontakty s osobnostmi kulturního a společenského života. Byl nejen osobitým malířem, kreslířem, grafikem, dekoratérem a portrétistou, ale také velkým cestovatelem. Jezdil do Rakouska, Itálie, Francie, Ruska, Jugoslávie a Ameriky. Navrhl poštovní známky (Hradčany) a bankovky, nevyhýbal se žádné oblasti dekorativního umění. Navrhoval šperky, sklo, nábytek, interiéry, ilustroval knížky a časopisy. Je autorem výzdoby Primátorského sálu v Obecním domě. Za svého pařížského pobytu proslul zejména plakáty pro herečku Sáru Bernhardtovou. Jeho malířskou tvorbu lze obdivovat v muzeu „Alfons Mucha“ v Panské ulici v Praze.
Je autorem monumentální „Slovanské epopeje“, která má 20 pláten a každé toto plátno má rozměry kolem 610 x 810 cm. Slovanská epopej je trvale vystavena na zámku Moravský Krumlov. Alfons Mucha maloval Slovanskou epopej 18 let života. Dne 1. září 1928 byla oficiálně odevzdána městu Praze, které věnoval i okno pro katedrálu sv. Víta v roce 1931.



Použitá literatura:
„Alfons Mucha“ – Jiří Mucha
„Umění a život – Doba secese“ – Petr Wittlich

Barokní architektura v Praze

Baroko je základní sloh v evropském umění od konce 16. do sklonku 18. století. Vyznačuje se okázalostí, mohutností, prostorovou členitostí a splýváním architektury s plastikou a malbou, v půdorysu převládají křivky a nepravidelné linie. Sochařství a malířství charakterizují virtuózní dekorativní kompozice zdůrazňující vzrušení a pohyb. Většina tvůrčích podnětů vyšla z Itálie, následovalo Německo, Rakousko, Francie a Nizozemí. České baroko je především historicky podmíněný projev českého prostředí. Nejvýznamnější architekturou pražského baroka je chrám sv. Mikuláše na Malé straně. Mohutný prostor kostelní lodi s bočními kaplemi a složitou klenbou byl vybudován v letech 1704 – 11 na místě starého gotického kostela Kryštofem Dienzenhoferem. V letech 1737 – 52 bylo postaveno kněžiště s kopulí podle plánů Kiliána Ignáce Dienzenhofera a v roce 1755 i malebná zvonice Anselmem Luraghem, zetěm Dienzenhoferovým. Ve výklenku chrámové stěny vedle zvonice je socha Víry od Ignáce Platzera. Vnitřek chrámu je nejhonosnějším příkladem pompéznosti vrcholného baroka v Praze. Vyspělý výtvarný cit pronikal do individuální stavební kompozice i do dispozic celých uzavřených ploch. Příkladem je Křížovnické náměstí: Křížovnický kostel sv. Františka a Kostel sv. Salvátora, který byl postupně upravován a rozšiřován barokně. Další jsou barokní zahrady, například Vrtbovská a Ledeburská.

Významní umělci pražského baroka:
Jan Jiří Bendl (před 1625 – 1680)
Jean Baptiste Mathey (1630 – 1696)
Kryštof Dienzenhofer (1652 – 1722)
Jan Bernard Fischer z Erlachu (1656 – 1723)
František Maxmilián Kaňka (1674 – 1766)
Kilián Ignác Dienzenhofer (1698 – 1743)

Významné stavby pražského baroka:
Valdštejnský palác (1624 – 1630), architekt italského původu
Zámek Troja (1679 – 1685) J.B.Mathey
Černínský palác (1669 – 1697) italští a pražští architekti
Klementinum (od poloviny 17. stol. – 1726)
Clam Gallasonský palác (1713 – 1725) J.B.Fischer z Erlandu
Kostel sv.Mikuláše na Starém Městě (1703 – 1711) Kryštof Dienzenhofer
Břevnovský klášter (1709 – 1715) Kryštof Dienzenhofer
Kostel sv. Jana Nepomuckého (1730 – 1760) Kilián Ignác Dienzenhofer
Kostel sv. Klimenta (1711 – 1721) František Maxmilián Kaňka
Kostel sv. Kateřiny (1737 – 1741) Kilián Ignác Dienzenhofer
Vila Amerika (před 1720) Kilián Ignác Dienzenhofer

Použitá literatura:
„Prahou krok za krokem“ – Eduard Poche, „Malé dějiny Prahy“ – Josef Janáček, „Umění baroka v Čechách“ – Oldřich J. Blažíček, „Mluva pražské architektury“ – O. Stefan

Barokní architektura v Praze

Baroko je základní sloh v evropském umění od konce 16. do sklonku 18. století. Vyznačuje se okázalostí, mohutností, prostorovou členitostí a splýváním architektury s plastikou a malbou, v půdorysu převládají křivky a nepravidelné linie. Sochařství a malířství charakterizují virtuózní dekorativní kompozice zdůrazňující vzrušení a pohyb. Většina tvůrčích podnětů vyšla z Itálie, následovalo Německo, Rakousko, Francie a Nizozemí. České baroko je především historicky podmíněný projev českého prostředí. Nejvýznamnější architekturou pražského baroka je chrám sv. Mikuláše na Malé straně. Mohutný prostor kostelní lodi s bočními kaplemi a složitou klenbou byl vybudován v letech 1704 – 11 na místě starého gotického kostela Kryštofem Dienzenhoferem. V letech 1737 – 52 bylo postaveno kněžiště s kopulí podle plánů Kiliána Ignáce Dienzenhofera a v roce 1755 i malebná zvonice Anselmem Luraghem, zetěm Dienzenhoferovým. Ve výklenku chrámové stěny vedle zvonice je socha Víry od Ignáce Platzera. Vnitřek chrámu je nejhonosnějším příkladem pompéznosti vrcholného baroka v Praze. Vyspělý výtvarný cit pronikal do individuální stavební kompozice i do dispozic celých uzavřených ploch. Příkladem je Křížovnické náměstí: Křížovnický kostel sv. Františka a Kostel sv. Salvátora, který byl postupně upravován a rozšiřován barokně. Další jsou barokní zahrady, například Vrtbovská a Ledeburská.

Významní umělci pražského baroka:
Jan Jiří Bendl (před 1625 – 1680)
Jean Baptiste Mathey (1630 – 1696)
Kryštof Dienzenhofer (1652 – 1722)
Jan Bernard Fischer z Erlachu (1656 – 1723)
František Maxmilián Kaňka (1674 – 1766)
Kilián Ignác Dienzenhofer (1698 – 1743)

Významné stavby pražského baroka:
Valdštejnský palác (1624 – 1630), architekt italského původu
Zámek Troja (1679 – 1685) J.B.Mathey
Černínský palác (1669 – 1697) italští a pražští architekti
Klementinum (od poloviny 17. stol. – 1726)
Clam Gallasonský palác (1713 – 1725) J.B.Fischer z Erlandu
Kostel sv.Mikuláše na Starém Městě (1703 – 1711) Kryštof Dienzenhofer
Břevnovský klášter (1709 – 1715) Kryštof Dienzenhofer
Kostel sv. Jana Nepomuckého (1730 – 1760) Kilián Ignác Dienzenhofer
Kostel sv. Klimenta (1711 – 1721) František Maxmilián Kaňka
Kostel sv. Kateřiny (1737 – 1741) Kilián Ignác Dienzenhofer
Vila Amerika (před 1720) Kilián Ignác Dienzenhofer

Použitá literatura:
„Prahou krok za krokem“ – Eduard Poche, „Malé dějiny Prahy“ – Josef Janáček, „Umění baroka v Čechách“ – Oldřich J. Blažíček, „Mluva pražské architektury“ – O. Stefan

Elvis Aaron Presley

"Amerika nám dala světu čtyři pozoruhodnosti: baseball, Mickey Mouse, coca colu a Elvise Aarona Presleyho," píše Jerry Hopkins kterému vděčíme za většinu knih napsaných o "Králi Rock ´n Rollu" Elvis se narodil 8. ledna 1935 v Tupelu ve státě Mississippi Vernonu a Gledis Presleyovým společně s jeho dvojčetem který zemřel 6 hodin po porodu. Po dvou letech se přestěhovali do memphisu. Kdž mu bylo 22 let koupil si vilu Graceland. Graceland se stal po Bílem Domě nejnavštěvovanějšim domě v USA. Elvis slyšel že jeden Americký Prezident se díval na tři televize zároveň a pořídil si stejný set. Ale teď k jeho vlastní kariéře. V sedmnácti letech nahrál svou první desku u Sun Records pro matku Gledis. Asi rok a půl hrával po stodolach a restauracích. Jeho prvním šlágrem bylo That is all right mama!. Jakmile stoupl prodej desek tak udělal to co by udělal každý muž v jeho věku koupil si auto a to ne jen jedno hned čtyři a to Cadilaky jeden byl modrý, ale Elvis donutil prodejce aby ho přestříkal na řůžovo a tak se stal růžový Cadilak symbolem Rock And Rollu padesátých let a Elvise vůbec. Elvisova deska That´s all right mama vydávana pouze v městě Memphis a v jeho okolí měla asi 1600 majitelů. Zato desky Teddy Bear bylo prodáno přes 2000000 nahrávek. Když se Elvis poprvé objevil v televizy v pořadu Miltona Berla stoupla rázem sledovanost tohoto pořadu, ale jakmile přišel po druhé předpovídaly novináři že půjde tak rychle dolů jak šel nahoru. Proč? Protože většině americké populace se při písni Hound Dog nelíbyly pohyby jeho nohou. Po pořadu dostal Milton Berle 700000 kritických dopisů a ani jeden pochvalný.Ozval se Holywood a Elvis si zahrál va svém první filmu. Byla to kovbojka a nesla jméno po Elvisově v té době největším šlágru Love me tender. Když se objevil po třetí v pořadu Eda Sulivana. Tak Amerika rozhodla že se Elvis nesmí točit do televize od pasu dolů. Při svém posledním televizním vystoupení si Elvis vymyslel pohyby rukou. Elvis měl rád televizy, ale televize neměla ráda jeho. Proto už Elvis nikdy v televizy nevystoupil. Po několika koncertech odešel točit další film se jménem Loving you. V tomto filmu jsou jedny z nejlepších Elvisových písní. Když se natáčela jedna taneční scéna pozval Elvis do pódia svoji matku. Když pak umřela nechtěl už Elvis tento film nikdy vidět. Elvis natočil i jiné filmy např: Jailhouse rock ze kterého pochází první televizní klip světa mimochodem k písni jail house rock si utvořil svou vlastní choreografii. Elvis odešel na vojnu do Německa. Ykdyž měl Elvis v Německu volné výkendy a svou chatu po příjezdu do států řekl že mu nejíce chyběl šoubisnis. Elvis se vlastně po příjezdu do USA octl v úplně jiné době. Tou dobou byly 60. léta. Pro něj byla největší událost šedesátých let smrt matky, kterou velmi miloval. Elvis začal natáčet Filmy mezi nimy například: Girls, Girls, Girls, Kissin´ cousins a můj nejoblíbenější Kid Galahad. Za svou kariéru natočil 31 filmů. V roce 1967 se oženil. Elvis se začal nudit a tak se navrátil na koncertní podium. Rozvedl se v roce 1973. A v roce 1977 umírá. Při smutečním obřadu napočítal 750000 přímo účastníků.

Baroko

Úvod

Termínem baroko označujeme období, které trvalo v různých částech Evropy různě dlouhou dobu. Do Čech přišlo baroko, tak jako ostatní moderní směry, o něco později. Baroko následovalo za renesancí, která se snažila racionálně vysvětlit lidské bytí a lidský rozum stavěla až na první místo. Oproti tomu lidé si v době barokní začali uvědomovat, že přeci jen ne vše se dá vysvětlit cestou rozumu a tak se opětovně přikláněli k Bohu, jako svému stvořiteli a spasiteli. Touto myšlenkou se samozřejmě řídilo i umění. Stavby se stavěly co nejdekorativnější, aby si malý věřící človíček uvědomil svou nicotnost a pomíjivost a obracel se tak s úctou na Boha. Stavby se proto vytvářely tak, jako by měly sloužit navěky. Zároveň také co nejdekorativnější, aby byl věřící nejvíce oslněn touto krásou a zůstal věrný svojí církvi. Tak tedy těmito hlavními znaky se vyznačovalo Baroko, sloh jehož památky z kteréhokoliv odvětví nám zůstali zachovány dodnes a my se můžeme i po staletích obdivovat zručnosti dávných umělců.

Středověká společnost

Abychom pochopili důvody a příčiny, pro vznik barokního umění, musíme si přiblížit historické souvislosti.
V šestnáctém století proběhla v Evropě náboženská reforma, která způsobila odtržení některých zemí od duchovní závislosti na katolické církvi a způsobila odklon od poslušnosti papeže. Katolická církev se ovšem nevzdávala, naopak se připravovala na znovusjednocení katolického křesťanstva pod papežovým vedením a s centrem v Římě. Velkou oporou papeže byla znovuobnovená inkvizice ve Španělsku, Portugalsku, Itálii a Francii. Naproti tomu se do popředí sunuly také významné protestantské mocnosti jako Anglie, Německo a Nizozemí. Spory se stále přiostřovali, až nakonec vyústily do otevřeného střetnutí ve třicetileté válce. Obě strany ovšem válčili za znovunastolení církve jako hlavní opory pro věřícího člověka, protože dřívější renesanční chápání světa zatlačovalo církev do pozadí před racionálním pochopením světa. V této době pracovali na svých myšlenkách velcí vědci jako Koperník, Galilei, Kepler, filosofové Bacon, Descart, Komenský jejichž nové myšlenky a závěry mnohdy narážely na odpor tehdejších náboženských dogmat. Za těchto podmínek klíčil nový sloh, v mnohém se lišícím od předešlého slohu renesančního.
V Českých zemích spor mezi katolickou a protestantskou skupinou vyústil do válečného střetnutí na Bílé Hoře a tak ve své podstatě odstartoval třicetiletou válku. Po této neblahé bitvě byl český národ násilně pokatoliščtěn a vydán napospas panovnickému absolutismu. Byla zlomena politická a hospodářská moc měst, poddaní byli pro nedostatek pracovních sil naprosto oddáni svému pánovi a stali se tak nevolníky. Naopak stoupala moc mocných feudálů, kteří se stali výkonným orgánem panovníka. Tato vyšší vrsva získala, většinou při studijních cestách po Evropě (hlavně v Itálii), kavalírkou výchovu a stala se tak nositelkou barokního umění v Čechách.

Robor slohu

Slovo baroko nemá zcela přesný význam a jeho původ je sporný. Ve středověku jím byly označovány soudy nepřirozené a směšné. Postupem času se tímto slovem začalo označovat umění, které vzniklo v Itálii kolem 16. století. Protože se tento nový sloh zcela odlišoval od předchozí striktně uhlazené resesance, vžilo se pro něj označení baroko, něco jako produkt špatného vkusu.
Narozdíl od renesance se v něm projevuje citová vroucnost, která se odráží do oblasti tvarů. Barokní umělec dával svému dílu neobyčejně smělé tvary jimiž diváka uváděl až do fantastických vidin. Barokní architektura využívala perspektivy nejen k vytváření složitých vnitřních prostorů, ale i ke složení vnější části stavby. Barokní architektura se soustřeďovala jak na stavbu samotnou, tak i na její okolí. Terény v okolí byly přebudovávány podle pořeby a charakteru stavby. U zámků tak vznikaly krásné zahrady, u staveb ve městech se oproti tomu kladl důraz na upravování městských vnitřků. Barokní umění se snažilo sladit stavbu nebo význačné body a pohledové dominanty s okolním panorámatem. K realizaci těchto snah přispělo i sochařství a malířství.

Charakteristika stavitelství:

V předchozím renesančním slohu se monumentální stavby stavěly skoro minimálně nebo vůbec, a tak není divu, že baroko tuto mezeru zcela vyplňuje. Od konce 17. století tak vznikaly chrámy podobné římským svou mohutností. Chrámy se z zpočátku vyznačují hlavním rozlehlým prostorem a souměrnou soustavou postranních kaplí, které připomínají renesanční období. V půdorysu převažují podélné tvary, ale začínají se projevovat i tvary kulaté (kruh a ovál). Obě tyto složky tvoří vzájemné kombinace.
V období vrcholného baroka do Čech přicházejí vlivy několika barokních směrů. Zejména baroka římského (převážně borrominiovského), v pozdější době baroko hornoitalské a guariniovské. Z vnější části získávaly stavby na plastičnosti, zevnitř se prostor vyvýjel k neobyčejné složitosti. Cílem shodným pro obě složky byla souhra všech složek a srůst v jeden celek. Půdoryssem pro tyto stavby byly geometrické obrazce vzájemně se propojující. Geometrie se užívá nejen v půdorysech, ale v celé stavbě, kdy geometrické linky jsou vzájemně provázány do vlnitých ploch a linií. Základní prameny jsou shodné jako u renesance (pilíře, pilastry, sloupy, konzole, balkóny valené klenby, různé druhy kopulí), avšak jejich tvar se zásadně liší. Užívá se zvláště prvků dekorativních, které umocní dojem diváka ze stavby. I další prvky jsou přispůsobovány, polokruhový oblouk se změnil v oblouk stlačený, okna nabývají lichoběžníkového tvaru, klenba je skoro pokaždé zdobena freskami, aby zvyšovaly dojem z chrámového prostoru. K tomuto účelu jsou zde také budovány průhledy a přívod světla z kupolí. Dekorativní prvky jsou z ušlechtilých materiálů (mramory, občas i umělé, dále je aplikováno zlato, štuka a polychromie). Všechny tyto prvky, které zdokonalují krásu chrámů mají posloužit ke zvýšení uměleckého zážitku, a vyvolat v jedinci pocit, že vstoupil do předsíně nebes. Vnějšek staveb se zpočátku přizpůsoboval vnitřku, ale postupem času se stal zcela nezávislým na vnitřním charakteru stavby. Fasáda barokní stavby je bohatá na tvarově rozmanité sloupy, pilastry, úsekové a zalamované římsy, mohutné voluty, štíty a výklenky se sochami. Velké plochy fasád bývají někdy zdobeny štukami nebo štukovými figurami po španělském způsobu. Barokní stavitelství vycházelo z uplně jiných základů než renesanční. Stavitelství světské vycházelo ze stejných základů jako stavitelsví církevní, dávala se ovšem přednost půdorysu praktičtějšímu. Půdorys tak vycházel ze čtvercového renesančního dvora. Čtvrté křídlo bývá-li někdy opomíjeno, nazývá se prostor ohraničený jen třemi křídly čestný dvůr, do kterého se vchází často bohatě zdobenou branou. Ve vestibulu, který je rovněž bohatě zdobený se obvykle nachází schodiště, které vede do reprezentačního sálu prvního patra. Hlavní sál je vyvrcholením celého komplexu. Ostatní místnosti (sklepy, zásobárny, pokoje služebnictva) jsou vetšinou stranou hlavní budovy, většinou v postranních křídlech, které obklopují čestný dvůr. Zadní průčelí zámku směřuje do architektonicky dokonale řešené zahrady. Zahrada je řešena tak, aby návštěvník měl pohled na zámek z jakéhokoliv úhlu. Takovéto řešení umožňovalo pořádat část společenských akcí přímo v zahradě (divadla, společenské hry, koncerty apod.).

Městská architektura
V sedmnáctém století se městům vedlo špatně. Jednak kvůli podpoře povstání proti Ferdinandovi I. a později kvůli účasti na stavovském povstání, kdy za oba incidenty byla města náležitě potrestána. Další ekonomické problémy, jako příliv zlata ze západu, státní bankrot, to vše se podepsalo na vývoji obchodu a řemesel. Naopak odvětví jako válečný průmysl velmi prosperoval. V tomto oboru vynikaly dílny na pozemcích Albrechta z Valdštejna. A tak díky penězům vytěžených z válečného kapitálu umožnily Valdšejnovi vybudovat např. palác na Malé Straně, jezuiskou kolej v Klementinu, nebo kolej u sv. Ignáce na Malé Straně. I měšťanský dům se modernizuje dle nově vznikajícího slohu nejen vnitřně, ale i navenek. Upravují se průčelí, okna, štíty a atiky. Díky pozemkové reformě se mění i tvář městských domů. Dům se pomocí velkého množství okenních os blíží skoro až k paláci. Takovýchto domů když bylo více, tak tvořili uliční frontu, ve které se jejich vzhled příliš nelišil od vedlejších sousedů, pouze sochařská výzdoba jim dodávala plastičnosti, kterou měl každý dům jinou. Součástí měst se stávali sochy, hlavně v podobě mariánských nebo morových sloupů, a stávali se také součástí kašen a chrličů vody. Hlavním místem, kde se tvořily umělecké památky byla Praha, zde také došlo k největšímu rozmachu barokní tvořivosti. Oproti tomu ve městech jako Olomouc, Brno,
a Kroměříž došlo k utváření slohu zcela charakteristickému pro tato okresní města. V samém závěru barokní epochy nedocházelo již k tak bouřlivým rozmachům umění a tak stavby jako Terezín nebo Josefov mají již jen ráz kasárenské uniformity.

Lidové stavby
Po třicetileté válce se vesnice začaly opět vzpamatovávat z útrap třicetileté války. Pomalu se do nich začali stěhovat noví obyvatelé, zvláště pak do domů jejichž obyvatelé ve válce zahynuli. Vesničtí stavitelé byli ovlivněni chrámovou a v menších vesnicích pak kostelní architekturou. I přes vysoké daňové zatížení a fyzickou námahu, kterou museli obyvatelé venkova podstupovat při pracích na panských polích se obě kultury (jak šlechtická tak venkovská) začali prolínat a mnoho prvků z panských sídel přešlo do lidové architektury (větina služebnictva pocházela právě z okolních vesnic). Přejímaní těchto ozdobných prvků bylo procesem dlouhodobějším a prakticky se promítlo až do doby osmnáctého století. Řemeslnické dílny a dílničky začaly produkovat množství svých výrobků, kamenické a řezbářské dílny vytvářeli spousty kruifixů a božích muk určených nejen k okrášlení domácností, ale i drobné kaple. Zedničtí mistři dovedli rovněž svoje dílo k dokonalosti a tradice přetrvávala až za polovinu devatenáctého století.

Barokní zámky
První barokní zámky se v mnohém podobali svým renesančním předchůdcům. Ve druhé čtvrtině 17. století se po třicetileté válce začal prosazovat na scénu již zmiňovaný generalissimus Albrecht z Valdštejna. Albrecht byl za svoje zásluhy pro císae povýšen a tak si hodlal postavit takové sídlo, které by odpovídalo jeho stavu,proto si povolal zkušeného architekta Andrea Spezza. Vznikl tak objekt o dvou dvorech v centru města Jičína, ke kterým byl později přidán další, s dvojnásobňě větším dvorem. Půdorys v mnohém připomínal renesanční čtvercový . Barokní jsou již arkády, které se otevírají jen v přízemí, také schodiště zabírá celé příčné křídlo. Zároveň jsou oddělené hospodářské objekty od obytných.
Vedle Valdštejnových staveb vynikají další přestavby hradů na pohodlnější sídla. Např. úprava hradu Vimperk Jáchymem Novohradským z Kolovrat v letech 1622-1624, nebo přestavba hradu v Toužimi.
Se stavbami se pojí jména tří stavitelů Carlo Lurago, Francesco Carrati a Giovanni Domenico Orsi. Lurago přestavoval zámek v Náchodě, na kterém je patrná hlavně vnitřní přestavba s množstvím štukové výzdoby a kamanických prací. Lurago se pravděpodobně podílel na přestavbě zámku v Klášterci nad Ohří, kde se zaměřil také na okolí zámku, tedy na zahradu. Se jménem Francesca Carratiho si můžeme spojovat stavby na černínských zámcích ve Stružné, Kosomlatech pod Milešovkou a v Nejdku, které ovšem zanikly po pozdějších přestavbách. Navrhl také plány na zámek v Roudnici, který již nestihl plně realizovat. Posledním ze trojice jmenovaných Giovannimu Domeniku se záměry na stavbu
zámků podařilo realizovat až ke konci svého života a práce po jeho smrti převzal snad jeho synovec Giovanny Baptistin Moderna. Podle jeho návrhu se začalo s pracemi na letním sídle v Tróji u Prahy, ale pozdější úpravy pochází již od dalších stavitelů. Zámek v Zákupech se od původních Orsiniho plánů odchýlil jen v několika detailech.
Další stavitel Jean Baptiste Mathey přinesl do Čech nový zámecký typ. Jeho převratný styl se odrazil do jeho prvního díla, do úpravy zámku v Duchově. První převratnou novinkou bylo umístění hlavního sálu, který spojený patrem a mezipatrem, vystupoval z hlavní masy křídla a zdůrazňoval reprezentační část stavby. Dílem kterým potvrdil svoje mistrovské umění je letní zámeček Šternberků v Tróji. Zde navrhl hlavní část budovy, která do vedlejších zasahuje polopatrem a kolmá, nevelká křídla navíc doplnil štíhlými věžicemi. Celkovou malebnost zámečku ještě doplnil schodištěm s oválným půdorysem a se sochařskou výzdobou.
Významným stavitelem v Čechách na kterého nesmíme zapomenout byl Jan Blažej Santini-Aichl, který díky svým originálním návrhům patří mezi významné evropské stavitele. Zámek Karlova Koruna je stavba, kterou můžeme bez váhání zařadit mezi jeho významnější. Originální půdorys spočívající na kruhovém půdorysu centrální stavby, je obklopen třemi hranolovými stavbami a pochází zcela jistě ze Santiniho nákresů. Ikdyž stavbu vedl F. M. Kaňka, který se také podílel na vnitřních štukatérských pracích, Santiniho umění zde zcela jistě nalezneme. Dynamičnost celého komplexu tvoří nakoso postavená křídla, válcovitý střední útvar pro pozorovatele viditelný již zdaleka, který ostatní výrazně převyšuje. Vnější fasády mají ploché anebo prosté členění, nejvýraznějším prvkem je rustika. Další stavba zámku v Lázních Bělohrad je také připisována Santinimu a se zámkem Karlova Koruna se může svou malebností klidně srovnávat. V této stavbě se již plně projevuje mnohočetnost tvarů a proměnlivost křivek.
Neméně známou osobností českého stavitelství je Kilián Ignác Dientzenhofer, který se ale při stavbách zámků moc neuplatnil. Jeho údajná první stavba byl letohrádek Amerika v Praze. Vzhledem k architektonickým prvkům zde použitým s porovnáním ostatních pozdějších staveb dospějeme k závěru, že letohrádek Amerika snad ani není Dientzenhoferovo dílo. Již zaručeně jeho dílem je vila na Smíchově, kterou nechal postavit pro svoji rodinu. Později se jí začalo říkat Portheimka, bohužel se nezachovala vcelku , ale přesto lze na jejích rekonstruovaných částech vidět Dientzenhoferovo kredo. Jeho stavby spíše vyhovovali církevním hodnostářům, které zaujala silná plastičnost a vypjatost stavby. Nesmíme zapomenout na jeho kostely: sv. Jan Nepomuský na Skalce, kostel sv. Bartoloměje v Praze, kostel sv. Kateřiny na Novém Městě pražském. Všechny tyto stavby s centrální dispozicí ve složitých křivkách se zařadily mezi významné evropské památky.

Barokní sochařství

Barokní sochaství bylo především výzdobné a to v daleko větším měřítku než například v renesanci. Souviselo to především s tím jak si umělci doslova libovali v
rozbujelosti tvarů, které někdy až překračují hranice realného smýšlení. Divák pozorující tuto hru hmoty je udiven zprohýbanými stěnami, deformovanými konzolemi, balkóny a arkádami. Motivy plastické dekorace byly převzaty z renesance, avšak posléze utvořeny pro potřeby baroka. Základním stavebním kamenem byl ušlechtilý mramor, pálená hlína nebo štuka. Ze soch lidského těla postaveného do různorodých poloh k nám promlouvá především jejich duše zbavená fyzického utrpení a vyjádřená psychickou vyrovnaností. Častými náměty jsou drastické náměty z náboženského života nebo náměty z mytologie. Lidská těla jsou zobrazována jednak v plných tvarech lidské živorodosti a na druhé straně je tvarována lidská sešlost. Ve srovnání s renesancí uplatňovalo baroko svou širokou všestrannost, zalidňovalo interiéry, schodiště, nádvoří, fasády, portály, atiky, volná prostranství a křižovatky cest. Oblíbenou plastikou byly pak Mariánské sloupy. Dominantní postavou na něm byla Panna Marie, zřídkakdy jiný světec. Naše vlast se tak může prokázat nejrozsáhlejší sbírkou sochařského umění ve střední Evropě a to jak kvalitativně tak kvantitativně.


Slovníček pojmů
Arkáda
Označuje jakýkoliv oblouk (lat. arcus = oblouk) spočívající na svislých podporách (sloupu, pilíři). Používaly se jak otevřené tak slepé oblouky, sloužící pouze jako členící motiv. V zámecké architektuře arkády vytvářely řadu vedle sebe a nad sebou umístěných oblouků tzv. arkádové soustavy, charakteristické pro 2. pol. 16. stol.

Atika
Slovo pochází z řečtiny a označuje většinou nižší zídku, která probíhá nad hlavní římsou a částečně překrývá střechu. Pro českou renesanci je typická plná atika, která přechází do štítů. Charakteristickým prvkem 18. stol. je prolamovaná nízká atika.

Balustráda
Označuje zábradlí složené z kuželek (baluster) kuželky v ranějším baroku měly kruhový průřez a byly podsadité. V pozdějším baroku se přechzí na čtvercový průřez.

Bosáž
Francouzsky bossage = zdivo, které bylo tvarované a stavěné z kvádrů (kvádrová bosáž) nebo z pásů (pásová bosáž). Bosáž budila větší dojem stavby, bývala kamenná i štuková u nás se v hojné míře začala uplatňovat v 17. stol. V době historizujících slohů byla také oblíbena, napodobována jen ze štuků.

BosketaJe uměle vysazený háj s pravidelnou dispozicí. Stala se nezbytnou součástí zahrad včetně francouzského stylu. Dřeviny byly stříhány do podoby rovných stěn a polokruhových či přímých vstupů a vytvářely tak přírodní komnaty nebo bludiště.

Gloriet
Francouzské slovo gloriette označuje zděnou a neuzavřenou zahradní stavbu. Většinou sloužila jako vyhlídka a proto byla umísťována na vyvýšeném místě. V zámeckých zahradách se objevuje kolem 17. stol.

Konsola
Je nosný architektonický článek převzatý z antického stavitelství, jak také označuje latinský původ slova. Konsola vystupuje ze zdi a podpírá balkón, pavlač, římsu, sochu nabo i klenbu. Pokud nese nadokení nebo nadedveřní římsu nazývá se též ankona. Podle antického vzoru byla rovněž stočena do volut.

Portál
Označuje architektonicky upravený vchod, případně vjezd. Hlavní vchod měl nejvyšší význam, proto býval dekartivně ztvárněn a popřípadě doplněn nápisovými páskami nebo erbem majitele.
Pilastr
Je konstrukční prvek, který někdy napodobuje konstrukční článek. Působí dojmem do stěny zapuštěného pilíře, který z hmoty mělce vystupuje. Vyznačen je vždy hlavicí a občas i patkou. Jeho původ je odvozen z antického stavitelství, odkud pochází i název.

Rustika
Slovo je latinského původu (rusticus = venkovský, selský, hrubý). Označuje druh bosáže, při kterém nebzla opracována přední část kamenů. Dnes se jím většinou označuje jednoduché, štkové napodobení neprofilového kvádrování (kvádrová rustika) nebo vodorovných pásů (pásová rustika). Tento stavební prvek našel uplatnění hlavně v pozdním baroku, klasicismu a v historisujících slozích.

Použitá literatura:

Jakub Pavel: Dějiny umění v Československu, Práce, 1971
Pavel Vlček: Encyklopedie českých zámků, Libri, 1994
Kolektiv autorů: Multimediální encyklopedie LEDA
Kolektiv autorů: Multimediální encyklopedie EVROPANÉ
Kolektiv autorů: Barokní umění v Čechách a na Moravě
Jean-Paul Brighelli, Thierry Dutour, Vincent Jullien, Patrick
Jussux, Pierre Marri: Ilustrované

Johanes Brahms

Johanes Brahms se narodil 7.května.1833 v Hamburku. Již jeho otec byl hudebníkem. Vydělával ne zrovna lehce chléb pro svou pětičlennou rodinu, zprvu hrával jako prostý muzikant v tanečních lokálech a námořnických krčmách, později se vypracoval až na člena městského orchestru. Brahmsův rodný dům byl zcela zničen ve druhé světové válce. Stával v neutěšené části starého města, z větší části obydlené chudinou. Přesto, že Brahmsovy vzpomínky z dětství se vázaly k místům tak málo půvabným, miloval své rodné město celý život a rád se k němu vracel aspoň v myšlenkách i za svého pozdějšího pobytu ve Vídni, když osaměle trávil své večery.

Brahms se brzy naučil hrát na violoncello, lesní roh, housle a klavír. První hudební vzdělání získal u svého otce, kterého ostatně, vytažen často v noci z teplé postele, byl nucen doprovázet do přístavní čtvrti, aby jako třináctiletý pomáhal vydělávat hrou na klavír. Stinné stránky života, s nimiž se až příliš brzy seznámil, jistě nezůstali bez vlivu na tichého, zasněného hocha. Snad proto tak rád utíkal z tvrdého světa reality do světa fantazie a hudby! Již tehdy se Brahms pokoušel komponovat. V následujících letech hrál jako doprovázeč i jako sólista, ale stále si musel vydělávat hrou v kavárnách. Větší příležitost dostal jako doprovázeč maďarského cikánského houslisty Reményho. Měl vítečnou hudební paměť. Na jedné z cest potkal tehdy již známého houslistu Josefa Joachima. Od Joachima dostal doporučení na Liszta a na manžele Shumannovy do Düsseldorfu.

Chvíli se u nich učil a nakonec odjel do Vídně. Brahms velice rád cestoval. První velký úspěch dosáhl svým Německým rekviem v roce 1868. Cambridgeská universita mu udělila v roce 1877 čestný doktorát. Měl rád děti.

Brahms napsal 120 opusových děl. Např. Uherské tance, Koncert pro klavír v d moll, koncert pro violu v D dur, Klavírní koncert v B dur. Zemřel v roce 1897.

Hans von Aachen

Hans von Aachen se narodil v Kolíně nad Rýnem. Datum jeho narození není přesně znám, ale veškeré literární zdroje uvádějí roky 1551/52. Zemřel 4. 3. 1615 v Praze.
Aachen patřil ve své době, spolu s Bartholomeem Sprangerem a Josefem Heintzem, k nejvýznamnějším rudolfínským malířům - figuralistům. Jestliže ale o těchto dvou císařských umělcích lze říci, že jejich nově objevená - dosud neznámá - díla většinou přesně zapadají do již známé struktury jejich díla, o Aachenovy toto tvrdit nemůžeme. Jeho obrazy se v takovýchto situacích zdají být nekonečným zdrojem překvapení, překypují bohatou invencí a hlavně překvapujícími nekonvenčními přístupy v malířském a kreslířském projevu. Hans von Aachen se za svého působení na dvoře Rudolfa II. vypracoval v uznávaného malíře a také znalce umění, jemuž, jak se zdá, panovník bezmezně důvěřoval.

Jeho začátky ale nebyly vůbec jednoduché. Ze životopisu, který sepsal již Karel van Mander, vyplývá, že mladý malíř, jemuž se dostalo flámského školení, se po příjezdu do Itálie snažil najít uplatnění v dílně nějakého renomovaného mistra. Obrátil se proto na jistého Caspara Rema, malíře nizozemského původu usazeného v Benátkách. Ten ho však, bez jakéhokoli přezkoušení jeho schopností, odmítl s tím, že Němci obvykle nic neumějí. Po této trpké zkušenosti začíná Aachen pracovat v dílně jakéhosi Moretta, jenž nechával vandrovním malířům kopírovat obrazy v benátských kostelích, které pak prodával. Mladý umělec se však nemínil vzdát tak snadno, a proto pomocí zrcadla namaloval vlastní smějící se podobiznu, kterou pak Removi věnoval. Byl to nádherně namalovaný obraz, kterým se Caspar Rem všude chlubil. Tento obraz je zřejmě prvním Aachenovým autoportrétem, navíc - smějícím se! Později při svém působení v Itálii namaloval ještě jeden velmi zajímavý autoportét. A to tzv. Autoportrét s „donnou Venustou“ (1585?), na kterém je zobrazen s rozesmátou tváří a se sklenicí vína ve společnosti mladé dámy, hrající na loutnu. Tento obraz již vzbudil velkou pozornost a italští znalci umění o něm prohlásili, že nikdy nic lepšího neviděli.

O tom, že se Aachen v Itálii později prosadil jako výborný portrétista svědčí i fakt, že se od něho ve Florencii nechal portrétovat vévoda Francesco de‘ Medici (mimochodem tato podobizna dodnes visí v královských komnatách Palazza Pitti). Pracoval také jako malíř náboženských obrazů pro jezuity v Il Gesú v Římě. Později mu seděli modelem také mnozí renomovaní umělci: Jacques Bilivelt, Lodewijk Toeput, sochař Giovanni da Bologna, básnířka Laura Terracina nebo antikvář Jakob König a další. Jelikož se většina těchto portrétů dochovala, lze na nich dobře sledovat Aachenův odlišný přístup k zadanému úkolu. Zatímco podobizna Francesca de‘ Medici vznikla nepochybně na objednávku, portréty umělců mají zřejmě spontánnější původ a vyznačují se snahou o hlubší psychologickou charakteristiku.

Autoportrét s „donnou venustou“ už je klasickou ukázkou Aachenovy schopnosti dát podobizně více významů. Vedle zachycené vlastní podoby je též obličej mladé ženy portrétně pojatý. Její rysy se velmi liší od běžného ženského typu Aachenových děl, který používal v mytologických nebo náboženských kompozicích. Tato malba má ještě jednu zajímavou významovou rovinu, doloženou nápisem na notovém partu, ze kterého mladá žena hraje na loutnu. Je to biblický citát, který zní: „Víno a hudba obveselují srdce“. A v biblickém textu pak pokračuje slovy: „ale nadto obojí je láska k moudrosti“. Malířův úsměv na tváři však jistě není jen prostým projevem radosti z milé dámské společnosti, holdování vínu a hudebního zážitku. V době vzniku tohoto obrazu už nebyl úsměv na tváři jen charakteristickým znakem obhroublosti a příslušnosti ke společenské spodině, jak tomu bývalo na obrazech nizozemských mistrů. V průběhu 16. a 17. století se totiž často jako představitelé dvou protikladných životních filosofií objevují na obrazech plačící Herakleitos a smějící se Demokritos. Aachen byl očividně zastáncem demokritovské filosofie, proto ho většina jeho autoportrétů, ať už v klasické podobě či v mytologickém převleku, představuje s úsměvem na rtech. Toto potvrzuje rovněž přípravná kresba tohoto obrazu, která nesleduje portrétní účel, ale jeho celkovou koncepci. Podle této dochované kresby připomínal původní rozvrh dvojportrétu spíše scénu s marnotratným synem. Zatímco na kresbě použil Aachen celé figury obou postav a tím zdůraznil dějovost kompozice, na obraze se soustředil na bližší záběr obou figur, čímž podtrhl portrétní charakter obrazu. Vzbudilo-li toto dílo zájem znalců umění, dokládá to, že nevzniklo náhodně jen pro zachycení příjemné chvíle s přítelkyní. Před několika lety, dokonce dříve než se objevil originál, se našla druhá verze Aachenova autoportrétu s mladou dívkou, malovaná ale mnohem volnějším rukopisem. Podoba mladé loutnistky i podoba malířova připomíná více postavy z kresby. Jeho tvář však má mnohem hrubší rysy, což zdůraznil použitím výrazných barevných skvrn při modelaci obličeje.
Jeho obrazy poutaly pozornost znalců (a také císařovu) už tehdy proto, že v sobě zvláštním způsobem spojovaly malířský rukopis flámské malby s benátským kolorismem a s kompozičními prvky pozdního římského manýrismu v harmonický celek a to v netradičním a velmi osobitém pojetí. Po angažmá v Itálii se Hans von Aachen prosadil také v rodném Německu, kde pracoval např. pro Wittelsbachy nebo Fugery (jako portrétista) a podílel se též na výzdobě jezuitského kostela sv. Michaela v Mnichově.

Aachenovo dílo, které je tolik spjato s rudolfinským dvorem, poznává císař prostřednictvím Giovanniho da Bologna. Portrét tohoto známého sochaře, který Aachen namaloval, upoutal Rudolfa II. natolik, že si přál, aby malíř ihned vstoupil do jeho služeb. Nabízenou poctu, místo dvorního malíře, však Aachen nemohl okamžitě přijmout a dokonce i potom, co byl 1. ledna 1592 oficiálně jmenován dvorním malířem, stálo u jeho titulu „von Haus aus“, tzn. s právem pobývat dočasně mimo císařský dvůr. V Praze se trvale usadil až po svém sňatku s Reginnou di Lasso v roce 1596, kdy dokončil všechny závazky, které ho zatím držely v Bavorsku. Na císařský dvůr tak přišel - na rozdíl od svých ostatních kolegů - už jako zralý a skutečně renomovaný umělec.
Malíř, který se dovedl ve svých obrazech vyrovnat snadno se složitým obsahem, byl císaři více než vítán zvláště proto, že i Rudolf II. připravoval často náměty pro své umělce. Aachen byl s císařským dvorem v kontaktu zřejmě už od konce 80. let, tj. od doby, kdy odjel z Itálie a dodával sem své obrazy. Jak vypadal jeho malířský styl v této době, lze doložit na skutečně skvělé ukázce z jeho tvorby - Nesení kříže z roku 1587. Obraz, určený spíše znalci umění k obdivu než k praktickému použití v soukromých sbírkách, je malován uvolněným rukopisem, řídkou barvou v tenké vrstvě. Jeho kolorit je silně ovlivněn barevností benátských mistrů, především Paola Veronese, na jehož díla upomíná také v některých detailech kompozice. Světlé až jásavé barvy provázejí často šanžantní tóny, v nichž si Aachen liboval hlavně v raných dílech. V tomto období se ve figurálním typu velmi podobá svému uměleckému mistru Janu Speckaertovi a to především v divadelně dramatických pohybech jednotlivých postav. Speckaertovo působení je patrné rovněž v reliéfním provedení této kompozice. Už v Mnichově se však Aachenovy kompozice začínají uklidňovat - štíhlé elegantní postavy jednají přirozeně, bez patetických gest. Příchod do Prahy a konfrontace se Sprangerovými díly pak tento proces ještě urychlily. Na kresbě, přestavující Minervu, jenž uvádí Malířství k Apollonovi a múzám, je tento Sprangerův vliv nejvíce čitelný. Aachen však nikdy nepodlehl cizímu vlivu do té míry, že by radikálně změnil svůj styl.

V Praze se pak Hans von Aachen uplatnil ve všech oborech, které mistrovsky zvládl. Jako portrétista, a to nejen císařův, ale i dalších významných osobností císařského dvora a jeho urozených návštěvníků, dokázal zaznamenat nejen vnější podobu zobrazovaného, ale také mnohé z jeho života vnitřního. Toto se naučil od svého flámského učitele, též výborného malíře portrétů. Jeho italské období se zase více projevilo v mytologických a náboženských obrazech, stejně tak jako v alegoriích, k nimž zřejmě tíhnul nejvíce z rudolfínských umělců.
Ani Aachen se na císařském dvoře nevyhnul konfrontaci se starším uměním, snažil se jím inspirovat a tvořivě na ně navázat. Přitahovaly ho obrazy nizozemských malířů první poloviny 16. století, především Jana Massyse. Věnoval pozornost také německému umění, hlavně Lucasu Cranachovy. Inspiroval se díly, která visela v císařově galerii: Massysův obraz Nerovného páru a Veselé společnosti ovlivnil Aachenovy Kuplířské scény nejen v kompozici, ale také ve figurálním typu; podle Cranachova Pošetilého starce s mladou dívkou vytvořil malíř vlastní variantu. V těchto žánrových scénách se však nevydal pouze cestou kopií, ale také svou vlastní. Ve dvou Autoportrétech se svou mladou ženou se zobrazil v úloze marnotratného syna, tj. způsobem, jaký použil až o desítky let později Rembrandt. Snad vůbec nejdále se dostal v obraze Smějících se sedláků. Tyto výjevy s venkovany, scény z šenků byly oblíbené už v první polovině 16. století a měly zpočátku výhradně moralistní charakter. Později, v šedesátých letech, převážilo posmívání se, žert. Aachenovi sedláci nepředstavují však žádnou pijáckou či směšnou milostnou historii. Naopak, jejich hrubé, ošklivé, ale rozesmáté tváře hledí upřeně na diváka, jeden z nich na něj dělá dokonce neslušné gesto. Jak můžeme vytušit, situace se tedy obrátila: vysmívána není drsnost a nízký původ namalovaných osob, ale ten, kdo se na obraz dívá.

Na konci devadesátých let se už skupina rudolfínských figuralistů sžila natolik, že si mohla dovolit pracovat na společném díle, aniž by byly výrazně patrné individuální rozdíly jednotlivých osobností. Výsledkem tohoto pokusu byl oltářní obraz, který byl určen pro palácovou kapli. Spranger s Heintzem na něm provedli boční křídla (vnější strany namaloval Hans Vredeman de Vries) a Aachen vytvořil střední obraz se Zmrtvýchvstáním. Právě tato část se bohužel nedochovala, ale její vzhled zachycuje jedna z Aachenových přípravných studií, která také výstižně ilustruje způsob, jakým umělec kreslil - když se mu napoprvé nepovedlo všechno tak jak si představoval, nepodařené místo přelepil kusem papíru, na který pak provedl opravu.
V kresbě se Zmrtvýchvstáním Krista se už ohlašuje pozdní Aachenův styl. Díky svým častým cestám byl malíř neustále v kontaktu se současným italským uměním; setkání s uměním Carraciů, ale patrně i s Caravaggiem a řadou dalších umělců modifikovalo jeho výrazové prostředky. Elegantní mladé ženy štíhlých postav manýristických proporcí jsou na těchto dílech ve společnosti překvapivě realisticky malovaných postav stařen, mužů a dětí. Výjevy jsou často zasazovány do krajiny, která ztratila trojbarevnost, jenž byla patrná v ranějších Aachenových obrazech a je většinou provedena v odstínech zelené a hnědé. Mytologické, alegorické i náboženské obrazy jsou doplňovány nádhernými detaily. Na obraze Bakchus, Ceres a Kupido drží malý chlapec košík s ovocem, který si nezadá s Caravaggiovým z milánské Ambrosiiny.
Od konce devadesátých let pracoval Aachen na řadě alegorií, jež byly oslavou míru, moudrosti, ale i vítězství nad Turky a ostatními císařovými nepřáteli. Tvůrcem jejich programu byl pravděpodobně Rudolf II. sám; s jistotou to lze tvrdit o sérii s výjevy z tureckých válek, která byla uložena v kunstkomoře a inventář z roku 1607 - 1611 uvádí ji jako „Ihr kay: Mt. impresabuch“.

V posledním desetiletí Aachenova života se v jeho díle začaly prosazovat výrazné protobarokní rysy. Ve Zvěstování, malovaném pro kostel sv. Salvátora, překvapí přehledná, klidná a vyvážená kompozice, ztemnělý kolorit a šerosvitný účinek světla. Jestliže připustíme, že rudolfínské malířství přece jen mělo vliv na počátky české barokní malby, pak to byla především díla tohoto typu, navíc přístupná na veřejném místě, která zapůsobila na mladé malíře první poloviny 17. století, především pak na Karla Škrétu.
Postavení Hanse von Aachena na císařském dvoře mělo jistá specifika, odlišující ho od ostatních kolegů. Byl po celou dobu svého působení v Praze jedním z Rudolfových důvěrníků a snad není přehnané tvrdit, že je poutalo úzké přátelství. Rudolf II. Aachenovi velmi důvěřoval, vysílal ho na cesty jako svého vyslance, přičemž jeho posláním nebyly jen nákupy uměleckých děl a vyhledávání vhodných umělců, ale i různá diplomatická jednání. Aachen nikdy nezneužil přízně svého pána, jak o tom vypovídají shodně všechny dobové prameny. Byl spolehlivý, neúplatný, oddaný umění a sám velký umělec. Tak ho ostatně přijímali i jeho kolegové. Snad žádný z rudolfínských umělců se tolik nestaral o své druhy, jako on. Poskytoval jim přístřeší ve svém domě, představoval nově příchozí císaři a doporučoval do jeho služeb. Přátelsky se dělil o nové poznatky, které si přivážel z cest, a pokorně přijímal rady od svých kolegů, v nichž ctil velké umělce. Zvlášť živý musel být tento kontakt mezi Aachenem, Sprangerem, Heintzem a Adrianem de Vriesem, z něhož se už v druhé polovině devadesátých let začal postupně vytvářet jednotný styl.



Použitá literatura:

1. Fučíková E., Bukovinská B., Muchka I.: Umění na dvoře Rudolfa II.,
Aventinum Praha 1991

2. Fučíková E., Grohmanová Z., Pechová D.: Hans von Aachen - Bakchus a Silén, Národní galerie Praha 1996

3. Preiss P.: Panoráma manýrismu -
Kapitoly o umění a kultuře 16. stol., Odeon Praha 1974

Leonard Bernstein

Leonard Bernstein se narodil 27.9.1918 v Lawrence ve státě Massachusetts. Hudbu začal studovat na Harvardu, pokračoval na Curtis Institute ve Philadelphii. V letech 1940-1941 navštěvoval Tangelwood, kde byl žákem Sergeje Kusevického. Roku 1943 byl jmenován asistentem dirigenta Newyorkské filharmonie. Způsobil senzaci, když na koncertě na poslední chvíli zastoupil Bruno Waltera. Šéfdirigentem byl jmenován r. 1958. V roce 1969 se však funkce vzdal, aby se mohl více věnovat skladbě. (Dirigoval snad všechny nejslavnější orchestry světa).

Tvorba:

muzikály:
Ve městě (On the Town 1944)
Kouzelné město (Wonderful Town 1953)
Candide (1956) (Známá je především předehra)
West Side Story (1957) (píseň "Amerika", arie Marie, symfonické tance ...)
Mše (mass 1971)

opery:
Zmatek na tahiti (Trouble in Tahiti 1952)
Klidné místo (A Quiet Place 1983)

balety:
Nezamilovaný (Fancy Free 1944)
Facsimile (1946)
Dybbuk (1974)

symfonie:
Jeremiáš (Jeremiah 1943)
Věk úzkosti (The Age Of Anxiety 1949) - symf. č.2 - klavírní koncert
Kadiš (symf. č.3 1963)
Serenade (pro housle, smyčcový orchestr, harfu a bicí nástroje 1954)
Chichesterské žalmy (recitátor, soprán, smíšený sbor, dětský sbor a orchestr 1965)
Divertimento pro orchestr (1980)
Halil (flérnový koncert)

Pro bernsteinovu hudbu je typická snaha o propojení takzvané vážné a tzv. populární (taneční) hudby. Mimořádně nápadný je také rytmus většiny jeho skladeb. Z mnoha děl (i z názvů) je také patrná jeho sounáležitost k židovské kultuře.

Proslul také jako vynikající pedagog a autor úvah a skvělých televizních pořadů o hudbě. (Jeden z nich v současné době vysílá ČTV, ale bohužel v pozdních nočních hodinách.)

Na konci srpna 1997 bylo na nádvoří Pražského hradu uvedeno velmi výpravné představení Mše. (Měl jsem možnost toto představení shlédnout).
V roce 1990 osobně navštívil Prahu, kde krásným způsobem nastudoval s Českou filharmonií 9. symfonii L. v. Beethovena. Téhož roku zemřel.

Klasicismus

18. stol. Vznikl ve Francii. Zpočátku celým rozvržením připomíná
baroko, ale křivky typické pro baroko ustupují přímkám. Klasicizmus navazuje na tzv. klasické umění antického Řecka a Říma .
Charakteristické znaky jsou vavřínové festony (věnce), vázy nebo štukové nadokenní vějíře – poloslunce. Okna se poprvé v historii zdvojují, oblíbené jsou železné okenice. Velmi oblíbené jsou medailony s reliefním profilem římských císařů
V době klasicismu, tedy ve 2. Polovině 18. Stol. Vznikají také první pavlačové domy, rozvíjí se nebývale výstavba lázní /např. Karlovy Vary/, městských lázní, plováren a divadel.
Oblečení je formováno Rousseauvými myšlenkami – návratem k přírodě, anglickou oblibou v lovu a jízdy na koni i Francouzskou revolucí – tedy civilnost oblečení. Muži nosí přes krátkou vestu něco jako frak, vepředu jen do pasu, vzadu byly dlouhé šosy., pod bradou bílá vázanka, dlouhé někdy kožené kalhoty do vysokých bot. K tomu se nosil veliký cylindr.Přestává se nosit paruka. Vše doplňuje kabát dlouhý téměř na zem. Ženy nosí mnohem jednodušší šaty nežli v rokoku – jde o inspiraci Řeckem – tedy tunikové šaty obvykle bílé barvy, módním účesem je jednoduchý uzel, někdy i romanticky uvolněný.
Důležitou součástí klasicismu je sloh nebo styl Ludvíka XVI. /luiséz/, který vznikl ve Francii za jeho panování.
Nejznámější památky u nás – kruhový chrámek ve Veltrusích, Stavovské divadlo v Praze, klasicistní přestavba Pražského hradu, Masarykovo nádraží, Klárův ústav slepců , nájemní dům Platýz na Národní třídě.

Empír
Empír, jinak také zvaný císařský sloh, má původ ve francouzském slově empire – impérium , císařství, a to proto, že se jím stavělo hlavně v době, kdy se Napoleon Bonaparte prohlásil císařem /1804/.
Trval do poloviny 19. stol. Tento sloh má zálibu ve strohosti a jednoduchosti, vychází ze studia antiky, hlavně z dorského slohu.
Novým materiálem se stává litina. Charakteristický je na mnoha stavbách trojúhelníkový štít s tympanonem.
Nábytek využívá často egyptských prvků, oblíbené je černé lakování, nohy mají tvar zvířecích pazourů, často jsou zlacené. Velmi oblíbené byly nástěnné i sloupkové hodiny, častým zdobným prvkem byl zlacený orel.
Měšťanskému empiru se říká biedermaier, zjednodušují se tvary, někdy jsou masivnější.V té době se dělal také krásný porcelán.
Oblečení z této doby známe např. z ilustrací Babičky od Boženy Němcové. Muži nosili modré nebo hnědé fraky, květovanou vestu,
vázanku a dlouhé kalhoty. Ženy nosily šaty stažené v pase, límec byl široký až přes ramena, pod sukní bylo množství spodniček. V potazích látek i tapet jsou nejčastější střídající se svislé pruhy.
Známé stavby z této doby jsou např. zámek Kačina, zámek Kynžvart, různé čínské a egyptké pavilonky, pražský dům U hybernů.

Wolfgang Amadeus Mozart

Narodil se 27.ledna 1756 v Salcburku. Už od dětství byl Mozart obklopen hudbou. Jeho otec byl vynikajícím hudebníkem.
W. A. Mozart koncertoval už od svých 6 let se svou o 5 let starší sestrou Nannerl v mnoha světový městech a královských dvorech (např. Rakousko , Francie, Švýcarsko, Itálie, ...) . V 11 letech složil svou první operu , ve 13 letech byl jmenován koncertním mistrem salcburského arcibiskupského dvora .
Postupem času už nebyl Mozart ve Vídni tolik oblíben jako předtím, proto odjel do Prahy. Zjistil totiž, že v Praze stále ještě provolávají slávu jeho skladbám i mimo divadlo. Jeho hudba zněla i ve všech bohatých rodinách. Proto tenkrát řekl :“ Moji Pražané mi rozumějí .“
V Praze se také konala jeho akademie v Nosticově divadle. Zájem o tuto akademii byl značný i mimo Prahu. Mozart se totiž například dozvěděl, že jakýsi učitelský pomocník šel kvůli této akademii šel pěšky až z Rožmitálu. ( Jan Jakub Ryba -to byl tehdy ten pomocník, na tuto cestu nikdy nezapomněl a v roce 1796 napsal o tom slavnou vánoční mši „Hej mistře vstaň bystře ..“). Plno dnů také Mozart trávil u Dušků na Bertramce. Zde také napsal slavného „Dona Giovanniho“.
V roce 1791, kdy měl být v Praze korunován českým králem Leopold II. , napsal k tomuto aktu operu TITUS. Nebyl však na tuto akci pozván, proto musel být propašován svými přáteli.
Mozart za svůj život napsal 650 děl. Kdyby se hrály jedna za druhou, zněly by nepřetržitě 9 dní a nocí, což je 220 hodin.
Zemřel 5.12. 1791 ve Vídni. Pohřeb však nebyl tak honosný jak by se očekávalo. Údajně byl pohřben na hřbitově sv. Marka v hromadném hrobě mezi tuláky, chuďasi a ztroskotanci. Nikdo však určitě neví, jestli je to pravda.
Když však přišla zpráva o jeho smrti do Prahy, Vyzváněly tu zvony celou 1/2 hodiny. Jeho přátelé uspořádali tryznu v chrámu sv. Mikuláše, kam přišlo přes 3000 lidí.

Umění: Rudolfinum

Rudolfinum bylo postaveno v letech 1876 - 1884 a slavnostně otevřeno 7.2.1885.Bylo pro něj vybráno místo na východním břehu Vltavy zvané Rejdiště. (Po staletí zde byl na haldách skladován sanytr a jiný odpad.) Stavba byla financována Českou spořitelnou (původně byla proponována na 500 000 zlatých, ale ve skutečnosti stála 2 000 000 zlatých). Návrh stavby vytvořili architekti Josef Zítek a Josef Schulz. Výstavbu řídil Josef Werich.
Budova byla určena zároveň pro koncertní provoz i jako galerie. Roku 1919 bylo však Rudolfinum zvoleno za sídlo parlamentu. Tato "politická okupace" nezpůsobila sice vážné zásahy do interiéru, ale trvala až do roku 1941, kdy se stalo Rudolfinum zase centrem pražského hudebního světa. V severní budově parlamentní vestavba ještě na další roky zůstala - sloužila pro Konzervatoř a Akademii muzických umění. Do původní podoby bylo Rudolfinum vráceno až po generální rekonstrukci, ukončené v roce 1992. V tomto stavu ho lze navštívit i dnes.

Holocaust

Holocaust. Když se jenom vysloví toto slovo, tak většině lidí přejde mráz po zádech při představě utrpení miliónů nevinných lidí, žen a dětí trpících a umírajících v koncentračních táborech.
Celé toto utrpení se začalo rýsovat již 1.dubna 1933, kdy Hitler začal s omezováním Židů vyhlášením celonárodního bojkotu židovských obchodů. 7.dubna zákon o státní službě dovolil propouštění Židů z míst ve státní službě, týkalo se to rovněž učitelů, notářů a příslušníků dalších polostátních a veřejných služeb.

První koncentrační tábory existují již od roku 1933, kam jsou transportováni zatím odpůrci nacismu – a především představitelé katolické církve.
V září 1935 německá vláda vyhlásila norimberské zákony. Tyto nelidské zákony zlegalizovaly pronásledování Židů. Židovští Němci byli zbaveni všech občanských práv. Museli odevzdat většinu svého majetku. Spousta Židů již přestává věřit ve svou budoucnost v tomto nacistickém státě a dávají se na útěk do zahraničí. Na rozkaz Reinharda Heyndricha, hlavy nacistické tajné služby, musí od 6.září 1941 všichni Židé starší šesti let na Němci okupovaném území nosit Davidovu hvězdu. Toto je již předzvěst holocaustu.

Na konferenci v Berlíně 20.ledna 1942 Heyndrich přednesl Hitlerův plán na tzv. Konečné řešení židovské otázky, tj. Transport evropských Židů do vyhlazovacích koncentračních táborů. Avšak zahraničí, ba dokonce ani němečtí obyvatelé, neměli ani ponětí, jak toto konečné řešení židovské otázky chce vedení Německa řešit. V létě 1941 se začíná budovat komplex koncentračních táborů k vyhlazení evropských Židů v okolí Osvětimi. Němci začínají plnit svůj hrůzný plán a několik miliónů lidí umírá hladem, vyčerpáním, ale nejčastěji však v plynových komorách, protože popravčí čety jsou příliš pomalé pro masové vyvražďování.
Za nejhorší koncentrační tábor je považována Osvětim, kde zahynulo více než 1.350.000 lidí. Největší a nejstrašnější židovská ghetta stála na území Polska. Na našem území to byl např. Terezín.

V koncentračních táborech padlo kolem šesti miliónů lidí z nejrůznějších evropských zemí, nejvíce z Polska, Sovětského Svazu, Maďarska, Rumunska a Německa. Přesný počet se nikdy nepodařilo zjistit.
29.srpna 1944 Sověti a polští komunisté společně oznamují, že nalezli důkazy o tom, že Němci zavraždili jeden a půl milionu lidí v koncentračním táboře v Mejdanku. Je to první z řady úděsných nálezů. 13.dubna 1945 britské a později americké jednotky osvobodili Belsen a Buchenwald, hrůza nacistických zvěrstev začíná vycházet plně najevo.
Právě holocaustem se 2.světová válka odlišuje od všech ostatních válek v historii lidstva. Milióny lidí, žen a dětí zbůhdarma umírali rukama zmanipulovaných a zfanatizovaných nacistů, především je nepochopitelné proč Židy vyhlazovali, když jim Židé nic neudělali. Bylo to s největší pravděpodobností způsobeno tím, že nacisté byli rasisti, a my bychom měli udělat vše pro to, aby se nepropagoval rasismus, a aby se již holocaust nikdy neopakoval.

Černobyl

26. dubna 1986 prováděli operátoři čtvrtého bloku černobylské jaderné elektrárny na Ukrajině experiment, kolik energie lze získat z dobíhajících turbin po utlumení jaderné reakce v reaktoru. V provedení tohoto experimentu operátorům bránilo několik automatických ochranných systémů. Proto je odpojili. Postupně dovedli reaktor do stavu, kdy místo útlumu se začal řetězovou reakcí postupně nekontrolovaně zahřívat. Rychle se odpařila chladicí voda, pára reagovala s grafitem, který zde byl zpomalovacím materiálem pro neutrony v daném typu reaktoru, za vzniku vodíku a oxidu uhelnatého. Tyto plyny vybuchly a odnesly střechu provozní haly a značnou část štěpného materiálu. Ty se vydaly do okolí. Grafit začal hořet. Reaktor byl postupně uhašen a zasypán. Po několika dnech zatajování problému bylo z okolí elektrárny a blízkého městečka Pripjať evakuováno zhruba 135 tisíc lidí.
Reaktor byl nakonec obklopen betonovou hrobkou. Odhady počtu lidí, kteří se podíleli na "úklidu" a zemřeli, se různí, ale střízlivé zprávy mluví asi o 6 tisících.
Není lehké odhadnout, kolik lidí z blízkého okolí Černobylu má a bude mít problémy například s rakovinou štítné žlázy, ve které se hromadil radioaktivní jód. V okolí černobylské elektrárny dnes lze pozorovat mutace rostlin a živočichů.

Odpad - kam s ním?

Otázka přímo nerudovská trápí v dnešní době nejednoho ekologa. Otázka skladování či znovu využití některých odpadních surovin je velice důležitým problémem dneška. Tento problém však nesahá jen k časům Nerudovým, ten je starý jak lidstvo samo. Jen množství a rozmanitosti odpadů v naší spotřební společnosti se zvětšily. Takže kam s odpadem?
Tuto problematiku řeší v Praze Vyhláška hlavního města Prahy o nakládání s domovním odpadem. Zajímavý je obsah článku číslo 2, který stanovuje kam co patří. Základem všeho je, že odpad se ukládá jen do kontejnerů, nikoli vedle nich. Speciální složkou je zvláštní odpad, například zemina, stavební suť, kamení, cihly, uhynulá zvířata a další, na který je nutné objednat speciální odvoz. Ani

Toto však k úspěšné likvidaci odpadů nestačí léky, akumulátory, zářivky a další věci, který můžou mít některé nebezpečné vlastnosti, do popelnic nepatří.. V některých čtvrtích Prahy se zavádí tak zvaný systém separovaného sběru odpadu. Jeho cílem je zmenšit objem odpadu, který jinak končí na skládce nebo ve spalovně, a navrátit některé suroviny zpět do výroby. Ne vždy je to však levné. Vynaložené prostředky na zajištění sběru a zpracování nejsou malé. Pro úspěšnost těchto aktivit je však kromě financí nutná i určitá informovanost a hlavně zodpovědnost každého z nás.

V této době najdete již v některých čtvrtích Prahy kromě obyčejných kontejnerů i nádoby na sběr starého papíru, takzvané “zvony” sloužící pro separovaný sběr skla a kontejnery firmy KOMEKO na plastový materiál menších rozměrů. Dvakrát do roka se rozmisťují kontejnery na velkorozměrný odpad. Konají se také odvozy kovového materiálu přímo od nemovitostí. V některých částech Prahy byla zavedena frekvence odvozu odpadu třikrát týdně, aby nedocházelo k přeplnění popelnic.
Tedy na závěr : “kam s ním?” Rozhodně tam kam skutečně patří, do příslušného kontejneru.