Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

3a): Řezbářství – historický vývoj, 3b): Základní techniky – druhy dřevořezby a polychromie

Vztah člověka ke dřevu se vytvářel od nejranějšího období historického vývoje lidstva. Od počátku civilizace byla dřevo jedním z prvních materiálů, z nichž byly zhotoveny nejen první pracovní nástroje, jídelní nádoby, nábytek, přístřeší, ale i první stroje a rituální a náboženské a umělecké předměty. Přímý styk se dřevem při jeho obrábění ovlivňoval zpětně motorický smyslový a intelektuální vývoj člověka.

Dřevo jako přírodní a po staletí snadno přístupný materiál působilo na vytváření životního prostředí a postupně se stalo i určujícím prvkem při formování lidských hodnot. Důkazem jsou řezbářské památky z nejstarších období, zachované snad na všech kontinentech. V nejznámějších muzeích světa jsou uloženy exponáty dokládající kulturní vývoj člověka od pravěku až po současnost. Lze připomenout nálezy v Egyptě, plastiky z řecké myto-logie, bohatě řezané, zlacené a barvené římské sochy. Orientální chrámy se zachovalými plasticky ztvárněnými eposy, legendami, díla oslavující historické a náboženské výjevy, plastiky, znázorňující vladařské počiny, bitvy a vítězství.

Byzantská doba zanechala vyřezávané umělecké památky ve slonové kosti, alabastru, mořské pěně, rohu, perleti a cizokrajných dřevech.

Z benátské éry zůstaly uchovány četné překrásné dřevěné sochy. Známě jsou i vyřezávané severské kostely. Dále vyřezávané interiéry ruských pravoslavných chrámů. Dřevořezby vynikající dokonalým opracováním jsou zachovány v Číně, Vietnamu, Japonsku, Indii a po celém Orientě. Dřevořezby se vyskytují v každém uměleckém slohu, od antického až po empírový. Je to zejména nábytek, sochy a církevní předměty. V Čechách kvetlo řemeslo řezbářství zejména za doby Karla IV, Vladislava II, Rudolfa II o němž se tradovalo, že se sám zabýval řezbářstvím. Církevní umělecká díla se vyskytují po celém území naší republiky. Chrámové dřevořezby jsou v Praze, Vysokém Mýtě, Kutné hoře v Lounech, Pelhřimově. Ve všech našich muzeích jsou uloženy exponáty vytvořené rukama lidových řezbářů. Můžeme vidět lidové řezby světců, madon a betlémů např. Třebechovicích pod Orebem.

Reliéf:
V podstatě skulptivní nebo plastické sochařské dílo vycházející z pevného plošného pozadí a s iluzivním náznakem třetího rozměru.patrně nejrozšířenější typ řezbářské techniky a sochařské výzdoby nábytkových ploch, používaný téměř ve všech obdobích.

Řezba
Tímto pojmem označujeme všechny práce v dřevě se skulptivním výsledkem, vznikajícím odnímáním dřevěné hmoty – skulptivním odřezává-ním. Zdobení nábytku a nábytkových dílů řezbou patří k nejstarším ozdobnickým technikám vůbec a sekáváme se s ním v každém slohovém období bez ohledu na provenienci. Povrch řezby se v jednotlivých obdobích ponechával buď v původním stavu, bez dalších úprav, nebo se mořil, polychromo-val a pozlacoval. Podle charakteru zpracování se v nábytkářství uplatňují hlavně následující druhy: vrubořez – vyřezávání motivu (ornamentu apod.ú do hmoty dřeva zářezy a rýhováním mělce pod rovinu plochy. Reliéf – poloplastická řezba mírně vystupující z hmoty, vytvořená pro čelní pohled. Basreliéf ( též plastický reliéf ) – hluboká řezba, u nichž se již objevují všechny tři rozměry výška, šířka a hloubka, prořezávaná řezba (prolamovaná nebo mřížka), při níž dochází k prořezávání materiálu v celé síle až do formy jemné mřížky, volná řezba - trojrozměrná, např. figurální kompozice, která se u nábytku objevuje ovšem sporadicky.
Řezba není omezena jen na dřevo, i když v případě nábytku to vždy byl prvotní materiál, ale může být realizována do jiných materiálů, jako je slonová kost, rohovina, měkký kámen apod.

Tauzování
Technika zdobení povrchu nábytku převzatá ze zlatnické práce a patrně z techniky arabského zdobení pažeb střelných zbraní. Do předem vyřezaných rýh v povrchu dřeva se zatlouká stříbrný nebo cínový drát tak, aby vytvořil s rovinou dřeva jednolitý povrch. S oblibou se tak vytvářel rostlinný ornament lineární kresbou, většinou doplňující další zdobné techniky – intarzii, inkrustaci apod. Tauzování se omezuje spíše na menší předmě-ty, např. šperkovnice apod. Tak jako většina ozdobnických technik, dosáhlo tauzování největšího rozmachu v 18. století. V některých případech se namísto stříbrného drátu používala tzv. amalgámová pasta, směs stříbrného prášku s rtutí nebo olověné pásky.

Tmelová technika
Zdobení povrchu nábytkových ploch vycházející z italské renesanční techniky pastiglia, které se poměrně značně rozšířilo ve střední Evropě v 18. století. Většinou ornamentální motiv se vyřezal v mělkém vrubořezu a zaplnil pastou nebo tmelem.

Soustružení
Opracování, v našem případě především dřevěných částí nábytku, na soustruhu. Jeden z nejstarších způsobů opracování jednotlivých dílců, zvláště u sedacího nábytku. Se soustruženými díly se můžeme setkat ve všech epochách bez ohledu na provenienci, snad s výjimkou rokokového nábyt-ku z období Ludvíka XV a klasicistního a empírového nábytku. Jestliže při soustružení dochází k pohybu nožem nebo dlátem do strany tak, že vzniká šroubovitý tvar, mluvíme o tordování. Tordovaný sloupek byl velmi oblíben motivem sedacího nábytku, ale i např. u baldachýnů postelí, u různých typů stolků apod. Tordované nohy a spodní části židlí má často španělský a italský nábytek od 17. století. Od konce 17. století a téměř celou první polovinu 18. století se tordovaný sloup objevuje na skříňovém nábytku, zvláště středoevropské provenience.

Boulleova technika (marketerie)

Speciální technika povrchové výzdoby především exkluzivních kusů nábytků nazvaná podle Maitre ébéniste Ludvíka XIV, Charlese André Boullea. V podstatě jde o náročnou intarzii cínem, mosazí a želvovinou. Mimo těchto základních materiálů se intarzie doplňovala též slonovinou a různobarevnými dřevy, z nichž největší uplatnění nacházel eben. Tenké destičky jednotlivých materiálů se společně vyřezávají do tvaru budoucího ornamentu a ve vzájemné kombinaci se skládají a přilepují na povrch nábytku, hodin apod. Podle použitých materiálů a podle toho, který z materiálů ve výzdobě převládá, rozeznáváme pozitivní intarzii (premiér effet a partie nebo Boulle), která je kombinací světlé mosazi na tmavším základě želvoviny, a negativní intarzii ( též deuxieme effet nebo contre Boulle), kde se na kovovém, světlém základě vytvářela ornamentika tmavší želvovi-nou. Intarzované plochy nábytku se navíc doplňovaly bohatým mosazným nebo bronzovým kováním v rozích a po okrajích. Originálních Boulleových prací se zachovalo jen málo, ale téměř po celý závěr 17. a první polovině 18. století byla Boulleho technika s oblibou napodobována, zvláště ve francii a střední Evropě. V 18. století se tato technika doplňovala o gravitování jednotlivých materiálů bohatou ornamentikou a želvovina se často přibarvovala na červeno. Celkový dojem zvýšilo závěrečné vyleštění plochy politurou.


Dřevořez a dřevoryt
Řezbářské nástroje slouží nejen k zhotovování zdobných a účelových předmětů ze dřeva, ale i k výrobě tiskařských forem pro umělecké tisky. Uchovaly se klasické dřevořezy a dřevoryty, které se používaly již ve středověku. Vrcholu v dřevořezu byla dosaženo v Japonsku, kde tyto techniky mají historickou tradici. Grafické možnosti výtvarného vyjádření jsou široké. Záleží na kvalitě předlohy a na umu a dovednosti řezbáře, jakou bude mít konečný výrobek uměleckou hodnotu.

Dřevořez
- grafická technika z výšky
- nejstarší grafická technika známá již v Egyptě a Babylóně, užívaná k potisku tkanin
- ilustrace v 1. tištěných knihách.

Lze zpracovat pomocí ostrého nože nebo dláta. Potřebuje kus měkkého prkénka, řezaného po délce, nejlépe lipového. Prkénko se ohobluje a obrousí na tloušťku 20 až 50 mm . Na upnuté prkénko se přenese kresba a dlátkem se vyřežou kontury. Místa mezi kresbou vybíráme dlátkem do hloubky asi 2 – 3 mm. Natřeme barvou a uěláme zkušební otisk.


Dřevoryt
- nová technika užívaná od 18. stol
- používají se tvrdé zimostrázové desky
- technika dává možnost nejjemnějšího odstupňování světlých a tmavých ploch
- knižní ilustrace

Zhotovíme podobnou techniku. Pracujeme speciálními rydly na tvrdém dřevě. Hrušeň, ořech, jilm… Špalíček musí být řezaný kolmo k létům. Na špalíčky o velikosti 50x100 mm přeneseme kresbu. Ryjeme do hloubky asi 1 mm. Kontrolní otisk uděláme stejně jako u dřevořezu.

Intarzie
Dekorativní zdobení základních ploch dřeva, vykládáním jinými druhy dřeva.

Inkrustace
Termín pyrotechniky zdobení povrchů materiálů, vkládáním jiných materiálů

Chebská technika (práce)
Reliéfní intarzie z různobarevných měkkých dřev. Technika 17. stol. V okolí Chebu a také v pražských hutích.

Technika Boulle
Nejkrásnější, ale i jednou z nejchoulostivějších, je citlivá ke změnám teploty a vlhkosti, vzhledem k použitým materiálům. Dřevěná dýha po-tlačená na minimum. Vlastní intarzie je tvořená kovovými plíšky (z cínu, mosazi) a želvovinou podbarvenou do červena.


Lidové řezbářství
Výroba nejrůznějších předmětů běžné potřeby ze dřeva byla tradiční každodenní činností rolníků i řemeslníků. Výrobu dlabaných msiek, talířů, lžiček, různých hůlek, vařeček, kleští potřebných při vaření a manipulaci s nádobami, dále koryt, věder nebo jednotlivých vydlabávaných člunů, tkalcovských stavů apod. zvládal každý šikovný hospodář nebo hospodyně za pomoci základních nástrojů (sekera, nůž). Pila tehdy sice již známa byla, ale nebyla příliš rozšířena a ani používána
Specializovanější řemeslníky můžeme očekávat v případě náročnějších výrobků, jakými byla například kola nebo celé vozy či lodě, rádla, pluhy, sudy atd., kde byla třeba složitější součástky například spojovat bez pomoci hřebů nebo naopak opatřována speciálním kováním. Déle známe také například soustružníky dřeva a to vyjímečně dokonce i jménem. Z knížecích darovacích listin kapitule boleslavské, vyšehradské a klášterům kladrubskému a ostrovskému z 11 – 12. stol. se dozvídáme o řemeslnících usazených v osadách v okolí Libušínského hradiště. Konkrétně jménem je tu tak třeba zmíněn soustružník dřeva Dvojboj, který vyráběl dřevěné číše.

Vrubořez
Vrubořezem se zdobily od dávných časů předměty denní potřeby. Vrubořez do dřeva se dělá rovným dlátem s břitem sbroušeným do úhlu nebo dobře nabroušeným nožem. Vrubořezem se zdobí dobře vyhoblované dřevo. Vzor se nakreslí tužkou na nejlépe světlé dřevo jak oje lípa, hruš-ka, ořech. Po dokončení se tužková kresba musí zbrousit a dřevo se navoskuje.

Reliéf ve dřevě
Reliéf je plastika vystupující z rovné plochy. Do nejlépe lipového prkénka zakreslíme tvar. Začneme ji ztvárňovat řezbářkým dlátem od nejnižších k nejvyšší bodům. Nejprve obrys a pak dřevo ubíráme a čistíme základ reliéfu nejvýše do hloubky 5 mm. Hotový reliéf napustíme voskem s barevnou hlinkou.

Plastika
je již náročná práce. Začíná se jednoduššími tvary a prací na korém dřevě. Dobře se dlabe. Náročné historické sochy s mnoha detaily byly zhotovovány z vlhkého dřeva. To samé se používalo u barokních rámů. Náročnější práce je se suchým dřevem, které je lehčí, tvrdší a pevnější. Je rozměrové ustáleno. Sesychavost jednotlivých dřev je různá. Po výběru materiálu se může plastika řezat přímo podle navrženého modelu a to hmata-cími kružidly nebo bodovacím přístrojem.

Prořezávání
Se říká vyřezávání prkének pilou na dřevo. Prkénka se pak libovolně skládají vedle sebe nebo na sebe a přilepují. Tak vznikne výplNˇnebo reliéf, který se na povrchu může doplnit řezbou. Mohou se použít různě zbarvená dřeva, odřezky, špalíčky, hobliny… Povrchově lze výrobek připo-mořit nebo nabarvit. Hotový reliéf na některých místech provrtat, aby se dosáhlo zajímavého výtvarného efektu.

Polychromie
Při úpravě fřeva polychromií se postupuje takto: nejdříve se nanese a upraví křídová podkladová vrstva, potom následuje barevná vrstva, popř. zlacení a její úprava, nakonec fixace. Dřevěné plastiky se v současné době pozlacují neb postříbřují jen výjimečně. Často je však třeba orapvit zlacení na starém předmětu. Rozlišuje se několik způsobů zlacení. Zlacení polimentové, zlacení olejové mixtionové, bronzování.

Lazurování
V nábytkářství druh závěrečné povrchové úpravy, polychromovaných a zlacených částí, na kterých se nanášením průsvitných, transparentních olejových barev měnily spodní barevné tóny. Lazurováním dostávaly spodní tóny svítivou až zářivou průhlednost a kovový odstín. Lazurování zlata a stříbra podobně jako nanášení barevných lazur na polychromované části nábytku se rozšířilo především v 18. a na začátku 19. století.

Stafírování
Slangový termín označující řemeslný technologický postup při pozlacování plátkovým zlatem nebo stříbrem a při nanášení polychromie. Štafírováním se rozumí příprava podkladu před vlastní polychromií apod.,podklad je tvořen vrstvou křídy pojenou klihovou vodou

2b): Obřadní roucha, kroje, krajky

Obřadní roucha – liturgická roucha
Jsou určená k bohoslužebným účelům. Liturgická roucha jsou zhotovena z látek v liturgických barvách.

Vždy bílé jsou pouze - HUMERALE, ALBA, ROCHETA, PALLIUM.
Spodní roucho pod obřadní roucha se nazývá KLERIKA neboli SUTANA – předepsané všem kněžím k liturgickým funkcím. Dlouhé roucho až ke kotní-kům. Obyčejní duchovní mohou mít sutanu-černo,kardinálové-červenou,papeži-bílou,biskupové fialovou.
Na kleriku se kněžím přes ramena a hruď pokládá ROUŠKA.


Základem liturgického oblečení se stala ALBA-vzniklá z tuniky:
-může se podvazovat bílou šňůrkou = cingulum
-není odznakem stavu nebo úřadu
Vrchní liturgický oděv byla původně TÓGA
Liturgická tradice západní církve rozeznává 2 specifika kněžského oděvu:ŠTÓLA,ORNÁT

LITURGICKÉ BARVY:
Ucelený systém různých barev,jejichž proměnlivost kopíruje běh církevního roku a jenodtlivě významné dny a události.Utváří se od 12.století n.l.
Poskytuje:vlákno,semeno(lisuje se olej),pazdeří(vyrábějí se desky)
Lny rozdělujeme:
přadní
olejnopřadné
olejné

Rosení-umožňuje lnu snadnější oddělování dřevnatých částí:proces trvá 3-4 týdny
Tírny-zde se oddělí vlákno od pazdeří,produktem = vlákno koudel
Pod kůrkou-lko-roztlouká se-vlákna-máčí se-láme

B)
VLNA
Ovčí vlákna
Nejvýznamnější textilní vlákno
Vlna na ovcích tvoří souvislou vrstvu = ROUNO
Vlákno má tvar kornoutků,které do sebe zapadají
Vlastnosti:50-400 mm,tloušťka 6-120 mm,po zapálení se vlna škvaří,zapáchá po rohovině
Použití:šatové,oblekové a plášťové tkaniny:pletené oděvy,přikrývky

Kozí srst-Mohér
Mohérová vlákna-srst angorské kozy
Kašmírová vlákna- srst kašmírské kozy
Použití při výrobě:šál,šátků

Hedvábí
Výměšek žláz motýla Bource Morušového
Vlákna jsou pevná,mají dobrou tažnost a pevnost,snadno přijímají vlhko
Získávání:bourci vytlačují při zakuklování ze snovacích žláz-vzniká kukla = vzniká tzv. kokon,hustá tekutina tuhne = vlákno
Použití:šátky,pánské košiloviny a kravaty
Nahrazuje se syntetickými vlákny
Čína-3000 let př.n.l.

Lasturové hedvábí
Z lastur mořského mlže,vylučuje sekret do mořské vody,který tuhne
Výroba je náročná a drahá

Hedvábné tkaniny
Brokát,Krep-Satén,Krep,Serž,Taft

Chemická vlákna
Výroba od počátku 20.století
První chemická vlákna byla celulózová,později začala vyrábět vlákna syntetická

Bílá barva:
-základní liturgická barva
-barva světla,čistoty a nevinnosti
-je obrazem Krista,užívá se o všech jeho svátcích (Vánoce,velikonoce)

Červená barva:
-barva ohně,milosti a také krve
-užívá se při svatodušních svátcích,svátky mučedníků Páně

Zelená barva:
-barva stvoření a naděje
-připomínkou darů země,symbolem Kristova zmrtvíchvstání
-v běhu církevního roku = nejpoužívanější barva

Fialová barva:
-barva pokání,přípravy
-používá se v době advent a v postu

Modrá barva:
-barva čistoty a nevinnosti (mariánské svátky)

Černá barva:
-barva smutku a smrti
-používá se na pohřbech a na Velký pátek

Kroje
Kroj = oděv charakteristický pro určitý kraj
Ušlechtilé výtvory uměleckých schopností našeho venkovského lidu.Kroje v každé oblasti Čech,Moravy,Slezska máme různé druhy krojů,každá oblast má své specifické znaky,barvy a zdobení.
Druhy krojů:Valašský,Litomyšlský,Chodský,Plzeňský,kroj z Hané
Lidové kroje známe díky malířům z 19.století

Chodsko
Na Chodsku se dosud držel lidový oděv.Typická forma svátečního oděvu ze 60.a 70.let,19.století s drobnými proměnami
Vývoj:od 30. let 19.stol.
-vznikly 3 odlišné skupiny:dolský,horský,stavovský
-dolský se nosil v okolí Domažlic a byl bohatší

Haná
Důstojný a půvabný
Mužské kroje:mívaly nejrůznější doplňky (nejznámější byly kožené hanácké pásy)
Hanácký kroj se liší podle jednotlivých lokalit,zejména barvou kalhot a haleny či formou klobouku
Vdané ženy:neukazovaly vlasy = šátek musel vlas úplně skrýt

Krajka
Začátky krajky jsou kolem 15.století,vyvíjela se z výšivek a prýmků.Začátkem 16.století krajku zhotovují velké domy,řadové sestry v klášterech.Tradice a vyučování se udržely v klášterech(krajkářskému umění) až do 20.století.Koncem 16.století se výroba krajky stala lidovou výrobou.V 17. a 18.století byl největší rozkvět krajky.
Nosili je kněží,šlechta,důstojníci,královský dvůr(Ludvíka XIII. a Ludvíka XVI.).Ustrnutí výroby krajky bylo za revoluce 1789,protože byly zrušený privilegia šlechty.Do 20.století výroba krajky upadá 20.století-vytvoření několika středisek výroby krajky.Před 2.světovou válkou se v krajkářském průmyslu projevila světová krize.Po 2.světové válce-nová móda krajky,která se používá při výrobě konfekce,záclon a byto-vého textilu.

Paličkovaná krajka (Vamberk)
Na našem území se objevila v polovině 17.století.Jméno dostala podle belgické šlechtičny,která se jako vdova usadila v městečku Vamberk.Krajka nachází od počátku uplatnění při ozdobě oděvů,jako doplněk interiérů šlechtických sídel.Později našla cestu i k prostým lidem.Vzniká křížením a uva-zováním volných nití navinutých na dřevěných paličkách podle předem navrženého vzoru,který je připraven na podušce neboli herduli.
Materiálem pro výzdobu krajek je nejčastěji bavlna či hedvábí,ale i zlaté a stříbrné nitě.
Použití krajky:ubrusy,límečky,zdobení šatů,oděvy

2a): Oděvy – vývoj, materiály

Vznik a vývoj oděvu bývá jednostranný – jako ochrana před povětrnostními vlivy nebo jako prostředek k zahalování některých částí těla.

Oděvy mají různé funkce: základní – podmínky, životní situace

Ostatní - reprezentativní. Symbolické, estetické, erotické, rituální

Oděv lze rozlišovat z různých hledisek:
1. mužský, ženský, dětský
2. spodní, vrchní
3. pracovní, rekreační, společenský, domácí
4. konfekční, zakázkový

Oděv má i význam estetický. Jeho význam můžeme sledovat v průběhu historického vývoje. Z historického hlediska oděv není jen funkční záležitost, ale má i své symbolické významy např. barvy. Oděv je jakýmsi znakem lidské osobnosti.

Historie:
Nejprve vznik oděvu ovlivnily povětrnostní podmínky. Používané materiály se lišily podle klimatických podmínek. Člověk se naučil používat při lovu provazy již v prehistorických dobách. Jak plynul čas, naučili se splétat jemnější vlákna z juty, konopí, lnu a bavlny a užívat předení příze na tkaní sítí a látek. Asi před 6000 lety uměli již barvit látky rostlinnými barvivy.
Další velký pokrok nastal asi před 200 lety v období průmyslové revoluce, kde se začaly stavět stroje ke spřádání a tkaní.V roce 1856 William Henry Perkin vyrobil ve své laboratoři světle fialové barvivo.

Materiály:
Základní surovinou je vlákno, které se vyrábí. Chemicky a přírodně
Nejvýznamnějí oděvní materiál: tkanina, pletenina, netkaná textilie (koženka, umělá kožešina)
Klasické materiály: lněná plátna, len, vlna, bavlna, hedvábí
Materiály se rozdělují na a) přírodní vlákna 1)rostlinná 2) živočisná

Přírodní vlákna
a) rostlinná
1) ze semene – bavlna, kapok
2) ze stromků – len konopí, juta
3) z list – novozélandský len, manilské konopí
4) z plodů – kokosové vlákno

b) živočišná
1) ze srstí – ovčí vlna, kozí srst, velbloudí, králičí srst, koňské žíně
2) ze sekretu hmyzu – přírodní, plané, lasturové hedvábí

A)
Bavlna
Skládá se z 90 % celulózy, zbytek tvoří bílkoviny, voda, tuky a vosk
Pěstuje se v subtropickém pásmu (Kazachstánu, Čína )
Existují různé druhy bavlníků
Vlastnosti jsou určeny: druhem, stupněm vláken, místem pěstování
Dělí se do dvou skupin podle délky vláken:
Dlouhá vlákna – od 35 mm
Ostatní vlákna . kratší než 35 mm
Barva – bílá, nažloutlá, narůžovělá, hnědá
Použití – oděvní textil, dekorační a bytové tkaniny, technické tkaniny (nitě…)

Len:
Nejstarší textilní surovina
Jednoletá rostlina, cca 1,2 m vysoká

Tkaniny a jejich vazby
Základní tkalcovské pojmy:
Tkanina = plošná textilie, vytvořená ze dvou soustav nití, která se navzájem pravidelně pravoúhle kříží – nazývají se osnova a útek
Vlákno = základ textilie, získává se spřádáním a plstěním
Příze = podstatná část vláken – provázání jednotlivých vláken
Pletenina
Osnova = prochází po délce tkaniny, podél pevného okraje, je z kvalitnějších materiálů, je více skaná než útek
Útek = prochází přes šířku tkaniny, vázaný bod = místo překřížení osnovy a útku

Techniky a zdobení
Zdobení: výšivky, krajky, paličkování, paličkované krajky, háčkování, pletení…

Techniky:

Spřádání vláken
Ruční spřádání vláken na kolovrátku:
- z ostříhané vlny se vytahuje určité množství vláken, která se potom táhnou a skrucují
- ta se nakonec navíjí na cívku

V roce 1764 vynalezl angličan James Hargreaves stroj na spřádání bavlny, kde pracovalo nejednou 8 vřeten.

Tkalcovský stav
Vynalezli je ve Starověkém Egyptě asi 3000 let př. n. l.
Tkali látku 1,5 m širokou a až 18 m dlouhou
Až do konce 18. století pracovali tkalci s ručními stavy
Roku 1785 britský vynálezce Edmund Carturight vyrobil první motorový stav.

1b): Gobelíny – tématika, potahy, nástěnné goblény

Nástěnný koberec tkaný barevným útkem na nebarvené a útkem kryté osnově, název odvozen od Pařížské manufaktury les Gobelíne zalo-žené roku 1662 Ludvíkem XIV.

Gobelíny jsou vytkávané z nejdražších a nejskvostnějších materiálů do nejmenších detailů. Gobelín je záležitost slavnostní, je to plošné umění (textil, obraz). Mnoho gobelínů se vyrábělo přímo na zakázku do určitých architektonických místností podle uměleckého cítění, byly objednávány k příležitostem svateb, korunovací, polit.vítězných událostí atd. Mnohdy se vyráběly celé série, velikostí a formátově přizpůsobené k prostorům kde měly být vystaveny. Gobelín je plátno v němž útek dokonale kryje osnovu. Funkce gobelínů je členění a dotvoření prostoru a schopnost tepelné a akustické izolace.

Dějiny gobelínů:
Gobelíny se dostali do České země až ve 14. století z Francie a Německa. Zájem o gobelínové umění měl hlavně Rudolf II., který toužil obhotait svou sbírku vzácnými kusy, než zavést řemeslo v zemi. V podstatě se k nám jen gobelíny jenom dovážejí (Francie, Německo). V 19.století řemeslo prožívá dobu úpadku způsobenou tovární výrobou.

První dílny u nás:
V r. 1895 zakládá ve Valašském kraji malíř Rudolf Schlautauer výrobu gobelínů. Na motivech se podílejí i jiní malíři, materiál barvil rostlin-nými barvivy (převáděl své kolorované ilustrace pohádek na gobelíny). V roce 1910 vzniká gobelínová manufaktura v Jindřichově Hradci (Marie Teinitzerová)

Nejznámější tvůrci gobelínů:
František Kysela – je považován za zakladatele českých gobelínů, v roce 1922-23 vytvořil sérii gobelínl pro hudební síň.

Antonín Kybal – po skončení studíí zakládá svou vlastní dílnu, tká gobelíny a nástěnné koberce z rostlin.motivy

Vladimír Sychr – gobelín pro aullu pražského Karolina (tento gobelín doprovází významné události), střed gobelínu je ikonografického schématu na líci pečeti karlovi univerzity. Okolí je vyplněno osmi znaky zemí Karla IV. A čtyřmi emblémy a latinským citátem zakládací listiny.

Max Švabinský – Ztvárňuje barokní obraz madona na lovu, nebo stylizované květy.

Karel Svolinský – námět Orfea mezi zvířaty

Milada Marešová – Tvořila starověké gobelíny = tzv.verí/u/y (např. medvěda jako krále lesa, galského kohouta atd.)

Vladislav Vaculka – tvořil goblény na folklorní témata (mapř. Jízda králů, Vynášení smrtky)

1a): Koberce – druhy, materiály

Textilie kladená na podlahu nebo zavěšovaná na stěnu, v interiéru má funkci tepelně izolační a estetickou.

Rozdělení:
Vázané (s vlasem
Tkané (meliky oj.)

Materiál:
Vlna, bavlna, hedvábí

Koberce vázané:
Vyráběné ručně, základ tvoří probíhající osnovy a příčné útky. Mezi řadami útků se z krátkých úseků příze, nejčastěji vlněné, vyvažují uzly, které vytvářejí vlas koberce. Každý zlík obtáčí dvě příze osnovy. Hustota vazby se liší podle typu koberce (obvykle mezi 500 – 1 200 na 1dm2)
Nejrozšířenějšími typy uzlů:
Symetrický (Turecký nebo ghirdes)
Asymetrický (Perský nebo Senné)

Orientální koberce - 4 základní typy:
Turecké (např. bergama, ladík, konya)
Perské (např. bídžár, kašán, tabríz)
Kavkazské (např. sírván, giandžaa, kazach)
Středoasijské (např. jomud)

Další významné oblasti výroby koberců – Čína, východní Turkestán, Tibet, Indie, Španělsko a Sedmihradsko (převzaté vzory z Islámu)
Typy koberců se nejčastěji označují podle střediska výroby (např. Konya, Kirmán), podle obchodního centra (Buchara, Šíráz) nebo podle kmene, který daný vzor vázal (Afšár, Tekke). V současnosti, kdy se komerčně určité vzory vyrábějí i mimo tradiční oblasti, je obtížně určit původ ko-berců podle vnějších znaků.

Koberce tkané:
Vzor nevytváří vlas jako u vázaných koberců, ale útek, a to vazebný útek u kulimu, případně druhý (tzv. vzor ovací útek u řady dalších skupin např. sumachů, xylenů apod.) Koberce tkané strojově se tkají na speciálních, nejčastěji žakárských stavech.

Dějiny:
Dokonalost zpracování nejstaršího dochovaného koberce tzv. Pazyryckého (4 – 3 stol př.n.l.). Nejstarší dochovaná skupina Tureckých koberců pochází z 13. stol. Od 14. stol. lze pozorovat dějiny koberců tzv. Verdura ( zpočátku jsou to květy a zeleň, rozhozené po ploché neutrální půdě, poz-ději se takto říkalo květinovým i krajiným námětům). Koberce se vždy tkají v sériích o několika kusech stejné výšky a různé šířky, tématický spjatých a určených k výzdobě jedné místnosti. Od 15. stol. se obrazová plocha lemuje Bordurou, z počátku jen úzkou, která je pro všechny kusy série stejná. Vrcholným obdobím v dějinách perského koberce je 16. stol. (Komplikované rostlinné ornamenty). Vývoj od čisté účelovosti k uměleckým kobercům se začal projevovat v antické kultuře, Babylonii, Egyptě a Řecku.