Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

Realismus

silně ovlivnil i tvorbu v Rusku a Anglii. Anglický realismus, představovaný hlavně Charlsem

Dickensem, je však trochu odlišný a nedodržuje zcela realistické metody. Kritika poměrů se střídá s idealizací

patriarchálních rodinných tradic, podrobný popis se mísí s fantastickou atmosférou, apodob. Svým způsobem

originální a odlišný je i realismus Ruský. V díle hlavních Ruských realistickách Autorů L.N. Tolstoje (Vojna a

mír, Anna Karenina), N.V. Gogola( Revizor, Mrtvé duše) a F.M. Dostojevského převládá nad pouhým popisem

poměrů hluboký psychologický rozbor hlavních postav.


V období realismu žil také významný norský spisovatel Henrik Ibsen. Ten však mezi realisty zapadá spíš

obdobím ve kterém žil než svou tvorbou. Mezi jeho díla blížící se realistické Tvorbě patří například Divoká

kachna či Opory společnosti.



Realistická metoda se později uplatnila ještě po druhé světové válce v italské literatuře v takzvaném neorealismu. Podobně jako realisté se snaží neorealisté pravdivě zobrazit skutečnost, avšak způsobem zachycování bídy se blíží naturalismu. Neorealismus pronikl nejen v literatuře, ale především ve filmu například v díle Vittoria de Sicy (Zloději kol), Lucina Viscontiho (Smrt v Benátkách) či Luigiho Pirrandella.

Určitým způsobem pronikla realistická metoda i do magického realismu (60. až 70. léta), kde se realita mísí s prvky fantastického světa. Jde o „magický výklad reality“. Hlavní autoři tohoto směru pochází především ze střední Ameriky. Mezi nimi např.: Aleio Carpentier (Barokní koncert), Gabriel Garcia Marquese …



a) Vývoj a proměny real. Metody včetně naturalismu

Realistická metoda je přímo spjata se vznikem realismu jako uměleckého směru 2. poloviny 19. století.

Metodou realistické tvorby je podrobná analýza společnosti a její přesné a pravdivé (realistické) zachycení.

K tomuto vystižení používá typického průměrného hrdinu, který zastupuje širší společenskou vrstvu či skupinu

lidí. Dalším rysem realistikého hrdiny je, že se během děje vlivem svého okolí neustále vyvíjí. Realistický autor

není z důvodu oběktivity v díle přítomen, stojí opodál, díla jsou psána er-formou. Realistická díla se také

odehrávají v současnosti, reagují na současné dění, jsou aktuální a především jsou kritikou nedostatků

společnosti..



Důsledné užívání realistické metody je jasně patrné ve francouzské literatuře. Mezi hlavní představitele franc.

real. patří bezpochyby Gustav Flaubert či Honoré de Balsac se svým stěžejním dílem – Lidskou komedií –

která podle jeho slov zachycuje život vcelém jeho nepřeberném bohatství. V tomto svazku téměř 100 románů,

jejímž jádrem je trilogie složené z románů Otec Goriot, Ztracené iluze a Lesk a bída kurtyzán zachycuje

všechny lidské typy a společenské vrstvy. Za Flaubertovo stěžejní dílo je považován román Paní Bovaryová, ve

kterém Emma Bovaryová toužící po oporavdové vášni a opojení podmíněné romantickou četbou ztratí veškeré

iluze a svůj život ukončí sebevraždou. Emma B. se pro literální světstala významným typem a mluví se někdy

o tzv. bovarismu (=útěk od skutečnosti k iluzím)Ve Francii vznikl také Naturalismus, jako krajní podoba

realismu. Metoda naturalismu splňuje všechny požadavky realismu až do krajnosti a vytahuje ze společnosti

to nejhorší, nejodpudivější. Naturalistický hrdina je navíc determinován, předurčen svým okolím, sebevětší

snahou se nedokáže vymanit z prostředí ve kterém žije, nemůže uniknout svému osudu. Hlavním lit. tvůrcem

této tendence je především Emile Zola např. se svým dílem Zabiják. Zabijákem chápe alkohol, kerý zničí vše,

rozpráší majetek, zkazí mravy a nakonec i zabíjí. Tímto dílem Zola také ukazuje svůj pesimistický pohled na

vývoj společnosti.

Humor a satira ve světové literatuře

Starověk:

-Aristofánés- Jezdci, Mír, Žáby

-Plautus- Komedie o hrnci (základ Moliérova Lakomce)

-Petronius- Satiricon


Renesance:

-G. Boccaccio- Dekameron, F. Rabelais- Gargantua a Pantagruel, W. Shakespeare- Sen noci svatojánské, Zkrocení zlé ženy, Večer tříkrálový, Moliére- Lakomec, Voltaire- Candide aneb Optimismus, E. Rotterdamský- Chvála bláznovství, M. Cervantes- Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha, Jean de la Fontaine- Bajky


19.století:

-Ch. Dickens- Kronika Pickwickova klubu, Gogol- Revizor, J. Swift- Gulliverovy cesty, H. Mann- Profesor Neřád (satira na císařské Německo)


19.- 20. Století

- G. B. Shaw- Pygmalion, E.E. Kish- Pražský pitaval, M. Twain- Dobrodružství Toma Sawyera, S. Lewis- Babbitt (satira na maloměšťanství), Steinbeck- Sladký čtvrtek, Pláň Tortilla, P. Ryan- Jak jsem vyhrál válku, J. Heller- Hlava XXII, Ch. Bukowski- Všechny řitě světa i ta má, J.D. Salinger- Kdo chytá v žitě, J. Irving- Pravidla moštárny, B. MacDonaldová- Vejce a já

19.století

  • NO- velký zájem o humor a satiru

  • v poezii: Š. Hněvkovský, F.V. Hek, F.L. Čelakovský

  • v próze: V.M. Kramerius- vydává knížky lidového čtení

  • v dramatu: V. Thám, P. Šedivý, M. Kopecký

  • J. Jungmann- první teoretik českého humoru a satiry, dílo Slovesnost

  • v závěru NO: rozvoj veselohry: J. N. Štěpánek- Pivovar v Sojkově, V.K. Klicpera- Divotvorný klobouk, Veselohra na mostě, Každý něco pro vlast, Zlý jelen

  • J.K. Tyl-uplatňuje humor a satiru v hrách ze současnosti-Fidlovačka, Strakonický dudák

  • realismus: politická satira- K.H. Borovský- Epigramy (věnované Církvi, Králi, Vlasti, Múzám a Světu), Tyrolské elegie (vtipný, ironický, sebeironický popis charakteru doby), Král Lávra, Křest sv. Vladimíra ( naráží na soudobé poměry, hl. zneužívání moci církve)

  • J. Neruda- v díle se prolíná ironie a satirický tón- básn. sbírky Hřbitovní kvítí, Balady a romance, fejetony Žerty hravé i dravé, nebo Povídky malostranské, jeho div. Hry neměly úspěch ( ani situační komedie Ženich z hladu, ani Prodaná láska), úspěšné byly historické veselohry Emanuela Bozděcha , konverzační komedie- Zkouška státníkova, Světa pán v županu aj.

  • F.F. Šamberk- veselohry z pražského prostředí, doplňovaly je kuplety- Jedenácté přikázání, Podskalák

  • S. Čech- uplatňuje satiru ve zvířecím eposu Hanuman, v satirické alegorii Pravda, v próze Pravý výlet páně broučkův do Měsíce ( parodie dobových utopických románů), Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do 15.stol. ( satira na českého měšťáka)

  • J. Vrchlický- veselohra Noc na Karlštejně

  • Kritický realismus- převažuje téma historické a venkovské

  • K.V. Rais- populární humorný román Pantáta Bezoušek – venkovan poznává Prahu

  • L. Stroupežnický- komedie z jihočeské vesnice Naši furianti

  • J.S. Machar- Satiricon, F. Gellner- Po nás ať přijde potopa, Radosti života, V. Dyk- politická satira- Satiry a sarkasmy, Pohádky z naší vesnice

20.století

  • programové užívání humoru a satiry jako 1 z nejvýraznějších prostředků

  • poezie- minimálně, např. Nezval

  • próza- podoba vrcholného satirického románu v Osudech dobrého vojáka Švejka (dílo odsuzující válku)- J. Hašek, napsal rovněž množství satir. a humor. povídek např. Můj obchod se psy a jiné humoresky, komická mystifikace- Dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona

  • J. Žák- Cesta do hlubin študákovy duše

  • V. Vančura- Rozmarné léto- humor.vyprávění z maloměstského prostředí ( poetismus)

  • K. Čapek- Povídky z jedné kapsy, Povídky z druhé kapsy- pohled do duší zlodějíčků, lehkost podání, shovívavý humor, Apokryfy- kritické návraty k známým motivům z bible, antiky atd., paroduje je

  • K. Poláček- satiry na maloměsto Dům na předměstí, románový cyklus- Okresní město, Hrdinové táhnou do boje, Podzemní město, Vyprodáno, humorný román- Michelup a motocykl, Muži v ofsajdu, Bylo nás pět

  • J.Š. Kubín- humorné optimistické povídky Jivínské rapsodie

  • Divadelní komedie: K. Čapek- Loupežník, Ze života hmyzu (satira na lidské slabosti), F. Langer- Obrácení Ferdyše Pištory (komedie z periferie)

  • V+W Osvobozené divadlo- intelektuální jazyková komika, Vest Pocket Revue, ve 30. letech- politická satira Caesar, Kat a blázen, Těžká Barbora

  • básnická tvorba- opustila vážné téma až v 60.letech- písňové texty J. Suchý, J. Vodňanský, J. Kainar- kritika maloměšťáctví- Člověka hořce mám rád, výbor písň. textů- Miss Otis lituje

  • 70.léta- J. Žáček ( černý humor, parodie, recese..)- Mezi řečí, Aprílová škola

  • M. Černík- Mezivěk- aforismy

  • próza- I. Vyskočil- Vždyť přece létat je tak snadné, jazyk. Hříčky

  • B. Hrabal- užívá černého humoru- Obsluhoval jsem anglického krále

  • jemný humor-M. Horníček- Chvála pohybu, F. Nepil- Lipová alej

  • V. Škutina- Prezidentův vězeň, Na hradě plném bláznů

  • pohádková nadsázka- V. Blažek- Tři přání

  • metoda podobenství- M. Uhde- Král Vávra

  • typ absurdní parodie- V. Havel- Zahradní slavnost

  • J.Škvorecký- Tankový prapor

  • 70.-80.léta- divadla: Semafor, Nedivadlo, Husa na provázku, Divadlo Járy Cimrmana, Sklep

  • písničkáři: Nohavica, Plíhal, Hutka, Vodňanský, Skoumal, Dědeček, Nos, Burian

  • samizdatová a exilová literatura- I. Wernisch ( poezie jako hra)- Zasuté zahrady, L. Vaculík- Morčata, M. Kundera- Valčík na rozloučenou

  • M.Švandrlík- Černí baroni aneb válčili jsme za Čepičky

  • M.Viewegh- Výchova dívek v Čechách, Báječná léta pod psa

  • H. Pawlowská- Proč jsem se neoběsila, Jak být šťastná (sebeironie)


Humor a satira v české literatuře

  • Časové vymezení: od 14.stol. dodnes

  • humor se postupně diferencuje, satira je preferována v obdobích sociálních nesrovnalostí

  • reprezentanti satiry: autor Mastičkáře, K.H. Borovský, J.Haška, V+W, J. Kainara, V. Blažka, I. Vyskočila, M. Uhdeho, V. Havla a K. Steigerwalda

  • reprezentanti nesatirické tradice ( laskavého, idylického, poetického či recesního humoru): od Národního obrození Štěpánek, Klicpera, Tyl, Vrchlický, Čapek, Poláček aj. až po současnost

Od počátku k národnímu obrození
  • Mastičkář – 40.léta 14.stol.- zesměšňuje šarlatánské prodavače mastí

  • Hradecký rukopis- kolem r.1340- pokroková tradice českého humoru

  • Desatero kazanie Božie- veršované kázání, které kriticky předvádí hříchy

  • 7 Satir O řemeslnících a konšelích- uplatňuje více vtip a humor

  • Podkoní a žák- konec 14.stol.- veršovaná hádka, ukazuje bídu obou

  • Smil Flaška z Pardubic- Nová rada- veršovaná alegorie- sněm zvířat radí, jak vládnout

  • husitská doba- humor se objevuje na straně katolíků útočících svými parodiemi na husity (písně, pamflety)

  • renesance a humanismus- satira jen výjimečně např. u latinsky píšícího Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic- Satira k sv. Václavovi

  • baroko- pololidová tvorba (jarmareční píseň, zábavné lidové čtení), ústní lidová slovesnost ( průpovědi, hádanky, lidová hra se zpěvy, divadlo loutkové)

  • písmáci- zachycení života ve městě- např. Satira na čtyři stavy

Karikatura

  • pochází z latinského caricare- přehánět, nadsazovat

  • je to kritické nebo satirické zobrazení osoby, sociálního jevu či společnosti

  • cílem je odhalení slabin, je to vědomě reformující obraz

Parodie

  • pochází z lat. parodos- vstupní píseň sboru v ant.divadle

  • je to způsob nebo prostředek, jak zlehčit nebo zesměšnit něco vážného nebo vážně míněného, nejvěrnější napodobení, dodržuje žánr

Paskvil

  • hanopis- anonymní, přeneseně je to výsměch, pohana, nepodařené napodobení

  • literární dílo hanobící nebo zesměšňující, je zaměřené proti někomu (něčemu)

Pamflet

  • adresný literární útvar útočící proti záporným jevům, hanopis zesměšňující představitele opačného názoru

Persifláž

  • pochází z franc.- pískat, tence mluvit

  • je to druh ironie, silnější než parodie

  • ironizační napodobení, které chce zesměšnit- silná ironie

Sarkasmus

  • z řeckého sarkadfein- sekat do masa

  • je to zraňující výsměch, kousavý, jedovatý vtip, zesílená ironie

Aforismus

  • z řec.- vymezení- pův. vymezení určitého poznatku

  • dnes- stručná a vtipná průpověď

Prostředky a žánry satiry a humoru

Anekdota

  • krátké (často ústní) humorné příběhy sloužící k zesměšnění osoby

  • nevydané historky- ústně kolující

Epigram

  • nápis

  • krátké, často útočné básně vyjadřující adresnou myšlenku- mají expozici i pointu

Fraška

  • pochází z latinského farsum- žert

  • žánrový typ komedie s ustálenými typy ( Mastičkář)

  • situační, lokální fraky (Tyl)

Groteska

  • pochází z italského grotta- jeskyně- v 16.st. objeveny v troskách antického paláce fantastické kresby

  • literární, filmový a výtvarný žánr, jehož humorné vyznění vyplývá ze střetnutí protikladných motivů, spojuje komiku s tragikou, existuje reálné a fantastické

Humoreska

  • kratší povídka nebo novela líčící humorně nějaký příběh, je úsměvná a rozmarná


Hyperbola

  • nadsázka, zveličení, přehánění

Invektiva

  • pochází z latinského invehor- navážet se, je to slovní útok

Ironie

  • tropus- posunutí významu, v němž kladně hodnotící soud má pejorativní smysl, je to záměrné užití slov v opačném smyslu

Český jazykSATIRA A HUMOR V LITERATUŘE

Výklad pojmů:

Satira

- pochází z latinského satura- plná ovocná mísa- směs, všehochuť

  • původně to byla posměšná báseň kritizující společenské i osobní nedostatky

  • v současnosti to je každé literární dílo (próza, poezie, drama), které pomocí humoru a komična kritizuje

  • název vznikl u Ennia v 2.st.př.n.l., Lucilius 150 př.n.l.

  • Řecko: používali jamby pro zesměšnění (Archilochos, Mennippos- menippská satira)

  • Řím: Petronius- Satyricon, Martialis, Juvenalis

  • Středověk: měšťanstvo a studenti (vagantská poezie), Mastičkář, masopustní hry

  • Renesance: Erasmus Rotterdamský- bláznovství, Cervantes- parodie rytířství

  • Pikareskní román- filmová groteska z éry němého filmu

  • Shaw, Havlíček, Hašek, groteska- Kafka, Wedekind, Brecht, Vonnegut


Humor

  • pochází z latinského humor- vláha, vlhkost

  • úsměvné, chápající hodnocení směšné situace nebo objektu

  • nezatracuje, je shovívavý, moudrý, obsahuje i radost z poznání i tesknotu a bolest z pochopení, slučuje komično a tragično, smích i pláč

  • typy: humor dobrácký, cynický, černý, šibeniční, anglický, židovský, kosmický aj.

  • nepřeložitelný pojem, záleží na úhlu pohledu


Komično: slovní, situační, charakterové- postoj k určitému jevu

Tragično: tragikomično, bizarno- podivno (protismyslné), groteskno- pitvorně směšné (vyšší stupeň bizarnosti)

Vesnická próza

stále přetrvává určitá míra idealizace, užití nářečí, odraz autorova vztahu k určitému kraji

Karel Václav Rais – Podkrkonoší, sociální problematika, rád zachycuje staré lidi a děti

-román Zapadlí vlastenci – práce vesnické inteligence za NO

Kalibův zločin – až naturalismus, morální rozklad osobnosti

Tereza Nováková – východní Čechy, monografické romány, historické romány z venkova

Antal Stašek – Podkrkonoší (Semily), otec Ivana Olbrachta


Historická próza

Václav Beneš Třebízský – přechod od romantismu k realismu, ruchovec

- román Bludné duše – vzpoura sedláků za Josefa II.

Zikmund Winter – zabývá se přelomem 16. a 17. st., krátké prózy, výborná psychologie postav – rozvrácení hrdinové

- jediný román: Mistra Kampanus

Alois Jirásek – ruchovec, nejrozsáhlejší umělecký obraz českých dějin, výchovný význam – posiluje vlastenectví, vypravěčské umění, jazyk – srozumitelný, k charakterizaci doby používá archaismy, forma epopej – rozsáhlý útvar, několik děj. linií

Staré pověsti české – nejstarší historie, pro děti

3 trilogie: Mezi proudy (předhusitská doba), Proti všem (husitství), Bratrstvo (konec husit.)

Temno, Psohlavci – pobělohorská doba

F.L. Věk – národní obrození

U nás – rok 1848

Z Čech až na konec světa – přepracoval deník Václava Šaška z Bířkova

- historická dramata: Jan Hus, Jan Žižka

- pohádková dramata (Lucerna), hry se současnou tematikou, z venkova (Otec, Vojnarka)

Realistické drama

Ladislav Stroupežnický: komedie Naši furianti

Gabriela Preissová: tragédie Její pastorkyňa (zhudebnil Janáček)

Alois a Vilém Mrštíkovi: tragédie Maryša – kompozice jako v antické tragédii, slovácké nářečí, Maryša donucena ke sňatku s bohatým vdovcem, miluje jiného, otráví manžela

- románový cyklus Rok na vsi


Naturalismus (přelom století)

Karel Matěj Čapek-Chod: Kašpar Lén mstitel – vražda z lásky, ovlivnění člověka prostředím

Turbína – úpadek pražského měšťanstva

Vilém Mrštík: Santa Lucia

Matěj Anastázia Šimáček, Josef Karel Šlejhar: povídka Kuře melancholik





b) Tvoření slov


- jeden ze způsobů obohacování slovní zásoby

- nová pojmenování vznikají vždy na základě už existujících slov:

1. odvozováním - derivace (příponami, předponami)

2. skládáním - kompozice

3. zkracováním

  1. zvláštní způsob: změna významu bez změny formy (milý, pokladní)

a naopak (líný - lenivý)


příklady:

1. město – městečko, předměstí

2. velkoměsto, vodovod

3. Čedok, ČTK



Jan Neruda

redaktor Národních listů, literární i divadelní kritik, básník

sbírky: Hřbitovní kvítí – pesimismus, ironie, důvod: situace v Čechách i osobní problémy, sbírka přijata nepříznivě

Knihy veršů – části věnované Matičce, Otci, Anně, sociální balady (Dědova mísa), Vším jsem byl rád

Písně kosmické – optimismus, víra v pokrok

Balady a romance – zaměňuje pojmy balada a romance (např. Romance o Karlu IV., Balada o duši Karla Borovského)

Prosté motivy – 4 části podle ročních období, prostý jazyk

Zpěvy páteční - po smrti vydáno Vrchlickým, vlastenecká lyrika

próza: Povídky malostranské, Arabesky

- jeden z našich největších básníků, tvůrce sociální balady, fejetonista, realismus, často satira nebo ironie, zájem o nižší společenské vrstvy, věrné zachycení života obyčejných lidí, jazyk má charakterizační úlohu

Vítězslav Hálek – novinář, básník – milostná, přírodní, společenská lyrika, např. sb.Večerní písně

próza: povídky z vesnického prostředí, zachycuje sociální rozdíly, např. Muzikantská Liduška

Karolina Světlá – mravní problematika, emancipace, odsuzuje pokrytectví

nejdůležitější: venkovská próza z Ještědska – idealizace, dobrá psychologie postav

romány Kříž u potoka, Vesnický román

Adolf Heyduk, Václav Šolc, Rudolf Mayer - básníci

Jakub Arbes – redaktor Národních Listů – vězněn, sociální román, romaneta – mezi románem a novelou, záhada, která se zdá nadpřirozená, se vědecky vysvětlí, vloženy sociální, filosofické a vědecké úvahy

Gustav Pfleger-Moravský – sociální román


2 soupeřící skupiny 70., 80. let:

Ruchovci

skupina kolem almanachu Ruch (1968), později ještě časopisu Osvěta


- tzv. škola národní, vlastenectví, důraz na tradice, zájem o venkov, historii, hlavně poezie

Svatopluk Čech: próza: Výlety pana Broučka, poezie: historická, venkovská témata

Eliška Krásnohorská – literární kritička, překlady (Shakespeare), libreta, intimní a přírodní lyrika


Lumírovci – tzv. škola kosmopolitní, skupina kolem časopisu Lumír

- snaha pozvednout č. lit. na světovou úroveň, překlady, přejímání námětů i forem ze zahraničí, požadavek umělecké svobody, umění pro umění, formální vybroušenost

Jaroslav Vrchlický – lyrika: milostná, intimní, vlastenecká, reflexivní,

- volný cyklus epických sbírek Zlomky epopeje – podle Hugova vzoru, chtěl zachytit vývoj lidstva a zamyslet se nad smyslem dějin, vrchol: antika

- drama: trilogie Hippodamie, komedie Noc na Karlštejně

- překlady: Shakespeare, Hugo, Poe, Voltaire, Goethe…

Josef Václav Sládek – původně ruchovec, pak přešel k lumírovcům

- intimní, meditativní poezie, vlastenecké, sociální náměty, venkov, poezie pro děti

- nesouhlas s utlačováním indiánů v Americe (báseň Na hrobech indiánských)

- překlady: 33 Shakespearových dramat, Byron, Lermontov

Julius Zeyer – novoromantik, poezie, próza i drama: Radúz a Mahulena (zhudebnil J. Suk)


Realistická metoda se projevila hlavně v podobě historického a vesnického románu.


11) Česká literatura 2. pol. 19. st.

situace v Čechách:

- neúspěch revoluce 1848, období Bachova absolutismu, Říjnový diplom (slib lepší ústavy)

- 1967 rakousko-uherské vyrovnání, zesílená germanizace

- politika rozdělena na

- staročechy (konzervativní liberálové, např. Rieger, Palacký) - panslavismus

- mladočechy (radikální demokraté, např. Sladkovský) - austroslavismus

kultura:

- vznik Sokola, Hlaholu

- 1868 zákl. kámen Národního divadla, 1881 – otevřeno, vyhořelo, 1883 – podruhé otevřeno

- rozvoj žurnalistiky


Májovci - 60., 70. léta, generace kolem almanachu Máj (1858), název po Máchovi

- šéfredaktor Josef Barák, dále sem patří: Neruda, Hálek, Světlá, Heyduk, Šolc, Mayer

- volně spjati s almanachem Máj: Arbes, Pfleger-Moravský

- ze starší generace přispěli a tím vyjádřili své sympatie: Sabina, Erben, Němcová

program: odvrácení se od minulosti, příklon k přítomnosti, jsou proti národnostnímu a sociálnímu útlaku, pro zrovnoprávnění ženy, tvorba pro lid a o lidu, snaha povznést č. lit. na světovou úroveň, realismus

-příběh přerůstá v tragédii

obecně lidskou což podtrhují slova závěrečného politování, které je určeno i samotnému autorovi:“Hynku!Viléme!Jarmilo!

-jedinou jistotou zůstává odsouzenci i básníkovi země!!!!!

-umělecké prostředky:…obraz přírody-barvitost, pohyb a napětí, pastelové barvy

…využití kontrastu v rovině tematické(jarní příroda/poprava)

…kompozice-dramatický vzestup, vrchol a sestup(jako drama)

…epiteton konstans-bělavé páry/ epiteton ornans-růžový večer,jezero hladké/přirovnání-co slzy lásky/oxymoron-umřelé hvězdy svit/gradace-temná noc, temnější mně nastává

…rytmus-vzestupný

…dílo nepochopeno, prý odvádělo od vlasteneckých a národních zájmů


2)Proza:-dílo bylo torzovité, nedokončené…

-soubor povídek Obrazy ze života mého:Večer na Bezdězu, Márinka

-román Cikáni

-nedokončený román Kat


-Máchovi pokračovatelé: Karel Sabina, J.V. Frič



Český romantismus

-od 30. Let 19. Století…..v této době začíná mizet učenecký ráz české literatury určovaný jazykozpytci, slovníkáři a historiky

-přední místo již nezaujímá vědecká tvorba, nýbrž literatura krásná

Kulturně historická situace:-české země součástí habsburské monarchie, byli jsme pod útlakem knížete Metternicha, na českém trůnu se během 1.pol.19.století vystřídali 3 panovníci(František 1., Ferdinand 1., František Josef 1.), po celé Evropě se r.1830 rozšiřuje revoluce avšak u nás spíše ojediněle(společnost byla konzervativní,spokojená s daným stavem, cítila nechuť k novotám)

Kultura:-empirový styl(=novoklasicismus), novogotika(Hluboká, Lednice, Orlík, Sychrov),malíři(Mánes, Navrátil), opery(František Škroup)


-rozvoj romantismu je pomalý neboť je zpomalován požadavkem na literaturu jako na prostředek výchovy k vlastenectví


Karel Hynek Mácha 1810-1836

-narozen v Praze na Malé Straně

-otec byl mlynářským pomocníkem, matka pocházela z pražské rodiny hudebníků

-Mácha studoval na novoměstském gymnasiu v Praze, potom na filosofické a právnické fakultě

-působí jako ochotník v Kajetánském divadle, kde se seznamuje s osudovou láskou Lori(Eleonorou Šomkovou)

-velmi rád cestoval(návštěvy hradních zřícenin, hor, lesů, provozoval dlouhé pěší túry-Itálie, Benátky)

-po studiích se uadil v Litoměřicích, pracuje jako advokát

-v šestadvaceti letech předčasně umírá(těsně před svatebním dnem)

Dílo:1)Poezie-nejprve psal německé básně(motivy duchů zemřelých, hřbitovní scény, postavy poutníků)

…….poté přešel k poezii české

-lyrickoepická báseň Máj-vyšla v dubnu 1836 autorovým vlastním nákladem, obsahuje 3 akty a 2 mezihry a epilog, dějišťem je krajina v okolí Doks, děj-Vilém zjistí, že jeho dívka Jarmila, byla dříve, než ji poznal, svedena, a jejího svůdce zabije, později se dovídá, že svůdcem byl jeho otec, poté se sVilémem setkáváme ve vězení, kde očekává popravu, Jarmila umírá ve vlnách jezera, Vilém končí na popravišti, v závěru básně vstupuje na scénu sám autor a dovídá se smutný příběh milenců

-děj tvoří Máchovi východisko k hlubokým filosofickým reflexím i ke kritice společnosti, v níž oba mladí lidé zahynuli ne vlastní vinou, dospívá i ke kritice náboženství a Boha, který to připustí.

Německý romantismus

-velmi různorodý a komplikovaný

-ovlivněn francouzským klasicismem a osvícenstvím

-má silné náboženské zabarvení přecházející někdy až k mystice

-tvorba tzv. poezie „modrého věku“(=symbol pravé poezie a života)


básník Novalis

Dílo:Hymny noci

-kniha básní

Henrich von Offterdingen


Bratři Jacob a Wilhelm Grimmové

-zabývali se německou lidovou slovesností a germánskou mytologií



Anglický romantismus

George Gordon Byron

-představuje aktivní romantismus revolučního zaměření

-většinu života trávil v Itálii

-zemřel na morovou nákazu, když pomáhal řeckým bojovníkům za svobodu proti tureckým utlačovatelům

-tzv. byronská povídka=lyrickoepická povídka

Dílo:Childe Haroldova pouť…….(byronismus=spor hrdiny se světem)

Džaur

Lara

Kain=filosofické veršované drama


Percy Bysshe Shelley

Dílo:Odpoutaný Prometheus…..=obměna staré antické báje (hrdina se vzepřel bohům a přinesl lidem oheň, zatímco v řeckém mýtu se hrdina bohům podrobí)

-titanismus=hrdý vzdor proti osudu a moci


Walter Scott

-sběratel skotských lidových balad

-zakladatel historické povídky a historického románu

Dílo:Ivanhoe

Kenil Worth



Francouzský romantismus

-má dvě odlišné podoby:1)zpátečnický romantismus Chateaubriandův, zaměřený k minulosti a oslavě středověkého křesťanství

2)revoluční romantismus, obracející se s protestem k proti současnosti, v níž měšťanská vláda potlačila všechny ideály revoluce

-časově je francouzský romantismus téměř souběžná se začátky realismu


Viktor Hugo

-nenáviděl revoluci i Napoleona

Dílo:Cromwell=manifest romantismu ve Francii

Legenda věků=cyklus básní

Chrám Matky boží v Paříži

Ubožáci

Dělníci moře


Stendhal

-stoupenec revoluce

Dílo:Červený a černý……červená=symbol revoluce…..černá=tmářství a despotismus

Kartouza parmská



Alfred de Musset

-nejsuběktivnější autor franc. Romantismu

Dílo:Zpověď dítěte svého věku



Rusko


Alexandr Sergejevič Puškin

-ze staré šlechtické rodiny

-byl ve spojení s účastníky proticarské vzpoury

Dílo:Evžen Oněgin

Cikáni

Kapitánská dcerka

Piková dáma

Boris Godunov=historické drama

M. J. Lermontov

Dílo:Démon

Hrdina naší doby


A.Mickiewitz

-Polák

Dílo:Pan Tadeáš

2.Romantismus

-vznik v období mezi dvěma revolucemi:1789 ve Francii a 1848 v Evropě

-lidé jsou ovlivněni myšlenkami Velké franc. Revoluce-rovnost, volnost, bratrství

-feudalismus se přetváří v osvícený absolutismus

-v hospodářství se prosazuje kapitalismus

-po celé Evropě se šíří myšlenky národněosvobozeneckého hnutí

-ve všech sférách rozhodují peníze,proto se nadaný člověk cítí vyřazen ze společnosti,prožívá rozpor mezi sebou a světem(odcizenost světu)….tyto pocity a postoje člověka k společnosti nabývají svého literárního a uměleckého výrazu v romantismu

-romantismus vznikl ze slova román,moderního slovesného útvaru, v němž obraznost a citovost převládaly nad rozvážnou rozumovostí

-charakteristika romantika:touží po uplatnění svých schopností, ale stojí proti necitelnému světu, který tyto možnosti omezuje, pokouší si podrobit svět podle své představy,obyčejně revoltou proti společnosti,jejím zákonům a konvencím, jeho vzpoura však končí nezdarem


-romantický hrdina:-většinou splývá s autorem

-je si vědom svého výjimečného poslání, nemůže však nic uskutečnit, nikdo mu nerozumí, cítí se osamělý

-necítí potřebu družnosti, je individualista

-únik hledá v protispolečenském gestu nebo v násilném činu

-touží po lásce, ale ví, že skutečnou lásku nenajde…..miluje vysněný ideál, proto miluje nešťastně…..láska je mu vším…..ve jménu zákona vášně rozbíjí manželské svazky


-romantická hrdinka:-spoutána konvencemi

-odmítá vášnivou lásku


-spisovatel nenapodobuje klasické vzory, ale tvoří nové estetické hodnoty(zvláštnost, bizardnost)

-autor nezobrazuje skutečnost celou, vybírá z ní jen jevy, které jsou mu blízké

-autor užívá všech metod a stylů

-nejrozšířenější je poezie, veršovaná povídka, epos a román


-hudba:Weber, Schubert, Schumann, Rossini, Chopin

-malířství:Delacroix, Kosárek, Navrátil


ROMANTISMUS

1.Preromantismus=sentimentalismus

-období nastupující po osvícenském klasicismu(zhruba první třetina 19. století)

-některé rysy má společné s romantismem(obliba dávnověku,kult lidové písně, odpor proti rozumářství v literatuře a počátek zdůrazňování citových hodnot prostého nezkaženého člověka)

-některé rysy má společné s klasicismem(zájem o starověké literatury antické)

-literatura zobrazuje ideální svět odlišný od současného světa, proto utíká do minulosti(dávnověk, exotika, orient)

-prototypem hlavního hrdiny je venkovský člověk, nejčastěji pastýř

-požadavek tvůrčí svobody


Autoři:

Jean Jacques Rousseau…..“Člověk je od přírody dobrý“

Dílo:Emil, čili o výchově

Nová Héloisa

-hl. hrdinka Julie….vliv této postavy na Goetha, Puškina, Sandovou


J.W.Goethe

-člen literárního hnutí Sturm und Drang(Bouře a vzdor)…proti společenské nespravedlnosti, útlaku, nesvobodě

Dílo:Utrpení mladého Werthera

Faust


Friedrich Schiller

-Loupežníci

Jean Racine (1639 - 1699)

Francouzský klasicistní dramatik. Narodil se v rodině venkovských měšťanů v La Ferté-Milonu v kraji Valois. Záhy osiřel a byl vychováván v přísném náboženském duchu jansenismu (hnutí 17. a 18. stol. odvozené od názorů biskupa Jansena, vyznačující se mravní přísností a celkovým pesimismem) v klášteře Port Royale, který byl střediskem tohoto hnutí. Po příchodu do Paříže, kde se stýkal s mladými literáty a herci (mj. s La Fontainem a Molierem), se zřekl strohých náboženských zásad a věnoval se literární činnosti. V posledních dvaceti letech života podléhal intrikám, přestal divadelně tvořit, smířil se s Port Royalem a přijal funkci královského historiografa. Zemřel v Paříži.

Proslavil se jako dramatik - autor tragédií s historickými náměty, převážně antickými či biblickými (Ifigenie v Aulidě, Faidra). Napsal i komedii (Sudiči) a řadu příležitostných epigramů, sonetů, hymnů a ód. Své teoretické názory osvětlil v předmluvách ke hrám.


Itálie: commedia dell'arte

  • od 16. do 18. stol.

  • byla hrána profesionálními herci, kteří se sdružovali v herecké společnosti a putovali od města k městu, i do cizích zemí

  • od tzv. „učené“ komedie renesanční se lišila 3 rysy:

  1. scénář obsahoval stručný náčrt děje, dialogy improvizovali herci, kteří se specializovali na 1 postavu

  2. dialogy doplňovaly komické pantonomické výstupy (lazzi)

  3. vystupovali stále stejné postavy (tzv. masky), které typizovaly různé společenské vrstvy či lidské charaktery

  • děj komedie byl založen především na zápletce

  • postavy:

  • Pantalone (bohatý obchodník, který nepřál sňatku dcery)

  • Brighella, Scappino, Arlecchino, Smeraldina, Colombina (sluhové)

  • figury – pierrot, kolombína, harlekýn

  • po vyčerpání témat ztrácela kontakt s realitou, z masek se stala neživá schémata

  • bylo potřeba reformovat divadlo a vytvořit nové (Goldoni):

Carlo Goldoni (1707 – 1793)

- Italský spisovatel. Reformátor divadla a tvůrce italské národní komedie. Narodil se v Benátkách, po studiu práv se věnoval advokátní a diplomatické činnosti. Od konce čtyřicátých let působil jako dramatik, režisér a organizátor divadelního života. Od šedesátých let byl ředitelem Italské komedie v Paříži, kde i zemřel.

Jeho 218 dochovaných her a operních libret představuje cestu od commedie dell'arte k charakterové komedii v duchu klasicismu.

Zprvu vytvářel scénáře „divadla masek“, které pro knižní vydání doplňoval pevnými dialogy (např. Sluha dvou pánů). Z charakterových komedií jsou nejvýznamnější zejména: Hrubiáni, Poprask na Iaguně, Kavárnička, Vějíř, Náměstíčko. V mládí se pokoušel o lyriku a na sklonku života vydal francouzsky psané třídílné Paměti.


V době preromantismu tvořili v Německu spisovatelé, kteří obdivovali Shakespeara a psali také divadelní hry (Německo bylo po této stránce velmi zaostalé!).

Gottham Ephraim Lessing (1729-1781) - vliv humanismu, psal satirická díla; např.: veselohra Mína z Barnhelmu

Johann Wolfgang Goethe (1749-1832) - největší postava tehdejší německé literatury, velká dramatická tvorba: Faust, Ifigenie v Tauridě…

J.Ch.Friedrich Schiller (1749-1805) - aktuální společenské náměty (Loupežníci, Úklady a láska) i hry historické (Don Carlos, Panna Orleánská)


Během romantismu a realismu byly v oblibě jiné žánry (buď lyrika či román). Až ve druhé polovině 19.století se opět vzbuzuje zájem o drama - zejména v Anglii, kde několik her napsal Oscar Wilde (1854-1900) - společenská satira, ostré ale inteligentní dialogy a také humor (např.: Jak je důležité míti Filipa, Ideální manžel, Salomé)



Z realismu vychází i Čechov (Višňový sad), ale to už je jistě jiná otázka.



Moliere (1622 - 1673)

(vl. jm. Jean Baptiste Poquelin) - Francouzský dramatik a divadelník, světově nejvýznamnější autor klasicistních komedií. Narodil se v Paříži v rodině královského čalouníka. Studoval na jezuitské koleji, v jedenadvaceti letech založil kočovnou hereckou družinu a přijal pseudonym Moliere. Jako herec, režisér a dramatický autor se v r. 1658 dostal ke královskému dvoru, kde se postupně stal organizátorem dvorských slavností a hlavou královské divadelní společnosti. Vysílen bojem s dvořanskými intrikami a nemocí (tuberkulózou) umírá po čtvrtém představení Zdravého nemocného, v němž hrál hlavní roli.

Jeho 33 dramatických děl různorodé kvality svědčí o zevrubné divadelní průpravě, v níž navazoval na středověké lidové frašky, italskou commedií dell'arte i rané charakterové komedie Corneillovy. Na objednávku psal scénáře k baletům, podle cizích vzorů skládal hrubozrnné frašky. Nadčasový význam mají jeho frašky a charakterové komedie, které zesměšnily tehdejší dobové mravy. Ve všech svých komediích Moliere útočí na společenské předsudky a konvenční lži. Don Juan, Misantrop, Měšťák šlechticem, Lakomec, Tartuffe, Zdravý nemocný.


Don Juan - vážná komedie s tragickými rysy, čerpal ze staré špa­nělské a italské látky (špaň. povídka Sevilský svůdce a kamenný most). Karikatura dobových neřestí šlechtice, psáno veršovaně, blíží se próze.

Misantrop - tragikomedicky laděné, nemířil jen proti aristokracii, ale i proti sílícím negativním jevům mezi měšťany.

Měšťák šlechticem - zobrazuje měšťáka, který chce napodobit šlechtické mravy.


Tragédie: Pierre Corneille (1606 - 1684) -Francouzský dramatik a básník období přechodu od baroka ke klasicismu. Narodil se v Rouenu, po právnických studiích působil jako obhájce a posléze královský advokát v rodném městě. Především se však věnoval spisovatelské činnosti. Zemřel v Paříži.

Je autorem 33 her, které doprovázel obsáhlým komentářem. Psal komedie, heroické komedie, tragikomedie (Cid), tragédie s náměty antickými a náboženskými i scénáře k baletu. Doplňkem jeho tvůrčí činnosti byly i příležitostné verše milostné a oslavné a překlady z latiny.

Aischylos (525 – 546)

je pokládán za zakladatele antické tragédie. Účastnil se řecko-perských válek. Působil v Athénách, kde byl za dramatické dílo významně oceňován a slaven, zemřel na Sicílii. Zavedl druhého a později po Sofoklově vzoru i třetího herce. Napsal asi 90 tragédií, z nichž se dochovalo pouze sedm - Převážně zpracovával mytologické náměty (trilogie Oresteia; Prosebnice; Sedm proti Thébám)

Sofoklés (496 – 406) - autor tragédií, působil také jako herec, mnohokrát zvítězil v dramatických soutěžích a zastával významné společenské a státnické funkce. Zavádí druhou postavu (opak k té první). Od trilogií ustoupil k tvorbě hutně koncipovaných jednodílných tragedií, plně respektující aristotelovskou trojí jednotu místa, děje a času.

Ze 120 her se dochovalo sedm(Elektra, Antigona, Oidipus král)

Euripides (480 – 406) - rodák z ostrova Salamína, žil a tvořil v Athénách. Napsal asi 90 her, dochovalo se 17: Hippolytos, Médeia, Trójanky. Zavádí „deus ex machina“ - zásah shůry vyřeší patovou situaci.

1 autor komedií: Aristofanes (446 – 385) - klasik řecké komedie, ve svých komediích útočil na nejrůznější stránky života obce. Uplatnil svůj kritický šleh, jeho komedie připomínaly frašky. Současník peloponéských válek. Ze 44 her se dochovalo 11: Žáby - lit. souboj Aischyla s Euripidem, míří proti Euripidovi; Acharňané; Lysistrata

V Římě působil Plautus (251-184př) - archaické období římské lit.; společenská satira a denní život; např.: Komedie o hrnci, Pseudolus, Chlubný voják


V raném středověku se drama příliš neprovozovalo - původně provozováno v kostelech (církevní hry - velikonoční, vánoční; biblické, pašijové, mystéria Tři Marie - viz náš Mastičkář), ale později vyhoštěno, stává se pokleslou světskou zábavou - zejména měšťanská literatura (na tržištích).

Renesance opět objevuje drama jako vysoké umění (rozdělení na vysoké a nízké žánry až v klasicismu) - největší dramatik všech dob = William Shakespeare (Anglie).


Itálie: Nicollo Machiavelli (1496 – 1527) - Italský politik, vojevůdce, filozof a spisovatel, univerzální osobnost vrcholné renesance. Pocházel z Florencie. kde většinu života politicky působil a zemřel. Byl zastáncem pragmatického pojetí politiky (účel světí prostředky) a stoupencem silného autoritativního národního státu.

Je autorem politického spisu Vladař, ve kterém rozebírá příčiny současného úpadku Itálie a hledá cesty k nápravě. Sní o mocném státě, spravovaném moudrým a pevným vladařem, který by vycházel z předpokladu, že lidé jsou špatní a neváhal by použít síly, kdyby byl prospěch státu ohrožen.

Kromě toho napsal řadu sonetů, epigramů a povídek. Je také autorem komedie Mandragora – nejlepšího dramatického díla renesance.

+ Torquato Tasso (1544-1595), Ludovico Ariosto (1474-1533) - vzor=Plautus


Španělsko: Lope de Vega (1562 - 1632)

- Nejvýznamnější španělský dramatik tzv. zlatého věku. Narodil se v Madridu ve šlechtické rodině. Od dětství projevoval literární talent a dobrodružné sklony. Jeho život byl naplněn skandálními milostnými pletkami. Pro rozměrnost svého díla byl označován za „div přírody“. Zemřel v Madridu.

Autor 1500 dramatických skladeb (známe 770 titulů, dochovalo se 470 textů). Nejvíce se mu dařily hry s historickou tematikou - Fuente Ovejuna (Ovčí pramen), kde zobrazuje lidové povstání proti tyranskému feudálovi. Čerpá ale nejen z his­torie, ale i ze své současnosti. Přivedl španělské národní drama k vrchol­nému rozkvětu. Typické bylo drama pláště a kordu (dýky), v němž se soustředil na dobově podmíněné citové a morální konflikty, např. konflikty „rodinné cti“ a lásky. Zahradníkův pes, Blázni z Valencie, Učitel tance aj.


Anglie: William Shakespeare (viz otázka 6A), Christopher Marlove (1564-1593) -předchůdce Shakespeara; titánské postavy (kolem nich se točí děj, ale nakonec umírají) - např.: Tamerlán Veliký


Ostatní země nebyly touto vlnou dramat nijak zvlášť zasaženy.


BAROKO: ve Španělsku tvoří Pedro Calderón de la Barca (1600 – 1681) - Přední barokní dramatik, dovršitel zlatého věku španělské literatury. Pocházel ze šlechtického rodu v Madridu, kde se narodil a zemřel. Na univerzitách v Alcalá de Henares a v Salamance získal teologické vzdělání. Byl vojákem, knězem a věnoval se službě u dvora.

Napsal přes 200 her, většinou komedií, desítky meziher a náboženských her (autos sacramentales) - např. Velké divadlo světa. Oblíbené byly a jsou zápletkové komedie pláště a kordu (Schovávaná na schodech – adaptace V. Nezvala), hry historické a mytologicko-fantastické (Život je sen).


KLASICISMUS: hlavně Francie

komedie:

FRANTIŠEK LADISLAV ČELAKOVSKÝ

(*1799 Strakonice, † 1852)

profesorem slavistiky, redaktor Pražských novin

- sbíral a vydával lidovou poezii všech slovanských národů – Slovanské národní písně

Mudrosloví národů slovanských ve příslovích -

Ohlas písní ruských – v Rusku vidí oporu všech slovanských národů

- inspirace z ruských bylin, reagoval i na současné dění v Rusku

- Témata: vítězství Rusů nad Turky, vítězství nad Napoleonem, bohatýrská minulost

- převaha epiky nad lyrikou

Ohlas písní českých – ráz českého venkovského života, obraz českého venkovského lidu, nenávist k útisku, oslava husitského vojevůdce

- skladby lyrické, milostné žertovné a satirické, převaha lyriky nad epikou

- balada - Toman a lesní panna

- úvodní srovnání české (drobné lesíky, říčky a potoky) a ruské (rozsáhlé hvozdy, mohutné řeky a jezera) lidové poezie


RUKOPISNÉ PADĚLKY

Rukopis královédvorský – nalezen v r. 1817 ve Dvoře Králové, označen za památku konce 13. st.

Rukopis zelenohorský – nalezen r. 1818 na Zelené hoře, označen za památku z 9. nebo 10.st – za jejich tvůrce je považován Václav Hanka a Josef Linda

- obsahují převážně epické skladby, které se vztahují k významným historickým událostem- měly dokazovat vysokou kulturní a mravní úroveň, oslavit statečné hrdiny a tím povznést dobové národní uvědomění a podpořit obrozenecké vlastenectví

- spory o rukopisy trvaly do 80. Let 19.st. – dokázána jejich nepravost

9.A Počátky a vývoj dramatu do Ibsena (bez)

Dlouho bylo za kolébku dramatu považováno Řecko, ale v době nedávné byl učiněn v jednom Egyptském chrámě objev: na zdi tohoto chrámu byl vytesán text divadelní hry „Vítězství Hora“ - a právě ta je dosud nejstarší (tedy logicky i první) hrou na světě.

Ale v obecnou známost se tento fakt zatím nedostal, proto s ním naložte jak uznáte za vhodné (pí Holanová o tom ví!).

Teď už k Řecku (také otázka 2A) - zde se dramatická tvorba začala tvořit ve druhém (atickém) období 5.-4. stol. př.n.l. - centrem byly Athény

Řecké divadlo vzniklo při slavnostech na počest boha Dionýsa (plodivá síla, nevázané veselí). Tzv. Velké Dionýsie byly jarním svátkem. Pořádal je nějaký bohatý občan, herce platil stát. Průvodu (komos) se účastnili lidé převlečení za kozly (tragos) a zpívaly se písně (oidia). Divadlo se provozovalo v amfiteátrech (kruhové divadlo, výborná akustika).

Drama vzniklo z dialogu, který mezi sebou vedl korifej (vůdce) a chór (sbor, dav) na oněch slavnostech. Postupně se z korifeje stávali herci a z chóru vypravěč. Aischylos zavedl protagonistu a deuteragonistu, Sofoklés později ještě doplnil tritagonistu. Během 3 dnů se hrály 3 tragedie, poslední den i komedie. Nejprve přišla oběť, poté vystoupil chór. Herci chodili s vysokými botami (kothurny) a vyměňovali si masky (určitý škleb). Všechny role (i ženské) spodobňovaly muži. Přídavkem na konci dne bylo tzv. satyrské drama (veselý příběh z bájí, polobohové = Silénos).

Antické tragédie čerpaly převážně z mýtů. Hrdinové tragédií se snaží zbavit nějaké viny, kterou představuje buď kletba ležící na jejich rodu nebo střetnutí s morálními zákony. Byla užívána anagnorise, tj. cesta od nevědomosti k poznání. Charakteristické pro antickou tragédii je trojí jednota času, místa a děje a tato stavba:

-Prologos – expozice děje, monolog nebo dialog

-Parodos – příchod chóru (hudba a tanec)

  • Expozice – předvedení situace, v níž má vzniknout konflikt

  • Kolize – první střetnutí protikladných sil

  • Krize – vyvrcholení konfliktu

  • Peripetie – obrat ve vývoji děje

  • Katastrofa – definitivní obrat v ději, řešení konfliktu (+ katarze – hromadné očištění)

-Exodos – odchod chóru

Úvahy o vzniku a podstatě tragédie podal ve své Poetice filosof Aristotelés. Tento spis se pak a do počátku novověku stal základem literární teorie.

Antické komedie zobrazují humorným způsobem, co je v životě směšné, a vysmívá se některým jevům společenského života a záporným rysům lidských charakterů.

Tři autoři tragédií: