Fungování multiprotokolového směrovače si lze nejlépe představit tak, že jde o několik logicky samostatných jednoprotokolových směrovačů, realizovaných jako jeden fyzický celek. Zpracováním každého jednotlivého paketu je vždy pověřen jen jeden z těchto logických směrovačů. Který z nich, se rozhoduje v okamžiku, jakmile je rozpoznán typ přijatého datového rámce.
Větší složitost směrovačů
Další významnou odlišností mezi mosty a směrovači, je složitost jejich rozhodování o tom, co učinit s přijatým rámcem nebo paketem. Mostu stačí znát topologii sítě v jeho bezprostředním okolí, zatímco směrovač musí vidět dál a musí znát topologii celé sítě.
Konkrétní postupy, které směrovače aplikují při rozhodování o přijatých paketech, se mohou lišit podle toho, jaký je použit algoritmus směrování. V případě mostů a přepojování na úrovni linkové vrstvy je směrování propojovacího uzlu pevně dáno. V úvahu připadá buď filtrování, nebo cílené předání do směru, ve kterém se nachází příjemce. V případě směrovačů a přepojování na síťové vrstvě je používáno mnoho různých algoritmů směrování. Složitost práce směrovače je výrazně vyšší než složitost přepojování na úrovni linkové vrstvy a v důsledku toho jsou směrovače obecně pomalejší než mosty.
Přepojování na úrovni linkové vrstvy lze dnes již zabudovat přímo do technických prostředků (pracuje velmi rychle). Přepojování na úrovni síťové vrstvy je stále ještě řešeno programovými prostředky a tudíž výrazně pomalejší.
Žádné komentáře:
Okomentovat