Cílem výrobců je dosáhnout takového stavu, aby přepojování na linkové i síťové vrstvě bylo stejně rychlé. To by v praxi znamenalo, že provoz uvnitř sítí, zprostředkovávaný switchi, by mohl být stejně rychlý a se stejně malým průchozím zpožděním jako provoz mezi sítěmi.
Dosáhnout tohoto cíle však znamená zjednodušit rozhodování na úrovni síťové vrstvy, tak aby příslušná rozhodnutí mohla být provedena snadno a rychle, třeba i hardwarově. Tím by se pak místo o klasické směrování jednalo spíše o switchování, byť probíhající na úrovni třetí, tj. síťové vrstvy. V odborné literatuře se takovémuto způsobu fungování začíná říkat Layer 3 switching nebo také IP switching (převažujícím protokolem síťové vrstvy, který má být switchován je stále častěji protokol IP).
Směrovací servery
Dalším přístupem je snaha zbavit přepojovací uzly složitého rozhodování tím, že rozhodování provede někdo jiný a přepojovací uzly toto rozhodnutí pouze co nejrychleji provedou. V praxi tento přístup předpokládá existenci centrálních uzlů, vystupujících v roli směrovacích serverů a distribuujících potřebné směrovací informace svým klientům tj. switchům. Představa je zde taková, že když si nějaký switch neví rady s nějakým paketem, který by měl zpracovat na úrovni síťové vrstvy, zeptá se směrovacího serveru. Ten mu poradí, switch se podle toho zachová a po určitou dobu si radu směrovacího serveru pamatuje a opakovaně ji používá.
Žádné komentáře:
Okomentovat