Distribuované směrování vychází z představy, že switchování tj. přepojování na úrovni linkové vrstvy i směrování tj. přepojování na úrovni síťové vrstvy, mají mnoho společného. V obou případech jde v podstatě o předání bloku dat z jednoho segmentu do druhého. Rozdíl je pouze v tom, na základě jakých rozhodnutí se tak děje. Jedna z variant distribuovaného směrování předpokládá, že přepojovací uzly (většinou switche) budou mít schopnost přepojování jak na úrovni linkové vrstvy, tak i na úrovni vrstvy síťové. Vznikne tak kombinace switche a směrovače, obvykle označovaná jako víceúrovňový switch.
Nevýhody:
1. Přepojování na úrovni linkové vrstvy je po stránce logického rozhodování poměrně jednoduché. Přepojování může tedy být řešeno hardwarovými prostředky, tudíž může pracovat rychle. Zpracování je tak rychlé, že zpoždění vznikající průchodem přes přepojovací uzel (anglicky switch) je srovnatelné s rychlostí přenosu. Rychlost fungování switchů je pak označována jako tzv. rychlost drátu.
2. Přepojování na úrovni fyzické vrstvy naproti tomu vychází z mnohem složitějších rozhodnutí a dosud je řešeno softwarově a tudíž pracuje výrazně pomaleji. Dosáhnout tzv. rychlosti drátu se daří jen velmi výkonným, velkým a drahým směrovačům. U ekonomičtějších modelů je rozdíl v rychlostech dosti výrazný.
Žádné komentáře:
Okomentovat