NEHMOTNÉ STATKY V MEZINÁRODNÍCH VZTAZÍCH

III. NEHMOTNÉ STATKY V MEZINÁRODNÍCH VZTAZÍCH

Ochrana autorských a průmyslových práv je nutnou podmínkou mezinárodního obchodního styku v rovině soukromé i veřejné. Jedinou cestou k jejímu zabezpečení jsou mezinárodní smlouvy dvou- nebo mnohostranné. Jen tímto způsobem lze zahraničním osobám zajistit tzv. národní režim, tedy nediskriminační zacházení ve vztahu subjektům tuzemským, daný teritoriálním charakterem nehmotných statků.

3.1. BERNSKÁ ÚMLUVA
Nástrojem mezinárodní ochrany autorských práv je Bernská úmluva na ochranu děl literárních a uměleckých z roku 1886 a jí založena Unie na ochranu autorských práv k dílům literárním a uměleckým, složenou ze smluvních států úmluvy (Bernská unie), včetně České republiky. Součástí českého právního řádu Úmluva je ve znění Pařížské revize z roku 1971. Úmluva je založena na kontinentálním, neformálním pojetí ochrany autorských práv a zásadě teritoriality, tedy práva státu pro jehož ochranu se uplatňuje a národního režimu, tedy přiznání stejných práv jako pro vlastní občany. Cestou formální ochrany se daly státy amerického kontinentu uzavřením úmluvy v Montevideu v roce 1889, stojící na ochraně především majetkové počínající vydáním díla (copyright).
Snaha o překonání této dvousystémové ochrany vedla v roce 1952 k uzavření Všeobecné úmluvy o právu autorském v Ženevě. Tato úmluvy má universální charakter překrývající rozdíly mezi oběma staršími úmluvami a nepoužije se na vztahy mezi státy Bernské unie.
V roce 1996 pak v Ženevě byla přijata Smlouvy o právu autorském, navazující na Bernskou úmluvu. Obsahuje hmotnou úpravu celé řady autorských statků a výkonu práv k ním náležejícím, že až bude ratifikováno alespoň 30 státy a tak platnosti, stane se hlavním prvkem harmonizace autorského práva. Nejvýznamnšjší přínos Smlouvy spočívá v zařazení počítačového programu chráněného jako literární dílo do působnosti Bernské úmluvy.

Práva související s právem autorským
Římská úmluva na ochranu výkonů umělců, výrobců zvukových záznamů a organizací provozujících vysílání (rozhlasové i televizní) z roku 1961 chrání většinu nositelů práv souvisejících s právem autorským. Česká republika je smluvním státem této úmluvy.
Úmluva o ochraně výrobců záznamů proti nedovolenému rozmnožování jejich zvukových záznamů byla přijata v Ženevě roku 1971 a Česká republika je jím účastníkem.
Smlouva o výkonech výkonných umělců a zvukových záznamů z roku 1996 dosud nenabyla účinnosti.