V roce 1817 objevil Václav Hanka tzv. „Rukopis Královedvorský“ měl pocházet ze 13. Století a obsahoval 6 epických a 6 lyrických a 2 lyricko-epické básně.
V roce 1818 objevil Josef Linda „Rukopis Zelenohorský“ z 9. – 10. století, obsahoval jakoby zlomek z obsáhlé epické skladby.
Boje o rukopisy byly až do 20. Století – Masaryk a Gebauer dokázali že jsou to falsa. Psali to na starý papír, setřeli původní text a přes to psali básně. Posílili národní sebevědomí. Inspirací pro další umělce (Smetana, Aleš, Fibich). I na 19. století to bylo vynikající básnické dílo.
Umělecká literatura
Jan Kollár (1793 – 1852)
původem Slovák, psal převážně česky. Studoval na Slovensku a Německém městě Jena. Zamiloval se do německé dívky Vilemíny Schmidtové (Mína). Po 16ti letech se vzali a odešli do Budapešti a poté do Vídně, kde zemřel. Měl obavy z německé rozpínavosti, našel Slovanská jména, ale Slované už tam nežili.
Dílo:
„O literárnej vzájemnosti mezi kmeny a nářečími slávskými“ - Slované by měli vytvořit jednotnou Slovanskou kulturu, každý Slovan by měl mluvit 4 Slovanskými jazyky.
„Národnie zpievanky“ – soubor sebraných slovenských lidových písní
„Slávy dcera“ – za pobytu v Jeně se Kollár seznámil se svou životní láskou Velimínou, lásku k ní vyjádřil právě v tomto díle. Jeho srdce se rozdělilo na dvě části, jednu část své velké lásky věnuje Míně a druhou část dává vlasti. První vydání „Slávy dcery“ vyšlo roku 1824 a obsahovalo 151 sonetů. V rozšířeném vydání z roku 1832 jich bylo 645. Původní tři části sbírky – Sála, Labe, Dunaj tedy Kollár rozšířil o Léthé a Acheron. Slávy dcera začíná Předzpěvem, který je psán elegickým distichem. Zavádí nás do okolí německé Jeny, která byla původně slovanská. Zamýšlí se nad osudy Slovanů a naději vidí ve „velikém dubisku“ – Rusku. Vyjádřil zde tak myšlenku slovanské vzájemnosti, která má zaručit budoucnost. V následujících pěti zpěvech Kollár přesně dodržuje schéma čtyř a čtyř stejných rýmů. Děj Slávy dcery tvoří obžaloba bohyně Slávy radě slovanských bohů. Z rozkvetlé lípy pak bůh lásky Mílek vytvořil krásnou Mínu. S Mílkem básník prochází významnými slovanskými územími. Navštěvují sídla vyvražděných Polabských Slovanů, Říp, Vyšehrad, hrob Komenského i Bílou horu. Do děje vstupují mnohé významné osobnosti jako např. Libuše, Jan Hus, Jan Žižka, Josef Jungmann atd. Některé sonety vyznávají lásku Míně a některé vlasti. Když Mína zemřel, posílá mu zprávy ze Slovanského nebe a pekla. Obě lásky básník spojuje např. ve znělce Ode Babigory v tomto rouše stínu. Velmi známá je také báseň Vlastenec, která se měla stát závěrem Slávy dcery. Původně vyšel Vlastenec časopisecky, jako i spousta dalších básní tohoto Kollárova díla. Obhajoval nárok Slovanů a národa na svobodu. Zároveň ale vyzýval k aktivitě a boji. Chtěl povzbudit národní cítění a kulturu Slovanů.
Kollár byl ovlivněn Dantovou Božskou komedií.
Žádné komentáře:
Okomentovat