9. Dokazování v trestním řízení
[[– vývoj dokazování
– ve středověkém českém TP procesním byly důkazy označovány jako průvody (prostředky průvodní) = patřily sem boží soudy (ordály), přísaha; postupně se vedle nich objevují důkazy listinou a osobní svědectví = měly subjektivně-formální povahu – nešlo o důkaz skutkového stavu, ale jen o otázku viny
– v novějších dobách se vyvinulo dokazování spíše materiální povahy + byla zavedena pevná pravidla dokazování; v rakouském právu dominovaly dva důkazní prostředky – doznání jako tzv. korunní důkaz a svědectví
– zákonná teorie průvodní = ovládaná objektivně-materiálním principem – ten směřuje k prokázání skutkového stavu, nikoliv jen viny; tato teorie byla používána ve 2 formách:
– negativní – soudce nesměl pokládat určitou skutečnost za prokázanou bez určité povahy důkazů
– pozitivní – soudce musel určitou skutečnost pokládat za dokázanou, byla-li zde určitá míra důkazů
– až relativně pozdě se vyvinuly zásady dnešního odkazování = z. materiální pravdy, oficiality, vyhledávací, presumpce neviny a volného hodnocení důkazů
– v současnosti je důkazní právo podřízeno tomu, aby byly TČ náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni ]]
Žádné komentáře:
Okomentovat