Zvonkohra nebo také Zvonohra je bicí hudební nástroj respektive zvláštní hudební stroj jehož každý tón je vytvářen vlastním zvonem či zvoncem. Tyto zvonce jsou rozezvučeny buď pomocí kladívek nebo důmyslným systémem provázků, které jsou vedeny od klaviatury ke zvonu, případně jsou napojeny na pneumatický, či elektrický rozvod. Zvonkohra patří mezi idiofony. Moderní zvonkohry mohou být také ovládány programově na dálku prostřednictvím počítačů a za pomoci elektrického, pneumatického či kombinovaného pohonu zvonů.
Zvonkohra, která příchozí každou hodinu povzbuzuje k modlitbě, je v povědomí lidí s Loretou nerozlučně spjata. V době svého zprovoznění - na konci 17. století – byla v českém prostředí skutečnou pozoruhodností.Loretě ji věnoval bohatý malostranský obchodník Eberhard z Glauchova. Autorem všech třiceti signovaných zvonků je amsterodamský městský zvonař a dělolijce Claudy Fremy, který je zhotovil v rozmezí let 1683-91. Svěcení zvonků v Loretě roku 1695 před jejich umístěním na hodinovou věž se stalo velkolepou slavností. Každý zvon měl svého kmotra z řad vysoké šlechty, nad prvním z nich dokonce převzal patronát sám císař Leopold I. Pražský hodinář Petr Neumann potom v průběhu několika měsíců zvonkohru sestavil a napojil na hodinový stroj věže v průčelí - vytvořil zde mechanismus na principu kovového válce s kolíky pro nastavení různých melodií (tzv. „panto-músos“). Zároveň lze zvonky ovládat pomocí klaviatury o rozsahu 2 a 1/2 oktávy, na niž se dodnes hrají o církevních svátcích různé skladby. Pražská zvonkohra tak patří k technicky velmi vyspělým mechanismům, podobné hry se dochovaly např. v Amsterodamu, Delftu, Bruggách a Berlíně. Ladění zvonků je intonačně relativně čisté a umožňuje užívat zvonkohru jako svébytný hudební nástroj. 15. srpna 1695 se loretánské zvonky rozezněly nad pražskými střechami poprvé.
Žádné komentáře:
Okomentovat