Vitráže
Je to způsob nahlížení na svět optikou barevných nerovných skel složených do obrazců a tvarů zalitých v olověném rámu. Nejčastěji se obje-vují náboženské motivy. Tato technika se zrodila s potřebou vyřešit problém, jak zasklít okna v době, kdy skláři ještě nedokázali ze skla utavit větší kusy plochého skla. Řešení se našlo ve spojování těchto kousků skla olovem do větších ploch. To, co na počátku bylo otázkou technickou, se ukázalo být i lákavou příležitostí pro umělce. Umožnilo jim to vytvářet z okenních výplní průhledné obrazy. Pronikání světla skrze barevná skla, různých velikostí, tvarů a struktur, spojená olovem do nápaditých obrazců, často opatřená mistrnou malbou, působí na diváka dodnes nevšedním dojmem. V každém období se vždy znovu umělci k této staré technice vraceli a vytvářeli díla podle stylu své doby. Dnes se setkáváme s vitráží nejen v historické ale i moderní architektuře (prosklení oken chrámů, schodiště, dveře a stropy interiérů, ale i lampy, lustry a různé zdobné prvky), ale také mezi exponáty galerií moderního umění, prezentujících práce sklářských výtvarníků
VÝROBA SKLA
Výroba skla byla známá už od starověku, objevili ji Féničané. Sklo je pevná
průhledná, nekrystalická a křehká látka, obvykle se skládající ze směsi
křemičitanů. Sklo je obecně amorfní látka ztuhlá z taveniny. Vyrábí se tavením
oxidu křemičitého (křemene, pazourku) s uhličitanem vápenatým (v podobě
vápence, mramoru) a s kalcinovanou sodou nebo se síranem sodným a uhlím
v nepřetržitě vytápěných sklářských pecích. U draselných skel se bere místo
sody potaš, u olovnatých skel místo uhličitanu vápenatého oxid olovnatý nebo
častěji minium (suřík) atd. válcuje a vylévá. Výrobky se ochladí a zdobí broušením, řezáním, rytím, leptáním, malováním a zlacením.
Poznáváme několik druhů skla:
• lehce tavitelné sodnaté (vhodné na foukaní)
• tvrdé draselné (vhodné na řezaní a broušení – křišťál)
• měkké olovnaté (vhodné na lití do forem a na výrobu optického skla)
Barevné sklo se získává přidáním oxidů některých kovů (kobaltu – červené, zinku – zelené).
Mimo uměleckého skla se vyrábí sklo:
• technické (okenní tabule, obkládačky)
• užitkové (poháry, vázy, lustry)
• optické (skla do brýlí a optických přístrojů)
Skelné vlákno je vlákno, které se vyrábí ze skla pomocí roztavené skloviny při teplotách vyšších jak 1000°C. vyznačuje se vysokou pevností v tahu (vyšší než ocelové vlákno). Používá se na výrobu bytových textilií, sklolaminátů, izolačního materiálu, využití nachází ale i v přenosové rozhlasové a televizní technice.
Základní technologický postup výroby:
1. ZAKLÁDÁNÍ
Vstupní surovinou při zakládaní je sklářská sázka. Je složená z více komponentů : písku, hydrátové potaše, vápenné sody, minia, ledku draselného, kysličníku amonného. Postup výroby – zařízení pro zakládání slouží k pravidelnému přísunu sklářské sázky v závislosti na odběre skloviny. Sklářská sázka se dostává ze zásobníku do násypky zakládače, odkud padá přes píst obdélníkového přůřezu. Píst se pohybuje pomocí výstředníků a tažných pružin. Zdvih pístu a počet zdvihů pístu je možno plynule regulovat.
2. TAVENÍ
V technické praxi se obvykle tavení rozděluje na 3 hlavní stádia:
1. Vlastní tavení – první etapa pochodu tavení, končící vymizením posledních zbytků pevných látek. Tuto etapu rozdělujeme ještě na období chemic-kých reakcí a období rozpouštění zbytku pevných látek vytvořených dříve v tavenině.
2. Homogenizace – odstranění plynných uzavřenin a vyrovnávání složení taveniny v celé hmotě.
3. Ochlazení skloviny – na pracovní teplotu, při které se sklo dá odebírat k tvarování.
Vstupní surovinou je sklářská sázka, její hmotnost pro tavení závisí na vyráběném sortimentu výrobků – odběru skloviny. Postup výroby – pro tavení skloviny slouží plamenný regenerativní tavící agregát, který je vytápěný zemním plynem a předehřátým vzduchem. Vzduch se předehřává v regene-rátoru se stojatými komorami. Zemní plyn je přiváděn z doregulovací řady tlakem 50 kPa.
1. TVAROVÁNÍ
Surovinou vstupující do této výrobní fáze je sklovina alkalicko-olovnato-křemičitá. Množství zpracování skloviny při tvarování závisí na vyráběném sortimentu – příslušného tažného faktoru. Pro tvarovaní je potřebné teplotu a tím i viskozitu skloviny upravit. Tvarování probíhá v mufli, kde pramen roztaveného skla z feedru vytéká na šikmo skloněnou hubici upevněnou na píšťale píšťalového stroje, který se otáčí. Sklovina vytékající z feedru obalí keramickou hubici ve formě spirály a vlivem sklonu hubice se pomalu posouvá na druhý konec hubice. Trubice je vedená po uhlíkových kladkách do tažného stroje, na jehož konci je ulamovací zařízení, kde se “lano” mechanicky přerušuje na požadované délku.
2. ZAPALOVÁNÍ
Vstupující surovinou této výrobní fáze jsou trubice z olovnatého skla. Jejich množství závisí od rychlosti tahání. Trubice ulomené na potřebnou délku jsou dopravené přes plamen pukacích hořáků na pukací kontakt chlazený vodou. Dotykem kontaktu konce odpadnou. Neodpadlé trubice obsluha vrací na nové pukání. Opuknuté trubice přichází plamenem zapalovacích a vyhlazovacích hořáků. Rozteč hořáků a pukacího kontaktu je nastavitelná podle požadovaných délek trubic. Pukací a zapalovací hořáky jsou stavěné na směs zemního plynu - vzduch - kyslík. Trubice po úpravě konců, a nebo bez úpravy, jsou dopravované na třídění podle jednotlivých průměrů.
3. TŘÍDĚNÍ
Vstupující surovinou jsou olovnaté trubice se zapáleným koncem. Množství je závislé na vyráběném sortimentu. Trubice ze zapalovací linky pracovníci přenáší na mechanickou stupňovitou třídičku. Mechanická stupňovitá třídička třídí trubice podle vnějšího průměru na čtyři rozměrové skupiny. Kalibro-vací kotouče tvoří 12 kalibrovacích pozic. První a druhá pozice v každé rozměrové skupině má za účel vytřídit trubice, u kterých jeden anebo druhý konec má vnější průměr menší, než je minimální průměr dané rozměrové skupiny.
4. BALENÍ
Vstupující surovinou jsou trubice z olovnatého skla zapálené a vytříděné. Pracovníci odebírají z regálu trubice, odváží z nich množství 10 kg, které balí do papíru a přelepí lepící páskou.
Vitráže
Vitráž je skleněná plocha složená z různobarevných, výtvarně pojednaných skel spojovaných pomocí olověných pásků a sloužící k zasklení oken.
Vitráže se začaly objevovat při stavbách středověkých katedrál. Katedrály měly okna tak veliká, že je nebylo možné zasklít jedním kusem skla. Proto se používala skla spojená.
Postupem času se spojování barevných skel stalo uměleckou záležitostí. Jestliže se dříve technika vitráže používala převážně pro chrámy, kláštery a kostely, v dnešní době proniká čím dál tím víc i do domácností - zdobí se jí okna, dveře nebo jejich části, vyrábí se různé dekorativní předměty, šper-ky.
Nejkrásnější vitráže vznikaly ve 13. až 15. století v Evropě, a to v Itálii, Německu a v Čechách. Jejich vývoj postupoval od spojování čočkových skel, přes ploché tabulky, k různě domalovaným (většinou černou barvou, později žlutou a červenou) až k úplně probarveným sklům. Vitráže v jednodušším provedení se začaly používat na zasklení oken i v měšťanských domech. V souvislosti s politickou a ekonomickou situací v Evropě vznikalo čím dál méně vitráží. Zavedením průmyslové výroby plochého skla se pak stalo sklo všední a běžnou surovinou.
Vitráže se dále zdobí pomocí sítotisku, hlavně kisličníky kovu. Ztmavují se překrytím druhou vrstvou. Další dekorace je vyškrabováním barvy.
Technika milleifiori pochází z italského slova ,,tisíce květů´´ Je to skleněná tyčka slitá ze dvou kusú rozdílných barev. Po odlití se tzv ,,krájí jako salám a plátky se nalepují na povrch předmětu.
Technika Tiffany není vitráž v pravém slova smyslu, i když výsledek je podobný.
Poprvé s tímto způsobem výroby přišel Louis Comfort Tiffany. Místo olověného profilu se používá měděná fólie - páska růžných šířek, z jedné strany je opatřena silným lepidlem (páska může být pod lepidlem i barvená, čená nebo postříbřená). Spojování jednotlivých opáskovaných dílků se provádí pomocí cínu. Je možné použít i menší kousky skla, výsledný předmět má jemnější - tenčí spoje. Barevná skla musí být pro tuto techniku přesně zabrou-šená, speciální bruskou na sklo s hlavou s diamantovým prachem, skla mohou být čirá, opálová, poloopálová, nebo s různým povrchem.
Pomocí techniky Tiffany lze vytvořit i prostorové objekty (např. lampy nebo menší závěsné předměty).
Památky v Praze můžeme vitráže vidět v: katedrále sv. Víta, Strahovský klášter. Ve Španělsku katedrála v Leonu, Burgos, Francie Chartres a Poitiers
Žádné komentáře:
Okomentovat