Jeho základní úloha - zabezpečovat výživu obyvatelstva () – je již od počátku neměnná, během doby se však počet úloh a funkcí zemědělství neustále rozšiřoval. K primární potravinové funkci zemědělství se tak postupně přidalo zajišťování vstupních surovin (surovinová funkce) pro mnohá průmyslová odvětví (vedle klasických surovin, jako je např. kůže, se dnes stále více mluví o zemědělství jako zdroji surovin pro reprodukci obnovitelných zdrojů energie), ochrana a údržba přírodních zdrojů (ekologická funkce), udržování kulturního rázu krajiny (krajinotvorná funkce), rozvoj rekreačního potenciálu prostředí, udržování venkovské (rurální) sídelní struktury (sídelnotvorná funkce), vytváření zaměstnanosti (sociální funkce).
V následujícím období se pravděpodobně dále rozšíří prostor pro výrobu dalších nepotravinářských surovin, především pro chemické a farmaceutické produkty. Zvlášť významnou pozici pak získá produkce biomasy ze zemědělské výroby, vždyť představuje významnou alternativu obnovitelného zdroje energie vůči končícím neobnovitelným zdrojům. Velký význam může do budoucna hrát i agroturistika, zejména tím, že umožňuje zhodnotit danosti venkovského prostoru, vytváří nové pracovní příležitosti a napomáhá obnově a rozvoji regionů.
Vedle fyzicko-geografických faktorů se na lokalizaci a efektivnosti zemědělské výroby spolupodílejí i humánně-geografické faktory, které vznikly působením člověka. Přestože moderní velkoplošná organizace, současné metody a postupy intenzivního zemědělství, stojící na bázi plné mechanizace, přijatelné chemizace a odpovídající biotechnologizace (v budoucnu i hydroponie), mohou do značné míry eliminovat působení přírodních podmínek, v zemědělské výrobě tyto klasické fyzicko-geografické faktory stále mají (a i do budoucna budou mít) rozhodující vliv.
Mezi potenciálně slabé stránky zemědělství patří nízká produktivita a využitelnost práce, slabá kapitálová vybavenost, stagnující výrobní komplex zemědělství charakteristický zastaralými a nemoderními budovami, zařízením a vybavením, nedostatečně vyvinuté propojení mezi jednotlivými výrobními stupni (sběrem, uskladněním, zpracováním a distribucí v dodavatelské síti) a konec konců i nevhodná demografická skladba venkovského obyvatelstva a společnosti vůbec, rozrůstající se klientelismus a neperspektivnost, projevující se minimální schopností půjček.
Přestože soudobá organizace libovolné výroby se ve své podstatě projevuje v různých formách, je neoddělitelnou součástí její transformace právě dynamika změn podnikových struktur. Na počátku 21. století z celkového počtu zemědělských subjektů téměř 89% představují farmy neregistrovaných fyzických osob, 9% farmy registrovaných fyzických osob a toliko 2% farmy právnických osob (Agrocenzus SR, 2001). V tomto případě to jsou společnosti s ručením omezeným nebo různé typy zemědělských družstev (podílnické, rolnické družstvo).
Při zohlednění využití půdy mezi agrosubjekty dominovala skupina těch, kteří využívají půdu v několika obcích (katastrech). Jedná se o obecný trend, s kterým se můžeme velmi často a všude setkat.
Rozvoj a další směrování agrosektoru bude jednoznačně nutné regionálně diverzifikovat s tím, že velmi dobré perspektivy v nejbližších letech nabízí alternativní zemědělství, jehož cílem je integrovaný, humánní a environmentální zemědělský výrobní systém, protože v tomto pododvětví ještě není plně rozvinuta konkurence. Nevyhnutelně však bude potřebné zabezpečit specifické zpracovatelské kapacity na bioprodukty.
Agrosektor již začal plnit své multifunkční poslání. Zemědělská činnost se tak už nechápe jen jako produkčně hodnotový cyklus výrobních faktorů, jehož výsledkem je tržní produkt, ale též jako aktivita, jejímž výsledkem jsou další, dosud ovšem ekonomicky neoceňované a tedy ani nositelům zemědělských činností přes trhové kanály neuhrazované, veřejné statky nezbytné (žádoucí) pro zdravé fungování společnosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat