2.1 Lokalizační průmysl
Rozvoj průmyslu ve druhé polovině 19. století si vynutil řešení problému jeho lokalizace. Především v Německu byla této problematice věnována pozornost. Pokrok v teorii lokalizace znamenalo teprve dílo W. Launhardta. Jeho model abstrahuje od všech lokalizačních faktorů kromě dopravních nákladů. Z toho vyplívá, že umístění průmyslové jednotky závislé na dvou faktorech :
- Poloze zdrojů a surovin
- Poloze trhu
Teprve potom je možno analyzovat ostatní vedlejší faktory jako pracovní síly, energie, převládající ceny na trhu.
Základem modelu je vytvoření lokalizačního trojúhelníku jehož vrcholy leží na dvou místech zdrojů surovin a třetí vrchol v místě spotřeby. Lokalizační optimum tedy leží uvnitř trojúhelníku a zjišťuje se aplikací fyzikálního principu silové rovnováhy mezi několika protichůdně působícími silami. Síly působí na optimum tak, že se je snaží přitáhnout k danému vrcholu.
Velikost síly odpovídá váze přepravovaného nákladu a vzdálenosti. Je třeba si uvědomit, že tento model neumožňuje stanovit jednoznačné ekonomické závěry a to proto, že nelze pouze mechanicky aplikovat fyzikální zákony. Ani koncem 19. století nebyly dopravní náklady jediným a dnes už ani nejsou hlavním lokalizačním faktorem.
Základní přístup – tedy nejprve posuzovat dopravní náklady a teprve potom ostatní faktory – se udržel v lokalizační analýze do současnosti.
Za stěžejní díla v oblasti lokalizace průmyslové výroby je možno považovat teorie A. Webera. Hlavním přínosem jeho práce je objasněno a systematická klasifikace lokalizačních faktorů.
A. Weber vychází z těchto předpokladů:
- Zdroje surovin jsou rozmístěny nerovnoměrně a toto rozmístění je dáno,
- Daný je i trh a ten se redukuje na jediný bod
- Zdroje pracovních sil jsou rozmístěny nerovnoměrně, jsou nepohyblivé a v daném místě jsou k dispozici v neomezeném množství a to za mzdu jejíž výše je různá a je daná
- Ceny na trhu jsou dané a veškerá výroba se prodá
- Neuvazují se opatření státu, klima, inovační aktivity.
Žádné komentáře:
Okomentovat