Jednání jednotlivce je společností regulováno, garantem této regulace se stává stát (jako organizovaná forma společnosti). Pod tlakem zájmových střetů v mezilidských vztazích vzniká potřeba formulace obecně platných pravidel chování zabezpečujících relativní sociální stabilitu. Tuto funkci plní zpočátku normy mravní a náboženské, avšak rozporný charakter vztahů mezi jedinci a skupinami vede postupně ke zvýraznění úlohy práva jako univerzálně srovnatelného, relativně rovného měřítka chování lidí rozdílného společenského postavení (aby bylo jednotné a spravedlivé).
Objektivní a subjektivní právo
Známe dvě formy práva
Objektivní právo = souhrn právních norem
Subjektivní právo = souhrn možností chovat se normou vymezeným způsobem (jaké máme jako subjekt možnosti chování, aniž bychom vykročili z právního rámce = z rámce stanoveného právní normou.
Def. Objektivní právo je systémem závazných pravidel chování (norem) vydávaných státními orgány, vynucovaných státněmocenskými prostředky. Jde o normativní celek s horizontální i vertikální diferenciací.
Objektivní právo je právem platným (pozitivním) = systémem norem časově a prostorově působících vůči vymezeným subjektům.
Objektivní právo jako normativní systém můžeme srovnávat s dalšími normativními systémy (morálka, náboženství), ale zjišťujeme, že jsou zde tři specifické znaky, které objektivní právo od ostatních systémů odlišují.
1. Zvláštní forma (prameny práva) – jejím projevem je publikace. Tato forma je psaná (objektivní právo je souhrnem psaných představ)
2. Obecná závaznost (norma se vztahuje na neurčitý počet případů a subjektů téhož druhu) – obecnost jako taková je blízká např. i morálce. Specifikum objektivního práva tedy není v obecnosti, ale v obecné závaznosti!
3. Státní donucení (stanovení a realizace sankcí)
Žádné komentáře:
Okomentovat