Prameny práva

Prameny práva můžeme třídit ze dvou hledisek. Jde-li o to, co způsobuje, že právo je takové, jaké je, hovoříme o materiálních pramenech práva. Jde-li o vnější jevovou stránku práva, která je výsledkem určitého procesu, hovoříme o formálních pramenech práva. Pakliže má být právní forma uznávána jako pravidlo chování, musí mít podobu některého ze státem uznaných pramenů.

Rozlišujeme základní čtyři druhy pramenů práva.

1. Právní obyčeje

2. Soudní a správní precedenty

3. Normativní smlouvy

4. Normativní právní akty

Právní obyčeje jsou nejstaršími prameny práva. Aby byl obyčej obyčejem, musí jít o :

o dlouhotrvající, faktické, masové uskutečňování určitého chování na určitém území

o konkrétní pravidlo chování

o sankci (státní donucení nastupuje po porušení pravidla chování)

Právní obyčej vzniká živelně, chyběl zde původní legislativní záměr, právní obyčej není výsledkem cílevědomé právotvorné činnosti určitého orgánu či subjektu. Základem je „model chování“ (= opakující se chování, které se osvědčilo). Smysl i forma právního obyčeje je naplněna jeho sankcionováním (teprve potom má smysl a úplnou formu

Právní obyčej může být psaný i nepsaný.

Soudní a správní precedenty jsou výsledkem činnosti státního orgánu – soudního či správního, je výsledkem aplikačního procesu (nazýván někdy soudcovským právem).

První rozhodnutí ve věci nabývá normativního významu, jestliže precedens řeší případ jinými prameny práva dosud neregulovaný, čímž se sám stává pramenem práva. Typickou oblastí častého výskytu precedentů je oblast anglosaská právní kultura.

Při soudcovské tvorbě práva se kombinují dva principy:

1. princip zachování precedentů (soudce má ve svém rozhodnutí respektovat předcházející rozsudky orgánu vyššího nebo stejného stupně) = pokud není jiný právní pramen, než precedent, řídí se podle něj.

2. princip hledání rozdílů je hlavní metodou soudcovského práva (podstatou je hledání odlišností, které se v předcházejícím rozhodnutí nevyskytují a jsou důvodem pro změnu rozhodnutí nebo pouze pro jeho upřesnění).

Normativní smlouvy – jejich ustanovení jsou obecná a regulují závazně určitou skupinu společenských vztahů, stejného druhu, neurčitého počtu. Mají podle Ústavy (čl.10) dokonce přednost před zákonem, je jim propůjčena vyšší právní síla než zákonům. U nás je normativní smlouva spojena jak se smlouvami mezinárodními, tak vnitrostátními (kolektivními).