Další věcí je, že velké banky nebyly z velké části privatizovány a zároveň založily investiční společnosti, které prostřednictvím svých privatizačních fondů vlastnily balíky akcií mnoha podniků. Z tohoto důvodu se hovořilo o „bankovním socialismu“, kdy stát prostřednictvím svého vlastnictví v bankách mohl stále ovlivňovat privatizované podniky, které byly na bankách závislé vlastnicky i dlužnicky. Přitom stačilo banky privatizovat a „bankovní socialismus“ by zmizel říkají kritikové.
Oponenti zejména kritizovali to ,že banky poskytovali obrovské úvěry doslova komukoli (tzv. měkké úvěrování). Důkazem toho jsou údaje v tabulce č. 13 v příloze, kde je vidět, že česká privatizace byla založena na benevolentním poskytování úvěrů na rozdíl od maďarské privatizace. Je možné, že to způsobil tlak vlády na banky, aby byly benevolentní v poskytování úvěrů zejména velkým podnikům. Kromě toho k měkkému úvěrování mohla přispět také dvojí role bank, které mnoho podniků vlastnily a zároveň jim poskytovaly úvěry. Banky mohly být motivovány k tomu, aby při úvěrování preferovaly „své podniky“ před ostatními. Banky si také byly vědomé toho, že je stát, jejich vlastník, nenechá padnout a proto nebyly motivovány k obezřetnému chování při alokaci úvěru.
Je také ovšem vzít do úvahy fakt, že za socialismu skutečné bankovnictví neexistovalo a banky proto neměly dostatek zkušeností s posuzováním investičních záměrů. Při poskytování úvěru hrály větší roli personální kontakty mezi bankéři a manažery
Žádné komentáře:
Okomentovat