Slouží zejména:
- samotnému podniku – zda vůbec investovat či nikoliv (investiční rozhodnutí). Pokud se podnik rozhodne investovat pak se řeší jakým způsobem (tj. z jakých zdrojů a kdy) financovat daný projekt, aby byla zajištěna jeho životaschopnost. Jestliže se již rozběhla realizace projektu, lze průběžně porovnávat očekávaný vývoj se skutečným a případně na základě odchylek vytvářet nové varianty reagující na aktuální okolnosti.
- úvěrující bance - jako potenciální věřitel musí přesvědčit o efektivnosti projektu a návratnosti vložených prostředků.
Fin. analýza a hodnocení projektu zahrnuje obvykle následující posloupnost vzájemně provázaných kroků:
1. stanovení celkových invest. nákladů
2. určení zdrojů financování a jejich struktury
3. bilance peněžní hotovosti během období životnosti projektu
4. hodnocení ekonomické efektivnosti projektu
ad1). Investiční náklady lze rozdělit na dvou skupiny:
- náklady na zajištění stálého majetku (pozemky, příprava staveniště, inženýrské práce, výstavba budov, hal, zakoupení strojních zařízení, inventáře, včetně nákladů na montáž, instalaci a dopravu) nebo nehmotnou (nákup patentů a licencí, software, zřizovací výdaje apod.)
- přírůstek provozního (pracovního) kapitálu, tj. krátkodobých aktiv v souvislosti s projektem, tj. zásob (surovin a materiálu, nedokončené výroby, hotových výrobků), pohledávek a krátkodobého fin. majetku po odečtení přírůstku krátkodobých závazků (zejména obchodní úvěry), který má trvalý charakter
ad2). Zdroje financování (kapitál), které je třeba získat na krytí celkových investičních nákladů projektu, můžeme třídit podle dvou hledisek:
a) způsob získání zdrojů – externí
- interní
b) vlastnictví – vlastní
- cizí
Žádné komentáře:
Okomentovat