16a. Digitalizace obrazu. Autotypický rozklad reprodukce-vysvětli důvody autotypie, princip vzniku autotypického bodu; použití hustoty rastru v tisku; vysvětlete pojmy: digitalizace, tisková buňka, pixel, rozlišení, frekvence tiskového rastru, skenovací rovnice, moaré, rozeta.
V dnešní době probíhá úprava předloh a příprava publikace či tiskoviny v počítači. Digitalizace je přesně definovaný záznam reálné předlohy ve formátu potřebném pro počítačové zpracování. Představme si, že přes fotografii položíme přesnou mřížku (např. jako čtverečkovaný papír s velmi jemnou hustotou čtvercové sítě). Objekt se nám najednou rozdělí na spoustu malých bodů. To je vlastně princip digitalizace, kdy z reálného podkladu či reálné scény vytvoříme dokonalé informace o obraze pro počítačové zpracování. Základem takového obrazu je nejmenší bod mřížky a tím je pixel. Pro tiskovou reprodukci je důležeté rozložení předlohy na tiskové body. Tónové motivy obsahují kromě jednotlivých barev navíc různé světlosti (tóny, odstíny). Na většině tiskových forem nelze vytvořit více a méně tisknoucí místa, jinými slovy, na materiálu nelze vytvořit větší a menší nános barvy a dosáhnout tak různých odstínů. A tak se tónové obrázky se převádí na velice jemnou pérovku – tzv. polotón (angl. Halftone), kterou člověk vnímá jako tónový obraz. Tento postup se nazývá – rastrování (rastr = síť = síť bodů), nebo síťování (anglicky sceening). Vzniká tiskový rastr. Obraz je rozdělen do tiskových bodů. Body jsou tak malé, že je lidské oko z běžné vzdálenost prakticky nerozliší. Místa s většími nebo hustšími body vidíme jako tmavší (převládá tisková barva), místa s menšími nebo řidšími body vidíme jako světlejší (převládá světlý podklad). Tiskový bod je konstruován jako pravoúuhlá mřížka, do které lze v horizontálním i vertikálním směru umístit stejný počet pixelů. Nejčastější je velikost mřížky 16 x 16 pixellů, to je 256 pozic, do kterých lze umístit pixel. Nejpoužívanější technologoie rastrovaní je autotypické rastrování. Používá se pro polotonóvé předlohy, kdy různé odstíny šedé se simulují různě velkými tiskovými body, jejichž vzdálenost je stále stejná a je určena parametrem lpi- počet linek na palec. Autotypickou síť vynalezl r. 1882 J. Miesenbach, kdy se mu kopírováním diapozitivu společně s rovnoběžnou linkovanou sítí na skleněné desce podařilo přenést polotónový fotografický obraz na tiskové formy. Do té doby bylo možné přenést ilustraci pouze mědirytinou, litografií či dřevorytem. Dlouhou dobu se autotypická síť používala k tvorbě rastru, v dnešní době je však rastr vytvářen elektronický, ale je zalložený na stejném principu.
Hustota rastru je počet tiskových bodů neboli polotónových buněk na jeden palec, použitých k vytištění obrazů ve stupních šedi. Hustota rastru se udává v linkách na palec (line per inch, lpi). Maximální hustota rastru, který můžeme v konkrétním případě použít, je přitom většinou omezena veličinou, která je velmi názorně nazvána "nárůst tiskového bodu". Na nárůst tiskového bodu má vliv mnoho různých faktorů, nejvíce jej ale ovlivňuje typ papíru, na který chceme tisknout. Zjednodušeně řečeno, na savějším papíře se tiskový bod více rozpíjí, proto je třeba umísťovat tiskové body dál od sebe, protože když budou moc blízko, slijí se a vytvoří naprosto nezamýšlené shluky, které celý obrázek znehodnotí. Hustota rastru při tisku na novinový papír se pohybuje okolo 85 lpi, pro ofsetový papír je to nejčastěji 133 lpi a na natírané papíry (křídové, SC, LWC atd.) to bývá mezi 150 a 200 lpi. Řádově nižší hustota rastru se používá u velkoformátového tisku (LFP, Large Format Printing). Tam pochopitelně nejsme omezeni kvalitou papíru a s tím souvisejícím nárůstem tiskového bodu. Důvody menší hustoty rastru jsou převážně ekonomické - při pohledu z dálky například na billboard člověk stejně není schopen rozeznat detaily o velikosti několika milimetrů. Zařízení, které by tisklo velké formáty hustým rastrem, by bylo zbytečně technicky náročné, a tedy drahé.
Tisková nebo-li tónová buňka je jedno „oko“ sítě, v jehož středu leží tiskový bod. Tiskový bod nemůže být větší než tónová buňka, v krajním případě může buňku celou vyplnit, v takovém případě tiskneme plnou plochu, tedy nejtmavší možný odstín.
Pixely jsou body, které zaznaménávají barevnou informaci. Pixely jsou uspořádány v mřížce a každý pixel musí mít jedinečnou informaci o přesném umístění v mřížce a informaci o barvě.
Rozlišení je hodnota udávající, z kolika obrazových bodů (pixelů) je digitální obraz složen, čili jak jemně je rozlišována předloha a kolik obrazové informace je získáváno (jak podrobně je obraz nasnímán). Nejčastěji je udáváno hodnotou dpi (počet bodů na palec).Množství pixelů v obraze ovlivňuje kvalitu digitálního obrazu. Jednotlivé pixely vytvářejí iluzi souvislých odstínů. Čím více je v obraze pixelů, tím jemnější jsou přechody mezi odstíny.
Frekvence tiskového rastru= parametr, který popisuje vzdálenost mezi středy dvou sousedních tiskových buněk. Udává se v jednotkách line per inch nebo line per cm=> linkách na jednotku vzdálenosti. Standart použití je 175 lpi.
SKENOVACÍ ROVNICE
Základním vztahem pro určení vstupního rozlišení digitálního bitmapového souboru je tzv. skenovací rovnice. Matematicky popisuje závislost vstupní kvality digitalizace obrazu na kvalitě reprodukce. Kvalitu na vstupu můžeme popsat jako rozlišení skeneru v ppi (pixel per inch) či ppcm (pixel per cm) či rozlišení digitálního souboru v dpi či dpcm, kvalitu výstupu lze definovat pomocí parametru frekvence tiskového rastru v lpi (line per inch) či lpcm (line per cm). Za standardní ofsetovou kvalitu se dnes považuje tisk s frekvencí tiskového rastru 150–175 1pi (neboli 60–70 lpcm). Otázka: Bude při tisku vidět rozdíl mezi obrazem ve 300 a ve 450 dpi? Nebude! Zvýší se jen množství dat, nikoliv kvalita rastrování. Je třeba najít optimální poměr mezi velikostí souboru a nezbytnou kvalitou dat.
Zakladní matematický vztah skenovací rovnice, podle které se určuje vstupní rozlišení skeneru, je následující:
dpi = lpi x qf
dpi je vstupní rozlišení skeneru
z je zvětšení originálu
lpi je frekvence tiskového rastru při reprodukci
qf je faktor kvality
Pro operátora je spíše ale důležitý výsledné rozlišení bitmapového obrázku po skenování a tak se vztah zjednodušuje na:
dpi = lpi x qf
Tento zjednodušený vztah je důležitější pro základní odhad kvality vstupu pro určenou kvalitu výstupu.
Moaré je rušivé sekundární rastrování. Moiré vzniká při nesprávném natočení autotypických sítí jednotlivých barevných výtažku. Např.: pokud je Y silná(sytá) na úhlu 90º může tvořit s M na 75º moiré.
Tisková rozeta (tiskový věneček), jde o správné natočení autotypických sítí jednotlivých výtažku. Jedná se o autotypické rastrování barev CMYK. Tyto barevné složky musí být reprodukovány ve správném úhlu, aby vznikl tiskový věneček. Rozdíl natočení dvou sousedních barevných složek musí být 30º. Úhly závisí na geometrické kvalitě TB v daném natočení sítě, k dispozici jsou dva kvadranty: 1. 0º-90º to platí pro symetrický bod
2. 0º-180º pro bod se stranovou orientací
Na tiskové body se rozkládají všechny polotónové předlohy, nerozkládají se na ně texty a pérovky.
Tiskový bod:
-symetrický(kruhový, kvadratický)= využívá se úhel v rozmezí 0º-90º, v tomto případě nejde dodržet doporučený odstup 30º mezi výtažky. Řešíme to tedy tak, že se nejslabší barva (vizuálně nejslabší barva je žlutá, u ni jde moiré nejméně vidět) umísťuje na 0º-90º. Nejsilnější barva černá se vkládá na dominantní úhel 45º, barva azurová a purpurová na úhly 15º a 75º (tyto úhly jsou záměnné).
- se stranovou orientací(eliptický, čárový, diamond)= k dispozici je 180º, do kterých umísťujeme barvy následovně: Y 0º nebo 90º, K 45º, C a M jsou umístěny do druhého kvadrantu na úhly C 105º a M 165º.
Žádné komentáře:
Okomentovat