současné MP není všeobecně kodifikováno – tj. není sebráno, systematicky uspořádáno a vyhlášeno v kodifikačních instrumentech
od poloviny 19.st. – pokusy o jeho částečnou kodifikaci – neoficiální (vědci a učené společnosti), i oficiální (samotné státy)
úspěchy: kodifikace válečného práva na haagských mírových konferencích 1899,1907, humanitárního práva na ženevských konferencích, leteckého práva na konferenci v Paříži (1919), pracovního práva v rámci MO práce, práva dopravního na konferenci v Barceloně (1921)
po 2. sv. válce: nové uspořádání mezi státy, dekolonizace – vznik nových států, které se nemínily podřídit historicky zformovanému MP, také rozvoj vědy a techniky - optimálním nástrojem M smlouvy
program kodifikace garantovaný VS OSN – čl.13, odst.1a Charty: „posilovat pokrokový rozvoj MP a jeho kodifikaci“
pokrokový rozvoj: normotvorná činnost v oblastech MP, které ještě nebyly upraveny nebo se toto právo v praxi nerozvinulo
kodifikace: přesnější vyjádření a systemizace pravidel, která už existují v praxi, v soudních precedentech a podle vědeckých názorů
60.léta – velký rozvoj kodifikace – scházejí se diplomatické konference, kodifikují důležité oblasti MP (1958 – konference o mořském právu v Ženevě) – vyvrcholení – Úmluva o smluvním právu (Vídeň, 1969)
vzbudilo představu, že M smlouva se stala přímým prostředkem tvorby obecného MP závazného pro všechny státy
souběžně ale začíná jakási krize kodifikace – ve světle dynamiky M vztahů je nehybnost úpravy v M smlouvách nevýhodou (proces přípravy zdlouhavý, mezi schválením návrhu a vstupem v platnost několik let)
okruh stran navíc zůstával překvapivě nízký, třebaže MS měly značný význam a převážně potvrzovaly platné právo (vysvětlení – návrh představuje kompromis, který vlastně neuspokojuje nikoho), nepodařilo se ani vyřešit největší problémy (jaderné zbraně, terorismus, ochrana životního prostředí)
dále se upozorňuje na systematické porušování některých M smluv (nedostatek odpovědnostních závazků pro případ porušení)
početní většina států může přehlasovat vlivnou menšinu, ale skutečné právo se pak rodí v praxi států, které mají moc
to vše vede opět k vytvoření příznivějšího klimatu k obyčejové normotvorbě
OSN pro kodifikaci vybudovala rozsáhlý aparát – klíčové postavení má Komise pro MP (1947) – 34 členů – znalců, ne zástupci států, vysoká vědecká úroveň, ale vyčítána pomalost a určitá konzervativnost; postup zpracování zadaného tématu: zvláštní zpravodaj vypracovává dílčí zprávy diskutované posléze plénem, předběžný návrh článků předkládá státům k připomínkám, po jejich zapracování odevzdá Komise svůj návrh VS
V Evropě nejdynamičtější fórum kodifikace je Rada Evropy – do kodifikačního procesu se zapojuje jak orgán mezivládní spolupráce (Výbor ministrů), tak i orgán složený z národních zákonodárců (Parlamentní shromáždění)
základní metodou kodifikace – metoda konsensu – souhlas daný jak formálně tak neformálně
metoda „balíku“ – požaduje se souhlas všech zúčastněných se všemi dílčími ustanoveními celého návrhu – sice vysoká efektivita, ale časově i jinak náročné
formy kodifikačních projektů
- mnohostranná M smlouva – jedno z hlavních poslání – vyjasnit vztah k obecně závaznému obyčejovému právu a postihnout jeho skutečný obsah
- M smlouva chce obyčejové právo deklarovat (potvrdit)
- nástroj krystalizace obyčejového pravidla (završení obyčejotvorné praxe)
- vůči obyčejovému právu má iniciační účinky (otevírá obyčejotvorný proces – - vytváří nové pravidlo, později vzniká stejnorodá praxe států)
- podobné účinky mohou mít deklarace (slavnostní rezoluce VS OSN) – není z hlediska dopadů na obyčejové právo rozhodující, že nejsou jako takové závazné
- zpráva Komise pro MP – v praxi jen ojediněle
- forma kodexu – jen několikrát (práce na návrhu kodexu zločinů proti míru a bezpečnosti)
Žádné komentáře:
Okomentovat