suverenita
teorie vypracována za absolutismu, od té doby vývoj – měnil se její obsah, společenské funkce i nositel
suverenita národa
novodobé státy (západní Evropa) se formovaly podle národnostního principu – jeden národ vytvořil jeden stát – nebylo třeba rozlišovat politický pojem národa (státní lid) od etnického pojmu národa (národnost)
ve střední a východní Evropě – mnohonárodnostní státy - pojem suverenity národa, jakožto požadavku plné volnosti rozhodovat o svém osudu pro národy, které zatím nemohly dosud vytvořit vlastní stát
politický význam stoupl v období národně-osvobozeneckých bojů koloniálních národů - zásada sebeurčení národů
státní suverenita
nezávislost státní moci na jakékoli jiné moci, a to jak v oblasti mezistátních vztahů, tak i ve věcech vnitřních – stát není omezen ničím než suverénními právy jiných států, obecným MP a svobodně převzatými M závazky
- vnější suverenita – stát je plnoprávným subjektem MP, rovnoprávným vůči všem ostatním suverénním státům a rovným členem MS
- výlučná moc na jeho území vůči všem osobám a věcem (územní výsost)
stát určuje svobodně své státní a společenské zřízení, disponuje volně též svým státním územím a přírodními zdroji
státní občané podřízeni moci svého státu i když pobývají v zahraničí (personální výsost)
přijímání M závazků není popřením suverenity, ale naopak jejím projevem a uplatněním způsobilosti k právním úkonům - k význačnějším omezením výkonu územní výsosti, které vyplývají z obecného MP: imunita cizích diplomatů, majetku druhých států, cizích válečných lodí a letadel nebo právo průjezdu cizích lodí pobřežními vodami
základní práva a povinnosti států
předpoklad nezávislé existence států a jejich vzájemných rovnoprávných vztahů, vytvořila přirozenoprávní škola: státy mají jistá nezadatelná práva absolutní povahy (platí vždy a všude vůči každému jinému státu), pozitivistická škola: existenci této zvláštní kategorie práv a povinností popírala
základní: právo na existenci – od něj odvozené právo na nezávislost, rovnost, výkon, včetně práva vést válku
1947 – VS OSN uložilo Komisi pro MP, aby připravila Deklaraci práv a povinností států – - návrh:
- právo na nezávislost a svrchované pravomoci
- právo vykonávat na svém území jurisdikci
- rovnost s jinými státy
- individuální nebo kolektivní sebeobrana
- nevměšování
- zákaz války jako nástroje M politiky
- zákaz hrozby silou a použití sili
- neuznání územních zisků dosažených s použitím síly
- urovnávání sporů mírovými prostředky
- neohrožovat M mír a řád
- respektování LP
- rozvíjet vztahy s jinými státy v souladu s MP
zásada, že suverenita státu je podřízena primátu MP – návrh nedoznal odezvy, hlavní myšlenky v Deklaraci zásad přátelských vztahů a spolupráce mezi státy (VS přijalo 1970)
třídění států
suverénní státy a závislé státy (území)
- suverénní státy – státy, které mají plnou způsobilost k právům i právním úkonům podle MP, organizovaná a nezávislá nejvyšší politická moc
- závislé státy (závislá území) – státy a území, jejichž nezávislost ve vnějších věcech je omezena MP ve prospěch jiného státu – nejsou plnými subjekty MP, nemají plnou způsobilost k právním úkonům
formy závislosti států: M protektorát, vazalita, kapitulační režimy, mandáty, poručenská území, nesamosprávná území – během posledních desetiletí vesměs odstraněny
státy jednotné a složené
- státy jednotné (unitární) – stát ve svých M stycích zastupovaný jediným ústředním orgánem (i státy federativní podle VP), je jediným subjektem MP
- státy složené – spojení dvou nebo více států, přičemž jak ústřední stát tímto spojením vznikající, tak i jednotlivé části složeného státu vystupují jako subjekty MP s různým rozsahem MP způsobilosti k právům a právním úkonům – druhy:
- monarchická unie
■ reálná unie – monarchické státy, které na základě svých ústav měly společného panovníka, určitý okruh společných věcí (např. R-U)
■ personální unie - dva monarchické státy měly společného panovníka z nahodilých důvodů – unie sama neměla MP subjektivitu – podobně jako v případě hospodářských nebo celních unií vzniklé na základě MS
- federace M povahy – spojení dvou nebo více států na základě společné ústavy – - subjektem MP je především ústřední stát, ústava ponechává i dílčím státům některé atributy MP osobnosti
- konfederace – sdružení dvou nebo více suverénních států na základě M smlouvy – tou se zřizuje společný orgán pro vyřizování určitých zahraničních věcí, většinou přechodné sdružení států před přetvořením ve federaci nebo před rozpadem
uznání státu
uznání – volní akt státu, kterým výslovně nebo mlčky reaguje na vznik nového státu
nelze zaměňovat s dílčími uznáními (hranic apod.)
MP řeší jen částečně – souvisí s politickou vůlí států ponechat si svobodu rozhodování o tom, zda uznají nebo neuznají nově vzniklý politický útvar
uznání státu nemá vliv na existenci státu jakožto subjektu MP, ale postavení neuznaného státu je obtížné
existující stát bere na vědomí, že nově vzniklý útvar je suverénním státem a rovnoprávným subjektem MP (deklaratorní charakter) a zároveň projevuje vůli vstoupit s takovým státem do pr. vztahů, které jdou dále než základní pr. a pov. států (konstitutivní charakter)
retroaktivní účinek – vztahuje se k okamžiku vzniku nového státu
- uznání de iure – plné, konečné a neodvolatelné
- uznání de facto – omezené a prozatímní – může vést k založení jakéhokoli právního poměru, který jde nad míru základních práv a povinností států, lze ho kdykoli odvolat nebo nahradit uznáním de iure, státy užívají, pokud potřebují rychle upravit svůj poměr k novému státu a přitom nemají důvěru k jeho trvání (případně si jeho existenci nepřejí)
uznání podle formy:
- výslovné – každý formální akt, kterým uznávající stát přímo vyhlašuje svou vůli druhý stát uznat
- mlčky (konkludentní) – oficiální akt uznávajícího státu implikující uznání nového státu (uznání jeho vlády, uzavření dohody, ne ale společná účast na M konferenci, v MO, ani podpis mnohostranné MS)
1991 – Deklarace o směrnicích při uznávání nových států (v souvislosti se vznikem nových států ve východní Evropě) – přijaly ji státy ES
uznání vlády (hlavy státu)
změna vlády je zásadně vnitřní věcí každého suverénního státu – má ale značný vliv na mezistátní styky - při násilné změně vlády – otázka zda nový orgán je oprávněn jednat za stát v M stycích – státy si nárokují právo o tom rozhodnout
ne pokud ke změně vlády došlo legální, ústavní cestou – oznámení a akt, kterým to ostatní státy berou na vědomí – jen zdvořilostní povahy
uznání de jure a de facto, výslovné a konkludentní, retroaktivní účinek
uznání vlády v exilu – za zcela výjimečných okolností – nová vláda je nucena dočasně vykonávat své funkce v zahraničí mimo vlastní území státu
uznání za povstalce
uznávající stát bere oficiálně na vědomí, že organizované hnutí části obyvatelstva se staví proti ústřední vládě, fakticky ovládá část státního území, zřídilo na tomto území nezávislou vládní moc a vede úspěšný ozbrojený boj s ústřední vládou
výslovně nebo mlčky (cizí státy vyhlásí neutralitu k danému V konfliktu)
povstalci se stávají subjekty MP v těchto směrech: akty jejich orgánů mají povahu aktů veřejné moci, legitimní válečné akce, oficiální styky s ostatními státy, M odpovědnost za výkon veřejné moci na svém území - podobné jako při vzniku státu, ale povstání je přechodným jevem - potlačí-li ústřední vláda povstání, zaniknou i jeho právní důsledky
uznání za válčící stranu
blízké institutu uznání a povstalce – liší kvantitativně: rozsáhlejší účinky - povinnost uznávajícího státu zachovat neutralitu, naopak uznání za povstalce umožňuje uznávajícímu státu podporovat ústřední vládu
uznání za národ
jen ojedinělé případy (1916-1918 – např. Češi, Slováci, Poláci) – státy přiznaly jejich reprezentativním organizacím povahu politických představitelů národa
jeho právní účinky byly nejasné, nepochybně zahrnovalo uznání jeho práva na sebeurčení (vytvoření vlastního státu), bylo neodvolatelné, nejasné zda uznávající stát je povinen napomáhat uskutečnění práva na sebeurčení
také právo chopit se zbraně za dosažení nezávislosti – právní účinky uznání za povstalce, ale rozdíl: reprezentativní orgány národa nevykonávaly veřejnou moc na žádné části území
uznání orgánů národně-osvobozeneckého hnutí
koloniální národy – po 2. sv. válce usilovaly o realizaci svého práva na sebeurčení
vedoucí těchto národně-osvobozeneckých hnutí – MP status podobný uznání za národ, povstalce nebo válčící stranu
po dosažení nezávislosti těchto národů a území uznaly tyto útvary i jejich vlády jako nově vzniklé státy
Žádné komentáře:
Okomentovat