Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

23b: Restaurování kovu

U kovových předmětů, stejně jako u jiných starožitností, byste se měli pokoušet pouze o opravy na úrovni svých schopností. Než se pustíme do opravy, je třeba zhodnotit, jestli poškození vyžaduje opravu. Mnoho malých deformací na kovových starožitnostech se připouští a nevhodná opra-va vypadá hůř než původní poškození.

V případě že je předmět zanesen nátěrem pod nimiž se ztrácí původní vzhled a výtvarné řešení musíme tento nátěr odstranit až na kovové jádro. K tomuto použijeme roztok louhu sodného nebo klasický odrezovač nátěrů. Odstraňovač nanášíme štětcem a necháme několik minut působit pak opláchneme vodou a tento postup opakujeme do té doby než se nátěru zbavíme. Je-li ale předmět ve velmi špatném stavu barvu neodstraňujeme, protože by tím mohlo dojít ke zničení předmětu. Po odstranění barvy předmět odmastíme, nejlépe alkalickým odmašťovačem. Benzín, toluen nebo aceton totiž nemají schopnost působit pasivaci a oxidaci.

Předměty bývají také zachváceny korozí a tak je nutno korozi odstranit. Koroze je způsobena chemickou a elektrochemickou činností pro-středí. Odstranění provedem kyselinou fosforečnou nebo klasickým odrezovačem. Po odrezení provedeme pasivaci a osušení.

Teprve když máme předmět očištěný můžeme rozhodnout o konkrétním postupu restaurování. V každém případě provedeme fotografickou a výkresovou dokumentaci. Zjistíme původní povrchovou úpravu. Některé ornamenty bývají zlaceny a některé části bývají zdeformované a je nutno určit jejich původní tvar. Chybějí-li celé části je nutno je nahradit.

Předmět uvedený v rámci možnosti do původního stavu, navrátíme hybnost pohyblivým částem a doplníme, opravíme poškozené detaily. Na závěr provedeme povrchovou úpravu a konzervaci předmětu. Povrchovou úpravu volíme podle toho v jakém je předmět stavu a jakou úpravu měl když byl nový (zlacení, cínování). Konzervaci provedeme včelím voskem.

Při restaurování nepoužíváme násilí abychom předmět ještě více nepoškodily a nevíme-li si rady poradíme se s odborníky nebo historiky. Veškeré zásahy a postupy restaurování zanášíme do dokumentace (pro další restaurování)

Tanátová technika
K povrchové úpravě a ochraně železných předmětů je často výhodná metoda tanátování. Základní složkou tanátovacího roztoku je tanin, který má redukční vlastnosti. Tanin je prášek béžové barvy. Jeho podstatnou složkou je kyselina gallová. Tanátování se provádí nejlépe opakovaným nátěrem vodním roztokem taninu s přídavkem etylalkoholu, případně i kyseliny fosforečné, na očistu a odmaštění železného povrchu. Tanin s kyselinou fosforečnou vytvářejí na povrchu železa povlaky s velmi dobrými ochrannými účinky, mnohem výraznější než je tomu u samotného taninu nebo jen kyseliny fosforečné.

Úprava slabě zkorodovaných předmětů
Slabě zrezivělé předměty se nejlépe čistí, odmastí, případně nekonzervují. K odmaštění jsou vhodné neutrální saponáty, nebo organická rozpouštědla (benzin, aceton). Po odmaštění předmětu je nutno pracovat v gumových nebo bavlněných rukavicích, aby nedošlo ke znečistění kovu a tím k případnému vytvoření nesouvislé tanátové vrstvy. Předmět se potom ponoří na několik minut do horké vody nebo se vodou oplachuje. Potom se provádí vlastní tanátování, nejlépe opět horkým roztokem – k dosažení optimálního účinku lázně. Lázeň je složena z 200g taninu a 1litru vodydo níž se přidá 150ml etylalkoholu. Po důkladném navlhčení povrchu tímto roztokem se provádí intenzivní roztírání tuhým kartáčem po dobu 3 – 5 minut. Celý postup navlhčení a roztírání se opakuje dle potřeby asi 6 krát. Takto upravený povrch se ponechá v suchém a čistém prostředí za normální teplo-ty asi 24 – 48 hodin k dozrání tanátové vrstvy. Závěrečná povrchová úprava spočívá ve vytvoření účinné ochranné konzervační vrstvy (vosk, transpa-rentní lak). Tuto restaurátorskou techniku můžeme nejčastěji použít při opravě (starého kování, nožů, zámků)

Odstraňování poškrábání
Poškrábání kovových předmětů odstraníte obroušením okolního kovu už pod úroveň poškození. Zklame-li leštění brusnou leštěnou na kov, připravíme si pastu z plavené křídy, denaturovaného lihu a parafinu nebo lakového benzinu. Pastu naneseme na látku, kterou si obtočíme kolem ko-nečku prstu a krouživým pohybem leštíme. Předmět omyjeme a pokračujeme v leštění. Silně poškrábanou mosaz a měď můžeme vyčistit velmi jemným smirkovým papírem, navlhčeným olejem. Práci zakončíme leštěním, plavenou křídou a leštěnou na kov.

Vyplňování děr
Litinu s barevným nátěrem můžeme zatmelit epoxidovým tmelem. Na předměty s přirozeným kovovým povrchem si připravte tmel smíšením epoxidového lepidla s vhodným práškovým kovem. Směs zahustěte přídavkem kaolínu a barevně upravte práškovým pigmentem. Nanesený tmel necháme zaschnout přes noc, pak ho obrousíme jemným smirkovým papírem. Je-li třeba potřeba ještě další zamaskování, zkuste použít kovovou pastu na barvení obrazových rámů. Naneste jí špičkou prstu, nebo po zředění lakovým benzínem, natřete štětcem. V tenkém materiálu podložte díru mode-lářskou hlínou. Když tmel zaschne, modelářskou hlínu odstraníme a vnitřní stranu podložíme slabou sklotextilní rohoží.

Opravy kovových předmětů měkkým pájením
Různé kovy se taví při rozdílných teplotách. Teplota, při které se kov stává tekutým, se nazývá tání. Pájka je slitina, která má nižší bod tave-ní než spojované kovy. Proto bude zatékat dobře do spoje, po tvrdnutí vznikne dokonalý spoj. Měli bychom si dát pozor na nečistoty a kysličníky, aby nám nebránili ve spoji.

Vyklepávání promáčklých míst
Vyklepávání nebo tvarování plechu je práce vyžadující zručnost. Proto raději silně promáčklý vzácný předmět necháme odborníkovi. To je obzvlášť důležité v případě, kdy kov vytváří záhyby. Neodborným zacházením může vzniknout trhlinka. Avšak malá promáčknutí v měkkém materiálu můžeme vyrovnat celkem snadno. Vyklepávání kladívkem může způsobit nové vady. Aby k tomu nedošlo, pokračujeme po hrubém vytvarování, vyhla-zování plechu údery kladívkem se širokou ploskou. Používejte paličky s čely z umělé hmoty nebo alespoň strojnické kladivo se zaoblenými hranami. Předmět držte pevně proti podložce a pracujte malými údery kladívka

Lepení kovu
Moderní lepidla umožňují opravy zlomených předmětů, které byly považovány za nelepivé. Lepení je obzvláště vhodné v případech, kdy není možné předmět ohřát, např.: při popravách cínových nebo olověných předmětů. Velké ohřátí také poškozuje patinu a vykládání nebo doplňky ze dřeva či slonoviny. Bude-li opravovaný spoj namáhán, volte raději měkké pájení. Pájení používejte i v případě, spojujete-li části s malým průřezem. Kyanoakrylátová lepidla jsou vhodná pro malé opravy, ale epoxidové dvousložkové lepidlo vytvoří pevnější spoj.


Restaurování uměleckých děl
je specifická výtvarná disciplína. Je souhrnem uměleckých, umělecko-řemeslných a technických úkonů, jejichž cílem je maximálně možné zamezení hmot-ného úpadku uměleckého díla a zpřístupnění jeho duchovní obsahové hodnoty, a to při maximální míře respektování autenticity a fyzikální, historické a estetické celistvosti hmotné podstaty i výtvarné formy díla.

(Pozn.: Restaurování výtvarných uměleckých děl se předmětem svého zájmu a tím důrazem na umělecko-interpretační složku restaurátorského procesu a specifickými nároky na kvalifikaci restaurátora vyčleňuje jako samostatná výtvarná disciplína. Samotný pojem restaurování (angl., franc. "con-servation") je definován obdobně, ale obecněji vzhledem k širšímu spektru předmětů činnosti, a to takto:
Restaurování je souhrn činností, prováděných na hmotných kulturních statcích, s cílem zamezit jejich hmotnému úpadku a současně zpřístupnit jejich kul-turní hodnotu, a to při maximální míře respektování jejich autenticity a fyzikální, historické a estetické celistvosti.)

Restaurování, restaurátorský proces
• zahrnuje zejména provádění průzkumu díla, jeho konzervaci, interpretaci estetické hodnoty díla a dokumentaci provedeného restaurování.

Průzkum
• je zjištění stavu, struktury a materiálu restaurovaného díla včetně rozsahu poškození, změn a ztrát a studia závažných historických i součas-ných informací a pramenů. Průzkum je určující pro další restaurátorský postup.

Konzervace
• je souhrn úkonů, jejichž cílem je zpomalit úpadek hmotné podstaty díla a zachovat jej co možná nejblíže dochovanému stavu.

Interpretace estetické hodnoty díla,
• je souhrnem specifických uměleckých úkonů, které modifikují dochovaný stav díla tak, aby byla rehabilitována autentická, esteticky a histo-ricky celistvá výtvarná forma díla v míře nutné pro zpřístupnění jeho duchovní obsahové, estetické a historické hodnoty. Interpretace může být prováděna výhradně na základě dosažitelného komplexního poznání původního stavu díla.

Dokumentace restaurování
• zprávu o průzkumu restaurovaného díla s fotodokumentací
• instruktivní fotodokumentaci stavu díla před a po restaurování i během restaurátorského procesu a zprávu
• obsahující faktický popis restaurátorských zásahů
• druh
• složení (je-li známo) a způsob aplikace použitých materiálů
• pokyny pro následnou péči o restaurované dílo
• případně další důležité údaje.

Výtvarná umělecká díla
• jsou pro účely tohoto dokumentu díla jak historická, tak současná, o nichž společnost soudí, že mají zvláštní uměleckou, historickou nebo vě-deckou důležitost.

Autenticita
• vlastnost uměleckého díla, zahrnující originalitu tvůrčího duševně kreativního aktu a původnost jeho realizace.

Fyzikální, historická a estetická celistvost (integrita)
je vlastnost uměleckého díla, která zahrnuje všechny aspekty proměn, k nimž došlo během existence díla a které je nutno z hlediska dnešního stavu poznání zachovat.

Preventivní ochrana
• jejichž účelem je zabránit poškození
• zpomalit přirozenou degradaci výtvarného díla
• zajištění optimálních podmínek uskladnění, prezentace, užití a nakládání

Rekonstrukce
znovuvytvoření celku nebo části výtvarného díla, založené na písemném, obrazovém nebo vědeckém svědectví o podobě rekonstruovaného díla. Rekonstrukce vychází z absence původní hmoty díla a z maximálně možné jistoty o formě původního stavu díla. Rekonstrukce je specifickou variantou restaurátorského procesu.

Restaurátor
je pro účely tohoto dokumentu každá fyzická osoba, jejímž základním povoláním je restaurování výtvarných uměleckých děl a která má ověřené vzdělání, znalosti, schopnosti a zkušenosti k výkonu restaurátorského povolání.

Vlastník
je pro účely tohoto dokumentu
a) osoba (nebo osoby), která je zákonným vlastníkem výtvarného díla,
b) osoba (nebo osoby), která vykonává profesionálně opatrování výtvarného díla.

Původce
je pro účely tohoto dokumentu
a) osoba (nebo osoby), která vytvořila nebo navrhla výtvarné dílo,
b) osoba (nebo osoby), která reprezentuje tvůrce nebo návrháře výtvarného díle podle zákonného, morálního nebo duchovního práva.


Restaurátorské techniky- kov

Základní způsoby tvarování železa
Základním způsobem tvarování kujného železa je kování. Údery kladiva, nebo bucharu dostává materiál potřebný tvar a kovat lze jen tvárné kovy a slitiny a zpravidla jen za tepla.

Rozeznáváme:
volné kování- při kterém dáváme výrobku tvar údery kladiva
v zápustkách- kdy se tvaru dosahuje vtlačováním materiálu do kovové formy, tzv. zápustky. Podle způsobu práce je kování ruční nebo strojní. Drobné výrobky zpracovává kovář sám na kovadlině, na materiál větších rozměrů používá buchar.
V uměleckém kovářství a zámečnictví se největší část práce provádí ručním kováním.

Ohřívání
Kovářský materiál se ohřívá ve výhni. Nejvýhodnější teplota pro kování je 800-900 C. Pevnost oceli při této teplotě klesá až dvacetkrát a ocel je velmi tvárná. Kovat při menších teplotách není výhodné.

Prodlužování
Jestliže kovář pracuje sám, prodlužuje materiál většinou na hraně kovadliny. Má-li pomocníka, přidržuje materiál na dráze kovadliny a druhou rukou nasazuje prodlužovací kladivo.

Ohýbání
Ohýbání materiálu jsou dva druhy: Ostré ohýbání- na ostré hraně kovadliny postupným přitloukáním kladiva z boku a shora, až dostaneme potřebný ohyb.
Ohyby dokulata - na kulatém rohu kovadliny. Velikost ohybu je určena vzdáleností materiálu od špice kovadliny.

Zakulacování
Čtyřhranný nebo i plochý materiál je třeba na jednom konci zakulatit. Čtyřhranný materiál se položí hranou na dráhu kovadliny a údery kladiva se čtyřhran přetváří na osmi hran. Údery musí být stejnoměrné, aby se materiál nedeformoval. Teprve až se vykove téměř pravidelný osmihran, můžeme rychlejším pootáčením dotvářet kulatinu. Pro konečný tvar použijeme zápustkovou babku zápustkové kladivo.

Přesekávání
V kovářství se materiál většinou neřeže, ale usekává. Tento způsob je jednoduchý a řídí se tloušťkou materiálu. Tenký materiál usekneme přímo na utínce, kterou vložíme do otvoru kovadliny. Jde-li o materiál tlustý(asi od 10mm),použijeme k tomuto účelu ještě sekáč.Materiál položíme na utínku, z druhé strany nasadíme sekáč a pomocník mocnými údery přitloukacího kladiva usekne potřebnou část.

Probíjení
Pro nýtování,provlékání apod.. musí být ve zpracovaném materiálu předem provedeny různé otvory. Matriál nasadíme v potřebném místě na průboj-níkovou babku, v místě, kde má být díra, zasadíme probíjecí kladivo a pomocník přitloukacím kladivem poráží otvor.Je-li materiál z poloviny probit, vyjmeme probíjecí kladivo, materiál otočíme, díru vyrovnáme a dokončíme prorážení. Potřebný tvar díry dokončíme pro tuto práci vyrobeným trnem.

Pěchování
V některých případech se kove z tenčího materiálu výrobek, který má být na konci nebo v jiném místě tlustší nebo má mít na konci kouli apod. Zde je nutné tzv. pěchování.Je-li materiál kratší, nahřeje se část potřebná k pěchování a materiál se pěchuje mocnými údery kladiva. Má-li být pěchovaná část širší, ale délka pěchované části kratší, postaví se materiál studeným koncem na kovadlinu a kladivem se tluče přímo na žhaví materiál. Má-li však být délka pěchování delší, postaví se opačně a tluče se na studený konec.

Štěpení
Byla a je jedna z nejpoužívanějších technik v um. kovářství. Podle potřeby zvolíme tloušťku materiálu a předem si přibližně určíme tvar a délku štěpe-ní. Potom materiál ohřejeme a začneme vyznačené místo sekáčem odsekávat z jedné strany Rozštěpený materiál se odehne od sebe tak, aby se mohla každá část kovat samostatně. Vytvarujeme podle návrhu potřebné tvary. U čtyřhranných materiálů materiál jakoby ukrajujeme.

Provlékání
U mříží a bran je známkou dobré konstrukce vzájemné provlékání tyčí. Tyč se musí v místě kde má být průvlek, nejprve trochu napěchovat, a poté z obou stran proseknout. Prosekává se vždy jen za tepla.Tímto proseknutím vznikne dlouhý úzký řez,který se pak protáhne trnem potřebného rozmě-ru.Prosekávají se mater. kulatého průřezu (renesance) tak i čtvercového.

Tepání
Tepání je v podstatě jiný způsob zpracování kovů než kování. Tepáním se tvaruji rovné předměty, zpravidla plech, do nejrůznějších tvarů. (figury, emblémy, rostlinné motivy …) U jednoduchých tvarů se tepe přímo a tvaruje se podle oka. U složitých emblémů a figur je třeba plastického modelu, podle něhož se neustále kontroluje vytepaný tvar. Kontrola je shodná s kameníky. Vlastní tepání se dělá buď za tepla nebo za studena.(do 2mm)


SPOJOVÁNÍ KOVÁŘSKÉHO MATERIÁLU

Nýtování
V um. kovářství se mat. nejčastěji spojuje nýtováním. Kovář si nýty zhotovuje sám podle potřeby. Zpravidla se používají čtyřhranné nýty osazené na jednom konci. Otvory pro nýty se nevrtají, ale za tepla probíjejí. Při nýtování se nýt prostrčí oběma otvory spojovaného mat. a za tepla se nýt roztlu-če na neosazeném konci do potřebné podoby.

Objímky a spony
Spony- navlékáme za tepla, aby sevření bylo co nejpevnější. Při chladnutí se přirozeným stahování spony ještě více sevřou.

Sváření v ohni
Této způsob spojování se dnes téměř nepoužívá. Používá se při některých restaurátorských pracích. Při sváření se mat. připraví podle. Poté se ve výhni nahřejí, na vysokou teplotu při niž začne kov tzv. téct. Rychle vyjmeme mat. z výhně a mocnými údery kladiva provedeme vlastní spojení

Zkrucování - torzírování
Je stáčení čtyřhranných tyčí do spirály. Zkrucování čtyřhranných tyčí probíhá zpravidla za studena do tloušťky asi 20mm.Větší rozměry se musí stejno-měrně nahřívat. Kovář si vyznačí, místo kde má být tyč skroucena, a spodní rysku upevní do svěráku. Potom vezme vratidlo a upevní ho v místě druhé rysky. Vratidlem se točí tak dlouho, až se vytvoří potřebný závit.

Voluty a spirály
Voluta je nejpoužívanější ozdobný prvek v um. kovářství. Mají svůj základ v iónském slohu. Kovář voluty přímo kove a záleží na jeho zručnosti,aby dal volutě správný spirálovitý tvar.Voluty se dělají podle návrhu jednostranné,dvoustranné,proti sobě stočené i z jednoho prutu se rozvíjející.

Šišky
Dělají se buď spirálovitě stočené z jednoho drátu, nebo vícestranné, složené ze tří až šesti drátů. První druh se používá jako ukončující prvek různý výběžků u mříží,kdežto druhý jako ozdoba uvnitř mřížových tyčí nebo jako držadla.U šišek z čtyřhranných materiálů se mat. podélně rozsekne dle potřeby ze čtyř nebo dvou stran.

Žádné komentáře:

Okomentovat