Odpovědnost (ručení) státu spočívala v podstatě v určité vlastnosti konkrétního státu plnit to, co mu bylo uloženo mez. právními normami. Týkalo se pouze států, které byly mez. společenstvím uznány. Pokud nedostál stát svým závazkům, pak se na porušitele – delikventa hledělo, jako by neprojevil zájem o mez.-právní úpravu v té dané oblasti. Poškozená strana se mohla cítit vyvázaná z právního poměru mezi ním a státem delikventem. Následek porušení primární povinnosti byl volnostního charakteru – nebyl určen mez. právem. Poškozený stát se mohl chovat jakýmkoliv způsobem – volnostně, mohl na něj třeba zaútočit, neboť se cítil vyvázán z právního poměru. Bylo možno předcházet tomuto volnostnímu vztahu na základě obnovení dřívějšího právního vztahu, na základě nápravy, reparace. Povinnost reparace nenastupovala automaticky jako dnes, ale až na základě smlouvy mezi státy. Bylo zapotřebí, aby delikvent projevil vůli napravit to, co učinil. Pak bylo možno uzavřít smlouvu, která stanovila nový závazek a tento závazek zrušil původně existující závazek mezi státy. To je první rozdíl mezi tradičním a současným MP.
Druhým rozdílem je, že nástup druhého závazku neznamená zánik původního závazku.
Reparační povinnost podle MP tradičního měla fakultativní povahu, reparace určoval delikvent. Z toho plyne, že pokud právo porušil stát mocný, silný, který se nemusel obávat volnostního vztahu (útoku), nemuselo k žádné nápravě dojít. Platila koncepce ex contractu (ze smlouvy) nikoliv reparace ex lege (ze zákona)
Kodifikace odpovědnosti státu – upravuje i pojmové náležitosti konstitučního charakteru protiprávního chování státu
Žádné komentáře:
Okomentovat