13a. Zpracování předlohy digitální cestou.

13a. Zpracování předlohy digitální cestou. Skenery a digitální fotoaparáty; dělení, princip činnosti; princip digitalizace, skenovací rovnice, vliv vzdálenosti pozorování na kvalitu reprodukce, histogram, gradační křivka, převod RGB/CMYK, autotypický tiskový rast, stochastické rastrování, duplex, triplex, přetisk tramping.


Pokud chceme převést záznam realné předlohy do formátu, který je potřebný pro počítačové zpracovaní musíme předlohu digitalizovat. Princip digitalizace je převést předlohu na bitmapový nebo vektorový objekt. Vektorový objekt se skládá z čar a křivek definovaných matematickými objekty, zvanými vektory. Bitmapový objekt je uspořádaná sekvence jednotlivých pixelů, což jsou body, které zaznaménávají barevnou informaci. Pixely jsou uspořádány v mřížce a každý pixel musí mít jedinečnou informaci o přesném umístění v mřížce a informaci o barvě. Vlastnost, která popisuje informace o barvě každého jednotlivého pixelu se nazývá barevná hloubka nebo-li je to číslo udávající počet bitů potřebných pro uložení jedné barvy jedno pixelu a udává se v bitech. Bit je základní jednotka paměti nebo informace, pomocí, které kódujeme data. Pixel může mít informaci o barvě uloženou ve velikosti 1, 4, 8,16 a 24 bitů. Digitalizaci provádíme většinou pomocí skenerů nebo digitálních fotoaparátů.

Skenery jsou nejvýznamnějším a nejpoužívanějším vstupním zařízením v polygrafii. Jejich úkolem je transformovat jednotlivé tónové hodnoty předlohy do digitální podoby.

Skenery můžeme rozdělit podle:
- techniky snímání
- typu předlohy – transparentní a odrazové, černobílé a barevné–jedno a více přechodové.
- účelu
- třídy kvality
- typu detektoru – bubnové rotační skenery a ploché CCD (charge coupled device) skenery

Obecné složení skeneru:
- zdroj bílého světla – světlo je podobné bílému dennímu světlu pro dobré rozlišení barev
- optický systém – je složen ze zrcadel, čoček, hranolů a RGB filtrů. Zabezpečuje vedení světelné informace od předlohy po detektor světla
- detektor světla (receptor) – transformuje světelnou informaci a jas předlohy na elektrický signál
- A/D převodník – mění analogový elektronický signál na digitální
- mechanická soustava – umožňuje při snímání přesný pohyb předlohy nebo snímací hlavy
- řídící elektronika – zabezpečuje přenos nasnímaných dat do počítače.

1. Ploché CCD skenery
Vyrábí se ve dvou typech: s pohybujícím se snímacím ramenem, nebo s pohybující se předlohou. Dále existuje i řešení, kdy se předloha upne do flexibilního rámečku, který se upevní po obvodu virtuálního bubnu za použití CCD detektoru. Jeho výhodou je nenáročná konstrukce, příznivé parametry i cena.
Výhodou CCD skenerů je:
- vysoká rychlost vlastního skenování
- vysoká rychlost přípravy předloh před skenováním (rámečky, polohovací pásky,
není nutné speciální lepení na olejovou vrstvu)
- vyrábí se v mnoha řadách, tedy vysoký výběr dle typu a parametrů
- pohodlnost a rychlost pro obsluhu
- jsou ergonomické

Nevýhody CCD skenerů:
- dosahují pouze běžného zvětšení a to především z transparentních předloh malého formátu
- nedosahují tak přesné obrysové ostrosti


2. PMT (photomultiplier tubes)
Tuto technologii využívají rotační skenery. Předloha je připevněna na válec, buď speciální fixační páskou na sucho nebo na slabou vrstvu oleje. Vlastní skenování probíhá při vysokých otáčkách skenovacího bubnu. Skenuje se bod po bodu. Paprsek se odráží nebo prostupuje snímanou vrstvou a prochází přes RGB filtry do fotonásobičů, kde je zesílen. Poté se analogový signál dostane do A/D převodníku, kde se transformuje na digitální formu. U rotačních skenerů lze předlohu zvětšit při výstupu až o 3000%. Denzita se pohybuje až do 4,2D. Pomocí rotačních skenerů dostaneme tedy nejkvalitnější digitální obraz. To se projeví především u kvality obrysové ostrosti a v barevné hloubce.

Digitální fotoaparáty jsou v dnešní době taky velmi využívaným vstupním zařízením. Digitální fotografie pracuje na velmi podobných, ne-li stejných principech, jako klasická chemická fotografie, kterou známe již 160 let. Základní rozdíl je ve způsobu zpracovávání zachyceného obrazu. Náš reálný svět barev a tvarů je převeden prostřednictvím digitálního čipu a optiky do světa číslicových kódů. Optika a osvětlení jsou však další důležitou složkou, která má vliv na kvalitu výsledného snímku.
Digitální technologie používané v digitální fotografii lze rozdělit podle určení pro statickou nebo dynamic-kou fotografii:
1. STATICKÁ FOTOGRAFIE
TRILINEÁRNÍ ČIDLO
Tento nejstarší systém pracuje obdobně jako plošné skenery. Skenovaní systém postupně snímá pomocí trilineárního čidla scénu řádek po řádku. Snímání kompozice trvá dlouhou dobu (řádově minuty). Výhodou je, že tento systém dosahuje vysokého rozlišení výsledného obrazu (až stovky MB). Nutností je ale ovšem konstantní osvětlení scény po celou dobu snímání.
3 SHOT
Princip této technologie je takový, že fotoaparát snímá scénu 3x velmi rychle za sebou. Délka jednoho sejmutí je v časech ve fotografii běžných, fotoaparát vystřídá před CCD snímačem tři filtry (R/G/B), čímž získá výtažky pro celý RGB snímek. Tento systém se používal před nástupem 4 SHOTu v profi statické fotografii, vyznačuje se vysokou kvalitou a vysokou cenou aparátu.
2. DYNAMICKÁ FOTOGRAFIE Fotoaparáty, které zvládají sejmout pohybující se scénu, zvládnou samozřejmě i scénu statickou, a tak mají širší pole využití. V současné době už dosahují srovnatelných výsledků a kvality ve statické fotografii jako statické systémy.

1 SHOT
Systém 1 shot (jeden snímek) je nejvíce podobný klasické fotografii. Pro snímání používá obdélníkové mozaikové čidlo. Aparát sejme scénu na jedenkrát ve velmi krátkém čase. K digitalizaci scény tedy nepotřebujete stativ a je možné použít záblesková zařízení. Tento systém je srdcem většiny dnešních digitálních fotoaparátů (kompaktních i některých profesionálních studiových). Výhodou systému je cena. Nevýhodou tohoto systému je jen jeden čip, který má mozaikově (střídavě) poskládané elementy citlivé vždy pouze na jednu složku světla R, G nebo B. Fotoaparát v jednom bodě tedy sejme například G-světlo a hodnoty R a B jsou v tomto pixelu obrázku dopočteny pomocí speciálního algoritmu z okolních bodů CCD čipu. Fyzicky tedy fotoaparát nasnímá 1/3 dat a 2/3 dopočítá.

VÍCEČIPOVÝ 1 SHOT
Obraz se v těchto fotoaparátech rozkládá pomocí hranolu na jednotlivé složky R, G, B. Pro každou složku je k dispozici jeden CCD čip v podobě obdélníkového čidla. Ač by se mohlo zdát, že tento druh fotoaparátů opravdu snímá tolik dat, kolik potřebuje výsledný obrázek, přesto dochází k interpolacím. Nevýhodou jsou také ztráty při rozkladu světla na jednotlivé barvy. Existuje i levnější verze vícečipového aparátu, kde se světlo rozkládá pouze dvěma směry. Jeden čip pak snímá zelenou barvu a druhý současně snímá modrou a červenou. Aby byly tyto fotoaparáty cenově srovnatelné, používají se v nich levnější čipy. Fotoaparáty s více čipy vyrábí firma Minolta.

4 SHOT (+ 1 SHOT)
Tato technologie je poměrně nová. Ke snímání se používá obdélníkový mozaikový CCD čip (R, G, B snímače se střídají), který se horizontálně i vertikálně pohybuje vždy o velikost jednoho CCD pixelu. Dojde ke čtyřem sejmutím scény, ze kterých se poskládá výsledný obraz. Tato technologie používá pro pohyblivou scénu CCD čip jako 1 shot a pro statickou fotografii můžete dosáhnout vyšší kvality přepnutím na 4 shot .

SKENOVACÍ ROVNICE
Základním vztahem pro určení vstupního rozlišení digitálního bitmapového souboru je tzv. skenovací rovnice. Matematicky popisuje závislost vstupní kvality digitalizace obrazu na kvalitě reprodukce. Kvalitu na vstupu můžeme popsat jako rozlišení skeneru v ppi (pixel per inch) či ppcm (pixel per cm) či rozlišení digitálního souboru v dpi či dpcm, kvalitu výstupu lze definovat pomocí parametru frekvence tiskového rastru v lpi (line per inch) či lpcm (line per cm). Za standardní ofsetovou kvalitu se dnes považuje tisk s frekvencí tiskového rastru 150–175 1pi (neboli 60–70 lpcm). Otázka: Bude při tisku vidět rozdíl mezi obrazem ve 300 a ve 450 dpi? Nebude! Zvýší se jen množství dat, nikoliv kvalita rastrování. Je třeba najít optimální poměr mezi velikostí souboru a nezbytnou kvalitou dat.

Rozlišení skeneru:
Zakladní matematický vztah skenovací rovnice, podle které se určuje vstupní rozlišení skeneru, je následující:
dpi = lpi x qf
dpi je vstupní rozlišení skeneru
z je zvětšení originálu
lpi je frekvence tiskového rastru při reprodukci
qf je faktor kvality
Pro operátora je spíše ale důležitý výsledné rozlišení bitmapového obrázku po skenování a tak se vztah zjednodušuje na:
dpi = lpi x qf
Tento zjednodušený vztah je důležitější pro základní odhad kvality vstupu pro určenou kvalitu výstupu.

Koeficient kvality
Důležitou otázkou je volba násobného koeficientu qf -faktoru kvality. Tato konstanta je dána empiricky (na základě testů a zkušeností), nelze se k ní dostat žádným matematickým odvozováním. Můžeme si ji zjednodušeně popsat jako počet pixelů, které slouží pro výpočet jednoho tiskového bodu. Faktor kvality 2 říká, že digitálních bodů musí být 4násobek (v obou osách 2násobek).
autotypický rastr < qf =" 2"> 150 lpi qf > 1,5
stochastický rastr qf > 1

Zvětšení:
Převodní veličina mezi rozlišením souboru s digitálním obrazem a optickým rozlišením skeneru.

Rastrový (halftoning) výstup
Jde o technologii, kdy jsou různé barevné odstíny simulovány různě velkými tiskovými body – tzv. autotypický rastr. Stochastický způsob rastrování umožňuje snížit vstupní rozlišení obrazu při zachování výstupní kvality. Používá údaj o ekvivalentním tiskovém rastru, který odpovídá adekvátní vizuálně shodné tiskové kvalitě při použití autotypického rastru. Obtížně se tyto hodnoty získávají, proto lze orientačně říci, že stochastický rastr generovaný při rozlišení 1200–1800 dpi má ekvivalentní frekvenci 150–175 1pi; při 2000–2500 dpi pak frekvenci 200–250 lpi a přes 3000 dpi se jedná o frekvence až 350 nebo 400 lpi. Dnes se stochastika používá zejména u inkoustových tiskáren, kde jí nahrazuje nižší rozlišení tiskové mechaniky. ppi = z x lpi x qf
ppi je vstupní rozlišení skeneru z je zvětšení originálu
lpi je frekvence tiskového rastru při reprodukci
qf je faktor kvality (je empiricky daný)
Bezrastrový výstup:
Tato technika nevytváří barevný vjem simulací různě velkých tiskových bodů jako např. Autotypický ofsetový tiskový proces. Každý bod má svůj odstí, jako když malíř míchá na paletě barvy. Touto technologií pracují tiskárny dye-sublimation nebo speciální zařízení pro výstup obrazu na barevný fotografický film.

VLIV VZDÁLENOSTI POZOROVÁNÍ NA ROZLIŠENÍ OBRAZU Přesná znalost tiskové technologie a formátu tisku je nesmírně důležitá. Vyvarujete se pak velkých problémů. Je třeba podrobněji popsat, jak vytištěný barevný tón vnímá lidský zrak. Libovolný tisk je vždy složen z tiskových bodů, které vytvářejí dojem určité barvy. Jde tedy o nepravé tóny vzniklé nedokonalostí lidského zraku. Tiskové body jsou tedy samostatné „tečky“, které však z určité vzdálenosti nelze od sebe rozeznat. Lidské oko nevidí čtyři body v barvách CMYK, ale místo vnímá s daným odstínem barvy. A právě vzdálenost, ze které tyto body splývají, je důležitým parametrem pro určení jejich velikostí a tím i parametru frekvence tiskového rastru (udávaného v lpi či lpcm). Z fyziky střední školy si snad všichni pamatujeme, že mez rozlišitelnosti dvou bodů lidským zrakem, je 1 úhlová minuta.
Čím dále tedy stojíme od obrazu, tím mohou být tiskové body větší a dále od sebe – a stále je od sebe nelze rozeznat:
- Časopisy a mnoho další běžné produkce určené ke čtení textu se sledují ze vzdáleností maximálně do 1 metru (nejčastěji od 25 cm do 50 cm). Z toho vychází i požadavek na frekvenci rastru 150 lpi či více. Z toho pramení i nečastější rozlišení bitmapového obrazu 300 dpi (je to tak časté rozlišení, že často se ani neví, proč právě toto rozlišení a zda by nedostačovalo i menší).

- Plakáty a kalendáře – ze vzdálenosti 2 až 3 metry se pozorují tiskoviny určené k „pověšení na zeď“ v interiérech. Z této vzdálenosti postačí již jen poloviční tiskový rastr 75 1pi – obraz se však jeví shodný (ostrostí, barevností) jako při výše uvedeném případě. Rozlišení bitmapového obrazu může být pak asi jen 150 dpi (soubor pak má 4x menší objem než v předchozím případě 300 dpi).

- Velkoformátová reklama (exteriérové produkty typu bill-, big- a megaboardy) se sledují ze vzdálenosti od 5 do 15 metrů. Pak postačí tisknout s rastrem 40–12 lpi. Výsledný vjem pro lidský zrak je naprosto totožný s oběma výše uvedenými případy, byť má vstupní obraz rozlišení „pouhých“ 80 až 50 dpi.

Poučení: z určení typu použití obrazu se vyjasní frekvence tiskového rastru (nejčastěji v hodnotách lpi) a z ní se pak pomocí skenovací rovnice napočítá vstupní rozlišení.

HISTOGRAM
Histogram je nástroj, který pomůže určit typ obrazu z hlediska zastoupení jasové informace – řekne operátorovi, zda je obraz tmavý, světlý či zdali má vyrovnané spektrum. Histogram graficky určuje počet bodů, které mají stejný jas. Tento počet je vynesen jako svislý sloupeček do grafu. Čím je na obraze více bodů s daným jasem, tím je sloupeček vyšší. Pokud se spočítá jas u všech bodů obrazu, vznikne typický diagram, který svým tvarem určí typ obrazu. Pokud je obraz světlý, histogram má sloupečky nahromaděné a vysoké v oblasti světel a čtvrttónů – u tmavého obrazu je tomu naopak. Pomocí histogramu se velmi snadno upravuje rozsah jasových hodnot, aby bylo využito celé spektrum. Body, které „jasově“ téměř splývají a lidský zrak je nedokáže odlišit, jsou od sebe uměle vzdáleny a stanou se viditelnými. Lidskému zraku se zdá obraz kontrastnější, ostřejší, barevnější a s větší hloubkou. Je to pochopitelně pouze vizuální dojem, protože počet bodů obrazu je stále stejný, pouze jsou jinak rozloženy jejich jasové hodnoty. S histogramem se ale nesmí zacházet příliš automaticky – některé obrazy prostě vyžadují daný tvar histogramu, jinak u nich dojde k neakceptovatelnému posuvu barevného vjemu. Například květy orchidejí jsou bíle, lehce zažloutlé; mají tedy histogram s maximem ve světlech – jakýkoliv pokus o „roztažení“ histogramu vede ke změně barvy květu až do středních tónů. S histogramem (včetně ořezávání světel a stínů či nastavení bílého a černého bodu) se ve Photoshopu pracuje pomocí funkce Obraz / Přizpůsobit / Úrovně (Image / Adjust / Levels).

GRADAČNÍ KŘIVKA
Gradační křivka je nástrojem pro transformaci vstupních jasových hodnot do výstupních. Podle ní a jejího tvaru se velmi dobře upravují jednotlivé oblasti jasu, kontrast a další parametry. Práce s gradační křivkou je snadná pokud jejím zákonitostem operátor dokonale rozumí a ví, co se stane, když ji prohne vzhůru nebo když ji posune dolů.
Práce s ní je možno podle výsledného tvaru křivky rozdělit:
- na lineární,
- na nelineární.

Lineární transformace zachovají přímkový tvar křivky, mění buď její sklon nebo začátek a konec. Naopak nelineární transformace mění její tvar podél celého rozsahu. Jak to tak bývá, lineární transformace jsou jednodušší, ale nemají takový efekt jako transformace nelineární. U nich je třeba dostatečně zkušená obsluha.
Dva návody:
- zvýšený sklon gradační křivky má za následek zvýšení kontrastu v dané oblasti (body se od sebe „jasově“ vzdálí) a naopak,
- posun gradační křivky výše má za následek zvýšení jasu (obraz je světlejší) a naopak.


PŘEVOD RGB - CMYK
Pod pojmem separace se rozumí převod obrázku z barevného prostoru RGB do barevného prostoru CMYK podle určitých pravidel (tyto separace nejsou totožné se „separacemi“ při osvitu, kdy se pouze jednotlivé kanály CMYK rozdělují do plátů). Při separacích (při jejich špatném nastavení) může dojít k velkým barevným posuvům a ztrátě kvality, takže je třeba tomuto kroku věnovat zvýšenou pozornost. Barvové prostory RGB a CMYK nejsou shodné – RGB obsahuje více barevných tónů zejména v oblasti zelených a modrých barev a naopak jen těžko popisuje čisté Cyan odstíny. Cílem dobré separace je, aby vizuálně hodnoty CMYK maximálně „připomínaly“ originální barvy v RGB. Pozor – vizuální vjem není dán procenty, které se v daném místě naměří, ale jen a jen lidským vjemem (fyzikálně jej lze však měřit kolorimetry či spektrofotometry a vyjadřovat v barvových prostorech XYZ či Lab).

Separace jsou nejvíce ovlivněny definicemi parametrů cílové tiskové škály například ofsetového tisku na konkrétní typ papíru. Již letmý pohled na tisk na lesklou křídu a na bezdřevý ofsetový papír napoví, že se barvy na těchto dvou různých materiálech chovají rozdílně. Zatímco na křídě jsou CMYK tiskové barvy jasné a syté, na bezdřevém ofsetu jsou jakoby mdlé a nevýrazné.
Lesklá křída dokáže reprodukovat více tónů (sytější a brilantnější) než bezdřevý ofset. Abychom zachovali maximum barevné informace z originálu, musíme vždy upravit nastavení separací pro různé typy potiskovaných materiálu a také pro různé tiskové technologie (ofset, flexo, laser, inkjet atd.). Fyzikální postup separací skládá se ze tří kroků (škála, UCR/GCR, nárůst tiskového bodu), nelze je však od sebe, stoprocentně oddělit.

Krok 1: Cílová škála
Vlastní převod se zahájí převodem z RGB do barevného spektra CMY. Jedná se o výpočet, který vychází z přesně definovaného prostoru RGB s parametry jako je gamma,barevnost luminoforů a teploty bílého bodu. Takto je přesně definován vstup. Na výstupu je pak definice barevného prostoru CMY popsaného spektrálními hodnotami Lab základních barev CMY, jejich přetisků (RGB), plného soutisku CMY, barvy papíru a černé tiskové barvy. Tyto hodnoty se liší podle papíru, na který se tiskne, a podle druhu barev (pigmentů), kterými se tiskne. Dva příklady:
Stejné tiskové barvy od stejného výrobce vytvoří jiný tón na dvou druzích papíru. Suché tonery v laserových tiskárnách generují jiný odstín základních barev CMYK než inkoustové pigmenty. Jak tyto údaje zjistit? Vytiskne se jednoduchý proužek se několika políčky s výše uvedenými barvami (CMYK, přetisky atd.). Tyto tóny se spektrálně změří a vyhodnotí v prostoru Lab – a výsledky se zadají do tabulky v Photoshopu (ve verzi 5.x se nachází v menu Soubor / Nastavení CMYK / Jiné (Tiskové barvy), ve verzi 6.x pak v Úpravy / Nastavení barev / Uživatelský CMYK). Sami se můžete přesvědčit o rozdílech v různých škálách na různé materiály, protože Photoshop přichází s 12 předdefinovanými škálami. Správné nastavení cílové škály se na kvalitě separací (výsledného obrazu) projeví přibližně ze 50 %.

Krok 2: Generace černého kanálu (UCR/GCR)
Druhou fází je generace černé složky a úprava neutrálních soutiskových tónů CMY. Před popisem nastavení položek UCR/GCR je nutno zdůraznit, že teoreticky není třeba černou barvu přidávat a pouze díky nedokonalosti tiskových barev (lépe řečeno nedokonalosti jejich krytí) je nutno pro kvalitní výstup generovat černou složku barevného spektra. Samotné barvy CMY nedávají v oblasti stínů kvalitní tmavou šedou barvu a obrázek s tímto neúplným, barevným spektrem nemá potřebnou hloubku a ostrost.

Krok 3: Nárůst tiskového bodu
Třetí fáze separačního procesu bere do úvahy nárůst tiskového bodu. Nárůst tiskového bodu je fyzikální jev, kdy se tiskový bod na papíře působením různých vlivů zvětšuje (tlaky mezi válci, rozpíjení barviva na papíře atd.).

Tónová hodnota je vyšší oproti filmu, barevný odstín je tmavší. Celý obraz se posouvá do tmavších barev. Nárůstu tiskového bodu se nelze zbavit, vyplývá přímo z povahy tiskového procesu, ale je možno s ním počítat a vhodně data korigovat při přípravě obrazu – a to se děje při separacích, kdy CMYK hodnoty jsou úměrně snižovány o zadaný nárůst tiskového bodu. Nárůst tiskového bodu je spojitá křivka, která se však často aproximuje pouze jedním či dvěma čísly (zbytek si program dopočítá sám). V Evropě je zvykem sledovat nárůst tiskového bodu v hodnotách 40 % a 80 % (neboli střední tóny a stíny), v Americe pak postačuje většinou jedna hodnota v 50 %.

DUPLEX A TRIPLEX
Duplex, triplex a kvadruplex patří k zajímavým technologiím tisku černobílého obrazu. Používají se pro zvláštní zabarvení obrazu nebo pro vylepšení hloubky vjemu z plochého černobílého obrazu. Příprava je jednoduchá, v Adobe Photoshopu stačí zvolit menu Režim/Duplex (Mode / Duotone).

Volba barev
Duplexový obraz lze volit složený z jedné, dvou, tří nebo čtyř barev. Barvy jsou libovolné – mohou se použít jak soutiskové barvy (CMYK), tak i barvy přímé. Ve většině případů se jako první, dominantní barva používá černá. Pro duplex se ji hodí doplnit některou z přímých Pantone barev (např. Warm Grey) pro výsledný neutrální, lehce teplý dojem. Duplexové zabarvení složené ze dvou soutiskových barev CMYK je velmi agresivní a ne příliš často používané. Naopak pro triplex nevhodné je vhodné použít soutiskové barvy, ze kterých se skládají zajímavě barevné obrazy. Kvadruplex ze soutiskových barev umožní ve velmi širokém rozsahu volit barevnost včetně neutrálních tónů.

Síla barev
Pro zabarvení obrazu je důležité i nastavení „vlivu“ barev. K tomu slouží gradační křivky, které určují, jak silná či slabá je daná barva podél celého jasového rozsahu. Černá se často používá jako primární barva a jako taková je považována za nositelku kresby. Proto se pro ni většinou volí průběh jen málo odlišný od lineární křivky, aby se neztrácela informace o detailech ve světlech či stínech. K dalším barvám se připojují gradační křivky, které mají průběhy velmi různé podle toho, kde si výtvarník přeje, aby barva byla silnější či slabší.

Formát uložení
Duplexové obrazy je možno uložit pouze do formátu EPS. Duplexový EPS obsahuje černobílou bitmapu. Do souboru jsou ale připojeny informace, ze kterých barev se duplex skládá a příslušné gradační křivky.

AUTOTYPICKÝ RASTR
Je to nejpoužívanější technologie rastrování, kdy čtyři barevné složky CMYK při správném natočení rastrů vytvoří uspořádání zvané tisková rozeta. Rozdíl natočení dvou sousedních barevných složek musí být 30°. Zde se naráží na problém konstrukce tvarově kvalitního tvaru tiskového bodu pod různým úhlem. Svůj vliv má i frekvence tiskového rastru, kdy pro některé dvojice úhel a frekvence nelze tiskový bod zkonstruovat a musí se jedna z veličin upravit (většinou se mírně sníží frekvence pro danou separaci). Volba úhlů závisí také na definici tvaru tiskového bodu. V podstatě existují dvě řešení – kruhový tiskový bod a eliptický tiskový bod.
Kruhový tiskový bod nám umožní využít pouze úhly v rozmezí 0° – 90° pro větší úhly se nám opakují tvary bodů. V tomto případě nám nezbývá nic jiného než pro tónově nejslabší barvu volit odstup úhlů méně než doporučených 30°. Vizuálně nejslabší barva žlutá, kde je moiré nejméně viditelné, se tedy umisťuje na úhel 0° nebo 90°, (ale pokud je „silná“, může způsobit velký problém, např. tváře asiatů – proto jsou pro tuto geografickou oblast vyvíjeny speciální rastry, kde žlutá netvoří moiré), nejsilnější barva černá na dominantní úhel 45° a barvy azurová a purpurová pak na úhly 15° a 75° (tyto úhly jsou záměnné).

Pro eliptický bod (nebo jiný s výraznou stranovou orientací) máme k dispozici plných 180° do kterých umístíme barvy následovně – žlutá na 0° černá na 45° azurová a purpurová jsou umístěny do druhého kvadrantu (pootočeny o 90°) na úhly 105° a 165°. Tady je vždy zajištěn odstup rastrů dvou barevných složek plných 30°.

STOCHASTICKÝ RAST
Různě velké body stejně daleko od sebe nejsou jediná možnost, jak může rastr vypadat. Druhá možnost je, že body rastru jsou stejně velké, ale nestejně daleko od sebe. Tmavší plocha se pak vyznačuje větším počtem bodů na jednotku plochy než plocha světlá. Tento typ rastru se obecně jmenuje "frekvenčně modulovaný". Pokud budu chtít použít frekvenčně modulovaný rastr pro nakreslení větší plochy stejné barvy, byly by tiskové body nejen stejně velké, ale také stejně daleko od sebe. U světlejších odstínů barev mohou být tak daleko od sebe, že vytvoří nepříjemné moaré. Proto se v takových případech náhodně (stochasticky) mění poloha jednotlivých bodů, aby moaré nevznikalo. Takový rastr už není pouze frekvenčně modulovaný - hovoříme pak o "stochastickém" rastru.

Jestliže chceme pracovat se stochastickým rastrem, musí na to být připravena osvitová jednotka a musíme mít k dispozici RIP, který je schopen stochastický rastr vytvářet. I tak je ale na místě vyzkoušet si schopnosti konkrétního RIPu - a to zejména v případě velkých ploch stejné barvy a pozvolných barevných přechodů. Možná budete překvapeni, jak často bude váš RIP v těchto případech vytvářet shluky bodů (plocha bude skvrnitá). Proto asi také není divu, že se zatím v praxi se stochastickým rastrem setkáváme poměrně málo.

TRAPPING
Trapping je technologie, která umožní řízení přetisků barev. Díky technologickým tolerancím stroje a díky papíru, který při tisku pracuje, dochází k nepřesnostem soutisku barev.
Tento jev se projeví jako malá mezera mezi dvěma barevnými objekty, kterou je vidět bílý papír. Nepřesnosti při tisku se nedají exaktně změřit nebo odhadnout. Největším problémem hlavně u větších tiskových strojů je natahování papíru v závislosti na rychlosti běhu stroje, vlhkosti vzduchu a okolní teplotě.

Metody trampingu
Algoritmus trappingu musí upravit velikosti dvou překrývajících se objektů nebo upravit barvy na jejich rozhraní, aby při tiskových nepřesnostech nedošlo k prosvítání papíru a tvorbě rušivých míst.
Elektronické systémy používají principiálně dva způsoby trappingu:
- objektově orientovaný trapping,
- bodově (pixelově) orientovaný trapping.

Základní forma trappingu, kterou má celou pod kontrolou uživatel a která se běžně používá v programech pro zlom stránky (InDesign, PageMaker, QuarkXPress), je prvá metoda – objektově orientovaný trapping. Tato metoda umožňuje vytvořit kolem libovolného objektu na stránce rámeček definované šířky. Tento rámeček o několik bodů přesahuje objekt a zabraňuje vzniku bílé mezery na rozhraní objektů.

Druhá metoda – bodově orientovaný trapping – je přesnější a kvalitnější, ale velmi náročná na výpočty a množství zpracovávaných dat, proto je nutno použít specializované programy či provést trapping na ripu.
Existují tři techniky jak trapping provést:
- rozšíření horního objektu
- rozšíření spodního objektu
- přidání třetí barvy

Pokud je horní objekt světlejší než dolní, zvětší se jeho velikost o několik bodů, aby přesahoval do spodního objektu. Pokud je tomu naopak, pak se rozšiřuje spodní objekt, aby byl o několik bodů zasunut pod horní objekt. Hodnota třetí barvy, která se aplikuje na trappovou zónu mezi objekty, se bere jako větší hodnota z obou hodnot příslušné základní barvy CMYK každého z objektů. Trapping také řeší podtisk černé barvy barvou cyan, aby černá byla správně sytá bez chyb. Pro černý text se pak používá nastavení tzv. overprintu (přetisku), který zabrání, aby objekty pod textem byly „vyžrány“.

Každý tiskový stroj a každý papír mají své vlastní nároky na hodnoty (velikosti přesahu) a techniky trappingu. Je proto třeba následující hodnoty z tabulky konzultovat s tiskárnou a podle jejich zkušeností (pokud je mají) se řídit.