materiální prameny – zasahují dříve, než norma vstoupí v platnost, ke zformování této normy přispívají faktory, které nemají pr. povahu (sociologie, filosofie) – odpovídá na otázku proč ukládá daná právní norma daná práva a povinnosti (poměr sil mezi státy, morálka, náboženství, pocit solidarity)
formální prameny = formy práva – odpověď na otázku jak – vnější formy, v nichž subjekty právo poznávají a identifikují, pozitivněprávní povaha – součást MP – požadavek pr. jistoty
- nestejná míra dynamiky (materiální prameny větší)
formy pramenů musí být právem definovány – čl.38, odst.1 Statutu MSD OSN:
- mezinárodní úmluvy – obecné i partikulární, stanovící pravidla výslovně uznaná státy
- mezinárodní obyčej – důkaz obecné praxe uznávané za právo
- obecné zásady právní uznávané civilizovanými národy
- soudní rozhodnutí
- učení nejkvalifikovanějších znalců
i když jde o pokyn MSD – vázány téměř všechny státy světa, navíc podobně upraveno už pro Stálý dvůr Mez. spravedlnosti
klasifikace
základní (úmluvy, obyčeje, někdy i obecné zásady) a pomocné (soudní rozhodnutí, učení znalců) – nevypořádává se s postavením ekvity
psané (úmluvy) a nepsané (obyčeje, zásady) – připomínky: existují nepsané dohody (verbální a tacitní)
živelná a cílevědomá normotvorba
deklaratorní (obyčej– důkaz existujícího práva – dříve, dnes se vědci shodují, že obyčejotvorný proces je procesem právotvorným – tj. konstitutivním) a konstitutivní proces
později akceptována nová kategorie – jednostranné akty státu
zvláštnosti pramenů MP
- menší míra formalismu než VP - větší relevance materiálních pramenů (nezbytné při studiu obyčejotvorného procesu)
- souřadnost – neexistuje vztah nadřazenosti a podřazenosti jako ve VP, neznačí rovnocennost pramenů
- normy jsou autonomní – státy se podílejí na vzniku norem, jimiž jsou potom vázány
na rozdíl od VP přiznává povahu pramene i právním úkonům individuální povahy
systém pramenů
vychází ze stejného základu - normotvorný souhlas státu – jednotlivé formy MP se od sebe navzájem liší právě způsobem vyjádření souhlasu
za zdroj jednoty je třeba spatřovat působení zásady svrchované rovnosti
autonomie vůle – preference skutečného obsahu státní vůle před formou jejího vyjádření
pružnost neformální existence M závazků – zabezpečuje, že se závazky aplikují jen na státy, které si to skutečně přejí, ale současně je i zdrojem právní nejistoty
na druhou stranu – působení reciprocity tenduje spíše k zabezpečení právní jistoty –
- požadavky právního formalismu
nižší míra formalismu – převaha svrchovanosti (jednostranné právní akty, tacitní dohody –
- konsens podle konkludentního chování stran, M obyčej)
vyšší stupeň formalismu (verbální dohody, M smlouvy sjednané ve zjednodušení formě)
nejvyšší míra formalismu (M smlouvy sjednané v plné formě)
Mezinárodní smlouva
dříve – závaznost se přičítala náboženským pohnutkám, postupně M smlouva dodržována, protože to přikazuje pravidlo MP – pacta sunt servanda
smlouvy jsou dodržovány, přestože neexistuje ústřední výkonná moc - důvodem existence smluv jsou dohodnuté vzájemné výhody stran (státy pak zainteresovány na jejím plnění)
podle obyčejového práva: M smlouva = ujednání dvou nebo více subjektů MP, které má z vůle těchto subjektů MP účinky a řídí se MP
identifikační znaky:
- má povahu ujednání – důvodem závaznosti je konsens stran, její pojmenování (dohoda, protokol, úmluva, konvence, pak, charta, statut, ústava, deklarace) není z hlediska MP relevantní, právní význam nemá ani způsob vyjádření konsensu – důležitý pouze obsah
- dva nebo více subjektů MP – rozlišování na dvou- a mnohostranné (někdy plní úlohu „M zákonů“ - právotvorné úmluvy)
- mezi subjekty MP – státy, příp. MO, i tzv. konkordáty (smlouva mezi státem a Svatou stolicí – v míře v níž se uznává její M subjektivita) - za M smlouvu se nepovažuje dohoda státu se soukromou osobou, většinou ani mezi územně samosprávnými celky
smlouvy, které uzavřely představitelé států, ale jako soukromé osoby – tzv. gentlemanské dohody (nevyvolávají právní účinky, nedodržení sankcionováno výlučně zpochybněním politické a morální pověsti státníků)
- vůle stran cílí k tomu, propůjčit smluvnímu ujednání MP účinky - nutné je odlišit čistě politická ujednání (strany uzavřely s úmyslem nepropůjčit jim žádné právní účinky)
- M smlouva se spravuje MP, pokud se státy dohodnou, že se ustanovení smlouvy budou řídit VP jednoho z nich – nejedná se o M smlouvy (zpravidla v souvislosti s úpravou ekonomické činnosti)
smluvní definice: (užší) Vídeňská úmluva o smluvním právu: M smlouva = M dohoda, která je uzavřena mezi státy písemnou formou a řídí se MP (ponechává stranou verbální a tacitní dohody a také dohody mezi jinými subjekty MP)
závažným problémem – praxe výhrad k M smlouvám (jednostranné prohlášení subjektu MP současně s převzetím závazku – vyloučení nebo změna některých ustanovení) – proti smluvní rovnosti, právní jistotě – snaha o omezení
Mezinárodní obyčej
jako statický jev – forma MP -
obtíže spojené s nesnadnou identifikací (zjištění obsahu, určení subjektů) – státy sice obyčejové právo tvoří – živelně, takže samy pak obtížně zjišťují výsledek normotvorby = paradox
obyčejová norma MP = materiální (usus longaevus) + subjektivní (psychologický – opinio iuris) prvek
materiálním prvkem – kvalifikovaná praxe subjektů MP – vytváří množina dílčích chování, z nichž některá vystupují jako precedenty (činy nebo opomenutí, které mění existující realitu) – není subjekty výslovně formulováno, je třeba ho z praxe vyvodit
vlastnosti praxe:
- opakovaná: nestačí jeden precedent
- stejnorodá: všechny prvky praxe směřovaly ke vzniku téže obyčejové normy, obyčejotvorný proces absorbuje i postoje k precedentům nebo jejich toleranci (ne prostá lhostejnost)
chování států v M vztazích i ve V měřítku, ke stabilizaci obyčejových pravidel přispívají i akty jiných subjektů a jednotek (rezoluce VS OSN a orgánů dalších MO, rozhodnutí M soudů a arbitrážních orgánů, ale i odborných nevládních organizací a jednotlivých znalců MP)
- nepřetržitá: přetržitost je dána tím, že státy sice několikrát jednají v obdobných situacích stejně, jindy ve stejné situaci zvolí jiné chování
- rozšířená a reprezentativní: obyčejové právo se odvozuje z chování M systému – reálný vliv států (největší velmoci a tzv. zainteresované státy) – jiné státy nemají takový vliv – často bývají vůči takové praxi pasivní – aby jejich pasivita nebyla vykládána jako souhlas – systematické protesty – takový stát pak není vzniklou normou vázán
- déledobá: dříve „od nepaměti“, dnes mnohem menší nároky na dobu trvání praxe (vyšší intenzita M života, komunikace), navíc je třeba hodnotit relativně – závisí na intenzitě praxe, na individuálních okolnostech, na vztahu k dosud platnému právu
subjektivní prvek – má odhalit, proč se státy chovají určitým způsobem (motivace) = přesvědčení subjektů o pr. závaznosti pravidla chování obsaženého v dané praxi (opinio iuris), obtížnost zjišťování svádí k jeho opomíjení (presumovaní), pokud z okolností nevyplývá, stát není o závaznosti přesvědčen – zjišťování se soustředí na vnější projevy právního vědomí států
ale nelze úplně pominout – dovoluje stanovit, zda daný vzor chování je pravidlem MP nebo je součástí jiného mimoprávního normativního systému, nebo jen pouhou zvyklostí nebo zdvořilostí
existenci je možné vyvodit:
poukaz na závaznost obyčejového pravidla v deklaratorní M smlouvě,
deklaratorní rezoluci VS
výslovné přiznání závaznosti ze strany státu
stát respektuje i tehdy, je-li to pro něj nevýhodné
jako dynamický jev – teorie živelnosti (sněhová koule – common-law), teorie konsensuální (není rozdíl mezi M obyčejem a M smlouvou – jeden stát dává návrh druhý na něj reaguje)
proces nelze upravit MP, jeho norma stanoví až vnější formy obyčejového práva
konsens se také uplatní, ale ne jako nutný předpoklad závaznosti obyčejové normy – precedent aktivního státu a tacitní souhlas jiných s jeho chováním -> tacitní dohoda – působí jednorázově a nelze ji interpretovat jako uznání konečné závaznosti, ale s dalším opakováním precedentů i další tacitní dohody – vstupují další faktory (pr. vědomí, tradice, reciprocita) => pasivní státy se postupně podrobují praxi aktivních států s vědomím, že případný protest by už nebyl právně významný(příslušné obyčejové pravidlo se stalo závazným)
poměr smlouvy a obyčeje
- smluvní a obyčejová pravidla jsou právně rovnocenná
- možnost konkurence mezi smluvními a obyčejovými normami – protože jakékoli MP pravidlo může být v obyčejové i smluvní formě
souběh může být komplementární – paralelní smluvní a obyčejová úprava je vzájemně obsahově slučitelná, ale účelnost i účinnost celé úpravy podmiňuje právě souběh pravidel v obou formách, které se doplňují
obyčejové a smluvní normy, které upravují tentýž vztah totožně – poměr kumulativity – normy si zachovávají odlišnou existenci, protože vznikly ve specifických normotvorných procesech, podléhají různým pravidlům interpretace, neshodují se okruhy subjektů
konkurence vzájemně obsahově neslučitelných obyčejových a smluvních pravidel zásadně nevyvolává formální neplatnost žádného z nich – uplatňují se pravidla interpretace (sama nejsou právně závazná, ale často jejich použití ukládají M smlouvy): lex specialis derogat generali, lex posterior derogat priori
desuetudo (vyjití normy z užívání)
norma nepozorovaně mizí tím, že se jí subjekty v praxi nedrží – vykazuje obyčejovou povahu,
destruuje důvody závaznosti obyčejových pravidel
materiální prvek – negativní praxe (opakované, jednotné, nepřetržité, rozšířené, reprezentativní a dostatečně dlouhodobé neuplatňování určité normy v situacích, kdy by uplatňována být měla); subjektivní prvek – přesvědčení subjektů, že jim toto neuplatňování ukládá, opravňuje k němu nebo dovoluje MP
ve své čisté formě by vytvářelo vakuum, ale ve skutečnosti k vyjití starší normy z užívání, když její dodržování není možné při současném respektování normy pozdější
přirozené pro obyčejová pravidla, je však schopno přivodit i zánik smluvních pravidel – protože existuje zásada pacta sunt servanda – strany častěji volí jednorázové suspendování, aniž by zpochybňovaly jeho závaznost, pokud ostatní strany mlčky tolerují – tacitní dohoda – opakující se praxe – v právním vědomí stran se oslabuje pocit závaznosti soustavně neuplatňovaného pravidla a celý vývoj plyne ke konsolidaci subjektivního prvku desuetudo
případy:
Diplomatický azyl (Kolumbie v. Peru), MSD 20/11/1950
Kolumbie se dovolávala obyčeje o posouzení politických zločinů (azyl povstalci – chtěli ho odvést ze země) – zamítnuto MSD – pro neustálenost, Montevidejských úmluv z roků 1933 a 1939
Kontinentální šelf Severního moře, MSD 20/02/1969
otázka stanovení hranic kontinentálního šelfu – buď podle Ženevské úmluvy o pevninské mělčině z roku 1958, nebo podle údajného obyčeje (stejných podílů), kterého se dovolávalo SRN vůči Dánsku – zamítnuto pro neprokázání vzniku obyčeje – ustálená praxe není dostačující, pokud není doprovázena vědomím závaznosti
důležité, jestli státy jednaly jak jednaly, protože považují určité pravidlo za obyčejové nebo z nějakého jiného důvodu – opinio iuris – důležité jako důkaz existence M obyčeje
Žádné komentáře:
Okomentovat