poměr MP a VP má dvě dimenze: materiální – společenské vztahy lze rozdělit na vztahy upravené výlučně MP, vztahy upravené konkurenčně VP a MP a na vztahy upravené výlučně VP (výlučná pravomoc států)
materiální aspekt koexistence nevzbuzuje zásadní teoretické ani praktické problémy
složitější otázka použití formálních kritérii – platnost pr. norem a jejich pr. síla
monistické učení
jako jeden pr. systém (teoretici nalézající podstatu práva mimo lidskou vůli)
předpokládá harmonii celého právního řádu zajištěnou pevnými pravidly vylučující konflikt mezi jeho prvky
pro platnost normy, která je v rozporu s jinou normou je rozhodující její pr. síla, není rozhodující jestli je VP nebo MP, příp. lex posteriori derogat priori
ale musí rozlišovat MP a VP – vede k paradoxu, vnitřnímu dělení, přičemž jedno nebo druhé považují za prvotní
teorie primátu VP
stát přijímá závazky vůči jiným státům sebeomezením (autolimitací své svrchované vůle), státní orgány k tomu zmocněny ústavou či jinými předpisy VP (problém- obyčej)
teorie primátu MP – podřizuje VP formou delegace pravomocí MP (zmocňuje stát k vlastní zák.činnosti) – tzn. MP se stává bez specifického aktu součástí VP, normy VP, kt. jsou v rozporu s MP, jsou automaticky stiženy neplatností – kritika: dějiny primát MP nepotvrzují -MP by muselo dát vzniknout suverenitě, ne naopak, také tomu odpovídá základní interpretační pravidlo o svobodě jednání států (stát může vše, co mu MP nezakázalo), stejně i praxe VP – v mnohých státech se MP považuje za součást VP, ale na základě generální recepční normy, ne důsledek podřízení se
tendence k integraci MP a VP uvnitř užších seskupení států EU
tradiční dualistické učení
rozdíly mezi VP a MP podstatné – vylučuje jejich jednotu
odlišné pr. systémy opírající se o odlišné subjekty, prameny, orgány jurisdikční i sankční, nestejné vztahy, které upravují, nemůže mezi nimi dojít ke konfliktu, protože každý z nich má jiné adresáty práv a povinností
pro přímou vnitrostátní závaznost norem MP je pak nutná předchozí recepce (přijetí) státem – buď generální povahy nebo speciální (individuální)
zásada svrchované rovnosti
odstředivé účinky suverenity se projevují existencí VP (vztahy nadřízenosti a podřízenosti)
integrující účinky se projevují existencí MP (vztahy souřadnosti)
zohledňuje dualistické pojetí – základem je souhlas států a společná vůle při tvorbě MP – právě vůle států poskytuje MP základ jeho platnosti a závaznosti
poměr MP a VP z pohledu MP
MP je uzavřený systém, existence VP je pro něj jen mimoprávní skutečnost, trvá na své nadřazenosti nad normami VP
zásada superiority MP – není vyhlášena v Chartě OS, ale státy ji uznaly („pacta sunt servanda“ – obyčej, výslovně potvrzen pro oblast smluvního práva ve Vídeňské úmluvě o smluvním právu + zásada, že stát nemůže proti jinému státu namítat vlastní ústavu, aby se vyhnul závazkům, které mu ukládá MP nebo platné smlouvy
normy MP a VP si odporují nebo jsou neslučitelné: MP předpokládá existenci normy VP, která ale není, nebo ve VP je norma, která ukládá chování MP zakázané – důsledky z pohledu MP (MO):
- konstatuje obsahovou neslučitelnost, nemůže ale uvedenou V normu změnit nebo zrušit
- prohlásí uvedenou normu za nepoužitelnou na M úrovni, V platnost zůstane zachována
- může rozhodnout o M odpovědnosti státu (pokud na jejím základě došlo k chování, kt. je na újmu jinému subjektu MP)
- protože nelze chtít normu změnit nebo zrušit, MO se spokojí s uložením spravedlivé satisfakce poškozenému subjektu
V úprava je nad rámec M úpravě – MO nemůže konstatovat ani protiprávnost V úpravy, ani její nedovolatelnost v M měřítku
poměr MP a VP z pohledu VP
preference dualistického řešení – každý stát si ponechává konečné rozhodnutí o tom, které normy MP a jak přenese do vlastního pr. řádu – rozhodnutí o recepci náleží zákonodárnému sboru
způsoby recepce MP
adopce – tradičně v anglosaském systému (ne výlučně) = osvojení normy MP v rozhodovací činnosti soudce
transformace – zachování doslovného znění MS a její vyhlášení v některé formě VP – vhodná u unifikačních smluv, nezajišťuje ale jednotný výklad MS ve všech smluvních státech – výhoda: převod všech závazků, nevýhoda: případný paralelní výskyt stejných norem
adaptace – ne doslovný, pouze obsahový přenos M závazků do forem VP – vhodná u harmonizačních smluv – nevýhoda: možnost nepřesného přenosu, výhoda: vyloučení zdvojení, pochopení pro zvláštnosti
inkorporace – vtažení normy MP do VP, aniž by přitom ztrácela formu MP, pouze se jí propůjčují účinky VP, praktická pro MS, které zakládají práva a povinnosti pro FO a PO, jejichž provádění je podrobeno jednotné M kontrole, V orgány jsou povinny vykládat i interpretovat normu jako MS, ne jako V předpis
recepce různých forem MP (VP často zmocňuje k recepci jen některých forem MP)
MS - common-law mimo USA vždy transformace, v USA institut bezprostředně použitelných smluv – v modifikované podobě i v kont.syst. – jen pravidla, která jsou dostatečně jasná a přesná, musí být patrno, že jsou adresována přímo subjektům VP (ne státům), o splnění těchto podmínek rozhodne V orgán
obyčej – common-law – adopcí (UK – Blackstone, USA – adopční zásada v ústavě), kont.syst. – složitější: zakotvení recepce „obecně závazných pravidel MP“ – 1.vlna po 2.sv.v. (Něm,Fr,It), 2.vlna po 1989 – státy střední Evropy – inkorporace
moderní V úprava recepce i jiných forem: akty orgánů MO, rozhodnutí M soudních orgánů
stupeň právní síly norem MP v VP
v hierarchicky budovaném systému VP – třeba stanovit pr. sílu normy MP
superiorita MP – nejvíce v Nizozemsku – smlouva na úrovni Ú - lex specialis derogat generali
někde nadřazeno zákonům, ale pod Ú (Francie 1958)
anglosaské státy a většina latinskoamerických států – na úrovni běžných zákonů – skromné VP postavení
některé to legislativně vůbec neřeší (Portugalsko) – řešení v působnosti ústavního, či obecného soudnictví
rozlišování typů smluv podle toho, zda byl vyžádán souhlas Parlamentu, Polsko – mezivládní podřízeny zákonům
Žádné komentáře:
Okomentovat