– neexistuje jako holá číslice, většinou si ji učitel doplní slovním údajem ve svém zápisníku. Výhodou je také, že dovoluje srovnávat různá hodnocení mezi sebou, poukazuje na vývoj, tedy jak se žák vyvíjí. Kdyby bylo jenom slovního hodnocení, začal by se učitel „topit“ v nepřehledné houštině obtížně srovnatelných údajů.
Na druhé straně existuje vážná námitka týkající se objektivity známky. Za číslicemi se u známek může skrývat mnoho naprosto nesrovnatelných významů. Zdá se, že nejvhodnějším přístupem ke známce bude uvědomit si její výhody i její limity a pokusit se stanovit postupy, které dovolí využít jejích výhod a zároveň se vyhnout nebezpečím, jež s sebou známka nese:
1. Formativní využití známkování
- mění úlohu školní známky z prostředku (od)souzení v informační a komunikační nástroj, který žákovi ukazuje, v jaké fázi cesty k cíli se právě nachází.
2. Známkování podle kritérií
- známky vztahujeme více ke kritériím (objekt hodnocení: popis, kritéria hodnocení: gramatická správnost, originalita, přehlednost, pečlivost) a nezdůrazňujeme srovnávání žáků mezi sebou, je to informativnější než běžné známkování podle objektu hodnocení (trojka z diktátu, dvojka z popisu atd.) Žák tak má info o tom, kde může zjednat nápravu (v jaké oblasti). Také to vyzdvihuje položky, ve kterých si vedl úspěšně, přestože jinde se mu dařilo hůře. Zároveň to umožňuje stanovit průměr. Takové hodnocení je přehledné I pro rodiče a je tak podkladem k dialogu s žáky a případně s jejich rodiči.
3. Známkování podle individuální normy
- v praxi se zatím využívá u dětí se speciálními vzdělávacími potřebami (žáci postižení, nadprůměrně nadaní, aj.) pro něž se zpracovávají individuální vzdělávací programy, které vymezují i způsob hodnocení žáka.
4. Autonomní hodnocení
Konečně autonomní hodnocení úplně proměňuje úlohu známky. V něm totiž nejde o to, aby známkoval učitel, ale známka je především jednou z možností, jak může hodnotit i sám žák. Je to jedním z hodnocením, s nímž se žák setkává po skončení školy, např. při vyhodnocování různých projektů, výrobků, pracovních výkonů apod., které bude muset sám dobře zvládnout.
Nejvíce škod je napácháno tehdy, nejsou-li učitelé schopni žáky zaujmout výukou a hodnocení jim slouží především jako „bič a cukr“. Známka pak zatlačí do pozadí všechny ostatní možné motivy, včetně motivu učení se zájmu o problém, z touhy po poznání a podobně. Záleží tedy na učiteli, jak bude se známkou pracovat a jakou roli jí budou přisuzovat rodiče žáka. Při známkování musí učitel přihlížet k aktuálním podmínkám, ve kterých se má hodnocení známkou uplatnit, zejména vzhledem k osobní situaci žáka. Pokud některé z podmínek „ pravidla SIR“ nevyhovuje, mělo by se od známkování upustit a volit jinou formu hodnocení.
Další skutečností je, že známky mají také funkci rozřazovací, dle kterých jsou žáci tříděni dle dovedností tak, aby mohli snadněji pokračovat do dalších stupňů vzdělání nebo do určitého typu práce.
Žádné komentáře:
Okomentovat