3b. Ofsetová tisková forma.

3b. Ofsetová tisková forma. Úprava hliníku při výrobě, jednotlivé další fáze procesu výroby ofsetové tiskové desky.


Za vynálezce tisku z plochy je považován pražský rodák Alois Senefelder. Na konci 18. století. Vynalezl tiskovou techniku zvanou litografie nebo také kamenotisk, protože se tiskne z kamenné tiskové formy, která je upravená tak, že tisknoucí místa přijímají barvu a netisknoucí místa vodu. Dnes je tato technika využívána jako umělecký tisk. Další dnes již nepoužívanou technikou tisku z plochy je světlotisk, vynalezl ho Jakub Husník z Prahy v r. 1868. Tiskne se ze skleněných desek, polévaných citlivou vrstvou želatiny, na kterou se kopíruje tiskový obraz. Světlotisk věrně kopíruje jednobarevné i vícebarevné tónové předlohy, ale nevýhodou je nízká životnost tiskové formy a velmi nízský výkon. Naopak v dnešní době nejrozšířenější průmyslovou technikou tisku z plochy je ofset. Vynalezl ho Američan W Rubel a Němec Caspar Hermann, kteří nezávisle na sobě zkounstruovali v roce 1905 ofsetový tiskový stroj. Rozvíjet se ofset začal až po druhé světové válce, zvláště po vynalezení fotosazby. Dnes představuje hlavní tiskovou techniku, kterou se tiskne více než 60%tiskovin z celého světa. Využívá se při tisku novin, časopisů, knih, propagačních tiskovina obalů.

Ofset je nepřímá tisková technika. Z tiskové formy je obraz přenesen na gumový potah přenosového válce a pak teprve na papír. Jako tisková forma slouží kovová nebo plastová deska, která je upnutá na formovém válci. Při tisku z plochy jsou tisknoucí a netisknoucí prvky v jedné rovině a přenos barvy je zajištěn fyzikálně-chemickými vlastnostmi tisknoucích a netisknoucích míst. Netisknoucí místa jsou hydrofilní a tisknoucí oleofilní. Netisknoucí místa jsou tedy smáčena vodou a tisknoucí místa tiskovou barvou. Tisk je realizován nepřímým přenosem barvy z tiskové formy na potiskovaný materiál přes přenosový válec. Použití přenosového válce s pružným potahem prodlužuje životnost tiskové formy, umožňuje reprodukci jemných detailů kresby i na drsnější povrch a tisk za poměrně malých tlaků. Ofsetový tisk je možno realizovat s vlhčením nebo bez vlhčení. Ofset s vlhčením je založený na principu opakovaného nanášení tenkého filmu vlhčícího roztoku, který smáčí povrch netisknoucích míst tiskové formy a zabraňuje tak na těchto místech přilnutí tiskové barvy. Ofset bez vlhčení využívá pro selektivitu tisknoucích a netisknoucích míst na povrchu tiskové formy vrstvu silikonového kaučuku, který pokrývá netisknoucí místa, čímž zabraňuje přenosu barvyu z těchto míst.

V současné době jsou základem většiny ofsetových tiskových forem hliníkové desky nebo folie. Hliníkové desky se připravují elektrolytickou přípravou. Když se elektrolyticky vyloučí z taveniny bauxitu kovový hliník, následuje proces jeho přetavování a odlévání do bloků, ze kterých se po dalších technologických operací vyválcují hliníkové pásy plechy požadované tloušťky a kvality. Pro výrobu tiskových desek se však musí upravit jejich povrch. Hliníkové plechy se nejprve musí zbavit nečistot zbylých po válcování. Plechy se čistí organickými rozpouštědly nebo alkalickými roztoky. Po vyčištění desky následuje zdrsnění povrchu desky. Je to proces, který umožňuje rovnoměrné zdrsnění ofsetových desek za účelem snadnější aplikace světlocitlivé vrstvy. Zdrsňování je možno provádět třemi způsoby a to mechanicky, elektrochemicky nebo anodickou oxidací (eloxováním).

Mechanické zdrsnění povrchu hliníkového plechu se provádí rotujícími ocelovými nebo silikonovými kartáči a to buď za sucha nebo za mokra. Mokrý proces zdrsňování je kvalitnější a podstatně rovnoměrnější.

Elektrochemické zdrsnění je speciální druh elektrolýzi za průchodu střídavého proudu, v praxi se jako elektrolyt využívá rotzok kyseliny chlorovodíkové, dusičné a trihydrogenfosforečné, proces zdrsňování probíhá ve čtyřech fázích, nejprve se vytvoří zárodek zdrsňování, poté se zárodek rozrůstá, pak dochází k rovnoměrnému zdrsnění a nakonec vzniknou malé černé body na povrchu desky.

Anodická oxidace nebo-li elexování je umělé nanášení oxidu na povrch hlinikové desky za účelem lelpší přijímavosti vody. Jako elektrolyt se používá roztok kyseliny sírové nebo roztok kyseliny trihydrogenfosforečné, nežádoucím jevbem je však zadržování vody a oxidu hlinitého v polích. Tím ztrácí povrch hydrofilní vlastnosti a to se může projevit tónováním tiskové barvy na netisknoucích místech.

V současné době jsou hliníkové desky dodávány jako předcitlivěné–presenzibilované, tj. již opatřené světlocitlivou vrstvou. Desky se dodávají obvykle o tloušťkách 0,17-0,7 mm. Vrstva je nanášena v tekuté formě v tenké vrstvě na nekonečný hliníkový pás. To je nutné provádět za absolutně bezprašných podmínek. Přesně řízené systémy dávkování, nanášení i následné regulované sušení, zabezpečují stejnoměrnou tloušťku vrstvy v celé šíři pásu, a tedy její konstantní světlocitlivé vlastnosti.

Po usušení a kontrole je hliníkový pás opatřený světlocitlivou vrstvou podélně i příčně řezán na požadované formáty desek. Je vyžadována vysoká přesnost řezu v mezích 0,5 mm. Hrany řezu nesmí mít žádný hrot, aby se při jejich použití vyloučilo poškození válců, gumových potahů a aby nedošlo ke zranění při manipulaci. Po opětovné kontrole a vytřídění jsou desky, prokládány ochranným papírem, baleny do papírů nebo smršťovacích folií a skládány do krabic nebo dřevěných beden.Máme dva základní druhy předcitlivěných desek a to desky s citlivou vrstvou světlem se rozkládající, která je založená na fotochemických vlastnostech diazosloučenin, které se světlem rozkládají a způsobují rozpustnost světlocitlivé vrstvy obvykle ve slabě zásaditých roztocích. To znamená, že osvětlená část vrstvy se stává rozpustnou v určitém typu rozpouštědla. Charakter presenzibilované vrstvy je tedy pozitivní a desky opatřené touto vrstvou se označují jako pozitivně pracující a jako kopírovacích podkladů se používá diapozitivní montáž.

A desky s citlivou vrstvou světlem se utvrzující jsou po osvitu schopny zesíťování. Vrstva je obecně rozpustná v jiných konkrétních rozpouštědlech, obvykle ve vodě, kdežto zesíťovaný produkt svou rozpustnost ztrácí. Osvětlená místa na tiskové formě zůstanou po vyvolání nerozpuštěna výsledkem vyvolávacího procesu je kopie oproti kopírovacímu podkladu obrácená. Charakter této vrstvy je negativní a desky opatřené touto vrstvou jsou označovány jako negativně pracující.

U zhotovení ofsetových forem záleží jestli jde o digitální bezdotykovou tiskovou techniku, která hmotnou tiskovou formu nevyžaduje nebo jde o analogovou dotykovou tiskovou techniku, která hmotnou tiskovou formu vyžaduje.

Vytváření obrazu na tiskovou formu pro analogový dotykový tisk se provádí buď kopírováním analogových kopírovacíxh podkladů, kde se pro zhotovení tiskové formy využívá světlo modulované buď odrazem od kopírovacího podkladu nebo průchodem kopírovacího podkladu. Kopi vyžaduje pro záznam toku záření světlocitlivou vrstvu nanesenou na tiskové desce. Zpracováním světlocitlivé vrstvy se získá kopie, která je po dalších úpravách přímo tiskovou formou.

Vytváření obrazu lze dělat i technologií CTP, kde se využívá bodový záznam nejčastěji modulovaným laserovým paprskem z viditelné nebo infarčervené oblasti do světlocitlivé nebo termocitlivé vrstvy.

Před samotným kopírováním se ale musí provést montáž. Pod pojmem montáž se obecně rozumí sestavování kopírovacích předloh do té podoby, jak bude v konečném provedení přenesena na tiskovou desku. Tento způsob je označován jako archová montáž.

Je-li výsledkem montáže stránka tiskoviny (knihy, časopisu, prospektu, apod.), označuje se taková montáž jako stránková montáž. Jedná se zejména o kompletaci textu a obrazu na stránce. Úprava textů do stránek se obvykle označuje jako zlom (lámání), kompletace s ilustracemi pak bývá často označována termínem integrace obrazu a textu. Montáž lze provádět elektrickým nebo ručním způsobem.

Elektronická montáž se provádí pomocí speciálních programů v počítači. Je-li elektronicky prováděna pouze stránková montáž, pak jsou příslušné kopírovací podklady pořizovány zmíněným způsobem od jednotlivých stránek, které jsou pak základními prvky pro montáž archovou.

Klasická (ruční) montáž je sestavování kopírovací předlohy z jednotlivých prvků a jejich upevňování na montážní podložku podle montážního zákresu. Montáž může být prováděna buď na průsvitné podložce, což je negativní montáž z transparentních kopírovacích podkladů. Nebo na odrazové podložce (obvykle papíru) zhotovené z odrazových kopírovacích podkladů.
Úkolem archové montáže je tvorba kompletního kopírovacího podkladu pro zhotovení tiskové formy. Umístění jednotlivých stránek tiskoviny musí být provedeno tak, aby po knihařském zpracování, tj. složení a oříznutí, byly stránky ve správném pořadí a postavení.
Aby mohla být montáž provedena, je nutné mít k dispozici:
a) filmy stránkových montáží, popř. jiné typy kopírovacích podkladů v požadované kvalitě.

b) kompletní maketu tiskoviny s vyznačeným formátem a postavením textů i obrázků na stránce, nebo otisky schválených a očíslovaných montáží

c) informace potřebné k vyřazení stránek tiskoviny

d) tiskový formát ofsetového stroje
Kopírovacími podklady pro ofset jsou obvykle pérové a síťové (rastrové) diapozitivy nebo negativy na transparentní podložce. Takové kopírovací podklady se upravují a upevňují na transparentní plastové folie nebo sklo (v případě odrazových předloh na papír). Kromě kopírovacích podkladů tiskovin musí být na montáži, následně na tiskové formě a na tiskovém archu ještě technologické značky, tj. soutiskové značky, značky pro skládání, řezání, označení složek, testovací značky pro kontrolu a řízení kvality tisku apod. Tyto technologické značky musí být umístěny do takového místa, aby po zpracování nijak nerušily (obvykle u ořezu, hřbetu…).
Kopírovací podklady musí odpovídat kvalitativním požadavkům této technologie. To znamená, že přechod, respektive rozhraní tisknoucího a netisknoucího místa musí být ostré. Součastně musí mít prvky dostatečné krytí.

Aby se minimalizovalo podkopírování, musí být vrstva kopírovací předlohy při kopírování v co největším kontaktu s kopírovací vrstvou tiskové desky. (kontakt vrstva na vrstvu), proto je v kopírovacích rámech realizováno částečné vakuum. Kopírovací předloha pro ofset musí být se strany vrstvy nečitelná (zrcadlově převrácená). Jelikož se montáž provádí tak, že kopírovací podklady se lepí na montážní folii stranou, kde není vrstva, tedy vrstvou k sobě, musí být montáž provedena nečitelně, tedy zrcadlově převráceně.

Důležitým procesem je vyřazování. Vyřazování je umístění stránek na tiskové formě, respektive montáži tak, aby po vytištění a složení archu následovaly stránky ve složce podle určeného pořadí (číslování stránek). Při vyřazování se vychází z celkového počtu tiskoviny, jejího charakteru, způsobu dokončovacího zpracování, počtu možných stránek ve složce, způsobu tisku a dalším technologickým omezení.

Arch, který se při dokončovacím zpracování skládá do knižní složky, se nazývá knižní arch. ten obecně nemusí být shodný a archem tiskovým, tj. formátem archu procházejícím tiskovým strojem. Složkou pak označujeme složený arch s jedním nebo více lomy. Pokud je složka tvořena složením jediného archu, nazývá se jednoduchá složka, pokud vzniká kombinací více složených archů, nazývá se kombinovaná složka.

Podle způsobu knihařského zpracování rozlišujeme potom vyřazování do sebe, kdy složky se vkládají jedna do druhé – V1 (maximálně 64 stránek) nebo kombinované složky. A vyřazování za sebou, toho se využívá při zpracování knihy. V tom případě se složky snášejí a přišívají se k sobě nití a vytváří se tak knižní blok, který se dále zpracovává.