1. Primární právo
- tvoří ho i smlouvy o přistoupení, slučovací smlouva z roku 1965, akt Rady o přímé volbě do EP z roku 1976
podstata: vymezení základních zásad komunitárního práva, cílů společnosti a stanovení kompetencí jednotlivých orgánů má jakýsi „ústavní“ charakter.
Z tohoto důvodu nejsou zakládací smlouvy z hlediska mezinárodního práva považovány za obyčejné smlouvy, ale za smlouvy vyššího charakteru.
Jednotlivé členské státy se vzdaly svých svrchovaných pravomocí a přenesly je na ES (= delegace pravomocí) – to umožňuje vydávání sekundárního práva.
2. Sekundární právo
- je odvozené z práva primárního
- vydávají ho samotné orgány společenství
- zřizovací smlouvy obsahují výčet pramenů sekundárního práva (nařízení, směrnice,…)
NAŘÍZENÍ
- obecně závazný předpis
- na úrovni ES je obdobou zákona na úrovni státu
- je závazné ve všech svých částech jako celek
- je bezprostředně aplikovatelné ve všech členských státech (není nutné ho transformovat do národního práva, stává se přímo jeho součástí)
- ! existují i nařízení, které ukládá vytvoření národního provádějícího předpisu – např. o statutu evropské akciové společnosti
- zavazuje nejen členské státy, ale i FO a PO
- nabytí platnosti – dnem, který je v nařízení uveden. Není-li uveden, tak nařízení nabývá platnosti 20. den po uveřejnění v úředním listu EU (část L)
- způsobí neaplikovatelnost těch částí národního práva, které jsou s ním v rozporu
Žádné komentáře:
Okomentovat