Vztah člověka ke dřevu se vytvářel od nejranějšího období historického vývoje lidstva. Od počátku civilizace byla dřevo jedním z prvních materiálů, z nichž byly zhotoveny nejen první pracovní nástroje, jídelní nádoby, nábytek, přístřeší, ale i první stroje a rituální a náboženské a umělecké předměty. Přímý styk se dřevem při jeho obrábění ovlivňoval zpětně motorický smyslový a intelektuální vývoj člověka.
Dřevo jako přírodní a po staletí snadno přístupný materiál působilo na vytváření životního prostředí a postupně se stalo i určujícím prvkem při formování lidských hodnot. Důkazem jsou řezbářské památky z nejstarších období, zachované snad na všech kontinentech. V nejznámějších muzeích světa jsou uloženy exponáty dokládající kulturní vývoj člověka od pravěku až po současnost. Lze připomenout nálezy v Egyptě, plastiky z řecké myto-logie, bohatě řezané, zlacené a barvené římské sochy. Orientální chrámy se zachovalými plasticky ztvárněnými eposy, legendami, díla oslavující historické a náboženské výjevy, plastiky, znázorňující vladařské počiny, bitvy a vítězství.
Byzantská doba zanechala vyřezávané umělecké památky ve slonové kosti, alabastru, mořské pěně, rohu, perleti a cizokrajných dřevech.
Z benátské éry zůstaly uchovány četné překrásné dřevěné sochy. Známě jsou i vyřezávané severské kostely. Dále vyřezávané interiéry ruských pravoslavných chrámů. Dřevořezby vynikající dokonalým opracováním jsou zachovány v Číně, Vietnamu, Japonsku, Indii a po celém Orientě. Dřevořezby se vyskytují v každém uměleckém slohu, od antického až po empírový. Je to zejména nábytek, sochy a církevní předměty. V Čechách kvetlo řemeslo řezbářství zejména za doby Karla IV, Vladislava II, Rudolfa II o němž se tradovalo, že se sám zabýval řezbářstvím. Církevní umělecká díla se vyskytují po celém území naší republiky. Chrámové dřevořezby jsou v Praze, Vysokém Mýtě, Kutné hoře v Lounech, Pelhřimově. Ve všech našich muzeích jsou uloženy exponáty vytvořené rukama lidových řezbářů. Můžeme vidět lidové řezby světců, madon a betlémů např. Třebechovicích pod Orebem.
Reliéf:
V podstatě skulptivní nebo plastické sochařské dílo vycházející z pevného plošného pozadí a s iluzivním náznakem třetího rozměru.patrně nejrozšířenější typ řezbářské techniky a sochařské výzdoby nábytkových ploch, používaný téměř ve všech obdobích.
Řezba
Tímto pojmem označujeme všechny práce v dřevě se skulptivním výsledkem, vznikajícím odnímáním dřevěné hmoty – skulptivním odřezává-ním. Zdobení nábytku a nábytkových dílů řezbou patří k nejstarším ozdobnickým technikám vůbec a sekáváme se s ním v každém slohovém období bez ohledu na provenienci. Povrch řezby se v jednotlivých obdobích ponechával buď v původním stavu, bez dalších úprav, nebo se mořil, polychromo-val a pozlacoval. Podle charakteru zpracování se v nábytkářství uplatňují hlavně následující druhy: vrubořez – vyřezávání motivu (ornamentu apod.ú do hmoty dřeva zářezy a rýhováním mělce pod rovinu plochy. Reliéf – poloplastická řezba mírně vystupující z hmoty, vytvořená pro čelní pohled. Basreliéf ( též plastický reliéf ) – hluboká řezba, u nichž se již objevují všechny tři rozměry výška, šířka a hloubka, prořezávaná řezba (prolamovaná nebo mřížka), při níž dochází k prořezávání materiálu v celé síle až do formy jemné mřížky, volná řezba - trojrozměrná, např. figurální kompozice, která se u nábytku objevuje ovšem sporadicky.
Řezba není omezena jen na dřevo, i když v případě nábytku to vždy byl prvotní materiál, ale může být realizována do jiných materiálů, jako je slonová kost, rohovina, měkký kámen apod.
Tauzování
Technika zdobení povrchu nábytku převzatá ze zlatnické práce a patrně z techniky arabského zdobení pažeb střelných zbraní. Do předem vyřezaných rýh v povrchu dřeva se zatlouká stříbrný nebo cínový drát tak, aby vytvořil s rovinou dřeva jednolitý povrch. S oblibou se tak vytvářel rostlinný ornament lineární kresbou, většinou doplňující další zdobné techniky – intarzii, inkrustaci apod. Tauzování se omezuje spíše na menší předmě-ty, např. šperkovnice apod. Tak jako většina ozdobnických technik, dosáhlo tauzování největšího rozmachu v 18. století. V některých případech se namísto stříbrného drátu používala tzv. amalgámová pasta, směs stříbrného prášku s rtutí nebo olověné pásky.
Tmelová technika
Zdobení povrchu nábytkových ploch vycházející z italské renesanční techniky pastiglia, které se poměrně značně rozšířilo ve střední Evropě v 18. století. Většinou ornamentální motiv se vyřezal v mělkém vrubořezu a zaplnil pastou nebo tmelem.
Soustružení
Opracování, v našem případě především dřevěných částí nábytku, na soustruhu. Jeden z nejstarších způsobů opracování jednotlivých dílců, zvláště u sedacího nábytku. Se soustruženými díly se můžeme setkat ve všech epochách bez ohledu na provenienci, snad s výjimkou rokokového nábyt-ku z období Ludvíka XV a klasicistního a empírového nábytku. Jestliže při soustružení dochází k pohybu nožem nebo dlátem do strany tak, že vzniká šroubovitý tvar, mluvíme o tordování. Tordovaný sloupek byl velmi oblíben motivem sedacího nábytku, ale i např. u baldachýnů postelí, u různých typů stolků apod. Tordované nohy a spodní části židlí má často španělský a italský nábytek od 17. století. Od konce 17. století a téměř celou první polovinu 18. století se tordovaný sloup objevuje na skříňovém nábytku, zvláště středoevropské provenience.
Boulleova technika (marketerie)
Speciální technika povrchové výzdoby především exkluzivních kusů nábytků nazvaná podle Maitre ébéniste Ludvíka XIV, Charlese André Boullea. V podstatě jde o náročnou intarzii cínem, mosazí a želvovinou. Mimo těchto základních materiálů se intarzie doplňovala též slonovinou a různobarevnými dřevy, z nichž největší uplatnění nacházel eben. Tenké destičky jednotlivých materiálů se společně vyřezávají do tvaru budoucího ornamentu a ve vzájemné kombinaci se skládají a přilepují na povrch nábytku, hodin apod. Podle použitých materiálů a podle toho, který z materiálů ve výzdobě převládá, rozeznáváme pozitivní intarzii (premiér effet a partie nebo Boulle), která je kombinací světlé mosazi na tmavším základě želvoviny, a negativní intarzii ( též deuxieme effet nebo contre Boulle), kde se na kovovém, světlém základě vytvářela ornamentika tmavší želvovi-nou. Intarzované plochy nábytku se navíc doplňovaly bohatým mosazným nebo bronzovým kováním v rozích a po okrajích. Originálních Boulleových prací se zachovalo jen málo, ale téměř po celý závěr 17. a první polovině 18. století byla Boulleho technika s oblibou napodobována, zvláště ve francii a střední Evropě. V 18. století se tato technika doplňovala o gravitování jednotlivých materiálů bohatou ornamentikou a želvovina se často přibarvovala na červeno. Celkový dojem zvýšilo závěrečné vyleštění plochy politurou.
Dřevořez a dřevoryt
Řezbářské nástroje slouží nejen k zhotovování zdobných a účelových předmětů ze dřeva, ale i k výrobě tiskařských forem pro umělecké tisky. Uchovaly se klasické dřevořezy a dřevoryty, které se používaly již ve středověku. Vrcholu v dřevořezu byla dosaženo v Japonsku, kde tyto techniky mají historickou tradici. Grafické možnosti výtvarného vyjádření jsou široké. Záleží na kvalitě předlohy a na umu a dovednosti řezbáře, jakou bude mít konečný výrobek uměleckou hodnotu.
Dřevořez
- grafická technika z výšky
- nejstarší grafická technika známá již v Egyptě a Babylóně, užívaná k potisku tkanin
- ilustrace v 1. tištěných knihách.
Lze zpracovat pomocí ostrého nože nebo dláta. Potřebuje kus měkkého prkénka, řezaného po délce, nejlépe lipového. Prkénko se ohobluje a obrousí na tloušťku 20 až 50 mm . Na upnuté prkénko se přenese kresba a dlátkem se vyřežou kontury. Místa mezi kresbou vybíráme dlátkem do hloubky asi 2 – 3 mm. Natřeme barvou a uěláme zkušební otisk.
Dřevoryt
- nová technika užívaná od 18. stol
- používají se tvrdé zimostrázové desky
- technika dává možnost nejjemnějšího odstupňování světlých a tmavých ploch
- knižní ilustrace
Zhotovíme podobnou techniku. Pracujeme speciálními rydly na tvrdém dřevě. Hrušeň, ořech, jilm… Špalíček musí být řezaný kolmo k létům. Na špalíčky o velikosti 50x100 mm přeneseme kresbu. Ryjeme do hloubky asi 1 mm. Kontrolní otisk uděláme stejně jako u dřevořezu.
Intarzie
Dekorativní zdobení základních ploch dřeva, vykládáním jinými druhy dřeva.
Inkrustace
Termín pyrotechniky zdobení povrchů materiálů, vkládáním jiných materiálů
Chebská technika (práce)
Reliéfní intarzie z různobarevných měkkých dřev. Technika 17. stol. V okolí Chebu a také v pražských hutích.
Technika Boulle
Nejkrásnější, ale i jednou z nejchoulostivějších, je citlivá ke změnám teploty a vlhkosti, vzhledem k použitým materiálům. Dřevěná dýha po-tlačená na minimum. Vlastní intarzie je tvořená kovovými plíšky (z cínu, mosazi) a želvovinou podbarvenou do červena.
Lidové řezbářství
Výroba nejrůznějších předmětů běžné potřeby ze dřeva byla tradiční každodenní činností rolníků i řemeslníků. Výrobu dlabaných msiek, talířů, lžiček, různých hůlek, vařeček, kleští potřebných při vaření a manipulaci s nádobami, dále koryt, věder nebo jednotlivých vydlabávaných člunů, tkalcovských stavů apod. zvládal každý šikovný hospodář nebo hospodyně za pomoci základních nástrojů (sekera, nůž). Pila tehdy sice již známa byla, ale nebyla příliš rozšířena a ani používána
Specializovanější řemeslníky můžeme očekávat v případě náročnějších výrobků, jakými byla například kola nebo celé vozy či lodě, rádla, pluhy, sudy atd., kde byla třeba složitější součástky například spojovat bez pomoci hřebů nebo naopak opatřována speciálním kováním. Déle známe také například soustružníky dřeva a to vyjímečně dokonce i jménem. Z knížecích darovacích listin kapitule boleslavské, vyšehradské a klášterům kladrubskému a ostrovskému z 11 – 12. stol. se dozvídáme o řemeslnících usazených v osadách v okolí Libušínského hradiště. Konkrétně jménem je tu tak třeba zmíněn soustružník dřeva Dvojboj, který vyráběl dřevěné číše.
Vrubořez
Vrubořezem se zdobily od dávných časů předměty denní potřeby. Vrubořez do dřeva se dělá rovným dlátem s břitem sbroušeným do úhlu nebo dobře nabroušeným nožem. Vrubořezem se zdobí dobře vyhoblované dřevo. Vzor se nakreslí tužkou na nejlépe světlé dřevo jak oje lípa, hruš-ka, ořech. Po dokončení se tužková kresba musí zbrousit a dřevo se navoskuje.
Reliéf ve dřevě
Reliéf je plastika vystupující z rovné plochy. Do nejlépe lipového prkénka zakreslíme tvar. Začneme ji ztvárňovat řezbářkým dlátem od nejnižších k nejvyšší bodům. Nejprve obrys a pak dřevo ubíráme a čistíme základ reliéfu nejvýše do hloubky 5 mm. Hotový reliéf napustíme voskem s barevnou hlinkou.
Plastika
je již náročná práce. Začíná se jednoduššími tvary a prací na korém dřevě. Dobře se dlabe. Náročné historické sochy s mnoha detaily byly zhotovovány z vlhkého dřeva. To samé se používalo u barokních rámů. Náročnější práce je se suchým dřevem, které je lehčí, tvrdší a pevnější. Je rozměrové ustáleno. Sesychavost jednotlivých dřev je různá. Po výběru materiálu se může plastika řezat přímo podle navrženého modelu a to hmata-cími kružidly nebo bodovacím přístrojem.
Prořezávání
Se říká vyřezávání prkének pilou na dřevo. Prkénka se pak libovolně skládají vedle sebe nebo na sebe a přilepují. Tak vznikne výplNˇnebo reliéf, který se na povrchu může doplnit řezbou. Mohou se použít různě zbarvená dřeva, odřezky, špalíčky, hobliny… Povrchově lze výrobek připo-mořit nebo nabarvit. Hotový reliéf na některých místech provrtat, aby se dosáhlo zajímavého výtvarného efektu.
Polychromie
Při úpravě fřeva polychromií se postupuje takto: nejdříve se nanese a upraví křídová podkladová vrstva, potom následuje barevná vrstva, popř. zlacení a její úprava, nakonec fixace. Dřevěné plastiky se v současné době pozlacují neb postříbřují jen výjimečně. Často je však třeba orapvit zlacení na starém předmětu. Rozlišuje se několik způsobů zlacení. Zlacení polimentové, zlacení olejové mixtionové, bronzování.
Lazurování
V nábytkářství druh závěrečné povrchové úpravy, polychromovaných a zlacených částí, na kterých se nanášením průsvitných, transparentních olejových barev měnily spodní barevné tóny. Lazurováním dostávaly spodní tóny svítivou až zářivou průhlednost a kovový odstín. Lazurování zlata a stříbra podobně jako nanášení barevných lazur na polychromované části nábytku se rozšířilo především v 18. a na začátku 19. století.
Stafírování
Slangový termín označující řemeslný technologický postup při pozlacování plátkovým zlatem nebo stříbrem a při nanášení polychromie. Štafírováním se rozumí příprava podkladu před vlastní polychromií apod.,podklad je tvořen vrstvou křídy pojenou klihovou vodou
Žádné komentáře:
Okomentovat