satira – lit. umělecké dílo odsuzující výsměchem, sarkasmem, ironií, vtipem a nadsázkou záporné společenské jevy, lidské vlastnosti, vztahy apod.
základní žánry: satiry všeho druhu, píseň, aforismus, epigram, alegorický epos, humoristická povídka a humoristický román, parodie, apokryf, pamflet, veselohra, fraška, satirická komedie, groteska aj.
rozpor mezi tragickým a komickým se uplatňuje v humoru v různých etapách v různé síle
humor se postupně diferencuje
satira je preferována zvláště v obdobích křiklavých sociálních nesrovnalostí
v české lit. můžeme za reprezentanty satiry považoval autora Mastičkáře, K. H. Borovského, J. Haška, Voskovce a Wericha, části tvorby J. Kainara, V. Blažka, I. Vyskočila, M. Uhdeho, V. Havla
tradice nesatirické – laskavého, idylického, poetického či recesního humoru – je daleko širší: od Národního obrození Štěpánek, Klicpera, Tyl, přes Vrchlického, Čapka, Poláčka po řadu autorů současných
Od počátku k národnímu obrození
zlomek velikonoční hry Mastičkář ze 40. let 14. stol. zesměšňuje šarlatánské prodavače mastí
pokrokovou tradici českého humoru prezentuje tzv. Hradecký rukopis
veršované kázání Desatero kázanie božie předvádí kriticky hříchy, zvl. okrádání, Sedm satir o řemeslnících a konšelích uplatňuje více vtip a humor
z konce 14. stol. pochází veršovaná hádka Podkoní a žák, která dialogem ukáže bídu obou
Smil Flaška z Pardubic
promluvil za vysokou konzervativní šlechtu ve veršované alegorii Nová rada
sněm zvířat a ptáků radí, jak vládnout
doba husitská
humor se objevuje zřídka – kupodivu spíš na straně katolíků, útočících svými parodiemi na husity
ti užívají satiru ve svých písních či v pamfletech
humanismus a renesance
v tomto období satiru najdeme jen výjimečně, např. u latinsky píšícího
Žádné komentáře:
Okomentovat