Tržní nedůvěra

1.11. Tržní nedůvěra
Mnoho českých podniků se outsourcingu bojí, nevěří poskytovatelům. Pravdou je, že outsourcingový vztah je z velké části postaven na důvěře mezi oběma partnery, ale mnoho aspektů vztahu lze dostatečně ošetřit. Tuto problematiku podrobně rozebírá [Bruckner1].
Tím, že podnik vytěsní svůj IS, svěří poskytovateli aktiva IS a lidské zdroje, přestane přímo řídit vývoj. Při tomto odsunutí je však nutné, aby část hardware zůstala v podniku a IS mohl být dostupný uživatelům. Poskytovatel tedy musí mít přístup do budov (a to i mimo běžný provozní režim - např. v případě havárií). Převedením pracovníků podnik ztratí zkušenosti s řízením, provozem a vývojem IS. Choulostivou otázkou jsou rovněž obchodní informace obsažené v IS, které je vhodné tajit a ke kterým mají zaměstnanci poskytovatele přístup. Navíc provoz IS je pro podnik kritický. Můžeme to shrnout: poskytovatel má k dispozici mnoho pák a provázků, za které může tahat, aby ovlivnil chod svého zákazníka, a to včetně jeho hlavní činnosti. Naopak zadavatel má velmi málo prostředků k ovlivnění chování svého poskytovatele. Vyvstávají otázky, zda je vůbec rozumné oblast IS/IT outsourcovat. A pokud ano, jak se tomuto riziku účinně bránit.

Řešením je účinné působení na poskytovatele. Existuje několik možností, jak toho dosáhnout:
 vlastnění poskytovatele
Výsledkem je, že poskytovatelem již není cizí podnik, ale dceřinná firma. Tato alternativa sice řeší riziko z nekalého ovlivňování, zároveň se ale ztrácí mnoho výhod, které má outsourcing tržní.

[Voříšek] uvádí následující vývoj v mateřských podnicích, které se v průběhu 90. let rozdrobily na více společností:
1.) nadšení z levnějšího externího provozu
2.) uvědomění si závislosti podniku na poskytovatelské firmě na obou stranách
3.) vydírání podniku poskytovatelskou firmou (nepřiměřené ceny)
4.) zklamání z drahého provozu
5.) odliv zájmu a hledání jiného řešení

Příkladem mohou být České Dráhy, ČKD Hradec Králové či Přerovské strojírny. Pravděpodobně i díky těmto událostem na českém trhu převládá nedůvěra v outsourcingová řešení. Příčina je ovšem v lidech, nikoliv v řešení.

 řešení v obchodním vztahu
Druhým možným přístupem je řešení v obchodním vztahu. Vztah s poskytovatelem i jeho základní principy jsou upraveny v outsourcingové smlouvě. Pokud má podnik nějaké obavy z nežádoucího chování poskytovatele, mělo by se řešení těchto obav rámcově objevit již v této smlouvě. Protože oblast IS/IT má tu vlastnost, že se věcný obsah služeb neustále mění, je vhodné, když outsourcingová smlouva bude spíše dohodou o způsobech komunikace podniku a poskytovatele při řešení různých záležitostí.
Jistě ne zcela nepodstatnou záležitostí je stanovení ceny za poskytované služby. Způsob může velmi ovlivnit chování poskytovatele. Stanovení ceny za poskytované služby je v zásadě možné dvěma způsoby. Pevnou paušální cenou nebo stanovením určitého procenta ze zvýšených příjmů podniku díky poskytovaným službám [PVT]. Pokud je cena určena jako procento z přínosů, zvyšuje se tím zájem poskytovatele na úspěchu zadavatele. Zároveň ale poskytovatel pro to musí také něco udělat. V opačném případě by se mohl spolehnout na pravidelný příjem z paušálních plateb a jeho vlastní iniciativa by se postupně snižovala. Zároveň kvalita služeb by pravděpodobně nedosahovala „světové úrovně“ – viz principy outsourcingu.
Otázka tedy zní: outsourcovat vůbec? Myslím si, že jednoznačně ano. Je jen třeba vytvořit podniku rovnocenné postavení ve vztahu s poskytovatelem.