40. SAMOSPRÁVA (pojem, vývoj, znaky a druhy)

Pojem:

samosprávou činností se rozumí činnost svazků územní samosprávy (obecní, okresní zastupitelstva) a činnost zájmové samosprávy (komory obchodní, lékařské, advokátní, notářské…), správu některých společenských a veřejných záležitostí tedy vykonávají orgány specifických veřejných korporací.

Je někdy chápana jako protiklad ke státní správě.

Samosprávné veřejnoprávní korporace: výkon samosprávy zajišťují veřejnoprávní korporace, které mají dva základní prvky: 2. prvek decentralizace a 2. prvek demokracie (vytváření orgánů zdola nahoru)

Vývoj samosprávy:

ze slova – corpus – celek = sdružení osob, jenž mají stejný cíl, záměr tvořící samostatný právní subjekt

v Řecku – existovaly určité formy samosprávy

rozvoj však přichází až se středověkými cechy (řemeslníci), italskými městskými obcemi apod.

Během novověku je postavena idea samosprávy vedle absolutistické místní správy a angloamerický systém se začíná projevovat a kolonizované nové Anglii.

v ČSR – zavedení zemské samosprávy, v současné době je samospráva upravena v Ústavě ČR =

základní samosprávné celky - obce

Znaky samosprávy:

- samostatnost a nezávislost na jiných subjektech státní moci

- rovnoprávnost se subjekty stejného řádu

- existence skupinového zájmu

- vnitřní uspořádání umožňující FO, PO podílet se na vzniku, realizaci a kontrole rozhodnutí

- existence ekonomické základy

- vázanost právním řádem státu při existenci vlastní normotvorby

Samosprávné subjekty dělíme:

- vzniklé nezávisle na státu (sdružení FO)

- přirozeně vzniklé – obce

- samosprávné sdružení působící uvnitř státních a nestátních organizací – uvnitř podniků, škol… - odbory

- sdružení vznikající povinně na základě příslušnosti k určité profesní skupině - lékařská komora

- sdružení vzniklá na základě svobodné vůle občanů – spolky, družstva, fondy…

X

- sdružení, jejichž základem jsou PO

- organizace - svaz obcí, politická strana)

Druhy samosprávy

- místní (územní) samospráva – vystupuje jako orgán samosprávy, výkonu státní správy a jako PO

vystupuje na určitém území

- zájmová samospráva:

a) ekonomická (družstva)

b) sociálně-profesní (komory, rady)

c) společenská, kulturní a duchovní (ženský spolek, svaz mládeže)

d) politická (politické strany a hnutí)

39. FEDERALISMUS (jeho jevové formy a pod-mínky, federalismus a politické strany)

Federalismus se těsně spojen s teorií konsociační demokracie, která se zaobírá podmínkami soužití více pospolitostí (segmentů) v jednom celku; vychází z toho, že aby byla taková forma demokracie úspěšná, musí být segmenty zhruba stejně velké a měl by jich být omezený počet (to platí též pro federace)

Důvody a podmínky vzniku federace:

- řešení národní otázky v mnohonárodnostním státě

- ekonomické důvody (USA, Kanada, Austrálie – rozšíření trhu bez celních bariér)

- důvody zahraničněpolitické (USA, Austrálie, SSSR, Kanada - potřeba posílení obrany)

- důvody zeměpisné (Švýcarsko)

- důvody kulturně-historické

Federalismus hraje významnou úlohu při ochraně menšin; v tomto ohledu můžeme mluvit o ústavní (menšina má možnost přijímat vlastní rozhodnutí) a správní (menšina si sama provádí rozhodnutí ústředních orgánů) federaci.

Nedořešená otázka ve federaci: „Komu patří suverenita? „

Federalismus a politické strany:

na skutečnou podobu federace má vliv stranicko-politický systém v zemi, politické strany mohou být federální nebo republikové.

38. ÚZEMNÍ ORGANIZACE MODERNÍHO STÁTU A JEJÍ FORMY ZNAKY UNITÁRNÍHO STÁTU, FEDERA-TIVNÍHO STÁTU, KONFEDERACE

Z hlediska formy státního zřízení existují 2 základní formy = - unitární stát a federace.

Pojem federalismu a jeho vývoj:

- původ v latinském „foedus“ – smlouva, dohoda

- má kořeny již ve starověku (symnachia, sympolitea, foedera)

- za otce federalismu je považován J. Althusius (1557 – 1638) – consociatio

- praktická realizace na konci 18. století vznikem USA – „federalist Papers“ – první ucelená koncepce fed.

Současné pojetí federalismu a jeho formy:

- federalismus – spojení rovnoprávních, autonomních subjektů (zemí, oblastí, států, organizací…)

Stupeň federalismu se pohybuje od unitarismu (centralizovaný) až po konfederalismus.

Unitární stát:

- je tvořen územně správními jednotkami podřízenými centru

- má jedinou ústavu

- jediné občanství,

- jedinou soustavu nejvyšších státních orgánů

- jeho územně správní jednotky jsou jeho nedílnou a trvalou součástí

Nejčastěji se pojem federalismus spojen s pojmem Federace:

- území je tvořeno z územně politických jednotek (ne správních), které mají znaky státu

- z hlediska mezinárodního práva vystupuje jako jediný subjekt (USA, Brazílie, Indie…) – Čína není

- ústava federace rozděluje pravomoci mezi federaci a její subjekty,ty mohou mít vlastní ústavy

- existuje dvojí zákonodárství (Texas má trest smrti, jiné státy ne)

- dvojí občanství

- dvojí soustava nejvyšších státních orgánů

- právo subjektů účasti na řízení federace

- možnost vstupu do federace: zpravidla otevřené

- možnost výstupu z federace: USA, Švýcarsko původně nedovolovaly, SSSR uznává

Konfederace (liga):

- objevila se již ve 12. století (italské státy)

- vznikla ve Švýcarsku (od 12. stol.), Holandsko (16–18. st..), Německý spolek (19. stol.), USA (18. stol.)

- dnes se jí blíže NATO, EU

- je tvořena samostatný mi státy na základě mezinárodní smlouvy

- nemá úplnou soustavu nejvyšších státních orgánů

- rozhodnutí nejvyšších státních orgánů nezavazují přímo, musí být přetransformovány do vnitrost. práva

- možnost výstupu z konfederace: volná

Znaky unitárního státu, federace, konfederace se mohou ve skutečných státech prolínat, proto někdy můžeme mluvit o quasifederacích a o nominálních federacích.

37. ÚSTAVNÍ SOUDNICTVÍ. SPRÁVNÍ SOUDNICTVÍ. STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ

Ústavní soudnictví:

má pravomoc rozhodovat o souladu zákonů s ústavou – tato pravomoc vzniká až se vznikem psaných ústav. Původně šlo o tzv. Judical Review (difízní) ústavní soudnictví, kdy by každý soud oprávněn rozhodovat o ústavnosti právních předpisů, zákony však neruší, jen se při řešení konkrétního sporu rozhodnou, zda teď či onen zákon nepoužije s tím, že jej nepoužije ani příště (precedens)

Specializované ústavní soudnictví je charakteristické tím, že pouze specializovaný soud má pravomoc posuzovat zákony.

Znaky ústavního soudnictví:

- abstraktní kontrola ústavnosti právních předpisů (aniž by vznikl spor)

- konkrétní kontrola na základě případu

- kompetenční spory mezi ústředními orgány státu

- spory ve federaci mezi federaci a členskými státy a čl. státy navzájem

- ústavní stížnosti (FO, PO se obrátí k ochraně ústavního soudu)

- rozhodování o ústavnosti politických stran

- rozhodování ve volebních věcech

- zbavení základních práv u FO

- souzení nejvyšších státní funkcionářů (zbavení mandátu, porušení ústavní povinnosti)

Správní soudnictví:

slouží k ochraně před nezákonnými zásahy výkonné moci, jde o formu soudní kontroly rozhodování na úseku výkonu správy.

Rozlišujeme:

- správní soudnictví kontinentálního typu – specializovaná soudní soustava

- anglosaského typu – kvasisoudní orgány při správních orgánech, ale na těchto orgánech nezávislé

Státní zastupitelství:

existuje v mnoha podobách, obvykle zařazeno do soustavy ministerstva spravedlnosti (někdy do soudní soustavy, podřízení panovníkovi, prokuratura jako součást vlády)

fungují na principu:

- princip legality – povinnost zasáhnout tam, kde byl porušen zákon (monopol obžaloby)

- princip oportunity – sám poškození má možnost stíhat cestou soukromé žaloby (SRN, VB, USA)

- tzv. actio popularis – stát, postižený a každý jiný může předložit věc soudu (Španělsko)

Státní zastupitelství není nestranný orgán, zastupuje stát a jeho konkrétní zájem, jeho činnost je často spjata s činností policie.

Ombudsman:

je to samostatný orgán, volený parlamentem a jemu odpovědný (každoroční zprava o činnosti), je nestranný. Vznik ve Švédsku – 1809, VB – 1967…ČR – 18. 12. 2000

Přijímá stížnosti a prošetřuje je, má vyšetřovací iniciativu (ne všude) a výsledek šetření má pouze doporučující charakter.

Jiné prostředky ochrany práva:

Advokacie – není nositelem veřejné moci, poskytování právních rad, zastupování na soudě

Notářství – sepisování veřejných listin, osvědčení, přijímání listin a věcí do úschovy

35. PŘEHLEDNÁ CHRAKTERISTIKA ORGÁNŮ A JINÝCH PROSTŘEDKŮ

Soudy:

- mají soudní pravomoc – přezkoumávají již vydaná rozhodnutí, rozhodují o vině obžalovaného v trestní věci, spory mezi stranami, rozhodují o ústavnosti zákonů a IPA

Státní zastupitelství

Ombudsman (obhájce občanských práv)

Některé prostředky stanovují i mezinárodní úmluvy, které zakotvují instituce jako je

- Mezinárodní soudní dvůr v Haagu

- Evropský soudní dvůr v Luxemburgu

36. SOUDNICTVÍ (nezávislost soudů, principy soudního rozhodování)

Soudnictví má pravomoc:

- civilněprávní – rozhodování sporů mezi stranami

- trestněprávní – rozhodování o vině a o trestu

- správněprávní – přezkoumávání rozhodnutí vydaných správními orgány

- ústavněprávní – rozhodování o ústavnosti zákonů (i IPA)

Soudnictví je věcí státu, stát vylučuje, aby kromě zákonem vymezených případů byla plněna někým jiným nebo dokonce svémoci stran sporu.

Nezávislost soudců:

- zásada věcné nezávislosti – soudce nemůže být vázán žádnými pokyny, radami – jen zákonům

- zásada osobní nezávislosti

Nezávislost soudů:

- soudnictví je soustava orgánů oddělená od ostatních

- organizace soudů je zákonně upravena (rozhoduje o ní pouze parlament jako zástupce lidu)

- uplatňován princip tzv. zákonného soudce – nikdo nesmi být odňat svému zákonnému soudci

(soudní obvody jsou určeny zákonem, pevné složení senátu, zákaz mimořádných soudů)

Principy soudního rozhodování:

- zásada nestrannosti – rovnost účastníků před soudem

- princip většiny při rozhodování u senátu, poroty…

- odůvodnění rozsudku

- tajnost hlasování

- rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně

- účast veřejnosti na soudech

- zásada ústnosti a bezprostřednosti – proces veden na základě důkazů předváděných nikoliv jen spisů

- princip volného hodnocení důkazů – soudce rozhoduje na základě vlastního přesvědčení

- princip legality – stíhat někoho jde jen ze zákonných důvodů

- právo na obhajobu – možnost hájit se sám, pomocí advokáta, povinnost poučit obviněného

- právo na spravedlivý proces – obě strany stejné šance

Soustava soudů je tvořena obecnými soudy (existují ještě soudy se zvláštní kompetencí – vojenské, pracovní, plavební, finanční…soudy)

34. ÚSTŘEDNÍ A ÚZEMNÍ ORGÁNY STÁTNÍ SPRÁVY

Ústřední orgány státní správy:

jsou rozlišeny podle toho zda vedoucí orgánu je členem vlády (ministerstva) nebo ne, pak působí tyto orgány samostatně. Záleží na formě vlády – v prezidentské formě zpravidla všechny ústřední orgány jsou podřízeny hlavě státu, v parlamentní formě působí častěji samostatně.

Pro ustanovování do čela orgánu je používán princip jmenovací

kontrola je zajišťována možností interpelací a dotazů poslanců parlamentu, zřizování vyšetřovacích a kontrol-ních výborů (tato tradice vychází z ustavování vyšetřovacích výborů Kongresu USA), vláda má ústavně poli-tickou odpovědnost za svou činnost.

Funkční období může a nemusí korespondovat s funkčním obdobím parlamentu – záleží, zda v čele orgánů je člen vlády či nikoliv.

Vnitřní struktura: zpravidla popsána ve statutu orgánu (zda je to orgán kolegiální, monokratický, organizační struktura, dělba činností a úkolů, kdo je odpovědný a kdo řídí, otázky působnosti a pravomoci…)

Působnost:

- koncepční působení a rozhodování v rámci resortu (realizace, odpovědnost, analýza, kontrola..rezortu)

- řídící a organizující působení – vůči jim podřízeným územním orgánům státní správy

- správné procesní postavení – ministerstvo vystupuje v rámci právní úpravy jako druhoinstanční orgán

- od vlády se ministerstva odlišují svou resortní specializací, někdy i územní (jen pro zámořské území), osobní (jen pro uprchlíky, vojáky) a časovou (vytvořeno pro určitý úkol) stránkou působnosti

Typy rozhodnutí:

- akty řízení – interní normativní instrukce, služební pokyny pro činnost samotného ministerstva a pro podřízené orgány

- rozhodnutí týkajících se konkrétních záměrů a návrhů ministerstva

- vyhlášky – odvozené obecně závazné právní předpisy

- rozhodnutí ve správním procesu – prvnoinstanční či druhoinstanční

Územní orgány státní správy:

zajišťují výkon státní správy ve vztahu k jednotlivým administrativně či jinak vymezeným částem státu.

Členíme je na:

- místní orgány státní správy - vůči příslušnému území-okresu,kraji- mají obecnou-zajišťují více činností (školství, správu silnic, …)- působnost (okresní úřady, krajské úřady)

- územně dekoncentrované orgány státní správy – nemusí být zřízeny ve všech krajích, jsou vytvářeny jen pro určitý účel a proto mají specifickou působnost týkající se pouze této činnosti (celní, těžební org.)

Znaky:

- subordinace – princip nadřízenosti a podřízenosti (min. školství, krajský školský úřad, škola)

- instanční vztahy – zda je to prvnoinstační či druhoinstanční orgán

- uplatnění zásady monokratické (v čele přednosta kraje) a jmenovací (je jmenován vládou)

- místní orgány státní správy mohou vydávat odvozené obecně závazné právní předpisy (vyhlášky)

33. CHARAKTERISTIKA VEŘEJNÉ A STÁTNÍ SPRÁVY

Veřejná správa zahrnuje státní orgány veřejné správy a veřejnoprávní korporace a jejich orgány (nestátní subjekty – obec, kraj, komora, rada…) – společným znakem je správa veřejných záležitostí

Přehled a charakteristika organizačních zásad:

- subordinace –tj. nadřízenosti a podřízenosti (orgány vyšší a nižší, orgány vyššího a nižšího stupně)

- souřadnosti – postavení orgánů na stejném stupni lišící se svou činností (uplatněna zásada koordinace)

- koncentrace a dekoncentrace – soustřeďování výkonu (rozhodovací pravomoci) u jednoho orgánu

- decentralizace veřejné správy – předání části pravomocí na autonomní veřejnoprávní korporace (komory, samosprávu obcí, sdružení – sportovní, vědecké…)

- zásada resortního a územního uspořádání veřejné správy – resortní (odborný charakter orgánu – minist. obchodu, advok.komora) a územní (ústřední orgán = celé území X územní orgán = část území)

- monokratická (prezident, ministr, prefekt…) a kolegiální zásada (obecní zastupitelství, rady…)

- jmenovací (vláda, ředitelé škol)a volební zásada (v orgánech samosprávy, prezident přímou volbou)

Vývoj místní správy:

- kontinentálně evropský systém

- tzv. dvoukolejnost – orgán - jedna kolej – dosazována a řízena vládou (přednostové okresů)

druhá kolej – volena občany (místní samospráva)

- angloamerický systém

- jiný historický vývoj, byl vytvářen zdola

- jednokolejnost – místní správa tvořena orgány samosprávy

32. PŮSOBNOST, PRAVOMOC A FORMY ROZHODOVÁNÍ VLÁDY MOD. STÁTU

Rozsah působnosti a pravomoci vláda a prezidenta vyplývá z ústavy

Působnost:

- stanovování cílů státní politiky

- koordinování – slaďování problémů a cílů

- informování a komunikace – komunikace s parlamentem (dodávání podkladů, odpovědi na interpelace

poslanců), se soudy, s občany, právo na info po vládě a právo vlády na info

- kontrolní a dozorová funkce – vůči svým podřízeným orgánům státní správy

- rozhodovací a nařizovací funkce vlády – oprávnění vydávat právní akty (vyhlášky)

- reprezentační funkce

Pravomoc:

- závisí na přijímané koncepci vlády

Formy rozhodování - jedná se kolegiální orgán rozhodující kolektivně, výsledkem je usnesení =

- v užším smyslu – akty řízení vlády, ministerstev, rozhodnutí o konkrétních závěrech a návrzích vlády

- nařízení, dekretů a výnosů na základě nařizovací pravomoci = mají podzákonný charakter

- delegované zákonodárství – vydávání norem s mocí zákona – mimořádně (USA, VB, Francie, Itálie)

31. CHARAKTERISTIKA STÁTNÍ EXEKUTI-VY. VLÁDA (vznik, koncepce, složení, struktura)

Vládní a výkonné orgány moderního státu lze rozlišit na:

- nejvyšší výkonný orgán (vláda nebo v prezid. formě prezident)

- ústřední orgány státní správy (ministerstva, jiné správní úřady – v čele člen vlády)

- územní orgány státní správy

Vláda je obvykle nejvyšší státní kolegiální orgán výkonné moci

Vznik:

- jmenováním hlavou státu

- výjimka – SRN, Švýcarsko (vláda volena), Irsko, Španělsko (nominována)

- parlament vyslovuje důvěru vládě (pokud ne = demise vlády do rukou prezidenta)

- funkční období koresponduje s funkčním obdobím parlamentu

Koncepční typy vlád:

- vláda s resortním systémem (ministerstva) s čele s předsedou vlády (ČR, Rakousko)

- vláda v čele s první ministrem (premiérem – VB) a podobný kancléřský princip (SRN)

- vláda direktoriálního typu (švýcarská Spolková rada)

- monokratická vláda (v prezidentské formě, dualistické či absolutní monarchii) – vláda = poradní char.

Složení vlády:

- předseda, ministři, případně další funkcionáři (vícekancléř - SRN, státní tajemníci – Rakousko)

Struktura vlády: (zahrnuje vztahy uvnitř vlády a její uspořádání)

- vláda v širším a užším smyslu – VB – širší smysl = premiér, nositelé 7 historických úřadů, státní sekre-

táři, ministři, parlamentní sekretáři (50 – 80 členů) X užší smysl = Britský kabinet (16 – 24 členů)

- kabinetní rady ve Francii v čele ministerským předsedou a ministerské rady v čele s prezidentem

- Úřad spolkového kancléřství v SRN v čele se státním sekretářem – ministrem podřízeným kancléři

- tradiční vláda (předseda, ministři, případně místopředsedové) – ČR

- výkonný úřad prezidenta v USA – v čele s prezidentem zahrnující i jiné orgány (Rada národní bezpečnosti)

30. ÚSTAVNĚ POLITICKÝ CHARAKTER A VÝZNAM POSTAVENÍ HLAVY STÁTU V REPUBLICE. POSTAVENÍ STÁTU V JEDNOTLIVÝCH FORMÁCH VLÁDY

Význam postavení hlavy státu se liší v závislosti na zakotvení jeho postavení v ústavě

- v parlamentní formě vlády představuje jakoby čtvrtou moc

- v prezidentské formě vlády představuje hlavu výkonné moci

- Francie – prezident bdí nad dodržování ústavy, silná pozice

- Švýcarsko, SRN – prezident má spíše formální funkci

- USA – silné postavení prezidenta

- v prezidentské formě vlády: (např. USA, Argentina…)

- je hlavou vlády (je jeho poradním orgánem, řídí se podle přání prezidenta)

- řídí zahraniční politiku

- jmenuje soudce Nejvyššího soudu

- za mimořádných okolností svolává sněmovny

- má suspensivní veto

- v neoprezidentské formě vlády (Francie)

- řídí výkonnou moc = je předsedou ministerské rady

- při stavu ohrožení státu disponuje mimořádnými pravomocemi

- v parlamentní formě vlády: (např. ČR, SR,..)

- slabší postavení

- má rozpouštěcí právo vůči parlamentu (potřebuje kontrasignaci ministerského předsedy)

- má suspensivní veto vůči návrhům zákonů

29. POSTAVENÍ HLAVY STÁTU (hlava státu v monarchii, v republice)

V monarchii:

- ustavována do funkce na základě nástupnického práva

- má privilegované postavení (osobní nedotknutelnost, politickou a trestní neodpovědnost)

- uděluje čestné a i šlechtické tituly, řády, vyznamenání, používá čestné znaky, má nárok na čestnou stráž

- právo na apanáž (důchod)

- je hlavou státu – svolává a rozpouští parlament, jmenuje jejich členy (část – sněmovny lordů), právo veta

- někdy hlava moci vládní a výkonné – např. práva jmenovat předsedu a ministry vlády (spíše formální)

- mají mnohá oprávnění – záleží na typech monarchií

- absolutní monarchie (absolutní moc panovníka) X parlamentní monarchie (formální reprezentant státu)

V republice

- nejčastěji označení prezident (spolkový, říšský, federální…)

- nemá privilegované postavení

- zpravidla individuální, zřídka kolektivní (prezidentská rada) orgán

- ustanovování – převážně volbou: a) přímo občany, b) parlamentem, c) speciálním kolegiem (SRN)

- způsob volby vypovídá i o tom, zda jede o republiku prezidentskou či parlamentní

- volební období – v zásadě od 1 roku (Švýcarsko) – 5 let (ČR, SRN) do 7 let (Itálie)

- podmínky zvolení: a) státní občanství, b) věková hranice (40 – ČR), c) možnost opětovného zvolení

Zastupuje jednotu národa, sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy, jmenuje diplomatické zástupce, je vrchním velitelem ozbrojených sil, svolává, přerušuje a ukončuje jednání parlamentu, má zákonnou iniciativu a právo veta,

má právo amnestie a právo milosti, není odpověden ze své funkce.

28. PRÁVNÍ STATUS POSLANCE

Závisí na charakteru mandátu – vznik mandátu volbou, jmenováním nebo dědičností, obsahu (vztah mezi voliči a poslancem) a zánikem.

Práva poslance: - jako člena kolegiátního orgánu

a) volební právo do orgánů parlamentu, b) právo vystupovat na půdě parlamentu, c) právo

aktivní účasti na jednání orgánů , kde není členem, d) právo podávat skupinové návrhy

- vůči orgánům mimo parlament

a) právo na informace, b) právo na intervenci, c) právo klást otázky vládě

- vytvářet poslanecká sdružení

parlamentní frakce nebo poslanecké kluby

- na poslaneckou imunitu

a) procesní (nelze trestně, kárně stíhat), b) materiální (nelze je stíhat za hlasování, kázeňsky) =

označuje se jako indemnita, c) právo odepřít svědectví…

- na materiální zabezpečení

plat, odměny, zadarmo hromadná doprava……….a mnoho dalších

Povinnosti poslance: účastnit se jednání sněmovny a dodržovat procedurální pravidla (zachovávat pořádek…)

27. PARLAMENT A PARLAMENTARISMUS (politické a organizační předpoklady, základy právního postavení)

Parlamentní forma vlády patří ve světě k nejrozšířenějším, vychází z dlouhodobého historického vývoje.

Parlamentarismus je představován určitými danými vztahy mezi parlamentem, hlavou státu a vládou a také určitými pravidly politické hry.

Předpoklady: základní konsenzus ve společnosti (přání parlamentarismu obyvatelstvem), princip většiny, všeobecné volební právo a voleb, volba zástupců s reprezentativním mandátem (poslanec není vázán pokyny voličů, ale aby mandát vykonával podle svého nejlepšího svědomí), pluralita názorů (ekon.,politických stran, sociálních…), existence legální opozice (která je uznávaná), vláda na čas, možnost spojení poslanecké funkce s funkcí člena vlády (X u prezidentské formy vlády), institut kontrasignace…

Základy právního stavení parlamentu: parlament = volený sbor zástupců lidu, který vykonává zákonodárnou moc

1. název – spolková rada, národní rada, komora, sněmovna, Riksdag, Bundestag, Kongres

2. sídlo – zpravidla hlavní město

3. místo v soustavě státních orgánů – v prezid.formě –prezident, vláda, parlament, v par. formě – parlam.,vláda

4. zřízení parlamentu – vznik na základě ústavy

5. ustavení parlamentu – volby, výjiměčně jmenování za zásluhy, dědičnost (např. dědiční pérové v VB)

6. nároky na výkon poslanecké funkce – požadavky na kandidáty (občanství, způsobilost k pr. jednání, věk…)

7. složení parlamentu – zda má pevný počet poslanců nebo pohyblivý, zda jsou tu podmínky pohlaví, národ-

nostní, poltické, věku (21- 45), vzdělání, náboženství…

8. struktura parlamentu – jednokomorové, dvoukomorové, vícekomorové (bývalá Jugoslávie)

9. vnitřní organizace parlamentu – řídící orgány, pomocné orgány, vyšetřovací komise

10. pravomoc parlamentu – vydávání normat. aktů nebo i IPA (např. vyjádření nedůvěry vládě, volba prezid.)

11. působnost parlamentu – ústavodárná, zákonodárná, organizační, kontrolní, soudní, organizační…)

12. organizační pravidla činnosti parlamentu – volební období, kdy zasedání a schůze, procedurální pravidla

13. postavení členů parlamentu a jejich odpovědnosti za svou činnost (státní status poslance)

26. ZÁRUKY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD. ZÁKLADNÍ POVINNOSTI.POSTAV ENÍ CIZINCŮ

Vyjmenování základních práv a svobod nečiní žádný problém, horší je to s jejich uskutečňováním a dodržováním.

Nejvýznamnější zárukou je záruka soudní – prosaditelnost vůči státu před nezávislým a nestranným soudem, v poslední době opřena i o mezinárodní právo (např. Evropská úmluva na ochranu lidských práv, možnost obrátit se na Evropský soud – pokud již všechny domácí možnosti byly vyčerpány, Výbor o odstranění diskriminace, Úmluva o právech dítěte, Úmluva proti mučení.)

Základní povinnosti – ústavně zakotvené závazky občana vůči společnosti a státu (dodržování právních předpisů, branná povinnost, daňová povinnost, povinnost např. volit, svědčit, být členem poroty).

Rozdíl mezi ZPS a základními povinnostmi je, že ZPS jsou přímo aplikovatelná, kdežto základní povinnosti vyžadují provedení zákonem.

Postavení cizinců - jedná se o občany jiných států a bezdomovce

Historie – vytvoření tzv. cizineckého práva v Římě, v období liberalismu se cizincům zaručovali všechny práva kromě volebních.

Dnes – cizinecký režim:

- minimální standard – taková úroveň, pod kterou by stát neměl nikdy klesnout, jsou mu zaručeny základní práva a svobody (život, majetek, soukromí, pohyb, vyznání…)

- zvláštní úpravy – vyplývá z mezinárodních smluv (např. režim uprchlíků, r. nejvyšších výhod…)

- národní režim – cizinci mají všechny práva jako občané daného státu s výjimkou těch, která přímo souvisí se státním občanstvím