Filosofie klasického období
Sofisté - "učitelé moudrosti"
- rozvoj rétoriky
- kladně hodnocen aktivní člověk a veřejná činnost, vzdělanost
- nepřikládají význam teoretickému poznání
- správnou a definitivní odpověď nelze nikdy najít
- rozvoj logiky - vytvářeli nenapadnutelné slovní říčky - sofizmata
- relativismus - dobro a poznání relativní, záleží na situaci, ve které se člověk nalézá, jak věci hodnotí
- kritizováni za neuznávání všeobecně platných mravů a zákonů a myšlenku relativní pravdy
- Protágoras z Abdéry (480 - 410 př.n.l.) - zaměřil se na člověka - subjekt, který hodnotí věci - dva
lidé mohou mít na jednu věc jiný názor - mohou mít oba pravdu
- začal pochybovat, zda existuje absolutní pravda - existuje jen pravda relativní
- vše musíme posuzovat vzhledem ke konkrétnímu člověku,
- Gorgiás z Leontýn (483 - 375 př.n.l.) - vytýčil základní meze v poznání - noetická skepse
- nic není
- kdyby něco existovalo, nemohlo by to být poznáno
- kdyby to mohlo být poznáno, nemohlo by to být sděleno
Sókratés (469 - 399 p. K.) - účelem a cílem všeho na světě je člověk
- člověk musí ctnostně a čestně jednat, tedy myslet, filosofie nemůže omlouvat nectnosti
- odmítá demokracii - lidé nemohou být voleni losem, jen podle schopností, vědomostí a ctností
- zastánce aristokracie - vláda malého počtu vzdělaných lidí
- obviněn z bezbožnosti a z kažení mládeže, odsouzen k smrti (číše s jedem)
- idealismus – svět je výtvor všudypřítomného božstva
- dialektická metoda – rozhovor - snaží se zpochybnit názor žáka a dobrat ho k pravdě
- maieutika - pomáhá druhým přivést na svět jejich myšlenky
- považuje za zbytečné zabývat se otázkami přírody (je to zbytečné a nemožné)
- zabývá se člověkem, společností, mravními problémy
- etický intelektualismus - morálka = vědění - určeno jen pro vyšší vrstvy tehdejší společnosti
- daimonion - vnitřní hlas (svědomí), který říká, co je dobré nebo špatné – bohové člověka vyznamenávají tím, že mu jej propůjčují a činí ho tak smyslem veškerého světového dění
- tři základní ctnosti - střídmost - střídmý člověk umí krotit své vášně
- statečnost - statečný člověk ví, jak překonat nebezpečí
- spravedlivost - spravedlivý člověk dodržuje boží i lidské zákony
- cílem blaženost - kombinace ctnosti, vědění a moudrosti
- jeho názory sepsali jeho žáci Platón - Obrana Sokratova a Xenofon - Vzpomínky na Sokrata
- nevytvořil žádný ucelený filosofický systém
- jeho žáci, stoupenci aristokracie, odešli z Athén a založili řadu malých škol
- Kynická škola - Antisthenés (446 – 366 př.K.) - život v souladu s přírodou
potlačení vášní, lhostejný postoj k znepokojujícím prvkům
- Diogénés ze Sinópy - skromný způsob života, askeze, cílem ctnost
- cynický = ostrá kritika, kárání spoluobčanů
Platón - (427 - 347 př.K.) - žák Sókrata - objevuje se v jeho díle
- inspirace v elejském učení o neexistenci pohybu, v Pythágorejské škole
- 387 př.n.l. založil v Athénách školu Akademie (v zahradě zasvěcené bohu Akademovi)
- obrazná, poetická až mystická filosofie
- velký vliv na pozdější evropské filosofické myšlení
- svět idejí - „mýtus o jeskyni“ - jsme přikováni zády ke vchodu, odkud přichází světlo, předměty za vchodem vrhají na zeď před námi stíny - ty považujeme za skutečnost - viditelné věci jsou pomíjivé, naopak ideje jsou věčné, mimo prostor a čas - náš svět je jenom nedokonalou kopií světa idejí
- duše patří do světa idejí - na čas se stala součástí lidského těla - omezuje ho – díky smyslům se zapomněla na svět idejí, ale rozpomíná se – anamnésis (věda o duši)
- methexis - odráží proces vzniku tohoto světa podle idejí působením božského principu
- učení o idejích najdeme v křesťanské filosofii
- spravedlnost spočívá ve vyváženém poměru všech částí duše
lidská duše je součástí světové duše, má 3 části - rozumnou - nesmrtelná
- vášnivou - pudy
- žádostivou - chtíč
- rozum - nesmrtelná část duše, přetrvává i po smrti, oddělí se od duše i od těla
- érós - filozofický pud - v člověku se posiluje nazíráním krásy (krása duše je důležitější než krása těla)
- aby člověk mohl poznávat, potřebuje být nadán érem
- zdrojem poznání láska - cesta k moudrosti, dosažení skutečného poznání
- platonická láska - má blíž k moudrosti než k žádostivosti
Dílo: Dialogy - 34 rozhovorů, většinou se Sokratem - - není jisté, zda je to pravda
Ústava - představa ideálního státu . aristokracie – vláda nejlepších, moudrých = filosofů
- 3 třídy občanů - obchodníci, řemeslníci, rolníci - naplňují hmotné zájmy společnosti
- vojáci (strážci) - prosazují vůli a obhajují čest třetí skupiny
- státníci, vládci - měli by uplatňovat rozum, moudrost - filosofové
- vládci a strážci nemají žádný soukromý majetek- bojovníci měli mít společné ženy
- dobrá vláda je aristokracie (vláda moudrých) a timokracie (vláda válečníků)
- špatná je oligarchie (vláda bohatých), tyranie a demokracie (vláda chudých).
- byl si vědom toho, že tuto teoretickou úvahu nelze uvést do praxe
Aristoteles (384 - 322 př.n.l.) - vychovatel Alexandra Velikého
- založil peripatetickou školu Lykeion - při výuce se procházel s žáky mezi sloupy
- přednášel i pro veřejnost, vše opíral o empirické výzkumy
- každé jsoucno je složeno z látky (hýlé) a formy (morfé)
- látka - pasivní, sama o sobě nestačí k existenci jsoucna, nutná je forma
- forma – aktivní, látku přeměňuje - dělá z ní skutečnou věc
- pohyb - proces, v němž látka nabývá formy
- podstata věcí je přímo ve věcech
- všude v přírodě je účelnost, naplnění účelu - entelechie
- zdatnost - etická - vláda rozumu nad smyslovými pudy
- dianoetická - vystupňování a zdokonalení samého rozumu (upřednostňuje)
- logika - nauka o postupu ke správnému výsledku
- pojem - nejmenší jednotka myšlení, dán definicí - zařazuje definovaný předmět do určité třídy
předmětů se společnými znaky a říká, čím se předmět od ostatních předmětů v dané skupině liší
- teorie poznání - našim smyslům můžeme důvěřovat, omylů se dopouštíme až ve fázi představ
- indukce - myšlenkový postup od zvláštního k obecnému - veškeré definice mají být odvozovány od
obecných kategorií - substance, kvantita, kvalita, relace (hlavní), místo, čas, poloha, stav, činnost
- úsudek - z určitých předpokladů vychází něco jiného - premisa - předpoklad
- konkluse – závěr
- sylogismus - vede ke konklusi -
tři části - dva premisy a jedna
konkluse, která z nich vyplývá
- člověk je „zoon politikon“ - člověk společenský
- tři formy státního zřízení - monarchie x tyranie
- aristokracie x oligarchie
- politeia (vláda nezávislých) x demokracie (vláda masy)
- reálné státoprávní uspořádání je zemědělský stát - spojení demokracie a monarchie
- stát umožňuje člověku naplnit vyšší potřeby
- Bůh - prvotní hybatel, příčina všech příčin, forma všech forem - na to navazuje křesťanství
- Dílo: Metafyzika - zabývá se ontologií, hovoří o ní jako o první filosofii
Organon - nástroj, jak správně filosoficky myslet
O duši - hovoří o duši, rozlišuje duši rostlinnou, zvířecí a lidskou - obdařena rozumem
Politika - vzor státního zřízení: sympatie ke středním vrstvám, preferuje umírněnou,
osvícenou vládu, za štěstí považuje střední majetek, uznává soukromé vlastnictví,
neuznává nadbytek ani na jednu stranu, stát by se měl skládat z rovných občanů
Etika Nikomachova - ctnost je udržování „střední cesty“ duše mezi 2 krajnostmi
Helénistická filosofie
- přechod od otázek přírody a celospolečenské tematiky k problematice jednotlivce
- řečtina se stala jazykem vzdělanců
- Řecko položilo základ vzdělanosti, řecká kultura přejímá prvky jiných společností a stává se tak kosmopolitní
- řecká vzdělanost se šíří po dobytí Řecka Římem – filosofické směry vznikaly v Řecku a Římané je rozvíjeli
- důraz kladen na etiku
- snaha osvobodit člověka od strachu ze smrti - od pesimismu
- snaha najít návod jak správně žít a umřít, jak dosáhnout v životě lidského štěstí
Stoicismus - (stoá poikilé - sloupová síň v Aténách, kde se přednášelo)
- stará stoá - Zenón z Kitia, Kleanthes, Chrýsippos, Poseidonios
- nová stoá - Seneca, Epiktétos, Marcus Aurelius
- filosofii dělí na logiku, fyziku a etiku - ta má podle nich největší význam
- zaměřují se na člověka, na problematiku jednotlivce, jeho vztah ke světu
- základní myšlenka - žít podle přírody ve shodě s rozumem, duševní klid, vyrovnanost (atharaxia)
- trvalý klid v duši - tím je možno dosáhnout pravé svobody - stoický klid - apatheia
- afekty - omezují nás v poznávání a nejsme tak schopni rozlišit, co je lhostejné
- člověk se má podrobit řádu, má užívat to, co mu život nabízí, nemá na ničem lpět
- velice si cení přátelství, oceňují lásku k člověku a to i k barbarům a otrokům
- Zénón z Kitia (336 - 264 př.K.) - důraz na zkušenost (de facto empirismus)
- svou tvorbu dělil dle vejce - logika - skořápka
- přírodní vědy (fyzika a další) - bílek
- etika - žloutek (nejvyšší vědění, k jehož pochopení je třeba bílek a skořápka)
- eudaumenia (blaženost) - život je v souladu s rozumem a přírodou
- 4 ctnosti - moudrost, statečnost, uměřenost, spravedlnost
- sebevražda je nejvyšším projevem mravní svobody, ale není to útěk
- povinnosti - správné jednání plynoucí z pravého myšlení
- neřesti - vlastnosti, které vznikají pod vlivem afektu
- Marcus Aurelius (121 - 180 n.l.) - římský císař, po smrti prohlášen za boha
- Hovory k sobě - aforistické zápisky, rady, jak správně žít a přistupovat k životu
- zdrženlivý způsob života, plnění povinností
- dvojí druh přírody - vnější + vnitřní (svoboda a klid v duši)
- filosofie - učitelka všech ctností a všeho dobrého
- smrt těla - přechodná - osvobozuje duši
- zdůrazňuje obecné blaho
- člověk se může vždy uchýlit v sobě samotném, ve své duši nachází klid
- Epiktétos (50 - 120 n.l.) - původně otrok, ale dosáhl svobody a začal se věnovat filosofii
- za nejvyšší ctnost považoval svobodu mysli – může být svobodná bez ohledu na postavení
- zdůrazňoval význam lidské vůle a snažení k cestě za vzděláním a svobodě mysli
- Seneca (6 př.K. - 65 p.K.) - římský básník, filosof, politik, vychovatel Nerona - donucen k sebevraždě
- rovnost lidí, otroci jsou stejní lidé jako svobodní lidé
- filosofie má být tím, co osvobodí člověka od hříšných myšlenek
- Výbor z listů Luciliovi - zdrženlivost, omezit rozmařilosti, okázalosti, mírnit hněv
Epikureismus - epikurejec = člověk, který usiluje o pohodlí a požitkářský život
- Epikúros za Samu (341 - 270 př.n.l.) - soustředil své stoupence v zahradě Epikúrově
- klade důraz na smyslové vnímání - smyslový vjem je odrazem skutečnosti
- starat se o privátní život, nezabývat se společenskými a politickými událostmi
- atomy se zvolna přelévají - nic nevzniká samo od sebe, nic nezaniká úplně
- logika - učí, jak zabránit omylům
- fyzika - vysvětluje svět přirozeně bez nadpřirozených bytostí a zbavuje tak člověka strachu z nadpřirozena
- etika - jediný cíl - blaženost, necítit bolest ani neklid
- stupnice slastí - přirozené, nutné (jídlo)
- přirozené, nenutné (manželství)
- nepřirozené a nenutné (bohatství)
- usilování musí řídit a krotit rozum - lidská duše pak dosáhne stavu ataraxia
- za nejhorší strast považuje duševní strádání a duševní nevyrovnanost
- tento svět nestvořil žádný bůh - stoupenci atomismu
- bohové žijí někde mezi světy a nestarají se o lidské záležitosti
- smrt se nás netýká, protože dokud žijeme, tak není a když přijde, nejsme už my
- „nelze žít slastně, nežijeme-li rozumně, krásně a spravedlivě, ani nelze žít rozumně, krásně a spravedlivě, nežijeme-li slastně“
- Titus Lukretius Carus - podal ucelený výklad o epikureismu
spis O přírodě - dlouhá báseň
- člověk se nemá bouřit proti osudu, smrt má přijmout klidně a kdykoli, smířit
se s ní - proto se nemá pak smrti bát
- ideál - mudrc osvobozený od neklidu
Skepticismus - nelze dosáhnout pravého objektivního poznání
- pochybuje o poznatelnosti světa
- vyjadřuje únavu ze záplavy protichůdných názorů četných filosofických škol
- z gnoseologické problematiky - poznání je subjektivní, je nemožné dosáhnout absolutního poznání
- hlavním principem pochybnost (neboť existuje příliš mnoho rozmanitých filosofických směrů)
- skepsí získáme lhostejný klid (apathea) a klid duše, vyrovnanost, rovnováha (ataraxia)
- Pyrrhon z Élidy (365 - 275 př. n. l.) - nemůžeme nikdy říct, jaká věc je, ale jak se nám jeví
- noetická skepse - na všechno můžeme mít protichůdné názory
- nemáme žádné kritérium, podle kterého bychom věci porovnávali
- 2. období - probabilismus – k životu stačí, když dosáhneme alespoň pravděpodobného poznání
- 3. období – návrat k původní skepsi – Ainesidémos - Nauka o Tropech - argumenty, kterými se
snaží zdůvodnit svou pochybnost o obecné platnosti poznání.
Eklektici - mechanické spojování různých ideových směrů, názorů a teorií, které nemohou být bez rozporu sloučeny
- Římský - skládá se ze stoicismu, epikureismu, skepticismu, přebírá ideje i od Platóna a Aristotela
- Marcus Tullisus Cicero (106 - 43 př.n.l.) - politik, řečník, překládal řecké termíny a vytvořil tak
latinskou filosofickou terminologii - O nejvyšším dobru a zlu, O přirozenosti bohů
- Alexandrijský - složen z řecké orientální tradice a tradice židovské (Starý Zákon byl přeložen do řečtiny)
- Filon Alexandrijský - je přesvědčen o pravosti posvátných spisů, zároveň uznává i pravdu filosofickou
- pramenem poznání je osvícení Boha, rozum zastává až druhou pozici za Bohem.
Novoplatónismus - silný vliv na formování křesťanství
- zakladatelem Ammónios Sakkás z Alexandrie – jeho učení sepsal později Plotínos
- Plotínos (204 - 270 n.l.) - založil filozofickou školu v Římě
- chtěl založit Platonopolis - realizovat Platonův politický systém
- vše odvozeno z jednoho základu - božská bytost = Dobro, Jedno, První - spočívá v
klidu a nikdy se nespojuje s látkou
- emanace - překypování božské bytosti, díky kterému vše vzniká
- hierarchie - duchovní princip
- lidská duše
- svět hmoty (zlo, temno) – je nejméně dokonalá
- teorie poznání - jediné pravé poznání je prostřednictvím mystiky - pravé sjednocení
s božským principem (mystická vytržení), nejdůležitější zdroj poznání
- 2 světy - nadsmyslový x vnímatelný
- cílem je být co nejpodobnější Bohu - snaha o sebezdokonalení, snaha o osvobození
člověka ctnostmi, které nesouvisí s tělem (tzv. kattarseis - očista)
- stupně k dosažení cíle - překonání tělesného, racionální myšlení, prožívání krásy,
ponoření se do sebe sama, ztráta vědomí sebe sama, splynutí s Bohem
Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
19. Antická filosofie – kosmologická a antropologická
20. Antická filosofie – systematická a helénistická
Antická kultura
Antropologický obrat
VELKÉ OSOBNOSTI ANTICKÉ FILOSOFIE - SOKRATES, PLATON, ARISTOTELES
SOKRATES (469 - 399 př.n.l.)
SOKRATES (469 – 399)
Platón (427 – 447 př.n.l.)
PLATÓN (427 – 347 PNL¨)
PLATÓN (427 - 347 př.n.l.)
ARISTOTELES (4. století PNL)
Aristoteles vypracoval systém 10 kategorií
EPIKUREISMUS
Antický skepticismus
Skepticismus, Epikureismus
Eklekticismus
Články na hledaný výraz "Antická filosofie klasického a helénistického období" naleznete na bezuceni.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat