Nabývání dědictví

Nabývání dědictví

Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele.
- toto neplatilo do r. 1950, nabývalo se odevzdáním dědictví (po dědickém řízení)
- mezi smrtí a odevzdáním dědictví se dědictví nazývalo tzv. „ležící“ nebo „čekající“
- i dnes je ale prakticky stejná situace – stejně se musí čekat do skončení dědického řízení
- pouze pokud je jen jeden dědic, ví co vlastně dostane
- dědí se majetková práva, nároky, atd.
- smrtí zůstavitele některá práva přecházejí ze zákona, nikoliv dědictvím (př. přechod nájmu)

Dědí se ze zákona, ze závěti nebo z obou těchto důvodů.
Nenabude-li dědictví dědic ze závěti, nastupují místo něho dědici ze zákona.
Nabude-li se ze závěti jen část dědictví, nabývají zbývající části dědici ze zákona.
- přednost má tedy dědění ze závěti, pouze pokud závěť není, dědí se ze zákona
- čím stručnější závěť, tím lépe, je-li moc rozsáhlá, je nebezpečí, že nebude platná

Dědictví, jehož nenabude žádný dědic, připadne státu.
- tzv. „od úmrť“
- stát nenabývá vlastnická práva dědictvím, ale samostatným právním úkonem
- stát je čistým dědicem jen pokud mu někdo odkáže dědictví v závěti