Ústava pro Evropu

22. Ústava pro Evropu – vznik, obsah, právní závaznost

Ústavní smlouva
Myšlenka sepsat ústavní smlouvu není nová. Dvakrát se o její realizaci pokusil Evropský parlament, poprvé v roce 1984, kdy Altiero Spinelli předložil svůj návrh „Smlouvy zakládající Evropskou unii“, která později posloužila jako základ pro Smlouvu o založení Evropské unie, přijatou v roce 1992 v Maastrichtu, podruhé v roce 1994, kdy poslanec Evropského parlamentu Fernand Herman předložil návrh Ústavy Evropské unie.
Pro jednání o ústavní smlouvě byla svolána speciální instituce, tzv. konvent. Jeho fungování se již jednou dobře osvědčilo při sestavování Charty základních práv občanů EU, která byla vyhlášena v roce 2000. Konvent zasedal celkem 17 měsíců (28. únor 2002 – 10. červenec 2003) a dokument, který předložil, se jmenuje Návrh Smlouvy o založení Ústavy pro Evropu.
Úlohou konventu bylo, jak definuje Laekenská deklarace, projednat a připravit návrh budoucího evropského vývoje a směřování evropské integrace. Otázek, o kterých konvent diskutoval, bylo mnoho. Od institucionálních otázek (složení Komise, hlasování kvalifikovanou většinou v Radě, atd.) přes otázky zjednodušení celého smluvního rámce Unie (vytvoření jen jediné evropské smlouvy, včlenění všech dosavadních platných smluv, redukce počtu legislativních nástrojů), až po přidělení právní subjektivity Unii a přistoupení k Evropské úmluvě o lidských právech.
Konvent svůj výsledný návrh předložil na zasedání Evropské rady v Soluni dne 19. června 2003.
Od 4. října 2003 jednala o návrhu ústavní smlouvy mezivládní konference, která ukončila svou činnost 18. června 2004 schválením posledních změn v návrhu textu Smlouvy o Ústavě pro Evropu. Ústavní smlouva bude podepsána 29. října 2004 v Říme a poté předložena ratifikačnímu procesu ve všech členských státech.
Navrhovaná ústavní smlouva má následující části:
• I. ústavní část, která představuje 59 článků, ve kterých definuje Unii, její hodnoty a cíle, rozdělení pravomocí mezi orgány Unie a členské státy, instituce, legislativní nástroje, finanční rámec (rozpočet) a členství v Unii;
• II. Charta základních práv Unie, která včleněním do právního rámce Unie nabývá právní síly;
• III. politiky a fungování Unie – tato oblast popisuje jednotlivé oblasti (politiky Unie), ve kterých se členské státy rozhodly ve větší či menší míře spolupracovat. Včleňuje do návrhu ústavy mnoho článků existujících smluv;
• IV. obecná a závěrečná ustanovení – např. postup při ratifikaci a změně ústavy.
Veškeré nové institucionální úpravy by měly vstoupit v platnost od 1. listopadu 2009, tedy poté, co bude během léta roku 2009 ustaven tehdy nově zvolený Evropský parlament a poté, co bude jmenována nová Evropská komise.