Primární a sekundární právo
Právo primární je tvořeno mezinárodními smlouvami, jakožto základními dokumenty. Jsou to smlouvy o založení všech tří Společenství (Pařížská 1951 – ESUO a Římské 1957 – EHS, EURATOM) a všechny jejich následné změny a doplňky (Jednotný evropský akt - 1985, Maastrichtská smlouva o EU – 1992, Amsterodamská smlouva – 1997, Smlouva z Nice – 2000 zatím nevstoupila v platnost). Jejich závažnost spočívá především v tom, že jimi členské státy přenesly své svrchované pravomoci na Společenství.
Společenství tedy získala od členských států pravomoc vydávat vlastní právní předpisy, zvané právo sekundární. Jeho základní formy (prameny) jsou směrnice, nařízení a rozhodnutí.
a) Směrnice – (direktiva), stanoví podrobně, jak má vypadat vnitrostátní právní úprava v členských státech. Je adresována členským státům. Smyslem směrnice je přimět členské státy, aby své právní řády sblížily nebo unifikovaly na zásadách, které sama stanoví. Jedná se tedy o Harmonizované právo členských států, které samo není právem Společenství, neboť směrnice byla jen prostředkem pro tuto harmonizaci (ochrana spotřebitele, která musí na jednotném vnitřním trhu ES vycházet ve všech členských státech ze stejných zásad. Směrnice sama není určena pro aplikaci soudy – tuto funkci plní vnitrostátní zákony členských států upravené podle příslušných směrnic. Ustanovení těchto směrnic byla přejata i do českého práva a nacházíme je v občanském zákoníku.
b) Nařízení – je v právu Společenství tím, čím je ve vnitrostátním právu zákon. Rozdíl oproti směrnicím je v tom, že nařízení se netransformuje do vnitrostátních právních předpisů, ale aplikuje se samo o sobě stejně jako zákony členských států (např. dohoda o výhradním prodeji, o franchisingu).
c) Rozhodnutí – je zpravidla aktem individuálním. Z hlediska tohoto přehledu není tento pramen práva prvořadý.
Žádné komentáře:
Okomentovat